Za miskou bigosu šla bych světa kraj...

Už několikrát jsem na svém blogu zmiňovala, že běhám pro tu klobásku a pivo v cíli (a samozřejmě pro radost z pohybu). Jsou ovšem závody, u kterých to neplatí. Jsou totiž závody, které běhám pro tu misku bigosu v cíli.

Kdo není z regionu sousedícího s Polskem, nemá možná tuchy, o co se jedná. My všeci naštěstí s Polskem sousedíme. Ale i tak to v závěru vysvětlím ( znalí Ostraváci, Slezané apod. prominouJ), abych se cítila důležitě a inteligentně :-)

V lednu mi přišel e-mail od Gregorze Wnuka, pořadatele závodu Potworny bieg zimowy. Závod se koná v polském Rybniku, trasa měří 10 kilometrů a vede po cyklostezce podél řeky. Za typicky zimního počasí se nohy boří do sněhu, kloužou a všelijak se kroutí. Ale máme tady už druhý měsíc jaro, po sněhu a ledu ani stopy. Slunečné a teplé počasí si říkalo o tenké elasťáky a tričko.

Do Rybniku sebou tradičně smýkám manžela. I on má totiž moc rád bigos (někteří stále ještě nevíte, o co se jedná, že? ) Robert asi tak ¾ roku běžecky trénuje. Už mě ten „pacholek“ začal v závodech porážet. Ale mi to nevadí, jsem psychicky vyrovnaná a navíc jsem byla ráda, že nemusím řídit a mohu v autě spát.

No spát…Jak už jsem zmiňovala, čtu Scotta Jurka – Jez a běhej. Takže když jsme do auta nabrali ještě Ultralibora a jeho syna Matěje, až do Rybniku jsme nezavřeli pusu a bavili se o všelijakých ultrabězích a ideálnímu krmivu pro vytrvalce J.

Po příjezdu do Rybniku jsme se hned zaregistrovali, vyfasovali startovní číslo a poukázku na bigos. Vždyť jen kvůli bigosu jsem do Polska jeli. Proč se jinak v neděli štrachat někam za kopečky…Znavena po sobotním Lysacupu.

A teď jedna veselá vsuvka. K Ultraliborovi se přiřítil organizátor závodu Grzegorz. Ptá se: Přijel Otto Seitl? Nepřijel, ale poháry pro vítěze mi předal. Přijel Sandokan? Nepřijel. Ultralibore a máš alespoň stopky? Nemám… Nato jsem v očích Grzegorze zahlédla výraz paniky. Bodejť by ne, závod na spadnutí a jemu nepřijeli tradiční časoměřiči. No nakonec to nějak zařídil. Protože start proběhl dle plánu.

Běželo se mi fajn. Slíbila jsem totiž Koudymu, že „Kurde přydám“ a v teamovém oblečku nebylo možné slib neplnit. V nohách jsem sice Lysacup cítila, v hlavě jsem však měla jen a jen motivaci. Každý kilometr trati byl značený, takže mi to hezky odsýpalo. Na uších sluchátka a v nich ejsýdýsý (už na nic jiného neběhám). Před očima vidina misky plné bigose a orosený půllitr. Život je krásný, když vím, co chci J

V cíli jsme všichni účastníci dostali diplom, vodu a lístek do tomboly. Vyhrála jsem kšiltovku, asi už tak pátou. Ale co, ona se hodí, mohu ji například někomu věnovat. Moc jsme se nezdržovali a valili do sprchy a pak na jedno pěnivé. A pak už do sálu, kde mělo proběhnout vyhlášení. Cestou tam jsme narazili na běžce, který spěchal domů a tak nám předal jednu poukázku na bigos…No není to nádhera?

Bigos je polské národní jídlo. Vzdáleně připomíná segedinský guláš, ale je to mnohem lepší. Vaří se to z vepřového masa, klobásky, kyselého zelí, bílého zelí a  přidat se mohou i houby, sušené švestky apod. Dlouho se to vaří a dlouho se to nechává uležet. Mana nebeská!!!

Ač jsem já včil na dietě,

bigosem se nacpu  - světe.

Jedna miska, pak hned druhá,

kurde bigos – to je vzpruha!

Zatímco jsme se ládovali, probíhalo vyhlášení vítězů (to se mě netýkalo, můj čas teprve přijde). Následovalo další kolo tomboly. Hlavní cenou byl kurz anglického jazyka. No hádejte, kdo vyhrál…nepřítomný Otík Seitl J Tak nepřijel, stopky nepřivezl, nic nezaběhl a přesto vyhrál. Chechtala jsem se tak, až jsem myslela, že spadnu ze židle. ..Cenu však nedostal (chudák, určitě by se tak rád učil), na cenu má nárok jen ten, kdo je osobně přítomen. Takže v druhém kole se radovala jakási dívčina z Rybniku.

Losovalo se ještě startovní číslo na maraton v Krakowě a batohy. Sakriš (nebo sakryš?), já zase nic. I tak to bylo hooodně vydařené nedělní dopoledne. Běhu zdar a  prý, že máme přydat nebo tak něco....