Kamera Ivon (Jarek)

Horský běh na Lysou horu

       datum: 24.5.2014

       účast: Berďa, Deni, Fík, Jarek, Keňan, Lenkačlenka, Lenia, Ruda, Stoša plus doprovod Ivon a Majda

       Letos se konal jubilejní 10.ročník Horského běhu na Lysou horu. Dva týdny po PIMU jsme se v Ostravici na hřišti sešli zase v hojném počtu. Všichni jsme se těšili na pěkný zážitek, protože počasí bylo jako malované a po maratonu jsme snad už byli i dostatečně odpočatí. Já jsme se teda těšil hodně, především jsem si chtěl spravit chuť po nezdařené Praze, kde mě potrápily zdravotní potíže a doběhl jsem pod své možnosti. Pata se ovšem opět zklidňuje, tak jsem vytáhl X-talony 212, vylepšil je podpatěnkami a chystal se podat slušný výkon. Moc jsem kopce poslední dobou netrénoval, ale i tak jsem cítil, že to půjde snadno, lehce a hladce. Hlavně nepřepálit začátek v tom vedru. Sluníčko bylo velmi shovívavé a během závodu raději zalezlo za mráček. 

       Hned od startu jsem sledoval borce, kteří by mě mohli potáhnout. Brzy jsem se však uzavřel do vlastního světa s vlastním tempem. Horko teda bylo pořádné, ale v lese se dýchalo dobře. Snažil jsem se nadechovat pouze nosem a co nejvíc dech prohloubit, aby tepovka nevystřelila příliš brzy. Na prvním kilometru jsem na chvilku spatřil Jarka jak se dere vpřed vedle mě. Tak jsem se o nic nestaral a čekal kdy to příjde. Nepřišlo nic. Lesnatý úsek až k první sjezdovce zvládám docela slušně. První polovinu sjezdovky běžím či lehce hopkám. Přecházím přes Marušku, nejlepší ženu a protože trošku cítím lýtka a stoupající tepovku přejdu do chůze. Šlape to výborně, přecházím další dva borce, blíží se teprve polovina závodu, sám jsem překvapen, že to jde tak dobře a tuším, že to vydržím až na vrchol. Sjezdovka končí, ale pokračujeme dál do lesa na hřebínek a posléze i vrchol Ostré hory 783m.n.m. Byl jsem tady v lese před třemi týdny s rodinkou, takže jsem přesně tušil kudy tudy. Pěšinka vysypaná měkoučkým jehličím byla jako z pohádky a balzámem pro bolavou patu. Hlavně se nezbláznit při seběhu. Naštěstí borci přede mnou i za běží rozumně a vědí, že rozhodovat se bude jinde. U Zbuja máme občerstvovačku, tak si loknu doušek vody, neumírám žízní, takže zbytek si leju po rukách a na zátylek. Polovinu mám za sebou, cítím se fakt dobře a již jsem přesvědčen, že to dnes prostě vyjde. Běžím si na Lukšinec, promítám si trasu, každou zatáčku, stoupání, každý kámen. Pozoruji tři nebo čtyři mladší borce, možná přepálili a lehce vadnou, tak je hezky po jednom skalpuju. Za Lukšincem je únava již cítit, ale nezdolná vůle přikazuje: žádná chůze! Tohle je běžecký závod. Na chvíli si vzpomenu na Jarka. Neslyším již nikoho a tak se ani neotáčím. Myslím na něj, že je někde kousek za a běží si své tempo. Následuje dlouhá mírně stoupající rovinka a pro mě nejtěžší úsek, protože prostě trvá dlouho a obíhám větší množství turistů. Ale zde je Ivonka v běžecké sukýnce. Teď se prostě musím tvářit suverénně, úsměv a palce nahoru. A jede se dál. Na větrech v dálce zahlédnu Petra Š. No ten má fazónu. Ještě ani netuším, že tam jsou tři kluci nad pade. Tak jsou tu poslední tři serpentýnky a závěrečný finiš. Už si ani nepamatuji, kdy jsem si to tak vychutnal. Zrychluji kolem Bezručovky a hryzám poslední kopeček. Pípnu si jako na Lysacupu. Paráda, tak to jsem potřeboval. Užít si zase závod. A zrovna tenhle. Tuším i dobrý čas a umístění. Ale všechno je jedno. Jdu si pohladit vrcholové body a rozhlédnout se. Trochu pokecám s ostatníma a jdu pro pití a ovoce. Když se vracím zpět, v cíli je už Jarek a společně vyhlížíme Denču s Mirem. Postupně dobíhají i ostatní, někteří si to až tak docela neužili, ale u společného focení s Majklem, už máme všichni výbornou náladu. Fík nechává své letošní startovní číslo Majklovi na památku. Co na tom, že ho později dole potřebuje k vyzvednutí občerstvení. Seběh jdu velmi opatrně, abych nerozdráždil patu. Lenia jde také velmi opatrně, i tak si rozbila při pádu obě kolena, dlaně i pusu. Martin ji pomáhá na nohy. Po chvilce se opět rozbíháme, no ni.

       Dole jsou k dispozici teplé sprchy, studené pivko a kofola a vypečené kuřátko. Na chvíli si přestanu hrát na vegana a pořádně se najím. Takže takhle nějak vypadal další bezvadný den s prima partyjou. Odjíždíme s Fíkem do Ovy a doufáme, že si Denča pořádně užila vyhlášení a vítězství v kategorii se zbytkem oddílu.

Vyzval nás...a tak jsme šli...RADEGAST

Ne, nezbláznila jsem se. To jenom parafrázuji název jedné víkendové akce. 1. ročníku  závodu Radegastova výzva, který proběhl tento víkend v beskydských Trojanovicích. Na závod jsem se přihlásili první den registrace. Spolu se startovním číslem se nám podařilo ukořistit i ubytování v chatě, což se ukázalo být strategickou výhrou. Ti, co spali ve stanech, to s ohledem na nepříznivé počasí neměli vůbec jednoduché.

O co se jednalo? Radegastova výzva je  24 hodinový štafetový závod týmů, kdy se zdolává cca 11 km dlouhý okruh vedoucí z Trojanovic na Pustevny a zpět. Náš tým jsem tvořila já coby demokraticky zvolená kapitánka, Robert a kamarád Martin. Navrhovala jsem spoustu originálních a myslím si, že i vtipných názvů týmu. Kluci jsou ale strašně konzervativní, takže mi nakonec odhlasovali asi tak 20-tý název v pořadí…neprovokující a vše říkající „Lenka a dva kluci“.  

Zaujal mě hlavně podtext celé akce. Byla určena na podporu nadace Haimaon, která podporuje transplantaci kostní dřeně.  Popravdě řečeno, původně jsme chtěli celou akci pojmout rodinně. Vzít i děti, po závodě s nimi vyjet lanovkou na Pustevny, opéct si buřty, vyblbnut se v Tarzanii. Jenomže naše plány zkazila nejen nemoc jednoho z prcků, ale i počasí – zima a několik dní trvající déšť.

Vytyčili jsme si jednoduchý cíl. Nebýt poslední a dát minimálně 12 okruhů, tedy každý čtyři. S postupem závodu se naše nároky zvyšovaly. Už jsme nechtěli být poslední, ale ani 70-tí, ani 60-tí, Martin začal přemýšlet o 15-ti kolech a tak podobně…Ale postupně…

Ve 12:00 hodin měl zaznít startovní výstřel. Ale nezazněl. Starosta obce Trojanovice si vzal špatnou pistolku. Tudíž se vybíhalo na povel“ „tři, dva jedna, teď“. Rána  z pistole sice vyšla, ale až když nám běžci zmizeli z očí. Pršelo a tak jsme se po startu šli schovat do chaty. Myslela jsem si, že Martin doběhne tak za necelé dvě hodiny. Šla jsem si nejprve lehnout a pak se s Robertem mrknout do jídelny, kde se mimo jiné prodávaly boty Inov8, různé hole a běžecké oblečení. V klidu si vybírám, každou botku vezmu do ruky, každé tričenko přiložím na tělo. Nikam nespěchám, Martin je přeci na trati.

Hahaha, najednou slyším: „No Lenko, kde jsi“?  Martin!!! Ježiš, zvládl to za 1:15 a nenašel mě u předávacího místa. Dává mi na nohu čipy a na mé protesty, že musím jít ještě čůrat,  reaguje suše a drsně skrze zuby: „až na trati“.

Mé první kolo. Prší a vytrvale. Slovy klasika: „chčije a chčije“. Běžím od chaty Koksař kolem potoka, míjím stanici lanovky, pořád běžím. Asfaltka se mění ve stezku a už zahýbám na modrou značku, se kterou přišel prudký výstup vzhůru na Pustevny. Šlape se mi dobře. Já mám kopce ráda. Ale nemám ráda bláto, takže první břečce se ještě  vyhýbám, druhé taky a u třetí je mi to už jedno, protože ono se to nakonec všechno vyčistí. Šlapu, šlapu a najednou vidím obrysy jakési ohořelé budovy. Ty jo, to je přece Libušín. Jééééééééééé, já už jsem na Pustevnách, to byla nějaká rychlost. Výstup je intenzivní, ale krátký, přece jenom to není Lysá Hora. Pustevny jsou lautr rovina, znovu přecházím do běhu. Proběhnu kontrolou, čipy zapípají a běžím dále. Za Pohádkou šup doprava. Kromě deště je i mlha, škoda, na hřebeni se nemůžu kochat žádnými výhledy. Soustředím se raději na nohy, abych nezakopla o nějaký kámen. Zprvu počítám kaluže, do kterých zahučím a přemýšlím, co je hnusnější – zda mít v botách vodu nebo bahno…Takové otázky si budu klást až do skončení závodu, neboť obojího je na trati spousta. Přeběhnu kousek po sjezdovce  cesta začíná klesat, chvílemi jsou to opravdu sešupy. Zpomaluji, protože z kopců běhat neumím a navíc mám v hlavě  už asi napořád uhnízděný strach o koleno.  Teď už běžím po zelené značce, míjím další kontrolku, cesta se zpevňuje, až je z ní asfaltka. Už se nemusím bát PŘYDAT. Na Koksař doběhnu za cca hodinu a půl, garminy mi ukazují 11 kilometrů. Předávám čip Robertovi a jdu si odpočinout. Promočené boty vyplním novinami a jdu se najíst.

Robert potřebuje na zdolání trasy asi tak o 15 minut méně, než já. Ani se nestačím rozkoukat a už předává čipy Martinovi.

Do druhého kolo vybíhám trošku pomaleji. Přece jenom si nedělní maraton začíná vybírat svou daň. Naštěstí ale přestalo pršet, chvílemi vysvitlo sluníčko a tak po zdolání výstupu na Pustevny chvílemi i fotím. A kochám se. Raduji se, že jsem na horách, vysloveně si běh užívám. Jen při sebězích jsem zase krapet opatrnější, dost lidí mě předběhlo, ale já nechci riskovat pád. Najednou si uvědomuji, jak velký mám hlad, takže po předání čipu Robertovi mé kroky směřují za gulášem.

V chatě zní U2. Po celou dobu závodu v jídelně totiž probíhají projekce live koncertů na velké plátno. No a na mě vyšla zrovna tahle parádní skupina. Chvílemi si zpívám a chvílemi si říkám, že by nebylo špatné už  nikam neběžet a radši „zapařit“. Pepa z konkurenčního týmu Oceláci se této myšlenky také chytá, ale Robert je nakloněn spíše tomu závodění, takže po 22-té hodině jdu disciplinovaně na předávku čipu. Je tma, to je jasné. Ale neprší. S čím se ale blbě bojuje, je mlha, která vládně na Pustevnách. Je opravdu hustá tak, že by se dala krájet. Nepomáhá ani intenzivní světlo z čelovky. Naštěstí si trasu dobře pamatuji z předchozích kol, no hlavně různé kaluže a bažiny, jdu podle nich, takže nezabloudím, ale jednoho běžce jsem musela navést správně, trochu v té tmě a mlze zazmatkoval. Netroufám si už vůbec běžet, nevidím totiž na krok. Na předávku se dostávám až za dvě hodiny a dvacet minut. Mám zase velký hlad, jdu na polívku a pak do postele.

Jenomže vůbec nemůžu spát. Sotva usnu, zdá se mi o běhání. Stejně už zase dorazil Martin, dává mi čip a já vyrážím. Zase začalo pršet. Ale už není taková tma. Pomalu svítá. Překvapivě rychle se dostávám na Pustevny, cestou mě míjí Klára Rampírová, hodně svižným krokem, šup šup šup. Je ráno a svítá. Sem tam z mraků vykoukne sluníčko a je to neskutečná nádhera, tak fotím a fotím a kochám se. Za nějaké dvě hodiny jsem v cíli. Poslední kolo jsem dala za 2 hodiny. Jdu se odměnit. Dávám si banán, polívku a Radegasta. To je LAHODA. Uvědomuji si, že mě bolí nohy, ruce, záda, břicho a vlastně celý člověk. Ale je mi blaženě. V nohách mám 44 kilometrů. A už neusnu. Jdu se tedy dívat na předávku. Sem tam zdrbnu s nějakým běžcem či běžkyní. Furt se nalévám horkým čajem a ionťákem, jsem hrozně vyžízněná.

Stále sleduji průběžné pořadí našeho týmu. V celkovém pořadí se stále motáme kolem 50-tého místa, v kategorii mix kolem místa 20-tého. Kluci se hecli, každý dávají nakonec 5 kol, s mými čtyřmi je to dohromady 14. Jsme spokojení, nakonec nám výkon stačí na 50. místo z celkových cca 90-ti týmů.

Pro mě byla Radegastova výzva pohodovou akcí. Hory a kopce, žádný stres. Tým jsme poskládali výborně, kluci jsou pohodáři a běhá jim to čím dál tím lépe. Škoda jen, že za VZS jsem byla jediná. Já vím, bylo to týden po PIMu, v květnu se už navíc hodně plní termínovka a člověk nemůže být všude, že jo J A Koudy beztak nemá boty…A já stále nemám VZS šusťákovku...

Tak ahoj v sobotu na Lysé!!!

P.S. A hnusnější než voda  je bláto. Pronikne  skrze boty, skrze ponožky a zažere se vám do kůže. Ani rejžák mi nepomohl, neb je to špína „zažraná“ J

PIM 2014

kamera Lucka/Jarek 

Pořadí	Pořadí M/F	Kategorie	Číslo	Jméno	Real čas	Čas
485	461	94	2213	Jarek	03:15:32	03:16:38
509	485	74	1137	Keňan	03:16:42	03:17:48
1330	1254	620	375	Stoša	03:36:10	03:37:18
1466	1377	676	3227	Bob	03:36:45	03:40:14
1455	88	13	F802	Lenia	03:37:48	03:39:55
1608	1510	730	3292	Ruda	03:39:43	03:43:11
1810	1689	358	2082	Koudy	03:43:30	03:46:58
2370	2174	1029	5436	Berďa	03:53:07	03:56:36
2868	265	61	F1544	Kačenka	03:58:43	04:03:17
3069	301	59	F1620	LenkaČlenka	04:02:19	04:06:53

Foto Lenia, Foto Majda, Foto Lucka/Jarek
Video ČT sport

Tož tak to je v dupě!

Tož tak to je v dupě!

Asi to zní hlupě,

Ale je tu zas ten máj

Kaj se tu vzal, kaj?!

Kaj se zebral, měsíc taký

Voda teče, jezdí vlaky

A maraton je tu zase

Já jsem tlustý jako prase

Běhat jsem byl vloni snad

To zas bude držkopád

Každou botu já mám jinou

Levou i tu pravou línou

No ty vole to je síla

Na třicátém stěna bílá

Čtyřicátý kilásek

Jsem lehký jak bělásek

To je konec, já jsem v cíli

Na rakev mi berte míry!

___________________ 

Otázečka pod čarou

(jsem trošičku pod parou)

Jsem četl na dobrou noc,

Nedával jsem pozor moc,

Ale našel jsem tam fajnou zvěř,

Si nedělám prdel, tak mi věř

Znáš Chvostoskoka srostločlenku?? :-)

  Otázka  toť pro Lenkučlenku!

MČR HYUNDAI PERUN – SkyMarathon, 3. 5. 2014

Mapa závodu, délka tratě  - 41 km
pozitivní převýšení - 3195 m
negativní převýšení - 2707 m

Tuším, že Deni ještě nějakou dobu potrvá, než sem něco sepíše, takže když už jste se tady v psaní tak rozjeli, nebudu taky na nic čekat a jdu se chlubit :-).

V březnu to vypadalo na to, že Perun nejspíš neklapne podle mých představ, v dubnu to bylo 50 na 50 jestli klapne vůbec nějak (naděje ale umírá přece poslední, že), týden před Perunem jsem to ale zazdila na plné čáře a schylovalo se k tomu, že se nezúčastním ani neběžecky a budu se muset spoléhat na info o přeživších z netu. To bylo pochopitelně krajně nepřijatelné vzhledem k tomu, že běžela moje sestra. Musím tak samozřejmě poděkovat chápavé doktorce, která si je nejspíš plně vědoma léčebných účinků beskydského klimatu, a tak neměla nic proti postávání u trati a prodýchání dýchacích cest čistým podhorským vzduchem jí přišlo jako super nápad. A to ani netušila, o jak extra zvlhčený vzdoušek se bude ten den jednat. Je celkem zbytečné popisovat dění před startem, všichni to znáte: spoustu tváří (hlavně na registraci), pak co na sebe a do sebe, co s sebou, co vyvézt nahoru, co nechat dole v autě, nastavit hůlky, zavázat dobře boty, mám se rozběhat? Nebude mi zima, horko??? To zas bude... Zkrátka pro běžce KLASIKA.
Můj scénář tuhle klasiku tak nějak postrádal, ale musím uznat, že jsem si roli pasivního účastníka neskutečně užila a mělo to něco do sebe. Navíc bylo opravdu "krásně", a o to víc to stálo za to! Závodníci se z čista jasna objevovali a zase mizeli v mlze, pokropení deštěm vypadali víc než svěže. Někteří si hojně dopřávali bahenní lázeň, v Řece se šplhali kamsi do neviditelna a hned zase klouzali dolů. Bylo to tak drsné a kruté, až to bylo naprosto geniální!!! Na 16. km probíhá Deni s výrazem, který jsem u ní snad ještě neviděla, naštěstí to bylo za celý závod poprvé a naposled. Možná to bylo i tím, že si druhou polovinu naplno užívala s Mirem. Bylo viditelné, že dnešní závod jí od začátku příliš nesedl, navíc se zdravotním ne úplně OK stavem, ale rve se s tím vším, co to jen jde. Na 28. km stahuje soupeře, a tak se s taťkou nezdržujeme a spěcháme do cíle. Lanovka nás vyváží se zpožděním, zuřím a bojím se, že spadnu. Nakonec se opravdu míjíme o pár minut. 

Deni dobíhá celkově jako 8. žena, 6. nejlepší Češka s časem 5:37:40. V kategorii pak ještě o jeden stupínek poskočila. Což je fakt mazec výsledek, vzhledem k jejímu běžecky problematickému jaru. A opět můžu puknout pýchou :-). 

V chatě lovíme pár míst a připadám se jako v běžeckém Hollywoodu. Tolik běžeckých ikon na jednom místě, konkurence opravdu neskutečná. Atmosféra celého dne nezapomenutelná, takže už teď se těším na další rok, a doufám, že padne i ta KLASIKA! ;-).

(Ivon)

autor	autor

Mé dojmy (Deni)

Ahoj, tak je na čase, abych něco napsala i já :)

Po našem společném tréninku na Perun (týden před samotnou akcí), kde jsme se seznámili s krutostí, ale i nesmírnou krásou první poloviny trasy, jsem vzhledem k stále přetrvávajícím bolestem levé paty byla docela v rozpacích ... proto jsem už v týdnu nevyběhla, abych dala patě co největší šanci na zklidnění a přežití skymarathonu. Přesto jsem věděla, že to bude hop nebo trop, podle toho, jak moc a jak brzo se pata ozve :)

Už v pátek bylo jasné, že trasa bude asi trošku podmáčená, ale moje nové Hoka One One Rapa Nui se určitě těšily, až je vyzkouším i v těchto podmínkách. Ráno mě nabírá z ostravského bytečku BOBiků taťka s Ivon, fičíme na místo startu, kde už je před osmou hodinou docela plno. Prší, zataženo, mlha, je mi zima, no to bude jízda! :) zvažuji co na sebe, co do sebe, co s sebou, a stejně 2 minuty před startem za asistence Klárky ještě sundávám lehkou větrovku. Odpočítávání poslední sekund a je to tady!

 Takřka jediný asfaltový úsek celé trasy máme za sebou, sklon i terén se razantně mění a více než 400 startujících se pere se sjezdovkou na Javorový. Žádná lehkost, ani svěžest, čekám, kdy pocítím trochu "pohody" a optimistických pocitů ... Jsem nahoře, rozbíhám se, první seběh, první občerstvovačka na 5.km, mám pocit, že lehce "spím" ... beru ionťák na osvěžení a cucnu kapku gelu na probuzení ... Pata drží, nezlobí, déšť mi nevadí, je mi lehce tepleji, ale dá se, terén občas hodně bahnitý, nestabilní, podmínky na MČR jsou myslím docela odpovídající :) Do 16. km několikrát znovu vydrápeme prudké stoupání a užijeme si technické seběhy, které zdobím jedním pádem. Super, ani ne třetina a já už jsem jako prase :) Na druhou občerstvovačku rozhodně nedobíhám v euforii, v podstatě se do této chvíle jen trápím sama se sebou. Hážu do sebe opět kelímek, kousek banánu a čokolády, kterou v podstatě celý následný výstup sjezdovkou žužlu a vstřebávám sublinguálně :) Konečně nahoře, ale radost z toho, že musím hned kolmě dolů opravdu nemám :) Seběh náročný, říkám si, že jestli se po tomhle tu dá ještě vůbec rozběhnout :) Jsem dole, taťka s Ivon povzbuzují a já fičím dál. Rozběhnout se dá a vlastně to není zase tak hrozné. Stoupání na Šindelnou, rovinky rozbíhám, jde to a mě se konečně běží aspoň trošku lépe. Polovina trati se blíží, jsem tam, vidím Mira, který se dnes zhostil kameramanského postu. Následuje dlouhý běžecký osmi kilometrový úsek, konečně se mi daří stahovat borce přede mnou. Hážu druhý držkopád, no jo, tu větev jsem podcenila :) Když už, tak na design, celá od bahna! :) Seběh na občerstvovačku, ségra s taťkou zase povzbuzují, naliju pití, hážu banán do ruky, gel, nezdržuji se, prohodím pár slov s Jirkou Piechowiczem, čeká nás Ostrý, který není zase tak ostrý, jka jsem myslela. Seběh, cítím už tu patu, ale vím, že to se poddá a pata to vydrží. 4 km do cíle, poslední stoupání na Javorový ... nemyslím na nic, v hlavě prázdno, chci tam prostě už jenom být ... posledních pár set metrů do cíle, nevidím před sebe, viditelnost 50 m ... rozbíhám rovinku, slyším tlampač ... najednou nějaká borka přede mnou, ještě zabírám, snažím se rozběhnout do posledního stoupání, křeč do lýtka, věším se do hůlek, zkouším znovu, asi chcípnu ... vidí mě za sebou, taky to ještě zkusí, rozbíhá a nakonec uhájí ... a pak dobíhám i já. Šťastná v cíli, vidím Mira, ségra s taťkou ještě nikde. tak rychle do chaty, tam plno, převlékám se do suchého, všude šrumec ... Za chvíli odchytávám místečko, ať se na chvíli aspoň posadím, všeci pospolu vegetíme u čajíčku, polívky ... A konečně poznávám Sama, Aničku i Míšu osobně.

Silný, intenzivní den, krásný den!
Deni (5.5.2014)

 
Výsledky
Videa: Miro1, Miro2, Videoreportáž, A. Paciorek
Odkaz na fota 
Články

Night Run Ostrava – 3.5.2014

Tak takhle jsem si jeden z prvomájových dnů určitě nepředstavovala. Sedím v autě na cestě domů a teploměr mi ukazuje necelých 5 stupňů. Těším se na horkou sprchu a čaj s rumem.  Někdy v lednu mě ségra navnadila na závod Night Run v Ostravě. Podle propozic a webové prezentace vypadalo vše lákavě. 5 nebo 10 km. Rozsvítíme celé město. Závod se prý stane „tradiční sportovní běžeckou událostí v Ostravě“… no nevím, za svou krátkou běžeckou kariéru jsem už teda zažila mnohem lepší.

Moje sestra je známa tím, že všude chodí na poslední chvíli. Nejinak tomu bylo i dnes. Z Dobroslavic vyrážíme před 20.hodinou spolu s jejím manželem a  naší mamkou. V centru vpohodě zaparkujeme, na Masarykáči u startu to vypadá celkem poklidně. U toitoiek potkávám Stošu. Všichni svítíme čelovkama, protože patří k povinné výbavě. Za pět minut se startuje (20.25) a já stále nejsem nachystaná ani vlastně nevím, kde se mám postavit. Zmateně se někde zařadím a vybíháme – to se mi ještě nikdy nestalo :-(.

Neběží se mi dobře. Od pusy se mi kouří, nohy mám ztěžklé a nemůžu se úplně nadechnout. Předběhnu pár lidí, kteří mi to na konci zase vrátí. Pozoruju běžce kolem sebe. Není tu ani nikdo známý (Stoša je někde v nedohlednu). Poslouchám si hudbu a vrací se mi oplatky Kolonáda, které mi sestra nabídla před startem. Zuřím nad svými stále neshozenými zimními kily a závidím sestře, že běží jen 5 km.  Po prvním kole mám chuť to vzdát, ale švagr s mamkou mávají, tak to zkouším dál. Trošku mě povzbudí vzpomínka na knihu „Když běhá žena“, kterou teď po večerech čtu :-). Je napsaná s nadsázkou a humorem. Konečně jsem v cíli, ale nezaplaví mě ten známý příliv radosti, spíš jsem ráda, že to mám za sebou. Časomíra ukazuje čas těsně pod hodinu, tak aspoňže tak, říkám si. Jaké bylo mé zklamání, když mi Stoša oznamuje, že to nebyla čistá desítka, ale něco kolem 9,6 km. Honza běžel jako vždy tak, jak se na týmovou jedničku sluší a patří a myslím, že byl spokojen.

Na náměstí to rozhodně nežije. Čeká se na vyhlášení vítězů a snad na nějakou afterparty. Mám pocit, že když jsem se v lednu přihlašovala na závod, pořadatelé slibovali bohatou tombolu a doprovodný program. Místo toho tu stojí jeden stánek s předraženými kompreskami a druhý s nějakým  gulášem. Je strašná zima a těším se domů. Jdeme k autu, cestou domů brblám, až mě ségra  zprdla, že mám zase problém. No každý den není posvícení, za sebe dávám závodu palec dolů…Mnoho povyku pro nic. Za 500 Kč startovné jsem čekala opravdu víc – bavlněné tričko uložím do skříně a budu doufat, že třeba alespoň část toho nekřesťanského startovného šla na charitu.  Jediné, co mi závod přinesl, je odhodlání, že do příště se musím zlepšit a pilně trénovat.

Jak už psal Berďa, dnešek byl závody opravdu nabitý. Já bych ještě zmínila Běh Benedikta Labre, charitativní akce, 2. ročník. Měla jsem běžet raději tento závod. Pokochala bych se lesy v okolí Plesné a mých rodných Dobroslavic a rodiče by mi navíc zamávali z okna.

Doufám, že vy ostatní jste si dnešní den užili více než já. Gratuluji naší skvělé Deni i ostatním ke krásným výkonům a Orlíkům přeji vydařený start do jejich ultra závodu :-).

výsledky

Jarní Kubánkov 2014 - Řidičem hvězd

Dnes byl pro náš oddíl rušný den.....

Vždyť já s Leniou a Peťou Schwarzovou (i když u ní díky její přelétavosti není nikdy jisté, jestli patří k nám nebo k spřátelenému oddílu MK Seitl) startoval na "Jarním Kubánkově", Deni ta si vybrala daleko náročnější Mistrovství ČR v SkyMarathonu, a k tomu měla i svůj DeniTeam ve složení Miro, taťka a Ivon, Stoša s Niki si právě dávají pivo v cíli ostravského Night runu, co teď dělají Pája s Medvídkem při startu do jejich náročného a krásného ultratrailu si nehodlám ani odhadovat a jak jim při tom pomáhá Jarek také netuším, a k tomu navíc dnes začal Koudy plánovat odjezd na maraton, který už je za týden, a tak právě píše "Vezmu si boty, vezmu si boty ...". Tím máme úvod a také asi nejdelší souvětí na webu VZS za sebou a je načase přinést repotáž ze závodu Jarní Kubánkov. Ostatní se jistě přidají se svými reportážemi. 

Z Ostravy jsem vyrazil natěšený a ve Fryčovicích nabral Leniu, Peťu a Dana Šindelka. Do místa startu, který byl kousek od hotelu Palkovické hůrky jsme dorazili bez problémů i přesto, že jsem řídil já. Na místě jsme zjistili, že nikomu nic nechybí. Ani boty ani chuť závodit. Tak jsme se trochu rozběhali a pak hurá na start. Šlo sice o první ročník, ale všechno klapalo skvěle a organizace byla prvotřídní a organizátoři úžasní. No a trať ta byla úplně špičková, fajn výběh na Kubánkov a pak krásná smyčka s pěknými téměř lezeckými vsuvkami. Mi se běželo fajně, ale ve výsledkové listině se krčím jako obvykle až vzadu. Zato zbytek osádky mého autíčka doslova zářil. Vždyť Dan s přehledem vyhrál mezi muži, Lenia si podobně suverénně zajistila první místo v ženách a Peťa si za ní pohlídala druhé místo. A vzhledem k tomu, že ji navíc pořadatelé oslovovali "slečno", tak je určitě taky velmi spokojená.

Fotky zatím nejsou, ale určitě se brzy nějaké objeví na stránce závodu.  Tak se zatím musíte spokojit s mým svědectvím, že holkám to na vyhlášení móóc slušelo. Takže při zpáteční cestě jsem si připadal jako řidič VIP vozu. V autě samé hvězdy, jen za volantem Berďa.

No a výsledky jsou tady.