Vítězně!
Je 25. únor přeci....
Asi tak tři roky, tři roky se vrhám do
Lysacupů a jiných horských běhů. S výsledky nemastnými-neslanými...Až
letošní ročník LC se to zlomilo...začalo mi to i do těch kopců běhat.
25.2.2017. Etapa od hotelu Petr
Bezruč. Časovka. Nic od ní nečekám, protože se mi na ní vydařil osobák v prosinci
a ani běžec, i když je jenom člověk, nemá být nenažrany a má znát své limity
(...Lysacup-poznej svůj limit).
Z Ostravy vyrážíme autem s Evou
a Štěpánem, dnes se startuje intervalově, tak jsme se my Pajtašci z BO VZS
nezkoordinovali.
Nečekaně se na startu potkávám i s Oceláky
Raduzem a Bárou. Bára mi vzhledem k tomu, že nemá čip a nezávodí, nabízí,
že se mnou bude do kopca dřystat. No proč ne, nechat si krýt záda paní doktorkou
se vždycky šikne. První pomoc je první pomoc...Co když to se mnou sekne na
náledí, že...Jen ji upozorňuju, že mě asi do dřystani brzo dojde energie a budu
asi jenom kuwovat, tak ať si to nebere osobně a nemyslí si, že jsem sprostá.
Způsobně se řadíme to „fronty na
banány“- do fronty na start, jestli mi jako rozumíš. Přede mnou Eva, Štěpán,
taky Tomáše Friedricha ze Šantánku potkávám, Filipa Homolu, co se rozhodl na
poslední chvíli, že v sobotu bez Lysacupu prostě být nemože. A taky Standu
Skomorowského z Rzeczi Pospolite – pogadame, to bude můj vodič, ten mi
nesmí zmizet z dohledu, ten je o něco rychlejší než já...Startuje se po 15
vteřinách, abychom se nemačkali, nebo vlastně proč :-)
Píp - ozve se můj čip a já vybíhám.
Opravdu vybíhám a až k hangu poběžím. Protože běhání je hlavně o hlavě a
když se naprogramuji, že se KOPCE BĚHAT DAJÍ, tak se prostě běhat dají. Hned ze
startu to klouže, ale mi ne, mi náledí neva. Inovejty oroky drží jak přibité,
fajně jsem si je před třemi lety koupila, investice jak sviňa, lepší než kožené
lodičky nebo Vuitonka :-) .
A je tu hang. Přecházím do chůze..bude to bolet, jasná věc. A v tom se za
mnou ozve doktorka. „Hele, Nevřalovi jsou už v porodnici, už rodí. Tak si
to přeber. Chtěla bys rodit nebo je lepší lézt do kopce :-) ?“. No tak tady není co řešit.
Brnkačka kopečky, že...
Hang je za námi, běžím. Koukám na
Standu. Běží. Dokud běží Standa, běžím i já. Občas přejde do chůze, napodobím
ho, vydýchám se a znovu běžím. Další stoupání a funění. Ale běžím...Bára už je
za mnou, asi jsem ji utekla...Uffff, trochu rovinky a další prudké stoupání.
Uvažuji o chůzi. Ale Standa běží ... A navíc potkávám kolegyni z práce,
kterak jde z kopca. Rozhodnu se před Pavlou fintit a furt běžím...Nějací
fešáci Lysacupisti sbíhají z kopca a povzbuzují :“Výborně Lenko, běžíš,
držíš to“. Kurňa zas nemůžu do chůze, bo bych se v týmovém dresu
ztrapnila.
Na Garminech něco kolem 2,5 km. Hmmm
to vypadá, že budu ráda, když zaběhnu těsně pod hodinu. Hmmmm, to by chtělo
nějakou motivaci...Přišla!!! Wagnerka si všimla, že si to blbě spočítala (matika
mi nikdy nešla, promiň Keňane, promiň Berďo, promiň mami a tati) a že když
trošičku zrychlí, bude to pod prosincových osobákových 54 minut.
Potkávám Rudíka, Filípka a týmovou
jedničku Stošu. Synci mi zrobí slavobránu, teda jenom Rudik a Stoša, bo Filipek
je ještě prcek, ručky nenatahne nad mou hlavu . Tož to zrychlím, stejně musím,
bo Rudik vydal pokyn, že mám přydat...Na Rudika já dám (promiň Majdi).
A je tu Malchor, přede mnou skví se
Lysá hora v celé kráse, slunko svítí. Doprčic, proč jsem si nevzala
sluneční brýle, alespoň na dyzajn by se hodily...Po sjezdovce přidám chůzi,
uberu běh a už je tu Lukáš Podolák s foťákem, tak to se jako prsím, do póz
se styllizuju a dávám bacha, abych při tom nezakopla...Pohled na Garminy – ty voe,
to se mi snad zdá, to je megasuprboží čas. Volám na Lukáše – „Lukáši bude
osobáček, ale už nemožu a asi se poblinkám“. Lukáš mlčí, Lukáš fotí. Co tež
odpovědět na ty moje rádobyvtipné kecy...Ale ozve se jakási paní, co schází z kopca
“Neblinkejte, mohlo by vás to zbytečně zdržet“. To má paní svatou pravdu. Myslím
na...na....na....na co vlastně???? Jo na to, že mám najednou křídla, už jsem
vlastně na kopcu, letím, Vladěnka a Luďa v cíli se smějí, pípám čip a
padám na kolena. Funím jak mašina, ale na Garminech krásných 49:02. O pět minut a asi deset sekund lépe
než v prosinci...To je sen, to je pohádka, já tomu nevěřím, ale jsem
nekonečně šťastná. Ani se mi blinkat nechce, to už teď ani nemá cenu :-) . Dělám si fotku s Raduzem a
Bárou a hrrr na polívku.
Když na tu Lysou horu
valim, všelijak se motivuju. A přehrávám si v hlavě všelijaké rozhovory a
názory:
Petra (rozuměj ředitelka venkovského gymnázia): „No to by
se mělo běhat, ne chodit, ten Lysacup“
Bobiká v jednom e-mailu „....to uvidíš, to je třeba ty
kopce běhat alespoň dva roky, aby ses začala zlepšovat...“
MUDr. Sulitka při zátěžových testech letos v únoru.“Vy
jste mě překvapila. Vidím tady ve výsledcích nejen vytrvalost, ale i rychlostní
a silové předpoklady“.
Jarynek. „ A to jsi nedávno Ulčo říkala, že jsi asfalťák.
Že ty silniční běhy tě baví více“.
A
je mi jasné, co mi na to mé kopcoběhání řekne Prezydent Koudy...“Kurde přydej.
Všeci přydejte“ Tuž jsem si veliteli dneska pořádně doma u oběda na talíř přidala :-)
A teď mi to došlo. Dnes
je vlastně 25. únor...Prej Vítězný únor...Ale dnes je jiná doba, dneska se
radujeme z osobáků. Protože kromě mě si ho rubla i Eva, Ivon, Raduš tak
trochuu naša, když je Rudikova ségra a Majdy švagrová a blondýnka, Marián z konkurenčního
Šantánku, Jarynek, Pája...A tak sedíme a jíme v Bezručce, máme radost,
Deni hraje na klavír, Ivon celá září, Berďa se našel, slunko svítí a je nám
prostě parádně...Tak už jen ... hlavně to zdraví, aby bylo!
