Běh osvobození Ostravy

Ve středu 8.5.2013 se konal Běh osvobození Ostravy. Podle propozic se mělo běžet z Hrabyně do Háje, přes Dobroslavice do Plesné a Poruby. Pořadatelé ale nakonec trasu změnili a běželo se z Hrabyně do Velké Polomi, Plesné a Poruby.

Těšila jsem se, že si konečně vyzkouším nějakou delší trať než 10 km a tak jsem se s radostí na tento závod vypravila. Po týdnu intenzivní práce v zahradě šlo běhání trochu stranou. Django se opět nezúčastnil – dal přednost práci v zákopu a tvoří nám doma garážové stání.

Od hřiště Arrows (cíl závodu) jsem se do Hrabyně svezla autobusem a šla se registrovat. Za VZS jsem zde byla sama :-(, i když podle termínovky VZS se měl účastnit i sám náš prezident??? Toho jsem ale nikde neviděla. Že by nějaký šotek? Či už se stal neviditelným? V místním kulturáku jsem potkala pár známých a zavzpomínala jsem na jedno z prvních opojení alkoholem, které jsem zde prožila na jakési zábavě za dob gymplu.

Před startem u památníku jsme zatleskali politické elitě našeho kraje (hejtman, náměstek) a honorární konzul Ruské federace se chopil startovního výstřelu. Opět jsem se zařadila dozadu a plánovala běžet „na pohodu“. Běželo se dolů na Josefovice po stezce pro pěší, pak bohužel až do Polomi po hlavním tahu. Běžela jsem si svým tempem. Bylo velké horko, v takovém jsem závodila poprvé. Kde je ten slibovaný déšť? Trasa mi přišla celkem těžká, pořád nahoru nebo dolů, rovinka žádná. Před cílem jsem už byla dost unavená, ale nijak jsem nespěchala. Do cíle jsem doběhla v čase okolo 1 hodiny a 10 minut, opět ke konci výsledkové listiny. Trošku mě mrzelo, že trať nakonec neměřila celých avizovaných 15 km, ale cca 11,7 km. Takže jsem si tu patnáctku zase nezkusila :-(. Tak jindy.

Po vyhlášení výsledků a losování tomboly (ve které jsem nic nevyhrála) jsem si dala nealko pivo, naložila do auta andílky, které mi přivedla babička, a jeli jsme domů. Django stále kopal. Závod hodnotím pozitivně a ráda si ho zkusím znova. Škoda, že tak trochu koliduje s pražským maratonem.

článek Bezvaběh 

Ještě malá vsuvka: Jak  jsem k běhu vlastně přišla  ANEB   proč jsem pořád mezi posledníma…

Běhání jsem od dětství nesnášela. Fakt nesnášela. Jsem z vesnice a za dob mého dětství nebylo tak běžné vozit děti do kroužků. Dodnes rodičům vyčítám, že mě nedali na nějaký sport :-(. Po různých pokusech jsem tak trochu náhodou zakotvila u plavání, jako plavčík jsem strávila 8 krásných let převážně na bazéně v Porubě. Pak jsme stavěli domek, přišlo jedno dítě, hned druhé dítě (bohužel ne dovolená v Jugoslávii:-)) a když se vše uklidnilo, tak jsem vážila 96 kg! Nikdy jsem nebyla nijak hubená, ale obézní jsem být taky nechtěla. Co teď? Už nerodím, nekojím, není se na co vymlouvat. Tak jsem jednoho únorového večera roku 2012 vzala půjčené hůlky a dala si procházku po Vřesině. Moje tepovka při chůzi do kopce dosahovala magických hodnot, takže kondice žádná. Ale bylo mi fajn. Proto jsem na takové procházky vyrážela skoro každý den – bylo to levné, pro mě realizovatelné a ještě jsem si vždy parádně vyčistila hlavu. Trošku jsem se umravnila v jídle a hle, po pár týdnech jsme měla 10 kg dole. To už se mi zdálo, že jenom chůze je málo, začala jsem tedy procházky prokládat lehkým během. Pamatuji si, že někdy před rokem jsem souvisle uběhla jen asi 3 km.

Měla jsem velkou radost a dole 20 kg. V tom nejlepším to se mnou „seklo“:-). Nikdo nevěděl, co mi je. Pořád se mi točila hlava. Absolvovala jsem nějaká vyšetření, stav se nezlepšoval a moje lékařka vyslovila podezření na roztroušenou sklerozu. Byla jsem na dně a zhubla jsem dalších 8 kg, běhání šlo stranou, nic mě nebavilo. Až když tuto nemoc vyloučili, začal se i můj stav zlepšovat. Zase jsem pár kil přibrala, ale byla jsem v pohodě. Zkusila jsem si svůj první závod v Hošťálkovicích a to mě tak povzbudilo a nadchlo, že jsem začala běhat více! Moje jméno se objevuje až na konci výsledkových listin, snad tedy nekazím VZS reputaci, ale mějte se mnou, prosím strpení :-). Běhám pro radost jako vy všichni a doufám, že časem k té radosti přibude i nějaký ten výsledek. Mám ráda nové výzvy a tak jsem se přihlásila na svůj první půmaraton. Na svá „otylkovská“ léta nevzpomínám ráda, proto běhám. A kupodivu mě to i baví :-) (a zdá se, že i Djanga)!!!