PERUN 2015

       Letošní mistrovství ČR ve skymaratonu jsem vůbec neměl v plánu. Původně jsem si chtěl střihnout Porubský sprinttriatlon, ale ten byl zrušen. Takže jsem na první květnový víkend musel najít nějakou výživnou náhradu. Zhruba měsíc před startem jsem se tedy rozhodl pro Peruna a převzal startovné od Ivonky, která se bohužel zúčastnit nemohla. Celý duben jsem měl tedy čas našlapat nějaké sjezdovky v místě konání, ale to jsem nějak zazdil. Spíše jsem více rubal na kole a běhal trasy bez výraznějšího převýšení. Však se nic neděje, nějakou kondici přeci mám. Samozřejmě od Deni z loňska vím, jaká je Perun brutalita. Navíc jsem na podzim absolvoval Nezmara a ten se se mnou taky nemazlil. Nevím, asi mi to nějak uplně nedocházelo a nijak zvlášť jsem se na závod nepřipravil. A byla to chyba.

       Každopádně v sobotu 2.5.2015 jsem ráno po sedmé vyrazil s Orlíkama do Oldřichovic pod Javorovým vrškem. Ráno jsem vykonal vše nezbytné, jelikož mě čekalo více než pětihodinové martýrium, tak jsem se na své poměry docela slušně nasnídal a do auta si vzal i celé jablíčko. Na celém Ostravsku panovalo docela hnusné počasí, hlásili i déšť v průběhu běhu. Nachystal jsem si tedy třičtvrťáky, termo tílko a lehké triko s dlouhým rukávem. Stejně asi budu celý mokrý. Kolem osmé jsme byli na místě, zašli jsme se zaregistrovat a pak sedli do hospůdky pod lanovkou. Živě jsme diskutovali o tom co se bude dít, jakou má kdo taktiku. Orel byl docela rýmečko-kašlíčkový, takže se chtěl hrdě postavit na start a zkusit to, i kdyby né celé. Pája zajisté chtěla dokončit a slušně se umístit mezi ženami. Další kamarád Petr chtěl také hlavně dokončit. No a já jsem si myslel, že bych to měl dát určitě v první padesátce a určitě pod 5:30, spíše se tlačit k pěti hodinám.

       V 9:30 byli všichni již nachystáni pod lanovkou a mohlo se startovat. Vyběhli jsme po asfaltu pár set metrů ke sjezdovce. V ruce jsem si nesl jen malou lahvičku na vodu, kterou jsem chtěl naplnit až pod Príslopem a v kapsičce jsem měl telefon. Řikal jsem si, že nic jiného nebude třeba a měl jsem pravdu. Občerstvovačky byly totiž dostatečné a dobře zásobené. Na prvním kopci jsem se cítil dobře, pozoroval jsem akorát určitou tuhost v lýtkách, ale ty se postupem času jěště zahřejí. Horší to bylo při prvním seběhu, kdy jsem se nemohl zcela spolehnout na levý kotník. Trošku mi vázla stabilita zleva a byl jsem pomalejší než jindy. Uvědomil jsem si, že pro zbytek maratonu to může být docela problém. Ale stále běžím, tak nehledím na problémy a snažím se užívat si Beskydy jako obvykle. Druhé stoupání je stále docela v klidu. Ovšem při sěbehu opět platí pomaleji, ale jistě. Navic ke konci nás trasa protáhla korytem potoka, ostrými, velkými šutry a kořeny. Pro můj kotník fakt děs. Ale ustál jsem to bez pádu. Posléze se dostávám pod sjezdovku na Prislop. Zde je již druhá občerstvovačka a 13km. Piju ionťák, plním lahvičku vodou a vyrážím do sjezdovky. Přichází první výraznější potíže, nohy jsou ztuhlé, jsem pomalý a definitivně mi utíká Zuzka, druhá nejlepší žena. Vlastně neutíká, protože se v podstatě všichni plazíme po čtyřech nahoru. Dále si pomyslím, že by mi asi pomohli hole. Se dvěma či třema mini přestávkama se dokodrcám na konec vleku, oběhnu regulovčíka a valim dolů. Ihned ovšem brzdím, protože pode mnou snad svislá půl klilometrová stěna dolů. No padák jsem si nevzal. Naštěstí vidím někoho před sebou, že nějak sbíhá, tak to zkouším taky. Stehna dostávají zabrat, boty podkluzují, kotník zhruba dvakrát bolestivě odpovídá a já už si jen říkám, že bude stačit ve zdraví dokončit. Jsem dole, jdu znova k pití, beru banán a plním láhev. Za dvě minutky vyrážím dál. Potkávám Petra z auta a vysvětluju mu, že Prislop je zasraná prasárna. Pokračuju na Šindelnou a doufám, že už mě nic nepřekvapí. výstup už je trochu pomalejší. Následuje hřeben, který by se za normálních okolností docela fajně běžel. Jenomže je po zimě, místy zbytky sněhu, všude plno bláta, cesta rozježděná od traktorů, korýtka vyplněná blátivou vodičkou, klacky, větvě a celé kmeny a stromy přes cestu. Prostě nejhorší možné podmínky v Beskydech, ale aspoň neprší silně, jen zlehounka padá rosenka. Půlku mám za sebou, začínají převládat zase ty myšlenky proč to jako vlastně dělám a co si chci furt dokazovat atd. Sbíhám pod Ostrý a mírně se těším, že se bude stoupat. Napiju se koly a iotového nápoje, doplním lahvičku a pokračuju. Seběhy už opravdu bolí, nohy se podlamují a ujíždějí mi došlapy. Kdežto výšlap na Ostrý je taková pohodová vycházka. Na Ostrém jsem si dopil lahvičku s vodou, ale zapoměl jsem si ji doplnit. Asi už mi nedošlo, že tam byla poslední voda a že do cíle je ještě kus. Dolů je to nekonečné, ambice na nějaké umístění se vytratily kdovíkde a myslím už jen na dokončení. V serpentinách na Javorový se ztrácím jako někde v rajských uličkách. Došla mě i třetí žena v pořadí. Posléze sbíhám mírný traverz pod sjezdovku. Několik kluků kolem mě má toho taky dost. Tak se ještě peru s finálním stoupáním, ale je to už takové strašně zoufalé. Poslední metry se snažím běžet, protože vím, že mám hotovo. Nezajímá mě čas ani pořadí. Hlavně, že jsem dokončil a žiju. Trochu se motám jak zfetovaný. Musím se napít. Pocity euforie mocně střídají i nějaké negativní emoce. Ale je to za mnou. Po pár minutách u pivka a polévky už je fajn. Perun i Nezmar jsou drsárny, které nemají s tempovým běháním po horách moc společného. Na takový závod je určitě nutné trénovat prudké svahy a sjezdovky nahoru a dolů. Jinak si to člověk neužije. Celkové dojmy jsou ovšem spíše pozitivní. Jednou si to určitě zopakuji, asi ne hned příští rok ale jednou jo.
       A nejlepší bylo jak jsme před druhým stoupáním šplhali blátem po laně do takového mini hangu. Na chvíli se mi jedno lano dostalo mezi nožky a borec co se pověsil dole, tak jako zabral, došlo k určitému napnelismu, no a lano mě trošinku šmrnclo přes koule. Ještěže jsem vydatně mazal podpytlíčí před závodem. Jinak bych doběhla jako čtvrtá nejlepší žena.