ORAVAMAN 2014 HALF IRONMAN

datum: 12.7.2014

účast: Koudy, Poky, Stoša

doprovod: Poky team

       Bude ako nebolo znovu? To byla první otázka, kterou jsem si položil, když jsem v pravé poledne nastoupil ke Koudymu do auta a vyrazili jsem směr Zuberec SK. Podobně jako loni jsme se chtěli zúčastnit krásného triatlonu v okolí Západních Tater. Těšil jsem se moc, protože jsem poctivě trénoval všechny disciplíny. Koudy se také těšil moc, protože si pěstoval figuru a hodně odpočíval, takže byl rozhodnutý to pořádně naprat. Cesta ubíhala v pohodě, bylo pořád zataženo a místy pořádně lilo. Tentokrát jsme vůbec nebloudili jako loni a dojeli jsme najisto. Nejdřív jsme se zaregistrovali na penzionu Pribisko k závodu a pak jsme se jeli ubytovat. Vypakovali jsme všechny věci a začali si plnit pytle. Nejdříve jsme si sbalili pytel na běh, a pak na plavání a kolo. Za cca hodinku jsme se museli vrátit na Pribisko, aby nám naložili kola a pytel na běh. Pak už nás čekalo jen příjemné posezení u pivka a halušek s dalšími kamarády.

       Ráno vstáváme v 5:30, autobusy k Liptovské Maře totiž odjíždějí kolem sedmé. A k autobusům máme naštěstí odvoz v 6:30. Takže máme dostčasu na ranní toalety, snídani, případně spršku na probuzení a dobalit si věci. Vše běží dle harmonogramu a před sedmou odjíždíme autobusem od Pribiska k Maře. Ta Mara je studená jak cyp. Loni měla aspoň 19st., ale letos jen 17, tudíž beru neoprén každopádně. Uvědoměle si ohýbám rukávky, aby mě moc nedřely. Nakonec mě dře alespoň lem kolem krku. Je mi sice tepleji, ale nakonec jsem snad pomalejší než loni v plavkách. Navíc při obeplávání první bojky jsem byl trochu mimo a lehce jsem vyšťouchal prezidenta Koudyho z dráhy. Jenže on se nedal, pořádně to pral a uplaval mi o tři čtvrtě minuty. Po plavání se celí zmrzlí potkáváme v depu. Koudy je už skoro hotový a redy na silničku. Já se trápím především s rukávky a balením věcí, takže trávím v depu přes pět minut. Nevadí, pořádně to naperu a seknu ho na Hutech. Poky, ten je dávno pryč a jede svůj solo závod. Nasedám na kolo a pořádně to peru ať se zahřeju. Koudyho opravdu dojíždím ve stoupání na Huty a chvíli jedeme spolu a povídáme si. Pak si samozřejmě uvědomím, že to není tlachání v dešti, ale závod a že to máme pořád prat co to de. Jede se mi fantasticky. Držím se v určité skupince jezdců, různě se míjíme, protože se nesmí hákovat. V polovině na otočce v Suché Hoře rychle šlehnu gel, pak jím banán a ionťák piju průběžně. Valím zpět do Zuberce. Mám náskok na Koudyho, Kempíka a další. Jen Poky je už někde fuč. Při sjezdu přes Blatnou vlastní blbostí píchám duši. Prostě jsem to moc pral. Slezu z kola a běžím a brečím do Zuberce, závod skončil, nemám vercajk a pěkně jsem si to posral. Po pár minutách zastavuje jedno auto, ale nemá mi jak pomoct. Pak jeden borec zpomaluje, ptá se mě co se děje a po sto metrech mi odhodí svoji taštičku se vším. Jen pumpu nemám. Beru taštičku a běžím si dál. Po dalších dlouhých minutách zastavují dvě holky a půjčují mi pumpu. Teď již žádné výmluvy. Musím to odborně vyměnit nafoukat a pak to prat dál, bo to ještě neskočilo. Moc jim děkuju, sedám na kolo a snažím se stíhat stovku borců, co prosvištěli kolem. Nakonec dorážím na Tatliakovu chatu celkem spokojen, protože jsem stále předjížděl pomalejší borce. Jo zezadu se dobře útočí. V klidu se převlíkám na běh. Furt pršelo takže jsem z kola prokřehlý. Dávám si dlouhý rukáv a na to dres. Nazuju botky, posvačím a piju. Vybíhám celý natěšený, že pokračuju a dokončím závod. Co mě to napadlo, že končím. Ztratil jsem sice skoro půl hodiny, ale vše se dá, hlavně to pořádně naprat jak stále Koudy dva dny zdůrazňuje. A ponaučení na příště, vozit si pytel s vercajkem, abys mohl být zpět v závodě za pár minut. Běh střídám s chůzí, přece jen to je docela prudké, navíc u toho dojídám tyčinku. Vlastně žeru a předbíhám jednoho borca za druhým. Na Rákoni dorážím Koudyho, prohodíme pár slov, napijem se u občerstvovačky a mizím. Začíná seběh a já to musím furt prat dál. Při seběhu se potkáváme s blátem kamením a místy je tolik vody, jako bychom běželi potokem. Botky už jsou totálně mokré. Předbíhám desítky lidí a snažím se dohnat, co jsem ztratil. 3km před cílem ještě trochu ždímu pérka a fest to peru do cíle. Dole již svítí sluníčko, vyhrává hudba a komentátor řádně každého hlásí a povzbuzuje. Finiš, cíl a hotovo. Hned potkávám známého kolegu Filipa Buršu a s endorfíny v krvi si živě sdělujeme zážitky. Ani nijak zvláště nesleduju čas a nehledám výsledky. Jsem pul ironman. Prostě jsem dokončil a to je nejvíc. Pak čekám na Koudyho. Ten to fakt pral jak cyp až z toho trochu vytuhnul, ale doběhl. Koudy je pul ironman. A Poky ten vlastně taky. Dokonce se vlezl pod šest hodin. Je to borec a stále nesporná týmová jednička. 

       Pozávodní atmošku si vychutnáváme s pivem, guláškem a diskutováním s ostatními a hlavně vzájemným gratulováním jak jsme všichni strašně dobří, jak jsme se všichni hecli a překonali a jak sme to pořadně prali. Večer na párty moc nepijeme, jdeme brzy spát, protože ráno spěcháme za dětmi domů. V neděli před pátou ráno vstáváme, rychle balíme a fičíme autem dom. Máme stále pozávodní euforii, jsme lehce nedospaní, ale plní dojmů, taky máme plné pytle a špinavé kola. Ale jsme hlavně neskutečně šťastní, že to máme za sebou.