Nezmar Sky maraton

datum: 27.9.2014

účast: Jarek, Stoša

       V sobotu se konal premiérový ročník Nezmar Sky maratonu, na který jsem původně ani nebyl přihlášen, ale nějak jsem měl pocit, že si musím spravit chuť po nevydařené stovce v Holandsku. Navíc kolega z práce nechtěl běžet, tak jsem si převzal jeho registraci a bylo rozhodnuto. Za oddíl se ještě měly účastnit twins, ale stále jsou pronásledovány zdravotními problémy, tudíž jsme s Jarkem jeli sami. 

       Po sedmé ráno mě Jarek nabral s celou rodinkou na rondlu v Hrabůvce a vyrazili jsme směr Bystřice. Renču a Filípka vysazujeme v Těrlicku a pokračujeme dál. Do Bystřice jsme dojeli po osmé, záhy se objevuje i Miro, tak se jdeme přihlásit. Počasí je nevlídné, mírně prší a vyhlídky na závod jsou špatné. Předpokládáme, že bude dostatek bláta a mokro, nad hřebeny je zataženo a válejí se mlhy. Před startem však vládne docela pohoda, správně tušíme, že to bude hlavně zase o psychické odolnosti a morálce. Blíží se půl desátá hodina a zhruba stovka nadšenců se řadí na start. Dokonce to chvilku vypadá, že přestává pršet. Je odstartováno a prvních pár set metrů běžím s Jarkem, pak už si každý hledáme své vlastní tempo. Terén je dosti podmáčený a velmi brzy cítím mokro v botách. Místy si představuju, jak krásné by to bylo kdyby bylo sucho a hezké počasí. Na první občerstvovačce kolem osmého kilometru mám boty již úplně promočené, jsem zastříkaný od bláta a svrchní triko s krátkým rukávem je značně nasáklé. Mám ještě podvlékací tenké tričko s dlouhým rukávem a možná, by to bylo dostatečné. Každý zbytečný kus oděvu totiž zatěžuje, ale nevadí, zatím se mi běží celkem lehce. V pohodě pokračuji na Malou Čantoriji, pak je ovšem seběh pod sjezdovku, který je dosti dlouhý, kamenitý a bolestivý pro chodidla. Najednou si uvědomím, že moje staré trejlovky, už nejsou v dobré kondici. Sěbeh jsem nějak přežil, pár mladších rychlíků mě sice předběhlo, ale těšil jsem se do kopce, že zaberu a budu se snažit někoho dohnat. To se daří a dostávám se na VelkouČantoriji. Tuhle část Beskyd téměř neznám. Naposledy jsem tu byl jako kluk. Škoda, že je tak hnusně a nemáme žádné výhledy po okolí. Tak běžím dále až na Beskydské sedlo, kde to není moc prudké. Vzápětí však následuje prudký seběh do Jaworniku v Polsku. Tady už opravdu cítím, že bolí nejen chodidla, ale unavené jsou i stehenní svaly. Běžím pouze s malou ledvinkou, ve které mám jen 2dcl vody. Dopíjím zbytek, protože občerstvení je již blízko. Tankuju dvě decka na každé stanici a zatím je to dostačující. Před občerstvovačkou jím přesnídávku, pak si tam dávám banán a zapíjím iontovým nápojem. Doliju si vodu do láhve a rubu do sjezdovky na Velký Sošov. Začátek je velmi strmý a chytám první křeče do vnitřních stehen. Trochu zpomaluji výstup. Bolest je krutá, ale tuhle bolest již znám a umím s tím pracovat. Na pár sekund se protáhnu a opatrně našlapuju dál, snažím se přenést zatížení do laterálních vastů a abduktorů. Bolest přechází a mohu zase dál. Pokračujeme po hřebenovce přes Malého Stožka na Velký Stožek. Zde je poslední prudké stoupání, ze kterého už se mi točí hlava. Naplno polykám hořkost této drsné a divoké části Beskyd. tady se budu muset podívat i s rodinou a za lepšího počasí. To musí být fakt nádhera. Taky se mi líbí, že i hodně polských sousedů navzdory počasí vyrazili do hor a srdečně nás povzbuzují. 

       Na chvilinku se zastavuju na Velkém Stožku. Je to takový pro mě docela povědomý název. Kouknu na rozcestník, 978m.n.m. a běžím dolů k fialové krávě, obíhám apendix a běžím směr Filipka. Tady mě dobíhá Tomáš Ciencala, udává perfektní tempo, tak se snažím držet a psychicky mě to zvedá. Tuším, že závod dokončím ve slušném čase. Obávám se jen seběhu do Bystřice, aby to nebylo moc prudké. Poslední občerstvení na Filipce znamená 38km. Dávám si ještě kousek banánu, anticramp a kolu. Do lahvičky čepuju opět vodu. Je přede mnou posledních šest km a marně se snažím uviset s Tomášem C. Mizí mi z dohledu. Mračna ustupují a po šedivém dni je tu krásné slunečné opoledne. Následuje trochu prudší seběh a opět se hlásí mírné křeče do vnitřních stehen. Musím zpomalit a borec za mnou mě definitivně předbíhá. Konečně rovinatější terén, no spíše dlouhá klouzavá louka, ale dá se běžet, křeče ustupují, možná trochu působí anticramp, snažím se tomu věřit. A je tu asfalt a ve vzduchu to smrdí cílovou branou. Bohužel Maky si nedělal prdel a trasa pokračuje rovnou do rozbouřené říčky. Obavy jsou na místě, nechci utopit mobil. Nějak se přebrodím a dokonce stahuju borce, který má potíže s křečemi z té ledové vody. Ale už je pozdě. Zrychlit se mi nedaří. Následuje druhý brod vodou a to už je mi všechno jedno. Posledních pár set metrů do cíle jen malinko zrychlím, ale soupeř má přece jen deset vteřin náskok. Přichází ta známá závěrečná euforie, dobíhám do cíle s úsměvem, protože vím, že je konec. Splnil jsem si cíl, že zaběhnu dobře, takticky, že si to prostě užiju a zakončím si sezonu krásným závodem. Zklamání z Holandska mě totiž hodně užíralo a chtěl jsem zaběhnout něco dlouhého s hlavou vzhůru. A to se povedlo. Jsem maximálně spokojen. Teď už jen počkat na kluky a trochu to oslavit. Musím přiznat, že jsem myslel na Jarka, že to bude tak půl hodiny rozdíl. Jarek však zaběhl výborně za 5:33:27 a tudíž necelých 18min. Miro se potrápil, ale dokončil a to se počítá. 

       Pak už jsme si jen užívali společnost bezva lidí, piva, zelňačku, později i řízeček a hruškovici, prostě skvěle strávený den. A nutno dodat, že Jarkovi se podařilo urvat 3.místo v kategorii, takže jsme neodjížděli s prázdnou. Příští rok asi budu hodně přemýšlet a vybírat mezi Ostravou a Bystřicí a třeba se to nebude ani překrývat, tak se nechme překvapit.

Jak to viděl Miro

Reportáž IFK TV

Foto sky, Foto ultra
Výsledky sky

Výsledky ultra