Pozvánka 16.5 a 17.5: orientační závody na Visalajích

Ahoj sportovci, pokud máte některý z víkendových dnů 16.5., či 17.5. čas a chuť přičichnout si ke sportu, ve kterém se nenamáhají pouze nožičky, ale také hlavičky, rádi vás uvítáme na Visalajích. Pro obě kategorie závodu pro veřejnost (kategorie P - kratší a T - delší) činí startovné 90 Kč. Pokud by jste si chtěli udělat výlet s dětmi, máme připravenu trať po fáborkami vyznačené linii - HDR (40 Kč). V sobotu je plánována delší trať (cca 40min) než v neděli (cca 30 min), při vaší kondici ale jistě všichni LH-závisláci zvládnou výlet (ke svému oltáři na vrcholu LH), se kterým se naše závody dají vhodně spojit. Více informací naleznete v rozpise umístěném na stránkách závodu.

Jakubův lesní běh Důlňákem

       V úterý 21.4.2015 po šichtě jsem se vydal do Vratimova na běh lesem Důlňák, protože už pár let jsem chtěl běžet nějaký vratimovský závod. Takže mi to konečně vyšlo. Měl jsem dostatek času, takže jsem si celý lesík tréninkově proběhl. Zaplatil jsem si startovné a přidělal číslo na tričko. Pozdravil jsem se s několika kolegy a navíc potkal Rosťu, který také běžel za VZS. Aspoň jsem v tom nebyl sám. Na stromě u startu byly vyvěšeny výsledky z loňska, takže jsem si naplánoval za kolik bych to chtěl běžet. Myslel jsem si na čas kolem 28 minut a umístění někde kolem první desítky. V propozicích bylo psáno, že se poběží 2 pestré okruhy kolem lesa i přes les o celkové délce 8,4 km. Zhruba polovina byla na asfaltu a půlka lesní cesty. Cítil jsem se docela dobře, ve formě a chtěl jsem pořádně rubat.
       Start závodu se posunul až na půl šestou. Měl jsem už trochu žízeň, ale věděl jsem, že po závodě bude nějaká voda. Odstartovali jsme pěkně zostra, po pár stech metrech se oddělila skupinka deseti rychlíků, kteří to fakt prali na plné pecky. Já se snažil mírně šetřit síly, abych zabral třeba v druhém kole. Na asfaltu jsem vnímal tvrdý došlap v kotnících, ale na lesní cestě, už to bylo fajn. V druhém kole jsem se snažil hecnout a něco stáhnout. Asi nejvíc mi pomohlo, když Mára Zeman počkal na Matouše Vrzalu, aby ho potáhl. Postupně jsem se k nim přiblížil, pak jsem zkusil jít i vpřed, ale drželi jsme se pohromadě. Zezadu se ještě přiblížil další borec, který nás dal. Snažil jsem se za ním aspoň uviset. Nakonec jsem v drtivém finiši doběhl za 28:57. Byl jsem docela spokojen. Závod se dá krásně použít i jako trénink, protože trasa je fakt jednoduchá. Rosťa doběhl za 40:14, šel si to užít hlavně na pohodu. V závěru prvního i druhého kola je téměř kilometrový, zvlněný úsek, kde jde vidět rozestupy borců přede mnou. Byl to pěkný rychlý závod, převýšení zanedbatelné a krásně se člověk otestuje na kratší distanci. Zvítězil Raška Daniel ze Slezanu FM za 26:43 a nejlepší ženou byla Siebeltová Veronika ze stejného klubu za 31:45. 12 borců bylo DNF, protože se jim nějak podařilo zabloudit. No i to se občas stává.

Barvičky v Pardubicích

To zas byly v týdnu stresy, mohou za ně naše dresy

Rok se s rokem sešel a opět přišel čas Pardubického vinařského půlmaratonu. Letos jsme se na jeho startu sešli 4 Kurdeostravaci : Nikša koloběžka, Django, Robert a já.

Ačkoliv jsem se na půlmaraton těšila, představoval pro mě svým způsobem i stresovou situaci JJJ  Já vím, že jsem možná  povrchní, komerční, kdoví, co ještě. Ale proboha – pokud jsem Pardubický vinařský půlmaraton chtěla běžet v oddílovém dresíku, NEMOHLA jsem si k němu nazout své růžovočernobílé běžecké adidasky. No nemohla...Za prvé NELADÍ BARVOU a za druhé se v nich sice dobře běhají objemy, ale na závody mi nesedí, bolí mě z nich holeně a tak...

Poněkud netradiční začátek „závodního reportu“....

Tudíž jsem se rozhodla, že ty nové lodičky do práce ještě tento měsíc nepotřebuju a zainvestovala jsem do nových běžeckých bot. Intenzivně jsem studovala na internetu a v časopise RUN různé botky na asfalt, četla hodnocení, porovnávala ceny a vyhodnocovala barvy. A až v pátek, den před závodem jsem si pořídila modrooranžovozelené botky značky New Balance. Padly mi jako ulité a poté, co jsem si v nich v obchodě odběhala běžeckou abecedu a několik rovinek (pan prodavač mi zatím hlídal věci a nechápal)  stala jsem se jejich šťastnou majitelkou a začala se na Pardubky konečně MOOOOC těšit.

Vlastně byl zde ještě jeden stres – z předpovědi počasí. Hlásila oblačnost, teplotu kolem 10C, vítr. Do toho mi večer přišel email od Nikšy, ve kterém mi sdělovala, že už tedy s Djangem  jsou v Pardubicích a že je tam HROZNÁ ZIMA.

Start závodu byl v sobotu ve 13:00 hodin, ale ještě předtím si odjela koloběžkový půlmaraton Nikša. Zvládla to za 1:14:23 a v samotném závěru dokonce předjela nějaké soupeřky. V cíli jsem jí tak nějak záviděla, že už má vše za sebou a obdivovala její medaili.

Před startem jsme se ještě všichni vyfotili a pak vystřelili. No vystřelili – mě trvalo cca 1 minutu, než jsem se dostala na startovní čáru. Tak hodně účastníků už v Pardubicích běželo.

Django se mi ztratil záhy z dohledu a Robert se se mnou držel cca do 5.- tého kilometru. Běželo se mi moc dobře. Měla jsem pocit, že bych možná mohla běžet i rychleji, na druhou stranu jsem nechtěla začátek přepálit. Sem tam jsem se podívala na hodinky. Chvíli jsem běžela průměrnou rychlostí 5:20 min na kilometr, chvíli jsem to drtila za 5:00 a občas jsem zjistila, že jsem ještě rychlejší. Poslechla jsem totiž rad Jarynka, Bobiká a zkoušela natáhnout krok a nezaklánět se, alébrž se do toho běhu jakoby položit. Překvapilo mě, jak se mi najednou při stejné námaze běží lépe a rychleji....A začala jsem předbíhat.

Předběhnu takovou skupinku sympatických třicátníků a zaslechnu:„Jéééééééé, to je pěkná prdelka. Ony se ty těm holkám, co běhají, dělají hezké postavy“. No řeknu vám, to byl ale doping!!! Vždyť mi to řekli ( a naprosto objektivně) cizí chlapi, kteří po mě vůbec nic nechtěli, jen vyjadřovali svůj dospělý a ryze pravdivý názor JJJ........Necítím žádnou únavu, běží se mi lehce a mám za sebou první kolo, trvalo mi nějakých 53 minut. Jsem na náměstí a vidím Nikšu, kterak se na mě směje a fandí. Bezvadně mě povzbudila do druhé rundy.

Od 11.- tého kilometru si sem tam potáhnu karbošneku. Jsem sice odpůrcem tady těchto chemických umělých nechutných gelů, ale možná fungujou, nechci nic podcenit. Běžím, běžím a přichází doping č. 2 – jsem na mostě přes Labe, cca na 17.- tém kilometru a  v protisměru míjí Django a po chvíli Robert. Ty voe, kluci nemají zas tak velký náskok. Páni, běžím asi dobře. Co běžím, já to KURDE RUBU, BO JSEM BAREVNĚ SLADĚNÁ a neskutečně pozitivní. Na všechny se směju, dokonce potkávám kolegu z Hradce, ten ale neběží, ten pouze fandí.

No jenomže právě na tom cca 17-tém kilometru mi lehce vytuhly nohy. Ozvala se únava z Horské výzvy Jeseníky. A já byla postavena před volbu – buď to drtit na krev, v cíli se třebas i pozvracet, ale dát to pod 1:50. Anebo se snažit držet jakžtakž slušné tempo, nicméně se nezničit a šetřit se na pražský maraton. Zvítězila druhá varianta. To ale neznamená, že jsem se flákala. Prostě jsem šla i zbytek závodu na pohodu a s úsměvem na rtech. Protože dnes jsem si ten běh skutečně užívala....

V cíli mě už čeká Robert, Nikša i Django. Všeci máme radost, všeci máme medailu, údajně s numismatickou hodnotou. Robert doběhl za 1:46:40, Django za 1:44:17. Jsou ti kluci lepší, ale mají delší nohy a tím pádem i delší krok JJJ

Konečně si mohu dát vytoužené PIVO. Pivo, čaj, ovoce, koláče a gnocchi. Peru to do sebe, bo kde výdej, musí být i příjem. A v Pardubkách se dá vždycky dobře „požrat“ J. Potkávám i kamarádku Janu z Hradce, ta zaběhla osobák, taky je barevně hezky vyladěná, tak děláme fotku. Chválí mi oddílový dresík, zejména se jí líbí modrá barva elasťáků. Nejdřív si myslím, že je to ironie, ale ona to myslí vážně!!!

Parádní den prostě a to je přitom pořád celkem zima, nějakých plus osm a vítr....

Já bych to teda asi neměla říkat – ty asfalťácké závody se mi přece jenom běhají lépe. Hory jsou fajn, ale nějak se mi při po těch terénních nerovnostech a ve sněhu smýkají kotníky, smýkají kolena. Jsem z nich více vyřízená! Což ale neznamená, že bych na Beskydy a Lysou horu zanevřela, to snad ani nejde. Navíc je zde riziko, že by mě Koudy zase převelel zpět k  Seitlovcům ..To by byla škoda, bo se mi s vámi a za vás milí Pajtášci běhá moc dobře. J

Nakonec mi to nedalo a udělala jsem si statistiku – kdy a za kolik. Rok 2011 čas 1:53:10, 2012 čas 1:52.52, 2013 čas 1:52:01, 2014 čas 2:09:45, 2015 dosud nejlepší pardubický čas – 1:51:14. Jak říkám, fakt to byl sobotní krásný den. SPORTU ZDAR J

Běh J.A. Komenského 28.3.2015

Tak je to tady - můj první článek na tomto (vlastně první na jakémkoli) blogu. Doufám, že mne Petr B. nerozcupuje za hrubice v pravopise. Také účastníce jízdy na LC 14.2.2015 už doufám trošku vyventilovaly negativní emoce a spolu s ostatními si to bez poznámek přečtou. Jelikož poslední dobou občas potřebuji provětrat hlavu, tak si jdu občas zasportovat a to někdy i zaběhat. Kila šla dolů, fyzička sice pomalu, ale opačným směrem. Na LC to evidentně ještě nestačí, ale když se Petr v práci mezi integrály, derivacemi a dvěmi pohlednými diplomantkami (Jarek ví, o kterých je řeč) kasal, že on je sportovec a běhá, nastražil jsem uši. Nekonečné stoupání na LH to nebude, bo LC 2015 skončil a Petr pokračuje něco o pochodu z Bílovce pro důchodce a 0.5marathonu pro (téměř) vrcholové sportovce, jako je například on. Na předloktí nahodí meloun, pod trikem vánočku a jen tak mezi dechem vyřeší pár integrálů, které si slečny ani nestíhají zapisovat. Pak se ještě zmíní o 11 km trase pro turisty, kteří ještě důchodci nejsou, procedí něco o houbařích, a významně se na mne podívá. Celým tělem naznačí takový despekt, že by i Hybner záviděl. Ale mi to zní celkem dobře, deset km asi uběhnu a možná cestou nasbírám pár bedel - "Tak v sobotu, frajere" - a nechávám Petra v zajetí analýzy, optimalizace a estrogenů. A tak jsem po cca 14 letech opět nastoupil na start přespoláku.

V sobotu nafasuji oddílové elasťáčky, ať prý jako sportovec alespoň vypadám. Sportovně-výkonnostní část VZS nasedá a vyráží na start svého 0.5marathonu směrem na Bílovec. Já se seznamuji s ostatními třemi houbaři, kupujeme svačinku, pokecáme s Petrou, jak nám ten život sladkokysele plyne, a rovněž nasedáme a vyrážíme směr Zátiší. Jako nováček mám za úkol nahlásit závodníky, vybrat pěkná čísla (volím ročníky narození) a pak už nezbývá ani čas dopít kafe, taktak stíháme zaplatit útratu a hybaj na start. Vypadá to, že houbařů moc nebude, co chvíli slyším, jak se běžci navzájem straší, že nemohou chytit satelity, nestihli si nechat promasírovat lýtka, tu je píchá, či nestihli naběhat prvních jarních 500km. Prostě ty rituály řeči, co jsem asi 15 let nemusel poslouchat. Fajn, hlavně nepřepálit začátek, aby se mi ostatní nesmáli a už je tu start. První půl km pěkně s ostatními, ale pak mi to nedá, bo zatím to jde docela fajn, a zkouším dotáhnout toho na špici. Pak ale přichází stoupání a už vím, že se mi to nepodaří. No tak dobrá, nezbývá než zahodit ambice, zašátrat v klobouku svých vlastností a pokusit se vylovit pevnou vůli. Když za sebou navíc zaslechnu zesilující sípání dalších dvou závodníků, nastavuji survival mode, a celý závod se odvíjí v duchu: ještě doběhnout {pod Mezihoří, na Hýlov, k Mexiku} před nimi, a až pak se uvidí. Kupodivu to vychází, myslel jsem si, že v sebězích nemám šanci. Někde u rozcestí Horník se k nám připojila trasa 0.5marathonu a tak občas někoho doběhnu, což rovněž psychicky pomáhá. Před Skalkou zahlédnu Honzu, ten je však v seběhu docela rychlý a tak jej dobíhám až tam, kde za pár let bude prodloužená Rudná. A najednou cíl, pogratuluji vítězi a z pořadatelského auta beru svůj foťák, ať ještě stihnu něco nafotit.

Petra v seběhu rozhoduje a vítězí v dámské zkrácené kategorii, Petr přes obvyklé bloudění poráží Davida, dámy obsadí bednu v kategorii zkušených dívek, Pavla pak druhý flek v mladších dívkách. Po vyhlášení jedeme do restaurace na Skalce, kde je to moc prima. S orientačními běžci, či cyklisty mám několik zážitků, kdy sportovci vypili hospodu. Zde jsem poprvé zažil, že hospodu lze také vyžrat. Máte můj obdiv. Jelikož pořadatelé nedodali výsledky, tak je tu (výsledky ) s fotkami máte.

Bolatická 20

Foto
Výsledky nebo zde.

Horská výzva Jeseníky 2015 a 3. místo pro VZS Blondýny

U někoho následky večírkových opojení v podobě kocoviny doznívají den, dva, u našeho týmu se dopad silvestrovského večírku dostavil v plné síle až 11. 4., kdy jsme stanuly na startu Horské výzvy, holt už nejsme nejmladší a tělo se s odbouráváním alkoholu pere mnohem déle. Ale stalo se, a my jsme byly, stejně jako ostatní členové naší VZS výpravy, připraveny čelit svému nerozvážnému rozhodnutí. A vyplatilo se!!! Nač to tajit a napínat až do konce článku - doběhly jsme si s Oli pro 3. místo v kategorii Ženy - half.

Naše vítězství však bylo předurčeno mnoha faktory ještě dřív, než jsme proťaly cílovou pásku:
1. Řidič naší posádky, proslulý matematik doktor Beremelijski, si dobře spočítal, že jsme pro něj a Djanga silnou konkurencí, a proto se nás rozhodl zavézt místo do Koutů nad Desnou co nejdále od místa startu. V Mohelnici, pod záminkou, že sleduje Djanga a jede podle něho (šedý Volkswagen, zatímco Django má Citroen Berlingo), nebraje v potaz řev navigace, posléze i tichá, leč důrazná varování Oli, nás směle vezl do Hradce Králové. Po telefonické konzultaci s Djangem, kdy posádka jejich vozu byla už skoro u cíle a vesele si popíjela kafe na benzince, jsme zmařili Berďův sabotérský plán, donutily ho auto otočit, šlápnout na plyn, porušit nějaký ten předpis (Berďo, Berďo, jak si tohle před svým svědomím vysvětlíš???? :-) a vydat se správným směrem. Rozhodilo nás to ale natolik, hlavně představa, že už nestihneme kafe a něco dobrého do bříška před startem, že od té chvíle jsme byly nabuzeny k rychlému tempu pro všechny následující aktivity, tedy i pro samotný závod.
2. Druhým stěžejním bodem rozhodujícím o našem vítězství byl sen Lenkyčlenky, podle nějž ji měl na Horské výzvě zabít masový vrah. Měli jsme s Oli takový strach, aby si Lenku nespletl s některou z nás (nebo oběma, slovo masový svědčí o větším záměru), neb blondýna jako blondýna, že jsme valily tak, abychom byly od Lenky co nejdál. (Ačkoli první myšlenka po zajížďce do Hradce byla, napsat Berďovi na záda cedulku jsem Lenka a usnadnit tak masovému vrahovi orientaci)
3. No a třetím rozhodujícím momentem bylo, že jsme Oli asi zapomněli říct, že ten závod má 35 km. A tak Oli vyběhla, jako by běžela Lysá cup a za 40 minut měla být v cíli. A tenhle moment rozhodl o celém pojetí našeho závodu.

Role v našem týmu byly jasně dány. Oli určuje tempo a já se snažím neztratit její záda. V tom davu, který se dal do pohybu v 9:00, to bylo docela těžké. Startovaly najednou všechny half kategorie, včetně dogtrekingu. A tak jsem konečně pochopila, když jsem ve snaze neztratit svou parťačku přeskakovala všechna ta vodítka, psy, potažmo i jejich pány, proč mě pánbůh obdařil tak dlouhýma nohama. On dobře věděl, že jednou poběžím s Oli horskou výzvu. Zpočátku jsme držely krok s Berďou a Djangem, prohodili několik slov, trochu se pohecovali, v prvním delším stoupání ještě před Švýcárnou však velitelka našeho týmu uznala, že dost bylo týmových řečí, a tak jsme se začaly klukům vzdalovat. Berďa s Djangem, výzvoví matadoři, dobře věděli, že je třeba šetřit síly, kdežto my, "mladé nerozvážnice a závodové amatérky", jsme to prostě rubaly. Ještě teď Oli podezřívám, že si myslela, že Švýcárna je Lukšinec a od něj že je to do cíle, co by kamenem dohodil. Kolem Švýcárny jsme jen proběhly a pokračovaly směr Praděd. A tady jsem postřehla malou změnu a jiskřičku naděje. Myslím si totiž, že při pohledu na vysílač si Oli uvědomila, že vypadá nějak jinak než Lysá, a došlo jí, do čeho jsme se pustily. Takže mezi Švýcárnou a Pradědem jsme chvilkami přešly i do chůze. Cestou k vysílači nás míjely nejrychlejší dvojice běžící již od prvního kontrolního bodu na Pradědu, a my, zdatné matematičky, ač bez matematické VŠ a titulů, jsme si lehce spočítaly, že jsme momentálně mezi ženami na čtvrtém místě, což byl silný impuls k tomu, abychom zase přešly do běhu a od Pradědu k občerstvovačce na Ovčárně to drtily. Vidina občerstvovací stanice zapůsobila silněji asi na mě, tak jsem na chvíli přešla do vedení našeho týmu a nastolila tempo. Před Ovčárnou také došlo k zlomovému bodu, který rozhodl o podobě zbývajících "už jen" 20km závodu - předběhly jsme jeden ženský tým a dostaly se tak na průběžné třetí místo. A toho se nevzdává!!!!
Na občerstvovačce jsem jako věrná čtenářka článků naší týmové jedničky a předního vegana do sebe nacpala nějaký ten banán, jablíčko, zatímco Oli sáhla po koláčích a salámu, zapily jsem to colou a ionťákem a valily dál. Chvilku jsem na sebe byla hrdá, jak se vyplatí kopírovat týmovou jedničku, neb zatímco Oli trávila koláče a salám, já jsem přešla do vedení a v pohodě předbíhala dvojice zdolávající stoupání k Petrovým kamenům. Zde se také dostavilo chvilkové ohrožení našeho týmu, neb Oli chytla křeče do lýtek, doping v podobě rok prošlého magnézka sice asi nezabral, nicméně obě jsem věděly, že to té druhé nechceme zkazit, takže Oli křeče nekřeče, já kolena nekolena běžely jsme dál. Nevyřčeným pravidlem se pro nás stalo, že prostě na tomto závodě nezastavujeme. Postupně jsme vypilovaly i operaci doplňování tekutin, neb Oli měla bidon v batůžku, ale po dvou déle trvajících pokusech předání mých hůlek Oli, rozepnutí jajího batohu, vytáhnutí flašky, převzetí hůlek zpět do jedné mé ruky, druhou rukou současně  předávání flašky Oli, její napití se a předání flašky zpět do mé ruky, předání mých hůlek do její ruky.... až po zavření batohu jsme to celé zvládly bez zastavení, bez otáčení se, prostě v poklusu.
Také strategii předbíhání jsme záhy dovedly k dokonalosti. Oli od Petrových kamenů naši dvojici zase vedla, zatímco já přemýšlela, zda banán a jablíčko a vůbec vybavení mé ledničky je šťastná volba, když Oli je po zabijačce, celý týden do sebe valí jelita, jitrnice a tlačenku a teď jí to běží jak po másle (nebo po špeku, abychom zůstali věrni zabijačkové terminologii). A technika předbíhání v úzkém vyšlapaném či nevyšlapaném chodníčku byla jasná. Oli mlčky, leč razantně valila kupředu, až chlapi před námi dobrovolně ustupovali stranou či byli ustoupeni, a já s omluvným úsměvem na rtu a slovy: "Děkujeme!!! nezlobte se, já musím, já mám šílenou parťačku, co mě chce zničit... Já ale asi za chvíli umřu....." jsem uklidňovala jejich stresy z toho, že je předbíhají nějaké zběsilé ženské. No a tak to šlo dál a dál, krásně jsem běžely po vrstevnici, nic náročného už neočekávajíce, až nás zarazilo stoupání před Dlouhými stráněmi. Peprně jsme ho okomentovaly, zarvaly do pedálů a valily dál. Naštěstí jsme ani jedna neviděla na čísla na ukazatelích, a tak bez představy, kolik nám zbývá do cíle a zda přece jen ty síly nemáme šetřit, jsme zdolávaly jesenické kopce, mnohdy připomínající díky rozpálenému slunci a sněhu uhýbajícímu pod nohama jako písek na pláži spíš Saharu. A zatímco Oli v tomto stoupání na mysli spíš upadala, já jsem se rozjasňovala a stále Oli uklidňovala, že tady už to znám, to už se zlomí, už to bude jen z kopce, závěrečná sjezdovka už je za rohem, neb tady jsem byla se třídou v červnu na výletě a byla to pohodička. No jo, ale v létě, bez sněhu, při kecání se studenty to všechno vypadalo nějak kratší, takže k té sjezdovce za rohem jsme dorazily asi za hodinu. A to ještě s jedním zakufrováním. Neb v jednom místě, a jelikož neznám mapu, pojmenuji ho jak pravá blondýna - rozcestí s takovým velkým větrným stožárem napravo, nebyly šipky ani fáborky. My jsme se sice zběsile vrhly dál, ale po cca 100 metrech bez fáborků jsme raději vytáhly mapu a snad poprvé za celý závod se zastavily, následně uznaly, že v mapě nic nevyčteme a že se raději vrátíme. A tak jsme klusaly zpátky do kopce, aby nám jedna z nejprve předběhnutých, teď nás znovu dohonivších dvojic řekla, že jdeme správně. A tak jsme se jako pajtášky zase otočily a rubaly to dolů.
A to ještě nesmím zapomenout na okamžik, kdy už se nám nohy opravdu pletly, sil ubývalo, nicméně Oli najednou, ač jinak po celou výpravu tichá, neb stejně cokoli těch 5m přede mnou řekla, tak jsem jí stejně nerozuměla, takže naše hovory probíhaly ve stylu - Oli: bla bla bla bla bla......... ?! Já: Cóóóó???? něco pronesla, dost razantně,a  tentokrát nebylo pochyb. Mne oblil studený pot, zježily se mi vlasy na hlavě a začala jsem sepisovat závěť, neb Oli vykřikla: " Dvě ženské před námi!!!" A já věděla, že ty si utéct nemůžeme nechat a že začne soupeření a před námi cca ještě 7km a že to asi nedám. Naštěstí jsme je tedy brzy dohnaly a zjistily, že to je holka s klukem, oba s copy:-) Vydechla jsem úlevou, že vražedný souboj nenastane, a pak už jsme to rubaly až do cíle. Teda Oli až do cíle, já ke sjezdovce, kde má kolena začala protestovat a vypovídat službu, nicméně Oli, ač asi třikrát při seběhu sjezdovky na zadku, se mi začala vzdalovat, tož jsem si řekla, že sice budu asi celý další měsíc s obklady na kolenou  či celý život s endoprotézou na Oli nadávat, teď jí to ale zkazit nemůžu, tak jsem to, sice obezřetněji, ale také dolů pustila a pak už těch zvývajících 500m do cíle doběhla s plnou vervou pro výsledný čas 5:15 a ono třetí místo. Nikša s Pavlou, které šly short, už byly v cíli, a také na krásném 4. místě, tak jsme sedly k nim, nebo spíš svalily se na židle, daly si birela, obídek a čekaly na zbytek týmu. Naši vyzyvatelé Berďa z Djangem se objevili cca 40 minut po nás, také s peprnými nadávkami na sjezdovku, a po nich pak i Lenkačlenka s Evou. Lenka s tradičními slovy, že příští rok už se na žádný závod nehlásí. Pak jsme si s Oli odbyly, my, dvě skromné plaché dívky nerady se vystavující bleskům fotoaparátů, svých pět minut slávy na stupních vítězů a konstatovaly, že lépe než třetí jsme ani skončit nemohly. A to nejen proto, že jsme byly na stupíncích nejstarší, ale hlavně kvůli těm fotkám. Třetí stupínek, výškově nejmenší, je přesně pro nás, neb soupeřky na vyšších stupních nás aspoň výškově dorovnají. Kdybychom vyhrály a stály nejvýš, měly bychom na všech fotkách jen nohy. I když ty by si to samozřejmě zasloužily nejvíc, neb to odrubaly i přes bolest pěkně a do cíle nás spolehlivě donesly. A kupodivu i dnes jsem se na ně postavila, kolena drží, endoprotéza se odkládá. Takže krásný den, krásný závod, skvělí lidé VZS, spousta srandy a naše týmové vestičky všemi obdivovány na stupních vítězů. Prezydente, úkol splněn!!!!! Kdy bude další večírek a následné přihlášení se na nějaký závod??????

Dubnová Lysa

Po stopách Toulovce -Dogtrekking -Lucký vrch - 44km

V pátek 27.3. jsme po práci vyjeli na Vysočinu na dogtrekkingovou akci. Zvolila jsem trasu MID, což bylo 44km.   Tentokrát se k nám přidal i Michal, takže jsme vyrazili ve třech.

V pátek večer jsme se zaregistrovali, absolvovali meeting a ubytovali jsme se v Borovnici kousek od Luckého vrchu . Startovalo se pro MID trasu v sobotu ráno v rozmezí od 6:30 do 8:30. My jsem tedy v klidu posnídali a já vyrazila na start s Ajou  v 8:18 .  No musím říct, že jsem zatím žádný delší dogtrek nezvládla bez bloudění a to se mi stalo opět a hned v první vesnici, kde jsem trochu blbě odbočila a dala si tak cca 3km navíc. Byl se mnou ještě jeden běžec a potkali jsme i 2 holky, tak jsem si mysleli, že jsme správně. Trochu mě to  zdeptalo, protože přede mnou bylo ještě 39km a už jsem měla v nohách navíc. Nicméně jsem si to musela v hlavě srovnat, že jsi jdu užít s Ajou a běžely jsme dál. Trasa byla nádherná, převýšení nebylo velké, šlo spíše o táhlejší mírné kopečky  s minimem asfaltu. Do 28.km se mi běželo přímo super , Aja z počátku moc netáhla, ale to mi nevadilo, protože jsem aspoň opravdu makala (pořád to beru jako přípravu na PIM). Od 30. km v hlavě krize. Začalo bolet mírně pravé tříslo, pravá klenba, levé koleno, začalo mě píchat v levém rameni. Nic hrozného, nic co by se nedalo vydržet, ale myšlenky v hlavě hrozné. " Proč to dělám, jsem stará, budu mít artrózu a pod. "  Normálně depka ... Přešly jsem do chůze a chvíli i zastavily, dala jsem si banán , nějaký ten gel, zapila pořádně vodou , Aji jsem dala granulky  a nějaký ten kousek jen šly. Nicméně jsem zjistila, že chůze je ještě horší, tak jsem to zase rozběhly a ono to v celku šlo. 

Aja jakoby vycítila moji únavu a nebo blížící se cíl a docela mi i pomohla a konečně i táhla.  Jen posledních 4km už to bylo proloženo opět chůzi, poněvadž cíl byl  na Luckém vrchu, takže závěr do kopečka. Celkový čas 4hod 58min se ztrátou 29min na první místo a 13min na druhé místo. Kategorizace na trase MID nebyla, takže nakonec velká spokojenost s třetím místem ( přece jen holky na prvních dvou místech o 14 a 12 let mladší -  ne, že bych se tu chlubila svým věkem, ale já si to tak musím říkat, aby mě to povzbudilo dál). 

Navíc jsem si dala 47km .  

Michal si prošel tzv. štěněcí trasu, což bylo 16km. Taktéž přišel spokojen , potkal několik pejskařů , nafotil fotečky a tvrdil, že si parádně vyčistil hlavu. Zůstali jsme do neděle, kdy bylo vyhlášení. V pondělí jsme byla po práci  zregenerovat v bazénu a sauně a musím konstatovat, že v úterý jsem makala na gymnastice a nic nebolelo. Takže dnes již běžecký trénink....

Výsledky : http://www.toulovec.dogtrekking.info/vysledky_2015.html