(29 Km/1690m)
| 
| ||
Kobeřická dvacítka 2016
datum konání: 13.3.2016 (neděle)
oddílová účast: Django, Berďa, Martin, Stoša, Lenia, Ulča, Bobika, Tobík
povětrnostní podmínky: 4-5st. C, oblačno, zataženo, větrno
atmosféra a organizace závodu: jako vždy - skvělá
výsledky našich: muži A - 46. Janko Dalibor 1:44:51
muži B - 5. Stoszek Jan 1:19:04
16. Beremlijski Petr 1:30:41
17. Kotek Martin 1:31:12
ženy G - 4. Hájková Lenka 1:33:28
12. Wágnerová Lenka 1:52:09
muži (10km) - 5. Hegedüs Robert 47:18
děti do 6 let - 1. Hegedüs Tobiáš
Celková úspěšnost oddílu byla slušná, někteří si zaběhli výborné osobní rekordy na této trati a dokonce jediný vítěz kategorie byl náš malý Tobík. Celkově zvítězil v čase 1:04:58 Jakub Zemaník z SSK Vítkovice a v ženách Petra Pastorová z MK Seitl Ostrava v čase 1:18:41. Dohromady se zúčastnilo 210 běžců.
Závodní den jsme zakončili v Kravařích v cukrárně, kde jsme se hezky odměnili za splněné výkony, pak jsme Denči přestěhovali piáno a s Berďou jsme zvládli i sauničku.
oddílová účast: Django, Berďa, Martin, Stoša, Lenia, Ulča, Bobika, Tobík
povětrnostní podmínky: 4-5st. C, oblačno, zataženo, větrno
atmosféra a organizace závodu: jako vždy - skvělá
výsledky našich: muži A - 46. Janko Dalibor 1:44:51
muži B - 5. Stoszek Jan 1:19:04
16. Beremlijski Petr 1:30:41
17. Kotek Martin 1:31:12
ženy G - 4. Hájková Lenka 1:33:28
12. Wágnerová Lenka 1:52:09
muži (10km) - 5. Hegedüs Robert 47:18
děti do 6 let - 1. Hegedüs Tobiáš
Celková úspěšnost oddílu byla slušná, někteří si zaběhli výborné osobní rekordy na této trati a dokonce jediný vítěz kategorie byl náš malý Tobík. Celkově zvítězil v čase 1:04:58 Jakub Zemaník z SSK Vítkovice a v ženách Petra Pastorová z MK Seitl Ostrava v čase 1:18:41. Dohromady se zúčastnilo 210 běžců.
Závodní den jsme zakončili v Kravařích v cukrárně, kde jsme se hezky odměnili za splněné výkony, pak jsme Denči přestěhovali piáno a s Berďou jsme zvládli i sauničku.
Brutus Extreme Orienteering 12-13.3.2016 - Kokořínsko
Po delším sledu sportovně-výkonnostních článků, kterými nás zde zahrnují kolegové reprezentanti, širší reprezentanti, bývalí reprezentanti, otcové či trenéři reprezentantů budoucích, je načase abychom připoměli pohled na svět okem tuctového turisty a okénko, do pro mnohé z vás světa neznámého, zde pootevřeme právě teď. Předem omluvte osvětovou a marketingovou vložku, příští rok na tuto akci neskomně počítám se zvědavci z vašich řad...
Kamarád (Jirka Žaloudík) pracoval na rok v Anglii a já mu udržoval budoucí manželku v běžecké kondici ...Jarine, Jarine, čti co tu je napsané a ne mezi řádky, tam nic schováno není... Z Anglie se Žaly vrátil s disfunkčním kolenem, chodit ale může a je to turista nadšenec. Protože nás to loni moc bavilo, domluvili jsme se, že si letos vyrazíme v podobné partičce do pískovcových skal na Kokořínsku na Brutus Extreme Orienteering. Žaly naučí mapovat Evču a já jsem slíbil doučování na zápočet z mapování rodičům od její kamarádky Monči. Marek Rohel se letos neozval, asi piluje rytmy a figury, až bude příští rok vytáčet nějakou celebritu na StarDance. Tak v pátek ráno sbalit, přidat busolu, hodinky s GPS pro záznam, foťáček, domluvit si Camelbag a do auta výběr CD na cestu, bo je to tam půl republiky daleko. V práci moc neplašit, v rámci přípravy si na Judu poházet s děckama a co možná nejrychleji vypadnout z Ostravy. Spěcháme a tak doufám, že mi z cesty nepřijdou složenky. Čtvrt hodinky před koncem prezentace přijíždíme do chatkového tábora "v klínu rozervaných skal" a já si říkám, že tady nejsem naposled. Ideální místo pro týdenní dovolenou s děckama a to jak pro pěší tak cyklistickou turistiku, vřele doporučuji. Před spaním ještě zakreslíme kontroly a pokecáme s Honzou přítulným Tojnarem (B7 2011 7.místo) a alou do hajan.
Osvětové okénko: Horský OB bývá závod dvojic na turistické mapě většinou formou scorelaufu. Před startem dostanete mapu s kontrolama a průkazku s body, které jsou jednotlivým kontrolám pro daný den přiřazeny. Cílem je dorazit s co nejvíce body, za každou minutu po časovém limitu (sobota 6, neděle 5 hodin) je bodová srážka. V případě stejných bodů rozhoduje kratší čas. Trasu si každá dvojice, která se v průběhu závodu nesmí vzdálit z dohledu, určuje sama. Ano, zde se to, co máte na krku používá i k jiným věcem než jako vstup cest dýchacích, a náš kolektivně nejoblíbenější matematik by jistě suverénně vytřepal z rukávu pojmy jako optimalizace, Paretova množina, derivace nehladké funkce, či rozdíly mezi globálními a lokálními extrémy.
Pro zobrazení našich postupů ze soboty a neděle vyberte v PlayMap kategorii HD a tým "Po závodu spěcháme do klubu".
Sobota. Ráno se nacpeme, sbalíme do baťůžku Camelbag naplněný ředěnou kofolou (Monča je z Krnova), tyčinky, rohlíky, busolu s lupou (nejsem nejmladší) a foťáček ať pak máme na stará kolena dětem při vyprávění co ukazovat. Čtvrt hodinu před startem dostaneme bodovou hodnotu kontrol a optimalizujeme co to dá. Už předem jsme se shodli na tempu pohodové procházky s tím, že pokud by se kdesevzalytusevzaly ambice, tak třeba i poklusneme. Bereme vše v úvahu a vyhříváme místnost mozkovou aktivitou. Venku pár skupinových fotek a hromadný start. Hned po chvíli se ukáže, že jsme zdravě sebevědomá dvojice a odpojujeme se od všech. Na první kontrole vidíme cca polovinu startovního pole, jiní zvolili odlišnou první kontrolu (31). Dohoníme Žalyho s Evčou a to se bude opakovat zhruba co každou kontrolu. Asi mají anděla strážného, co jim napovídá, který postup bude rychlejší. Dvojka (42) je schovaná v jeskyni, na čtyřku (38) vede nádherná cestička, a vhodně zvoleným postupem od kontroly na chvilku předejdeme i část běžců. Na pětku (37) nám dělá problém slezení ze skalního městečka a procházíme obcí Tubož, což je učiněný skanzen dřevěných chalup jako z pohádky. Na sedmičku (34) se natolik zakecáváme, že se musíme půl kiláku vrátit, ale kontrolu ve skalním městečku bohužel nenacházíme a serem na ni. Cestou do cíle jsme plánovali (33) a (30), ale opět se zapovídáme a kilák a půl se nám vracet nechce, jo jsme zkrátka turisti, i takoví exoti existují.
V cíli jsou kupodivu krásné teplé sprchy a po večeři už jenom doplňujeme tekutiny. Zítra řídím zpátky a tak to moc nerozjíždím, Monča se kupodivu taky drží zpět a z hospody vyrážíme na chatku ještě v sobotu. Prodrbeme jak se nám v tom životě daří a nedaří, zoubky a spat, ale druhá dvojička nám do chatky natáhne pět ožralců, co jim zavřeli a tak něco pobrnkáme na kytaru, dorazíme Ferneta, klátící se pozdější vítěz chlapů nám naštěstí prázdnou lahví nerozbije okno a tak po jejich odjezdu spíme v teple.
Marketingové intermezzo: V oblasti Kokořínska před deseti a více lety chcíp pes. Před cca osmi lety buďto místní majitelé hospůdek na mýtinkách své živnosti prodali, nebo pochopili, že když nechají zaparkovat na svém pozemku více zákazníků budou mít větší příjmy, které pak naštěstí vrazili zpět do vybavení a tak se dá v současnosti posedět o několik tříd lépe, než v knajpách u nás na Ostravsku. Ubytování na úrovni, podle očazených míst u skal je zde rozšířený tramping se spaním pod širákem pro dobrodružnější turisty. Prostředí nádherné a to je ještě předjaří, kytky nekvetou a koupat by se v místních jezírkách odvážili jen silvestrovští otužilci. Návštěvu zde doporučuji, ačkoli mi za to nikdo nic nedá.
Neděle. Ráno si produžujeme budíček co to dá a poté zjišťuji, že mi včerejší rozjuchaná návštěva při odchodu odnesla jídlo, ostatním spolubydlícím naštěstí ne. Do Camelbagu mixujeme riskantní směsku Kofoly a jablečného moštu, patnáct minut před startem dostáváme změny v bodování kontrol a s očekáváním stejné pohodky jako včera jdeme do toho. Superoptimálním postupem (30) se na první kontrolu dostáváme stejně rychle, jako mnozí běžci a v bezchybném absolvování trasy (32-33-34) pokračujeme a kontrolu (34) tentokrát zespoda nacházíme. Po (35) se opět zapovídáme a nepozornost nás vede opačným směrem, Monča na to však kápne, čímž dostává svůj mapařský zápočet. Opět se zakecáváme v polovině postupu (28-29), ale zde jsme přešli jenom deset metrů. Z (29) zvolíme delší, avšak krásnější trasu s výhledem na Kokořín. Na asfaltce před cílem nás předběhne paní s kočárkem, že spěchá do cíle a musí ještě nakojit, pro mnohé z vás - závodníky duchem i tělem asi nepředstavitelná věc....
Atmosféru asi nejvíce vystihuje tempo písničky ze zpáteční cesty do Ostravy. Výsledky neuvádím, nebyly naším cílem. V cíli luxusní sprcha a balíme, jelikož nás čeká závodním tempem cesta do Krnova, kde musíme stihnout začátek koncertu v Kofola klubu. Doufám, že se oběma Bohunským líbil, já si cestou do Ostravy už musím podepírat víčka sirkami, bo toho mám dost. Fotky jsou zde a zde.
Příští ročník bude ve Vizovicích a asi opět s večírkem zahrnujícím koncert kapely Fleret a ochutnávkou Vizovických destilátů. Pokud vás zlákám tak za rok načas přestaňte abstinovat...
Dovětek: Dnešek nám se synem končil koncertem Druhé trávy a písničkou, kterou nám víkendový výlet v CD přehrávači začal.
Kamarád (Jirka Žaloudík) pracoval na rok v Anglii a já mu udržoval budoucí manželku v běžecké kondici ...Jarine, Jarine, čti co tu je napsané a ne mezi řádky, tam nic schováno není... Z Anglie se Žaly vrátil s disfunkčním kolenem, chodit ale může a je to turista nadšenec. Protože nás to loni moc bavilo, domluvili jsme se, že si letos vyrazíme v podobné partičce do pískovcových skal na Kokořínsku na Brutus Extreme Orienteering. Žaly naučí mapovat Evču a já jsem slíbil doučování na zápočet z mapování rodičům od její kamarádky Monči. Marek Rohel se letos neozval, asi piluje rytmy a figury, až bude příští rok vytáčet nějakou celebritu na StarDance. Tak v pátek ráno sbalit, přidat busolu, hodinky s GPS pro záznam, foťáček, domluvit si Camelbag a do auta výběr CD na cestu, bo je to tam půl republiky daleko. V práci moc neplašit, v rámci přípravy si na Judu poházet s děckama a co možná nejrychleji vypadnout z Ostravy. Spěcháme a tak doufám, že mi z cesty nepřijdou složenky. Čtvrt hodinky před koncem prezentace přijíždíme do chatkového tábora "v klínu rozervaných skal" a já si říkám, že tady nejsem naposled. Ideální místo pro týdenní dovolenou s děckama a to jak pro pěší tak cyklistickou turistiku, vřele doporučuji. Před spaním ještě zakreslíme kontroly a pokecáme s Honzou přítulným Tojnarem (B7 2011 7.místo) a alou do hajan.
Pro zobrazení našich postupů ze soboty a neděle vyberte v PlayMap kategorii HD a tým "Po závodu spěcháme do klubu".
Sobota. Ráno se nacpeme, sbalíme do baťůžku Camelbag naplněný ředěnou kofolou (Monča je z Krnova), tyčinky, rohlíky, busolu s lupou (nejsem nejmladší) a foťáček ať pak máme na stará kolena dětem při vyprávění co ukazovat. Čtvrt hodinu před startem dostaneme bodovou hodnotu kontrol a optimalizujeme co to dá. Už předem jsme se shodli na tempu pohodové procházky s tím, že pokud by se kdesevzalytusevzaly ambice, tak třeba i poklusneme. Bereme vše v úvahu a vyhříváme místnost mozkovou aktivitou. Venku pár skupinových fotek a hromadný start. Hned po chvíli se ukáže, že jsme zdravě sebevědomá dvojice a odpojujeme se od všech. Na první kontrole vidíme cca polovinu startovního pole, jiní zvolili odlišnou první kontrolu (31). Dohoníme Žalyho s Evčou a to se bude opakovat zhruba co každou kontrolu. Asi mají anděla strážného, co jim napovídá, který postup bude rychlejší. Dvojka (42) je schovaná v jeskyni, na čtyřku (38) vede nádherná cestička, a vhodně zvoleným postupem od kontroly na chvilku předejdeme i část běžců. Na pětku (37) nám dělá problém slezení ze skalního městečka a procházíme obcí Tubož, což je učiněný skanzen dřevěných chalup jako z pohádky. Na sedmičku (34) se natolik zakecáváme, že se musíme půl kiláku vrátit, ale kontrolu ve skalním městečku bohužel nenacházíme a serem na ni. Cestou do cíle jsme plánovali (33) a (30), ale opět se zapovídáme a kilák a půl se nám vracet nechce, jo jsme zkrátka turisti, i takoví exoti existují.
V cíli jsou kupodivu krásné teplé sprchy a po večeři už jenom doplňujeme tekutiny. Zítra řídím zpátky a tak to moc nerozjíždím, Monča se kupodivu taky drží zpět a z hospody vyrážíme na chatku ještě v sobotu. Prodrbeme jak se nám v tom životě daří a nedaří, zoubky a spat, ale druhá dvojička nám do chatky natáhne pět ožralců, co jim zavřeli a tak něco pobrnkáme na kytaru, dorazíme Ferneta, klátící se pozdější vítěz chlapů nám naštěstí prázdnou lahví nerozbije okno a tak po jejich odjezdu spíme v teple.
Neděle. Ráno si produžujeme budíček co to dá a poté zjišťuji, že mi včerejší rozjuchaná návštěva při odchodu odnesla jídlo, ostatním spolubydlícím naštěstí ne. Do Camelbagu mixujeme riskantní směsku Kofoly a jablečného moštu, patnáct minut před startem dostáváme změny v bodování kontrol a s očekáváním stejné pohodky jako včera jdeme do toho. Superoptimálním postupem (30) se na první kontrolu dostáváme stejně rychle, jako mnozí běžci a v bezchybném absolvování trasy (32-33-34) pokračujeme a kontrolu (34) tentokrát zespoda nacházíme. Po (35) se opět zapovídáme a nepozornost nás vede opačným směrem, Monča na to však kápne, čímž dostává svůj mapařský zápočet. Opět se zakecáváme v polovině postupu (28-29), ale zde jsme přešli jenom deset metrů. Z (29) zvolíme delší, avšak krásnější trasu s výhledem na Kokořín. Na asfaltce před cílem nás předběhne paní s kočárkem, že spěchá do cíle a musí ještě nakojit, pro mnohé z vás - závodníky duchem i tělem asi nepředstavitelná věc....
Atmosféru asi nejvíce vystihuje tempo písničky ze zpáteční cesty do Ostravy. Výsledky neuvádím, nebyly naším cílem. V cíli luxusní sprcha a balíme, jelikož nás čeká závodním tempem cesta do Krnova, kde musíme stihnout začátek koncertu v Kofola klubu. Doufám, že se oběma Bohunským líbil, já si cestou do Ostravy už musím podepírat víčka sirkami, bo toho mám dost. Fotky jsou zde a zde.
Dovětek: Dnešek nám se synem končil koncertem Druhé trávy a písničkou, kterou nám víkendový výlet v CD přehrávači začal.
Óda na Berďu - věnováno výsledkům Ludgeřovické 15
Bývával týmová hlavička,
teď je i VZS jednička.
V sobotu po kopcích v Prajské se proháněl,
svým časem nás všechny pohaněl.
Předběhl Ulču - toť věc je prostá,
ta přece chcípá do každého kopca.
Že však i Rudu, Koudyho, Bobika, Djanga za sebou zanechal,
to teda skutečně nikdo z nich nečekal!
Však jenom PŘYDEJ náš milý synečku,
třeba tím během ulovíš dcérečku.
V cíli si Berdýsek pivečko vychutnal,
nakonec do břuška klobásu dožďuchal.
Jó kdo chce v Ludgeřkách závody vyhrávat,
musí si poctivě ten svůj břuch nacpávat :-)
Poznámka autorky: Za to, že nám to všem Berďa natřel, slíbil mu ódu Prezydent. Ten ale furt někde lítá, tak jsem se toho chopila já...bo teď mám ten půst :-)
teď je i VZS jednička.
V sobotu po kopcích v Prajské se proháněl,
svým časem nás všechny pohaněl.
Předběhl Ulču - toť věc je prostá,
ta přece chcípá do každého kopca.
Že však i Rudu, Koudyho, Bobika, Djanga za sebou zanechal,
to teda skutečně nikdo z nich nečekal!
Však jenom PŘYDEJ náš milý synečku,
třeba tím během ulovíš dcérečku.
V cíli si Berdýsek pivečko vychutnal,
nakonec do břuška klobásu dožďuchal.
Jó kdo chce v Ludgeřkách závody vyhrávat,
musí si poctivě ten svůj břuch nacpávat :-)
Poznámka autorky: Za to, že nám to všem Berďa natřel, slíbil mu ódu Prezydent. Ten ale furt někde lítá, tak jsem se toho chopila já...bo teď mám ten půst :-)
17. etapa LC Rajská bouda - závěrečná
Všichni jsme se dočkali poslední etapy ročníku 2016, konečně je to tu a teď už vlastně i za námi. Uplynulo již několik dní, ale poslední článeček chybět nesmí, neboť vlastně nechybí za tuto sezónu žádný. Je fakt, že většinu zápisu jsem si, možná i trochu uměle, vytvořil sám. Někdy se mi zdálo, že snad není ani o čem psát, ale pak mě vždycky něco málo napadlo. A když mě nic nenapadlo, tak jsem napsal o sobě jak jsem zase fantasticky běžel a jaký jsem borec. Posléze mi i lehce pomohlo, že jsem do LC zapojil Filípka a mohl jsem tedy psát o tom, jak ho to nebavilo a jak už nikdy nejde a podobně, stejně jsem ho ale nakonec navnadil na další etapy.
No a nyní zpět k sobotě 27.2.2016, kdy pod Lysou horu k Rajské boudě dorazilo neuvěřitelných jednadvacet pajtašů z vodní záchranky, ovšem tři z nich: Django, Nikša a Peťka Šustka nejsou ve výsledcích bo - nou čip. Logistika odvozu a příjezdu byla šílená. Já měl štěstí, že mě a Filipa vzali Jankovi a nemusel jsem řídit. Asi jsem o tom ještě nikdy nemluvil, ale raději se nechávám vézt na etapu, bo se mohu lépe koncentrovat, odpočívat, meditovat, pár slov prohodit s ostatníma, případně i podřimovat. A tak jsme přijeli na parkoviště, bylo krásně slunečno a mohli jsme doufat, že to vydrží a budou skvělé výhledy a fotky i videa, že prostě bude skoro taková slavnostní a sváteční atmosféra a všeobecná pohoda a veselí. Přiblížila se desátá a my jsme se šli houfovat do startovních vln. Nejdříve startoval Filípek a všichni ostatní, kteří se ani v jedné etapě nevlezli do padesátého místa, jmenovitě z našich: Deni, Ivon, Rudík, Pája, Jarek, Koudy, Berďa, Peťka, Evča, Martin, Fík, Filip, Filípek, Ulča, Orel a jako rychlochodec: Míša, která vyšla dříve. V další skupině jsme se seřadili já a MIro plus ostatní s nej umístěním mezi 50. a 13. pozicí s dvou a půl minutovou ztrátou na hlavní peleton. Nakonec startovala Jelita, čili borci s umístěním v TOP Twelve se ztrátou 2,5 min. na nás a pět minut na hlavní pole. Mezi Jelita jsem se letos neprobojoval, byl jsem slabý a pomalý. Každopádně post v prostřední skupině byl velice výhodný, protože jsem se mohl posunout vysoko v pořadí. Navíc Denča měla ještě lepší pozici a dalo se tušit, že jako tým bysme mohli zabodovat i v první pětce. Nakonec, řeknu to tu rovnou, jsme vyhráli závěrečnou etapu v týmech, což je opravdu úspěch roku a celé naší historie v Lysacupu. Tak vysoko jsem skutečně neviděl a nepředpokládal jsem to. A další takový hysterický mezník v medailové tabulce LC, řeknu to tu rovnou, je naše sexyrychlá a famózní Deniska, protože je první borkou v této tabulce, která získala vůbec první ženskou medaili od pravěku Lysacupu. Bouřlivě všeci gratulujeme!!!
Vrátil bych se nyní zpět k samotnému běhu. Po startu jsem se držel tentokrát na čele, protože jsem byl papírově ten silnější ve skupině. V podstatě jsem se po celou trasu jal pronásledovat Tibora. Již před korýtkem jsme doběhli první pomalíky a rubali vpřed. Lesem nad hospodou U Veličků jsme to drželi stále hezky v celoběhu a předbíhali jednoho člověka za druhým. Postupně jsem ovšem ztrácel metry na Tibora a všiml jsem si, že z prostřední skupiny mi stále unikají tři borci, které Tibor oběhl. Na Větrech jsem už měl celou základní skupinu za sebou, krom Deni, kterou jsem ani neviděl. Přitom jsem si tak věřil, že 150 sekund na ni stáhnu, že ji plácnu přes zadek, jak to obvykle děláváme, no ale bohužel. Pokud jde o mě tak mě z elity přejeli Macek, Hudy, Víťa a Jiřík. Jiřík Pytel měl navíc erotické tygrované kraťásky, hodně mu to slušelo a natolik mě rozptýlil, že jsem do finiše už moc nerubal. Na vrcholu však i tak z toho všeho bylo výborné desáté místo. Deni byla bronzová a Ivonka jednapadesátá, celkem jsme vydrtili 2484 bodů a totálně jsme smetli všech 90 zúčastněných týmů jako bohové Olympu tu lidskou havěť. Jó to byl vítězoslavný den, bomba, super, paráda. I Mr. Prezydent Koupelka Davidoslav se dmul pýchou.
Později to probíhalo tradičně, bandička šla do sauny, netradičně beze mě, protože jsem valil s Filípkem domů na oslavu narozenin. Na vyhlášení jsem se dostavil po páté hodině a téměř celé jsem ho zastihl. Potom, jak to v pohádkách bývá, se jedlo, pilo, veselilo, slavilo, fotilo a pařilo, někdo si oholil hlavu dohola, někdo předvedl hrudní košíček, většina se ožrala jak prasátka, někdo řídil, ale v podstatě každý si to moc užil. Pa, pusu, dobrou noc a na brzkou shledanou v listopadu.
Foto Olda a Foto F. Raška
.
No a nyní zpět k sobotě 27.2.2016, kdy pod Lysou horu k Rajské boudě dorazilo neuvěřitelných jednadvacet pajtašů z vodní záchranky, ovšem tři z nich: Django, Nikša a Peťka Šustka nejsou ve výsledcích bo - nou čip. Logistika odvozu a příjezdu byla šílená. Já měl štěstí, že mě a Filipa vzali Jankovi a nemusel jsem řídit. Asi jsem o tom ještě nikdy nemluvil, ale raději se nechávám vézt na etapu, bo se mohu lépe koncentrovat, odpočívat, meditovat, pár slov prohodit s ostatníma, případně i podřimovat. A tak jsme přijeli na parkoviště, bylo krásně slunečno a mohli jsme doufat, že to vydrží a budou skvělé výhledy a fotky i videa, že prostě bude skoro taková slavnostní a sváteční atmosféra a všeobecná pohoda a veselí. Přiblížila se desátá a my jsme se šli houfovat do startovních vln. Nejdříve startoval Filípek a všichni ostatní, kteří se ani v jedné etapě nevlezli do padesátého místa, jmenovitě z našich: Deni, Ivon, Rudík, Pája, Jarek, Koudy, Berďa, Peťka, Evča, Martin, Fík, Filip, Filípek, Ulča, Orel a jako rychlochodec: Míša, která vyšla dříve. V další skupině jsme se seřadili já a MIro plus ostatní s nej umístěním mezi 50. a 13. pozicí s dvou a půl minutovou ztrátou na hlavní peleton. Nakonec startovala Jelita, čili borci s umístěním v TOP Twelve se ztrátou 2,5 min. na nás a pět minut na hlavní pole. Mezi Jelita jsem se letos neprobojoval, byl jsem slabý a pomalý. Každopádně post v prostřední skupině byl velice výhodný, protože jsem se mohl posunout vysoko v pořadí. Navíc Denča měla ještě lepší pozici a dalo se tušit, že jako tým bysme mohli zabodovat i v první pětce. Nakonec, řeknu to tu rovnou, jsme vyhráli závěrečnou etapu v týmech, což je opravdu úspěch roku a celé naší historie v Lysacupu. Tak vysoko jsem skutečně neviděl a nepředpokládal jsem to. A další takový hysterický mezník v medailové tabulce LC, řeknu to tu rovnou, je naše sexyrychlá a famózní Deniska, protože je první borkou v této tabulce, která získala vůbec první ženskou medaili od pravěku Lysacupu. Bouřlivě všeci gratulujeme!!!
Vrátil bych se nyní zpět k samotnému běhu. Po startu jsem se držel tentokrát na čele, protože jsem byl papírově ten silnější ve skupině. V podstatě jsem se po celou trasu jal pronásledovat Tibora. Již před korýtkem jsme doběhli první pomalíky a rubali vpřed. Lesem nad hospodou U Veličků jsme to drželi stále hezky v celoběhu a předbíhali jednoho člověka za druhým. Postupně jsem ovšem ztrácel metry na Tibora a všiml jsem si, že z prostřední skupiny mi stále unikají tři borci, které Tibor oběhl. Na Větrech jsem už měl celou základní skupinu za sebou, krom Deni, kterou jsem ani neviděl. Přitom jsem si tak věřil, že 150 sekund na ni stáhnu, že ji plácnu přes zadek, jak to obvykle děláváme, no ale bohužel. Pokud jde o mě tak mě z elity přejeli Macek, Hudy, Víťa a Jiřík. Jiřík Pytel měl navíc erotické tygrované kraťásky, hodně mu to slušelo a natolik mě rozptýlil, že jsem do finiše už moc nerubal. Na vrcholu však i tak z toho všeho bylo výborné desáté místo. Deni byla bronzová a Ivonka jednapadesátá, celkem jsme vydrtili 2484 bodů a totálně jsme smetli všech 90 zúčastněných týmů jako bohové Olympu tu lidskou havěť. Jó to byl vítězoslavný den, bomba, super, paráda. I Mr. Prezydent Koupelka Davidoslav se dmul pýchou.
Později to probíhalo tradičně, bandička šla do sauny, netradičně beze mě, protože jsem valil s Filípkem domů na oslavu narozenin. Na vyhlášení jsem se dostavil po páté hodině a téměř celé jsem ho zastihl. Potom, jak to v pohádkách bývá, se jedlo, pilo, veselilo, slavilo, fotilo a pařilo, někdo si oholil hlavu dohola, někdo předvedl hrudní košíček, většina se ožrala jak prasátka, někdo řídil, ale v podstatě každý si to moc užil. Pa, pusu, dobrou noc a na brzkou shledanou v listopadu.
Foto Olda a Foto F. Raška
.
16. etapa LC Malenovice, hotel Petr Bezruč - časovka - jednotlivci
Tak už to přišlo! V neděli 21.2.2016 padlo moje poslední osobní tabu. A to, že bezručovská etapa nejde běžet celoběhem, hlavně kvůli hangu. Jenomže opak je nyní pravdou. Dokonal jsem poslední lysacupovou trasu v celoběhu. Konečně je to tam, pokud jde o Lysou horu je jakákoliv chůze pro mě zbytečná. Vše se dá běžet. Ovšem také jakou rychlostí a jestli je to vůbec ekonomické? Asi né tak zcela. Již loni jsem si zaběhl luxusní osobák z Bezruče, ale druhou půlku hangu jsem šlapal. Letos jsem hopsal celý hang, ale docvakl mě soupeř Ríša Ručka, který měl původně 20ti vteřinové manko. Řekl jsem si, že to prostě zkusím i na úkor času a umístění. Hned nad hangem mě Ríša předběhl, já se však pověsil za něj a nespouštěl ho z očí. Následující dva šikmé traverzy jsme v tandemu běželi stále těsně spolu, snad jsme i někoho předběhli a strojovým tempem pokračovali vzhůru. Až na cestě, která vede od Ivančeny jsem se odhodlal před Ríšu, protože to byl zrovna takový běžecký rovinný úsek. Pak přišlo další prudší stoupání, ale z běhu jsem nepolevil. Zase jsem někoho dotáhl, ale Tibor, který byl 20 sec. v náskoku mi z dohledu zmizel. Nevadí, jdu dobře a udržím celý běh až na top, pomyslel jsem si. Pak přišel pozvolný úsek v lese pod Malchorem, tady musím běžet fest. Už jsem za sebou slyšel konvoj eliťáků, funěli jak mašiny a ten dusot kopyt, měl jsem fakt strach, tak jsem kurde přydal. I tak mě v zápětí semleli, ale za posledního borce jsem se pověsil. Vybíháme k rozcestníku na Malchoru a mě došlo, že borec mě trochu brzdí tak jdu přes něj. Vběhl jsem do sjezdovky a na chvíli jsem pohlédl vzhůru jestli neuvidím Filípka.
Filip startoval již kolem 9:45. Zajistil jsem mu kamaráda na doprovod a do hangu jsem vyrazil s nima, abych si pořádně smočil boty. Aspoň nepoběžím svůj ostrý start na sucho. Pak jsem seběhl a čekal na svůj startovní čas. Filda s Dankem nakonec dobře rubali a dali to pod hodinu. Prý to mladému dost klouzalo, ale bojoval statečně. Veškeré drobné rovinky se snažili běžet.
V závěrečných serpentinách jsem tedy Filipa neviděl a myslel jsem, že jim náskok stačil a že už jsou nahoře. Takže jsem také zkoušel makat co to šlo. V půlce sjezdovky mě oběhl samotný lídr seriálu Víťa, no tempo hodně slušné. Přiznávám, že jsem to chvilku držel, ale postupně se vzdálil. A před koncem sjezdovky rubal kolem mě Macek a to teda bylo peklo, to se nedalo zachytit ani na pár kroků. No jo, mistr schodař. Fakt bylo hned poznat, že to pere rychleji než Víťa nebo Hudy. Nakonec byli jen dva borci pod 30 minut: Kuba Ambros (opět vítěz) a právě Macek. Byl jsem už téměř nahoře a tentokrát zdatně finišuju do cíle. Valím kolem plotu a už se nechci nikým nechat předběhnout. Jedno malé pípnutí a bylo hotovo. Na vrcholu mě již čekal Filda a to bylo moc příjemné. Hned jsme si sdělovali pár zážitků, já jsem si nezapomněl pohladit hladící bod a šli jsme do Bezručky na čaj. Byl jsem spokojený, jenže zároveň trochu nervózní jak jsem asi dopadl. Tajně jsem věřil na první dvacítku, ovšem reálně jsem si připouštěl i kolem 25 místa, protože jsem si hodně dobře pamatoval selhání v prosinci. Teď to bylo jiné, pocitově jsem fakt šel velmi slušně, z celoběhu jsem byl nadšen, takže jsem byl zvědavý. Až doma jsem zjistil, že je z toho skvělé 17. místo a čas jen 69 sec. za osobákem. V týmech to bez dvojčat nebyl klasický výkon, ale v celkovém pořadí držíme pěkné osmé místo a mohli bychom udržet i po závěru. Takže děcka příště již naposled a máme zase pár měsíců klid.
Filip startoval již kolem 9:45. Zajistil jsem mu kamaráda na doprovod a do hangu jsem vyrazil s nima, abych si pořádně smočil boty. Aspoň nepoběžím svůj ostrý start na sucho. Pak jsem seběhl a čekal na svůj startovní čas. Filda s Dankem nakonec dobře rubali a dali to pod hodinu. Prý to mladému dost klouzalo, ale bojoval statečně. Veškeré drobné rovinky se snažili běžet.
V závěrečných serpentinách jsem tedy Filipa neviděl a myslel jsem, že jim náskok stačil a že už jsou nahoře. Takže jsem také zkoušel makat co to šlo. V půlce sjezdovky mě oběhl samotný lídr seriálu Víťa, no tempo hodně slušné. Přiznávám, že jsem to chvilku držel, ale postupně se vzdálil. A před koncem sjezdovky rubal kolem mě Macek a to teda bylo peklo, to se nedalo zachytit ani na pár kroků. No jo, mistr schodař. Fakt bylo hned poznat, že to pere rychleji než Víťa nebo Hudy. Nakonec byli jen dva borci pod 30 minut: Kuba Ambros (opět vítěz) a právě Macek. Byl jsem už téměř nahoře a tentokrát zdatně finišuju do cíle. Valím kolem plotu a už se nechci nikým nechat předběhnout. Jedno malé pípnutí a bylo hotovo. Na vrcholu mě již čekal Filda a to bylo moc příjemné. Hned jsme si sdělovali pár zážitků, já jsem si nezapomněl pohladit hladící bod a šli jsme do Bezručky na čaj. Byl jsem spokojený, jenže zároveň trochu nervózní jak jsem asi dopadl. Tajně jsem věřil na první dvacítku, ovšem reálně jsem si připouštěl i kolem 25 místa, protože jsem si hodně dobře pamatoval selhání v prosinci. Teď to bylo jiné, pocitově jsem fakt šel velmi slušně, z celoběhu jsem byl nadšen, takže jsem byl zvědavý. Až doma jsem zjistil, že je z toho skvělé 17. místo a čas jen 69 sec. za osobákem. V týmech to bez dvojčat nebyl klasický výkon, ale v celkovém pořadí držíme pěkné osmé místo a mohli bychom udržet i po závěru. Takže děcka příště již naposled a máme zase pár měsíců klid.
15. etapa LC Ostravice, Mazák
V sobotu 13.2.2016 proběhla patnáctá etapa Lysacupu. V tomto ročníku to byla premiérová etapa z Mazáku. Trasu mám docela rád, protože začíná pozvolným rozběhem po cestě. Sice napadla slušná sněhová nadílka, ale úvodní asfaltová míle se běžela velmi dobře, i když byla pokryta vrstvičkou uježděného sněhu. Záhy jsme ovšem odbočili na vyšlapanou pěšinu, kde sice pokračuje silnice kolem Suchého potoka, ale již nebyla vidět a potom už jsme přes mostek vběhli do terénu pod Butořankou. Tady jsem se tahal ve skupince 4-5 obvyklých soupeřů. Povrch byl měkký, občas to trochu uklouzlo, ale na hroty to opravdu nebylo. Po pozvolném začátku, jsem se dostal do plných obrátek a předpokládal, že to zase vydrží až do konce a bude solidní umístění okolo dvacítky. Pod Lukšincem se běží okolo po širší stezce a já se snažím dotahovat člověka před sebou, abych udržel tempo. Nad Lukšincem to stále dobře běželo a rozhodl jsem se vydržet v celoběhu. I přes plynulé tempo mě opět dotáhl predátor Vlastík a neohroženě to hrnul do finiše. A to měl docela problémy s klouzáním a myslím, že i s nesmeky. Na větrech se mi metr po metru vzdaloval. Ve srovnání se mnou je to kus chlapa, každým krokem se výrazněji bořil a stejně mi zmizel. Alespoň jsem mohl chvíli sledovat dalšího borce z elitní desítky. Někde za Lukšincem jsem také míjel Vladana, asi se s tím dost pral. Na vrchol jsem doběhl v sedmém letošním osobáku. Nejpřekvapivější věc však bylo, že Kuba Ambros porazil Licháče o minutu a půl. To je teda výkon hodný mistra.
V týmech jsme vybojovali osmé místo, celkem nás běželo 16 členů. Etapu si užil i syn Filip v doprovodu Berdi a mě. ale pouze v posledním kilometru. I pro něj to klouzání bylo hodně náročné, takže si sáhl až na dno sil. O to víc jsme si užívali sěbeh dolů, kdy jsme se společně koulovali s Jarkem a na chvíli se nám ukázalo i sluníčko. Samozřejmě, že Fildu nejvíc bavilo padat do sněhu, takže k autu dorazil úplně mokrý.
V týmech jsme vybojovali osmé místo, celkem nás běželo 16 členů. Etapu si užil i syn Filip v doprovodu Berdi a mě. ale pouze v posledním kilometru. I pro něj to klouzání bylo hodně náročné, takže si sáhl až na dno sil. O to víc jsme si užívali sěbeh dolů, kdy jsme se společně koulovali s Jarkem a na chvíli se nám ukázalo i sluníčko. Samozřejmě, že Fildu nejvíc bavilo padat do sněhu, takže k autu dorazil úplně mokrý.
14. etapa LC Visalaje, parkoviště
6. 2. 2016
11:50 Bahia Feliz, Gran Canaria
Právě se vracím na hotel
z posledního 15 km výběhu. Teplota na sluníčku téměř 30°C. Pro běh už
trochu nekomfort. Ještě zpocená rychle balím naše věci a vyklízím pokoj, který
musí být do 12 hod prázdný. Vynáším věci na chodbu a čekám na Páju. Pak se
spolu jdeme zchladit do hotelového bazénu. Po koupání se rychle převlékáme a za
pár minut již sedíme v autobuse, který nás veze na letiště. Dovolená
končí.
16:10 letiště Kanárské ostrovy
Sedím v letadle a sleduju
okýnkem, jak nabíráme výšku. Mrknutím oka se ztrácí ostrov Gran Canaria
z dohledu a my se ocitáme nad oceánem. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že
je všude dobře, ale doma nejlíp. Nemám bohužel žádnou písničku proti trudomyslnosti,
a tak se snažím zahánět ji četbou. Hlavou
se mi navíc honí ještě dilema, jak já to udělám s tím zítřejším Lysa cupem.
Běžet či neběžet, to je oč tu běží…
7. 2. 2016
00:15 Parkoviště Praha
Po šesti hodinách v letadle,
kde má člověk zrovna tak málo místa jako ta chuděra sardinka, konečně pohodlí
našeho auta. Vyrážíme s Pájou směr Ostrava!!! Nechce se mi spát, a tak
radši Pájovi kazím pěkné písničky, které hrají v rádiu, svým zpěvem. J Dilema s LC stále
nevyřešeno. Čekám, že dostanu nějaké znamení…
04:40 doma
Jsme doma. Pája, unavený
z řízení, si jde téměř okamžitě lehnout a asi do dvou minut spí. Já
začínám panikařit. Je potřeba zprovoznit internet, ať se můžu podívat do
tabulky na LC. Zapínám nějakou černou krabičku a wifi je na světě. Dívám se, že
nikde nejsem nepsaná, jelikož Berďa onemocněl a neměl asi sílu to dál řešit.
Říkám si, že je to možná dobře. Je to určitě znamení, že nemám jezdit. Na
druhou stranu nemám vůbec radost, že zapíšu nulu do celkových výsledků a že
neuvidím zasněženou Lysou horu zalitou sluncem a usměvavé tváře členů VZS.
Nesměle píšu žádost, zda by mě Martin nepřibral do svého auta, nařizuji si
budík a jdu spát. Rozhodnu se ráno, tzn. za cca 2,5 hod. Času dost J
7:30 v posteli
Neustále hypnotizuji hodiny přede
mnou a čekám na zazvonění budíku. Klidný spánek bohužel nepřichází. V 7:30
to vzdávám a vstávám z postele. Jdu k notebooku a dívám se, že Martin
mě přidal do svého auta. A sakra. Tak to už začíná vypadat, že asi vážně
pojedu. Začnu se prohrabovat kufrem a nacházím něco, v čem by se dalo
běžet. Vůbec nevím, jak se obléknout. Berďa v diskuzi straší nějakou vichřicí,
v rádiu naopak hlásili skoro jarní počasí. Beru dvě trika a v případě,
že by bylo nejhůře i návleky na ruce. V poslední chvíli přidávám i
rukavice. Balím si inov8 s hroty, kdyby náhodou byl led. Čip leží
připravený na stole. Je 8 hod a já jsem připravená. Dokonce stihnu i snídani. Tak
to je luxus.
8:30 Porubská
Stojím připravená před domem a čekám, až si mě vyzvednou.
Snažím se zahnat myšlenku, že jsem asi fakt magor, když na ten LC prostě musím
jít. Visalaje ale patří mezi mé nejoblíbenější etapy, a tak tam přece nesmím
chybět. Říká se, že člověk na konci života člověk lituje víc věcí, které neudělal,
než těch co udělal a co mě nezabije, to mě určitě posílí.
9:00 v Martinově autě
V autě je
sranda. Pozitivně naladěná ženská týmová jednička a vtipkující Jarek mi
dodávají energii. Třeba to nakonec nebude takové trápení. Bavíme se o své
aktuální formě a řešíme, zda je důležité, když se v kopci můžeš někoho
chytit. Jsou na to různé názory, ale tak už to v diskuzi bývá.
10:00 na startu
Stojím na
startu. Zdravím se s ostatními členy z VZS, kteří přijeli jinými
auty. Už mi po těch Pajtášcích bylo opravdu smutno. Blíží se 10 hodina. Dávám
si kofeinovou tabletku do úst a věřím v její zázračnou moc. Spát se mi
zatím nechce, ale únava může přijít nečekaně v průběhu závodu.
10:00 až 10:55 na Lysé
Závod začíná a
startovní pole se pomalu dává do pohybu. Zpětně zjišťuju, že do závodu se
vydalo 215 běžců. Vybíhám ze zadních pozic, a tak se v prvních metrech snažím
propracovat trochu víc dopředu. Chci maximálně využít prvních kilometrů, které
jsou u této etapy s minimálním převýšením. Předbíhám pár soupeřů a na louce
v mírném stoupání dobíhám i Jarka. Ten má asi menší krizi, protože mu
vůbec není do řeči. Jdu před něj a snažím si vypracovat nějaký náskok. Je mi
totiž jasné, že až přijde pořádný kopec, bude mě zase stahovat.
V následujících minutách zjišťuji, že se mi dnes běží nějak lehce. Nechci však
upadnout do předčasné euforie, cíl je ještě daleko. Někteří konkurenti již
přecházejí do chůze, ale já se snažím stále běžet. Na trati potkávám další
soupeře, kterým to dneska moc nechutná a nechávám je za sebou. Jsem přibližně
v polovině trasy. Teď mě však čeká zdolávání výškových metrů. V prudších
stoupáních místy přecházím do chůze a šetřím síly. Na rovině se opět snažím
přesvědčit nohy k běhu. Z dálky vidím týmovou bundičku a oranžové
podkolenky. Není to nikdo jiný než Míša a vedle její parťačka Oli. „Power“
již trochu dochází a začínám cítit stehna, ale fandění od týmových kolegyň mě povzbudí
do dalšího boje. Zaslechnu, jak někdo hlásí pořadí 91. Nechápu. Slyšela jsem
dobře??? První stovka??? Štípnu se…já
snad spím a zdá se mi tento krásný sen. Za chvilku kolem mě probíhá Marián. Co
ten tady dělá??? Předbíhá mě a já se marně snažím držet s ním krok.
Zatímco Marián ještě běží, já už jsem se smířila s chůzí. Zdá se mi, že
mám šnečí tempo, ale naštěstí se na mě zezadu nikdo netlačí. Trochu zrychluji před
závěrečnou sjezdovkou. Ve sjezdovce už jdu v předklonu. Dostávám se na
asfalt. Zbývá posledních pár metrů. Najednou cítím vítr v zádech. Díky
jeho podpoře se ještě dokážu vyburcovat v závěrečný běh do cíle. Přikládám
svůj čip a dívám se na hodinky. Jsem happy jak dva grepy, je na nich totiž čas
55:43 a to znamená vylepšení osobáku na této trati. Dokonce v chatě stíhám
i dvojčata a běžíme pak společně dolů.
15:00 doma
Ještě jednou si
kontroluju výsledky. Je to tam – černé na bílém. Nakonec 95 místo po zapsání
všech zapomenutých čipů. Osobák a poprvé v historii LC v první 100. Tým
VZS zásluhou výkonů Stoši (18. místo), Deni (30. místo) a Mira (59. místo) na
krásném 8. místě.
13. etapa LC Ostravice, železniční přejezd a závod 3 in 1
Šest dní po LH24 a 12. etapě LC se v sobotu 30. ledna uskutečnila další lysakapácká šou. Tentokrát šlo o klasickou etapu z Ostravice od železničního přejezdu v pořadí již třináctou, ale navíc ti zarputilejší mohli pokračovat seběhem a dalším výběhem do 3in1, slovy: tři v jednom. Tento vložený závod měl již desáté výročí. Letos z 212 účastníků klasické etapy, vyrazilo 71 odvážných do dvojité porce. Já jsem se rozhodl dát si to po sedmé v historii a tajně jsem doufal, že bych konečně mohl stlačit čas pod dvě hodiny. To ovšem znamená, že v prvním výběhu musí člověk trochu kalkulovat a ušetřit si síly do seběhu k Bezruči a dalšímu výběhu na Lysou. Takže je docela složité makat na body, pípnout čip, otočit se a hned rubat dál. Každopádně jsem odstartoval dole v Ostravici v první třicítce, hlídal jsem si tempo po asfaltu a zahříval se do běžných otáček. Stále jsem myslel, že by to nemělo být úplně na krev. V okolí nad Butořankou přecházíme do terénu, místy je to celkem kluzké, ale cítím že hroty dnes nejsou až tak nejnutnější. V první třetině jsem dokázal i předbíhat a vytvořit si pozici kolem dvacátého místa, společně s Hanysem a Martinem od nomádů jsme se velmi dobře potahovali. Hanys sice bečel, že je zatavený ještě z minula, kdy se ségrou rubali jak cyp v mixu na LH24, ale aspoň jsem se ho mohl držet a sledovat borca z tzv. toptenu. Bylo to poučné, určité oslabení z dvacetčtverky jsem pozoroval také, ale nemusel jsem trpět, to zvládl Hanys i za dva lidi. Takhle jsem se táhli až pod vrchol, kde Honza nakonec zabral, naštěstí nešel do 3in1 a bylo o soupeře méně. Já jsem se opravdu jen odčipoval, otočil a vydal se pronásledovat Martina Mikloše. Ten ovšem nasazoval hůlky, takže severní sjezdovkou jsem běžel první. Ale již v půlce kopce mě předběhl, myslím že měl i hroty, takže šel odvážněji dolů. Já jsem to spíše brzdil, protože seběh skutečně klouzal a bylo to o držku. Dále jsem si vzpomněl na nějaký předchozí z ročníků, kdy jsem zběhl k Bezruči za 17:50 a hangem jsem proletěl jak skeletonista za 90 sekund. Jo tenkrát bylo asi metr sněhu. Jenomže při druhém výplazu jsem už jen chodil, potácel se a pomalu umíral, do Kameňáku jsem přišel zcela zelený a podvyživený jako zombie. Nyní jsem si v klidu běžel, kontroloval skluzy a opatrně došlapoval. Minul jsem i Jirku pankera, protože si hrál na krasobruslařskou exhibici a zřejmě přepálil první výběh. Taky jsem potkal vždy vysmátého nomáda Toma s hůlkama, ten se v hangu kochal pěšky čili chůzí. Pak už jsem byl dole u občerstvovačky, všechno sice hodně studené, ale něco jsem se napil a kousek banánu do ruky a běžel jsem dál. Říkal jsem si, že banán donesu až nahoru, bo nebude čas. Ještě jednou jsem si lokl vody u korýtka a valil k Veličkům. Až sem stále v celoběhu, ale v lese nad Veličkem už byla chodecká pasáž. Vysmátý Tom si krásně rubal s hůlkami a pomalounku se mi vzdálil. Pokud jde o Martina, tan už byl pár minut napřed. Já jsem si to užíval, stále jsem si hlídal rezervičku nad Lukšinec, že třeba půjde do tuhého. Bohužel přede mnou ani za mnou nic, byl jsem lehce ukolébán tempem pod své možnosti, anebo jsem možná nemohl, ale zdatně pokračoval dál. Někde pod větry šel přede mne i Jiřík, dalo se ho držet, ale já nějak nechtěl bojovat. Jako bych si řekl, pod dvě hodiny to asi nebude a Pytlouš je borec jak sviňa a v závěru by si mě stejně povodil. Na větrech mě hecnul Miro, zkoušel jsem zabrat a přiblížit se k Jirkovi, trošku to šlo, ale dvacet metrů už tam bylo tak jsem to sral. Už jsem obíhal Bezručovku a viděl Luďu a Vlaďku, mám to za sebou. Chvilkové nekonečné štěstí mě opět pohltilo. Tak co čas? Ptám se Ludi. Jedna padesát osum. Ty vole, no tak to je úplná bomba, to jsem netušil. Hned jsem si uvědomil, že jsem i tak šel docela plynule v druhém výběhu, seběh jsem hlídal a první výběh na 18. místě byl vlastně luxusní. To je paráda a krásná odměna za vynaložené úsilí. Příští rok už doufám nebudu postižen elháčkem a posunu hranici ještě dál.
Jinak ostatní taky běželi výborně, tvrďáci VZS pokračovali do 3v1, ale hlavně Deniska předvedla neskutečný výkon. První výběh v osobáku o 4 minuty a 3v1 za 2:04:56, rekord ženské kategorie, prostě nádhera. Navíc bylo celý den hezky jasno, slunečno a větrno a všichni jsme si to bezvadně užili.
Jinak ostatní taky běželi výborně, tvrďáci VZS pokračovali do 3v1, ale hlavně Deniska předvedla neskutečný výkon. První výběh v osobáku o 4 minuty a 3v1 za 2:04:56, rekord ženské kategorie, prostě nádhera. Navíc bylo celý den hezky jasno, slunečno a větrno a všichni jsme si to bezvadně užili.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
