Horský běh na Lysou horu 2015 - poprvé a NAPOSLED!

Nutno podotknout hned na úvod, než se pustím do líčení slastí i strastí tohoto závodu, že ono NAPOSLED v nadpise není rezignací, znechucením ani zahozením běžeckých bot do popelnice,  nýbrž prostým konstatováním faktu, že letošní, již jedenáctý ročník byl prostě poslední. A tomu odpovídala i trička s křížky i hřbitůvkem, ač při prvním pohledu jsem si myslela, že mi to tričko Luďa navrhl na míru, neb už dopředu tušil, že na tomto závodě pohřbím veškeré své běžecké ambice a sebevědomí. Na druhou stranu naštěstí jen to! Mohyla s člověkem mé velikosti by se při nějakém dalším závodu překračovala těžko. Ale pojďme hezky popořádku.

Poslední ročník jsme přišli uctít, a i nějakou tou slzou potu oplakat Deni, Ivon, Miro, Keňan, Berďa, Lenkačlenka s chlopem a já.  Možná by přišel i Jarynek, kdyby se na google+ nepodíval  až v deset ráno, kdy zjistil, že asi zazdil nějakou akci, a tudíž nás nepovzbudí ani nás nezvideodokumentuje, Orlík by možná taky dorazil, kdyby věděl, že se vyhrává pivo, a i prezydent by se určitě ukázal, kdyby ještě byl býval někdy běhal :-) :-)
Startovalo se v jedenáct. Už před startem jsem si uvědomovala, že má příprava tentokrát (vlastně jako vždy) nebyla zrovna běžecká. Celý týden vysedávat u maturity, zadělávat si na puchýře a oteklé nohy v lodičkách a závodit s kolegy tak maximálně v konzumaci chlebíčků a zákusků, abychom si obalili nervy a byli na studenty hodní, není ideální přípravou. A mé náhlé hnutí svědomí a 50km cyklovyjížďka ráno před startem se setkala jen s konstatováním: Ty nejsi normální, kdy ty z toho vyrosteš.  A ač Miro poznamenal, že jsem od posledního běhu zase vyrostla (čímž mě nepotěšil :-), musím konstatovat, že z blbých nápadů nevyrostu asi nikdy. Tak tolik k přípravě.
Pak už se odstartovalo, tradičně jsem se nehnala dopředu, to jsem ponechala na týmové jedničce Stošovi, ženských hvězdách týmu Deni a Ivon , šedé eminenci celého závodu, kterého před startem ani od startu až do cíle nikdo neviděl, a přesto nás skoro všechny předběhl - Mirovi - stálici předního až středního pole Keňanovi a na stoupající hvězdě týmu a na týmovou jedničku brousícím si zuby Berďovi. Od těch všech jsem si s úctou sobě vlastní udržovala odstup, a tak o tom, jak krásně dýchali, našlapovali a předbíhali soupeře, vám bohužel nemůžu říct vůbec nic. 

Ale ani mně se zpočátku nevedlo špatně, po roztržení startovního pole se mi dařilo držet tempo, praktikovat něco, co vzdáleně připomínalo běh, i do kopce a pomaličku předbíhat soupeřky. Rozhodilo mě až to, na co se všichni těšili, na co mě lákali už v autě a co považovali za zlatý hřeb – bubeníci a vuvuzela pod sjezdovkou. Zatímco se had soupeřů přede mnou v rytmu bubnů vlnil do sjezdovky, já jsem pokračovala ve svém rytmu um---ca---ca---um---ca---ca, kterému se bubeníci nechtěli přizpůsobit. A přestože bubnovali jistě krásně, a až budu dělat nějakou další akci pro Afriku, ráda si je najmu, tak na té louce a v lese mi to prostě vadilo. Má filosofie kochat se, poslouchat ptáčky, šum stromů  a růst trávy vzala za své.  Ale hnalo mě to aspoň dopředu, neb už jsem chtěla být z jejich doslechu, a možná přispěli i k tomu, že jsem zase pár soupeřů předběhla. Takže bubeníci, díky.
Pak však přišel kámen úrazu. Nejrychlejší mi utekli, pomalejší byli kus za mnou, přišel bod zlomu na kopci, mlha a já valila v přímém směru, místo abych to stočila zpět z kopce. Asi po dvou stech metrech jsem narazila na pokácené stromy v cestě a dva lesní dělníky. Chvíli jsem si myslela, že si Luďa vymyslel zpestření závodu a že proklestění si cesty je bodovaným stanovištěm na trati, takže jsem se začala sápat po motorové pile jednoho z dělníků, ale jejich nechápavé pohledy a ujišťování, že přede mnou tam opravdu žádných 200 lidí neproběhlo, mě přesvědčily, že běžím špatně. Takže čelem vzad a rychle zpátky.  Když jsem se dostala znovu na trať, všichni, s kým jsem soupeřila, už byli v trapu a já se propadla aspoň o třicet míst. To jsem míjela 6 km a napadlo mě podívat se na své krásné nové všeměřící  hodinky. Čas ukazoval 35 minut, tak jsem se v duchu pochválila, že to je pořád ještě víc než dobré a že rubu hezky – když jsem na hodinky ale koukla na 8. kilometru a ony ukazovaly stále 35 minut, pochopila jsem se, že jsem je nechtěně stopla a že to vůbec není tak dobré.
Navíc se začal ozývat prosezený maturitní týden, všechny ty zákusky a chlebíčky, nohy tuhly, kyčelní bochánky začaly bolet a síly na znovupředbíhání všech dříve předběhnutých prostě došly. Navíc se proti mně, jíž na cestě dolů, objevil Dědek Beskydský. A to mě dorazilo (to, že běžel jen kratší  5km trasu jsem se dozvěděla až v cíli). Takže jsem se sice snažila dále, ale ten pravý bojový duch ze mě vyprchal a motivací se stalo dosáhnout cíle. A to se mi povedlo. V cíli už čekali vymrzlí rychlíci našeho týmu, takže rychle oblíknout, občerstvit se, počkat na Lenku – její doběh mě opět přesvědčil, že není důležité běžet nejrychleji. Ač naše oddílové běžecké pole uzavírala, její proběhnutí cílovou páskou nešlo přehlédnout. Luďovy ovace a plechovka piva, kterou jí, jako jediné, hned nějaký chlápek vtiskl do ruky (jsem zvědavá, jak to Robertovi bude doma vysvětlovat :-) ), mě přesvědčily, že na to příště musím jinak :-)

 

No a pak už jen seběh, a jelikož trasu optimalizoval Berďa, tak jsme běželi pod heslem naokolo je to blíž. Ale každý sám svého štěstí strůjce – Berďa tak prošvihl twins ve sprše:-) Naštěstí neprošvihl polívku, což je pro něj aspoň půlka radosti. Pak jsme si dali společně všichni kafčo, nahlédli do harmonického soužití dvojčátek a jejich sesterského půjčování si oblečení :-)  i do kuchyně Wagner´s family, neb to, jak Robert zhubl, nešlo přehlédnout :-)  a následovalo vyhlášení. A pak už rychlá cesta domů, neb mě čekal další večírek…. a na večírku……chvilka napětí……  jsem se přihlásila na další závod – Salomon Dolní Morava. Takže ač mé běžecké ambice byly tímto během  pohřbeny, chuť běhat zůstala. A navíc když je člověk pomalý, pořád je kurde šance, že může přydat!!!! Ale i to podřystání a vzájemná podpora s pajtášky z VZS za tu námahu stojí!!!!!!!!! A když něco končí, a to Horský běh na Lysou fakt končí, něco jiného začíná. A kde se běhá, tam pajtášci z VZS nesmí chybět!! Takže ať Luďa vymyslí cokoli, my budeme asi zase při tom :-)

A pro detailisty a milovníky statistik:
41. Stoša  - 1:07:42 - 25. v kategorii
68. Deni - 1:13:02 - 4. v kategorii
86. Miro - 1:16:06 - 48. v kategorii
107. Ivon - 1:18:40 - 7. v kategorii
139. Berďa - 1:24:20 - 76. v kategorii
145. Keňan - 1:25:23 - 34. v kategorii
212. Míša - 1:38:19 - 10. v kategorii
238. Lenkačlenka - 1:49:40  - 14. v kategorii


Výsledky