ORAVAMAN 2013

datum: 20.7.2013
účastníci: Koudy, Poky, Stoša
doprovod: Poky team

       Letos jsme společně s Koudym vymysleli, že by se měl zkusit nějaký delší triatlon, jakožto příprava na Ironmana. A tak rozhodnutí nakonec padlo na Oravamana, o kterém jsme slyšeli jen samé pozitivní ohlasy. Tudíž jsme se všichni tři mohli těšit na výlet na Slovensko. Poky měl jako obvykle jasno. Jede s celým servisním týmem, který se skládá z mamky, manželky a dcery. Koudy měl původně v plánu, také vzít část rodiny, ale nakonec jsme jeli spolu sami dva.
       Na Slovensko jsme vyráželi již v pátek 19.7. před polednem, protože nás čekala tříhodinová jízda a chtěli jsme se brzy zaregistrovat. Pak jsme měli totiž dostatek času na ubytování, prohlídku okolí a večeři. Poky team dojel o něco později, tak jsme Pokymu aspoň pořešili registraci k závodu. Prostředí vypadalo moc krásně. Bylo hezky slunečno a penzion Pribisko v Zuberci byl velký, dřevěný srub s ubytováním, jídlem a pivem a předem bylo jasné, že pokud přežijeme ve zdraví závod, tak afterpárty bude stát za to. My jsme byli ubytováni ovšem cca 2.5km od Pribiska v útulném domečku, kde jsme s Koudym měli vlastní apartmán s velkou manželskou postelí. Samozřejmě i Poky s rodinou byli ubytováni s námi ve vedlejším apartmánu. Více než hodinu nám trvalo než jsme naskládali hromádky a pytlíky na zítřejší závod a pak už jsme šli na večeři do nedaleké restaurace. Spát jsme šli také poměrně včas, abychom měli dostatek sil.
       Ráno bylo trochu hektické. Každopádně jsem šel na velkou a začal s pitným režimem jako vždy. Venku bylo chladněji a zatahovala se obloha. Stresoval jsem s neoprénem jestli jo nebo ne, nakonec jsem si ho nevzal a byla to blbost. Ještě než jsme vyrazili, paní bytná poslala snídani, tak jsme si dali čaj a kafe, já jsem stihl sníst i rohlík s marmeládou. Předtím jsem jedl své obvyklé musli tyčinky, čili jsem snídal vydatně. Sebrali jsme vše potřebné do batohů, sedli na kola a jeli na Pribisko. Zde jsme odevzdali pytel s věcmi na běh a naložili kola na nákladní vozy. Ostatní věci jsme si vzali do autobusu a přejeli jsme k Liptovské Maře, kde se mělo startovat do plavecké části a pak i cyklistické.
       Oravaman se vlastně skládá z plavání na 2km, pak cyklistika o délce 50km v kopcích s převýšením 1400m a běhu na 12km s 600m převýšením. Start byl v 9:30. Před startem jsme si připravili kola v depu, pak jsme se připravili na plavání a zbytek věcí jsme v označeném batohu dali zpět do autobusu, který převezl tyto věci do místa cíle. Zbývá pár minutek do startu a já tam stojím v plavkách mezi samými neoprény. Je chladno, voda má asi 19 stupňů a už tuším, že neoprén jsem měl vzít. Ale co, nějak to vydržím. Konečně startujeme, lezu do vody, je opravdu studená a ihned začínám pádlovat. Poky v neoprénu zvládá trať pod půl hodiny, Koudy necelých 35min. a já s 2min. ztrátou na něj. Plavali jsme dva okruhy s oběhnutím bóje na břehu. Skok do vody do druhého okruhu byl pro mě již utrpením, měl jsem husí kůži a údy ztuhlé. Když pak lezu z vody, nemůžu skoro ani běžet natož chodit. Dobelhám se do depa, utírám se a převlékám na kolo. Koudy proběhne kolem, tak se vzájemně povzbuzujeme. Na kolo nasedám chvíli před Jeníkem Kempou, ten mě však ihned předjíždí a mizí v dáli. Ještě zahlédneme Tamču jak se vrací s kolem zpět a netváří se nadšeně. Brzy se na kole zahřívám do patřičných otáček. Před hlavním stoupáním na Huty dojíždím Koudyho. Málem jsem si ho nevšimnul pokud by se neozval. Na kole se mi jelo dobře. V kopcích jsem občas šlapal ve stoje. Měl jsem dostatek pití i tyčinku, kterou jsem však nesnědl. Průjezd Zubercem byl skvělý, Poky team povzbuzoval, hlavně Barča a vlastně i místní obyvatelé, kteří touto dobou opravdu žijí triatlonem. Pár km za vesnicí jsme zrobili smyčku a jeli zpět přes Zuberec a pak již na závěrečné stoupání k Ťatliakovej chatě. Stoupání to bylo velmi výživné a já musel na nejlehčí převod v posledních 2km střídavě stát a sedět. Odevzdal jsem kolo ve stylu: je mi jedno co s tím bude, hlavně už to nechci vidět. Dali mi pytlík s botami. Sotva jsem byl schopen stát, natož se přezout. Nějak jsem to zvládl a po třech hodinách jsem se konečně najedl půlkou banánu. Pořádně jsem se napil a vyrazil do běhu po 17 metrech běhu přecházím do chůze a šlapu pěšky do prudkého kopce. Stoupání trvá asi tři km, pak se teprve na hřebeni rozbíhám. Při výstupu mě docela bolely lýtka a achilovky, jsou jako z kamene, ale při běhu velmi rychle zapomínám na potíže a rostoucí únavu. Hřeben se mírně vlní, běží se dobře a plynule, dávám bacha na došlapy, protože stezka je spíše pro kamzíky s dostatkem kamení. Přišly vhod i dvě vložené občerstvovačky, kde opět dosti piju. Pak nastává seběh a ten si opravdu užívám. Valím bomby jako Caballo Blanco v měděných kaňonech. V hlavě už to zase zpívá, jo to je pohoda. Předbíhám několik borců a snažím se stíhat nedostižné ženy před sebou. Přecházím na asfalt a vím, že se blíží finiš. Běžím co to dá, vidím jednoho triatlonistu, kterého ještě můžu předběhnout, tak to tak udělám. Konečně cíl a mám splněno. Doplňuji ztracené tekutiny a vstřebávám všeobecné bouření endorfinů svých i ostatních, brzy nalézám Pokyho. Po kole měl náskok přes 30min., ovšem v cíli jsem osm minut za ním, Koudy šel závod s rozvahou a na jistotu a dokončil 27min. za mnou. V cílovém prostoru kecáme a rozebíráme páté přes deváté. Všichni jsme si to užili báječně a shodli se na tom, že to bylo opravdu náročné. Já jsem rozhodnutý jít příště Ironmana a kluci jsou snad taky trochu načatí.
       Závěrečné vyhlášení a párty byly také fantastické, organizátorům patří obrovský dík za skvělý závod jaký nemá ve střední Evropě obdoby a zbývá jen dodat, že Slováci splnili co tvrdili: bude ako nebolo a ono opravdu tak bylo.