Majkl už není mezi námi...

Včerejšek byl moc smutný den. Byl smutný pro mnoho lidí, byli jsme vyprovodit našeho kamaráda, kamsi, těžko říct kam. Všem nám bude moc chybět. Teprve když se jeho rakev ztrácela, začala jsem si uvědomovat, že už ho opravdu nikdy neuvidíme. Bude to zvláštní smazat si jeho jméno v telefonu nebo v mailu. Chtěla jsem se s váma jen podělit o pár truchlících pocitů. Majkl byl opravdu velký bojovník. Navštívila jsem ho 3x v nemocnici. Nemohl chodit. Chtěly jsme mu se Zuzkou pomoct, aby se mu zpět vrátila síla do nohou a rukou. A Majkl opravdu makal. Řekl vždy: „Tak pojďme do toho!“. Cvičil vždy v kuse skoro celou hodinu. Nikdo z nás ale netušil, že to bude mít takový rychlý konec. A když mi pak přišla ta strašná zpráva, nemohla jsem tomu uvěřit, i když jsem věděla, že se to může stát. A nemohu tomu vlastně uvěřit do teď. Budeme tedy říkat, tak jak to hezky nazval Matyášek, že Majkl je „začarovaný“ ... a jeho duše se tady bude stále vznášet nad námi.

Proč to ale píšu je, že bychom se z toho všeho měli ponaučit a užívat si každého dalšího dne s rodinou, každého dne, kdy můžeme dýchat, chodit, běhat... Ještě ve mně doznívá i pocit, ze závěru Běhu olympijského dne, kdy jste na mě čekali před cílem a  společně jste se mnou závod dokončili. Bylo to moc krásné, mělo to sílu. Cítila jsem ve vás tu oporu! Jsem ráda, že vás mám! Jsme skvělý tým!

Kačenka