VZS OSTRAVA!!! - Běžecký oddíl Vodní záchranné služby Českého červeného kříže Ostrava

Horská výzva Jeseníky 2015 a 3. místo pro VZS Blondýny

U někoho následky večírkových opojení v podobě kocoviny doznívají den, dva, u našeho týmu se dopad silvestrovského večírku dostavil v plné síle až 11. 4., kdy jsme stanuly na startu Horské výzvy, holt už nejsme nejmladší a tělo se s odbouráváním alkoholu pere mnohem déle. Ale stalo se, a my jsme byly, stejně jako ostatní členové naší VZS výpravy, připraveny čelit svému nerozvážnému rozhodnutí. A vyplatilo se!!! Nač to tajit a napínat až do konce článku - doběhly jsme si s Oli pro 3. místo v kategorii Ženy - half.

Naše vítězství však bylo předurčeno mnoha faktory ještě dřív, než jsme proťaly cílovou pásku:
1. Řidič naší posádky, proslulý matematik doktor Beremelijski, si dobře spočítal, že jsme pro něj a Djanga silnou konkurencí, a proto se nás rozhodl zavézt místo do Koutů nad Desnou co nejdále od místa startu. V Mohelnici, pod záminkou, že sleduje Djanga a jede podle něho (šedý Volkswagen, zatímco Django má Citroen Berlingo), nebraje v potaz řev navigace, posléze i tichá, leč důrazná varování Oli, nás směle vezl do Hradce Králové. Po telefonické konzultaci s Djangem, kdy posádka jejich vozu byla už skoro u cíle a vesele si popíjela kafe na benzince, jsme zmařili Berďův sabotérský plán, donutily ho auto otočit, šlápnout na plyn, porušit nějaký ten předpis (Berďo, Berďo, jak si tohle před svým svědomím vysvětlíš???? :-) a vydat se správným směrem. Rozhodilo nás to ale natolik, hlavně představa, že už nestihneme kafe a něco dobrého do bříška před startem, že od té chvíle jsme byly nabuzeny k rychlému tempu pro všechny následující aktivity, tedy i pro samotný závod.
2. Druhým stěžejním bodem rozhodujícím o našem vítězství byl sen Lenkyčlenky, podle nějž ji měl na Horské výzvě zabít masový vrah. Měli jsme s Oli takový strach, aby si Lenku nespletl s některou z nás (nebo oběma, slovo masový svědčí o větším záměru), neb blondýna jako blondýna, že jsme valily tak, abychom byly od Lenky co nejdál. (Ačkoli první myšlenka po zajížďce do Hradce byla, napsat Berďovi na záda cedulku jsem Lenka a usnadnit tak masovému vrahovi orientaci)
3. No a třetím rozhodujícím momentem bylo, že jsme Oli asi zapomněli říct, že ten závod má 35 km. A tak Oli vyběhla, jako by běžela Lysá cup a za 40 minut měla být v cíli. A tenhle moment rozhodl o celém pojetí našeho závodu.

Role v našem týmu byly jasně dány. Oli určuje tempo a já se snažím neztratit její záda. V tom davu, který se dal do pohybu v 9:00, to bylo docela těžké. Startovaly najednou všechny half kategorie, včetně dogtrekingu. A tak jsem konečně pochopila, když jsem ve snaze neztratit svou parťačku přeskakovala všechna ta vodítka, psy, potažmo i jejich pány, proč mě pánbůh obdařil tak dlouhýma nohama. On dobře věděl, že jednou poběžím s Oli horskou výzvu. Zpočátku jsme držely krok s Berďou a Djangem, prohodili několik slov, trochu se pohecovali, v prvním delším stoupání ještě před Švýcárnou však velitelka našeho týmu uznala, že dost bylo týmových řečí, a tak jsme se začaly klukům vzdalovat. Berďa s Djangem, výzvoví matadoři, dobře věděli, že je třeba šetřit síly, kdežto my, "mladé nerozvážnice a závodové amatérky", jsme to prostě rubaly. Ještě teď Oli podezřívám, že si myslela, že Švýcárna je Lukšinec a od něj že je to do cíle, co by kamenem dohodil. Kolem Švýcárny jsme jen proběhly a pokračovaly směr Praděd. A tady jsem postřehla malou změnu a jiskřičku naděje. Myslím si totiž, že při pohledu na vysílač si Oli uvědomila, že vypadá nějak jinak než Lysá, a došlo jí, do čeho jsme se pustily. Takže mezi Švýcárnou a Pradědem jsme chvilkami přešly i do chůze. Cestou k vysílači nás míjely nejrychlejší dvojice běžící již od prvního kontrolního bodu na Pradědu, a my, zdatné matematičky, ač bez matematické VŠ a titulů, jsme si lehce spočítaly, že jsme momentálně mezi ženami na čtvrtém místě, což byl silný impuls k tomu, abychom zase přešly do běhu a od Pradědu k občerstvovačce na Ovčárně to drtily. Vidina občerstvovací stanice zapůsobila silněji asi na mě, tak jsem na chvíli přešla do vedení našeho týmu a nastolila tempo. Před Ovčárnou také došlo k zlomovému bodu, který rozhodl o podobě zbývajících "už jen" 20km závodu - předběhly jsme jeden ženský tým a dostaly se tak na průběžné třetí místo. A toho se nevzdává!!!!
Na občerstvovačce jsem jako věrná čtenářka článků naší týmové jedničky a předního vegana do sebe nacpala nějaký ten banán, jablíčko, zatímco Oli sáhla po koláčích a salámu, zapily jsem to colou a ionťákem a valily dál. Chvilku jsem na sebe byla hrdá, jak se vyplatí kopírovat týmovou jedničku, neb zatímco Oli trávila koláče a salám, já jsem přešla do vedení a v pohodě předbíhala dvojice zdolávající stoupání k Petrovým kamenům. Zde se také dostavilo chvilkové ohrožení našeho týmu, neb Oli chytla křeče do lýtek, doping v podobě rok prošlého magnézka sice asi nezabral, nicméně obě jsem věděly, že to té druhé nechceme zkazit, takže Oli křeče nekřeče, já kolena nekolena běžely jsme dál. Nevyřčeným pravidlem se pro nás stalo, že prostě na tomto závodě nezastavujeme. Postupně jsme vypilovaly i operaci doplňování tekutin, neb Oli měla bidon v batůžku, ale po dvou déle trvajících pokusech předání mých hůlek Oli, rozepnutí jajího batohu, vytáhnutí flašky, převzetí hůlek zpět do jedné mé ruky, druhou rukou současně  předávání flašky Oli, její napití se a předání flašky zpět do mé ruky, předání mých hůlek do její ruky.... až po zavření batohu jsme to celé zvládly bez zastavení, bez otáčení se, prostě v poklusu.
Také strategii předbíhání jsme záhy dovedly k dokonalosti. Oli od Petrových kamenů naši dvojici zase vedla, zatímco já přemýšlela, zda banán a jablíčko a vůbec vybavení mé ledničky je šťastná volba, když Oli je po zabijačce, celý týden do sebe valí jelita, jitrnice a tlačenku a teď jí to běží jak po másle (nebo po špeku, abychom zůstali věrni zabijačkové terminologii). A technika předbíhání v úzkém vyšlapaném či nevyšlapaném chodníčku byla jasná. Oli mlčky, leč razantně valila kupředu, až chlapi před námi dobrovolně ustupovali stranou či byli ustoupeni, a já s omluvným úsměvem na rtu a slovy: "Děkujeme!!! nezlobte se, já musím, já mám šílenou parťačku, co mě chce zničit... Já ale asi za chvíli umřu....." jsem uklidňovala jejich stresy z toho, že je předbíhají nějaké zběsilé ženské. No a tak to šlo dál a dál, krásně jsem běžely po vrstevnici, nic náročného už neočekávajíce, až nás zarazilo stoupání před Dlouhými stráněmi. Peprně jsme ho okomentovaly, zarvaly do pedálů a valily dál. Naštěstí jsme ani jedna neviděla na čísla na ukazatelích, a tak bez představy, kolik nám zbývá do cíle a zda přece jen ty síly nemáme šetřit, jsme zdolávaly jesenické kopce, mnohdy připomínající díky rozpálenému slunci a sněhu uhýbajícímu pod nohama jako písek na pláži spíš Saharu. A zatímco Oli v tomto stoupání na mysli spíš upadala, já jsem se rozjasňovala a stále Oli uklidňovala, že tady už to znám, to už se zlomí, už to bude jen z kopce, závěrečná sjezdovka už je za rohem, neb tady jsem byla se třídou v červnu na výletě a byla to pohodička. No jo, ale v létě, bez sněhu, při kecání se studenty to všechno vypadalo nějak kratší, takže k té sjezdovce za rohem jsme dorazily asi za hodinu. A to ještě s jedním zakufrováním. Neb v jednom místě, a jelikož neznám mapu, pojmenuji ho jak pravá blondýna - rozcestí s takovým velkým větrným stožárem napravo, nebyly šipky ani fáborky. My jsme se sice zběsile vrhly dál, ale po cca 100 metrech bez fáborků jsme raději vytáhly mapu a snad poprvé za celý závod se zastavily, následně uznaly, že v mapě nic nevyčteme a že se raději vrátíme. A tak jsme klusaly zpátky do kopce, aby nám jedna z nejprve předběhnutých, teď nás znovu dohonivších dvojic řekla, že jdeme správně. A tak jsme se jako pajtášky zase otočily a rubaly to dolů.
A to ještě nesmím zapomenout na okamžik, kdy už se nám nohy opravdu pletly, sil ubývalo, nicméně Oli najednou, ač jinak po celou výpravu tichá, neb stejně cokoli těch 5m přede mnou řekla, tak jsem jí stejně nerozuměla, takže naše hovory probíhaly ve stylu - Oli: bla bla bla bla bla......... ?! Já: Cóóóó???? něco pronesla, dost razantně,a  tentokrát nebylo pochyb. Mne oblil studený pot, zježily se mi vlasy na hlavě a začala jsem sepisovat závěť, neb Oli vykřikla: " Dvě ženské před námi!!!" A já věděla, že ty si utéct nemůžeme nechat a že začne soupeření a před námi cca ještě 7km a že to asi nedám. Naštěstí jsme je tedy brzy dohnaly a zjistily, že to je holka s klukem, oba s copy:-) Vydechla jsem úlevou, že vražedný souboj nenastane, a pak už jsme to rubaly až do cíle. Teda Oli až do cíle, já ke sjezdovce, kde má kolena začala protestovat a vypovídat službu, nicméně Oli, ač asi třikrát při seběhu sjezdovky na zadku, se mi začala vzdalovat, tož jsem si řekla, že sice budu asi celý další měsíc s obklady na kolenou  či celý život s endoprotézou na Oli nadávat, teď jí to ale zkazit nemůžu, tak jsem to, sice obezřetněji, ale také dolů pustila a pak už těch zvývajících 500m do cíle doběhla s plnou vervou pro výsledný čas 5:15 a ono třetí místo. Nikša s Pavlou, které šly short, už byly v cíli, a také na krásném 4. místě, tak jsme sedly k nim, nebo spíš svalily se na židle, daly si birela, obídek a čekaly na zbytek týmu. Naši vyzyvatelé Berďa z Djangem se objevili cca 40 minut po nás, také s peprnými nadávkami na sjezdovku, a po nich pak i Lenkačlenka s Evou. Lenka s tradičními slovy, že příští rok už se na žádný závod nehlásí. Pak jsme si s Oli odbyly, my, dvě skromné plaché dívky nerady se vystavující bleskům fotoaparátů, svých pět minut slávy na stupních vítězů a konstatovaly, že lépe než třetí jsme ani skončit nemohly. A to nejen proto, že jsme byly na stupíncích nejstarší, ale hlavně kvůli těm fotkám. Třetí stupínek, výškově nejmenší, je přesně pro nás, neb soupeřky na vyšších stupních nás aspoň výškově dorovnají. Kdybychom vyhrály a stály nejvýš, měly bychom na všech fotkách jen nohy. I když ty by si to samozřejmě zasloužily nejvíc, neb to odrubaly i přes bolest pěkně a do cíle nás spolehlivě donesly. A kupodivu i dnes jsem se na ně postavila, kolena drží, endoprotéza se odkládá. Takže krásný den, krásný závod, skvělí lidé VZS, spousta srandy a naše týmové vestičky všemi obdivovány na stupních vítězů. Prezydente, úkol splněn!!!!! Kdy bude další večírek a následné přihlášení se na nějaký závod??????