Malofatranská 100

                A je to tu, asi vrchol mé běžecké sezony, co do náročnosti, ale možná ne. ;-) Těšil jsem se a zároveň to ve mně budilo respekt. Přece jen 105 km, což se snad nějak dá, ale k tomu to převýšení 6 800m, to asi prověří fyzické schopnosti každého. Je to sólo závod, takže to nikomu pokazit nemůžu, ale taky mě nikdo nebude povzbuzovat, když budu v krizi - tradiční resumé sólo závodů.
                Je pátek, opět nejsem sbalený včas, tak vyrážím asi s hodinovým zpožděním, což by ještě šlo, kdyby mi tři uzávěrky na cestě nesežraly dalších možná 40 minut a nepřidaly na neklidu. Takže hned ze startu spotřebovávám časovou rezervu a musíme to překombinovat. Autem nepojedu do Fačkovského sedla (cíle závodu), kde mě měl vyzvednout Míra, ale k Mírovi a odtud autem na start. Ne, že by se to nedalo stihnout, ale už je to takové nepohodlné. Něco po 20. hodině dorážím k Mírovi a asi hodinu nám trvá cesta na start. V Těrchovej trochu hledáme areál, ale něco po 21. hodině jsme na místě. V tělocvičně právě probíhá výklad tratě, chvíli se zastavíme, ale pak jdeme na akreditaci. A už tam to začíná pozitivně. Všichni jsou milí, přátelští a ochotní, což je pro mě velmi zásadní, jak vnímám závod. Vše již probíhá hladce, ne jako cesta. Předstartovní shon polevuje a my si sedáme k půllitru rezavé vody. Trochu mě děsí, jak všichni studují tu trať a pořád se na něco ptají pořadatelů. Říkám si, že bych si to měl projít taky, což později dělám. Při procházení trasy si říkám, že to máme s Mírou prošlé, tedy podstatnou část, tak by neměl být problém. Potkáváme docela dost známých tváří. Mimo jiné i Michala (Navrátil), který mě na P100 roznesl na kopytech, takže jsem cítil, že mám co splácet. Potěší mě SMSka od Lenii, kde píše, ať to zmákneme. Ještě jsem se pořádně nadlábnul a nachystal věci a ani nevím kolik bylo, ale něco před půlnoci, když jsme ulehli spolu s dalším cca 100 lidmi v tělocvičně. Horko naštěstí nebylo, ale přes to jsem se celou noc převaloval, protože mi připadalo, že ležím na holém betonu jak byla ta podlaha tvrdá. Ráno jsem ji zkoušel a byla potažená čímsi měkkým, ale mi to tak vůbec nepřišlo. Miro měl hrubší karimatku a dodal, že kdyby byla ještě o 10 cm hrubší, tak by to bylo akorát. První budík komusi zazvonil v 3:45, to jsem si říkal, že jde asi na jiný závod. Jelikož jsem už spát pořádně nemohl, tak mě mrzelo, že se nestartovalo ve 4, protože by se to možná dalo dojít za světla, ale asi pěkná blbost, protože to bych musel dát pod 18 hodin: To bych dal, ale jen půlku. Mezi 4 - 5 vstávali jednotlivci a v 5 , "povinné" vstávání což jsme měli v plánu. Když jsem uléhal, tak mi trpkly nohy a to vím, že ráno to nebude lepší a nebylo. Začal jsem mít pochybnosti, jestli těch 7 dní po kole do Chamonix bylo dostačujících. Ale vždyť je to jedno, stejně není na výběr a věděl jsem, kolik času bude na regeneraci. Něco málo jsem snědl a šel se rozběhat. Přemýšlím, jestli si brát sluneční brýle. Míra říká, že nebere, protože by pak zavazely, tak se nechám strhnout jeho rozhodnutím a už mi zbývá se namazat padesátkou (opalovací krém). Hodina šestá se přiblížila a Miro váhá, zda-li ještě stihne jít na malou, tak mu říkám, že určitě i třikrát. Na startu se opět potkáváme a najednou start, tak trochu nenápadný, ale u 100 km závodu netřeba řešit vteřiny. Vybíháme všichni najednou, jak stovkaři, tak houbaři (50 km). Po páru kilometrech se to již na asfaltu docela roztáhne. S Mírem běžíme někde kolem 50. místa a i tak se mi to zdá docela rychle, ale startovní umístění je optimální. Ještě Mirovi říkám, že těch třicet před námi půjde dozadu, protože cíl jsem měl, být kolem 20. místa - to bych byl velmi spokojen, do 30. dobré a do 50. žádná hitparáda. A druhou metou bylo dát to za 20 hodin. Miro bohužel nechtěl moc prognózovat, aby pak nebyl zklamán.
                Nohy mě bolí, ale doufám, že to povolí. To jsem ještě nevěděl, že mě to bude provázet až do cíle, ale podle typu bolesti jsem to tušil. První kontrola v sedle Meziholie (8,5. km), kudy ještě jednou půjdeme. Jdeme za sebou jako husy. Začínáme stoupat na Velký Rosutec, potkáváme první ženu Lindu, pozdější vítězku dlouhé trati (MF100). Je opravdu silný vítr a bojím se, že přijdu o kšiltovku, to bych si pak musel asi dát na hlavu ponožku. Druhá živá kontrola Zázrivá (16,3. km) je s občerstvením. Pole se už začíná roztahovat, ale ještě na sebe vidíme. Něco málo z povinnosti hodím do žaludku a valíme dále. Nekonečně dlouhá asfaltka mi pěkně utavuje nohy a ujišťuje mě, že bolet prostě dnes budou. Někteří na té asfaltce běží, jak by závod šel do finiše, ale my se nenecháme vyhecovat. Stále běžíme v tandemu s Mírou a konečně se dostáváme, za necelé 4 hodiny, zpět do sedla Meziholie na 24. km a máme nastoupáno 2 km. Dávám si půlku gelu, ať to na Stoh pěkně táhne. Vše zatím jde dobře, jen ty nohy mě bolí a začíná mě to zneklidňovat, jestli to fakt dám až do cíle. Při cestě na Stoh potkáváme tajnou "fixovou" kontrolu bez fixu. Jenže problém je to, že o takových kontrolách nebyla zmínka, není tam fix a ani tam není kolonka pro tajné kontroly. Tak mě napadá, že se u té kontroly vyfotíme. Jsme na Stohu. Sbíháme, Miro lehce v popředí a já začínám pociťovat kolena. Snažím se ho dotáhnout, ale musím fakt makat. V půlce kopce se Miro zastavuje a role si vyměníme. Stoupáme na Poludňový Gruň a Miro začíná lehce zaostávat a vypadá, že má nějakou krizičku. Říkám si, těch ještě bude. Vidím 5. kontrolu - Chatu pod Chlebom, ale cesta k ní se hrozně táhne, místy, když ji není vidět, mám pochybnosti, jestli jdu správně. Konečně, Chata pod Chlebom, 32. km. Dobíhám již sólo. Miro asi 5 minut za mnou. Hlásí mi první pochybnosti o dokončení v závodě. Říkám si, tady se restartneš a pak pojedeš jak pila. Velká občerstvovačka s polévkou a čajem, myslím, že v pravý čas. Ještě se ptám na kofolu, protože na předchozích občerstvovačkách byla, ale teď jen za eura v hospodě. Hmm, tak nato není čas hledat hluboko zahrabané eura a stát ve frontě. Rychle tedy do sebe naházím polévku, čaj, sůl a dávám si magnesium, protože mi cukalo v obou lýtkách, ale i tak se tam zdržím 13 minut, oproti plánovaným desíti. Rozloučím se s Mirem, protože to vypadá, že teď už pojedeme každý sólo, alespoň prozatím. Vybíhám, ale moc dobře se mi s "plným" žaludkem neběží. Vím, přejde to, chce to čas a klid. Ještě si říkám, že jsem si mohl vzít klíče od auta a kdyby mě někde předbíhal, tak bych mu je zase vrátil, ale co vyměníme si je na smyčce před stým kilometrem. V hlavě se mi začíná rozvíjet negativní myšlení - stehna bolí, kolena taky, cuká mi v obou lýtkách a přitom, jak běžím, mi začínají křečovat třísla a to jsem ve slabší třetině, kde bych měl překypovat energií a sílou, jako když Němci táhli do Ruska. Chmury začínají silit, když se ozývá více pravé koleno, že to zase dopadne jak na P100. A taková ta klasika, proč jsem tu chodil, nemám na to, že už nikdy žádnou stovku nepůjdu, budu rád, jak dojdu do půlky. Hlava pracuje na plné obrátky, abych se zvednul a povzbudil. Připravoval jsem se nato, musí to fungovat. Na mimice musí být znát, že pod mozkovou kůrou panuje špatné počasí. Všude kolem hodně turistů, ale momentálně nerozdávám úsměvy, nejsou skladem. Předběhnu nějaké dva kluky. První studánka kousek za Pekelníkem, tak se z ní napiju a trochu opláchnu obličej. Dnes slunce fakt pere, ale v těch 1 500 m to zase není tak znát.
                Vítr jen lehce zvolnil. Dotáhli se na mě dva kluci, cosi k nim prohodím a oni na mě, only english, ale i ta angličina nic moc, takže jako ta moje, ale spíše lepší. ;-) Poslouchám a oni to jsou Maďaři - "kesenem setem, hat šer, kijarát" atd. Při klesání pod Suchý si musím hlídat, abych si nenamočil boty, protože by mě to později vytrestalo. Zastavuji u další studánky, opět piju a pouštím je tím před sebe. Při prudkém stoupání na Suchy se dostávám mezi ně - jeden utíká dopředu a druhý "dozadu". Klesání ze Suchého mi dává vychutnat bolest kolen. Říkám si, škoda, že do cíle už to nejde jen do kopce, protože do kopce problémy nemám žádné a dobře to táhne. Chata pod Suchým - kontrola číslo 8, 8 hodina jedna minuta od startu a občerstvovačka. Tady jsem s Mirem před nějakým měsícem zakotvili, tedy jen na chvíli, ale vím, že Miro navrhoval, že se zdržíme jednu noc, protože tam bylo fajn. Beru si magnesium, svou sůl, i když mi ji ochotně sehnali v hospodě, ale byl jsem rychlejší. Jinak jsem si na občestvovačkách zamiloval tatranky, takže téměř na žádné nepohrdnu. Dávám si i Magnesium v rozpustné formě. Na stole ještě vidím hodně ibalginu, tak během pojídání mám krátkou přednášku na toto téma a pak už valím dále. Pří klesání opět potkávám skrytou kontrolu, bez fixu, takže opět fotka. Blíží se polovina závodu. Než dorazím do Nezbudské Lúčky na 51. km, tak pár minut ztratím blouděním, ale mobil s trasou mi rychle ukáže správný směr. Jsem tedy na 9. kontrole, pro houbaře (MF50) konec závodu. Sklízím potlesk, tak dodávám, že je trochu předčasný. Natlačím do sebe banán, tatranku, donutím se i chleba se sádlem, což vůbec nemusím, ale jen abych trochu vyhověl touze žaludku. Žádám o náplast, protože tu jsem zapomněl a začínám lepit počáteční příznaky puchýřů. Později zjišťuji, že s mým časem 8:56 bych byl na bedně na druhém místě. Trochu jsem se zdržel více, asi 7 minut. Jdu do druhé půlky. Ještě odesílám Mirovi SMSku v dohodnutém tvaru (číslo kontroly a čas) a hurá na Minčol, cca 1 000 výškových metrů. Maďaři mi utekli, takže již jdu úplně sám, nikdo přede mnou nikdo za mnou. Potkávám informační ceduli a ta mě utvrzuje, že vstupuji na "cizí území", kde se nesmlouvá, tedy se na noc můžu "těšit" :-D. Došla mi v mobilu baterka, dal jsem tedy druhou, ale ta už mi do konce závodu družice nenašla, takže občas mám pochybnosti, zda-li jdu správně. Snažím se GPSku (mobil) probudit k životu, ale marně. Míra píše "kodovanou" smsku. Na Nezbudské Lúčce má ztrátu 45 minut. Tak si říkám, no snad má po krizi a teď se rozběhne.
                V sedle Javorina má být "fixová" kontrola. Bez mála ji tam deset minut hledám. Tak opět si udělám aspoň fotku. Došli mě dva kluci. Obě tváře už znám. Jeden je takový, pro mě amatér. Vždy běží, aby mě předběhl a utekl a já ho vždy někde potkám, jak je KO. Kontrola je o 50 m výše, no škoda toho času. Krásně běhavá část ke kontrole a občerstvovačce na Martinských holích, vzpomínám, jak jsem tu byl s Orlem před 10 lety na běžkách. Další občerstvovala je tak trochu mimo a proto k ní navádí šipka. Tu bohužel přehlídnu a valím dál po červené, a na další křižovatce (o cca 100 m dále), ještě váhám, kam jít. Sice vidím nějakou budku, ale netuším, že kontrola je právě tam. Domnívám se, že je na kopečku 300m přede mnou, jdu tedy dále. Pořád někdo píská, vždy se zastavím, ale vzdaluji se od budky, až jsem již skoro půl kilometr daleko, tak na mě volá "kontrola". Do prdele, proč mě nevolal hned, zase minimálně 5 minut v háji. Jsem trochu naštvaný, že nevolal dříve, ale než dojdu ke kontrole, tak ze mě negativismus opadne a navíc jsem to podělal já. Docházejí další, ze správného směru, to mi moc nepřidá, ale hlava jasně říká, klid je to jen pět minut a to je nic, žádné stresy. Mezi přicházejícími je i Radek (Šnevajs). Všichni jsou v poho - příjemní, usměvaví, veselí. Venku mi chlápek říká, ať jdu dovnitř, že mi zapíše kontrolu a dá do báglu a dodává, že by na mě možná ještě vyšlo pivo. Pivo, wow, to bych dopřál žaludku, ale nevyšlo. Kontrola vevnitř úplně senzační, je tam veselo ani se mi nechce pryč z toho křesílka. Ptám se, kolik lidi je před námi, říká asi 10. V duchu si říkám deset! Ty vole, to je nějaké divné, že jsem tak vysoko. 63. km, tedy skoro 2/3 závodu a 11:53 od startu. Hmm, no kdybych to udržel, tak fakt jízda. Vybíhám a po 200 m si uvědomuji, že mám nějaké prázdné ruce. Ty vole nemám hůlky. Zase zpět, opět hlava rozkazuje, žádné sprinty, klídek, to by tě jen více odrovnalo, poslouchám ji, jako vždy.
                Přišla SMSka, píše Miro že závod skrečoval. Typuji, že ho nepodržela hlava, a že nic vážnějšího to nebude, škoda. Už je vidět Kľak, ale je fakt daleko. Cedulky 9 hodin na Kľak už mám dávno za sebou. Obvykle si to dělím 2,5. Míra to děli třemi, ale teď je to jasná dvojka. Tak jdu s Radkem. Nahoru mi to táhne výborně, dolu mi Radek mohutně utíká. Šetřím kolena, už dost bolí. Za to ve stehnech mi lehce bolest povoluje, protože z kopce a po rovinkách musím díky kolenům volněji, takže jsou odpočaté. Pravé koleno se ozývá stále více, problémové s P100, takže přetěžuji levou nohu, abych mu ulehčil. Začínám mít opět silné obavy, jestli to nedopadne stejně jako na P100. Před námi tzv. "amatér" - vidí nás 150 m za sebou, tak to fakt musí napálit, protože ani ne o 10 minut později je vidět 500 m daleko a ho nikde. Prudký sešup z Kyčerky je fakt matroš pro moje kolena, až mě v nich pálí. Asi jsem se posunul dopředu, protože na občerstovačce mají pivo ;-). Samozřejmě nepohrdnu 3 dl, i když mě to asi trochu přibrzdí, ale žaludek si to žádá. Pořád se tak nějak dobíhám a předbíhám s Radkem. Začíná se šeřit, tak plánuji, že o půl desáté nasadím čelovku, ale nevydržel jsem to a nasadil ji o čtvrt hodiny dříve. V šeru se mi různé útvary, jeví jako číhající medvěd. A zde silniční pravidlo, důležité je vidět a být viděn, úplně neplatí, protože viděn a cítěn jsem určitě, ale já vidím prd. Přes den jsem chtěl někde medvěda vidět, v noci bych se tomu setkání raději vyhnul. Krátké seběhy střídají krátké výběhy, super běžecká část, jenže ty seběhy mě fakt limitují, musím pomalu a tak mi Radek utíká. Přijdu na Kľak, bohužel chvíli hledám, jak z něj tou správnou cestou dolů a to i když jsem to tu přes den prošel, ale ve tmě to vypadá jinak. Dostávám se do pasáže, kde je lepivé a klouzavé blátíčko. Ano, ono lepí a zároveň klouže. Ani speedcrossy nefungují, několikrát sebou šlahnu a vymáchám se v něm. Ač jdu jak po obrně, píchám kolem sebe hůlkami, nefunguje to. Vzpomenu si na velké téma "přilba", tak ta by se mi tu hodila. Konečně se blížím k Fačkovskému sedlu, kde je vlastně i cíl po 13,5 km smyčce. Tam a zpět po stejné trase. Hledám chatu, vidím blikající světlo, tak se vydávám k němu, ale je to blikačka na závoře, pak už vidím cílový oblouk. Na občerstovačce už je Radek. Máme za sebou 91 km a 5 km nastoupáno. Je tu veselo, dovídám se, že první ještě není v cíli. Můj čas je 17:42. Kalkuluji, že 20 hodin ještě není úplně out, ale když první ještě není v cíli, tak, to fakt nebude procházka. Zároveň vím, že seběhy budou pro mě problémové. Hlavně ztratit co nejmíň. Mám taky obavy z toho, že budu bloudit. Doba na občerstvovačkách se již u mě protáhla z nějakých 3 minut na dvojnásobek. Najím se, napiju, doplním do plna camelback a vyrážím. Ale začíná to pěkně z ostra do kopce. Vidím před sebou světlo Radka, to se pak ale ztratí a chvíli tápu, než se seznámím a pochopím odrazkové značení. Při stoupání po sjezdovce potkávám dvojici (1. a 2.), která už jde do cíle. V žertu říkám klukům, jestli nechtějí vzít můj papír s kontrolami a zajít tam ještě jednou. Ti "překypují" humorem a říkají, že už toho mají taky dost. Hmm, tak to asi bude ještě flamengo, když jsou tak dobře naladěni. Začíná hodně pršet, takže viditelnost se zhoršuje. Nemalá část cesty jde po loukách s vysokou trávou, takže boty jsou durch morké. Něco mě začíná kousat do zad v úrovni ledvin. Je to bágl - nevítaná novinka na závodě. Utahuji popruhy, abych ho měl co nejvýše, ale pravý nejde a čtvrt hodiny s ním střídavě válčím. Vždy mě to donutí znovu, protože už to začíná být hodně nepohodlné. Nakonec se to povedlo, ale i tak jsem " obroušený". O deset minut později potkávám dalšího běžce, který jde do cíle. Prosí mě o vodu, tak mu ji dopřeji. Následuje prudký sešup dolů. Dalšího se již ptám, kolik je mezi námi lidí, abych věděl, jak na tom jsem. Hlas poznávám, vždyť to je Radek, pět minut ho přesvědčuji, že jde špatně, že někde odbočil a teď jde zpět do cíle. Pak mi z kopce za odměnu opět utíká ;-). Potkávám další skupinku třech. Tyyy jo, to jsou ti Maďaři, tak ti mi pěkně utekli. Naposled jsem je potkal na Martinských holích na 63. km. V cíli mi pak Martin (hlavní organizátor + Zuzka) říká, že to nejsou žádní houbaři, ale maďarské elita. Pak potkám ještě jednoho a ten mi říká, že to je na závěr do kopce. Tak jsem spočítal, že bych měl být devátý. Hmm, tak to je hodně nad mé očekávání. Po nejdelších 6,5 km jaké znám, je fixová kontrola. Chvíli před ní, s náskokem několika stovek metrů, Radek. A honem zpět. Ještě vyměním baterku v čelovce. Začínám kalkulovat - Radka už nahánět nebudu, protože v sebězích mi stejně uteče. Takže nyní již očekávám někoho v protisměru, abych věděl jaký mám náskok na pronásledovatele. Ptá se mě anglicky, aaa další maďar, jak to má daleko. Mám 15 minut náskok, je to dost, ale ne moc na flákání se. Do cíle náskok udržím. Potkávám Michala (Navratila), jde s jakýmsi klukem. Mám víc než hodinový náskok, tak chvíli skecnem, říkám jim, že by měli být na 12. a 13. místě. Moc mi nevěří. Říká, že jsem mu to dneska natřel, a já jsem samozřejmě rád, že dnes se to povedlo. Nějaký kilometr před cílem potkávám první ženu, Lindu, ta je kupodivu plná elánu a veselá, tak ji oznamuji, co ví, že je první. Kalkuluji dále, jaký čas asi můžu mít. Určitě to bude pod 21 hodin, ale cesta se táhne. Na cestu dolů sjezdovkou se vůbec netěším, ale musím to z ní dolů valit, protože 21 hodin se blíží rychleji, než jsem čekal a cíl nikde. Konečně cíl, ale nikde nikdo. Zastavuji čas, a o nějakou minutu později se mi zapisuje oficiální 20:54 a desáté místo. Radek již 10 minut odpočívá. Jsou tři hodiny ráno. Říkám si, kde byl schovaný ten jeden. Napočítal jsem jen deset, ale ten prý byl na "pohovoru" s medvědem :-D. S umístěním jsem spokojen, čas mohl být lepší, kdyby ta kolena byly vpoho, ale to slovo "kdyby"…, známe to. Mám hlad, jak jinak. Jídla je tam porůznu dost. Koukám na jednoho, že spí na židli a před ním je načatá vánočka. Tak se jí ujmu a dojedu ji a pak pokračuji v jídle, co najdu na stole. Přicházejí další, ti jsou však zatím na 92. km, takže v mezipřistání. Tak tam tak hodinu sedím, jím, pospávám a bavím. Poté se odkulhám do sprchy a následně do postel v patře. Ráno přijíždí z domu Míra, a tak probíráme, jak to šlo a nešlo.
                Závod to byl náročný a kvalitně připravený, i když někteří si v diskuzi velmi stěžovali. Atmosféru můžu přirovnat k loňskému L4L, fakt parádní atmosféra. Co se týká občerstvení, tak mi to přišlo jako 100 km bufet. Tyhle závody jsou o hlavě, morálu a vůli. I když to je nepohodlné, bolí to, tak vůle musí být silnější, chce-li se člověk dostat do cíle. Takže chce-li někdo nějakou kopcovitou stovku, tak mohu jen doporučit! ;-)

Všechny Foto

Nezmar Sky maraton

datum: 27.9.2014

účast: Jarek, Stoša

       V sobotu se konal premiérový ročník Nezmar Sky maratonu, na který jsem původně ani nebyl přihlášen, ale nějak jsem měl pocit, že si musím spravit chuť po nevydařené stovce v Holandsku. Navíc kolega z práce nechtěl běžet, tak jsem si převzal jeho registraci a bylo rozhodnuto. Za oddíl se ještě měly účastnit twins, ale stále jsou pronásledovány zdravotními problémy, tudíž jsme s Jarkem jeli sami. 

       Po sedmé ráno mě Jarek nabral s celou rodinkou na rondlu v Hrabůvce a vyrazili jsme směr Bystřice. Renču a Filípka vysazujeme v Těrlicku a pokračujeme dál. Do Bystřice jsme dojeli po osmé, záhy se objevuje i Miro, tak se jdeme přihlásit. Počasí je nevlídné, mírně prší a vyhlídky na závod jsou špatné. Předpokládáme, že bude dostatek bláta a mokro, nad hřebeny je zataženo a válejí se mlhy. Před startem však vládne docela pohoda, správně tušíme, že to bude hlavně zase o psychické odolnosti a morálce. Blíží se půl desátá hodina a zhruba stovka nadšenců se řadí na start. Dokonce to chvilku vypadá, že přestává pršet. Je odstartováno a prvních pár set metrů běžím s Jarkem, pak už si každý hledáme své vlastní tempo. Terén je dosti podmáčený a velmi brzy cítím mokro v botách. Místy si představuju, jak krásné by to bylo kdyby bylo sucho a hezké počasí. Na první občerstvovačce kolem osmého kilometru mám boty již úplně promočené, jsem zastříkaný od bláta a svrchní triko s krátkým rukávem je značně nasáklé. Mám ještě podvlékací tenké tričko s dlouhým rukávem a možná, by to bylo dostatečné. Každý zbytečný kus oděvu totiž zatěžuje, ale nevadí, zatím se mi běží celkem lehce. V pohodě pokračuji na Malou Čantoriji, pak je ovšem seběh pod sjezdovku, který je dosti dlouhý, kamenitý a bolestivý pro chodidla. Najednou si uvědomím, že moje staré trejlovky, už nejsou v dobré kondici. Sěbeh jsem nějak přežil, pár mladších rychlíků mě sice předběhlo, ale těšil jsem se do kopce, že zaberu a budu se snažit někoho dohnat. To se daří a dostávám se na VelkouČantoriji. Tuhle část Beskyd téměř neznám. Naposledy jsem tu byl jako kluk. Škoda, že je tak hnusně a nemáme žádné výhledy po okolí. Tak běžím dále až na Beskydské sedlo, kde to není moc prudké. Vzápětí však následuje prudký seběh do Jaworniku v Polsku. Tady už opravdu cítím, že bolí nejen chodidla, ale unavené jsou i stehenní svaly. Běžím pouze s malou ledvinkou, ve které mám jen 2dcl vody. Dopíjím zbytek, protože občerstvení je již blízko. Tankuju dvě decka na každé stanici a zatím je to dostačující. Před občerstvovačkou jím přesnídávku, pak si tam dávám banán a zapíjím iontovým nápojem. Doliju si vodu do láhve a rubu do sjezdovky na Velký Sošov. Začátek je velmi strmý a chytám první křeče do vnitřních stehen. Trochu zpomaluji výstup. Bolest je krutá, ale tuhle bolest již znám a umím s tím pracovat. Na pár sekund se protáhnu a opatrně našlapuju dál, snažím se přenést zatížení do laterálních vastů a abduktorů. Bolest přechází a mohu zase dál. Pokračujeme po hřebenovce přes Malého Stožka na Velký Stožek. Zde je poslední prudké stoupání, ze kterého už se mi točí hlava. Naplno polykám hořkost této drsné a divoké části Beskyd. tady se budu muset podívat i s rodinou a za lepšího počasí. To musí být fakt nádhera. Taky se mi líbí, že i hodně polských sousedů navzdory počasí vyrazili do hor a srdečně nás povzbuzují. 

       Na chvilinku se zastavuju na Velkém Stožku. Je to takový pro mě docela povědomý název. Kouknu na rozcestník, 978m.n.m. a běžím dolů k fialové krávě, obíhám apendix a běžím směr Filipka. Tady mě dobíhá Tomáš Ciencala, udává perfektní tempo, tak se snažím držet a psychicky mě to zvedá. Tuším, že závod dokončím ve slušném čase. Obávám se jen seběhu do Bystřice, aby to nebylo moc prudké. Poslední občerstvení na Filipce znamená 38km. Dávám si ještě kousek banánu, anticramp a kolu. Do lahvičky čepuju opět vodu. Je přede mnou posledních šest km a marně se snažím uviset s Tomášem C. Mizí mi z dohledu. Mračna ustupují a po šedivém dni je tu krásné slunečné opoledne. Následuje trochu prudší seběh a opět se hlásí mírné křeče do vnitřních stehen. Musím zpomalit a borec za mnou mě definitivně předbíhá. Konečně rovinatější terén, no spíše dlouhá klouzavá louka, ale dá se běžet, křeče ustupují, možná trochu působí anticramp, snažím se tomu věřit. A je tu asfalt a ve vzduchu to smrdí cílovou branou. Bohužel Maky si nedělal prdel a trasa pokračuje rovnou do rozbouřené říčky. Obavy jsou na místě, nechci utopit mobil. Nějak se přebrodím a dokonce stahuju borce, který má potíže s křečemi z té ledové vody. Ale už je pozdě. Zrychlit se mi nedaří. Následuje druhý brod vodou a to už je mi všechno jedno. Posledních pár set metrů do cíle jen malinko zrychlím, ale soupeř má přece jen deset vteřin náskok. Přichází ta známá závěrečná euforie, dobíhám do cíle s úsměvem, protože vím, že je konec. Splnil jsem si cíl, že zaběhnu dobře, takticky, že si to prostě užiju a zakončím si sezonu krásným závodem. Zklamání z Holandska mě totiž hodně užíralo a chtěl jsem zaběhnout něco dlouhého s hlavou vzhůru. A to se povedlo. Jsem maximálně spokojen. Teď už jen počkat na kluky a trochu to oslavit. Musím přiznat, že jsem myslel na Jarka, že to bude tak půl hodiny rozdíl. Jarek však zaběhl výborně za 5:33:27 a tudíž necelých 18min. Miro se potrápil, ale dokončil a to se počítá. 

       Pak už jsme si jen užívali společnost bezva lidí, piva, zelňačku, později i řízeček a hruškovici, prostě skvěle strávený den. A nutno dodat, že Jarkovi se podařilo urvat 3.místo v kategorii, takže jsme neodjížděli s prázdnou. Příští rok asi budu hodně přemýšlet a vybírat mezi Ostravou a Bystřicí a třeba se to nebude ani překrývat, tak se nechme překvapit.

Jak to viděl Miro

Reportáž IFK TV

Foto sky, Foto ultra
Výsledky sky

Výsledky ultra

Ostravský maraton 2014

Na OM jsem se přihlásila již v srpnu. Brala jsem to jako druhý maraton v tomto roce a ještě doma. Navíc se přidala má dcera, která si chtěla vyzkoušet půlku. Nicméně v týdnu před závodem přišly pochybnosti. Trochu knedlík v krku, mírná rýmečka, navíc víkend předtím jsem pochodila po Korutanských Alpách,v práci napilno a k tomu ještě 3 týdny po B7. Kdyby nebylo dcery, možná bych se ani na start nepostavila. V sobotu ráno ale už známé pocity nervozity s pevným rozhodnutím vyběhnout. Jako obvykle lehce přepálený začátek, nicméně se mi běželo dobře a pořád to nějak šlo. Cítila jsem se dobře i v druhém i třetím okruhu. Čas po třetím  okruhu mi dokonce napovídal, že kdybych to udržela, mohla by padnou hranice kolem vysněných 3:30. Ovšem čtvrtý okruh byl doslova protrápený. Nohy vytuhly, začaly bolet kyčle,třísla a zadní stehenní svaly a byla jsem ráda za cíl, kde už na mě čekala dcera a mamča.   

Čas 3:36:19 - v celku spokojenost a vzhledem k menší kvalitě účastníků a obecně nízkému počtu maratonkyň, mi toto stačilo na celkové třetí místo a první místo v kategorii. Dokonce jsem si odvezla i nemalou finanční odměnu. Pro mě fajn sobota i z hlediska dcery. Vyzkoušela si půlmaraton s časem 2:11:53 a doma prohlásila, že už ví do čeho jde a příště to bude lepší ( tak jsem zvědavá jako dlouho to vydrží ).

Martin sice s výkonem moc spokojen nebyl, ale jeho  čas 1:35:15 je úžasný. Peťka bojovala myslím trochu s únavou a doběhla s časem 3:51:07 a Lenka členka dělala zkušeného vodiče manželovi ( jeho první maraton) a ruku v ruce proběhli společně cílem v čase 4:23:36.

Náš tým doplnil Berďa, který byl účastníkem štafety a Niki na koloběžce.

Stran OM určitě jde vidět posun. Počet účastníků vyšší, organizace slušná, webové stránky lepší,trasa po problémech s úředníky dobrá. Obecenstvo sice bylo z větší části rómského původu, ale ke mě byli slušní, dokonce i fandili. No a cizinci aspoň poznají Ostravu. 

Den byl zakončen vyhlášením v Karolíně, což se mi také líbilo. Pokud bude tento trend, mohla by Ostrava patřit mezi kvalitněji obsazené závody ( pouze 9 maratónců bylo pod 3 hodiny).

Výsledky

   

   

Ostravský maraton 2014 – poprvé na koloběžce

V sobotu 27.9.2014 startoval na Masarykově náměstí  53. ročník Ostravského maratonu. Rozhodla jsem se letos startovat na koloběžce.

Koloběžka mě začala lákat někdy na jaře. Četla jsem článek od Miloše Škorpila, který na ní projel Českou republiku a doporučuje ji jako doplněk k běhu. Když jsem po skoro 6ti letech „kulání  se doma“ (tak to nazývá Django:-)) nastoupila zpátky do práce, chtěla jsem si z prvních výplat pořídit něco smysluplného. Volba padla na koloběžku Kostka – děkuji ještě jednou Danovi, že mi ji tak rychle a levně zařídil!

Zatím toho moc naježděno nemám. V okolí máme spíše kopcovitý terén, takže si můžu užívat a relaxovat i při dlouhých sjezdech. Ze začátku bylo nejhorší naučit se střídat nohy za jízdy, jezdit do zatáček, po nerovnostech a prudkého kopce. Techniku jízdy stále piluju.

Koloběžky na maratonu letos startovaly poprvé, měl to být původně půlmaraton. Nakonec trať změnili bez udání důvodu na čtvrtmaraton. U prezentace se paní divila, odkud jsem se mezi známými tvářemi vzala, proto jsem pochopila, že koloběžkáři jsou jakási komunita. Trošku jsem znervózněla, bo jsem kolem sebe viděla samé namakané borce na různých strojích, od silniček po takové zvláštní malé koloběžky. Cítila jsem se mezi nimi jako vetřelec. Tak jsem se pokorně postavila úplně dozadu a očekávala start, který byl o pět minut dříve než u hlavního závodu. Dala jsem se do řeči s nějakým klukem – říkal, že ti nejlepší to pojedou za 20 min, dobří za 30 a že ani 40 není k zahození. Byla jsem až ledově klidná. Samozřejmě mi skoro celá ta banda ujela. Držela jsem se vzadu a jela si svým tempem, po 5 km jsem dokonce předjela jednu závodnici. Dojela jsem v čase 35:39 a bylo mi fajn.

Mé poznatky a dojmy:

- pokud si chcete oživit běžecký trénink, rozhodně doporučuji, je to zábava a docela makačka

- určitě si ještě někdy nějaký závod zkusím, klasický běh mi ale přijde více vzrušující :-) a vyvolává ve mně větší emoce

- chyběl mi kontakt s naší skvělou partičkou 30-40cátníků, připadala jsem si na tom stroji strašně opuštěná

- při koloběžkování budete tak trochu za exota, lidé vás budou zastavovat a dávat se vámi do řeči – čili je to velmi „kontaktní“ sport

Na závěr nesmím opomenout skvělé výsledky ostatních členů našeho týmu: Berďa a Martin se svými štafetami, Lenia s Dančou, Lenkačlenka s Robertem a Petra. Bohužel neexistuje skupinové foto :-(. Snad se letos tento závod všem líbil a byli spokojeni – já ano. Fajne počasí, spousta známých tváří a jako bonus jsem se po 19 letech setkala s mým profesorem chemie a matematiky z gymplu :-).

Něco z nového RUNu

Pár poznatků hlavně pro nás, dámskou část VZS, když nevíme co na sebe :-) a chceme běhat na dizajn...

Nezmar (trening)

(32,5 Km /1420 m)

Winschoten 100km run

       V pátek brzy ráno o půl třetí vstávám a rychle balím poslední věci, jídlo a pití na delší cestu. Chystám se totiž do Holandska na ultra stovku čili 100km, která se koná v sobotu 13.9.2014 ve Winschotenu. Z Ostravy vyrážíme ve čtyřech. Roli řidiče, trenéra, fotografa, lidového vypravěče a psychologa zastává Otík Seitl, 50km běh chystá Lenkačlenka a stovku se mnou poběží UltraLibor. Vyrážíme tedy po třretí hodině z deštivé Ostravy a po zhruba 11ti hodinové štrece přijíždíme do sluncem zalitého Winschotenu. Jdeme se rovnou zaregistrovat a pak na procházku městem, protože ubytování máme až od páté hodiny. Jak již psala Lenka, šli jsme samozřejmě na pivo, nakoupit nějaké suvenýry, pak ubytování u skvělé rodinky, výborná večeře, další procházka po okolí, ale bez piva, protože ceny byly všude výrazně západoevropské. Tak jsme ještě vypili pár plechovek v domečku pro hosty, probrali taktiku na zítřek, pokecali o životě a šli spát.

       V sobotu ráno se budím první, nespal jsem v kuse, dal jsem si dvě pauzy na močení, smrkání a chrchlání. Poslední tři dny mě trápí strgané grdelko, ale myslím si, že to nic nebude a přerazím to poctivou porcí kilometrů. Start závodu je až v deset hodin. Mám tedy dostatek času se pořádně nasnídat, následně vyprázdnit, pak i osprchovat, sbalit potřebné věci a pěšky se projít na start. Jsem uvolněný, dobře naladěný, plánuju si osobáček ve stovce kolem nebo i pod devítihodinovou hranici. Libor mi připomíná, že 54min. na každou desítku by mělo stačit. Já si připočítám nějaké pauzy na občerstvovacích místech a rozhoduju se pro tempo 50-51min. na desítku. Sobotní den vypadá také velmi hezky, svítí nám sluníčko a fouká přímořský vánek. Poprvé, co stojím na startu silničního ultra mě doprovází někdo z našeho VZS, ikdyž startuje až 15min. po mě a jde jen poloviční porci. Je to fajn pocit, že v tom nejsem sám, a že pak můžeme v oddíle ostatním vyprávět.

       Přiblížila se doba startu, rychle jsem si ještě odskočil na malou a šel se s Liborem postavit do peletonu. Start! Vybíhám zvolna a předstsavuju si, že dnes to bude něco extra. Trasa se hodně klikatí celým městečkem, ale za to je pestrá, plynulá a zábavná. Všude kolem jsou totiž připraveni místní obyvatelé, aby nás povzbuzovali, případně občerstvili či pomohli. Běží se mi výborně, hlídám si jen své tempo, nožky mám lehké, dýchá se mi také dobře, jen mě pobolívá v krku při polknutí. Převýšení celé desítky je zhruba tři metry a bylo docela fascinující sledovat jak se s přibývajícími hodinami převýšení zvyšuje. První tři desítky otáčím kolem 50 minut a cítím se fajn, piju dle potřeby a snědl jsem kousek banánu. Ve čtvrté desítce již cítím, že to bude chtít nějaký přechod do chůze, či pauzičku v sedě a doplnit energii. Jsem ovšem trochu zklamaný, na občerstvení je totiž pouze ovoce, perník, sušenky, rozinky a docela mi chybí rýže nebo těstovina v bujonu. Polévková voda sice k dispozici je, ale perníček si do ní loupat nebudu. Po 40.km si uvědomuju, že to bude trochu bolet a budu rád jestli vůbec vydržím. Metu maratonu zdolávám ještě pod 3:45. Ovšem na 45.km přichází první kolaps, jdu k zemi, nemám křeče, ale nohy prostě neslouží. Prožívám si prapodivný tlak uvnitř stehen a lýtek, musím sednout, natáhnout nohy, dát je do vyšší polohy, abych ulevil tlaku. Pak stahuju kompresky ke kotníkům, sundávám boty i ponožky. Zkouším vstát a procházím se naboso po trávě a přemýšlím co se kuva děje. Dochází mi, že pod devět hodin to nebude a osobák je také v ohrožení. Vypil jsem dost vody? Nebylo moc koly? A co iontový nápoj, toho jsem se skoro nenapil? A nemixuju moc? Neměl bych víc jíst? Opravdu hodně kecám, sice v duchu a málo rubu. Možná bych se měl obout a pořádně to prat, jako s Koudym na Oravamanovi. Nějak se rozbíhám a končím první padesátku. Sedám si v depu na stoličku sám, nikdo kolem, protáhnu párkrát nohy a záda a vyrážím do dalšího kola, rozhodnutý dokončit 60.km a když to nepůjde tak vzdám. Střídavě běžím a chodím, okruh nějak plyne, ztrácím motivaci a koncentraci, deprese a smutek se prohlubuje. Napadá mě, že jsem tu zbytečně, když si to neumím užít. I skvělí utramaratonci občas vzdají, protože něco nevýjde, zpomalují a nemá smysl trápit tělo, když neběží to na co mají. Asi ještě nejsem dobrý ultranec, protože se tou chci dál protrápit až do totální vyčerpanosti. Dále jím pomeranč a vyborná kyselá jablíčka, která mě lehce osvěží a na chvilinku zapomínám na útrapy. Uličky Winschotenu znám již zpaměti a vím, že šedesátka je téměř hotová. 300m za bránou je depo a občerstvení, zase sedám a nechce se mi vstát. Ota říká, že je škoda vzdát, pokud aspoň chodím a trochu běžím a vlastně se sunu vpřed. Takže ani nevím proč, cítím se trochu trapně, že tu jen šaškuju a hrnu se do dalšího kola. Dan Orálek běží na vítězství, já běžím o přežití, poslední dva češi v závodě. Lenka zaběhla své první ultra skvěle jako třetí ve své kategorii, Martin Both dokonce druhý v kat. na 50km, UltraLibor a Radek Brunner svou stovku vzdali. Proč nejsem uvědomělý, zodpovědný ke svému fyzickému a teď už i psychickému zdraví a neukončím to? Co mě furt pohání? Jednou jsem si řekl, že jsem vzdal jen svůj první běžecký závod a další už nikdy nezdám. Jenže jsou i důležitější věci a přeci nejde o život. Jenže stojím, dýchám a pohybuju se. Tak jo, jdu dál dokud nepadnu. Po 70.km opět sedám v depu, čekají tam Libor s Lenkou s pivama a já jsem uplně hotový. Nicméně mažu bradavky na které jsem před startem zapomněl, školácká chybka. Piju pivko, které hladí bříško a klidní křeče, kterémě různě poslední tři hodiny provázejí v okolí žaludku, střev a ledvin. A také mě bodalo v levém plícním hrotu. Poprvé mě napadá, že bolavé grdelko signalizovalo nějakou virozku a proto dnes běžím pod své možnosti. Gratuluju Lence, loknu ještě piva od Libora a jdu do dalšího kola. Už se ani neptám proč. Někteří kamarádi si myslí, že to doběhnu. Jdu takovou pomalou desítku. Na 73.km kakám, no to je úleva, fyziologicky tedy funguji. Asi pivo, vole. 76.km mi blonďatá holanďanka vrazí do ruky Amstla, bo prý vypadám bídně. Tož dám si, je to třetinka pro děti, ale dvanáctka, lehce to se mnou zacloumá. Jdu dál, místy běžím. 80.km ani nesedám, proběhnu kolem partyje, že musím pokračovat. Začínám tušit proč. Chci dokončit závod. Předposlední desítku zvládám za hodinku. Ani nevím kde se to najednou vzalo, najednou mám víc odvahy než rozumu. Kroutím poslední kolo. Bolí mě už celý člověk. Neusínej, stále vpřed, chůze nebo běh, nic jiného mě teď nezjímá. Míjím občerstvení na 5.km, kolo se již zkracuje, jen menší půlka zbývá, zpomaluju, nemám sil. 97.km hroutím se v breku k zemi pod českou vlajku. Opravdu už nemůžu. Během minutky je u mě člověk, zcela automaticky mi zvedá nohy a šetrně masíruje. Ptá se mě, jestli má volat lékařskou pomoc, odmítám, nevzpoměl jsem si jak se řeknou funebráci. Zvedá mě na nohy a přesvědčuje mě, že musím dál, že jen tři kilometry. Mám strach, že ty tři km mohou trvat i hodinu. Liborovi jsem řekl, že skusím poslední kolo za hodinu taky. No tak to nevyjde. Nakonec se nějak rozejdu, po chvíli i rozběhnu. Několikrát přejdu do chůze a je tu posledních pár set metrů. Najednou jako zasažen bleskem, rozbíhám, běžím solidních 15km/h a finišuju. V cíli na mě všichni čekají, i Dan, který už spěchal dom, a já se někde válím, no ostuda jak cyp. Mám to za sebou a to bylo asi tak vše. Žádná radost, že jsem dokončil. Bylo to hodně přes čáru a o zdraví. Těšil jsem se do sprchy, na jídlo a spánek. 

       Večer jsme poseděli s panem domácím u dobrého jídla a pití, to už mi bylo zase celkem fajn. Pro příště si budu pamatovat, že na ultra závod je vhodné být úplně zdravý a mít trochu svého jídla. Samozřejmě je dobré si předem uvědomit, že stát se může cokoli a není ostuda přiznat si, dnes na to nemám, končím a vracím čip. No chip, no time!

Winschoten. Ultra.Jóóóóó!

Jsem v euforii a myslím, že ještě dlouho budu. Zážitek, na který do konce života nezapomenu. Moje první ultra na silnici. Sice jen 50 km, ale ultra.

Winschoten je malé holandské městečko kousek za hranicemi s Německem. Z Ostravy po dálnici přes Polsko a Německo nějakých 1090 kilometrů, asi 11 hodin jízdy. V  září je to hlavní město ultraběhů. Běhá se zde 100km, 50 km a štafety na 100 km. Štafety běhají celé ulice. Fandí celé město. Lidé vás na ulici, v obchodech zastavují, ptají se, jaký běh běžíte a pak vám řeknou, kde budou během závodu stát a kde vám budou fandit. Je to zároveň město, kde je Dan Orálekznámější, než v rodném Blansku. Běžel zde desetkrát hlavní běh na  100kma 4x zde vyhrál (naposledy tuto sobotu s časem 7:22). Má tu neskutečné množství fanoušků a osobně si myslím, že mu dají čestné občanství.

 

 Kdysi jsem tu chtěla běžet štafetu, ale nepodařilo se. Letos jsem byla rozhodnutá zkusit 50 km. A protožeprezident Koudy říká, že nemáme mluvit, ale rubat, a protože mi zdraví slouží,  někdy v květnu jsem se přihlásila. Se mnou se přihlásil i Stoša a Ultralibor. Oba kluci jsou už ale dlouho ultra, takže e rovnou přihlásili na 100 km.  Funkce řidiče, lidového vypravěče a morální opory se ujal Otík Seitl, který už ve Winschotenu několikrát byl.

Dorazili jsme v pátek po 14-té hodině. Na první  pokus jsme našli halu, ve které probíhala registrace. Dostali jsme čip, zaplatili  startovné a dozvěděli se, že rodina,  ve které budeme ubytovaní, nás vyzvedne kolem 17-té hodiny.

Volného času jsme tedy využili k procházce, prohlídce města, nákupu suvenýrů a doplňování iontů. Dali jsme si čepovaného Heinekena a pak radši ještě jednoho, abychom se před sobotním závodem řádně zavodnili. Nejvíc toho vypil Stoša, coba týmová jednička. Dal si celé 2 velká piva!!! Já týmový chvost jsem si dala jen jedno velké a jedno malé J

Vrátili jsme se k hale a už si nás vyzvedával pan domácí. Dojeli jsme do takové klidné vilové čtvrti. Zahrada a na ní stál dům, vedle něj menší domek pro návštěvy.  V něm jsme se ubytovali. A hned se nás Gerard (pan domácí) ptá, zda už chceme večeřet.  Na naše pokývání hlavou se na stůl snesla úplná pasta party. Nacpali jsme se fest, protože nám to poradil Otík. Kdo chce běhat ultra, musí být sytý! A já říkám: „Nepožereš – nepotáhneš“ J Ještě večer jsem si nachystala věci na ranní start, abych jako Berďa na LH čtyřlístku nešustila, když všeci chtějí spát.

V sobotu nám naše hostitelská rodina nachystala vydatnou snídani, po které jsme vyrazili. Stále jsem byla klidná jako želva. Nikdo mě totiž neznervózňoval  tipováním výsledků, nikdo se mě neptal, zda jsem smířená i s tím, že by to „nedopadlo (sorry Jarku, sorry Bobiká J ) .

 

Start běhu na  100 km je v 10:00, start 50 km v 10.15. Řekneme si s Ultraliborem a Stošou, že „musíme rubať, abychom se mohli zrubať“.A už je odstartováno.  Jsem v absolutním klidu, mám jediné přání – doběhnout ve zdraví. A někde hodně vzadu v hlavě vrtá sen zaběhnout pod 5 hodin.

Počasí pro mě ideální. Slunečno, lehký větřík, teplota kolem 22C, na slunku možná 30. Fajna opalovačka. Trasa se běží na okruhy, měří 10 km a vede parkem, kolem kanálů, vyzdobenými uličkami. Povrch hladký asfalt a skoro rovina.

 

Má taktika – nasadit tempo pro prvních 30 km kolem 5:45/km a vytvořit si tak „náskok“ pro zbylých 20 km a ty stále držet pod 6-ti minutami/km. Co 2,5km zařazovat chodecké přestávky podle Gallowaye. Nenechat se strhnout startovní euforií a nepřepálit start. A hlavně si všechno užívat.Koudy by mi možná řekl, že jsem nepřijela na čumendu, ale závodit. Ale Koudy byl stovky kilometrů daleko, tož mi nemohl valit klíny do hlavy a  rozdávat rozumy.

Jak jsem si předsevzala, tak se i stalo. Nasadila jsem tempo a rubala to. Fanoušci kolem trati neskuteční. Oni si před své domky postavili stolky, křesla, celé ulice vyzdobili, seděli, fandili, v seznamu si  podle startovního čísla našli naše jména a volali např. „Lenka kom op“ (to je malá lekce holandštiny).

První kolo běžím lehce a hravě, lehký šok z té úžasné atmosféry, pořád se usmívám, bo co kdyby mě někdo fotil do novin. Reprezentuju VZS a Česko, tož to musím být krásná, barevně sladěná a pozitivní. I břicho sem tam zatáhnu, prsa nafouknu, to mám hneďka bezva míry.

Na každé občerstvovačce se napiju (k dispozici voda, iont, kola, nealko pivo). Co 5 km na občerstvovačce i jím (výběr: banány, pomeranče, jabka, perník, rozinky, sušenky). Kolem 30-tého kilometru pocítím první únavu v nohách. Ale nic mě nebolí. Přede mnou běží nějaký Polák, podle start. čísla poznávám, že běží 100 km. Dáme se do řeči, on je policajt z Gdaňska a zjistíme, že znám jeho kolegu. Když mu řeknu, že z Polska pochází má rodina (mimo jiné jedna vzdálená větev vede i do tohoto města), je nadšený. Bavíme se dál, u toho zrychlujeme a únava je najednou pryč. Nakonec mi nabídne manželství, je to sympaťák, tož bych to i zvážila, ale pak si uvědomím, že jsem kurde vdaná, tak  odmítámJJJ.

Nicméně jsem se krásně rozběhla a tak předbíhám 3 soupeřky z mé kategorie a i nějaké chlapy. Skvělý pocit, věřte mi. Vidím před sebou jakéhosi Itala. Běží 100 km. Chci být stále pozitivní, tak to povzbudím „Forsa Italia“, synek má radost, říká mi „grazie“ a valí dál, ale ne tak rychle, jako já. Já to rubu.

Párkrát se míjím se Stošou, tak se pochválíme, jak to fajně běžíme. Plácnu si i s Ultraliborem. Je to bezva povzbuzení. Otík fotí na trati, když ho potkám, říká „ Leni hezky běžíš, v pohodě, to dáš“.

„Ostrava jedem“ zaslechnu najednou za zády. To mě povzbudí Dan Orálek a Radek Bruner a předběhnout mě při tom. Běží hodně svižně, svižněji než já, ale já jim to odpustím. Synci běží stovku a tak kurde musí přydat, aby na té trati nebyli do půlnoci, to je jasné jak facka.

Pořád čekám nějakou krizi. Že se mi např. bude chtít zvracet.  A ono nic. To může mít jedině 3 důvody – buď běžím pod své možnosti (ale to teda né, bo to fakt furt řežu pod 6 minut na kilometr), nebo je to tím, že nejím žádné hnusné  karbošneky, šlehy a jiné nechutnosti a za třetí je možné, že mám kurde natrénováno, jak nás ten Koudy furt honí. To bude ono, ultra jsem trénovala, ultra včil závodím J.

4. kolo a tedy 40 kilometrů  mám za sebou. Probíhám branou, moderátor volá „Lenka Wagnerova, Czech republic“ a zvoní mi zvonec do posledního kola. To je krásný zvuk, v ten okamžik nejkrásnější na světě. Už jsem lehce unavená. Ale vím, že mám naběháno, že ještě vydržím. Míjím Dana Orálka, řvu na něj „rubej Dane“ (pak mi v cíli řekl, že netušil, co to znamená, až mu došlo, že to na něj řve nějaký Ostravák).Na trati se teď bavím tím, že koukám kolem sebe, mávám na fanoušky, plácám si s děckama, ždímám si vodu z houbiček na záda, sleduji čísla na zádech soupeřů a sčítám je. Abych se odpoutala od běhu a procvičila matematiku. Jako  psychickou podporu slupnu 2 hroznové cukry.

45 km. Myslím na pivo. Na maso. Na hranolky. To všechno „sežeru“, až doběhnu, fakt. Trošku zpomalím, přes 6 minut, ale zase dokážu zrychlit. 48 km. Zase Zrychluji. Už vím, že to bude pod 5 hodin. 500 metrů do cíle. Moderátor křičí znovu moje jméno, lidé kolem povzbuzují, ženou mě do cíle a já se rozbrečím. No nával emocí, dokázala jsem to !!! Jsem ultra a s časem 4:58:11. V cíli mě nic nebolí, nebulám se,  žaludek je v pohodě,  jen brečím a jsem šťastná. Zážitek na celý život, je mi úžasně. Chci se v klidu vyplakat, v tom se objeví zdravotník a kajsyk mě vleče. „Já nikam nejdu, mi nic není, já jsem jen šťastná“. Řeknu mu to anglicky, řeknu mu to německy, ale synek mě furt smýká ke stánku s jídlem a obsluze dává pokyn, ať do mě nalijou coca-colu. Takhle Radegasta kdyby měli…No ale nechci riskovat mezinárodní konflikt, na únos to nevypadá,  tak se neperu, ale poslušně se  napiju, najím a  jdu se postavit kolem zábran a než se do mě dá zima, fandím štafetám. Pak rychle valím do sprchy, po sprše na masáž a na pivo.

Ultralibor vzdal někde kolem  50-tého kilometru, na něj bylo zkrátka horko, dostal křeče. Povzbuzuji Stošu, který chce vzdát na 70-tém. Když mu dám loknout piva, spraví se mu žaludek, když mu řeknu, že to mám pod 5 hodin, dá mi pusu a se slovy „jseš dobrá, já to teda taky dám“ znovu vyrazí na trať. Nakonec doběhne za 10:50. Bojovník.  Já myslím, že to je fajny výkon, ale on je zklamaný, věřil si na čas kolem 9 hod.  Jenomže měl virózu – rýmečku a bolavý krk. Jsem mu nabízela v pátek slivovici, ale on si nedal. Cucal jakési pastylky, no to je nanic, taková chemie J. Kdyby v pátek krk vypálil kvalitním destilátem, mohl v sobotu zaběhnout osobák.

Valíme na hambáče, sním dva. Přemýšlím ještě nad hranolkama a klobásou, ale zase by bylo blbé, kdybych nejedla už nic u našich domácích

Bylo už kolem 22 hodiny, když jsme dorazili „domů“. Tam už nás čeká Gerard s Lindou, už mají naše výsledky, grilují nám maso,  k tomu salát zeleninový a salát bramborový se spoustou majonézy, to miluju. Dáváme pivko, Stoša vytáhne meruňkovici, bavíme se a kolem půlnoci jedem spát. Už teď vím, že se do Winschotenu chci vrátit. Zlepšit  padesátku, než mi bude padesát  a hlavně jednou zaběhnut i tu stovku.

 

Nakonec jsem v kategorii skončila třetí. Kluci mi říkají, že na první 50-ku dobrý čas. To mě těší. Sice Koudy bude mít zas plno řečí, že jsem měla přydat, ale Koudy je furt daleko, furt mi nedodal týmovou šusťákovku  a navíc není ultra J

Pro letošek mám tedy  splněno. Sice poběžím Ostravský maraton, ale nakonec jen jako podpora Roberta, který chce běžet svůj maraton č. 1. Říká, že prý to bude jeho první a poslední…Já ale vím, že to bude začátek J

 P.S. A článek slíbil i Stoša. Bo je více ultra než já :-)

Hrabovský půlmaraton

datum: 6.9.2014
účast: Lenkačlenka, Stoša

       V sobotu dopoledne v deset hodin startoval poblíž hřiště Sokol Hrabová další ročník Hrabovského půlmaratonu. B7 jsme museli s Deni odpískat, takže plán na první zářijový víkend byl jasný. Docela jsem se těšil, protože je to rychlá rovinatá trať a tak jsem opět pošilhával po nějakém tom osobáčku. To jsem ovšem netušil jaké bude horko. Od rána svítilo sluníčko, ale až při samotném běhu v prvním kole jsem si uvědomil, jak je trasa otevřená. Ještě při prezentaci jsem potkal Lenkučlenku a tak jsme byli za oddíl aspoň dva.
       Na startu bylo 59 běžců, několik z nich vyrazilo docela slušným tempem. Já se držel chvíli za nimi, ale po pár stech metrech se postupně začali vzdalovat. Přesto se dalo na přehledném okruhu krásně spočítat, že uzavírám první desítku. Zvolil jsem tempo, které jsem chtěl posledních dvou kolech třeba ještě vystupňovat. V druhé půli prvního kola mě však předběhl Tomáš Mrajca a udával slušné strojové tempo, Držel jsem se za ním, avšak u občerstvovačky zastavil, tak jsem šel vpřed. Pití jsem plánoval po druhém a čtvrtém kole, což bohatě stačilo. Horko bylo tak na hranici snesitelnosti. Ve čtvrtém kole jsem se trápil, ale Roman Baláž zřejmě víc, takže jsem měl motivaci pokusit se ho předběhnout. To se také podařilo. V pátém kole už bylo velké trápení, spíše jsem zpomaloval, měl jsem sucho v ústech. Na poslední otočce jsem kontroloval pozici, nikdo mě nedobíhal, ale stejně na nějaký finiš síly nezbyly. Vodu jsem minul a spěchal do cíle, snažil jsem se myslet na vychlazené pivko a to pomohlo. Dokončil jsem hluboko za osobákem, ale byl to alespoň dobrý trénink.
       Vychutnal jsem si jedno pivečko, které jsme dostali v rámci startovného a čekal až doběhne Lenka. Té se nakonec podařilo pokořit dvou hodinovou hranici o devět vteřin. Takže taky dobré. Shodli jsme se, že vedro nás pěkně potrápilo, i tak jsem si to po třech letech v Hrabové opět užil. A malý poznatek na závěr: trošku se tam asfaltuje a brzy bude souvislý asfalt po cyklostezce směrem k dálnici. Rovněž asfalt do Paskova bude brzy hotový a silničáři si to pak budou moci pořádně užít až do Frýdku Místku.