Night Run Ostrava – 3.5.2014

Tak takhle jsem si jeden z prvomájových dnů určitě nepředstavovala. Sedím v autě na cestě domů a teploměr mi ukazuje necelých 5 stupňů. Těším se na horkou sprchu a čaj s rumem.  Někdy v lednu mě ségra navnadila na závod Night Run v Ostravě. Podle propozic a webové prezentace vypadalo vše lákavě. 5 nebo 10 km. Rozsvítíme celé město. Závod se prý stane „tradiční sportovní běžeckou událostí v Ostravě“… no nevím, za svou krátkou běžeckou kariéru jsem už teda zažila mnohem lepší.

Moje sestra je známa tím, že všude chodí na poslední chvíli. Nejinak tomu bylo i dnes. Z Dobroslavic vyrážíme před 20.hodinou spolu s jejím manželem a  naší mamkou. V centru vpohodě zaparkujeme, na Masarykáči u startu to vypadá celkem poklidně. U toitoiek potkávám Stošu. Všichni svítíme čelovkama, protože patří k povinné výbavě. Za pět minut se startuje (20.25) a já stále nejsem nachystaná ani vlastně nevím, kde se mám postavit. Zmateně se někde zařadím a vybíháme – to se mi ještě nikdy nestalo :-(.

Neběží se mi dobře. Od pusy se mi kouří, nohy mám ztěžklé a nemůžu se úplně nadechnout. Předběhnu pár lidí, kteří mi to na konci zase vrátí. Pozoruju běžce kolem sebe. Není tu ani nikdo známý (Stoša je někde v nedohlednu). Poslouchám si hudbu a vrací se mi oplatky Kolonáda, které mi sestra nabídla před startem. Zuřím nad svými stále neshozenými zimními kily a závidím sestře, že běží jen 5 km.  Po prvním kole mám chuť to vzdát, ale švagr s mamkou mávají, tak to zkouším dál. Trošku mě povzbudí vzpomínka na knihu „Když běhá žena“, kterou teď po večerech čtu :-). Je napsaná s nadsázkou a humorem. Konečně jsem v cíli, ale nezaplaví mě ten známý příliv radosti, spíš jsem ráda, že to mám za sebou. Časomíra ukazuje čas těsně pod hodinu, tak aspoňže tak, říkám si. Jaké bylo mé zklamání, když mi Stoša oznamuje, že to nebyla čistá desítka, ale něco kolem 9,6 km. Honza běžel jako vždy tak, jak se na týmovou jedničku sluší a patří a myslím, že byl spokojen.

Na náměstí to rozhodně nežije. Čeká se na vyhlášení vítězů a snad na nějakou afterparty. Mám pocit, že když jsem se v lednu přihlašovala na závod, pořadatelé slibovali bohatou tombolu a doprovodný program. Místo toho tu stojí jeden stánek s předraženými kompreskami a druhý s nějakým  gulášem. Je strašná zima a těším se domů. Jdeme k autu, cestou domů brblám, až mě ségra  zprdla, že mám zase problém. No každý den není posvícení, za sebe dávám závodu palec dolů…Mnoho povyku pro nic. Za 500 Kč startovné jsem čekala opravdu víc – bavlněné tričko uložím do skříně a budu doufat, že třeba alespoň část toho nekřesťanského startovného šla na charitu.  Jediné, co mi závod přinesl, je odhodlání, že do příště se musím zlepšit a pilně trénovat.

Jak už psal Berďa, dnešek byl závody opravdu nabitý. Já bych ještě zmínila Běh Benedikta Labre, charitativní akce, 2. ročník. Měla jsem běžet raději tento závod. Pokochala bych se lesy v okolí Plesné a mých rodných Dobroslavic a rodiče by mi navíc zamávali z okna.

Doufám, že vy ostatní jste si dnešní den užili více než já. Gratuluji naší skvělé Deni i ostatním ke krásným výkonům a Orlíkům přeji vydařený start do jejich ultra závodu :-).

výsledky