Třetí nedělní etapa na Lysou horu byla ve znamení další rekordní účasti. Již při příjezdu k hrázi přehrady Šance jsme byli nuceni zastavit poměrně daleko od startu. Ačkoli jsme přijeli poměrně pozdě, tak jsem nebyl nervózní. Měl jsem totiž špatnou náladu od předchozího večera, kdy jsem zjistil, že nemám čip. Dále jsem se necítil moc dobře, protože mě bolelo lýtko a záda, takže jsem si přijel jen potvrdit nepřetržitou aktuální sérii. Na bodování pro tým jsem se moc necítil. Start byl posunutý cca o 20 min., takže jsem se stihl i kvalitně rozběhat a rozcvičit. S Jarkem a Pokym jsme se suverénně postavili dopředu a čekali na povel ke startu. Společně s námi ve startovním poli byli i další běžci hájící barvy VZS: Bobika, Keňan, Fido, Ruda, Berďa, Orlice a Orlík. Čili celkem deset kousků.
Po startu jsem zvolil velice rozumné tempo a nikde jsem se nehnal, bo dobře vím, jak tato etapa záludná. Kupodivu se mi i přes bolest v lýtku běželo celkem dobře. Hleděl jsem si svého a vyčkával až mě doběhne Jarek, kterého jsem očekával již v prvním prudším stoupání k vrstevnici. Jarek ovšem nikde, dobře jsem ale předpokládal, že to jistí pár míst za mnou. Přeběh po vrstevnici a následný mírný seběh jsem také zvládl v pohodě a dokonce jsem měl pocit, že jsem se trochu vydýchal a odpočinul. Kritický úsek měl teprve přijít v následném stoupání za rozcestníkem. Tam mě konečně přešel Jarek a já byl hned klidnější, protože jsem se měl s kým držet. Prudké krpály mi letos zatím nesvědčí, přecházím do chůze a v hlubokém předklonu se musím hodně opírat rukama do kolen abych to dal. Opět se dostáváme na rovinku a přecházíme do běhu. Zde se chopím žezla a snažím se potáhnout Jarka, nebo spíše doufám, že ho nebrzdím. Tepovka už fest buší do spánků a já se dostávám k hranici svých možností. Přichází závěrečné zatáčky k asfaltce, předbíháme několik borců a jednu Fialovici Kobřici. Jarek má neskutečný zátah do kopca. Ještě mi však funguje mozek a vím, že na asfaltce bych mohl mít šanci. Tak jdu opět vpřed, ale už mi to nezrychluje, už běžím ztěžka. Jarka cítím za sebou, poslední zatáčku kolem horní části vleku musím zase do chůze, rychle na asfalt a naposledy rozběhnout až k vrcholu. Jo šlo to. Konečně cíl. Myslím, že mi to Jarek trochu nechal, možná mě mohl seknout, pak jsme to chvíli řešili, ale co, takových etap ještě bude. Pár sekund po doběhu se dostavuje vytoužená euforie z toho jak jsme to zase krásně zvládli, jak je na Lysé krásně i když je vlastně mlha jak cyp, jak krásný osobní rekord jsme si zase zaběhli a jak krásné pocity zase budeme probírat s ostatními kolegy. A navíc Kuba Franer doběhl krásnou stou etapu v řadě. Já mám svou 75. a taky jsem spokojen.
V Kameňáku marně hledám náramek z minulého týdne. Sejdeme se celá banda u stolu a mudruje a mudrujeme a myšle i myšle a mudruje. Stojí nám to za to? Stojí!!! Takže zase příští týden tentokrát na Mazák, bo u nás od listopadu do února tak život chode.
