Jak nebudeš trenovat, tak nemužeš přydat aneb Bude ako nebolo.

 

Přesně ve smyslu oravamanského hesla Bude ako nebolo, tak přesně bolo. Krásně, tvrdě, drsně. Při loňském on-line přihlašování na Oravamana jsem se hrnul k počítači celý natěšený, jaké to bude supr, jak budu trénovat a jak na tom budu lépe, než loni. Přihlásil jsem i všechny ostatní, abychom do toho šli společně. Nedal jsem jim možnost couvnout. Poky, Stoša a já z VZS OV a kolegové Filip a Honza - anesteziologové, aby mě měl kdo zresuscitovat. Na jaro jsem začal mít pocit, že to nebude lepší než loni. Halfironman s ukrutným převýšením! Prodloužení trasy kola a běhu mě začalo strašit. Místo toho mi ale začalo hodně chutnat pivo a v jeho pití se furt zlepšuju. Stávám se znalcem. Myslím, že jsem v tom pivu v oddíle jeden z nejlepších.  Proto jsem taky prezident! A taky se jen tak nevzdám, musím trénovat. Sedl jsem na kolo a jel jsem třeba na chatu. V červnu. Jelo se mi dobře a já se rozhodl, že Oravamana půjdu. V den odjezdu bylo fakt hnusně, pršelo a směrem na východ se počasí horšilo. Já jsem měl kupodivu náladu velice výbornou. Těšil jsem se! Těšil jsem se, jak to budu od začátku prat! Tak, jak bývám spíše nervózní, teď jsem se fakt těšil. Těšil jsem se i z toho, jak byl nervózní Stoša. Dokonce večer po haluškách jsem chtěl už vyrazit do betle a Stoša mě přemluvil ještě na jedno pivo. Vždycky to bývalo naopak. Bylo mi fajn, věděl jsem, že to budu strašně prat! U večeře taky říkala Filipova žena Táňa, že kdysi dělala triatlon, ale že o tom nikdy tak moc nemluvila jako my. (myslela asi Stošu, Filipa a Honzu). No a Filip povídal, že jeho kámoš Králík říká: Kdo hodně mluví, málo rube! Ihned se to stalo dalším mým heslem. Zmlkl jsem a věděl, že budu rubat. Jak píše Stoša, ještě jsme si naplnili pytle a šli spát.

Ráno. Hnusně. Ale já se furt těšil. Stoša mezí tím, jak jsem se těšil, stihl odejít asi desetkrát na WC. Nikdy mi to neopomněl oznámit. Jsem furt v klidu. Nemluvím. Kdybych hodně mluvil, málo bych rubal! 

Start. Ta voda je fakt dost studená. Na první bojce se jeden z borců odchýlí od trasy a chce bojku obeplavat zleva, pak si to uvědomuje a cpe se mi to dráhy. Chystám plavecký lokýtek a následně patičku. Včas si uvědomuju, že tím démonem je Stoša. Rozhoduju se, že ho ztrestám jinak. Uplavu mu. Jde mi to ale hůře než jindy, vůbec se nemůžu rozplavat a v hlavě mi zní slova Filipa, který večer před závodem popisoval styl mé dcery Maji, když ji před lety viděl poprvé na bazéně: "Dělala takový Brownův pohyb". Tak nějak náhodně se v kapalném prostření dopohybuju k depu. Snažím se nasadit ponožky a dres, protože je fakt kosa, ale jde to ztuha. Mrznou mi nohy. Ale v deset má podle všech zpráv už svítit slunce. Nemůžu si sakra ani nasadit rukavice. Nestíhám ani kontrolovat a zatahovat břicho. A pořád neumím tak ladně naskočit na kolo jako ostatní triatlonisti, po výběhu z depa musím vždycky zastavit, přehodit nožku, najít pedál. Bože je to tak trapné a neefektní. Naučím se to. Nebudu o tom mluvit a naučím se to. Je mi furt kosa na nohy, musím se zahřát a roztáčím kopyta jako bostonská mlátička. Vzhůru do gury! 90 kiláků s masakrosním převýšením. Jako bývalý plavec mám problém. Psychický. Vždycky vylezu celkem brzo z vody a na kole mě začínají všichni dojíždět. Někdy se kolem mě proženou celé hordy vyšvihaných cyklistů. Nemám je za to rád. Dále si plně uvědomuji, že se mi asi dnes vrátí škaredé věci, které jsem dělal Filipovi a Honzovi na Lysacupu. Vždycky, když jsem je předbíhal, poplácal jsem je po rameni a něžně pravil: "Už to začalo". Filip mě stopro dojede... Peru to do kopca. Neznám bratra a stoupám na Huty. Dojíždí mě Stoša, normálně kecáme a pak ho nechám jet. Furt mlčím a rubu. Dojíždí mě Filip: "Budeš závodit?". Ne voe, se kochám! Rubu a peru to. Je mi fajn, až na ty nohy. Prvně mi zfialoví prsty, pak zmodrají, zčernají.  Až pak se teprve amputují. Je dlouho po desáté a furt hnusně, občas prší. Slunce nikde. Mi ale takové počasí vyhovuje.

Na otočce slečna rozdává banány, každý si bere a jede dál. Já ji prosím, jestli by mi ho neoloupala. Asi mi nerozuměla nebo to neuměla. Slupka je hnusná. Vracíme se do Zuberce, kiláky ubíhají, jede se dobře. U cesty vidím Filipa, jak mění kolo, má defekt. To je škoda, chtěl jsem ho ještě předběhnout. Za chvíli vidím u krajnice Stošu, jak běží s kolem. Defekt. Co budu dělat, s kým se budu měřit? Ještě před Zubercem mě dojíždí Filip s opraveným kolem: "Jsi měl taky defekt???" Tvářím se, že tam nejsem, že jedu někde kolem Hlučína do obchodu. Mlčím a rubu. Stoupání na Ťatliakovu chatu je pravý očistec, cyklisté kolem mě křižují cestu zleva doprava, nadávají, vysedají z kola. Jeden z borců vždycky sesedne, chvíli běží, pak nasedne a houkne na okolní turisty, aby ho potlačili. Daří se mu to dobře, udělá to přede mnou asi pětkrát. Chci to zkusit taky, ale nemůžu sesednout z kola...

Depo. Tak jsem dojel. Teprve teď mi dochází, že mě ještě čeká půlmaratón.  Přezouvám boty, dávám tyčku, loučím se s prstama. Šinu se na hřeben Roháčů – na Rákoň a fakt nemůžu. „Nemáš vole natrénováno a hrneš se do takových masakrů!“ „Bude jako nebolo“ a tak podobně a tak dále a jinak mile se povzbuzuji. Na hřebeni mě dobíhá Stoša. Je úplně mimo, je natěšený, nemůže se dočkat seběhu a těší se, jak to bude prat! A taky že jo, běží jak srna, spíše jako srna, kterou někdo hodí v Roháčích ze skály. Je neuvěřitelně rychlý. Daří se mi místo šinutí klusat. Z hřebene to klouže, a někde po chodníčku teče potok. Posledních 8 km zvládám indiánským během, myslím na amputované prsty, nemoci srdce, pošastané obtloustlé týpky, kteří si myslí, že to bez tréninku půjde a na pivo. A na to, že příští rok nejdu! 

Cíl!!! Borec vyhlašuje jméno, jsem půlželezňák, Stoša nabízí pivo. Nohy přestávají mrznout, začíná mi být dobře, začínám si myslet, že příští rok půjdu znovu. Jsem spokojen. Večer sedíme na vyhlášení, už jsme zase polochytří a víme, kde jsme kurde měli přydat. Stoša mluví i o tom, že by chtěl zkusit být veganem. Rozmlouvám mu to, podle mě má ale ztuhlé nefunkční bubínky. Prostě mě nevnímá. Poky přináší plnou mísu jídla, na chvíli odchází a nabádá nás, že polovinu mu máme nechat, jinak si můžeme dát. Stoša zprvu jako správný vegan dlube do rýže, pak sebe i nás nahlas přesvědčuje, že Poky už nepřijde a spořádá všechno maso. Utírá si mastnou hubu a vstává, že si zajde pro řízečky. Kuřecí…

Letos nenechávám Stošu pařit a chodit po rukách a radit reprezentantům v triatlonu, jak mají trénovat, protahovat se a stravovat. Jdeme spát, ráno musíme za rodinami. Já musím za Majou, hodím ji do bazénu a podívám se na ten Brownův pohyb… 

S pozdravy Kurde přydej, Kdo moc mluví, málo rube, Bude jako nebolo, Když netrénuješ, tak se nediv a Nenech si amputovat prsty

Váš Koudy

FOTO OD FILIPA
VÝSLEDKY