Olomoucký ½ maraton – 22.6.2013

Hurá, tak je to tady! Můžu popsat dojmy ze svého prvního půlmaratonu:-).  Sice bych měla spíše zavařovat třešně a dělat marmeládu, ale jsem ještě plna zážitků.

Na půlmaraton jsem se rozhodla přihlásit někdy po Vánocích. Měl to být vrchol mého běžeckého úsilí v roce 2013. Vyhodnotila jsem si, že cca 4 měsíce trošku systematického tréninku by mohly stačit na to, abych trať uběhla.

Ale jak už u mě bývá zvykem, před závodem se vyskytly potíže – nejprve v podobě nucené cca 10 denní běžecké přestávky, kterou jsem strávila s našim Adriankem v nemocnici. Bylo to pro mě velmi náročné období a běhání se posunulo někam hodně dozadu (kdo zažil – pochopí :-(). Dále začaly ty šílené vedra, ve kterých jsem nebyla schopna vůbec fungovat, pak se samozřejmě najednou ozvaly všechny mé bolístky, ploska, kyčel, záda...a ještě se mi zablokovalo žebro.

Rozhodla jsem se bojovat a tak v sobotu  sedím v Berďově novém autě a fičíme směr Olomouc. Deni a Ivon se připojily, aby nás povzbudily a jako čerstvé magistry se rozloučily s Olomoucí. BOBici už byli na místě od pátku, samozřejmě musí mít vždycky něco EXTRA:-). Počasí se mělo umoudřit, ale slibovaných 25 stupňů to není. V Olomouci je vedro. Kačenka nám zorganizovala zázemí u kamarádky Katky (Buri), takže párkrát objedeme město a s pomocí navigace dorazíme na místo. Zašli jsme na Expo pro čísla. Já na vše hledím jako zjara a holky i Berďa mě trpělivě zasvěcují do tajů a vychytávek takových velkých akcí.

Kolem šesté hodiny jdeme do centra. Už to tam vře. Nervozita pomíjí a je mi všechno jedno. Snažím se užít si tu atmosféru. Rychle se vyfotíme, loučím se s ostatními a mířím ke koridoru „E“. Tam se potkávám s vodičkou na 2:30. Zvažuji, zda s ní běžet. Cítím se ale spíše tak na 2:20. Pak zazní výstřel, hraje Vltava, lidé křičí a tleskají. Mám slzy v očích a je mi líto, že tu nemám nikoho z rodiny. Modrý balónek s 2:30 mi přijde pomalý a tak si běžím svým tempem, nechci se nechat strhnout davem. Trať se mi líbí, nostalgicky vzpomínám na svá studentská léta, noční pařby, ranní nevolnosti před zkouškami… Cca na 10. km přichází krize, nohy běží, co je však horší, chce se mi strašně na WC. Střeva pracují a je mi špatně. Cítím, že budu mít průjem. Vzpomenu si na Stošův článek a detailní popis jeho vyprazdňovacích pochodů…taky na slova mého kamaráda, že před závodem je potřeba se pořádně vysr.t! Tady jsem to asi neodhadla, každopádně do TOIky se mi nechce, bojím se, že bych se už nerozběhla. Tak tedy bojuju, i když vím, že do cíle zbývá ještě hodně. Na občerstvovačkách se bojím napít, aby se to ještě nezhoršilo. Zbytek cesty myslím jen na tu modrou budku v cíli. Mám před sebou poslední 2 km. Už jsem v centru a vím, že doběhnu. Dobíhám v čase 2:12:13. Okamžitě mířím víte kam, pak za Kačenkou, která mě čeká na smluveném místě. Jsem šťastná a tak trochu mimo. Na krku mám medaili, které si moc cením, protože je poprvé moje  VLASTNÍ!

Vyrážíme pěšo směrem k „našemu“ bytu, začíná mi být špatně. Po sprše je mi ještě hůř, zima a špatně od žaludku. Ani se neveselím s ostatními. Berďa se ještě provokativně nabízí, že mi skočí na afterparty pro guláš a věnuje mi i svou porci. Jdu si lehnout. Před půlnocí mě vzbudí a chystáme se k odjezdu. BOBika mě zavede k autu, holky mi dají sáček a jedeme. Berďa mě dovezl k rodičům, moje kroky vedou opět na záchod, kde s přestávkami zůstávám až do pondělka…tak nevím, že by nějaká VIROZA???? Mrzí mě, že jsem si tu pozávodní atmosféru nevychutnala. Omlouvám se také všem za svou indispozici a věřím, že v Košicích to zvládnu lépe. I přes ten závěr to byl krásný závod, příští rok se určitě, pokud zdraví dovolí, vrátím!

Abych nezapomněla:  Berďa 1:43:30, Kačenka 1:45:25. Super časy, gratuluji! Bob běžel bez čísla asi s Kačkou, Deni a Ivon běžely jen JAKO, jinak skvěle fandily! Děkuji všem za podporu, hlavně Djangovi, Beatce a Adriankovi, že mi dávali párkrát v týdnu opušťák!

P.S. Všimněte si, že jsem v článku nepoužila ani jednou slovo PROBLÉM:-)...a že jich bylo!!!

výsledky