Je
pátek (5/8/2016) 20 hodin a to znamená, že zítra vodníci vyrážejí do Alp. Já
již 24 hodin trčím na jednom místě a čekám, až skončí vydatný a trvalý déšť.
Ale
popořádku. Je středa (3/8) kdy již
probíhá tzv. proces "filtrováni". To znamená, že jsem skoro zabalen a
nyní probírám co je a co není důležité, co je třeba ještě udělat, připravit
atd. A tohle to nemá nikdy konce. Přece jen jedu sólo a každá maličkost může
mít vliv na výsledek celého výletu. Proto balení je pro mě velmi nepopulární
proces. Takže neodolám nabídce odpoledního výběhu na Lysou s Děni a Berďou,
abych od toho utekl. Když se vrátím z pozdě odpoledního výběhu, tak vnímám
kolik je toho třeba ještě udělat a času mám díky výběhu ještě méně. A tak mě přepadá
silný pocit marností, zbytečností a bezvýznamnosti celého toho snažení. Takový
ten pocit, který znáte z ultramaratónu, když vás přepadne krize. Běh se
stává utrpením, propadáte se pořadím a tak si začnete si klást otázku, proč. Vážně
přemýšlím, že se nato vykašlu. Jdu tedy raději spát a klíčovou otázku si nechám
na zítra.
Ráno
vstávám s nechutí a onen pocit marnivosti mě neopustil , ale přesto začnu
strojově chystat věci, jakoby mě někdo úkoloval a rozhodnutí v kolik a
zda-li vůbec pojedu odsouvám. Později sednu ke kompu a kouknu na nějaké videa
s alpských kopečku, kde mám namířeno a to mě trochu povzbudí. Jsem rozhodnut,
že pojedu, ale nevím zda-li to stihnu dnes. Nechci se stresovat nějakým spojem,
takže rozhodnutí, zda-li pojedu vlakem do Brna nebo Českých Budějovic si nechávám
až budu ready.
Zda se, že kulminuje příprava a tak zbývá „jen“
nachystat trasu. Rozhodnutí padne, že pojedu vlakem do Českých Budějovic,
protože to je to o 150 km blíže k cíli cesty a tedy by to mohlo být ve větší
pohodě než třeba loni a předloni i když minulé výlety měly trochu jiný cíl.
Snažím
se nic nezapomenout. Samou pečlivosti, aby mi neukradli tachometr, jsem jej sundal
a nechal na parapetu, stejně tak nový litrový bidón. Bohužel to zjišťuji
v Ostravě na nádraží. Aspoň mám co při 5,5 hodinové cestě řešit.
Vlak
má 20 minut zpoždění. Později mi dochází, že oněch 19 minut v Praze na
přestup se poněkud smrsklo a z předloňské zkušeností vím, že na přestup mi
půlhodina byla tak akorát. Ale problémy jsou od toho, aby se řešily. Vlak
zastavil a zrovna se mi zamotala jedna taška do předního kola. Sakra, tak ji
přidržuji, aby nedrhla. Krkolomně se posunuji o dva vagony dopředu, k tomu
správnému, ale už mi dochází power. Ještě jeden vzpěračský výkon a jsem ve vlaku.
Uff. Hned při první příležitosti si
odchytím průvodčí, abych ji přednesl problém s přestupem, ale ona jeho řešení
odsouvá, až budeme v Pardubicích. Tam se již naše prodleva oproti jízdnímu
řádu natáhla na půlhodinu. Mezitím přemýšlím, kde, a zda-li vůbec se shánět po
tachometru, když v ČB budu ve 23 hodin. Jediná možnost je Tesco. Zjišťuji,
že je jen do půlnoci a je 4 Km od nádraží. Jedinou obavu mám nechat kolo před
Tescem. Otázkou je, zda-li dojedeme včas a zda-li vůbec stihnu ten správný vlak
z Prahy do Budějovic.
Za
Pardubicemi se již problému s přestupu ujal velmi ochotný vlakvedoucí. Má dobré
zprávy. Vlak do ČB čeká a bude na stejném peronu, jako přijedeme. Začínám se
rozcvičovat na víceboj. Tentokrát to bude stovka, vzpírání a lukostřelba :D. Musí
to být rychlé, bude silové a musí to být přesné :D. V opačném případě co
z načatým večerem v Praze. Takže upevňuji věci na kolo, ale zároveň je
musím být schopen rychle sundat ze třech schodů z vagonu.
Praha. Vše jde hladce, jen se bojím disciplíny
vzpírání. V nadhozu, bez nadhozu musím dát 55 kg (bagáž včetně kola).
Průvodčí je kus chlapa, tak by neměl být problém. Povedlo se. Mé kolo je jediné
v zvazadlovém voze. Průvodčí se jej snaží posunout, ale při manipulaci
zavelí zemská přitažlivost a jde k zemi i s kolem. Odnesla to jeho
noha, ale vypadá, že skelet je nepoškozen. Není divu, že trochu naštvaně říká,
že kolo má být bez zavazadel a pokud neopustím nákladní prostor, tak vlak
nemůže odjet. Já si říkám, však já už nespěchám :D. Snažím se mu defenzivně
vysvětlit, proč ty tašky tam jsou a že je sundám, a že to je kvůli zpoždění,
ale ho to zajímá jako vládní vojsko v Itálií. Takže moje obhajoba je
mrhání silami. Hledám si místo k sezení v poloplném vlaku. Projdu
vagon tam i zpět a zaujme mě, jedná sympatická paní nebo slečna. Spolu
s ní tam sedí další nějaká ženská a chlap. Konečně se tedy v klidu
posadím a už mi zbývá vyřešit jen tacháč. Cesta do ČB bude trvat 2,5 hodiny,
tak studuji trasu k Tescu a snažím se ji naučit, protože to bude opět boj
s časem. Sedím, ale „ruší“ mě ona sympaťačka. Vyzařuje s ní taková
pozitivní energie a euforie. Je vidět, že patrně prožívá v tento den, či
dny něco hezkého. Její „rušení“ je tak intenzivní, že už se nemůžu na nic soustředit
a hlodá ve mně zvědavost. Ale před tolika lidmi bych se nezeptal. Pán naproti
mně, je takový nevrlý, popíjí flaškové pivo a má u mě spíše minusové body,
protože má propitý obličej a chová se divně. Přichází „cvakmajster“ a tak se ho
ptám co jeho noha. Už je podstatně lepší náladě a říká, že dobré. Sympaťačka,
jde na chodbu telefonovat, patrně kvůli soukromí. „Mínusový“ chlápek vystoupí. Další dlouhý telefonát, již sympaťačka vyřizuje
v kupé. Vystoupila i ona ženská, takže už tam zůstala jen sympaťačka, ale
stále telefonuje. Aaa, už mám jasno. Slyšel
jsem slovo svatba. Hmm bude se vdávat… Tak si říkám: „Chlape neznám tě, ale
s toho mála co vím, nemáš špatné vyhlídky ;-). Moje zvědavost byla
ukojena, ale ne úplně. Troška profesionální deformace, mi velí, se ptát. Jenže
slečna už půl hodiny telefonuje. Konečně
skončila. Tak si dodávám odvahu, když už jsme tam sami dva, ale kdepak. Nějak mi
chybí. Přece jen je to jiná situace, než
„drtit“ lidi před kamerou. Tohle je takové osobní. A tak mlčky sedím a přehrabuji
se ve věcech, snažím se spát. Ale nejde to. V hlavě mi druhé já říká, ať
se zeptám. Blíží se Budějovice. Problém
s tacháčem, je zatlačen úplně někde dozadu. Do kupé vstupuje „cvakmajster“.
Již je velmi veselý a pozitivní. Ví, že s mým kolem prohrává na
body 0:1 a vznáší obavy s vyložením kola. Tak ho ujišťuji, že si ho
určitě vezmu, protože to je jediné co mám :D. Sympaťačka se začala smát. Druhé
já mi říká, hele tohle je jedinečná šance. Musíš, jinak jsi sračka! Tepovka stoupá
vysoko. A ty jo fakt. Začal jsem ji
vysvětlovat, co se událo při nakládání kola a kde jedu. Po prvních desíti
větách se dostávám do tempa :D. A konečně jsem se ji mohl zeptat na ten její
pozitivní náboj, který s ní vyřazuje. A fakt že jo. Je to pozitivní osoba
s takovým neotřelým myšlením a v drtivé většině, jakoby mi mluvila
z duše. Vinař by řekl „kvalitní odrůda“.
Říká, že pracuje v Praze, a že opravdu jede do Budějovice na svatbu,
ale svému bráchovi. Hmm… :-? A jak si tak s ní povídám, možná ¾ hodinu, tak
najednou hovor ukončí zastavení vlaku v Budějovicích. Valím, vyložit kolo.
„Cvakmaster“ s obavami mi pouští kolo do rukou, ale já jsem pozitivně
nabuzen, takže jsem jako vzpěrač ve vrcholné formě, tak ho bezpečně položím na
zem. Z vlaku skoro nikdo
nevystupuje a tak vidím jak se sympaťakča vzdaluje na peronu, až zmizí. Rychle
se snažím provizorně naložit všechny věci, abych se za ní běžel rozloučit. Před
nádražím ještě upevňuji nějaké věci, vidím, jak se vzdaluje cestou přes nějaké
náměstí. Vyrážím, ale už někde zmizela… Hmm, no, co už. Zbytek cesty do ČB díky
ní utekl rychle a takových pozitivních lidí dnes člověk moc nepotká. Opět se mi
potvrdilo, že obličej má neskutečně velkou vypovídací schopnost, jaký člověk
je.
Vyrážím
tedy s úsměvem na tváří k Tescu. Mám nato pohodlnou ¾ hodinu. Jen stále
nevím, zda-li je rozumné nechat kolo stát před shopem. Jsem u Tesca. Ohlížím
okolí a lidi. Zamýkám kolo. Jdu do toho. Tacháč mají, bidon ne. Automatická pokladna mě zrazuje (platím kartou - hodila
error), do prdele, zrovna teď. Jdu tedy ke klasické. Vystřelím z obchodu jako
zátka od šampusu. Kolo je celé a hned se semnou dává do řečí, chlápek, který
hlídá kolo své manžely co šla nakupovat. A tak popisuji plán. Rozbalují tacháč,
upevňují finálně věci a mezitím se pouští do hovoru další chlápek, ale ten
mluví a mluví (učitel ze střední). Už jsem ready, ale on pořád mluví a kdybych
mu neujel, tak tam stojím ještě dnes :D.
40
minut po půlnoci vyrážím. Tradiční cestovní a startovní peripetie jsou
minulostí. Výjezd z ČB je easy, protože jedu podle trasy z GPSky a to až
do národního parku Hohe Tauern. Mám mnoho vychytávek z minulých výletů,
ale jedno řešení zatím nemá řešení. Prostě sedět 10 až 20 hodin (někdy i 30) na
sedadle mému zadku nesvědčí. Hold nemám cyklo zadek. Takže experimentuji. Už na
20 km cítím ten začínající nepříjemný pocit pálení, takže si polepím inkriminované
části náplastí a natřu vazelínou. Super, na dalších 10 km je relativní klid. Na
40 km další vazelína. Konečně jakesi, alespoň částečné řešení. Jedu a najednou
slyším ve tmě přede mnou nějaký rachot. Naplno se mi roztáhnou zornice a
čelovkou propátrávám tmu a 20m předemnou přebíhá stádo divokých prasat a pozdě
ráno potkávám osamoceného kňoura. To mě ujišťuje, že jsem na Šumavě. Na 30 Km,
za Českým Krumlovem ve Větřní, se mi začíná cesta poněkud zvedat a jakoby mě
připravovala na věci budoucí. Takže na start
18% stoupání. Je to cítit, ale jede se mi dobře. Je 7 ráno a ejhel big problém. Chybička se vloudila. Jsem ve Frymburku.
Trasa vygenerovaná na mapy.cz, mě dovedla k Lipenské přehradě, ale
k přívozu. A ten jezdí až od 9 hodin. Takže buď budu 2 hodiny čekat, nebo
objet Lipno. Jak naschvál, je to tak největší vodní nádrž u nás. Tak to
soudruzi ze seznamu udělali někde chybu, protože to nezvýraznili, ale
přiznávám, že já jsem to zase detailně nestudoval. Dvojchyba už nemohla dopadnou
jinak. Ostatně tenisté to znají. Po
prostudování místní mapy vyjíždím na Horní Planou. Naštěstí se po kilometru
ptám místní osoby a ta mí ukáže cestu opačnou. Takže znovu studuji mapu a fakt,
asi to tu zná :D. Ale cesta je výjimečně rovná, takže to fičí. Při objížďce míjím
Olympiský park, který ještě tvrdě spí. Konečně po 20 Km objížďce se konečně
napojuji na původní trasu. Konstatuji, že to docela drhne a tak 80 km si
dopřeji první žvanec. Až o půl desáté
překračuji hranici (85 Km). No a takových, ale menších traťových kotrmelců bylo
více. Nicméně to k tomu vždy patří. Na konce ČB nebyly takovou výhrou, jak
jsem si původně myslel. Bylo to sice o 150 Km kratší, ale měl jsem pocit, že
jezdím po Beskydech. Letos jsem chtěl jet již na pohodu, ale opět se to mění
v takové útrapy jako roky předtím, protože ty kilometry prostě nepřibývají
a není čas se kochat. Slunce pomalu klesá za obzor. Stav vodních zásob udržuji
v uspokojivé rezervě víc než 4 litru a tak hledám místo k úkonům běžným
pro masově rozšířeného dvounohého savce. A mám problém, kterého jsem se obával.
Umýt vazelínu ve tvrdé a studené vodě je úkol nad mé momentální síly. Další
hodina jízdy je vždy vyhrazena k hledání místa odpočinku, neboť durhou noc
již hodlám prožít v poloze ležícího střelce. Najít slušné místo
k noclehu není jednoduché. Musí splňovat řadu podmínek - dostupné, „neviditelné“,
nehlučné, rovné, suché, dál od stromů, daleko od města, nesmí zapáchat, kde je
možné opřít kolo (pro ranní nakládku), pokud možno s vyhlídkou, u vody.
Důležitost podmínek je seřazen sestupně. S přibývajícím časem se musí
škrtat :-D. Po půl hodině, kdy slunce již bylo za obzorem, tlak roste, protože
za tmy bych se mohlo stát, že budu někomu nocovat na zahradě a pak mu
v jazyce, ne mého kmene vysvětloval, jak se to stalo, bych nechtěl. Konečně
třetí vyhlídnuté místo je opravdu kvalitní. Hlavně je důkladně schované.
Po předchozích zkušenostech rozbaluji stan.
Což se později ukázalo jako velmi správná volba. Ono když nerozbalíš stan, tak
zase ho nemusíš balit. S „noclehováním“ je to v Rakousku, složité, neboť
každá spolková republika má jiné pravidla. Někde chceš-li přespat někomu na
pozemku, tak se s ním musíš domluvit a někde dokonce, nestačí ani svolení
majitele, ten si musí vyřítit povoleni nějakého úřadu, prostě magořina. Někde
je povoleno jen nouzově (pod širákem). A
četl jsem i o tučných pokutách, až se mi to nechtělo věřit 14 500 EUR, ale
to snad byl jen nějaký joke. Prostě
v Rakousku to není takový kulturní zvyk jako u nás. Pokud jsem měl tu čest
se setkat s majitelem, tak to bylo vždy v poho.
Předpokládaných
cca 250 Km za první den jsme hodně přestřelil (188 Km) a tedy je co dohánět.
Zato nastoupáno jsem již měl tři Lysé (3 tis. m). Ulehám a kalkuluji, že zítra budu muset opět
makat. Brzy ráno mě probouzí bušící kapky na skelet stanu, ale do výjezdu je
daleko, tak opět usínám. V devět se začínám připravovat na odjezd, ale již
trvale a vydatně prší. Čekám napůl sbalený. ‚Je 11 hodin, ale stále prší. Odkládám tedy odjezd na cca 13
hod. Stále prší. Potůček, který jsem měl od stanu 5 m, se mění v potok. Slyším,
jak se za stromy k mé malé schované louce blíží traktor. Už neprší, ale
leje jak z konve. Traktor míří přímo ke mně, přitom vylívá s přívěsu
patrně septik. Vystrkuji hlavu, že mi řekne, ať hned vypadnu. Ale jen mávne
rukou na pozdrav a jede dále. Ještě mu ukážu, zdali mu nezavazím, ale
gestikulací ukáže, že vše je ok. Kolem snad 14 hodin, déšť skoro ustává. Už
jsem skoro začal balit stan a zase se rozpršelo. Je to fakt deka a vypadá to,
že bude pršet několik dnů. Definitivně lezu do stanu a začínám „přepočítávat“
plán, ale chybí mi graf počasí v čase. Tak kontaktuji Malču po delší době, mi
přichází nelichotivá informace má pršet do půlnoci. Beru to jako holý fakt. Jen
doufám, že se předpověď naplní. Polevil stres, mám informace a můžu tedy
plánovat. Pokračuji v hodování a spaní. Během dne mi dochází voda.
Z potoku, kde již určitě dorazilo část obsahu, který celý den traktorista
skrápěl pole, se mi nechce. Začínám tedy sbírat dešťovou vodu, pomoci stanu a
sněžného límce. Systém jsme později vylepšil, takže skoro pokrývám celou spotřebu,
ale taky díky skoro nepřetržitému vydatnému dešti.
Déšť obvykle
není takový problém, ale pro výstup do 3500 m, potřebuji suché věci. Hlavně se
snažím uhájit mé jediné boty pro výstup, protože ty by za dva dny neuschly a to
ani za slunných dnů. A do trojky nemůžu jít s mokrými botami, kde bude
v lepším případě možná jen lehce mrznout. Proto pro krátké výstupy
používám jen durch mokré a nasáklé sandále.
Později mi informaci o počasí potvrzuje i Berďa, kterého jsem nevzbudil,
protože to už naštěstí udělala Petra a Deni :D. Takže předběžné rozhodnutí je,
že vyrazím, hned jak ustane déšť, tedy po půlnoci, které později přehodnocuji a
budíček nastavuji na tři hodiny ráno. Ležím a nad hlavou sleduji zvětšující se
jezírko na nevypnutém stanu. Také doceňuji, že jsem si vybral tu nejvyšší řadu
stanu Husky, protože kolem stanu už stojí voda, ale ve stanu nic.
Zvoní
budík, moc se mi nechce. Vlastně vůbec se mi nechce, ale vím, že musím, aby
bylo dosaženo hlavního cíle. Naštěstí předpověď vyšla a neprší. Ač jsem byl
napůl sbalený, vyjet se mi podařilo až před pátou. Prostě nevydařený start. Ještě přemítám, zda-li si dát na nohy suché
boty, které musím uhájit suché nebo durch mokré sandále. Přecejen je fakt zima,
takže volím boty. Vyjíždím. Jsem cca 60 Km od Salzburku. Je ještě úplná tma,
což mě trochu uklidňuje, že není pozdě. Teplota klesla o 15 možná i 20 stupňů.
Cesta oschla, takže je to bezpečnější. Konečně to jede. Cítím časovou tíseň,
takže dnes to musím „posunout“. Je před
10 hodinou a jsme v Salzburku. Jedná paní mi nedává předost, ale
ubrzdil jsem to. O kousek dále se nepozdávám nějakému ratlíkovi a tak ze zálohy
na mě zaútočí, ale z jedoucího kola se mu nepodařilo mě sundat. O kousek
dále už je tomu jinak. Opět se rozprš, a tak řízeně sesedám z kola. Čekám
pod přístřeškem a tlačím do sebe makovec. Prostě opium mi dává sílu a důvod :D.
Doufám, že to je jen přeháňka. Doufal jsme správně. Salzburk opouštím,
podjezdem pod letištěm. Konečně Alpy, pravé nefalšované kopce. Začínám stoupat
a vjíždím do Německa. Dojíždím cyklisty s menším nákladem, kteří mě před
chvíli předjeli. Sesedají z kola, protože to začíná docela z vostra.
Vyjádří mi obdiv několika německými slovíčky a tím se rozloučíme. O pár
kilometrů déle špatně odbočím a tak si dopřeji jedno kilometrové stoupání navíc.
Slunce se už opět ukazuje v plné síle. Jedu kus dolu a tak vím, že to
půjde opět nahoru. Wow, 20%.
Sám jsem zvědavý zda-li to vyjedu. Půl kilometru
dlouhé stoupání zvládám, ale už to není žádná houbařina. Pro lidi, kteří jdou
dolu jsem atrakcí. Přijíždím k bráně do národního parku Berchtesgaden a
jsem trochu nervózní, než zjistím, že kola dále můžou. Jedu. S přibývající
vzdáleností ubývá lidí a narůstá stoupání. Ale je to krása. Když už stoupání
dosahuje cca 12%, zastavuji a nenechám si ujít pohled na horskou řeku
s lanovým mostem.
Nechám se vyfotit. Později zjišťuji, že tenhle člověk
asi nikdy nefotil. Ale jak se říká, darovanému koni na zuby nehleď :D. Jedu dál
stoupání nabývá na intenzitě. Usuzuji, že již je to poctivá dvacítka, ale tohle
už znám. Nenechám si ujít příležitost a na lavičce do sebe ládují nějaké zbytky
od snídaní.
Mezitím po cestě do kopce projíždí pravidelná autobusová linka,
takže si říkám, že to už více stoupat nemůže. Jedu dál, ale opak je pravdou.
Odhadují 25%. Buším do pedálu a ještě to jde.
Uff. Kopec se trochu zmírní. Dvanáctka je houbařina. Za zatáčkou už
nevěřím vlastním očím. To je nějaký jocke. Odhaduji, že pokud ne 30%, tak moc
chybět nebude. Raději to tu nepíšou. Je to úsek dlouhý možná 100m. Tepovka je
nadoraz, stojím v kole, kličkuji, dýchám jak šicí stroj, ale opakovaně
s kola padám. Znovu to rozjedu, ujedu možná 10m a padám. Po pátém nedobrovolném
sestupu z kola, jsem vyřízený jak žádost na byt. Chci kolo podržet na
přední brzdě, abych si odpočinul, ale ujíždí. Takže zadní i přední. Snažím se tedy tlačit, jenže mi podkluzují
nohy na mokré cestě v mokrých sandálech, které jsem si již dříve vyměnil.
Opřít kolo nejde. Musím zabrat, již
vidím kulminující cestu. Jsem nahoře 1 050m. Hmm, tak kolo jsem na asfaltu
ještě teda netlačil. Tzv. horská výživa :-D.
Zde přetínám i hranici a vjíždím zpět do Rakouska. Chvílí jedu po
vrcholu a pak to začíná mírně klesat. Hrůzá mě začne jímat, až vidím značku
klesáni 30%
a tu mi dochází, že dolu půjde o život. Zastavuji tedy a kontroluji
brzy, protože ač jsem měnil před výjezdem destičky, hůř to brzdí. Jdu nato.
Jedu opravdu pomalu a s obavami se dívám za zatáčky a přelomy cesty. Navíc cesta je jak tankodrom. Pokud potřebuji
rozsvítit LCD GPSky, raději vždy zastavím. Konečně jsem dole v městečku Weissbach
bei Lofer. Je již odpoledne a tak
kalkuluji, kde to dnes zavřu. Bohužel opět to dnes není nic moc, takže za 20 km
je Saalfelden am Steinernen Meer, tak někde za ním. Ale jde to z kopce,
takže cesta ubíhá. Míjím ono zmíněné město a jedu až za další město Zel lam
See. Nyní již hledám nocleh, ale rád bych se i umyl. Jenže zde je voda vhodná
tak pro Prskavce na kajaku. Tak jedu proti proudu, ještě asi 10 km. Konečně nacházím
místečko, kde bych se na okraji dravé řeky neutopil. Navíc už je dost šero.
Voda je pochopitelně dobře vychlazená. Hotovo. Poslední věc najít místo na
spaní.
Splnit podmínku neviditelnosti se mi daří hlavně díky tmě, klid taky nic
moc. Ale už jsem zahlídl ty velehory, takže šupa. Hlavně se dobře vyspat. Zítra
se jede do velehor, hurááá.
Je
ráno. Slunko pere jak sedlák cepem. Mé elektrozásoby se značně ztenčily. Jeden
den propršel a včerejší den, slunko svítilo nic moc, takže solár živil jen
mobil/gps. Hned tedy běžím, ze solarem, na druhou strnu pole, kde už to pěkně
smaží ;-). O dalších 100m dále musím
k horské řece, která mě tak krásně večer osvěžila. Neodradí mě ani 30m
prudký sráz dolů. Ze stanu vidím, jak po cestě stoupá desítky cyklistu. Jeden
jede na těžko. Vyjíždím, jsem natěšený. Jediné co mi radost kalí, je ten
provoz. Je to asi jako na D1 v neděli odpoledne. Si říkám, jestli to tak
bude až na horu tak to bude mejdan. O 5
Km dále se cesta rozšiřuje na několik pruhů, aby přivedla zájemce na motorových
ořích k pokladně, která je skasíruje za vstup na proslavenou vysokorodou
Grossglocknerskou silnici. Jednostopé za 25 a dvoustopé za 35 eček. Cyklisté zdarma. Jenže jaksi nepočítali, že
kola mohou být i širší než jimi udělaný průlez. Tak špekuluji, co s tím.
Jedině to shodit z kola a projet nebo… .
Tak jsem zvolil druhou možnost a vyčkal jsem, až zaplatí a projede motorkář a já hned za ním. První hromadná dopravní značka mě ubezpečuje, že to půjde do kopce max. 12% stoupáním, takže kochací stoupání. A taky že občas mohu potkat nějakou krávu, což se naštěstí nestalo :D..
K cíli cesty mám 33 Km a nastoupat musím 2050 m a projet dvěma tunýlky. Celá tato cesta je 48 km dlouhá obohacená 36
zatáčkami. To vše je pro mě v tu dobu neznáme. Jedu a kochám se přibližujícími se zasněženými
horami.
Nádherný slunný den mi to dopřává plnými doušky. Odpočívadel je hafo, tak neuniknu ani fandění
z řad turistu. Občas i nějaký cyklista prohodí pár obdivných slov. Cítím
se prostě, jak na autodromu po projetí pěti kol. Lehce ubude aut, ale zůstanou
jen ty silné. Někteří si vyloženě užívají cesty jako testovací okruh. Jezdí ve
vlnách, které vytvoří pomalejší auto jedoucí v čele. Příležitostně předjíždějí,
takže pak jdou čtyřválce, šestiválce či osmiválce a sem tam i dvanáctiválcových
sporťáku do maximálních otáček. Je to jak na přehlídce sportovních aut. Automobilový
labužník by si přišel na své. Viděl jsem Ford Mustang, Dodge viper, Porsche 911, Ferrary
F40. Boj o hlučnost jednoznačně vedou
motorky. Skoro to tu vypadá jak na Brněnském autodromu.
No a když má člověk
„štěstí“ a potka se s motorkou tunelu,
tak hluk se dá srovnat jen ze startujícím Boeingem. S přibývající výškou klesá teplota.
Krásná scenérie, dává člověku zapomenout, že je a jen polyká naservírované výhledy
alpských vrcholků. Každou chvíli zastavuji, abych něco natočil či nafotil.
Zelené kopce se pozvolna mění v holou skálu. Zastávka v jakémsi místním supermarketu, který je na hony vzdálen, tomu, jak jej známe. Při odjezdu potkávám tři Čechy a tak prohodíme par slov. Říkají, že nahoře je zima jak v Rusku.
Jedu. Slunce stále vydatně svítí.
Po cestě je mnoho značek s výškou a jde to kupodivu poměrně rychle. Blížím
se k vrcholu Törlkopf (2 455m). Zde někteří cyklisté končí svůj trening
a ti kteří mají málo, pokračují na křižovatce ještě necelá dva kilometry na Edelweißspitze
2572 m (nejvyšší bod kde je možné vyjet).
Já pokračuji k cíli až na vyhlídku císaře Františka Jozefa, ale to
ještě nevím. Takže klesám o 150 m níže k dvěma plesám. Konečně stoupám na
nejvyšší výšku 2 504m a to jen díky tunelu, který je na vrcholu, jinak by
to bylo ještě výše. Před tunelem jsem trochu znejistěl, zdali jsem opravdu
v Alpách a ne v Saudsé Arabií, protože burky převažují nad tradičním
Evropským oděvem. Sníh mě nakonec ujistil, že jsem správně v Národním parku
Vysoké Taury. Teplota necelých deset stupňů a vítr mě donutily se trochu obléci.
Po půlhodině kochání se, rozhoduji, že pojedu dále. Už mi začíná být opravdu
zima, takže se již vydatně obleču, protože k cíli cesty budu 600 m klesat,
abych později opět 500 m stoupal. Cestou opět neodolám mnohým kochacím
zastávkám. Na jedné zvažuji, že bych zde nocoval, ale je ještě brzy i když
slunce už „nasazuje“ ostrý úhel. Nicméně ten výhled ze stanu by byl
úchvatný.
V nejnižší bodě (1900m) odbočuji na kruhovém objezdu
doprava na císařskou vyhlídku, k které zbývá posledních 8 km. Slunce začíná
rychle klesat, což je signálem, že již budu muset vážně pohledat místo noclehu.
Kopce nad 2 tis. jsou již pochopitelně holé, takže nalézt „neviditelné“ místo
bude velký problém. Několikrát zastavuji, vybíhám, hodnotím. Už jsme našel i
vhodné místo relativně zašité, ale zde není šance kolo vytlačit. Už začíná být
šero. Jsem v předposlední zatáčce, necelé dva km od vyhlídky. Stojí tam
auto, tak vyčkávám, než zmizí, abych vyrazil do ohrady pro pěší, neboť by bylo
jasné, že se nejdu kochat pohledem na noční pleso Nassfeldspeicher. Bohužel
dlouho se nic neděje. Vypadá, že tam budou nocovat v autě. Tak se jdu pěšky
podívat, zda-li by to tam šlo. Jo, dalo by se to, od cesty téměř vidět není,
ale je tam burácející vodopád. Vracím se pro kolo a musím vyřešit zapeklitý problém,
hlavně rychle, protože světla rychle ubývá jak Japonců na Iwodžimě za druhé světové
války. Je tam klikatý vlez pro pěší, ale s mým kolem tam určitě neprojedu.
Vše sházet a naházet, je + 10 min. A už vím. Zpět je plot nižší, cca 60 cm, to
by se mi mohl podařit, kolo přehodit. Ještě zkouším elektrický ohradník, jestli
nekope. Takže neochotně nabízím prst. Super, je vypnutý. Beru tedy kolo,
přehazuji přes dřevený plot a pokládám a najednou. Líssssk. Taková šlupka.
Pouštím kolo a uskakuji. Sakra vždyť jsem to zkoušel. No jo, tam bude asi zpožďovač.
Houstone, máme problém. Kolo je napasované mezi plotem a ohradníkem. Jen krátce přemýšlím, jak s toho ven.
Prostě kolo s bebechama musím vytáhnout. Přesto nejede vlak. Jdu nato. Snažím
se eliminovat kontakt. A další šlupka. Statečně přijímám rány v rámci
budoucího blahobytu, jakou soudruzi u
Stalingradu :D. Super kolo je venku. Od ohrady k cíli to mám 50m. Je to takový
malý kopeček nad oním plesem. Jediné rovné místečko, nakonec vyhodnocuji, že je
trochu od cesty vidět. O kousek dále je ještě jedno, to už je horší a navíc se
trochu svažuje. Dá se, ale je úplně na okraji kopečku a pod ním sráz dolu.
Ale
beru. Stavím stan, protože budu zima. Přece jen ve 2 250m se s tím dá počítat.
Poprvé v životě ho pořádně kotvím. V noci je mi trochu zima, ale ne
natolik velká, aby mě donutila se více obléct. Větším problémem je, že neustále
sjíždím ve stanu dolu, protože je do kopce. Budím se časně ráno a vše je
vykoupeno nádherným, nepopsatelným, dechberoucím výhledem. Tak si to tam jdu trochu projít.
Slyším pískající ptáky, ale nic nevidím a ono
to jsou dva svišťi, kteří se nahánějí po kopcích. Na cca 100 metrový vodopád a
vycházející slunce, je opravdu magický pohled.
Jdu se tedy uvařit polévku a
přemýšlí, že dnes by se mi fakt nehodilo, kdybych ji vylil do stanu, když je
z kopce. Bohužel, dnes to vyšlo nebo spíše nevyšlo. Trochu mi zakaluje
start dne a sežere půlhodinu na eliminaci následků. Začínají najíždět auta a
tak snažím rychle sbalit a vypadnout, abych předešel nějakým problémům. Jsem rád, že jsem to včera dal až sem,
protože na dnešní výběh je to fakt kousíček.
Závěrečný kopec na vyhlídku císaře
Františka je opět výživný. Konečně jsem nahoře, teď se snažím vymyslet, jak
zrežírovat můj výběh. Co vzít sebou a jak naložit s kolem. Nicméně nemám
jinou možnost, než ho tu nechat se všemi věcmi. Dobrou ¾ hodinu se balím a u
toho láduji čokoládu. Ještě na závěr si říkám, že si musím vzít opalovací krém.
Do hor se doporučuje min 30. No mluvím o tom proto, že jsem ho nakonec zapomněl
sbalit (na výběh), což si ukázalo jako fatální chyba. Beru si dvě kamery ze
třech možných. Nakonec oželím velký stativ, protože s tím by se už běžet
nedalo. Nemám zcela jasno, na který kopec poběžím, ale ono se to nějak vystříbří.
Hlavně být na vše připraven.
Kolo tedy stavím do jednoho stojanů. Chvíli se na
něj divám a říkám si, zda-li tu bude a bude ve stejném stavu až přijdu zpět. Zjišťuji,
kde se tam dá jít. Značka hlásá, že cyklistům je vjezd zakázán. Je to vysekaný tunel ve skále, který je
obohacen různými atrakcemi. Jak jako např. vodní varhany - tekoucí/kapající
voda přes varhany vydává zvuky atd.
Je nádherný slunečný a dá se říct i teplý
den. To neplatí v tunelu, tam je jak v ledničce. Tunel má čtyři vyhlídkové
„balkony“. Snad, aby návštěvníkům po částech servírovali tu nádheru. Později
tunel končí a lidi již vystupují na úbočí hory. Otevírá se naplno výhled na ledovec. 300 m pod
námi a 1400 m nad ním se tyčící vrcholek Glossglockneru.
Cesta luxusně upravená pro gaučové turisty, končí
kousek pod vrcholem Elschberg (2 664m) posezením, kde nemalá skupina
turistů končí svojí pouť. Poté již cesta přechází na horskou, „upravenou“
turisty. Poslední zapomenutý automobil, který vypadá, že ten co tu s ním
dojel už musí být hodně daleko. Turistů je hodně, ale já asi jediný běžec.
První pleso, kousek dále divoká řeka, přes kterou vede most. Dobíhám čelo
slovenských turistů, kteří jsou roztahaní snad na jednom kilometru.
A je tu
ledovec. Zrovna, patrně průvodce, dává výklad svým svěřencům o ledovci
Südlicher Bockkarkees. Říká, že tento není nebezpečný. Nasazuji si sněhové návleky
na mé nízké boty. Mé první seznámení
s ledovcem. Hledám praskliny, snažím se jít ve stopách. V ledovci
teče desítky potůčku a potoků. Někdy jsou malé jindy větší a voda se
v nich ztrácí v černé díře.
Blížící
se zasněžené vrcholky hor. Jsou fascinující. Konec ledovce, opět skála a poté
kopec ze sněhovou nadílkou na které mi to hodně klouže. Na jeho konci se
odbočuje doleva na skoro skalní stěnu. Tam ztrácím cestu. Razím si nějakou
jinou, ale začínám shazovat kamení. K upatí skály se blíží další, tak se
snažím rychle najít správnou cestu. Jsem
nahoře. Tak ještě jedna fotka a mířím mírným stoupáním k 200m vzdálené
chatě Oberwalderhütte (2 973m) která byla postavena v roce 1910. Hmm,
tak to už je hodně dávno.
Na venkovním prosluněné zahrádce sedí lidi, tak si
říkám, že až půjdu zpět, tak je budu následovat. Pro mnohé turisti je to cíl
cesty. Běžím dále mírným stoupáním. Potkávám lidi, a sem tam mám potřebu na
někoho zakřičet a tak i učiním. It´s nice Day. Pro mě je to dvojí radost,
protože všichni reaguji pozitivně a v druhé řadě mě těší, že mi rozuměli :D.
Pravidlo je, nikdy se nezastavovat, aby si se mnou nechtěli povídat :D. Po půl
kilometru opět ledovce. Vidím před sebou lidi, jak jim prochází. Tak tedy budu
půl kilometry doufat a striktně se držím vyšlapané cestičky. Ledovec procházím bez úhony. Potkávám lidi,
kteří jdou dolů a ejhle čeština, tak se potřebuji trochu vykecat, protože pár
posledních dní jaksi nebylo s kým. Ač je krásné počasí a slunce pere jak
sedlák cepem, tak cítím, přes tenké tričko, že je fakt zima. Stoupání je
poctivé, ale běžecké. Začínám pociťovat kyslíkovou dietu. Běh se zpomaluje,
dech se zrychluje a tak to prokládám místy rychlou chůzí. Přede mnou jdou již
jen dvě osoby. Dobíhám slečnu, kterou evidentně kopec značně unavuje, ale to co
ji sem táhne je o 30 m výše, tak když kolem ní probíhám, tak ji povzbudím slovy
„It´s finist“. Usměje se, ale na povídání to nevypadá, což je dobře :D. Dobíhám
jejího přítele, který je na tom přesně opačně a tak se nechá vyhecovat a snaží
se chvíli běžet semnou, naštěstí nevydržel :D. A konečně hřeben. Tam se trochu
opět zdržím a hračičkuji s kamerou. Opět mě dochází páreček a tak
s klukem navazuji čilou diskuzi s mými deseti anglickými slovíčky a
hojnou gestikulací :D.
Poté již touhle pustinou na vrcholu běžím úplně sám a
nemůžu se nebažit těmi výhledy, fakt super, grandiózní, neskutečné, výjimečné,
exklusivní, bombastické. Blíží se první vrcholek, „dvojvrcholí“ vzdáleného od
sebe 300 m. Když dojdu na první vrchol, tak se mě zmocní respekt, protože na druhý
vrchol, už to není tak kulatý hřeben, ale docela krkolomná hřebenovka. Napravo
prudký sešup dolu po sněhu až na ledovec. Horalové říkají. Bezpečný dojezd ze
svahu, ale ne v kraťasech. Hmm, mám ¾ běžecké :D. A nalevo bezpečná smrt na skalní stěně. Přijímám
tuto výzvu. Tepovka začíná stoupat, neboť to bude na kluzkém zmrzlém sněhu.
Během toho přemýšlím, kdybych tady zhučel, kdo, kdy by mě našel a zda-li vůbec.
Pak přemýšlím, kdo by se začal zajímat o kolo, které mám na vyhlídce císaře
Františka Jozefa. Jestli za den, či za týden. Během toho se dostanu na uzoučký
hřeben, na který si již sednu obkročmo a posouvám se rukama – no prostě je to
adrenalinová jízda. A jsem na konci hřebene, který se dále roztáhne do široka.
Brodím se sněhem až jsem na holé skále a na finálním vrcholu
Mittlerer
Bärenkopf 3358m. Sednu si, abych ujedl ze svých zásob. Třepe se mnou zima, tak
sáhám do svých bohatých „izolačních“ zásob a oblíkám si bundu, abych si trochu
více těch rozhledů užil. Po deseti minutách vyrážím zpět. Zpět náročnější část
hřebene překonávám s větším sebevědomím a jistotou, takže s větším
rizikem. Cestou dolu mezi sněhovými pásy se občas najde i místečko s mikro
florou.
Odpolední sluneční paprsky se opřely do sněhu, takže jsou všude vidět
pramínky z tajícího sněhu. Dobíhám
sestupující pár. Prohodím s němi pár slov a definitivně se loučím. Dostávám
se na okraj prvního ledovce, který je nasákly jako houba s tajícího sněhu.
Dobíhám k chatě, ale jsem v časové tísní, protože je již po 15 hodině
a ještě mám před sebou na kole 80 Km.
Takže tentokrát bude prožitek bez pivní
„podpory“. Snad se sem ještě někdy vrátím.
Kousek pod chatou slyším vtipné komentáře od stoupajících na můj seběh.
A ne jen slyším, ale i rozumím, protože je to česky ;-). Jsou překvapení, když
jim opět vtipně odpovím česky. Tak se ptají, jak je to daleko na vrchol, zda-li
to stihnou i s návratem. Já je jednoznačně vysílám na vrchol, protože pokud by se
jim to nepodařilo včas zpět, tak nato do konce života nezapomenou :D. A už jsem
u prvního ledovce. Tam je vidět, že to taje, protože vychozená cestička je
jedna rozbředla sněhová louže. Proto volím, výstup nad tím, abych mé jediné
boty neutopil. Dobíhám skupinku třech lidí, patrně otec a dva synové, bodají holemi
a zkoušejí pevnost ledovce. Já přeskakuji podstatně širší a dravější potoky,
než když jsem šel nahoru s široce roztaženýma rukama a doufám, že ledovec
mi neotevře své nitro, aby mě pohltil :D. O bezpečnosti onoho ledovce, dle
znalce, mám již jisté pochybnosti. Konečně jsem na konci 300 m alpské
„divočiny“. Čím více klesám, tím více lidí přibývá. Začínám cítit levé zadní
sval za kolenem, což obvykle není dobré znamení. Už se blížím k tunelu,
který se, ale tentokrát táhne. Začínám přemýšlet, v jakém stavu asi najdu
kolo s věcmi. Protože den byl opravdu luxus na druhou, tak tohle by to
mohlo cele řádně zakalit. Ale říkám si, přece to není Ostrava-Přívoz. Dobíhám.
Na vyhlídce velikosti fotbalového hřiště, je lidí jak na Václaváků. Hned mířím
za roh, kde by mělo stát kolo. A skutečně, jak jsem ho tam odložil, tak jsem ho
našel. A to mohlo kolem něho jít tisíc lidí. Mířím hned do obchodu se suvenýry,
abych uspokojil svoji touhu po vzpomínkových caparech a poté přemísťuji kolo,
na místo kde budu na slunci a kde se „přezbrojím“ na 80 Km jízdu do cíle cesty.
Bohužel cítím, že slunce se podepsalo na mém obličeji. Hned roztahuji solární
panel, protože už dva dny jsem nedoplňoval mé elektro zásoby a tak jsem skoro
na nule. Mobil mi vypnul asi půl kilometru před doběhem. Mám ještě jednu
emergenci baterku. Oblíkám se, protože budu sjíždět 1500m dolů. Hlavní péči
dávám brzdám a utahuji sjeté destičky, které jsem před výjezdem do Alp dával
nové.
Je po
17. hodin, vyjíždím. Po 4 a půl hodinách dorážím do cíle v Kolbnitz.
Finální den se opravdu neskutečně vydařil. Prostě luxus nad druhou, který každý
den člověk nezažívá. Od probuzení ve velehorách, přes výběh
s exklusivními výhledy, až po přesun do cíle cesty s klesaní o téměř 3
tisíce metrů cesty. A letos bez velkých technických problémů ;-).
Foto (147 ks)
