Ostravský maraton, půlmaraton, štafeta :-)

Bělský les, 22. 9. 2012

Velmi časné vyplnění kolonky v termínovce o naší účasti poukazovalo na to, že ani letos nebude VZS na Ostravském maratonu a trati poloviční vzdálenosti chybět.

Letošní ročník se nekonal po vzoru předešlých v okolí centra Ostravy, letos nás mimořádně čekalo několik okruhů Bělským lesem. Opravdový borci maratonci (Wiatr, Stoša, Poky, Lenia, Keňan) prosvištěli lesem 8x, poloviční borci půlmaratonci (Deni, Berďa a já) zdolali 4 okruhy. VZS se ukázalo nejen na těchto dvou distancích, borbi Bobici se blýskli ve štafetách :-). Kačenka propůjčila svoje běžecké schopnosti ve prospěch FNO - Fyzio teamu, Bobik i přes nachlazení zabojoval a svým výkonem pomohl Gymnáziu Ostrava-Hrabůvka ke krásnému čtvrtému místu ve štafetových bězích. Zkrátka, málokdo z nás si nechal závod v takřka domácím ostravském prostředí ujít. Ti, kteří neběželi, stejně úspěšně fandili (Majda, Soňa, Tobík, taťka, Dan, Pokytým). I vám všem patří velké díky! Nejspíš je tak patrné, že jsme byli (jak už je v podstatě zvykem) vidět všude (a snad i slyšet) :-).

Podmínky pro běh byly téměř ideální, ač to tak zprvu vůbec nevypadalo. V noci mě vytrhly ze spánku kapičky deště bušící do střešního okna, silný fichr mi moc chutě do závodu taky nepřidal. Budík málem ráno nepřežil. Nicméně jsem se nenechala odradit, touha reprezentovat VZS byla větší! A tak jsem s dostatečným předstihem, těsně před devátou, s Deni stepovala před stánkem s prezentací. Přiznávám, času na přípravu a důkladné probrání všech detailů bylo víc než dost, start se navíc z původních 10:00 posunul zhruba o 15 min. Ale jak už to tak u mě bývá, taktika mého běhu zůstala nakonec neprobraná a mě nezbývalo, než letět za sprintujícím davem.

Všichni zas vystartovali rychlostí blesku, nestačila jsem zírat. Kmitala jsem nožkami, co to dalo, abych Berďovi, s nímž jsem celou dobu běžela bok po boku, stačila. Nakonec jsme si stačili navzájem :-), do cíle jsme totiž dospritovali v na setinu shodném čase s osobáčky s hodnotou 1:36:57. Deni nás už 6 minut vyhlížela, osobáčkem v čase 1:30:57 totiž rozbíhala našemu Honzíkovi první půlku maratonské štreky. Vzhledem k tomu, že Honza finišoval taky v osobáčku v čase 3:10:03, Deni se asi opravdu neflákala ;-).

Ale náš úplně první borec maratonec, který přeťal pomyslnou cílovou pásku, byl Wiatr s nádherným dech-beroucím časem 3:00:33! Poky se taky nenechal zahanbit a svůj první maraton zakončil skvělým časem 3:14:02! Chápete je? Já teda ne :-D. Jediná naše odvážná borkyně maratonkyně Lenia doběhla do cíle s úsměvem :-). Navíc taky v osobáčku v čase 03:31:23. O pár minutek později v čase 03:37:31 finišoval náš Keňan :-).  

A teď borec na konec!!! :-D

Může se zdát, že již bylo vše zmíněno, ale není tomu tak ;-). Všechny ženské ozdoby týmu startující za VZS si totiž kromě osobáčků vyběhaly taky umístění na bedně! Deni se stala absolutní vítězkou půlmaratonu, já jsem v absolutním pořadí obsadila třetí stupínek, v kategorii jsem se umístila hned za sestrou, tak jsem měla dokonce možnost vystoupit na chvíli i o kousek výš ;-). Lenia si odnesla nádherný pohár za třetí místo v absolutním pořadí a druhé v kategorii v maratonské vzdálenosti :-). Radost jsme měly všechny tři obrovskou!

Vlastní pocity nepřekonatelné, trasa skrz Bělský les mi přišla nádherná… Byla hodně různorodá, možná i díky tomu neskutečně rychle ubíhala. Vůbec by mi vlastně nevadilo, kdyby se závod v tomto teritoriu stal každoroční tradicí ;-). A jaké dojmy máte vy? :-)


Maraton                            Půlmaraton                  Štafeta
Wiatr 3:00:33                    Deni 1:30:57                Gymnázium Ostrava-Hrabůvka 3:08:39
Honza 3:10:03                   Ivon 1:36:57                FNO-Fyzio team 3:38:46
Poky 3:14:02                     Berďa 1:36:57
Lenia 3:31:23
Keňan 3:37:31

výsledky: maraton, půlmaraton, štafety

foto: mkseitl1, mkseitl2, bezvabeh, zdenda, pepateamfm, jindrich1950, msdeni4, kucharova, labelk, martindedek, VZS

B7

http://www.youtube.com/watch?v=QTILgJETQJ4&feature=player_embedded#!

2:04 - 2:09 

5 vteřin slávy!!!

Fandíme maratoncům!!!

Urputně a pravidelně trénujíc na plážích u sicilské Catanie v dýmu sopky Etny vám maratoncům fandí a zdraví vás jedny z největších postav týmu VZS Ostrava - Koudy a Fík! Kurdééé přydejte!

Běh rodným krajem Emila Zátopka 2012

účast: Lenia, Berďa, Stoša
datum: 15.9.2012

     Po osmé ráno vyrážím autobusem s Berďou z Ostravy do Kopřivnice na další štaci a na svou premiéru v běhu rodným krajem Emila Zátopka. Jdeme rovnou k registraci, kde potkáváme Leniu. Ta si po ránu pro nás připravila slušnou Berďovinu a to, že nechala v autobuse běžecké boty, naštěstí je získala zpět. Pak porušuji veškerá pravidla a jdu s děckama do cukrárny na marlenku. Nálada je výborná a počasí taky ujde. Jdeme se převléknout a sbalit věci do sběrného busu, který nám je odveze do Rožnova p.R. Běží se totiž z Kopřivnice do Rožnova 22,3km a je to především po asfaltu a s převýšením.
     Ze startovní pistole vystřelí paní Dana Zátopková a peleton 222 běžců se dává do pohybu. Já to rozbíhám v klídečku první kilometr za 4:40, protože týden po B7 nemá člověk nárok na lámání rekordů. Velmi brzy však přichází dvě či tři delší klesání a nohy mi začínají ujíždět. Tepovka jde taky vzhůru a dále se přihlásil i žaludek podivným tlakem, že dnes zřejmě nejsem úplně ok. No měl jsem se lépe vyspat, moje chyba. Takže běžím dál v tempu, které mi tělo dovoluje a užívám si opravdu krásnou krajinu a okolí Štramberku, Ženklavy a Veřovic.Na 11.km přichází dlouhé stoupání a já poprvé ztrácím sílu v nohách a musím zpomalit, myslím jen na to, abych nepřešel do chůze a pravidelně zhluboka dýchal, dostávám se k vrcholovému bodu a občerstvovačce. Zde přecházím na pár kroků do chůze a nabírám dech. V kopci mě předběhlo cca deset lidí. Jinak pořadatelé to opravdu zmákli, protože připravili celkem čtyři čerpací stanice. Začíná dost prudký seběh a mě kopou lehké křeče do levého zadního stehna. Běžím s propnutým kolenem a po patě a pajdám jako Žofré. Opět mám však štěstí a noha povoluje, sbíhám sice pomaleji než jsem zvyklý, ale jsem již za 15.km a spekuluji s časem, že by to mohlo být kolem 1:45. Při seběhu mě předbíhá cca 5 lidí. Na posledním občerstvení již jen probíhám, držím solidní tempo a tuším, že doběhnu v pořádku. Kilometr před cílem mě předbíhá jeden z borců nad sedmdesát let. A to byla poslední kapka. Věším se na chvilku za něj. Předbíháme jednoho nebo dva kluky. a pak jdu vpřed i já. Dostáváme se přes hlavní cestu do parku a směrem ke skanzenu. 300m před cílem euforie stoupá. Je mi lehce blujno, slyším dusot nohou za sebou a již nechci, aby mě někdo předběhl. 100m do cíle a já se snažím o sprint, přichází poslední prudká zatáčka, hlava není schopná zatočit, před očima trošku mžitky, ale nohy jaksi automaticky točí správným směrem. Zaostřuji a vidím oblouk, konečně cíl, čas lehce pod 1h 45min. Jsem spokojený, ale vyčerpaný, na chvilku si uvědomím, že za týden je maraton a co tam jako budu dělat?!? Posléze dobíhá Lenia a Berďa. Všichni jsme spokojeni s výkony, řešíme jak se běželo a jak jsme si to užili. V cíli byla kofolka, které se ukázala jako výborná vzpruha po doběhu.
     Potom se odebíráme vyzvednout věci, následuje delší pochod do sprch, tam dostávám tašku adidas jako výhru v tombole na startovní číslo. Pak jdeme na kuřátko a opět kofolu. Domů jedeme autem s Leniou a je nám fajn, protože máme za sebou další krásný závod.

Výsledky: http://mk.koprivnice.org/

Moje první B7, 7. 9. - 8. 9. 2012

Náš tým (ve složení Lenia a Berďa) vznikl až velmi krátce před startem B7 a vlastně jen díky několika náhodám. Původně byl do soutěže přihlášen tým Maminy, který tvořily Lenia a Radana. První náhoda byla, že pro zranění kolena musela Radana závod „zabalit“ již před startem a Lenia narychlo hledala nového parťáka či parťačku. Druhá náhoda byla, že jsem se 18. 8. jel na kole podívat na vyhlášení Slezského maratonu (to jsem bohužel nestihl) a při cestě ze Skalky jsem kecal se Stošou a Leniou a ta mi nabídla účast v B7 po jejím boku. To mě nejprve tak vyděsilo, že jsem okamžitě odmítl, ale po dni vyhrála moje ješitnost a začal jsem na svou účast na B7 nahlížet daleko pozitivněji a Lenie jsem napsal, že bych B7 rád zkusil. A když mi Lenia potvrdila, že mě bere, tak jsem se už docela hodně těšil. Z toho vyplývá, že zatímco jiní členové VZS se na B7 chystali již od jara, tak má příprava v podstatě neexistovala. Ale tak nějak jsem spoléhal na to, že když běhám průběžně celý rok a přes léto jsem pochodil po Alpách a jezdil na kole, tak to bude na dokončení stačit.

Že se B7 blíží, jsem poznal již několik dnů před závodem. Jako obvykle se strhla mailová smršť, jak pojedeme k registraci, jak na start, kdo s kým chce jet, jestli je nádraží moc daleko od startu apod. Nakonec jsme se domluvili, že se nedomluvíme a snad se potkáme na startu. Do Frenu jsme dojeli s Leniou společně a brzy jsme potkali Stošu, Denču, Ivon a Ivanu Zbořilovou, kteří tvořili další dva týmy. Společně jsme se pak přemístili do Třince a čekali na start. Čekání jsme si krátili různě, někdo jedl těstoviny, někdo štrúdl a někdo zkoušel, jak zvládne palačinky se šlehačkou. A pak to přišlo. Náměstí se začalo plnit, my jsme se posunuli k startovací bráně, poslouchali jsme proslovy, pak hymnu a nakonec zaznělo to, nač jsme tak dlouho a s napětím čekali. Ono magické slůvko „Start“. Před námi se dala do pohybu Tatrovka šoférovaná slavným Karlem Lopraisem, nad námi se rozburácel ohňostroj a nám naplno došlo, že je to tady a žádná procházka to nebude.

První část závodu byla taková noční procházka městem, k čemuž nám fandilo překvapivě velké množství lidí. Ale za chvíli bylo znát, že se účastníme horského ultramaratonu. Cesta se začala rychle zvedat a nakonec jsme po sjezdovce vyšplhali na Malý Javorový a pak pokračovali i na Velký Javorový. Zde se dělily trasy kategorií. Sport pokračoval do Řeky a Hobby po hřebenu rovnou na Ropici. Cítili jsme se výborně a tak jsme bez jakéhokoliv občerstvování vyrazili do Řeky. Ukázalo se, že když nám Libor Uher na startu sliboval skutečné chuťovky, tak nelhal. Cesta do Řeky byla skutečně výživná a náš sestup se dá nejlepe popsat šupem dolů, což Lenia nejednou zvládla doslova, čímž zvyšovala již tak dobrou náladu týmů za námi. Kousek před Řekou jsme se poprvé a naposled dostali do kontaktu s někým z VZS, předběhl nás Jarek a v závěsu za ním klusal zatím poslušně Malča. V Řece jsme se opět nezdržovali, ostatně v noci se přece nejí a hurá po sjezdovce na Ropici. Tam to opět zhoustlo, protože se k nám opět připojili Hobbíci. A my se rozběhli dolů na Morávku. Tam jsme poprvé lehce, ale opravdu lehce občerstvili a plní optimismu jsme vyrazili, jak jinak než po sjezdovce, nahoru na Travný. Při stoupání přišla první krize, tělo se odmítalo smířit s tím, že ještě i ve čtyři ráno má šlapat a chtělo se spááát a spááát. Ale Lenia perfektně nastoupila a společně jsme se na Travný dostali a pak sešli i dolů. Při tom jsme mohli obdivovat magicky nasvícená města a vesnice pod námi, stejně jako had světýlek vinoucí se Beskydami. Dole v Krásné se už pomalu začal hlásit nový den. Moc jsme toho nejedli a vyrazili jsme na Lysou po z Lysá Cupu notoricky známé trase. Zezačátku jsem tempo udával já, pak Lenia a pak jsem se svalil do trávy a ověřil si, že když nám odborníci na výživu říkají, že v noci se nejí, tak neznají závody typu B7. Po nadopování cukry a psychické podpoře od Leni jsem se přece jen rozešel. Ale za chvilku mě „kously“ křeče a ověřil jsem si další známý fakt, že protikřečové přípravky se mají brát preventivně a ne až když vás křeče doslova ničí. I tak jsme se na Lysou před půl osmou vyšplhali (samozřejmě po sjezdovce a bohužel i v dešti). A po krátké pauze, při které mě Lenia přesvědčila, že dole bude líp, jsme se vydali na dlouhou cestu do Ostravice. Tam jsme byli kolem deváté a dali si tolik vytouženou polívku a hlavně pořádnou pauzu. Pak už byl na řadě další pořádný vrchol – Smrk a pak zase táhlé klesání na Horní Čeladnou, kde jsme osvědčený rituál s polívkou a pauzou zopakovali. No a pak to šlo dál a dál, za Čertovým mlýnem na Pustevny a dolů na Ráztoku, pak výstup na Radhošť, kde jsme se zastavili naposledy a dali si pauzu v chatě s čajem. Ostatně ionťáku jsme už měli plné zuby. A pak už sestup na Pindulu. Tam jsme byli kolem půl osmé a pomalu začala padat tma a blížit se naše druhá noc. V tomhle případě noc jasná a s hvězdami. Na závěr nás čekal přechod přes Velký Javorník do Frenštátu, o kterém bych nikdy nevěřil, že může být tak zatraceně dlouhý. Ale musím uznat, že Lenia mě informovala opakovaně, jak daleko to z Radhoště ještě máme. Ale nějak jsem to odmítal přijmout.

No a pak to konečně přišlo. Už jsme tomu snad ani nechtěli věřit, ale byli jsme ve Frenštátu. A do cíle jsme dorazili jako skuteční bojovníci. S úsměvem, vztyčenou hlavou a hlavně během! No a pak už byl jen výstup na K2, závěrečné focení a obrovská radost, že jsme v cíli.

Pokud mám za sebe napsat nějaké hodnocení, tak to byl úžasný závod, neuvěřitelně silný zážitek, obzvláště doběh byl strašně dojemný a trať byla opravdu krásná. A měl jsem navíc jedno štěstí. A to na skvělý tým. Lenio, díky.

B7 - registrace

Yes!enický maraton

Fotokvíz

Poznáváte ho? Píše se rok 2004 a jeho běžecký život se začíná teprve pořádně probouzet! Snad mi dotyčný promine troufalost ... ;)

Tato fotografie byla pořízena v létě 1996. Přes ten "květáček" se myšlenky na běhání ani nemohly "probudit". ;)

V PLNÉ POLNÍ

31.8.2012

Palkovice - Kubánkov - Palkovice

Memoriál Antonína Řezníčka

Chce se mi spát a chci kafe. A chci do postele. Pořádně se zachumlat. A to kafe! Vždyť skoro prší! Místo toho přiskakuji s Ivon a Berďou do Martinova auta, vzápětí přibíráme jako vždy nabuzeného Honzu, takže pocity z následné běžecké sejšn máme opačné asi jako jing a jang. Razíme si to krajem razovitým a probouzí mě až to, že nás bude z VZS tolik!!! Do Palkovic přijíždíme tak akorát, prohodíme rychlé pozdravy a finišujeme s poslední přípravou.

Ivon pojala deštivě vypadající počasí bojkotem, už v autě vypíchla své sexy ultrakrátké kraťásky. A že to dnes opravdu myslí vážně, ozdobila se krajkovými kalhotkami :), asi aby udělala našim VZS synkům radost. To já jsem si moc vyskakovat nemohla, bez krajky a v dlouhých tříčtvrťácích jsem jen skromně a nesměle sklopila svou kebuli a kšiltovku natlačila ještě více do očí. Abych se totiž mohla vyrovnala estetickému cítění Ivon, musela bych odložit minimálně své dresové tričko. A to se za prvé nedělá, nést VZS dres je mi ctí největší a za druhé jsem člověk své sestře přející na poli běžeckém i jiném. A tak jsem nechala vyniknout její sexy design a doufala, že díky svému počinu poběží všichni chalani z VZS taky skromně a nesměle až za Ivon a já tedy budu mít volné pole působiště alespoň na běžecké 17-ti kilometrové trati Palkovice-Kubánkov-Palkovice.

Ani to se však nestalo. Všeci se zas hned po odpočítání poslední sekundy před startem rozutekli, jako by běželi závod na jednu míli. Pokyho a Honzu jsem od této chvíle už ani neviděla, na táhlé asfaltce jsem tvořila oku lahodící kompaktní VZS trojici s Martinem a Jarkem. Přestože tempíčko bylo poměrně svižné, možná i rychlejší, pokora k mírnému stoupání tady nebyla na místě. Po možná dvou, třech kilometrech jsme konečně odbočili z fádní asfaltky a začali drtit již proměnlivější povrch  prudšího kopce. Snažila jsem se držet krok s Jarkem a kupodivu se to celkem i dařilo. Po čtyřech kilometrech od startu sklon cesty přidal ještě více na intenzitě a na intenzitě začala postupně taky přidávat vzdálenost mezi mnou a Jarkem :) z kompaktní trojice zbyly bohužel už jen nestabilní osamocené jednotky. Přesto jsem se stále snažila prát o své místo v tomto běžeckém světě a kulminačního bodu v 661 m. n. m. – Kubánkova jsem dosáhla bez výraznějších útrap.

Občerstvením, na které jsem se těšila, jsem se více polila, než se ho napila, ale protože po rozpadu kompaktní trojice už jsem nemusela řešit její design, svědomí mi to netížilo. V této chvíli už bohatě stačila tíže mých nohou při následném sedmi kilometrovém seběhu po lesních zpevněných cestách. Trasa byla neuvěřitelně dynamická. Neustálá změna profilu a povrchu byla pro mě docela náročná, a zvláště přechod na další poslední 4 kilometrový silniční úsek jsem v nohách opravdu pocítila. Tempo jsem ani v závěru už mohutně nezvyšovala, mohla jsem se asi ty poslední kilometry přes Palkovice více zmáčknout, ale moc se mi nechtělo se mučit, energie na rozdávání zase tolik nebylo. Proto jsem byla nesmírně ráda, že v poslední rovince vidím Majdu a čeká mě cíl! Potkávám Honzu, Kačku s Tobíkem a Jarka. Do minutky přibíhá Martin a pomalu se ze všech přibíhajích osamocených nestabilních jednotek tvoří znovu kompaktní rozrůstající se VZS tým. V době, kdy Poky už dávno odpočíval, lehce se s Jarkem vyklusávám, potkáváme BOBika, Rudu, Ivon, Lenku, Berďu, na zpáteční cestě Koudyho s Fíkem. Prosvištím šatnou a už si jen vychutnávám pozávodní posezeníčko a vyhlášení kategorií.

Ženská ozdoba týmu se mohla přetrhnout, aby našemu prezidentovi udělala radost, a tak z toho nakonec byly 2 pohárky – Lenčin a můj. Nechybí ani křest pivním mokem, jehož iniciátor byl Jarek, samozřejmě proto, aby nemusel na zpáteční cestě řídit a prohloubil řidičské dovednosti mé sestry Ivon. Jak je ten Jarek obětavý! :D

Jako každá žena, Ivon samozřejmě nejdříve dělala takové ty drahoty na oko, jako že nééé, dnes nééé, ale pak dle očekávání povolila. Že má Ivon divokou duši, vím 24 let, a tak mě nepřekvapilo ani to, že z Jarkovy plánované třetí lekce skočila na třicátou (nácvik rally technik za snížené viditelnosti). Ale moje sestra je taky slušně vychovaná a tak nezapomínala ani na časté navázání očního kontaktu se mnou na zadním sedadle. Protože upřímnost svého projevu podpořila ještě výraznou gestikulací, byla jsem velice ráda, že živa a zdráva můžu doma konečně ukázat svůj nový pohárek za druhé místo v ženách :))

pořadí celkově/v kategorii

01/01 Tomasz Wrobel 1:05:36
33/01 Kateřina Bluchová 1:13:56
16/06 Poky 1:10:38
27/13 Honza 1:13:18
38/13 Jarek 1:15:03
47/02 Deni 1:16:49
49/19 Martin 1:17:27
67/24 Bobik 1:22:13
75/26 Ruda 1:24:15
76/04 Ivon 1:24:19
78/03 Lenka 1:25:55
82/28 Berďa 1:27:15
96/32 Koudy 1:34:53
97/30 Fík 1:34:53

Výsledky
Propozice
Video

Foto: BezvaBěh | MK Seitl | LaBeKl | BK SAK | Fr. Raška | PepaTeam1 | PepaTeam2