VZS OSTRAVA!!! - Běžecký oddíl Vodní záchranné služby Českého červeného kříže Ostrava

10. LC - Šance - ani mně  nedá neokomentovat to

Milý prezidente Koudy,
jak jsme ti po poslední výletní etapě Lysacupu slíbili, že to už zas budeme rubat, tož jsme to rubali. Pravda, dost mě mrzelo, že se tak snažím, a ty nám z toho Lukšince nemáváš a nepovzbuzuješ nás, ale slib je slib, tak jsem otřela slzu a fičela. Navíc když je ten rok, co jsem se přihlásila na ty maratony a předsevzetí znělo jasně, tož jsem se musela snažit. Strategii jsem měla dobře promyšlenou, tak mě nic nemohlo překvapit. Po několika cestách se Stošou autem na místo startu jsem odkoukala, že je třeba koncentrovat se už cestou. Tak jsem zbytečně nemluvila, déšť za okny nevnímala, nejapné poznámky Berdi taky ne, a koncentrovala se. První krok k úspěchu splněn.
A to jsem ještě měla tajné eso v rukávu. Po středeční večerní výpravě na Lysou jsem odkoukala i Bobikovu taktiku - v Kameňáku olízl lžičku z čaje od Deni, a nechal se s ní vyfotit (s tou lžičkou, ne s Deni) - prý když je Deni tak skvělá běžkyně, tak to po sdílení lžičky bude běhat i jemu. No a já mám od vánočního večírku u Bobiků asi Jarkovy boty (okolnosti asi výměny si raději nepamatuji:-), no a Jarkovi to taky rychle běhá!!! Tož jsem si řekla, že když zabírá lžička, co teprve boty. A na místo startu jsem dojela v asi Jarkových botách, a koncetrovaná!!!! Tak to bude výkon!
A taky že byl. Po ladném zdolání ledovky a startovním výstřelu jsem se rozpohybovala (běh by byl silným slovem) dopředu. Tradičně ze zadních pozic, neb jako učitelka vím, že mám být příkladem, netlačit se, nerozrážet lokty soupeře a všecky se snažit mít pod kontrolou, aby se nikomu nic nestalo. Ale pak jsem začala dobývat přední pozice. Nejdřív jsem předběhla Berďu s Martinem Kotkem Keňanem. Oběma jsem tu potupu přála, neb Berďa se poslední dobou furt holedbá, jakou má formu, a Keňan mě  při každém míjení se na školní chodbě hecoval, kdy už začnu běhat a kdy si začnu vést ten běžecký deník..., tak teď to má. Už jsem rychlejší než on a rázem jsem, když už ne týmovou, tak aspoň školní běžeckou jedničkou (Bobiko, promiň, tebe, neb jsi teď Švýcar, do pedagogického sboru nepočítám, neb to by mi srazilo hřebínek a hned bych byla až školní dvojkou, což zní hůř než jednička:-) A to, že Berďa s Keňanem, neb jim teď trochu hapruje zdraví, šli jako chodci, taky doufám nikdo nepráskne!!!
Ale valila jsem dál. Podařilo se mi předběhnout i Fíka s Djangem. Nutno podotknout, že já už jsem mlela z posledního, funěla a nohy se mi pletly v té kluzké břečce, zatímco oni šetřili síly a plynule spolu konverzovali. Pak dlouho samá cizí záda stylem, že do kopce jsem je hrdě předbíhala, na běhavých rovinkách mi to všichni dávali vyžrat a zase se dostávali přede mne. Nevím, zda pak už jsem měla mžitky před očima a chvílemi byla v bezvědomí, ale měla jsem pocit, že tam fotí nějaká paní, tak jsem sebrala všechny síly, nahodila neztrhaný obličej, usmála se, zapózovala, zamávala a rubala to dál. Ale asi už jsem se dostávala do delíria a jen se mi to zdálo, neb žádná taková fotka se na stránkách Lysacupu neobjevila. No nevadí, je třeba to rubat dále. Pro příště vím, že nemám dělat grimasy na fotografy, že taková hvězda, aby mě fotili, ještě nejsem. Tak běžíme dál.
Na obzoru byla Oli, a i tady se mi podařilo dostat se před ni (záměrně nepoužívám slovo předběhnout, neb i to by byla nadsázka, běh to nepřipomínalo ani vzdáleně). A dostat se před Oli se mi podaří jednou za celou sérii Lysacupu, tak pro letošek to mám vybráno a příště jí budu zase hlídat zpovzdálí záda.
Ale tím to nekončilo, rubala jsem to dál, co mi síly stačily, poprvé za celou sérii Lysacupu jsem hrábla do sněhu, abych se z něj trochu napila (kdyby mě viděla maminka:-) Pořád slyším ten její zákaz, když jsem byla malé nenažrané dítě: Nejez ten sníh!!! Ale když musíš, tak musíš. A vyplatilo se. Za chvíli jsem už viděla před sebou Páju a Deni. Vychutnávala jsem si ten pocit. Pája seděla na zemi a Deni měla dokonce vyzuté boty. Mám formu jak hrom, pomyslela jsem si chvilku a zaostřila před sebe, kde je Ruda, Miro, Jarek, a hlavně týmová jednička Stoša. Dnes dám i je!!!! Ale vzápětí mi došlo, že už jsem v Kameňáku, etapu mám za sebou. A Deni s Pájou už tam jsou tak dlouho, že už mají skoro i věci usušené. A kluci dopíjejí pivo a malinovku. A dorazil mě ještě Fido, který prohlásil, když jsem u kouzelné Luďovy pípací krabičky lapala v překlonu po dechu a viděla všechny svaté (nebo pekelné), že jsem běžela úplně špatně, když jsem v takovém stavu, a že on běžel na půl plynu a rubat začal až před vrcholem. A to tam byl asi o půl hodiny dřív než já.
A druhou bodnou ranou do mé strategie byl příspěvek na fb od Lenkyčlenky, která dorazila chviličku za mnou, udělala si u hladicího bodu fotku, na které je krásná, nezničená, neztrhaná... Tak si říkám, zda mi těch pár minut stojí za to. Někde je v mé taktice chyba - koncentrace alá Stoša a boty von mistr Jarek fungují, na zbytku taktiky budu muset do příště ale ještě zapracovat. Ale jsem bystrá, zase něco odkoukám:-)
Každopádně nemůžu toto psaní pro tebe, náš milý prezidente Koudy, zakončit jinak, než že navzdory dešti, ledovce, břečce a námaze to stálo za to. A že jsme to pro tebe všichni rubali, jak to šlo, abys byl hrdý na tým, jemuž prezidentuješ. A že ta naše dnešní účast byla  hojná. Asi čtyřmi auty jsme museli jet. Tak příště s námi a nahoře nás všechny pochval, jak tam na nás už budeš po svém doběhu čekat:-) :-) A my to pro tebe zase odrubeme, jak se sluší a patří:-) :-) :-)