12. etapa Ostravice, železniční přejezd a 3v1

       Je 19.1.2014 ráno a jsem připraven opět vyrazit na další etapu LC. Mám doma chvíli čas, tak lehce zavzpomínám. Právě před šesti lety 19.1.2008 jsem přijel na svůj první Lysacup. Běhal jsem jen pár měsíců a to ještě nepravidelně. Ale Berďa řekl, že se běží takový závod na Lysou horu, že poznáme nějaké nové kamarády a že bude prostě sranda. Lysou horu znám. Chodíval jsem tam už jako kluk a kolem třináctého roku nás na sportovním soustředění na Bezruči již tenkrát trenér hnal hangem nahoru. Tehdy to byl pěkný opruz, nevěděl jsem co je hang a navic to bylo furt do kopca. Pojďmě ale zpět do ledna 08. Stál jsem s Berďou na horním okraji parkoviště u Bezruče a spolu s hloučkem asi 70 lidí čekal na start své první etapy. Jo to byla komorní atmosféra. Na sobě jsem měl ochozené vycházkové tenisky, bavlněné hadry a hrubou mikinu. Všude plno sněhu a kosa jak cyp. Ale těšil jsem se na dobrodružství. Během rychlo výšlapu jsem si hrábnul až na dno sil, o běhu se vůbec nedá mluvit. Horu jsem však zdolal a zažil své první pořádné endorfíny. V hospodě u čaje nebo piva, to už si nepamatuju, jsem si říkal, že jako dobré, ale pravidelně asi ne. Nic méně jsem tam byl za týden zase. Sice z jiného místa, ale cíl opět na Lysé. A pak jsem tam byl další týden a další ročník a zase a zase. Pak už bylo 11.1.2014 a běžel jsem tam po sté, bez jediného přerušení, chycen ve své nekonečné sérii. Už přesně nevím, kdy vznikla ta závislost či potřeba vyrazit během zimy každý týden na kopec. Asi jsem si na to prostě zvykl, zvykla si i rodina a potřeboval jsem to. Utužila se má celková imunita, nebývám již tak často nachlazen. Loni jsem dokonce běžel přes nemoc a spíše mě to vyléčilo než zlomilo. Vliv Lysé na fyzičku i psychičku je nedocenitelný. I po těch letech se snažím užít si to pokaždé. V současnosti sice prožívám lehký splín, že mě zlobí ostruha na patě a klesám v pořadí, že se moc nedaří. Pak se nad to snažím povznést, ukonejším se, že časy nejsou tak špatné, že jsem jen unaven a nemládnu. A hlavně jsem s kamarády a svítí nám občas sluníčko a příležitostně boucháme šampíčko. 

       Je 19.1.2014 ráno, jsem připraven, už vůbec nemám čas, beru věci, Renču i Filípka a jedeme na Lysou. Dnes to bude opravdu zážitek. Sto první etapa, šest let v kuse, po páté 3v1, rodinka jde taky nahoru, je hezké jarní počasí, teplý vzduch, jsem odpočatý, mělo by to jít dobře celo během, cítím se lehký a zdravý. Start je klasicky v deset, akorát jsme se za ta léta posunuli od přejezdu až k mostu. No jo, vždyť nás běhá přes tři sta a stovka chce pokračovat do 3v1. Začínám kolem padesáté pozice. Po asfaltu se mi běží fajn. Po turistické stezce už ne. Postupně mě předbíhají další běžci. Přemýšlím, co se zase děje, ty boty jsou nějaké divné, klouže to, jsem nějaký zadýchaný, cítím svaly nohou, střídám to do chůze, pata mě však nezlobí. Možná je moc přemýšlím, místo abych kurde přydal. Míjím rodinu, vesele se usmívají, já je křečovitě vzdechnu. Předběhne mě Jarek, no ostuda, to si zase vyžeru. Chvíli běží Filípek vedle mě: "tati přidej!" Ale já se jen hrabu a myslím na to, v čem je ta chyba. Jednoduše přišel zlom, tak to asi bývá když se láme stovka. Trochu si vzpomínám na Kubu Franera, když drtil kolem stovky, tak myslím chodil jako doprovod s batůžkem a hůlkami na pohodu. Asi měl toho taky plné kecky. Já se však jen tak nevzdávám. Odpípnu si etapu a pořadí a ihned valím po sjezdovce dolů k Bezruči. Seběh se snažím kontrolovat, abych neupadl a neodvařil se. I přesto dobíhám pár lidí a taky Jarka. Občerstvím se čajem a banán beru do ruky. Běžím stále za Jarkem, chci se ho udržet co nejdýl, přece jen má s delší tratí a druhým výstupem víc aktuálních zkušeností. Musím sice hodně šlapat chůzí, ale stále ho mám na dohled. Za Lukšincem nás dobíhá Tamara. Jarek se na chvilku chytí, já to však nedokážu. Nevadí, svět se nezboří, stejně tam vyběhnu a nebudu polomrtvý jako loni. Nakonec dokončuji pěkně o samotě na 39.místě a překvapeně v osobáčku. Paráda, jsem spokojen. Vítám se s Renčou a Filoušem. Pak je posílám dolů, že je s Rudou doběhneme. Jdeme doplnit tekutiny malinovkou. Sedím si tak v Kameňáku a zase si lehce přemýšlím, proč to v prvo výběhu nešlo a proč to celkem šlo v druhém výstupu, přestože jsem si seběhem rozdráždil patu a bolela. Potřebuji snad cítit bolest, abych zapojil všechny obranné mechanismy a kurde přydal a hejbnul líným zadkem? Asi jo. Patička bolí, ostruška zlobí a já jsem z toho celý rozhozený a rozladěný. A co teda s tím? Tož na Visalajích budu zase zkúšat.