Kobeřická 20, zmatené Garminy a OSOBÁK

Kobeřická dvacítka. Neměří tedy přesně 20 km, ale jen 19,7, ale je to vždycky první jarní asfaltový testovací závod. Letos mi to pěkně běhalo na Lysacupu, byla jsem tedy zvědavá, zda je to náhoda, nebo zda se zadaří  na silnici, byť kopcovité...

Z oddílu se nás sešlo celkem dost. Django, Keńan, Fík, Berďa, Petra, Lenia, Rudik, Robert sice není týmový, zato je to manžel, tak se tež tak trochu počítá. No a já Ulča že jo...

Nemá cenu se rozcvičovat, lepší je podřystat. Nejvíc dřystal Berďa..“Běží tady někdo na 1:50, já bych běžel s ním, jsem unavený“ a koukal při tom na mě...No teda Berďo!!!! To byl ale hloupý dřyst :-) , to je horší, než tvé šustění sáčky na pokoji před závodem... dvě děti, manželku na tebe, ať  víš, co je únava. Ještě, že jsi akademik a tudíž tak trochu mimoň, to tě omlouvá chlapče... :-)

Já jsem si dnes přitom věřila, ale nechtěla jsem to zakřiknout, jsem silně pověrčivá. Kdyby jste jen znaly všechny mé předzávodní rituály!!! Po startu jsem úplně lehounce vyběhla začáteční stoupání, bez zadýchání, díky Lysacupům asi...Bohužel mi spadnul hrudní pás, tudíž měření tepu šlo do kytek...taková lehká disharmonie a nervozita. Od druhého kilometru jsem se mrkla na Garminy a ten čas, co ukazovaly, se mi vůbec nelíbil. Přitom se mi zdálo, že zas tak pomalu neběžím.

Na 3 kilometru mě sice předběhl Robert, ale na pátém se mi podařilo dohnat Peťku. Hned jsem si svorně zanadávaly, že se nám špatně běží...Ať jsem se snažila přidat, co to šlo, Garminy stále hlásily průměrné tempo kolem 5:40 na km...bída. Říkám si – no Ulčo, nic neroste do nebes, dneska si osobák nezaběhneš, ten asfalt ti prostě nesedí. Do kopců v Beskydech ti ta přibraná kila pomohla, ale tohle je dlouhé, tohle se běhá jinak...nežer, zhubni a Bratislavu snad pod ty 4 hoďky dáš...a pokud ne-svět se nezboří  no...

Postupně jsem Peťku předběhla, další kopec a na asfaltu napsáno 10 km...no ale  mé Garminy hlásí nějakých necelých 9...sakra tady něco neštymuje. Kuwa mě to ale nebaví. Končím s těma Kobkama. Letos je běžím naposled, vždyť to jsou pořád samé kopce, vítr fouká, žádná občerstvovačka a ty chodecké pauzy podle Gallowaye jsem zapomněla dělat, Robert mě předběhl,  chjo...

Najednou slýším – „tak jak to běží, jaké to je?“ On to náš milý Jarynek na kole. „Ku.va končím s běháním, hnus, běží se mi hrozně, tohle není Lysá“..Jarynek: „No a je to dlouhé, že“? „Ku.va“ odpovím já... Jarynek pochopil, že nejsem pozitivní a radši popojel dopředu povzbudit Roberta, Rudika, Leniu a Keňana.

V tom před sebou zahlédnu běžce z BK Ludgeřovice. Tenhle kluk vždy běhává rychleji než já...Na asflatu značka 12,5 km, na mých Garminech km 11...sakra co se to děje? No nic, vytáhnu jeden hnusný gel, zapiju ho vodu a snažím se držet Ludgeřováka. Celkem nám to spolu jde, já ho povytáhnu do kopca, on mě povytáhne po rovince..

Další asfaltová značka – 15 km, Garminy zase hlásí jen 13,5..V tom znovu Jarynek na kole: „Tak co včil Ulčo“?  „ Jarynku dobrý, dala jsem malý gel a je mi lépe.  Jen mám cosyk s hodinkama kurňa“..Jarynek: „No tak už jen vyběhneš pár kopečků a pak to můžeš pustit“...

Jarynek odjel a kde se vzal, tu se vzal Django. Běžel tak lehce...oznámil mi, že Fík, Berďa a Peťka jsou za námi a odcupital v dál, lehce a hravě. Tož se znovu hecujeme s Ludgeřovičákem. Na asfaltu značka 17,5...na mých Garminech 15. „Hele, kolik máš na hodinkách“-ptám se mého nového  sparinga..“17,5, už je to kousek“...Tak jo, v ten okamžik je mi jasné, že se mi hodinky prostě nechytily hned na startu a že když zkusím lehce přidat, je šance doběhnout v pěkném čase...A tak ještě zrychlím. Kurde přydej!

Už vidím kostel, autobusovou zastávku, už vidím čekajícícho Rudika a Keňana kousek před cílem. Povzbudí mě, Rudik mě doprovodí, já zrychlím – pro fotografa, ať ty nožky pěkně kmitají, to je na fotkách vždycky autentické a je to tam..1:41:07!!! Jako Karel Gott na Zlatém slavíku:“ To jsem ale opravdu nečekala“. Já jsem úplně naměkko. Tož popadnu Rudika, fajne objetí, snoplík jsem mu do dresu otřela (promiň Rudiku)...Pak se stiskáme s Ludgeřovičákem a vzájemně si děkujeme, že jsme si pomáhali...Pak stiskam Jarynka, nakonec Roberta, ale toho zase pořádně, i hubana dostal, možná dva...dal mi horký sladký čaj, chutná báááááááááááječně...(jako ten čaj, ne Robert, aby bylo jasno). To je na těch závodech bezva, že se můžete stiskat úplně ze všema chlapama a naprosto beztrestně, bo to atleti v cíli dělají :-) :-) 

Jarynek se na kole během závodu dobře bavil...Prej: „Dojedu Petru a ptám se – jak je? A Petra odpoví -kurva“ :-) ...tak jedu za Ulčou a ptám se“Jak je? A ona odpoví - kurva“ :-) ...No ještě, že Robert a Lenia odpovídali normálně...“ Já se přiznávám, že občas bývám poněkud sprostá, ale člověku to tak nějak pomůže...

A protože Kobeřice jsou vedle Kravař a protože se tradice mají dodržovat, jedeme do cukrárny Jařabová. Zde nastává  zákusková smršť. Bohužel mě krotil Robert-můj pedagogický dozor...chtěla jsem si dát tři větrníky,ale po jeho hlášce: „Leňulo kroť se, na oběd je kachna“ jsem si zbaběle dala jen jeden karamelový řez. Zato pak na osobáček následovaly Bechery s týmem, bo to jsou bylinky a bylinky jsou zdravé. Obluze jsem sdělila,že nejsme alkoholici, ale běžci a že pokud by je to zajímalo, mám dnes osobák :-)

A u stolu se debatovalo, zase o běhu, maraton v Bratislavě je za dveřmi...a taky o výstupu na Grossvenediger jsem debatovali a taky něco málo o Elbrusu...a to je všecko, za týden na týmovém soustředění si to milí Pajtaškové dopovídáme :-)

 

Chceš – li dobře zaběhat,

Musíš maso denně žřat.

K tomu pivko, chipsů pár,

Jen aby ses rozběhal.

S veganstvím budeš na kordy,

zato si rubneš rekordy!

P.S. Ráda bych tu dala výsledky s časy, ale ještě nejsou...Ale všeci jsme to nakonec běželi pod 1:50, čili i náš milý Berďa !!!!

Finale LC 2017

Winner LC 2015, 2016, 2017

  

Foto Lukáš
 

Vítězný únor...tedy předPOSLEDNÍ etapa Lysacupu

Vítězně! Je 25. únor přeci....

Asi tak tři roky, tři roky se vrhám do Lysacupů a jiných horských běhů. S výsledky nemastnými-neslanými...Až letošní ročník LC se to zlomilo...začalo mi to i do těch kopců běhat.

25.2.2017. Etapa od hotelu Petr Bezruč. Časovka. Nic od ní nečekám, protože se mi na ní vydařil osobák v prosinci a ani běžec, i když je jenom člověk, nemá být nenažrany a má znát své limity (...Lysacup-poznej svůj limit).

Z Ostravy vyrážíme autem s Evou a Štěpánem, dnes se startuje intervalově, tak jsme se my Pajtašci z BO VZS nezkoordinovali.

Nečekaně se na startu potkávám i s Oceláky Raduzem a Bárou. Bára mi vzhledem k tomu, že nemá čip a nezávodí, nabízí, že se mnou bude do kopca dřystat. No proč ne, nechat si krýt záda paní doktorkou se vždycky šikne. První pomoc je první pomoc...Co když to se mnou sekne na náledí, že...Jen ji upozorňuju, že mě asi do dřystani brzo dojde energie a budu asi jenom kuwovat, tak ať si to nebere osobně a nemyslí si, že jsem sprostá.

Způsobně se řadíme to „fronty na banány“- do fronty na start, jestli mi jako rozumíš. Přede mnou Eva, Štěpán, taky Tomáše Friedricha ze Šantánku potkávám, Filipa Homolu, co se rozhodl na poslední chvíli, že v sobotu bez Lysacupu prostě být nemože. A taky Standu Skomorowského z Rzeczi Pospolite – pogadame, to bude můj vodič, ten mi nesmí zmizet z dohledu, ten je o něco rychlejší než já...Startuje se po 15 vteřinách, abychom se nemačkali, nebo vlastně proč :-) 

Píp - ozve se můj čip a já vybíhám. Opravdu vybíhám a až k hangu poběžím. Protože běhání je hlavně o hlavě a když se naprogramuji, že se KOPCE BĚHAT DAJÍ, tak se prostě běhat dají. Hned ze startu to klouže, ale mi ne, mi náledí neva. Inovejty oroky drží jak přibité, fajně jsem si je před třemi lety koupila, investice jak sviňa, lepší než kožené lodičky nebo Vuitonka :-) . A je tu hang. Přecházím do chůze..bude to bolet, jasná věc. A v tom se za mnou ozve doktorka. „Hele, Nevřalovi jsou už v porodnici, už rodí. Tak si to přeber. Chtěla bys rodit nebo je lepší lézt do kopce :-) ?“. No tak tady není co řešit. Brnkačka kopečky, že...

Hang je za námi, běžím. Koukám na Standu. Běží. Dokud běží Standa, běžím i já. Občas přejde do chůze, napodobím ho, vydýchám se a znovu běžím. Další stoupání a funění. Ale běžím...Bára už je za mnou, asi jsem ji utekla...Uffff, trochu rovinky a další prudké stoupání. Uvažuji o chůzi. Ale Standa běží ... A navíc potkávám kolegyni z práce, kterak jde z kopca. Rozhodnu se před Pavlou fintit a furt běžím...Nějací fešáci Lysacupisti sbíhají z kopca a povzbuzují :“Výborně Lenko, běžíš, držíš to“. Kurňa zas nemůžu do chůze, bo bych se v týmovém dresu ztrapnila.

Na Garminech něco kolem 2,5 km. Hmmm to vypadá, že budu ráda, když zaběhnu těsně pod hodinu. Hmmmm, to by chtělo nějakou motivaci...Přišla!!! Wagnerka si všimla, že si to blbě spočítala (matika mi nikdy nešla, promiň Keňane, promiň Berďo, promiň mami a tati) a že když trošičku zrychlí, bude to pod prosincových osobákových 54 minut. 

Potkávám Rudíka, Filípka a týmovou jedničku Stošu. Synci mi zrobí slavobránu, teda jenom Rudik a Stoša, bo Filipek je ještě prcek, ručky nenatahne nad mou hlavu . Tož to zrychlím, stejně musím, bo Rudik vydal pokyn, že mám přydat...Na Rudika já dám (promiň Majdi).

A je tu Malchor, přede mnou skví se Lysá hora v celé kráse, slunko svítí. Doprčic, proč jsem si nevzala sluneční brýle, alespoň na dyzajn by se hodily...Po sjezdovce přidám chůzi, uberu běh a už je tu Lukáš Podolák s foťákem, tak to se jako prsím, do póz se styllizuju a dávám bacha, abych při tom nezakopla...Pohled na Garminy – ty voe, to se mi snad zdá, to je megasuprboží čas. Volám na Lukáše – „Lukáši bude osobáček, ale už nemožu a asi se poblinkám“. Lukáš mlčí, Lukáš fotí. Co tež odpovědět na ty moje rádobyvtipné kecy...Ale ozve se jakási paní, co schází z kopca “Neblinkejte, mohlo by vás to zbytečně zdržet“. To má paní svatou pravdu. Myslím na...na....na....na co vlastně???? Jo na to, že mám najednou křídla, už jsem vlastně na kopcu, letím, Vladěnka a Luďa v cíli se smějí, pípám čip a padám na kolena. Funím jak mašina, ale na Garminech krásných 49:02. O pět minut a asi deset sekund lépe než v prosinci...To je sen, to je pohádka, já tomu nevěřím, ale jsem nekonečně šťastná. Ani se mi blinkat nechce, to už teď ani nemá cenu :-) . Dělám si fotku s Raduzem a Bárou a hrrr na polívku.

Když na tu Lysou horu valim, všelijak se motivuju. A přehrávám si v hlavě všelijaké rozhovory a názory:

Petra (rozuměj ředitelka venkovského gymnázia): „No to by se mělo běhat, ne chodit, ten Lysacup“

Bobiká v jednom e-mailu „....to uvidíš, to je třeba ty kopce běhat alespoň dva roky, aby ses začala zlepšovat...“

MUDr. Sulitka při zátěžových testech letos v únoru.“Vy jste mě překvapila. Vidím tady ve výsledcích nejen vytrvalost, ale i rychlostní a silové předpoklady“. 

Jarynek. „ A to jsi nedávno Ulčo říkala, že jsi asfalťák. Že ty silniční běhy tě baví více“.

A je mi jasné, co mi na to mé kopcoběhání řekne Prezydent Koudy...“Kurde přydej. Všeci přydejte“ Tuž jsem si veliteli dneska  pořádně doma u oběda na talíř přidala :-)

A teď mi to došlo. Dnes je vlastně 25. únor...Prej Vítězný únor...Ale dnes je jiná doba, dneska se radujeme z osobáků. Protože kromě mě si ho rubla i Eva, Ivon, Raduš tak trochuu naša, když je Rudikova ségra a Majdy švagrová a blondýnka, Marián z konkurenčního Šantánku, Jarynek, Pája...A tak sedíme a jíme v Bezručce, máme radost, Deni hraje na klavír, Ivon celá září, Berďa se našel, slunko svítí a je nám prostě parádně...Tak už jen ... hlavně to zdraví, aby bylo!

Lysacup – 14. etapa

   Lysacup – 14. etapa  (12.2.2017)

      Jo, jo,  hrozně to letí. Stá etapa je za mnou a přitom je to jako včera, kdy jsem jako naprosto nezkušený začátečník jel na tu první. Lysacup, jeho atmosféra a kamarádi, kteří ji vytvářeli, to jsou hlavní důvody, proč  běhám.  A najednou posté...

     Mělo to ovšem dramatickou předehru. Volala mi tajemnice školy, že mám v kanceláři „nějaké lejstro“ od PČR.  No, některé drobnosti nějak „neštymovaly“, ale ukažte mi člověka, který neznervózní a je schopen logicky uvažovat, když vidí úřední dopis s červeným pruhem... předvolání ... výzva k podání vysvětlení ... Uklidnil jsem se  až při čtení  kolonky „povolání“ , kde stálo: „učitel-běžec“. Tím to začalo být jasné a konečně jsem se mohl královsky bavit. A to jsem si myslel, že s přibývajícími „stovkaři“ proběhne tato událost už v klidu a tichosti.

    Ulča myslela na všechno. Součástí předvolání bylo i upozornění pro manželku, aby v inkriminované době „umožnila účast na úkonu“ a drobná poznámka o mastné pokutě v případě neúčasti... Docela by mě zajímalo, jestli při výsleších hraje toho „hodného“, nebo „zlého“ :-)

   Den to byl naprosto kouzelný. Vyšlo snad úplně všechno. Nádherné počasí. Rychlý, většinou ideální povrch. Moje oblíbená trasa z Visalají. Mimořádnost akce podtrhla i Bobikova premiérová účast (v tomto ročníku). Začal jsem v klidu, na rekordy to už nebude ani při ideálních podmínkách. Lehce a opatrně jsem přetančil po ledových plotnách v úvodních lesních úsecích a když začalo konečně pořádné stoupání, tak jsem jenom čekal, kdy mi „dojde“. A ono to pořád (relativně) šlo. Kyslíkový dluh jsem měl obrovský, ale po dlouhé době jsem zase stlačil čas této etapy pod hodinu (o pár sekund). Spokojenost obrovská. Nahoře nádherné výhledy, ale mě čekali nahoře kamarádi, šampáňko s krásnou etiketou a vůbec –euforie.

   A mimochodem... sice nepochybuji o matematických schopnostech členů VZS, ale pochopte, že já jsem učitel! Takže: označíme-li současný věk dítěte „x“, tak z daných podmínek sestavíme rovnici

(x + 6)*5 = x+21 + 6   , řešením je věk dítěte x = - ¾ (roku), tj. -9měsíců. Jenom ten výsledek správně interpretovat :-))

    Díky všem, celé to bylo super a jestli někdo máte fotku z vrcholu, tak sem s ní.

Lysacup 8. díl: Ostravice-hřiště, Silvestrovská

Lysacup 8. díl: Ostravice-hřiště, Silvestrovská

    tak jsem se zase odhodlal udělat zápis ze závodu. No, spíš osobní reportáž. Důvodem není moje mimořádná sportovní výkonost, ale moje fantazácky orientovaná dcera. Kdysi jsem ji nerozvážně požádal, ať mi připraví silvestrovský převlek. Teď už nebylo cesty zpět. 

   Nikdy v minulosti jsem se na žádný závod nechystal tak jako letos. Mimo jiné jsem musel navštívit optometristu, který mě trápil nácvikem manipulace s kontaktními čočkami (nikdy v životě jsem nenašel odvahu si něco takového rvát do oka).

    Nakonec  jsem s rodinou vyrazil. Na parkovišti mě moje holky navlékly do masky a vyrazily nahoru, aby se mohly bavit pachtícími se borci. A mně začal boj. Ještě jsem ani nedoběhl na start a už mi bylo jasné, že dneska to na osobák nebude. Dlouhý hábit se mi motal pod nohy, mockrát jsem o něj zakopnul a „řiťbergra“ jsem nehodil jen šťastnou shodou okolností. Dlouhé vlasy a vousy mi lezly do pusy, před oči a při každém kroku podivně skákaly na hlavě (tento podivný vjem jsem už dávno zapomněl). Špatně upevněný hábit mi sjížděl z ramen a vyžadoval každou chvilku nápravu. Hůl sice nebyla těžká, ale po třetím kilometru bych ji nejraději zahodil.

    Přes toto všechno to byl naprosto úžasný den. Pomalé tempo mi dalo možnost více vnímat nádherné výhledy, krásnou přírodu a kolemvlekoucí se masky (kolemběžící masky mi utekly po dvaceti metrech). Skvěle jsem se bavil. Na vrcholu byla super nálada (jako vždy). Vrcholové foto snad někdo doplní. Valil jsem rychle dolů, u Albínova náměstí jsem se šťastně setkal s rodinou a ještě jsme se společně prošli.

   Dnes to opravdu nebylo o  výkonech. Ale abych učinil zadost zpravodajské povinnosti, tak hlásím, že v týmech jsme skončili 9. (nejvíc přydali a bodovali Poky, Stoša a Miro). Za Mirem velmi těsně doběhl stále se zlepšující Ruda, pak Pája, Jarek, Berďa, Filip, já a největší běžecký labužník (tj. nejdéle si vychutnávala trať) Petra.

    Milí kamarádi, moc nám všem přeji, aby tak krásně, jak rok skončil, nový rok pokračoval. Ať se nám vyhýbají zranění a my tak mohli, kurde, přydat.

Last MF 2016

Foto

LC Bezruč, časovka

       V neděli 4.12.2016 jsem s Filípkem vyrazil na jeho druhou časovku od Bezruče a celkově jeho třetí etapu v letošním ročníku. Po dvou deštivých, mokrých a blátivých etapách to měla být konečně, krásná, zimní, sněhová etápka za odměnu. Z Ostravy jsme vyjeli sami spolu po vlastní ose, protože jsem tam chtěl být dříve, abych ho vypustil na trasu před desátou a abychom se nahoře setkali bez zbytečného čekání. Nejdříve jsem s autem zkoušel bruslit pod korýtkem, ale to nevyšlo. Naštěstí jsem pak zaparkoval pod Bezručem dole u zastávky, taky i tam předcházelo lehké bruslení. Času jsem měli dost, tak jsme se v klídku připravili a šli na start. Ještě jsme stihli na WC v hotelu a v teple dotáhnout tkaničky u bot. Pak už jsme se odebrali ke startovnímu oblouku. Potkali jsme se s Kačenkou, pochválili si dnešní azurové počasí a přesunuli se k čipovému stolečku. Vyběhli jsme spolu asi tak 23 minut před mým ostrým startem, počítal jsem, že bychom se mohli setkat na konci severní sjezdovky, anebo pokud Filda bude rychlejší, tak až na vrcholku. Loni to zvládl pod hodinu a dnes jsem mu předpovídal, že to bude určitě lepší, zřejmě pod 55min. Běžel jsem tedy s Filipem až do hangu do první třetinky. Snažil jsem se mu udělit poslední taktické rady o tempu, klouzání, dýchání a podobně, hlavně jsem ho pochválil, jak mu to šlape a pak se otočil zpět na start.
       Já jsem posléze vyrazil 10:16:40, začal jsem zlehka, soustředil se na hang, že bych ho zase drobnými krůčky vyhopsal celý. to se dokonce povedlo a navíc jsem měl pocit že nefuním úplně strašně. Nad hangem jsem se tedy docela rozběhl a po pár stech metrech věděl, že dnes celoběh už udělám. V rovinatějších místech jsem navyšoval tempo a stíhal borce před sebou. To je přesně ono, cítil jsem, že dnes to opravdu skvěle šlape, Ale na osobák jsem raději nemyslel, spíše jsem si užíval sluníčka, slušného podkladu, kvalitní obuvi a možná se i pokochal občasným pohledem po okolí. V lesíku pod Malchorem jsem opět někoho dotáhl, stále to skvěle běželo a rozvrhoval jsem si síly do severní sjezdovky. Těšil jsem se, že uvidím Filípka a že doběhneme spolu. Ale ten rubal jako tyger a byl už nahoře. Sjezdovka mi utekla jako voda, pak krátký závěrečný sprint a Vladěnka s krabičkou a je hotovo. Filda už čeká vydýchaný, pohladíme si společně hladící body, koukneme se až na Praděd, potom i na druhé straně na Fatry a Tatry a jdeme do Maratonu na malinovku. Zbytek oddílu potkáváme při seběhu, každému se snažíme zafandit a povzbudit. Užíváme si měkký, rychlý seběh, zarputilé a veselé tváře běžců i turistů. Doma později zjišťujeme výsledky a jsme moc spokojeni, že se nám tak krásně povedlo. Škoda jen, že jsme spěchali domů na oběd a nemohli jsme rozebrat příjemné pocity s partičkou VZS u píva. Tak určitě někdy příště.

Po sté na LC za skoro sto minut

Tak je už to více než týden, kdy jsem se oficiálně zúčastnil 100. etapy Lysá Cupu. Teď toho je v práci hodně, tak nemám času na psaní. Tak aspoň stručně pár mých statistických a všelijak zajímavých údajů z LC:

1. etapa - 19. 1. 2008 - od Petra Bezruče: První etapa a hned oskalpuji budoucí jedničku Stošu. To tak ale ještě nemluvil.

10. etapa - 7. 12. 2008 - od Petra Bezruče: Boduji za tým jako dvojka za Koudym. Stoša běží a neboduje.

20. etapa - 1. 11. 2009 - od Petra Bezruče: I tady boduji, ale už jako týmová trojka. Stoša opět za mnou.

30. etapa - 5. 12. 2010 - od Petra Bezruče: Už neboduji, naopak boduje Stoša na třetím místě za Pokym a Majklem. Jen týden chybí do prvního startu Ivon a Deni na LC.

40. etapa - 4. 11. 2012 - Velký Javorník: Dobíhám jako poslední z týmu.

50. etapa - 13. 1. 2013 - z Mazáku: Nejsem poslední a dobíhám dokonce necelých 30 sekund za Ivon. To už se mockrát opakovat nebude. :-)

60. etapa - 22. 12. 2013 - od železničního přejezdu v Ostravici - noční etapa: Stoša už je jednička, Ivon už dobíhá daleko přede mnou, ale ještě pořád porážím Páju. ;-)

70. etapa - 23. 11. 2014 - z Janovic-Bystré: Stoša opět jednička, Ivon už je dvojka, trojka Jarek, čtyřka Deni, pak Fido a já. Ještě porážím Páju a Rudu.

80. etapa - 14. 2. 2015 - z Ostravice, hřiště: Stoša jako obvykle jednička, před Mirem a Deni. Já už neporážím ani Páju ani Rudu. Ještě pořád porážím Martina, Leňu nebo Oli.

90. etapa - 31. 12. 2015 - z Ostravice, hřiště: Stoša zase jednička, nyní před Deni a Ivon. Já docházím z VZS na konci 10. decilu jako úplně poslední z nás v nepadnoucí masce opice. Až z Facebooku se dozvídám, že je to proto, že jsem si ji nasadil obráceně.

100. etapa - 26. 11. 2016 - z Janovic-Bystré:  Stoša je až dvojka za Pokym, za nimi Deni. Já se sotva vleču, je mi špatně, chci zvracet, chci Brufen, nechci na kopec, nechci nikam. Dokončuji zase poslední z VZS, ale už jsem zvyklý. Dokonce skoro prorážím 100 minutovou hranici. :-o

Ale na kopci mě čeká krásně překvapení. Je tam stále ještě Luďa s Vlaďkou a hlavně přátelé z VZS, kteří mě napojí šampaňským, oblečou do zbrusu nového trička a mají stále plno vtípků. :-)  

Kamrádky a kamarádi, děkuji! Statistické údaje sice naznačují, že to jde se mnou z kopce, ale i přesto to do té Lysé gury budu ještě nějakou dobu hnát. :-) Tak příště... ;-)