Vítězný únor...tedy předPOSLEDNÍ etapa Lysacupu

Vítězně! Je 25. únor přeci....

Asi tak tři roky, tři roky se vrhám do Lysacupů a jiných horských běhů. S výsledky nemastnými-neslanými...Až letošní ročník LC se to zlomilo...začalo mi to i do těch kopců běhat.

25.2.2017. Etapa od hotelu Petr Bezruč. Časovka. Nic od ní nečekám, protože se mi na ní vydařil osobák v prosinci a ani běžec, i když je jenom člověk, nemá být nenažrany a má znát své limity (...Lysacup-poznej svůj limit).

Z Ostravy vyrážíme autem s Evou a Štěpánem, dnes se startuje intervalově, tak jsme se my Pajtašci z BO VZS nezkoordinovali.

Nečekaně se na startu potkávám i s Oceláky Raduzem a Bárou. Bára mi vzhledem k tomu, že nemá čip a nezávodí, nabízí, že se mnou bude do kopca dřystat. No proč ne, nechat si krýt záda paní doktorkou se vždycky šikne. První pomoc je první pomoc...Co když to se mnou sekne na náledí, že...Jen ji upozorňuju, že mě asi do dřystani brzo dojde energie a budu asi jenom kuwovat, tak ať si to nebere osobně a nemyslí si, že jsem sprostá.

Způsobně se řadíme to „fronty na banány“- do fronty na start, jestli mi jako rozumíš. Přede mnou Eva, Štěpán, taky Tomáše Friedricha ze Šantánku potkávám, Filipa Homolu, co se rozhodl na poslední chvíli, že v sobotu bez Lysacupu prostě být nemože. A taky Standu Skomorowského z Rzeczi Pospolite – pogadame, to bude můj vodič, ten mi nesmí zmizet z dohledu, ten je o něco rychlejší než já...Startuje se po 15 vteřinách, abychom se nemačkali, nebo vlastně proč :-) 

Píp - ozve se můj čip a já vybíhám. Opravdu vybíhám a až k hangu poběžím. Protože běhání je hlavně o hlavě a když se naprogramuji, že se KOPCE BĚHAT DAJÍ, tak se prostě běhat dají. Hned ze startu to klouže, ale mi ne, mi náledí neva. Inovejty oroky drží jak přibité, fajně jsem si je před třemi lety koupila, investice jak sviňa, lepší než kožené lodičky nebo Vuitonka :-) . A je tu hang. Přecházím do chůze..bude to bolet, jasná věc. A v tom se za mnou ozve doktorka. „Hele, Nevřalovi jsou už v porodnici, už rodí. Tak si to přeber. Chtěla bys rodit nebo je lepší lézt do kopce :-) ?“. No tak tady není co řešit. Brnkačka kopečky, že...

Hang je za námi, běžím. Koukám na Standu. Běží. Dokud běží Standa, běžím i já. Občas přejde do chůze, napodobím ho, vydýchám se a znovu běžím. Další stoupání a funění. Ale běžím...Bára už je za mnou, asi jsem ji utekla...Uffff, trochu rovinky a další prudké stoupání. Uvažuji o chůzi. Ale Standa běží ... A navíc potkávám kolegyni z práce, kterak jde z kopca. Rozhodnu se před Pavlou fintit a furt běžím...Nějací fešáci Lysacupisti sbíhají z kopca a povzbuzují :“Výborně Lenko, běžíš, držíš to“. Kurňa zas nemůžu do chůze, bo bych se v týmovém dresu ztrapnila.

Na Garminech něco kolem 2,5 km. Hmmm to vypadá, že budu ráda, když zaběhnu těsně pod hodinu. Hmmmm, to by chtělo nějakou motivaci...Přišla!!! Wagnerka si všimla, že si to blbě spočítala (matika mi nikdy nešla, promiň Keňane, promiň Berďo, promiň mami a tati) a že když trošičku zrychlí, bude to pod prosincových osobákových 54 minut. 

Potkávám Rudíka, Filípka a týmovou jedničku Stošu. Synci mi zrobí slavobránu, teda jenom Rudik a Stoša, bo Filipek je ještě prcek, ručky nenatahne nad mou hlavu . Tož to zrychlím, stejně musím, bo Rudik vydal pokyn, že mám přydat...Na Rudika já dám (promiň Majdi).

A je tu Malchor, přede mnou skví se Lysá hora v celé kráse, slunko svítí. Doprčic, proč jsem si nevzala sluneční brýle, alespoň na dyzajn by se hodily...Po sjezdovce přidám chůzi, uberu běh a už je tu Lukáš Podolák s foťákem, tak to se jako prsím, do póz se styllizuju a dávám bacha, abych při tom nezakopla...Pohled na Garminy – ty voe, to se mi snad zdá, to je megasuprboží čas. Volám na Lukáše – „Lukáši bude osobáček, ale už nemožu a asi se poblinkám“. Lukáš mlčí, Lukáš fotí. Co tež odpovědět na ty moje rádobyvtipné kecy...Ale ozve se jakási paní, co schází z kopca “Neblinkejte, mohlo by vás to zbytečně zdržet“. To má paní svatou pravdu. Myslím na...na....na....na co vlastně???? Jo na to, že mám najednou křídla, už jsem vlastně na kopcu, letím, Vladěnka a Luďa v cíli se smějí, pípám čip a padám na kolena. Funím jak mašina, ale na Garminech krásných 49:02. O pět minut a asi deset sekund lépe než v prosinci...To je sen, to je pohádka, já tomu nevěřím, ale jsem nekonečně šťastná. Ani se mi blinkat nechce, to už teď ani nemá cenu :-) . Dělám si fotku s Raduzem a Bárou a hrrr na polívku.

Když na tu Lysou horu valim, všelijak se motivuju. A přehrávám si v hlavě všelijaké rozhovory a názory:

Petra (rozuměj ředitelka venkovského gymnázia): „No to by se mělo běhat, ne chodit, ten Lysacup“

Bobiká v jednom e-mailu „....to uvidíš, to je třeba ty kopce běhat alespoň dva roky, aby ses začala zlepšovat...“

MUDr. Sulitka při zátěžových testech letos v únoru.“Vy jste mě překvapila. Vidím tady ve výsledcích nejen vytrvalost, ale i rychlostní a silové předpoklady“. 

Jarynek. „ A to jsi nedávno Ulčo říkala, že jsi asfalťák. Že ty silniční běhy tě baví více“.

A je mi jasné, co mi na to mé kopcoběhání řekne Prezydent Koudy...“Kurde přydej. Všeci přydejte“ Tuž jsem si veliteli dneska  pořádně doma u oběda na talíř přidala :-)

A teď mi to došlo. Dnes je vlastně 25. únor...Prej Vítězný únor...Ale dnes je jiná doba, dneska se radujeme z osobáků. Protože kromě mě si ho rubla i Eva, Ivon, Raduš tak trochuu naša, když je Rudikova ségra a Majdy švagrová a blondýnka, Marián z konkurenčního Šantánku, Jarynek, Pája...A tak sedíme a jíme v Bezručce, máme radost, Deni hraje na klavír, Ivon celá září, Berďa se našel, slunko svítí a je nám prostě parádně...Tak už jen ... hlavně to zdraví, aby bylo!