Winschoten 100km run

       V pátek brzy ráno o půl třetí vstávám a rychle balím poslední věci, jídlo a pití na delší cestu. Chystám se totiž do Holandska na ultra stovku čili 100km, která se koná v sobotu 13.9.2014 ve Winschotenu. Z Ostravy vyrážíme ve čtyřech. Roli řidiče, trenéra, fotografa, lidového vypravěče a psychologa zastává Otík Seitl, 50km běh chystá Lenkačlenka a stovku se mnou poběží UltraLibor. Vyrážíme tedy po třretí hodině z deštivé Ostravy a po zhruba 11ti hodinové štrece přijíždíme do sluncem zalitého Winschotenu. Jdeme se rovnou zaregistrovat a pak na procházku městem, protože ubytování máme až od páté hodiny. Jak již psala Lenka, šli jsme samozřejmě na pivo, nakoupit nějaké suvenýry, pak ubytování u skvělé rodinky, výborná večeře, další procházka po okolí, ale bez piva, protože ceny byly všude výrazně západoevropské. Tak jsme ještě vypili pár plechovek v domečku pro hosty, probrali taktiku na zítřek, pokecali o životě a šli spát.

       V sobotu ráno se budím první, nespal jsem v kuse, dal jsem si dvě pauzy na močení, smrkání a chrchlání. Poslední tři dny mě trápí strgané grdelko, ale myslím si, že to nic nebude a přerazím to poctivou porcí kilometrů. Start závodu je až v deset hodin. Mám tedy dostatek času se pořádně nasnídat, následně vyprázdnit, pak i osprchovat, sbalit potřebné věci a pěšky se projít na start. Jsem uvolněný, dobře naladěný, plánuju si osobáček ve stovce kolem nebo i pod devítihodinovou hranici. Libor mi připomíná, že 54min. na každou desítku by mělo stačit. Já si připočítám nějaké pauzy na občerstvovacích místech a rozhoduju se pro tempo 50-51min. na desítku. Sobotní den vypadá také velmi hezky, svítí nám sluníčko a fouká přímořský vánek. Poprvé, co stojím na startu silničního ultra mě doprovází někdo z našeho VZS, ikdyž startuje až 15min. po mě a jde jen poloviční porci. Je to fajn pocit, že v tom nejsem sám, a že pak můžeme v oddíle ostatním vyprávět.

       Přiblížila se doba startu, rychle jsem si ještě odskočil na malou a šel se s Liborem postavit do peletonu. Start! Vybíhám zvolna a předstsavuju si, že dnes to bude něco extra. Trasa se hodně klikatí celým městečkem, ale za to je pestrá, plynulá a zábavná. Všude kolem jsou totiž připraveni místní obyvatelé, aby nás povzbuzovali, případně občerstvili či pomohli. Běží se mi výborně, hlídám si jen své tempo, nožky mám lehké, dýchá se mi také dobře, jen mě pobolívá v krku při polknutí. Převýšení celé desítky je zhruba tři metry a bylo docela fascinující sledovat jak se s přibývajícími hodinami převýšení zvyšuje. První tři desítky otáčím kolem 50 minut a cítím se fajn, piju dle potřeby a snědl jsem kousek banánu. Ve čtvrté desítce již cítím, že to bude chtít nějaký přechod do chůze, či pauzičku v sedě a doplnit energii. Jsem ovšem trochu zklamaný, na občerstvení je totiž pouze ovoce, perník, sušenky, rozinky a docela mi chybí rýže nebo těstovina v bujonu. Polévková voda sice k dispozici je, ale perníček si do ní loupat nebudu. Po 40.km si uvědomuju, že to bude trochu bolet a budu rád jestli vůbec vydržím. Metu maratonu zdolávám ještě pod 3:45. Ovšem na 45.km přichází první kolaps, jdu k zemi, nemám křeče, ale nohy prostě neslouží. Prožívám si prapodivný tlak uvnitř stehen a lýtek, musím sednout, natáhnout nohy, dát je do vyšší polohy, abych ulevil tlaku. Pak stahuju kompresky ke kotníkům, sundávám boty i ponožky. Zkouším vstát a procházím se naboso po trávě a přemýšlím co se kuva děje. Dochází mi, že pod devět hodin to nebude a osobák je také v ohrožení. Vypil jsem dost vody? Nebylo moc koly? A co iontový nápoj, toho jsem se skoro nenapil? A nemixuju moc? Neměl bych víc jíst? Opravdu hodně kecám, sice v duchu a málo rubu. Možná bych se měl obout a pořádně to prat, jako s Koudym na Oravamanovi. Nějak se rozbíhám a končím první padesátku. Sedám si v depu na stoličku sám, nikdo kolem, protáhnu párkrát nohy a záda a vyrážím do dalšího kola, rozhodnutý dokončit 60.km a když to nepůjde tak vzdám. Střídavě běžím a chodím, okruh nějak plyne, ztrácím motivaci a koncentraci, deprese a smutek se prohlubuje. Napadá mě, že jsem tu zbytečně, když si to neumím užít. I skvělí utramaratonci občas vzdají, protože něco nevýjde, zpomalují a nemá smysl trápit tělo, když neběží to na co mají. Asi ještě nejsem dobrý ultranec, protože se tou chci dál protrápit až do totální vyčerpanosti. Dále jím pomeranč a vyborná kyselá jablíčka, která mě lehce osvěží a na chvilinku zapomínám na útrapy. Uličky Winschotenu znám již zpaměti a vím, že šedesátka je téměř hotová. 300m za bránou je depo a občerstvení, zase sedám a nechce se mi vstát. Ota říká, že je škoda vzdát, pokud aspoň chodím a trochu běžím a vlastně se sunu vpřed. Takže ani nevím proč, cítím se trochu trapně, že tu jen šaškuju a hrnu se do dalšího kola. Dan Orálek běží na vítězství, já běžím o přežití, poslední dva češi v závodě. Lenka zaběhla své první ultra skvěle jako třetí ve své kategorii, Martin Both dokonce druhý v kat. na 50km, UltraLibor a Radek Brunner svou stovku vzdali. Proč nejsem uvědomělý, zodpovědný ke svému fyzickému a teď už i psychickému zdraví a neukončím to? Co mě furt pohání? Jednou jsem si řekl, že jsem vzdal jen svůj první běžecký závod a další už nikdy nezdám. Jenže jsou i důležitější věci a přeci nejde o život. Jenže stojím, dýchám a pohybuju se. Tak jo, jdu dál dokud nepadnu. Po 70.km opět sedám v depu, čekají tam Libor s Lenkou s pivama a já jsem uplně hotový. Nicméně mažu bradavky na které jsem před startem zapomněl, školácká chybka. Piju pivko, které hladí bříško a klidní křeče, kterémě různě poslední tři hodiny provázejí v okolí žaludku, střev a ledvin. A také mě bodalo v levém plícním hrotu. Poprvé mě napadá, že bolavé grdelko signalizovalo nějakou virozku a proto dnes běžím pod své možnosti. Gratuluju Lence, loknu ještě piva od Libora a jdu do dalšího kola. Už se ani neptám proč. Někteří kamarádi si myslí, že to doběhnu. Jdu takovou pomalou desítku. Na 73.km kakám, no to je úleva, fyziologicky tedy funguji. Asi pivo, vole. 76.km mi blonďatá holanďanka vrazí do ruky Amstla, bo prý vypadám bídně. Tož dám si, je to třetinka pro děti, ale dvanáctka, lehce to se mnou zacloumá. Jdu dál, místy běžím. 80.km ani nesedám, proběhnu kolem partyje, že musím pokračovat. Začínám tušit proč. Chci dokončit závod. Předposlední desítku zvládám za hodinku. Ani nevím kde se to najednou vzalo, najednou mám víc odvahy než rozumu. Kroutím poslední kolo. Bolí mě už celý člověk. Neusínej, stále vpřed, chůze nebo běh, nic jiného mě teď nezjímá. Míjím občerstvení na 5.km, kolo se již zkracuje, jen menší půlka zbývá, zpomaluju, nemám sil. 97.km hroutím se v breku k zemi pod českou vlajku. Opravdu už nemůžu. Během minutky je u mě člověk, zcela automaticky mi zvedá nohy a šetrně masíruje. Ptá se mě, jestli má volat lékařskou pomoc, odmítám, nevzpoměl jsem si jak se řeknou funebráci. Zvedá mě na nohy a přesvědčuje mě, že musím dál, že jen tři kilometry. Mám strach, že ty tři km mohou trvat i hodinu. Liborovi jsem řekl, že skusím poslední kolo za hodinu taky. No tak to nevyjde. Nakonec se nějak rozejdu, po chvíli i rozběhnu. Několikrát přejdu do chůze a je tu posledních pár set metrů. Najednou jako zasažen bleskem, rozbíhám, běžím solidních 15km/h a finišuju. V cíli na mě všichni čekají, i Dan, který už spěchal dom, a já se někde válím, no ostuda jak cyp. Mám to za sebou a to bylo asi tak vše. Žádná radost, že jsem dokončil. Bylo to hodně přes čáru a o zdraví. Těšil jsem se do sprchy, na jídlo a spánek. 

       Večer jsme poseděli s panem domácím u dobrého jídla a pití, to už mi bylo zase celkem fajn. Pro příště si budu pamatovat, že na ultra závod je vhodné být úplně zdravý a mít trochu svého jídla. Samozřejmě je dobré si předem uvědomit, že stát se může cokoli a není ostuda přiznat si, dnes na to nemám, končím a vracím čip. No chip, no time!