11. LC Mazák

       V sobotu ráno jsem se nachystal jako obvykle do běžeckého outfitu, do termosky jsem si nalil čaj, snědl jsem banán, nasadil na ruku čip, naskočil do auta a vyrazil pro kamarády Martina ve Výškovicích a Kubu v Krmelíně. Cesta uběhla v klidu a před půl desátou jsme zaparkovali u odbočky Mazák. Šel jsem se trochu rozklusat, pozdravit s ostatními z oddílu a tak. Všichni věděli, že bude ledovka a spousta obtížných úseku, takže jsme se těšili na dobrodružství víc než jindy.
       Bez zbytečných průtahů Mici odstartoval etapu. Začalo se celkem poklidně, nicméně, po dvou kilometrech už chytám slušné tepy. Držel jsem se za Pokym a spekuloval, jestli tempo vydržím. Za Butořankou začaly první zledovatělé úseky a hned jsem poznal, že to bez hrotů docela klouže. Malinko jsem musel zpomalit a hned mě začali sekat někteří borci. Tak jsem si říkal, že vydržím alespoň celoběh, když už jsem musel zvolnit. Prokluzování však vzalo dosti sil, nechtěl jsem tomu úplně podléhat, tak jsem nějak stále bojoval hlavně při okrajích stezky. Pár lidí mě dalo a tušil jsem, že se propadám někde za třicátou pozici. Sakra, tentokrát musím dát za pravdu kolegům, kteří proklamovali hroty, hřeby, nesmeky a podobné blbosti, měli pravdu. Určitě bych nasbíral cenné vteřinky k dobru. V prudkém úseku před větry dokonce přecházím i do chůze, už nejde ani trošku běžet. Škoda, druhá a poslední mazácká etapa tohoto ročníku a osobáček si už nevylepším. Ale to nevadí, zbude mi motivace do dalšího roku. Na větrech jsem se lehce vzchopil a předběhl jednoho borca, který se se mnou potahoval o pozici. K dalšímu skalpu jsem se však již nedostal, spíše zezadu jsem si to musel pohlídat, abych se nezlomil před Bezručovkou. Nahoře se odčipuju, vydýchám a pak jsem si pohladil hladící bod. Pár krát jsem se rozhlédl po okolí, ještě bylo chvíli jasno, pak jsem s Pokym probral hroty nehroty a vydal jsem se dolů naproti Marťasovi. Domlouvali jsme se, že si zkusím jeho hole. Tak jsem si je teda půjčil a seběhl jsem až pod Lukšinec. Při běhu z kopce, jsem se lehce přibržďoval a dosti jistě došlapoval i na ledových plotničkách. Pak jsem to otočil zpět za Martinem, aby se nemusel trápit bez holí dolů a abych si zkusil záběr do kopce. Do kopce to šlo úplně fajně. Zasekl jsem hole, soupaž nebo střídavě a pak už jen tančím, zpívám..., boty najednou drží a nekloužou. Jsem po etapě, ale najednou bych mohl klidně běžet znova. Tož to je divné. Ať jsem to pak zkoumal, jak jsem chtěl, tak jsem zjistil toto. Při ostré etapě jsem se z toho ledu asi lehce připosral. Několikrát jsem uklouznul a už jsem měl výmluvu a už jsem se nesoustředil a malinko jsem to pustil k vodě. Kdežto s berličkami, jsem se jen tak odpichoval, došlapoval jsem na ty samé ledové úseky a neklouzalo to skoro vůbec. Neměl jsem totiž stres ze závodu, z předbíhání ze soupeření. Najednou jsem si testoval jak ty tři roky staré inovejty pořád krásně drží, jak se ladně od paty až po špičku odvíjejí od kluzkého podkladu. Ale nesmím hrabat jako bych chtěl trhat asfalt, lehounce se jen odpinknout k dalšímu kroku. A držet frekvenci a jde to. Nakonec potkávám Martina při cestě dolů, odevzdávám hole a jdu  ještě znova po větry a po ledu. Bez holí už nebyla žádná záchrana, takže spíše delší silový krok, došlap naplacato, celým chodidlem, tzv. platfusák, ale hlavně to pořád drželo. Jo jo, pohrát si a polaškovat s terénem a přizpůsobit se podmínkám a přírodě, a né se snažit něco prolomit. No to jsem objevil Ameriku zase s křížkem po etapě. tak jsem si aspoň vzal ponaučení do El Háčka. Tam půjdu s holema furt, takže se stačí z toho neposrat a dokončím.