Vyzval nás...a tak jsme šli...RADEGAST

Ne, nezbláznila jsem se. To jenom parafrázuji název jedné víkendové akce. 1. ročníku  závodu Radegastova výzva, který proběhl tento víkend v beskydských Trojanovicích. Na závod jsem se přihlásili první den registrace. Spolu se startovním číslem se nám podařilo ukořistit i ubytování v chatě, což se ukázalo být strategickou výhrou. Ti, co spali ve stanech, to s ohledem na nepříznivé počasí neměli vůbec jednoduché.

O co se jednalo? Radegastova výzva je  24 hodinový štafetový závod týmů, kdy se zdolává cca 11 km dlouhý okruh vedoucí z Trojanovic na Pustevny a zpět. Náš tým jsem tvořila já coby demokraticky zvolená kapitánka, Robert a kamarád Martin. Navrhovala jsem spoustu originálních a myslím si, že i vtipných názvů týmu. Kluci jsou ale strašně konzervativní, takže mi nakonec odhlasovali asi tak 20-tý název v pořadí…neprovokující a vše říkající „Lenka a dva kluci“.  

Zaujal mě hlavně podtext celé akce. Byla určena na podporu nadace Haimaon, která podporuje transplantaci kostní dřeně.  Popravdě řečeno, původně jsme chtěli celou akci pojmout rodinně. Vzít i děti, po závodě s nimi vyjet lanovkou na Pustevny, opéct si buřty, vyblbnut se v Tarzanii. Jenomže naše plány zkazila nejen nemoc jednoho z prcků, ale i počasí – zima a několik dní trvající déšť.

Vytyčili jsme si jednoduchý cíl. Nebýt poslední a dát minimálně 12 okruhů, tedy každý čtyři. S postupem závodu se naše nároky zvyšovaly. Už jsme nechtěli být poslední, ale ani 70-tí, ani 60-tí, Martin začal přemýšlet o 15-ti kolech a tak podobně…Ale postupně…

Ve 12:00 hodin měl zaznít startovní výstřel. Ale nezazněl. Starosta obce Trojanovice si vzal špatnou pistolku. Tudíž se vybíhalo na povel“ „tři, dva jedna, teď“. Rána  z pistole sice vyšla, ale až když nám běžci zmizeli z očí. Pršelo a tak jsme se po startu šli schovat do chaty. Myslela jsem si, že Martin doběhne tak za necelé dvě hodiny. Šla jsem si nejprve lehnout a pak se s Robertem mrknout do jídelny, kde se mimo jiné prodávaly boty Inov8, různé hole a běžecké oblečení. V klidu si vybírám, každou botku vezmu do ruky, každé tričenko přiložím na tělo. Nikam nespěchám, Martin je přeci na trati.

Hahaha, najednou slyším: „No Lenko, kde jsi“?  Martin!!! Ježiš, zvládl to za 1:15 a nenašel mě u předávacího místa. Dává mi na nohu čipy a na mé protesty, že musím jít ještě čůrat,  reaguje suše a drsně skrze zuby: „až na trati“.

Mé první kolo. Prší a vytrvale. Slovy klasika: „chčije a chčije“. Běžím od chaty Koksař kolem potoka, míjím stanici lanovky, pořád běžím. Asfaltka se mění ve stezku a už zahýbám na modrou značku, se kterou přišel prudký výstup vzhůru na Pustevny. Šlape se mi dobře. Já mám kopce ráda. Ale nemám ráda bláto, takže první břečce se ještě  vyhýbám, druhé taky a u třetí je mi to už jedno, protože ono se to nakonec všechno vyčistí. Šlapu, šlapu a najednou vidím obrysy jakési ohořelé budovy. Ty jo, to je přece Libušín. Jééééééééééé, já už jsem na Pustevnách, to byla nějaká rychlost. Výstup je intenzivní, ale krátký, přece jenom to není Lysá Hora. Pustevny jsou lautr rovina, znovu přecházím do běhu. Proběhnu kontrolou, čipy zapípají a běžím dále. Za Pohádkou šup doprava. Kromě deště je i mlha, škoda, na hřebeni se nemůžu kochat žádnými výhledy. Soustředím se raději na nohy, abych nezakopla o nějaký kámen. Zprvu počítám kaluže, do kterých zahučím a přemýšlím, co je hnusnější – zda mít v botách vodu nebo bahno…Takové otázky si budu klást až do skončení závodu, neboť obojího je na trati spousta. Přeběhnu kousek po sjezdovce  cesta začíná klesat, chvílemi jsou to opravdu sešupy. Zpomaluji, protože z kopců běhat neumím a navíc mám v hlavě  už asi napořád uhnízděný strach o koleno.  Teď už běžím po zelené značce, míjím další kontrolku, cesta se zpevňuje, až je z ní asfaltka. Už se nemusím bát PŘYDAT. Na Koksař doběhnu za cca hodinu a půl, garminy mi ukazují 11 kilometrů. Předávám čip Robertovi a jdu si odpočinout. Promočené boty vyplním novinami a jdu se najíst.

Robert potřebuje na zdolání trasy asi tak o 15 minut méně, než já. Ani se nestačím rozkoukat a už předává čipy Martinovi.

Do druhého kolo vybíhám trošku pomaleji. Přece jenom si nedělní maraton začíná vybírat svou daň. Naštěstí ale přestalo pršet, chvílemi vysvitlo sluníčko a tak po zdolání výstupu na Pustevny chvílemi i fotím. A kochám se. Raduji se, že jsem na horách, vysloveně si běh užívám. Jen při sebězích jsem zase krapet opatrnější, dost lidí mě předběhlo, ale já nechci riskovat pád. Najednou si uvědomuji, jak velký mám hlad, takže po předání čipu Robertovi mé kroky směřují za gulášem.

V chatě zní U2. Po celou dobu závodu v jídelně totiž probíhají projekce live koncertů na velké plátno. No a na mě vyšla zrovna tahle parádní skupina. Chvílemi si zpívám a chvílemi si říkám, že by nebylo špatné už  nikam neběžet a radši „zapařit“. Pepa z konkurenčního týmu Oceláci se této myšlenky také chytá, ale Robert je nakloněn spíše tomu závodění, takže po 22-té hodině jdu disciplinovaně na předávku čipu. Je tma, to je jasné. Ale neprší. S čím se ale blbě bojuje, je mlha, která vládně na Pustevnách. Je opravdu hustá tak, že by se dala krájet. Nepomáhá ani intenzivní světlo z čelovky. Naštěstí si trasu dobře pamatuji z předchozích kol, no hlavně různé kaluže a bažiny, jdu podle nich, takže nezabloudím, ale jednoho běžce jsem musela navést správně, trochu v té tmě a mlze zazmatkoval. Netroufám si už vůbec běžet, nevidím totiž na krok. Na předávku se dostávám až za dvě hodiny a dvacet minut. Mám zase velký hlad, jdu na polívku a pak do postele.

Jenomže vůbec nemůžu spát. Sotva usnu, zdá se mi o běhání. Stejně už zase dorazil Martin, dává mi čip a já vyrážím. Zase začalo pršet. Ale už není taková tma. Pomalu svítá. Překvapivě rychle se dostávám na Pustevny, cestou mě míjí Klára Rampírová, hodně svižným krokem, šup šup šup. Je ráno a svítá. Sem tam z mraků vykoukne sluníčko a je to neskutečná nádhera, tak fotím a fotím a kochám se. Za nějaké dvě hodiny jsem v cíli. Poslední kolo jsem dala za 2 hodiny. Jdu se odměnit. Dávám si banán, polívku a Radegasta. To je LAHODA. Uvědomuji si, že mě bolí nohy, ruce, záda, břicho a vlastně celý člověk. Ale je mi blaženě. V nohách mám 44 kilometrů. A už neusnu. Jdu se tedy dívat na předávku. Sem tam zdrbnu s nějakým běžcem či běžkyní. Furt se nalévám horkým čajem a ionťákem, jsem hrozně vyžízněná.

Stále sleduji průběžné pořadí našeho týmu. V celkovém pořadí se stále motáme kolem 50-tého místa, v kategorii mix kolem místa 20-tého. Kluci se hecli, každý dávají nakonec 5 kol, s mými čtyřmi je to dohromady 14. Jsme spokojení, nakonec nám výkon stačí na 50. místo z celkových cca 90-ti týmů.

Pro mě byla Radegastova výzva pohodovou akcí. Hory a kopce, žádný stres. Tým jsme poskládali výborně, kluci jsou pohodáři a běhá jim to čím dál tím lépe. Škoda jen, že za VZS jsem byla jediná. Já vím, bylo to týden po PIMu, v květnu se už navíc hodně plní termínovka a člověk nemůže být všude, že jo J A Koudy beztak nemá boty…A já stále nemám VZS šusťákovku...

Tak ahoj v sobotu na Lysé!!!

P.S. A hnusnější než voda  je bláto. Pronikne  skrze boty, skrze ponožky a zažere se vám do kůže. Ani rejžák mi nepomohl, neb je to špína „zažraná“ J