Valašský hrb

Od vyléčení zraněného třísla a stehna, které jsou už stoprocentně fit (narozdíl od paty, která stále pobolívá), ve mne uzrávalo rozhodnutí o účasti na Valašském Hrbu, jehož hlavním partnerem je Merrell. Svědomí a pocit jakési zodpovědnosti vůči sponzorovi se nedal vytěsnit ani oklamat. Zbývalo vybrat si jednu ze 4 distancí (10, 20, 30, 50 km), které organizátoři připravili. Ještě po Lysé předchozí sobotu jsem si pohrávala s myšlenkou něčeho delšího, v neděli jsem se přikláněla ke třicítce. Jenže dny plynuly, či spíše sršely jeden za druhým a mě se nějak nedostávalo dostatečného odpočinku, natož nějakého tréninku ... V pátek odpoledne jsem únavou odpadla, a to jsem ani nejela do práce na kole. V sobotu ráno jsem měla chuť vypnout budík, mobil a spát do nekonečna ... Představa jakékoli jiné aktivity mi docela dost trýznila mysl i tělo. Ale závazky jsou závazky :).

Dávám to, rozum převálcuje mé ubohé tělíčko žádající odpočinek. 7:00 přijíždím na smluvený meeting point u náměstí Republiky, za chvíli potkávám řidiče Matěje, Macek přichází do 5 minut a společně fičíme na místo startu. Cestu tak nějak zvládnu ve stavu apatie a hybernace. Kluci běží třicítku, já se vzhledem ke svému stavu už ani nerozhoduji a minulou neděli nahlášenou dvacítku beru všema deseti. Mám dost času, vybíhám o hodinu později než li ultra borci na 50 km a půl hodinu po třicítkách ... Potkávám spoustu kamarádů, známých a přímou úměrou se zlepšuje i můj vyhořelý stav. Sluníčko krásně hřeje, ale zatím tak akorát. Tak jak plynule roste venkovní teplota, s postupujícím časem klesá počet běžců chystajících se k běhu. Běžci dvou nejdelších distancí jsou už v pohybu, nejvyšší čas se alespoň pár kilometrů rozběhat. Lanařím Kristýnu Skupienovou, která vypadá, že by si rozcvičení do běžecké pohody docela i odpustila :). Ale nakonec se mi to podaří a tak si to užíváme ve dvou. Už v prvním kilometru po trati je mi jasné, že to dnes nebude zase taková sranda a i když mě čeká nastoupat pouhých 562 m, někde jej nasbírat musím. Začíná to docela dost péct, tak si dáme asi zase jednou smaženici za živa ...

Pár minut před startem, stojíme na travnatém prostranství, vidím Hanku Holoubkovou, tož to musím jít ještě na poslední chvíli aspoň pozdravit. Moc si toho říct nestihneme, snad jen to, že to přece nějak zvládnem :). Stojím v podstatě někde na pomezí první a druhé řady, není zase tak mnoho, podle listiny přibližně 130. Dnes jsem se komplet sladila do černo růžové, tak přece můžu být vpředu. Na design! Poslední půlminuta, odpočítávání! 10 ... 5 ... 3! 2! 1! Vystřelíme vpřed a okamžitě to točíme doleva do mírného stoupání. Je to nějak moc rychlé, Hanka asi běží spint na 100 m, mám co dělat, aby to ty moje astmatické prudůšky vůbec udýchaly, cítím zase problém se „dodechnout“ ... Široká cesta, od začátku lehce zvlněná,  startovní pole se pomalu natahuje a já konečně po dvou, třech kilometrech nacházím plíce i ideální tempo. Zůstávám sama samotinká ... Hanka se někde ztratila za mnou, tak to určitě v druhé polovině vytuhnu. Ale zatím se běží fajn, terén je krásný, měkké rovinky lesem, kopečky, ale velmi technicky nenáročný terén, nebojím se to pořádně valit dolů hlava nehlava. Užívám si to, první občerstvovačka, chci ionťák, beru vodu, nevadí :))). Běží se pěkně, nic mě nebolí, patu necítím ... 5. km, čas něco pod 25:20, jó to jde, čtvrtina za mnou. Seběh dolů, táhlá rovina, jééé VZS dres září v dáli! Jééé Miro!!! Podpora na trati, úžasné, jen kdybych se i já tady v tom mírné stoupáníčku cítila stejně, mám asi maličkou krizi. Miro natáčí, já se snažím zase rozběhnout v seběhu. Jde to, fičí to, krásné prostředí ... Kilometr do otočky, krásný lesní podklad ... jů tady je to pěkné ... potkávám některé borce z delších distancí, vracejících se zpět. Začíná se to tady hemžit běžci. Čeká mě otočka, jako všechny ostatní, vůbec mi nevadí, že poběžím stejnou trasu zpátky, jak moc se mi to tady líbí ... otočka, občerstvovačka. Jééé melouny! Tak to se i zastavím :). Voda, ionťák, houbička na hlavu. Mezičas hodinek zastavuji až asi po minutě v čase 49:30.

Tak ještě to samé zpět. Potkávám pravděpodobně druhou ženu v pořadí, pak Hanku, nějaký náskok mám, další běžci, jééé to je pěkné, navzájem se povzbuzujeme. Utíká to rychle, 5 km do cíle, čas asi kolem 1:10:xx ... to už nějak doklopýtám. Pole běžců se mění, mísím s běžci na 10 km, kteří na 5. km měli svoji otočku. Poslední občerstovačka, už to není ani 4 km, ale já těm melounům prostě neodolám. Fičím dále, jééé můj profesor z výšky u tratě! A tak si plácnem :).Výživné stoupání, ale přesto běhatelné, zde už hodně běžců jen jde. Dá se to. Už to mám za pár. Zase prudký seběh, výběh a přibližně jen 1,5 km do cíle. Sil je dost, energie nechybí. Protínám cíl v čas 1:35:38 jako první žena a 12. celkově. Miro přichvátá přesně tak akorát a potkáváme se v mém doběhu. Ani nejsem k.o, ideální stav na to si naplno užívat pozávodní atmosféru, sdělit dojmy a dočerpat energii.

Pěkný závod, doporučuji všem červeně zapsat do termínovky!!! Technicky nenáročný, přesto zvlněný terén, veden polními cestami, lesem, velká část trati krytá stromy. Super organizace, příjemní lidé, sluníčko nad hlavou :) Pokud zdraví dovolí, příští rok určitě minimálně dvacítku znovu. Miro sestříhal videjko, tak koukněte a příští rok se přihlašte ;)

Výsledky

Fotky

Horský běh na Lysou horu 2015 - poprvé a NAPOSLED!

Nutno podotknout hned na úvod, než se pustím do líčení slastí i strastí tohoto závodu, že ono NAPOSLED v nadpise není rezignací, znechucením ani zahozením běžeckých bot do popelnice,  nýbrž prostým konstatováním faktu, že letošní, již jedenáctý ročník byl prostě poslední. A tomu odpovídala i trička s křížky i hřbitůvkem, ač při prvním pohledu jsem si myslela, že mi to tričko Luďa navrhl na míru, neb už dopředu tušil, že na tomto závodě pohřbím veškeré své běžecké ambice a sebevědomí. Na druhou stranu naštěstí jen to! Mohyla s člověkem mé velikosti by se při nějakém dalším závodu překračovala těžko. Ale pojďme hezky popořádku.

Poslední ročník jsme přišli uctít, a i nějakou tou slzou potu oplakat Deni, Ivon, Miro, Keňan, Berďa, Lenkačlenka s chlopem a já.  Možná by přišel i Jarynek, kdyby se na google+ nepodíval  až v deset ráno, kdy zjistil, že asi zazdil nějakou akci, a tudíž nás nepovzbudí ani nás nezvideodokumentuje, Orlík by možná taky dorazil, kdyby věděl, že se vyhrává pivo, a i prezydent by se určitě ukázal, kdyby ještě byl býval někdy běhal :-) :-)
Startovalo se v jedenáct. Už před startem jsem si uvědomovala, že má příprava tentokrát (vlastně jako vždy) nebyla zrovna běžecká. Celý týden vysedávat u maturity, zadělávat si na puchýře a oteklé nohy v lodičkách a závodit s kolegy tak maximálně v konzumaci chlebíčků a zákusků, abychom si obalili nervy a byli na studenty hodní, není ideální přípravou. A mé náhlé hnutí svědomí a 50km cyklovyjížďka ráno před startem se setkala jen s konstatováním: Ty nejsi normální, kdy ty z toho vyrosteš.  A ač Miro poznamenal, že jsem od posledního běhu zase vyrostla (čímž mě nepotěšil :-), musím konstatovat, že z blbých nápadů nevyrostu asi nikdy. Tak tolik k přípravě.
Pak už se odstartovalo, tradičně jsem se nehnala dopředu, to jsem ponechala na týmové jedničce Stošovi, ženských hvězdách týmu Deni a Ivon , šedé eminenci celého závodu, kterého před startem ani od startu až do cíle nikdo neviděl, a přesto nás skoro všechny předběhl - Mirovi - stálici předního až středního pole Keňanovi a na stoupající hvězdě týmu a na týmovou jedničku brousícím si zuby Berďovi. Od těch všech jsem si s úctou sobě vlastní udržovala odstup, a tak o tom, jak krásně dýchali, našlapovali a předbíhali soupeře, vám bohužel nemůžu říct vůbec nic. 

Ale ani mně se zpočátku nevedlo špatně, po roztržení startovního pole se mi dařilo držet tempo, praktikovat něco, co vzdáleně připomínalo běh, i do kopce a pomaličku předbíhat soupeřky. Rozhodilo mě až to, na co se všichni těšili, na co mě lákali už v autě a co považovali za zlatý hřeb – bubeníci a vuvuzela pod sjezdovkou. Zatímco se had soupeřů přede mnou v rytmu bubnů vlnil do sjezdovky, já jsem pokračovala ve svém rytmu um---ca---ca---um---ca---ca, kterému se bubeníci nechtěli přizpůsobit. A přestože bubnovali jistě krásně, a až budu dělat nějakou další akci pro Afriku, ráda si je najmu, tak na té louce a v lese mi to prostě vadilo. Má filosofie kochat se, poslouchat ptáčky, šum stromů  a růst trávy vzala za své.  Ale hnalo mě to aspoň dopředu, neb už jsem chtěla být z jejich doslechu, a možná přispěli i k tomu, že jsem zase pár soupeřů předběhla. Takže bubeníci, díky.
Pak však přišel kámen úrazu. Nejrychlejší mi utekli, pomalejší byli kus za mnou, přišel bod zlomu na kopci, mlha a já valila v přímém směru, místo abych to stočila zpět z kopce. Asi po dvou stech metrech jsem narazila na pokácené stromy v cestě a dva lesní dělníky. Chvíli jsem si myslela, že si Luďa vymyslel zpestření závodu a že proklestění si cesty je bodovaným stanovištěm na trati, takže jsem se začala sápat po motorové pile jednoho z dělníků, ale jejich nechápavé pohledy a ujišťování, že přede mnou tam opravdu žádných 200 lidí neproběhlo, mě přesvědčily, že běžím špatně. Takže čelem vzad a rychle zpátky.  Když jsem se dostala znovu na trať, všichni, s kým jsem soupeřila, už byli v trapu a já se propadla aspoň o třicet míst. To jsem míjela 6 km a napadlo mě podívat se na své krásné nové všeměřící  hodinky. Čas ukazoval 35 minut, tak jsem se v duchu pochválila, že to je pořád ještě víc než dobré a že rubu hezky – když jsem na hodinky ale koukla na 8. kilometru a ony ukazovaly stále 35 minut, pochopila jsem se, že jsem je nechtěně stopla a že to vůbec není tak dobré.
Navíc se začal ozývat prosezený maturitní týden, všechny ty zákusky a chlebíčky, nohy tuhly, kyčelní bochánky začaly bolet a síly na znovupředbíhání všech dříve předběhnutých prostě došly. Navíc se proti mně, jíž na cestě dolů, objevil Dědek Beskydský. A to mě dorazilo (to, že běžel jen kratší  5km trasu jsem se dozvěděla až v cíli). Takže jsem se sice snažila dále, ale ten pravý bojový duch ze mě vyprchal a motivací se stalo dosáhnout cíle. A to se mi povedlo. V cíli už čekali vymrzlí rychlíci našeho týmu, takže rychle oblíknout, občerstvit se, počkat na Lenku – její doběh mě opět přesvědčil, že není důležité běžet nejrychleji. Ač naše oddílové běžecké pole uzavírala, její proběhnutí cílovou páskou nešlo přehlédnout. Luďovy ovace a plechovka piva, kterou jí, jako jediné, hned nějaký chlápek vtiskl do ruky (jsem zvědavá, jak to Robertovi bude doma vysvětlovat :-) ), mě přesvědčily, že na to příště musím jinak :-)

 

No a pak už jen seběh, a jelikož trasu optimalizoval Berďa, tak jsme běželi pod heslem naokolo je to blíž. Ale každý sám svého štěstí strůjce – Berďa tak prošvihl twins ve sprše:-) Naštěstí neprošvihl polívku, což je pro něj aspoň půlka radosti. Pak jsme si dali společně všichni kafčo, nahlédli do harmonického soužití dvojčátek a jejich sesterského půjčování si oblečení :-)  i do kuchyně Wagner´s family, neb to, jak Robert zhubl, nešlo přehlédnout :-)  a následovalo vyhlášení. A pak už rychlá cesta domů, neb mě čekal další večírek…. a na večírku……chvilka napětí……  jsem se přihlásila na další závod – Salomon Dolní Morava. Takže ač mé běžecké ambice byly tímto během  pohřbeny, chuť běhat zůstala. A navíc když je člověk pomalý, pořád je kurde šance, že může přydat!!!! Ale i to podřystání a vzájemná podpora s pajtášky z VZS za tu námahu stojí!!!!!!!!! A když něco končí, a to Horský běh na Lysou fakt končí, něco jiného začíná. A kde se běhá, tam pajtášci z VZS nesmí chybět!! Takže ať Luďa vymyslí cokoli, my budeme asi zase při tom :-)

A pro detailisty a milovníky statistik:
41. Stoša  - 1:07:42 - 25. v kategorii
68. Deni - 1:13:02 - 4. v kategorii
86. Miro - 1:16:06 - 48. v kategorii
107. Ivon - 1:18:40 - 7. v kategorii
139. Berďa - 1:24:20 - 76. v kategorii
145. Keňan - 1:25:23 - 34. v kategorii
212. Míša - 1:38:19 - 10. v kategorii
238. Lenkačlenka - 1:49:40  - 14. v kategorii


Výsledky

 

PERUN 2015

       Letošní mistrovství ČR ve skymaratonu jsem vůbec neměl v plánu. Původně jsem si chtěl střihnout Porubský sprinttriatlon, ale ten byl zrušen. Takže jsem na první květnový víkend musel najít nějakou výživnou náhradu. Zhruba měsíc před startem jsem se tedy rozhodl pro Peruna a převzal startovné od Ivonky, která se bohužel zúčastnit nemohla. Celý duben jsem měl tedy čas našlapat nějaké sjezdovky v místě konání, ale to jsem nějak zazdil. Spíše jsem více rubal na kole a běhal trasy bez výraznějšího převýšení. Však se nic neděje, nějakou kondici přeci mám. Samozřejmě od Deni z loňska vím, jaká je Perun brutalita. Navíc jsem na podzim absolvoval Nezmara a ten se se mnou taky nemazlil. Nevím, asi mi to nějak uplně nedocházelo a nijak zvlášť jsem se na závod nepřipravil. A byla to chyba.

       Každopádně v sobotu 2.5.2015 jsem ráno po sedmé vyrazil s Orlíkama do Oldřichovic pod Javorovým vrškem. Ráno jsem vykonal vše nezbytné, jelikož mě čekalo více než pětihodinové martýrium, tak jsem se na své poměry docela slušně nasnídal a do auta si vzal i celé jablíčko. Na celém Ostravsku panovalo docela hnusné počasí, hlásili i déšť v průběhu běhu. Nachystal jsem si tedy třičtvrťáky, termo tílko a lehké triko s dlouhým rukávem. Stejně asi budu celý mokrý. Kolem osmé jsme byli na místě, zašli jsme se zaregistrovat a pak sedli do hospůdky pod lanovkou. Živě jsme diskutovali o tom co se bude dít, jakou má kdo taktiku. Orel byl docela rýmečko-kašlíčkový, takže se chtěl hrdě postavit na start a zkusit to, i kdyby né celé. Pája zajisté chtěla dokončit a slušně se umístit mezi ženami. Další kamarád Petr chtěl také hlavně dokončit. No a já jsem si myslel, že bych to měl dát určitě v první padesátce a určitě pod 5:30, spíše se tlačit k pěti hodinám.

       V 9:30 byli všichni již nachystáni pod lanovkou a mohlo se startovat. Vyběhli jsme po asfaltu pár set metrů ke sjezdovce. V ruce jsem si nesl jen malou lahvičku na vodu, kterou jsem chtěl naplnit až pod Príslopem a v kapsičce jsem měl telefon. Řikal jsem si, že nic jiného nebude třeba a měl jsem pravdu. Občerstvovačky byly totiž dostatečné a dobře zásobené. Na prvním kopci jsem se cítil dobře, pozoroval jsem akorát určitou tuhost v lýtkách, ale ty se postupem času jěště zahřejí. Horší to bylo při prvním seběhu, kdy jsem se nemohl zcela spolehnout na levý kotník. Trošku mi vázla stabilita zleva a byl jsem pomalejší než jindy. Uvědomil jsem si, že pro zbytek maratonu to může být docela problém. Ale stále běžím, tak nehledím na problémy a snažím se užívat si Beskydy jako obvykle. Druhé stoupání je stále docela v klidu. Ovšem při sěbehu opět platí pomaleji, ale jistě. Navic ke konci nás trasa protáhla korytem potoka, ostrými, velkými šutry a kořeny. Pro můj kotník fakt děs. Ale ustál jsem to bez pádu. Posléze se dostávám pod sjezdovku na Prislop. Zde je již druhá občerstvovačka a 13km. Piju ionťák, plním lahvičku vodou a vyrážím do sjezdovky. Přichází první výraznější potíže, nohy jsou ztuhlé, jsem pomalý a definitivně mi utíká Zuzka, druhá nejlepší žena. Vlastně neutíká, protože se v podstatě všichni plazíme po čtyřech nahoru. Dále si pomyslím, že by mi asi pomohli hole. Se dvěma či třema mini přestávkama se dokodrcám na konec vleku, oběhnu regulovčíka a valim dolů. Ihned ovšem brzdím, protože pode mnou snad svislá půl klilometrová stěna dolů. No padák jsem si nevzal. Naštěstí vidím někoho před sebou, že nějak sbíhá, tak to zkouším taky. Stehna dostávají zabrat, boty podkluzují, kotník zhruba dvakrát bolestivě odpovídá a já už si jen říkám, že bude stačit ve zdraví dokončit. Jsem dole, jdu znova k pití, beru banán a plním láhev. Za dvě minutky vyrážím dál. Potkávám Petra z auta a vysvětluju mu, že Prislop je zasraná prasárna. Pokračuju na Šindelnou a doufám, že už mě nic nepřekvapí. výstup už je trochu pomalejší. Následuje hřeben, který by se za normálních okolností docela fajně běžel. Jenomže je po zimě, místy zbytky sněhu, všude plno bláta, cesta rozježděná od traktorů, korýtka vyplněná blátivou vodičkou, klacky, větvě a celé kmeny a stromy přes cestu. Prostě nejhorší možné podmínky v Beskydech, ale aspoň neprší silně, jen zlehounka padá rosenka. Půlku mám za sebou, začínají převládat zase ty myšlenky proč to jako vlastně dělám a co si chci furt dokazovat atd. Sbíhám pod Ostrý a mírně se těším, že se bude stoupat. Napiju se koly a iotového nápoje, doplním lahvičku a pokračuju. Seběhy už opravdu bolí, nohy se podlamují a ujíždějí mi došlapy. Kdežto výšlap na Ostrý je taková pohodová vycházka. Na Ostrém jsem si dopil lahvičku s vodou, ale zapoměl jsem si ji doplnit. Asi už mi nedošlo, že tam byla poslední voda a že do cíle je ještě kus. Dolů je to nekonečné, ambice na nějaké umístění se vytratily kdovíkde a myslím už jen na dokončení. V serpentinách na Javorový se ztrácím jako někde v rajských uličkách. Došla mě i třetí žena v pořadí. Posléze sbíhám mírný traverz pod sjezdovku. Několik kluků kolem mě má toho taky dost. Tak se ještě peru s finálním stoupáním, ale je to už takové strašně zoufalé. Poslední metry se snažím běžet, protože vím, že mám hotovo. Nezajímá mě čas ani pořadí. Hlavně, že jsem dokončil a žiju. Trochu se motám jak zfetovaný. Musím se napít. Pocity euforie mocně střídají i nějaké negativní emoce. Ale je to za mnou. Po pár minutách u pivka a polévky už je fajn. Perun i Nezmar jsou drsárny, které nemají s tempovým běháním po horách moc společného. Na takový závod je určitě nutné trénovat prudké svahy a sjezdovky nahoru a dolů. Jinak si to člověk neužije. Celkové dojmy jsou ovšem spíše pozitivní. Jednou si to určitě zopakuji, asi ne hned příští rok ale jednou jo.
       A nejlepší bylo jak jsme před druhým stoupáním šplhali blátem po laně do takového mini hangu. Na chvíli se mi jedno lano dostalo mezi nožky a borec co se pověsil dole, tak jako zabral, došlo k určitému napnelismu, no a lano mě trošinku šmrnclo přes koule. Ještěže jsem vydatně mazal podpytlíčí před závodem. Jinak bych doběhla jako čtvrtá nejlepší žena.

Přepište dějiny !!! 3:59:59

Do Prahy jsem jela z jediného důvodu. Chtěla jsem slyšet burácející, povzbuzující Pařížskou…Loni jsem byla tam otrávená časem 4:02:19, že jsem v cíli nic nevnímala, jenom rozčarování. Proto jsem v sobotu stála s Berďou (velitelem výpravy, držitelem jízdenek a rezervace ubytování), pajdavou neběžící Peťkou s berlemi, neběžícím Rosťou, Leniou, Keňanem a Radkem na nádraží ve Svinově. Do Prahy jsme jeli vlakem, což skýtalo možnosti pro tipovačku časů,  konzumačku slivovice, čtení motivačních článků na téma maraton a tak podobně.

V Praze jsme si hodili věci na hostel, Berďa tradičně zašustil sáčky a valili jsme na maratonské expo vyzvednout si startovní čísla, baťohy a třebas i něco nakoupit. Já si dala závazek ,že už si nekoupím nic, protože to do těch skříní už kurde nemám kam narvat J. Cestou na expo jsem v metru potkala kamaráda Martina z Ostravy, bylo fajn potkat krajana, co také běží maraton. Další várku známých jsme potkali na expu.

Berďa byl to odpoledne hrdý velice, šel si vyzvednu tričko pro bronzového PIM Kinga. Zkoušel si velikost L, ale co teď synek zhubnul, bylo mu velké a tak dlouho a nahlas zdůrazňoval, že je mu to tričko velké, až dostal číslo menší. Byl tuze potěšen. Ve stánku je za PIM Mirek Kratochvíl, ráda ho vidím, dělá nám fotkuJ Jinak jsme se ale moc dlouho nezdržovali, kručelo nám v břiše a tak jsme brzo seděli v naší tradiční pizzerii. Dorazil Bobiká, Kačenka a dávali jsme si do nosa. Všichni jsme si (zcela určitě náhodou ve stejnou dobu)  vzpomněli na El Prezydentaa rozhodli se ho (zcela určitě náhodou ve stejný okamžik)  hromadně potěšit zasláním sms na téma: Jsme v Praze, všeci máme ty správné boty a co včil máme dělat, kolik toho můžeme sníst, co můžeme vypít, jaké zvolit kraťasy. Koudy zavelel:dvě piva, žádné štamprdle, namazat podpytličí a do hajan! No jo, ale co my ženy bez podpytličí?  To rozpoutalo další smršť sms a věřím tomu, že Koudyho má jeho mobilní operátor zajisté rád J

Šla jsem sice spát brzo, ale pravidelně jsem se budila. No jo no, předstartovní nervozita. Šestý smysl mi říkal, že tentokrát už to vyjde na ten správný čas, ale ….

Ráno snídaně  a hurá na Václavák, předali jsme batůžky a u Prašné brány si udělali předstartovní foto. No a pak už byl čas rozejít se do svých koridorů. Já měla J. Skoro úplně vzadu, úplně nejdál ze všech účastníků naší výpravy. Vyhledala jsem vodiče na čas 4:00. Letos jich bylo více, letos byli 3. Ještě před startovním výstřelem jsem jim vysvětlila a to dosti důrazně, že ať dělají, co chtějí, ale že mě do cíle prostě pod čtyři musí dostat. Měli dovoleno mi nadávat a třebas mě i do cíle dokopat. Nejlépe tomu rozuměl český vodič Martin. Další dva vodiči Alan a ..? byli Poláci, tak jsem jim to alespoň zhruba vysvětlila i v polštině. Jsem jazykově zdatná a dřystání by mi šlo.

Start! Hraje Vltava, jsou vypuštěny balonky, mě vylétne tepovka a husí kůže, je to fakt nádhera, slzy v očích a v duši naděje JCelých 7 minut a 28 vteřin trvalo, než jsme se z našeho koridoru od startovního výstřelu dostali na start. Pípla jsem si až v tento okamžik, abych měla představu o skutečném čipovém času.

Běží se mi lehounce, ale běžím opatrně, kousek před vodiči. Potřebuji si trochu nadběhnout před každou občerstvovačkou, jsem totiž zvyklá vždy přecházet do chůze. Jednak si odpočinu a jednak se neudávím iontem, vodu, banány.  Na Karlově mostě potkávám Rejžu, fotí do Bezva běhu, tak udělá fotku i mi. Desátý kilometr zdolávám v čipovém čase někde kolem 55 minut. Ještě je to brnkačka, ještě mám plno energie. Až na desátém kilometru slupnu kousek banánu obaleného v soli, jinak vůbec nemám hlad a ani chuť.

Na 15.-tém kilometru to pomalu ale jistě přichází J,  začínají mě bolet kolena, holeně, achilovky, kyčel, zadkový sval. Ale vidím Petru s Rosťou, mají v ruce povzbuzovací ceduli s nápisem Lenka, tak tomu říkám doping, děkuji moc! Začínám se těšit na kilometr cca 30-tý, až mě bude bolet úplně všechno a nebudu vnímat žádnou bolest konkrétně. Jenže kdeže třicátý kilometr je…

Běžím kolem Vltavy, směr Podolí, v protisměru potkávám Bobiká a Berďu, jsem ráda, zamáváme na sebe, ještě máme sílu se usmívat. 25-tý kilometr. Hrome to je horko, A to slunko jak svítí. Jak to, že svítí, když podle předpovědi mělo být je 10C a oblačno. Pak si ale uvědomím, že nemůžu brblat, protožehorko a slunko miluju a jsem zase pozitivní. V ten okamžik mě předběhne vodič na 4:00. Držím se za ním, ale jeho tempo se mi zdá příliš vysoké. V určitý moment  5:11 nakilometr, to přece ale není tempo na maraton pod 4!!! Rozbily se mi Garminy nebo co se to vlastně děje? Další dva vodiči jsou kus za mnou. Pak mi to dochází. Vodič Alan se rozhodl pro čas 4:00 od startovního výstřelu, což mi vychází na nějakých 3:52 času čipového a natuto rychlost se skutečně necítím. Zvolním a jen si hlídám průměrný čas 5:40. Ještě že mám ty Garminy na ruce. Míjím se s Leniou, zamáváme si a zase je lépe.

Třicátého kilometru jsem se nakonec dočkala a sním i první opravdové krize. Ztěžknou mi nohy a nechce se mi dále. Pro tyto účely mám u sebe Carbosnack, vysosnu polovinu, zapíjím ho vodou a valím dále. Po nějaké chvíli gel skutečně zabírá, ale je chuťově hnusný, sladké lepidlo a já bych radši bůček. Běžím a očekávám nával krize č. 2. Přichází s 36-tým kilometrem. Nechce se mi…Nastal čas pro druhou polovinu carbosnaku a vzpomenu si na Leniu, kterak v jednom ze svých pozávodních článků psala, že pomalý běh ji unavuje více, než běh rychlý. Je to doktorka, tak to kurde musí být pravda, tudíž zrychluji. Čím budu rychlejší, tím dříve to budu mít za sebou, to je přímá úměra řekl by Keňan a BerďaJ a to jsou jóóó vzdělanci J

Mé myšlenkové pochody na trati přibližně od36-tého kilometru vypadaly asi takto:

-          Bude to osobák, tak jako tak. Ty sis ale nepřijela pro osobák začínající čtyřkou, tak kurdepřydej!!!

-          Tě to bolí co, co? No Wagnerka, maraton prostě bolí.

-          Krev, pot a slzy

-          Pch, druhý porod jsi zvládla pod čtyři hodiny a maratonu pod čtyři by ses lekla? Srabe, kurdepřydej!!!

-          Všeci ti fandí, no to se ani domů nevracej, bude-li to začínat na čtyřku

-          Bych si mohla koupit něco hezkého na sebe, doběhnu-li to za 3 a něco (pozn. dosud jsem si nekoupila nic J )

-          Furt samé prdelky, prdelky, prdelky – kde jsou ty krásné chlapské bicály, tricály a vysoustruhovaná lýtka?

-          Jé, já se tak těším, až si doma stáhnu ze svých Garminů do kompu trasu. A ty krásné grafy, co uvidím – rychlost, tep, převýšení…jů ať už jsem doma

-          Pivo-šampus-pivo-šampus-chipsy

-          Maminko pomoc, já chci domů

-          Žádný Winschoten letos, maraton v Budapešti přepíšu na 30 kilometrů

-          Nemysli a kurdepřydej!!!!!
-          Přydej!!!

39-tý kilometr. Do prdele, kdy už bude ten tunel, za kterým půjdu do finiše. Mám křeč v lýtku, dávám své mysli pokyn, aby s tím cosyk zrobila, protože já opravdu, ale opravdu nemůžu zpomalit. První pokyn-nic. Druhý pokyn-nic. Třetí pokyn – je to tam, natahuji krok. Co mi to kdysi říkala Kačenka – když nemůžeš, natáhni kročekJ Funguje to!

500 metrů do cíle, 300 metrů do cíle …já to snad pod ty čtyři hodiny DÁM. Dala, dala ,dala. 3:59:59. Štěstí, nekonečné štěstí, euforie, nutně potřebuji někoho obejmou, koho ale? Jéééé, tam je Carlo Capalbo, tož postiskám jeho, ukazuji mu čas, brečím mu štěstím na rameni, je to pod čtyři hodiny, chápeš? Konečně, konečně a to v Praze, na pro mě těžké trati.

U cíle se tlačí Peťka s RosŤou, běžím (no běžím – šourám se)  za nimi, dělají mi fotku, natáčí mou zmatenou euforii. Jdu si pro medaili a zase bulím, když mi ji věší na krk. Dělám si fotku i s vodičem Martinem. Na Příkopech zahlédnu Rejžu, dělá mi fotku a blahopřeje mi, potkávám kolegy, oba mají osobáky, blahopřejeme si, Rejža znovu fotí. Cestou na Václavák na smluveném místě potkávám Berďu, Leniu, Bobiká, Kačenku, Keňana, celá šťastná jim říkám, že už to konečně vyšlo. Berďa má také osobák, i Radek, tomu se ale bohužel ještě jeho cíl – maraton pod čtyři nesplnil. A však času má dost, je to ještě takřka junior a já čekala celých dlouhých 8 let…Sotva si vyzvednu věci z šatny, volám Robertovi, volám mamce, čtu si zprávy od kamarádů, jsou vážně moc vtipné a tak se směju a brečím:

Sms: Heeeeeeeejtyjsi to dala 3:59:59. Paraaaaaaada gratuluji….

LenibožííííííJ, to ten šampus tě vehnal do cíle, je tvůj .. (na vysvětlenou: Míša mi v sobotu sdělila, že mi koupila šampus za čas pod 4)

Velká gratulace k osobáku, sledoval jsem tvoje mezičasy a věděl jsem, že to bude těsné….

Leni , jsi neskutečná a ten čas…Ty jsi klasik za každé okolnosti :-D

To je umění opravdových mistrů, naplánovat si maraton na vteřinu přesně J

…A ten čas…to je jak z hollywoodského trháku, happy end jak za nároďák…

Volá Koudy, jako správný taťka prezident, říkám mu, že jsem musela kurde přydat, ale je to tam. Nemám hlad, nemám žízeň, necítím bolest, necítím zimu, jen se vznáším…je to pohádka…je to SPLNĚNÝ SEN J

Co mi opravdu hodně pomohlo: Článek 99 myšlenek, které se vám honí hlavou při maratonu. Vyšel na www.bezvabeh.cz a byl to nabuzovač veselé nálady. Já se ho neustálým čtením naučila téměř zpaměti a v těžkých chvílích mě na trati nakopnul. Článek o tom, jak překonat maratonskou zeď, který vyšel krátce před maratonem na www.rungo.cz. Hlavně pasáž o tom, jak nesmím dovolit tělu, aby ovládlo mou mysl. Protože tělu se už nebude chtít a bude to na hlavě, aby tu nechuť překonala.

A co bylo pak? Pořádný oběd, pivko a rozverná cesta domů provázená bublinkami. A potom? Potom milí Pajtášci zazvonil zvonec a maratonské pohádce je až do října konec.

Časy (čipové) ostatních: Lenia 3:46:51, Keňan 3:18:32, Berďa 3:39:23, Radek 4:09:16, Bobiká 4:00:26  .