V den dnešní etapy 3v1 jsem se nacházel v Praze, a tak jsem závod prožil pouze zprostředkovaně. Už před polednem jsem čučel každou chvíli na telefon a čekal na zprávy. Až odpoledne jsem se dočkal. Kuba, Berďa a Bobika zdolali celou trasu! Hoši paráda. Na mou sms, že jsem na ně hrd, velice hrd, jsem dostal odpověď, že jim je po tom prd. Krásný verš, dle kterého je zcela zřejmé, jak je etapa 3v1 těžká. Myslím, že zážitky a snad i foto nám zde pověsí ti nejpovolanější, ti kteří si tu krásu dnes dali.
Já jsem pro vás zaznamenal chodkoběžkový výlet na Soláň.
Dráždění Soláně.
Tak hned na začátku ledna zavolala ta Kobra Koři Lee a že prý pojeď na běžky. Koři na tom teda zatím stál asi 3x v životě, ale vzhledem k tomu, že musí pilně trénovat na Lysacup, tak mu manželka pořídila chodky a řekla: Běž a vyhrávej. I on šel.
Sice byl teprve začátek roku, ale už jsem měl dost fabriky a píchaček, tak povídám - k čemu ni. Ještě jsem brnknul plavcům, kteří měli soustředění na Bečvě, jak to tam vypadá se sněhem a ráno jsme vyrazili. Přidal se taky Maro Nováků a náš Jeník Kempič Ironman (rozuměj sběhlá Mrtfa Kobra ;-)) a z hotelu Pohoda na Horní Bečvě jsme přibrali Tamaru Stonovou.
Z domu jsem měl samozřejmě v mých Garminech přesně naštelovaný průběh výletu, nic mě nemohlo rozházet, trasa, čas, převýšení, všechno jasné. To jsem ale neměl vyrazit s touhletou partičkou!
Pěkně jsme si to šlapali dle navigace, hodinky si na mém zápěstí pěkně vrněly a pískaly a psaly – „přiblížili jste se k bodu XY“. Ale to pouze do té doby, než Tamara řekla – ne! Půjdem tudy, já to tady znám a vydala se po cestě z kopce dolů směrem zpět Horní Bečva. Hodinky zběsile kvičely, protože záhy zjistily, že jsme poprvé podráždili Soláň. Byli jsme totiž už skoro na dohled. Když jsme se tedy z bodu A vydali na Bečvu a za cca hodinu došli zpět do bodu A, mé milé Garminky měly dost. Brodili jsme se sněhem, někteří z nás tvořili na čele stopu a tak dlouho neviděli špičky svých lyží, až se domnívali, že je už ani na nohou nemají. Že Koři? Nicméně oklika, musím přiznat, to byla pěkná. I lepší, než si chtěly vypípat ta má garminovská zlatíčka.
Podruhé jsme podráždili Soláń, když jsme přijeli na Hotel Soláň, vešli dovnitř a Maro dostal do ruky vysavač od majitelky se slovy: dodělej to, dnes je zavřeno!
Oběd jsme stihli v nedalekém krásném a fajném Čartáku a vyrazili jsme zpět. Koři nám ještě předvedl, jak se tančí bez běžek v zamrzlém korytu potoka, předvedl přibližně tři profesionální pády, jedny pořádné záda, jedno odhození brýlí, pět nových sprostých slov a čtyři věci rozházené po lese – dvě hůlky a dvě lyže. Po aplausu a několika děkovačkách jsme zdárně dorazili na hotel. Já si dal s plavcema dvě pivka a Koři mi udělal Haničku řka: Neslimpej už to pivisko, nasedej do auta a pojeď už dom! Jinak tě tu nechám a ztvrdneš tu až do rána. Poslechl jsem jako vždy ;-)
Tak hned na začátku ledna zavolala ta Kobra Koři Lee a že prý pojeď na běžky. Koři na tom teda zatím stál asi 3x v životě, ale vzhledem k tomu, že musí pilně trénovat na Lysacup, tak mu manželka pořídila chodky a řekla: Běž a vyhrávej. I on šel.
Sice byl teprve začátek roku, ale už jsem měl dost fabriky a píchaček, tak povídám - k čemu ni. Ještě jsem brnknul plavcům, kteří měli soustředění na Bečvě, jak to tam vypadá se sněhem a ráno jsme vyrazili. Přidal se taky Maro Nováků a náš Jeník Kempič Ironman (rozuměj sběhlá Mrtfa Kobra ;-)) a z hotelu Pohoda na Horní Bečvě jsme přibrali Tamaru Stonovou.
Z domu jsem měl samozřejmě v mých Garminech přesně naštelovaný průběh výletu, nic mě nemohlo rozházet, trasa, čas, převýšení, všechno jasné. To jsem ale neměl vyrazit s touhletou partičkou!
Pěkně jsme si to šlapali dle navigace, hodinky si na mém zápěstí pěkně vrněly a pískaly a psaly – „přiblížili jste se k bodu XY“. Ale to pouze do té doby, než Tamara řekla – ne! Půjdem tudy, já to tady znám a vydala se po cestě z kopce dolů směrem zpět Horní Bečva. Hodinky zběsile kvičely, protože záhy zjistily, že jsme poprvé podráždili Soláň. Byli jsme totiž už skoro na dohled. Když jsme se tedy z bodu A vydali na Bečvu a za cca hodinu došli zpět do bodu A, mé milé Garminky měly dost. Brodili jsme se sněhem, někteří z nás tvořili na čele stopu a tak dlouho neviděli špičky svých lyží, až se domnívali, že je už ani na nohou nemají. Že Koři? Nicméně oklika, musím přiznat, to byla pěkná. I lepší, než si chtěly vypípat ta má garminovská zlatíčka.
Podruhé jsme podráždili Soláń, když jsme přijeli na Hotel Soláň, vešli dovnitř a Maro dostal do ruky vysavač od majitelky se slovy: dodělej to, dnes je zavřeno!
Oběd jsme stihli v nedalekém krásném a fajném Čartáku a vyrazili jsme zpět. Koři nám ještě předvedl, jak se tančí bez běžek v zamrzlém korytu potoka, předvedl přibližně tři profesionální pády, jedny pořádné záda, jedno odhození brýlí, pět nových sprostých slov a čtyři věci rozházené po lese – dvě hůlky a dvě lyže. Po aplausu a několika děkovačkách jsme zdárně dorazili na hotel. Já si dal s plavcema dvě pivka a Koři mi udělal Haničku řka: Neslimpej už to pivisko, nasedej do auta a pojeď už dom! Jinak tě tu nechám a ztvrdneš tu až do rána. Poslechl jsem jako vždy ;-)
Hezčí počasí jste si přát asi nemohli!
OdpovědětVymazat