9. etapa LC Ostravice, hřiště (silvestrovská)

Poslední roky se držím zásady, že silvestrovskou etapu běhám bez masky nebo jen v nějaké light podobě. Maska jsem sám o sobě, takže to nikomu zřejmě nepřijde ani divné. Ani letos jsem se na nic nechystal a jak říká Stoša "soustředil jsem se jen na svůj běh“. Tím však moje paralela s týmovou "špičkou" končila. S dýcháním, lehkostí apod. jsem už několik let nenašel řeč. Bohužel. A mělo být hůře.

Den začal poměrně slibným počasím. Pravda, mírně přituhlo - náš venkovní teploměr ukazoval mínus 7-8°C, na Lysé hoře okolo -10°C, ale obloha byla krásně vymetená. Trochu mě zarazil údaj CHMI o síle větru - nějakých 14m/s mi přišlo dost, ale naneštěstí jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti. Přípravy na odjezd šly jako po másle a já měl obrovskou radost, že budu na Fíkův příjezd včas připraven. Sotva jsem se pokochal touto myšlenkou, zvonil Fík, že už je před domem. Předčasná radost a rychlý přesun. Cestou jsme nabrali zmrzlíka v podobě Prezidenta a na kruháči Filipa. S jedním mezipřistáním jsme s přehledem dorazili k transformátoru, kde už bylo ovšem plno. Sjeli jsme proto trochu níže a zaparkovali v „rozšíření“. Všichni jsme se seznámili s tajemnou spolucestující, svěřili ji svá zavazadla, a vyrazili na hřiště. Kluci to vzali hopem a tak jsem nepohrdl společností invalidy Jarka a cupital společně s ním. Na start jsme doběhli tak akorát.

Dědek alias Vodník chvíli něco před startem promlouval, ale byť jsem od něj nebyl příliš daleko, nic jsem mu nerozuměl. Už to není 60-hlavý dav jako před lety ... A pak práskl svůj tradiční pytlík od mouky - vzhůru DO GURY! Jak už jsem předeslal výše, lehkost v mém běhu chybí už řadu měsíců, vlastně již let. Většinou je to stavem stehen, ale po Štěpánském běhu Porubou vítězily na plné čáře lýtka s Achillovkami. Ani čtyři volné dny mi moc nepomohly. Představa více než hodinového běhu mou vnitřní sílu nijak neposilovala. Ale je třeba bojovat, volno si udělám v novém roce! A tak jsem tedy nasadil své klasické tempíčko a rubal. Cítil jsem, že by to mělo jít lépe, ale lýtka byla proti. Hlavně si nic neurvat, nezanítit, ... I přes nepříliš optimistické naladění předbíhám v prvním prudším asfaltovém stoupání Páju a další 2 nebo 3 dívky, k tomu Tomáše Tešnara a Honzu Pešata. To mi vlilo do hlavy trochu optimismu. Jak jsme postupovali k vrcholu Lysé, měl jsem pocit, že jsem spíš - než + (tzn. že jsem byl více předbíhán), takže optimismus se opět pomalu vytrácel. Mezi Albínovým náměstím a Lukšincem se mými soupeři stali různí, pro mě neznámí, běžci, se kterými jsem se přetahoval pořád tam a zpátky jako na gumě. Krom toho, že mě to štve, mě to donutí přemýšlet, zda bych neměl taky běhat „intervalově“. Většinou takovým týpkům a borkám nakonec pláchnu, ale dnes ne. Na Lukšinci jsem měl již poněkud známější společnost v podobě copaté slečny „Srdce a cévy“ a Honzy Pešata. Slečnu jsem ztratil při rozdvojení cesty před „zkratkou“, pravděpodobně „dozadu“. Honza měl jen o něco málo větší rychlost než já, ale dneska jsem ho neměl šanci ani uviset, ani doběhnout, takže jsem ho postupně ztrácel „dopředu“.

Začal jsem čím dál míň vnímat dění okolo a naopak více vnímat okolní chlad zesílený větrem. I teď - více než 6 hodin po závodě - cítím zvláštní pocit na předloktích a loktech. Jako bych posiloval o106. Nedovedu si to vysvětlit. Prsty na rukou jsem měl již i přes rukavice pěkně tuhé, tak tak jsem v nich udržel šustku. S blížícími se Větry jsem cítil tuhnutí obličeje. A k tomu přišel nečekaný bonus v podobě zvířeného prachu. Divné - žadný sníh jen prach. Celkově mi to dnešní počasí nepřišlo nějak moc kruté, ale kombinace všeho ze mě vysávala poslední zbytky energie. Začal jsem zakopávat, přestával jsem vidět na levé oko (nebyl jsem schopný ho ovládat), lýtka/Achilovky to těžce nezvládaly. Už abych tam byl. Kousek před Majklem jsem šel dokonce k zemi. Dneska byl pro mě ten konec krutý boj. U Bezruče jsem se snažil zmáčknout a uniknout pronásledovatelům. Asi toho měli taky dost, protože jsem svou pozici uhájil. Čas 1:11:11 je určitě zajímavý, ale nic moc. Na rozdíl od většiny ostatních daleko za osobákem, ale na tu bídu to ušlo. A alespoň mě na trase nepředběhla žádná žena (?!). A Toma Tešnara jsem taky nechal za sebou (ob místo)! Pravda, není se čím chlubit - je totiž z kategorie 60+ ... takže klobouk dolů pro něj i pro ženy! :)

Po odčipnutí přišla skutečná muka. Jestli mě někdo fotil nebo točil, byl pěkný hajzl (že mi nepomohl), ale pro ostatní by zařídil pěknou šou. Vůbec si nepamatuji, kdo tam byl krom Vlaďky a Ludi. Nevnímal jsem okolí, jen jsem poklekl a soustředil se na natáhnutí válce na hlavu. Byl to pro mě šílený problém, protože ač mé jádro topilo (zima mi nebyla), mé prsty byly jako neforemné neovladatelné válečky. Poté, co se mi to povedlo, jsem si šel pohladit sloup a přesunul se do jeho „bezvětří“. Čekal mě nelehký úkol. Vyndat z pouzdra šustku a dát si ji na sebe. Zkuste si na prsty navléci válečky! Nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale nakonec se povedlo. Déle jsem se na vrcholu nezdržoval a začal sbíhat. Postupně se mi hlava i ruce prohřívaly a bylo mi lépe a lépe. I když mě vše bolelo a v hlavě jsem si začal pohrávat s vidinou „LC-vynechávek“, stálo to zase za to. Dokonce to na mě tak zapůsobilo, že jsem si dovolil o tom napsat. Snad jsem vás neunudil. Hezkého Silvestra a příjemný nový rok!!!

Týmy: 9. místo (standardních 1.168 bodů)

Jednotlivci:

19. Stoszek Jan

30. Krejčiříková Denisa

76. Krejčiříková Ivona

77. Letko Miroslav

87. Munk Rudolf

133. Hegedüs Robert

141. Wojtyla Jaromír

153. Orlíková Pavla

191. Koudelka David

199. Paříková Eva

222. Schwarzová Petra

223. Fajkus Tomáš

227,5. Filip Homola (bez chipu)

259. Janečka Rostislav

278. Böhmová Michaela

280. Stočková Olga

282. Beremlijski Petr

Štěpánský běh Porubou (13,5 km silnice) - sobota 26.12.2015

Nazdar sportovci,
tohle oslovení prý boduje, alespoň nás tak v mládí naočkovala babička, za první republiky úspěšná sokolka. Chtělo by to letos nezůstat u jediného článku z jara a přidat mu alespoň sestřičku, která se jmenuje Štěpánka Porubská. Náš společně nejoblíbenější matematik mi totiž jasně sdělil, že s jediným článkem jsem zde naprostý ubožák, a že články tu píšou jenom sportovci. A když ne sportovci, tak alespoň ti co se umí dostat do cíle. A mezi startem a cílem se běhá, tak prý mám něco běžet, aby on nebyl poslední. OK, podívám se do termínovky a tam mi vyšla ta Štěpánka - Porubská 13km.

Co ale s tím během? Letos bylo předvánoční období opravdu vydatné. Naražené žebro mne připravilo ne až tak chtěnou výmluvu před jakoukoli sportovní aktivitou a to ani nemluvím o těch hajzlících co při obědech vypráví vtipy. Pár večírků z práce, druhé práce, fotbálku a juda pak razantně zvedlo přísun těch nejlabužnějších směsí steakových bílkovin a tuků. No a chutné domácí cukroví zase zapracovalo na přísunu vláknin. No jasně, asi mi to nevěříte ... tak popravdě, vlákniny šly načas bokem. Běžecky to bude ostuda, Petra bych dal tak možná ve válení sudů, ale prohrávat jsem od mládí čím dál tím víc zvyklý.

Ráno dám pár vánoček navíc, balím věci a dovalím se na stadión VOKD. Tam se to hemží známými tvářemi, někdo mi u prezentace připomene jak se píše VZS, s Bobem zapijeme přírůstek do rodinky, nechávám si žlutou vestičku částečně bo je zima a aby mne cestou nesrazili ostraváci, kteří vyrazili v autech na měsíce předem zamluvenou dovolenou za sněhem, kterého je na horách spousta. Start a už dýcháme tu svěží ostravskou rakovinku. Třeba to cestou složí někoho, kdo není zvyklý. Já mám ostragen a tak mi to nevadí. Ze začátku trasy trošku dopředu ukázat Berďovi záda, třeba se lekne a zabalí to dříve než zjistí, že dnes si mne namaže na chleba kdokoli a ani se nezapotí. Drhnout to začíná už v Třebovicích, zvláště když místní zahrádkáři přiloží do kamen. Co tam proboha pálí? No motorek se mi zadřel příliš brzy a tak se mi naskýtá podívaná na pestrou škálu dresů závodníků, kteří se dostávají přede mne. Už před Arrows mne předbíhá Pavla a zanedlouho i Petr a Ruda. No jo, zázraky se nekonají a tak se alespoň mrknu okny do práce, zda tam ještě někdo nestraší, vyšplháme na nejvyšší bod trasy, a do cíle to snad už nějak doběhnu. Z legrace ještě doběhnu Rudu a stáhnu Petra na dohled, ale pak se mi to zadře nějak víc a poté, co mi Ruda opět ukáže záda jsem rád za to, že je to do cíle už jen z kopečka.

V cíli hygiena bo je teplá voda. Bob chce mít dcerku zdravou a tak tahá z batohu rumového Kapitána co divně stojí na jedné noze, kterou mu zbytek oddílu po vzájemné spolupráci urazí. Po vyhlašování obvyklá tombola, kde Pavel na tři lístky třikrát zvítězí - poprvé něco k pití a pak už jen fridex a kalendář. Na oběd valí každý domů a tak akce končí. Já jsem rád, takovou ostudu netřeba oslavovat.

Co ostatní? Honza vylepšuje své maximum pod 52 minut, Petra předběhla ještě Pavla, nebo Pavla předběhla Petra? No rozhodnopádně Beremlijski doletěl až za Orlíkovou. Lenka třetí v kategorii (Petra Sch. byla druhá ale běžela za Seitlovce). Nakonec připojuji odkaz na fotky od Josefa Zajíce a na výsledky (i když nerad).

Olda
PS: že článek zapíšu jsem Petrovi navrhnul a neprosil jej, jak tvrdí, avšak vy Petra jistě znáte...

8. etapa LC Ostravice, železniční přejezd

       Poslední adventní neděli dne 20.12.2015 se pořádala první noční etapa Lysacupu z Ostravice od železničního přejezdu se startem v 16:30. Z Ostravy jsme vyrazili po třetí hodině sedmimístným vozem, které jsme zcela naplnili. VZS výprava byla opět početná: já, Štěpán, Miro, Ruda, Bobika, Pája, Koudy, Berďa, Evča, Peťka, Orel, Míša, Oli. Výjimečně nám chyběla Deni, protože byla mírně nachlazená. Ivon sice přijela, vyběhla, ale nebylo to úplně oukej, takže se v první třetině otočila dolů a čekala na nás v autě. I na večer bylo docela teplo, foukal ovšem silnější vítr a na horní třetině trasy se dala předpokládat ledovka. Boty s hroty jsem ovšem stále nevyřešil, tak nezbývalo než jít s tím co mám.
       Od startu to běželo výborně, po asfaltu prostě pohoda, nad transformátorem jsme přešli na jemný štěrk a pořád to slušně táhlo. Na Butořance jsme vběhli do terénu a mě se zdálo, že už nějak běžím zase na doraz. Asi jen cítím únavu z dopoledního vánočního krosu. Snažil jsem se držet přijatelné tempo, i přesto mě postupně začali předbíhat další kluci. Na Lukšinci jsem si pomyslel, že to znova vypadá na průser. Objevily se první ledovaté úseky a mě to náramně klouzalo. Jakoby smířený z osudem, jsem se s tratí už nerval, jen tak tak jsem držel krok a pokoušel se co nejdříve dostat nahoru a zkrátit si to utrpení. Škoda, že nebylo ještě tepleji, aby ten led slezl všechen. Fakt nevím jestli kvůli pár etapám pořizovat hřebíky, ale těch ledovatých etap rok co rok přibývá. Na vrcholu jsem zaostal dvě minuty za osobákem a to bylo zklamání. Ovšem 32. místo nebyla až taková hrůza. Další od nás Štěpán zabodoval krásným 59. místem a pak to jistil Miro na 83. pozici. Dá se říct, že i bez dvojčat jsme uhráli dobré týmové body.
       Zvítězil jako obvykle Tomáš Lichý a i v horších podmínkách zvládl posunout traťový rekord o další vteřiny na 41:12, druhý skončil Hudy a třetí Víťa. Na čtvrtém místě se letos poprvé objevil Macek a potvrdil, že mu to stále běhá luxusně. V ženách na prvním místě a celkově 75. byla Weissová Zuzana, druhá Hana Holoubková, celkově 90.místo a třetí Andy Krstevová (109.umístění). Noční etapa přilákala celkově 252 závodníků a 10 turistů chodců s LC čipem.
       Docela zajímavé dobrodružství byl i návrat k autu, které jsme nechali u transformátoru. Seběh po ledu vyžadoval velkou opatrnost, několikrát jsem sklouzl, ale neupadl. Navíc mi tradičně přestala svítit čelovka, tak jsem si užíval pouze svit měsíce, případně lampičku nějakého kolegy. Než doběhli i ostatní z posádky, tak jsem si alespoň dvakrát otočil asfaltku transformátor - přejezd, pak už jsme za častého zívání valili domů.
      

Vánoční kros v Bělském lese 2015

datum: 20.12.2015
účast: Lenia, Stoša

       V neděli dopoledne se konal 28. ročník Vánočního krosu v Bělském lese, zároveň je závod memoriálem Drahomíra Gromotoviče a Bohumila Prauzka. Jelikož jsem vynechal poslední dva ročníky, tak jsem letos nechtěl chybět, ale i tak jsem se rozhodoval na poslední chvíli. Odpoledne totiž měla proběhnout i noční etapa Lysacupu a rád bych ji běžel solidně. Počasí bylo ideální slunečné, sice mírně foukalo, ale bylo teplo jako z jara. Nejdříve startovaly po desáté hodině dětské a mladší kategorie na kilometrovém a tří kilometrovém okruhu. Posléze kolem 10:30 startoval hlavní závod mužů a žen na 6 km. Závodu ve všech kategoriích se zúčastnilo 143 lidí a je fajn, že běh má celkovou vzrůstající tendenci oblíbenosti.
       Já jsem přiběhl z domu připraven rovnou na závod. Měl jsem však dostatek času se pořádně rozhýbat a rozklusat a také pokecat s Leňou, která jediná z oddílu VZS přišla pozvednout ženskou kategorii. Po startu jsem tentokrát nikde nespěchal, první okruh měl být tak na 75 procent a až v druhém jsem chtěl postupně přidávat. To se taky docela povedlo. V lese je to téměř rovina, tempo se dalo úsporně rozdělit a nakonec jsem si užil i rychlý finiš. Zvítězil Matouš Vrzala z SSK Vítkovice v čase 19:16, v ženách pak Kateřina Bluchová, rovněž z SSK Vítkovice za 22:34. Leňa zaběhla velmi slušných 27:41 a stačilo to na 4. místo v kategorii, já jsem si opět zlepšil čas na této trati o cca minutu na nynějších 21:48, což mě velmi mile překvapilo, protože to mohlo být o pár desítek vteřin i rychlejší. Po závodě následoval pohodový výklus domů. Na závěr musím dodat, že nám přišel zafandit Berďa, ale mohl si to s námi klidně odběhnout.

7. etapa LC Visalaje

       Na Visalaje přijíždím ve zvláštním citovém rozpoložení. Vezu si totiž v autě syna Filipa, aby se se mnou zúčastnil svého prvního Lysacupu. Po Bezručovské etapě už patřím do starého železa, tak si vezu mladého jako novou naději. Na parkovišti jsme v dostatečném předstihu. Nejprve musíme podepsat tričko pro Mira, láme totiž svoji první stovku, čili svou stou účast v LC. Předtím stíhám podepsat se i Vaškovi Tylečkovi, taky čerstvý stovkař. Později ve výsledcích zjistím, že ještě další dva borci měli stou etapu. Další věc, kterou jsem domlouval, byly trailové botky pro Fildu, on totiž v terénu ještě moc neběhá. Adidy dodala Ivonka, za což znova pěkně děkuji. Sedly mu jak ulité. Pak hodně důležité rozklusání a odzkoušení obuvi jestli někde netlačí. Renátka nás na cestu vybavila barevnými návleky na lýtka, ať nám to spolu ladí. Po rozcvičce a rozklusu se začínám těšit. Už předem mám domluvenou Míšu jako doprovod pro Fildu v podstatě na tři čtvrtiny trasy. Bylo to hrozně těžké rozhodování jestli první etapu se synem jít celou, nebo se snažit zase zabodovat a malému seběhnout naproti co nejdříve. Sázel jsem na to, že jsme velký oddíl a doprovod se najde. Navíc Filda už je desetiletý kluk a je dost velký na to aby se s tím popasoval. Určitě si s ním v budoucnu nějakou etapu krásně užiju, ten pravý okamžik teprve příjde. Navíc jsme tu byli v sobotu a první půlku jsme si krásně nacvičili společně. Mimochodem jsme na jedné louce párkrát vyplašili Výra velkého na číhané a to byl pro něj zážitek.
       Na startu jsem mírně zaspal, rozbíhal jsem se někde kolem šesté až sedmé desítky. Velice rychle jsem se prokousával vpřed a vychutnával si pocity předbíhání pomalejších kolegů. Běžecká půlka mi utekla fajně. Potom jsme přešli v trvalé stoupání a tam už jsem měl na dohled první třicítku. Kolem Zimného už byl souvislý sníh, ale bylo to měkké a nijak zvlášť to neklouzalo. Spěchal jsem co síly stačily, abych už byl pod sjezdovkou. Na sjezdovce zase probíhalo takové to stresové napětí, abych udržel pozici, případně někoho docvakl a dokončil zdrcujícím finišem. Na vrcholku jsem odčipoval, chvilinku se vydýchal a hned otáčel dolů pro Filípka. Braly mě sice mdloby a sotva jsem to držel na nohách, ale chtěl jsem ho potkat co nejdříve a doprovodit do závěru. Dostal jsem se až na silnici u Zimného a tam už na mě mával. Od Míši jsem dostal hlášení, že kopečky běžel pěkně. Závěrečné stoupání pro něj však bylo těžké. Přesto hezky šlapal. Snažil jsem se ho nějak hecovat, ale zároveň dávt pozor ať ho neotrávím. Mohl jsem být spíše rád, že do toho šel. A taky jsem byl, a aj jsem byl takový hrdý jako, možná i trochu na měkko. V minulosti šel se mnou ostrý výšlap od Bezruče v létě za nějakých 1:37, pak zhruba dvou hodinový výlet z Ostravice po červené a nyní tu rube regulérní elcéčkovskou etapu. Měl jsem i určité předpovědi, že 1:10 bude skvělé, 1:20 na to určitě má a 1:30 kdyby se trápil. Nakonec to zvládl za 1:16:16, takže to hodnotím velmi kladně. Potom jsme si užili posezení v chatě a hlavně seběh dolů a povídali jsme si a probírali všechno možné i zatím nemožné a byl to prostě bezva den.

6. etapa LC Bezruč

       A je tady první prosincová etapa. Sněhu se nám bohužel nedostává. Takže minimálně první polovina bude na blátě. Etapu z Bezruče zpestří opět časovka. Startuje se po dvacet vteřinových intervalech. Loni se mi časovka hodně vydařila, ale selhala nám časomíra, takže nebyly výsledky a etapa se škrtala. Tentokrát jsem v dobré formě a rozhodnutý to pořádně naprat. Vůbec neřeším boty s hroty i když se říkalo, že je to tam zledovatělé. Prostě si myslím, že si pohlídám došlap a nějak to půjde. V 10:09:40 startuji. První malé rozhození z nálady je, že nemám před sebou Pokyho. Chtěl jsem totiž s ním podržet krok. Vyrazil jsem ostře, což bylo docela chybné řešení. Již v hangu brzy přecházím do chůze a cítím se zatuhlý. Dnes to nebude ono. Vyšlapal jsem hang, sice jsem někoho dostihl, ale banda borců za mnou už pěkně funí. Za hangem jsem úplně dřevěný, vůbec mi to neběží a postupně mě předbíhají elitní borci. Teda takto brzo ztratit motivaci, to nepamatuji. Soustředím se jen na to, abych se dostal na kopec. Často přecházím do chůze a marně vzpomínám na loňskou pařbu, kdy jsem druhou půli hangu šel docela dynamicky a pak už jen běžel. No tohle bude pěkná ostuda, říkám si. O něco výše přichází i ten ledík a já kloužu a bruslím a je to fakt na hovno. Další borci jedou kolem mě jak mašiny a já tuším, že opouštím i první čtyřicítku. Morálka je na bodu mrazu, dokonce se nemohu naladit ani na ty pěkné výhledy, které nahoře čekají. Je zase krásně slunečno. Na sjezdovce jsem totálně schvácený, pořád si omílám, co se sakra děje. Už šlapu schody a zkusím se ještě zoufale rozběhnout. Pak už je konec. No jsem na kopci, ale bez nálady a zklamaný. Nezbývá, než se s tím smířit, prostě někdy je výpadek a těžko si to člověk zdůvodňuje. 

       Deni ovšem zaběhla nádherně, opět v novém ženském traťovém rekordu. Skvěle odhadla použití obuvi s pořádnými hroty a drželo ji to fest. Musím tady uznat, že by mi to nandala i kdybych ty hroty měl. Ten fyzický výpadek byl určitě rozhodující. Ivon si také posteskla, že to nebylo to pravé ořechové, ale i tak zaběhla osobák. Hodně dobře se ovšem předvedl Rudík a potvrdil, že od Bezruče umí. V týmech jsem dosáhli jen na 13. místo a je to naše nejslabší umístění. Alespoň máme do příště co zlepšovat. Jinak celkově zvítězil Ondra Horák, zaběhl za 28:38 a pro čtyřicátníky nastavil laťku strašně vysoko. 

5. etapa LC - Janovice, Bystré

datum: 28.11.2015
účast: Stoša, Deni, Ivon, Miro, Ruda, Bobika, Štěpán, Jarek, Pája, Berďa, Peťka, Evča, Orel, Míša

     Pátá etapa tohoto ročníku byla zároveň pátou etapou z Janovic vůbec a také to byla etapa mistrovská. To znamená, že se běželo o umístění na bedně. V kategorii žen jsme měli hned tři želízka v ohni. V těch mladších to byly dvojčata a ve zralých ženách bojovala Petra. Nakonec z toho bylo prvenství pro Deni, druhé místo Ivon a pomyslné stříbro získala i Petra. Takže holkám ještě jednou gratuluji za perfektně odběhnutý závod a za solidní osobáčky na této trati, Deni navíc zaběhla rekord žen. Mezi muži jsme si velké ambice nedělali, protože konkurence je velmi silná. Tak snad někdy příště.
       Před touto etapou jsem se více rozběhal, abych pak na trati nebyl překvapen. Je to hodně běhavé, takže jsem doufal, že to půjde slušně. Úvod po asfaltu probíhal klasicky pozvolna, jen jsem si hlídal pozici a souputníky, abych se zbytečně nehnal vpřed. V terénu jsem byl už slušně zahřátý, cítil jsem se fajn, ale pořád to mírně hlídal, aby zbyly síly až do konce. Za jednou ostrou zatáčkou jsme vyběhli na širší cestu, borci se seřadili do dvou zástupů a hned se dalo trochu zamíchat pořadím a předbíhat. Pomalu se přiblížil výstup na Kykulku. Překvapivě mi to stále dobře běželo, jen délka kroku ve stoupání byla minimální. V seběhu se mi podařilo dát jednoho borce. Kolem Ivančeny jsem si užil luxusní slunečné počasí. Asi 2km před koncem jsem začal postupně vadnout. Zase to přišlo. No jo, tři čtvrtiny tratě super a teď abych se zakousnul a vydržel. Konečně jsem doběhl ke sjezdovce. Bylo to už velké trápení, ale dal jsem ji plynule v běhu. Nahoře jsem brzy zjistil, že první dvacítka nebyla daleko. Po chvíli jsem už byl celkem spokojený, horší ovšem bylo zjištění, že jsem na vteřinu vyrovnal osobák. Vrtalo mi hlavou, že jsem přeci jen někde mohl trochu kurde přydat a těch pár sekund odkrojit, protože další Janovice budou zase až za rok.