Kobeřická dvacítka. Neměří tedy přesně
20 km, ale jen 19,7, ale je to vždycky první jarní asfaltový testovací závod.
Letos mi to pěkně běhalo na Lysacupu, byla jsem tedy zvědavá, zda je to náhoda,
nebo zda se zadaří na silnici, byť
kopcovité...
Z oddílu se nás sešlo celkem
dost. Django, Keńan, Fík, Berďa, Petra, Lenia, Rudik, Robert sice není týmový,
zato je to manžel, tak se tež tak trochu počítá. No a já Ulča že jo...
Nemá cenu se rozcvičovat, lepší je
podřystat. Nejvíc dřystal Berďa..“Běží tady někdo na 1:50, já bych běžel s ním,
jsem unavený“ a koukal při tom na mě...No teda Berďo!!!! To byl ale hloupý
dřyst :-) , to
je horší, než tvé šustění sáčky na pokoji před závodem... dvě děti, manželku na
tebe, ať víš, co je únava. Ještě, že jsi
akademik a tudíž tak trochu mimoň, to tě omlouvá chlapče... :-)
Já jsem si dnes přitom věřila, ale
nechtěla jsem to zakřiknout, jsem silně pověrčivá. Kdyby jste jen znaly všechny
mé předzávodní rituály!!! Po startu jsem úplně lehounce vyběhla začáteční
stoupání, bez zadýchání, díky Lysacupům asi...Bohužel mi spadnul hrudní pás,
tudíž měření tepu šlo do kytek...taková lehká disharmonie a nervozita. Od
druhého kilometru jsem se mrkla na Garminy a ten čas, co ukazovaly, se mi vůbec
nelíbil. Přitom se mi zdálo, že zas tak pomalu neběžím.
Na 3 kilometru mě sice předběhl
Robert, ale na pátém se mi podařilo dohnat Peťku. Hned jsem si svorně
zanadávaly, že se nám špatně běží...Ať jsem se snažila přidat, co to šlo,
Garminy stále hlásily průměrné tempo kolem 5:40 na km...bída. Říkám si – no Ulčo,
nic neroste do nebes, dneska si osobák nezaběhneš, ten asfalt ti prostě nesedí.
Do kopců v Beskydech ti ta přibraná kila pomohla, ale tohle je dlouhé,
tohle se běhá jinak...nežer, zhubni a Bratislavu snad pod ty 4 hoďky dáš...a
pokud ne-svět se nezboří no...
Postupně jsem Peťku předběhla, další
kopec a na asfaltu napsáno 10 km...no ale mé Garminy hlásí nějakých necelých 9...sakra
tady něco neštymuje. Kuwa mě to ale nebaví. Končím s těma Kobkama. Letos
je běžím naposled, vždyť to jsou pořád samé kopce, vítr fouká, žádná občerstvovačka
a ty chodecké pauzy podle Gallowaye jsem zapomněla dělat, Robert mě
předběhl, chjo...
Najednou slýším – „tak jak to běží,
jaké to je?“ On to náš milý Jarynek na kole. „Ku.va končím s běháním,
hnus, běží se mi hrozně, tohle není Lysá“..Jarynek: „No a je to dlouhé, že“? „Ku.va“
odpovím já... Jarynek pochopil, že nejsem pozitivní a radši popojel dopředu
povzbudit Roberta, Rudika, Leniu a Keňana.
V tom před sebou zahlédnu běžce z BK
Ludgeřovice. Tenhle kluk vždy běhává rychleji než já...Na asflatu značka 12,5
km, na mých Garminech km 11...sakra co se to děje? No nic, vytáhnu jeden hnusný
gel, zapiju ho vodu a snažím se držet Ludgeřováka. Celkem nám to spolu jde, já
ho povytáhnu do kopca, on mě povytáhne po rovince..
Další asfaltová značka – 15 km, Garminy
zase hlásí jen 13,5..V tom znovu Jarynek na kole: „Tak co včil Ulčo“? „ Jarynku dobrý, dala jsem malý gel a je mi
lépe. Jen mám cosyk s hodinkama kurňa“..Jarynek:
„No tak už jen vyběhneš pár kopečků a pak to můžeš pustit“...
Jarynek odjel a kde se vzal, tu se
vzal Django. Běžel tak lehce...oznámil mi, že Fík, Berďa a Peťka jsou za námi a
odcupital v dál, lehce a hravě. Tož se znovu hecujeme s Ludgeřovičákem.
Na asfaltu značka 17,5...na mých Garminech 15. „Hele, kolik máš na hodinkách“-ptám
se mého nového sparinga..“17,5, už je to
kousek“...Tak jo, v ten okamžik je mi jasné, že se mi hodinky prostě
nechytily hned na startu a že když zkusím lehce přidat, je šance doběhnout v pěkném
čase...A tak ještě zrychlím. Kurde přydej!
Už vidím kostel, autobusovou zastávku,
už vidím čekajícícho Rudika a Keňana kousek před cílem. Povzbudí mě, Rudik mě
doprovodí, já zrychlím – pro fotografa, ať ty nožky pěkně kmitají, to je na
fotkách vždycky autentické a je to tam..1:41:07!!! Jako Karel Gott na Zlatém
slavíku:“ To jsem ale opravdu nečekala“. Já jsem úplně naměkko. Tož popadnu
Rudika, fajne objetí, snoplík jsem mu do dresu otřela (promiň Rudiku)...Pak se
stiskáme s Ludgeřovičákem a vzájemně si děkujeme, že jsme si pomáhali...Pak
stiskam Jarynka, nakonec Roberta, ale toho zase pořádně, i hubana dostal, možná
dva...dal mi horký sladký čaj, chutná báááááááááááječně...(jako ten čaj, ne
Robert, aby bylo jasno). To je na těch závodech bezva, že se můžete stiskat
úplně ze všema chlapama a naprosto beztrestně, bo to atleti v cíli dělají :-) :-)
Jarynek se na kole během závodu dobře
bavil...Prej: „Dojedu Petru a ptám se – jak je? A Petra odpoví -kurva“ :-) ...tak jedu za Ulčou a ptám se“Jak je?
A ona odpoví - kurva“ :-) ...No
ještě, že Robert a Lenia odpovídali normálně...“ Já se přiznávám, že občas
bývám poněkud sprostá, ale člověku to tak nějak pomůže...
A protože Kobeřice jsou vedle Kravař a
protože se tradice mají dodržovat, jedeme do cukrárny Jařabová. Zde nastává zákusková smršť. Bohužel mě krotil Robert-můj
pedagogický dozor...chtěla jsem si dát tři větrníky,ale po jeho hlášce: „Leňulo
kroť se, na oběd je kachna“ jsem si zbaběle dala jen jeden karamelový řez. Zato
pak na osobáček následovaly Bechery s týmem, bo to jsou bylinky a bylinky
jsou zdravé. Obluze jsem sdělila,že nejsme alkoholici, ale běžci a že pokud by
je to zajímalo, mám dnes osobák :-)
A u stolu se debatovalo, zase o běhu,
maraton v Bratislavě je za dveřmi...a taky o výstupu na Grossvenediger
jsem debatovali a taky něco málo o Elbrusu...a to je všecko, za týden na
týmovém soustředění si to milí Pajtaškové dopovídáme :-)
Chceš – li
dobře zaběhat,
Musíš maso
denně žřat.
K tomu
pivko, chipsů pár,
Jen aby
ses rozběhal.
S veganstvím
budeš na kordy,
zato si
rubneš rekordy!
P.S. Ráda bych tu dala
výsledky s časy, ale ještě nejsou...Ale všeci jsme to nakonec běželi pod 1:50, čili i náš milý Berďa !!!!
