Malá Fatra

Starý Dvor - Sokolie -Žitné - Kraviarske - Pekelník-V.fatranský Kriváň - Chleb - Steny - Poľudňový Grúň - Stoh - Štefanová - Starý Dvor

Foto,
Mapa

Pozvánka 5.4. - orientační běh v lázeňském parku Darkov (Karviná)

Drazí bývalí kolegové,
zvu vás na závod v orientačním sprintu v sobotu 5.4. do Karviné, podrobnosti na stránkách závodu.
Pokud by jste měli zájem si zazávodit a vyzkoušet si běh s mapou v "neznámém terénu", dejte mi vědět na mail oldrich.vlach@gmail.com, a to nejlépe do pondělka 31.3., jelikož ve středu tiskneme mapy a potřebujeme znát rámcově počet závodníků. Zájemce přihlásím  do kategorie pro příchozí závodníky (P2, 50 Kč) - čas vítěze cca 17 minut. Zajistil bych také čipy, ať nemusíte platit za zapůjčení.

Připojuji orienťáckou mapku a link na google maps, popřípadě street view.

Mapa (v mapovém klíči pro orientační běh) bez závodního prostoru

S Petrem B. si nezazávodíte, ten bude pořádat.

PS: Upozorňujy oba pravopysozpítce, že z jazika mateřského jsem měl y trojki, tak prosím o shovývavost.

Oldřich Vlach

Z tanečního parketu rovnou na trať. Osecký půlmaraton

Kdo je skalní sportovec, běžec, dodržující pravidla životosprávy, kdo je abstinent, asketa, vegetarián, či nespolečenský bručoun (i když ve VZS nikdo takový určitě není), ať prosím následující řádky nečte…

 

Páteční předzávodní večer a noc jsem juchala na MK Seitl večírku. Bavila jsem se. Vydatně povečeřela „stejčíček s kroketami“, zakusila výborné minizákusky (větrník, špičku a kdo ví, co ještě), dosladila se výtečným lineckým a zazdila to spoustou slaných tyčinek se semínky chia a konopím. Zapláchla to Bohemia sektem. To ani jinak nejde, když jsem vedle měla svou kamarádku Alku. Tančila a tančila. Bavila se o běhání. To ani jinak nejde, když u stolu s námi seděla Lenia, Stoša, Berďa (Berďa tančil!!!) , Petra a Petra Pastorová. Co na tom, že jsem v sobotu dopoledne měla běžet nějaký závod. Vždyť sobotní dopoledně bylo ještě v nedohlednu a Osek na d Bečvou TAK! daleko…

V tanečních přestávkách jsem u stolu vykládala, že Osek poběžím na pohodu, protože podle tréninkového plánu na maraton pod 4 hodiny mám jít v sobotu pouze dlouhý vytrvalostní běh v tempu 6:20 na km v délce 24 kilometrů. A navíc mám zkušenost, že po „pařbách“ mi to běhá dobře, protože je mi všechno tak nějak fuk. I tak jsem i při odchodu zaslechla veselou poznámku Lenii „tak na ten článek na blogu jsem fakt zvědavá .“

Domů jsme s Robertem dorazili kolem 2-hé hodiny ranní a přiznávám, že když jsem se kolem 7-mé hodiny ráno probudila, necítila jsem úplně stoprocentní závodní formu. Ale o nic nešlo. V autě se nás sešlo 5. Kromě mého manžela, který se dobrovolně ujal funkce řidiče, jsme nabrali ještě Andyho z MK Seitl, pak nějakého Davida, který s během začíná a kterého jsem do soboty neznala no a nakonec třešinku na dortu – dokumentaristu Jarka.

V průběhu cesty Jarek rozjel tipovací soutěž – za kolik to dneska dáme. On sám prohlásil, že by tu třicítku mohl atakovat, Andy chtěl polechat čas kolem osobáku, David běžel svůj první půlmaraton, tak zvolal čas „něco pod dvě hodiny“, Robert se jen usmíval a já řekla, že za cokoliv pod 1:55 budu vděčná. Myslím, že Davidovi jsme poněkud vzali iluze. Má hodně načteno o režimu před závodem, o abstinenci před sportovními výkony a tak podobně. Do toho já s Jarkem a Andym vytahujeme historky, kolik toho kdo vypije před maratonem, před půlmaratonem, kdy podáváme osobáky a tak podobně. Zátopek a možná i Koudy by nad námi hořce zaplakali….

Start, cíl a zároveň i prezentace byla v restauraci U splavu v Oseku nad Bečvou. Malá, avšak milá hospůdka na cyklostezce podél Bečvy. Běží se dva okruhy, část po cyklostezce podél řeky, kousek mezi poli, něco vede chatovou osadou a část po silnici mezi dědinami. Provoz však byl minimální. Startovalo se v 10.30 a tipuji, že zrovna v 10.30 se jemně rozpršelo. Jemný déšť by nevadil, bylo teplo, kolem 10C, zvolila jsem nátělník, na něj dres, šátek na krk, ¾-ční kalhoty, kšiltovku a na ruce pro sichr tenké rukavice. Jak já byla za ty rukavice později vděčná. Od samého startu se mi běželo lehce. Čas jsem měla něco kolem 5:15, věděla jsem, že budu muset zpomalit, abych „nevytuhla“, ale rozhodla jsem se vést svými pocity. Co 2,5 km jsem přecházela do chodeckých přestávek. Co 5 kilometrů byly občerstvovačky-voda, ionťák, koláče, chleba ze sádlem a cibulí, čokoláda. Protože jsem ale ještě po plese byla přejedená, jenom jsem pila ionťák. Robert i David běželi se mnou. Na 10-tém kilometru ale David řekl, že už moc nemůže a zpomalil. Já jsem s Robertem běžela do kilometru 12,5-tého. Pak jsem zařadila chodeckou přestávku a Robert se trhnul s jiným běžcem, který to měl rozběhnuté na cca 1:50. Stále pršelo, čím dál více foukalo. I tak jsem až do 15-tého kilometru byla v pohodě. Pak přišla drobná krize, protože se mi začalo chtít spát. Zkoušela jsem běžet s očima zavřenýma, ale nebyl to dobrý nápad, protže jsem za běhu usínala. Zpomalila jsem na průměrnou rychlost 5:37 a těšila se do tepla. Na 16-tém kilometru jsem předběhla ultraběžkyni Vilmu.

 

17-tý kilometr. Vytrvalý déšť se změnil v regulérní proudy vody padající z nebe. Vítr fučel. Ochladilo se. Přepadla mě trudomyslnost. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou, nebylo se za koho schovat, nebylo kým se nechat vést. Byla jsem regulérně nasr..á a téměř nahlas jsem kur….la. Nic nepomáhalo. Ani U2 a „ejsídýsí“ v MP3. A pak to přišlo…“…žijeme len raz, práve tu a práve teraz, slnko svieti rovnako na všetkých z nás, tak sa nemrač…“ Nenáročná, ba až téměř primitivní tuc-tuc hudba s nenáročným textem. Něco o létě a tak podobně. Ale na mě to v ten okamžik zapůsobilo jako doping nejvyššího stupně. Prostě jsem najednou „přydala“ a zrychlila. Přestaly mi vadit i ty kaluže na cestě. Zrychlila jsem. Na 5:30, 5:20 a ještě něco. A pak najednou vidím cíl. Byla mi zima, ani jsem nebyla schopná oloupat si banán a zajíst ho koláčky, případně chlebem se sádlem a cibulí. Spěchala jsem do hospody převléknout se do suchých svršků. Nějak jsem zapomněla vypnout si garminy, jediné, co jsem věděla bylo, že je to více než 1:50 a méně než 1:55.

 

Při převlékání na dámských toaletách jsem narazila na ultra Vilmu. Zapředly jsme spolu hovor na ultra 50 a 100 km závody v holandském Winschottenu (Stošo-ano, mluvila jsem o TĚCH závodech  ). Vilma je ta pravá, koho jsem se mohla zeptat, pravidelně se jich účastní s Danem Orálkem. Vykládala mi o krásně rovinaté trati, o bezvadné atmosféře v celém městečku, o ubytování v rodinách, o pohodě a tak. Chci tam!

 

Jsa převlečena a upravena, přemístila jsem se ke stolu a cpala se klobásou. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se Jarek. Přinesl výsledky. Kouknu na sebe a …ty vole, 1:52:16. To není možné, to je o minutu lepší čas, než loni. I když to není osobák, měla jsem takovou radost, že jsem Jarkovi okamžitě vlepila umaštěnou pusu. Pak hned na to i Robertovi, aby nám doma nevznikla disharmonie. Jó Jarek – zaběhl krásně, 1:27:38.

 

 

 I Robert se překonal, nechal se potáhnout oním běžcem a tak to dal za 1:49:50. Tím mým časem se mi vše potvrdilo. Nejdůležitější je psychická pohoda před závodem! Pcha životospráva, pcha spánek, pcha iontové nápoje. Já ten osecký půlmaraton až na drobnou krizi lehce a hravě odběhla na Bohemia sekt, poplesovou únavu a steak, krokety a větrníky… David nakonec tipovaný čas nedosáhl, běžel něco přes dvě hodiny. A Andy si osobáček šetří najindy, přece jenom běží za týden maraton v Římě, tak běžel odpočinkově 1:26:36.

 

Abych nezapoměla. Kde se vzal, tu se vzal i Dědek Beskydský. V elegantním dresu a plné formě do cíle přispěchal s časem 1:50:37. Jak ráda bych ho zase někdy předběhla. Zatím se mi to povedlo jen dvakrát. Jednu na půlmaratonu v Olomouci (bylo děsné horko a to miluju já, ale Dědek ne) a potom v Rybniku, to ale Dědek běžel s čerstvě zlomenými žebry, takže měl objektivní hendikep. Klobásy byly snězené, pivo vypité a na trati byla stále ještě poslední běžkyně. Jakási Zdenka Tvrdá. Byla druhá (a zároveň poslední) v kategorii ženy nad 45, takže pořadatelé trpělivě čekali, až doběhne, aby ji mohli předat cenu. To je od nich velmi pozorné, protože každý milujeme svým 10 vteřin slávy na bedně . Přiběhla za 2:53:08.

 

Cesta do Ostravy byla hodně uvolněná, veselá. Padly návrhy směrem k řidičovi, ať si klidně za volantem schrupne apod. Zkrátka tradiční pozávodní euforie. A už se těším na soustřeďko u Fíka.

 

Protože ŽIJEME LEN RAZ a musíme PŘYDAT!!!

Tajemství odhaleno - Jestřábí šéfkuchař tzv. Ticháč

Kobeřická dvacítka 

Poky,Martin,Jarek,Django,Berďa,Lenia,Lenkačlenka

Tentokrát byl start v 9 hodin, tudíž jsme museli vyjet trochu dříve. Cestou jsem nabrala Berďu,Lenku a Martina, Django přijel hned za námi, Poky s rodinou a Jaryn se přiřítil na kole (samozřejmě bez přilby,no Koudy to jistil z Helikoptéry). 

Já jsem se těšila, protože jsem chtěla zase vyzkoušet nehorský závod. Přece jen Pražský maraton se pomalu blíží a byla jsem i zvědavá, jak na tom jsem po LC. Na tomto ročníku LC jsem měla nejlepší účast .

Můj problém stále je, že ty začátky trochu přepískávám. Po první delším stoupání jsem pak ale chytla dech a nějaké stabilní tempo a prostě jsem běžela. Asi v polovině závodu mě předbíhala Iva Pachtová a zkoušela jsem se jí chvíli držet, nicméně do dalšího kopce mi trošku vytuhly nohy a nešlo to. Asi na 17.km mě předbíhal Berďa a za chvíli Django. Opět jsem se pokoušela se s nimi chytit s myšlenkami, že do cíle již není daleko, ale kluci mi ukázali, jací jsou borci. A tak jsem doběhla do cíle s časem 1:33:44. Nejdříve jsem byla trochu zklamaná, pak jsem si ale vypočítala, že bych asi dala půlmaraton pod 1:40, což by byl můj  osobák a nakonec tedy velká spokojenost s časem a 3. místem v kategorii. 

Osobáky se to ale hemžilo a to zejména Poky ve skvělém čase. Martin ukázal jak to umí na silnici,  Jaryn si dal duatlon, Berďa s Djangem  ukázali skvělý finiš a myslím, že Lenkačlenka pomalu jde nahoru a za nějakou dobu nám to ukáže. 

Krásný slunečný den jsme si ještě  zpestřili návštěvou v cukrárně v Kravařích, kde jsme doplnili cukry skvělými zákusky a výbornou kávou. 

Poky      1:16:18

Martin    1:22:43

Jarek      1:24:18

Berďa    1:33:09

Django   1:33:09

Lenia      1:33:44

Lenkačl.  1:47:29

Video, Foto

17. a závěrečná etapa RAJSKÁ

       Poslední etapa ročníku 2014 se konala v sobotu 22.2. a ani tato nás bohužel nepřekvapila přívalem sněhu. Slabší zimy jsme již v předešlých letech zažili, jenže takový nedostatek sněhu v Beskydech a hlavně na Lysé snad nepamatuji. Abych byl však i pozitivní, tak musím uznat, že smogových dnů bylo méně a sluníčka na vrcholu při jednotlivých etapách zase více. Já jsem ovšem docela sněhový typ, sníh mi chyběl a pocítil jsem to i ve výsledcích.

       Letošní závěr jsem měl cíl běžet s elitou, ale opět jsem se nedostal v žádné etapě do první dvanáctky. Tam se dostal pouze Poky, který letos podával skvělé, vyrovnané výkony, kromě jediného výpadku právě z Rajské. Každopádně byl celý ročník nespornou týmovou jedničkou. Další soutěž, kterou jsme letos hlavně sledovali byl souboj týmů. Od počátku jsme se s VZS drželi v první pětce a velmi dlouho to vypadalo, že vybojujeme naše nejlepší umístění v historii LC. To se ovšem změnilo po předposlední etapě z hráze Šance, kdy nás docvakli kvalitní, mladí borci z vinotéky u Karla. Takže jsme obhájili pouze loňské 6.místo v týmech, což je vlastně velmi slušný výkon při té obrovské konkurenci. Může nás aspoň trochu těšit, že jsme byli nejpočetnějším týmem a to v každé jednotlivé etapě. Za celý ročník jsme udělali 235 startů. Druhý X-trail Orlová měl jen 152 startů. 

       Jako obvykle byl start v 10:00 a vpřed vyrazila největší skupina běžců bez hendikepů. Pak jsme následovali my Béčkaři s 2,5 minutovým mankem. Nakonec s pěti minutovým zpožděním vyrazila elita. Já jsem se od začátku řídil hlavně aktuálním pocitem, abych nepřepálil. Velmi brzy, tuším ještě před korýtkem, jsem začal dobíhat první pomalíky. Běželo se mi docela zlehka a bez problému se dalo obíhat ostatní. Zajímavým momentem bylo, když mě doběhl Licháč. Tentokrát jsem se za ním udržel již skoro minutu a posunul jsme se o další cenné pozice vpřed. Až za větry mě pak předbíhá Petr Škrabánek. Donutil mě alespoň udržet závěrečné tempo, protože se v celkovém pořadí spolu naháníme. Oba jsme letos absolvovali všechny etapy, tudíž se můžeme srovnávat v celkovém počtu bodů a dopadlo to velmi těsně. Byl jsem lepší jen o dva body. Do cíle jsem dorazil v lepší pohodě než jindy. Nebyl jsem tak zničený a dokonce jsem tušil osobák. Posléze jsem si vypočetl čistý čas 45:12, takže vylepšený osobní rekord o tři čtvrtě minuty. Spokojenost byla veliká. Naposled jsem si pohladil vrcholový bod a začal se těšit na pivko, polívku, saunu a závěrečnou akci.

       Při závěrečném vyhlášení v nově postavené hospodě Pod Borovou jsme posbírali některá cenná umístění. Poky obhájil výborné druhé místo v kategorii 40-49 let. Petra Schwarzová svou kategorii vyhrála. A naše dvojčátka vybojovala 2.(Deni) a 3.(Ivon) místo celkově v ženách. Takže obrovská gratulace všem na bedně i pod ní. Pak už jsme si všichni jen užívali všeobecné veselí, dobré jídlo i pití a skvěle jsme se pobavili u perfektní muziky. Po vydařené zimní připravě tedy přeji všem skvělou formu do nové sezóny a v listopadu zase na viděnou v seriálu Lysacupu.

       

Jaký byl den s posledním Lysacupem 2014

Naši medailisti kategorie abslolut. ženy/ muži Poky 2. 12. Deni 2. 2. Ivon 3. 3. Petra 1. 14.

16. etapa ŠANCE

       Pomalu se nám blíží konec letošního LC. Na řadě byla před poslední etapa od hráze přehrady Šance konaná včera 15.2.2014. Počasí na letošní poměry bylo luxusní. Konečně jsme zažili trochu sněhu, což zejména u mě bylo velmi prospěšné. Teplota byla jen lehce pod nulou a výborně se dýchalo. Nahoře se dalo tušit, že bude jasno, slunečno a krásný výhled do okolí. Za oddíl VZS se nás sešlo patnáct a početně jsme byli opět nejsilnějším týmem jako už ve většině, ne-li ve všech, etapách tohoto ročníku.
       Tento ročník vrcholí zajímavým způsobem. Dramatická bitva se odehrává především v boji o celkové první místo v týmech. Již na minulé etapě se mladí a splašení posunuli do čela soutěže a osobně bych sázel, že dupenkám z Opavska vyfoukli prvenství. Stejně tak my jsme se po včerejší etapě museli sklonit před dostihovým rodeem mladých a neklidných vinařů z Frenštátu, kteří nás vystřídali na páté pozici. Teď už nám jen zbývá přijít na poslední v plné palbě, neohlížet se na hendikepy a posbírat takové první tři až čtyři místa pro jistotu. Jenže to je utopie. Samozřejmě probíhají i další tuhé boje v ostatních kategoriích a statistikách, ale to je na samostatnou ročenku.
       Takže stojím na startu, který je tentokrát posunutý směrem od hráze na rovince, cítím se dobře, jsem rozběhaný a rozcvičený. Tuto etapu moc nemusím, i když je strašně pestrá a zajímavá, mívám zde potíže dosahovat slušných výsledků. Ale je hezky, je sníh a na nohou mám inov8ty. Těším se, že to třeba půjde, vlastně poběží. Startuji společně s Danem, vyrážíme bok po boku. Na konci asfaltky jdu vpřed a zakousávám se do terénu. Pořádně se rozdýchávám, poctivé hluboké nádechy nosem střídám mohutným rychlým výdechem. Pozičně se s Danem pohybujeme odhadem mezi 40-50 místem. Rychlým frekvenčním hopkáním se dostávám stále vpřed, obíhám jednotlivé borce a velmi se podivuji, jak lehounce to jde. Poprvé mě napadne, že tohle je dnes moje Šance, že bych mohl zkusit posunout osobák a udělat dobrý výsledek. Sleduji jako hlavního vodiče Vojtu Koníře. Ten to ovšem drsně skalpuje hlavu za hlavou. Mám ho sice na dohled, ale jede husté tempo, na které nemám. Tak si tedy hledím svého, dobře vím, že před Vojtou jsou ještě další tři extra vinaři a pád na šesté místo v týmech je nevyhnutelný. No nevadí, Lysá se nám z toho nezboří. Na prostřední rovince mi malá Barča Pokyovka hlásí 35.místo, to potěší a plácáme si dlaní pro štěstí. Jedu dál, nohy dnes výborně běží, plosky jsou zahřáté a bolavou patu skoro necítím. Při seběhu opět prohlubuji dech, abych se vydýchal a mohl zabrat v prudkém stoupáku. Tady potkávám Rudánka, který mi sděluje, že valím s borcem o 26. a 27.místo. No to je super a psychicky mě to celkem nakopává. Řekl bych, že 2/3 stoupání zvládám celoběhem, až v poslední třetině přejdu do chůze a silnými kroky šlapu přímo vpřed. Na rovince to opět rozbíhám a naplno si uvědomuju, že nevytuhnu a zkusím vydržet v tempu až do konce. V posledním stoupání již do chůze nepřecházím. Vybíhám na asfaltovku, která je samozřejmě pod sněhem. Moc se mi nedaří zrychlit do závěrečného finiše, takže alespoň držím pozici. Trochu se to kolem mě mlelo, ale věřím, že budu do třicítky. Konečně si pípám a po delší době si vychutnávám pořádnou porci vrcholové euforie. Posléze zjišťuji, že jsem 15 vteřin za Pokym, který dnes ke konci tuhnul a ztratil pár pozic. A Dan dobíhá taky na výborném 41.místě. Máme dnes splněno a jdeme se napít do Kameňáku. Výhledy po širém okolí jsou sice nádherné, ale docela dost fouká. takže se jdeme schovat, ať jsme zdraví i na závěrečnou. Uvnitř si na mobilu kontroluju výsledky a vídím, že jsem si zaběhl skvělý osobáček, poprvé pod padesát minut a poprvé stoupavost na Šanci přes 1km/h. Jsem spokojený, ale taky se těším, že příště již naposled, protože letos je to opravdu náročné.

     

Po LC 16

Za miskou bigosu šla bych světa kraj...

Už několikrát jsem na svém blogu zmiňovala, že běhám pro tu klobásku a pivo v cíli (a samozřejmě pro radost z pohybu). Jsou ovšem závody, u kterých to neplatí. Jsou totiž závody, které běhám pro tu misku bigosu v cíli.

Kdo není z regionu sousedícího s Polskem, nemá možná tuchy, o co se jedná. My všeci naštěstí s Polskem sousedíme. Ale i tak to v závěru vysvětlím ( znalí Ostraváci, Slezané apod. prominouJ), abych se cítila důležitě a inteligentně :-)

V lednu mi přišel e-mail od Gregorze Wnuka, pořadatele závodu Potworny bieg zimowy. Závod se koná v polském Rybniku, trasa měří 10 kilometrů a vede po cyklostezce podél řeky. Za typicky zimního počasí se nohy boří do sněhu, kloužou a všelijak se kroutí. Ale máme tady už druhý měsíc jaro, po sněhu a ledu ani stopy. Slunečné a teplé počasí si říkalo o tenké elasťáky a tričko.

Do Rybniku sebou tradičně smýkám manžela. I on má totiž moc rád bigos (někteří stále ještě nevíte, o co se jedná, že? ) Robert asi tak ¾ roku běžecky trénuje. Už mě ten „pacholek“ začal v závodech porážet. Ale mi to nevadí, jsem psychicky vyrovnaná a navíc jsem byla ráda, že nemusím řídit a mohu v autě spát.

No spát…Jak už jsem zmiňovala, čtu Scotta Jurka – Jez a běhej. Takže když jsme do auta nabrali ještě Ultralibora a jeho syna Matěje, až do Rybniku jsme nezavřeli pusu a bavili se o všelijakých ultrabězích a ideálnímu krmivu pro vytrvalce J.

Po příjezdu do Rybniku jsme se hned zaregistrovali, vyfasovali startovní číslo a poukázku na bigos. Vždyť jen kvůli bigosu jsem do Polska jeli. Proč se jinak v neděli štrachat někam za kopečky…Znavena po sobotním Lysacupu.

A teď jedna veselá vsuvka. K Ultraliborovi se přiřítil organizátor závodu Grzegorz. Ptá se: Přijel Otto Seitl? Nepřijel, ale poháry pro vítěze mi předal. Přijel Sandokan? Nepřijel. Ultralibore a máš alespoň stopky? Nemám… Nato jsem v očích Grzegorze zahlédla výraz paniky. Bodejť by ne, závod na spadnutí a jemu nepřijeli tradiční časoměřiči. No nakonec to nějak zařídil. Protože start proběhl dle plánu.

Běželo se mi fajn. Slíbila jsem totiž Koudymu, že „Kurde přydám“ a v teamovém oblečku nebylo možné slib neplnit. V nohách jsem sice Lysacup cítila, v hlavě jsem však měla jen a jen motivaci. Každý kilometr trati byl značený, takže mi to hezky odsýpalo. Na uších sluchátka a v nich ejsýdýsý (už na nic jiného neběhám). Před očima vidina misky plné bigose a orosený půllitr. Život je krásný, když vím, co chci J

V cíli jsme všichni účastníci dostali diplom, vodu a lístek do tomboly. Vyhrála jsem kšiltovku, asi už tak pátou. Ale co, ona se hodí, mohu ji například někomu věnovat. Moc jsme se nezdržovali a valili do sprchy a pak na jedno pěnivé. A pak už do sálu, kde mělo proběhnout vyhlášení. Cestou tam jsme narazili na běžce, který spěchal domů a tak nám předal jednu poukázku na bigos…No není to nádhera?

Bigos je polské národní jídlo. Vzdáleně připomíná segedinský guláš, ale je to mnohem lepší. Vaří se to z vepřového masa, klobásky, kyselého zelí, bílého zelí a  přidat se mohou i houby, sušené švestky apod. Dlouho se to vaří a dlouho se to nechává uležet. Mana nebeská!!!

Ač jsem já včil na dietě,

bigosem se nacpu  - světe.

Jedna miska, pak hned druhá,

kurde bigos – to je vzpruha!

Zatímco jsme se ládovali, probíhalo vyhlášení vítězů (to se mě netýkalo, můj čas teprve přijde). Následovalo další kolo tomboly. Hlavní cenou byl kurz anglického jazyka. No hádejte, kdo vyhrál…nepřítomný Otík Seitl J Tak nepřijel, stopky nepřivezl, nic nezaběhl a přesto vyhrál. Chechtala jsem se tak, až jsem myslela, že spadnu ze židle. ..Cenu však nedostal (chudák, určitě by se tak rád učil), na cenu má nárok jen ten, kdo je osobně přítomen. Takže v druhém kole se radovala jakási dívčina z Rybniku.

Losovalo se ještě startovní číslo na maraton v Krakowě a batohy. Sakriš (nebo sakryš?), já zase nic. I tak to bylo hooodně vydařené nedělní dopoledne. Běhu zdar a  prý, že máme přydat nebo tak něco....