Vyběhli jsme v počtu 222 závodníků vstříc vrcholu Lysé hory. Krátký úsek po silnici byl docela rychlý, snažil jsem se zařadit do nějaké výhodné pozice. Za chvilku se však vběhlo na sněhovou pěšinku a prvních pár minut jsem se držel ve vláčku. Předběhl jsem prvních pár běžců, na chvíli jsem se za někoho zařadil, ale když jsem viděl, že se udělala větší mezera, tak jsem to tam pral. Obuv držela výborně, téměř vůbec jsem neklouzal a opět jsem začal spekulovat o celoběhu. Ještě před rovinatým běžeckým úsekem jsem se zařadil za Edu a za ním pak vydržel zhruba čtvrthodinu. Tahal to výborně, několikrát jsem se rozhlížel jestli ho vystřídám, ale nebylo sil skočit do hlubšího sněhu a zrychlit. Minuli jsme rozcestník pod Čupelem a ve výborném tempu pokračovali dál. V prudkém svahu pod Kobylankou Eda přešel do chůze. Já jsem hopsal dál, tak jsem šel před něj. Mrkl jsem do vrstevnic před sebe. Ostatní přede mnou hrubě a silně šlapou vzhůru. Chtěl jsem to stále běžet, ale najednou jsem cítil, že by to bylo na úkor rychlosti a umístění. V poslední čtvrtce jsem přešel do chůze a udělal dobře. Měl jsem dlouhý krok a stihl jsem i trochu vydýchávat. Konečně horní vrstevnice, kde se dalo opět slušně běžet, ale taky jsem cítil, že nohy ztěžkly. Nicméně jsem přesvědčen, že do chůze už nepřejdu. Když jsem míjel Kempinátora, tak mi hlásil 16. pozici, to jsem však byl za Edou. Teď si musím zabojovat o tu patnáctku. Zbývaly poslední serpentiny před horní asfaltkou. Na dva kluky jsem sice viděl, ale rozestup je několik desítek metrů. Takže z toho asi nic víc nebude. Za sebe jsem se nedíval. Aspoň takhle mi to funguje. Nekoukat dozadu, jít naplno až do konce a hledět kupředu. a jestli mě někdo sekne, tak jen proto, že je strašně dobrý a nechal si něco na finiš. Nikoho jsem však za sebou neslyšel. Soustředil jsem se už jen na dokončení, vydržet a nezpomalit. Konečně Vlaďka, jen malé, rychlé pípnutí a můžu se zhroutit do sněhu. Ale ustál jsem to v předklonu, trochu se vydýchal a šel se rozhlídnout. Tentokrát jsem velmi spokojen, že mi to vyšlo. S touto trasou mívám většinou taktické potíže. V Kameňáku jsem si zaslouženě dopřál pivko a pak pro jistotu ještě jedno. Posléze jsem zjistil, že jsem si vylepšil i osobáček, tak to už byla třešnička. Sice jen o pět vteřin, ale vzhledem k podmínkám velká satisfakce. No a příště už naposled!
16. LC Šance
Už je to skoro týden, ale živě si vzpomínám, jak jsem se těšil i na před poslední etapu. Sněhu bylo dostatek, počasí nám přálo a přijeli jsme včas, abych se stihl připravit a rozběhat. Jelikož bylo místy i nad nulou, rozhodl jsem se pro cyklo tričko s krátkým rukávem. Vítr sice foukal svěže, ale postupně utichal. V deset jsme se seřadili u rozcestníku nad hrází Šance a čekali na start. Já se zařadil někde kolem třicítky, abych pak mohl předbíhat vpřed.
15. LC Hřiště
V sobotu ráno dne 14.2.2015 se těším na další etapu Lysacupu. Jedu vlastním autem, nabírám další čtyři lidi přesně dle časového harmonogramu, který jsem si napsal, takže jsem docela klidný, že tam budeme včas. Všechny lidi nabírám s matematickou přesností. Na cestu nám svítí sluníčko a vypadá to na etapu za odměnu, je úplně jasno a dá se očekávat krásný rozhled po širém okolí z vrcholu. Parkoviště u hřiště je už plné, takže zůstáváme na příjezdové cestě na krajnici. Je tu i Koudy, který dovezl na vyzkoušení další týmové oblečky. Nová vestička sedí perfektně. Ostatní si zkoušejí i běžecké elasťáky. Jdu se rozklusat a podívat se na úvodní kilometr trasy. Je to slušně zledovatělé, ale běží se dobře. Dneska to prostě zase rubnu. Akorát cítím, že jsem nedospaný po včerejším plesání na MK Seitl párty. Zúčastnili jsme se ve větším počtu oddílových členů než loni.
Na startu se řadí zhruba 220 běžců. Hledám si místečko vpředu. Slunce pere o sto šest a začíná být horko. Někteří vyráží jen s krátkým rukávem, ale nahoře bude pěkně foukat. Je odstartováno, pohybuji se asi kolem třicátého místa. Postupně se tlačím trochu kupředu. Vidím před sebou hlavně Pokyho. Etapa je to dlouhá, tak si ji dělím na obvyklé úseky a přemýšlím jak rychle běžím, jak došlapuji, abych moc neklouzal a tak podobně. Dnes jsem si na očích nechal sluneční brýle a udělal jsem dobře. Je jasno až z toho oči bolí. Po prvním stoupání následuje vrstevnice v lese pod Sepetnou, kde se hodně soustředím na úzkou pěšinku, abych někde neupadl, navíc je třeba oběhnout spadlý strom. Pak následuje další stoupání po silnici ke Zbujovi. Tady se už dotahuji na Radima, běží stylově, zlehka, ale rychlost asi pro něho ne zcela ideální. V okolí Albínova náměstí jdu před něj a ještě jednoho borce. Snažím se to potáhnout, protože před námi je větší díra a na nikoho nevidím. Až na Lukšinec běžím osamoceně, stále nikoho nevidím, ale za mnou se to začíná řadit a tuším, že mě dnes někdo sekne. Zřejmě jsem mezi Albínem a Lukšincem vyčerpal dost sil a hlásí se i nevyspanost. Nevadí, budu to prat co to půjde. Za Lukšincem až po větry mě předbíhají asi tři borci. Posledním není nikdo jiný než skvělý finišer Filip Žajdlík. Zase mě dal. Zbytky sil ještě mám, už jen dvě zatáčky zkouším se udržet. Ale je fakt rychlý a dává ještě Zbyňu. Později podle fotek zjišťuji, že se za mnou tlačil Bedy. Naštěstí v závěru jsem se přeci jen hecnul a uhlídal ho za sebou. Přikládám čip, točí se mi hlava. Udělám dva kroky bokem z cesty a v předklonu to opět chvíli rozdýchávám. Dnes to bylo trochu horší, ale solidní dvacátá pozice je tam. Uvědomuji si, že jsem dlouho držel 17. pozici, no škoda. Příště je třeba se na etapu hlavně dobře vyspat. Poky dorazil na 26. místě, řekl že to dnes nešlo. Tak to prostě v LC je. Někdy to jde, někdy hůře a někdy vůbec, ale já chci pokaždé dávat do toho vše. Dal jsem Radimovi 90 vteřin, což už je patrný rozdíl. Nadšený však nejsem, spíše tak nějak spokojen, že v hlubším sněhu mi to šlape. Pak jdu kousek dolů k rozcestníku a poslední zatáčce, sice dost fouká, ale sluníčko mi hřeje záda, tak chci počkat na další bodující z oddílu. Výborně finišuje MIro s holými lýtky a chvilku za ním Denča v růžovém trikotu, oba skvěle v první padesátce. Potom už musím do Kameňáku, je mi chladno. Naposled se rozhlédnu až k Tatrám, boží výhled. Tohle jsou ty vteřiny, které mě totálně těší. Vyběhl jsem si na kopec, jen tak v mrazu v lehké bundičce a odměnou je stokilometrový rozhled do všech stran. Očima objedu celý horizont a můžu je žasnout nad tou čistou, zimní nádherou. Zavřu na chvíli oči, vítr utichl, sluníčko se opřelo do tváře, bomba, otočím se a jdu na malinovku.
Na startu se řadí zhruba 220 běžců. Hledám si místečko vpředu. Slunce pere o sto šest a začíná být horko. Někteří vyráží jen s krátkým rukávem, ale nahoře bude pěkně foukat. Je odstartováno, pohybuji se asi kolem třicátého místa. Postupně se tlačím trochu kupředu. Vidím před sebou hlavně Pokyho. Etapa je to dlouhá, tak si ji dělím na obvyklé úseky a přemýšlím jak rychle běžím, jak došlapuji, abych moc neklouzal a tak podobně. Dnes jsem si na očích nechal sluneční brýle a udělal jsem dobře. Je jasno až z toho oči bolí. Po prvním stoupání následuje vrstevnice v lese pod Sepetnou, kde se hodně soustředím na úzkou pěšinku, abych někde neupadl, navíc je třeba oběhnout spadlý strom. Pak následuje další stoupání po silnici ke Zbujovi. Tady se už dotahuji na Radima, běží stylově, zlehka, ale rychlost asi pro něho ne zcela ideální. V okolí Albínova náměstí jdu před něj a ještě jednoho borce. Snažím se to potáhnout, protože před námi je větší díra a na nikoho nevidím. Až na Lukšinec běžím osamoceně, stále nikoho nevidím, ale za mnou se to začíná řadit a tuším, že mě dnes někdo sekne. Zřejmě jsem mezi Albínem a Lukšincem vyčerpal dost sil a hlásí se i nevyspanost. Nevadí, budu to prat co to půjde. Za Lukšincem až po větry mě předbíhají asi tři borci. Posledním není nikdo jiný než skvělý finišer Filip Žajdlík. Zase mě dal. Zbytky sil ještě mám, už jen dvě zatáčky zkouším se udržet. Ale je fakt rychlý a dává ještě Zbyňu. Později podle fotek zjišťuji, že se za mnou tlačil Bedy. Naštěstí v závěru jsem se přeci jen hecnul a uhlídal ho za sebou. Přikládám čip, točí se mi hlava. Udělám dva kroky bokem z cesty a v předklonu to opět chvíli rozdýchávám. Dnes to bylo trochu horší, ale solidní dvacátá pozice je tam. Uvědomuji si, že jsem dlouho držel 17. pozici, no škoda. Příště je třeba se na etapu hlavně dobře vyspat. Poky dorazil na 26. místě, řekl že to dnes nešlo. Tak to prostě v LC je. Někdy to jde, někdy hůře a někdy vůbec, ale já chci pokaždé dávat do toho vše. Dal jsem Radimovi 90 vteřin, což už je patrný rozdíl. Nadšený však nejsem, spíše tak nějak spokojen, že v hlubším sněhu mi to šlape. Pak jdu kousek dolů k rozcestníku a poslední zatáčce, sice dost fouká, ale sluníčko mi hřeje záda, tak chci počkat na další bodující z oddílu. Výborně finišuje MIro s holými lýtky a chvilku za ním Denča v růžovém trikotu, oba skvěle v první padesátce. Potom už musím do Kameňáku, je mi chladno. Naposled se rozhlédnu až k Tatrám, boží výhled. Tohle jsou ty vteřiny, které mě totálně těší. Vyběhl jsem si na kopec, jen tak v mrazu v lehké bundičce a odměnou je stokilometrový rozhled do všech stran. Očima objedu celý horizont a můžu je žasnout nad tou čistou, zimní nádherou. Zavřu na chvíli oči, vítr utichl, sluníčko se opřelo do tváře, bomba, otočím se a jdu na malinovku.
14. LC - I když fučí, člověk ve větru vlaje, nikdo nevzdává, každý běží Visalaje
Je sobota 14. 2., normálně bych se teď chystala na 15. etapu LC, ale achilovka, i když MUDr. Keňanem esteticky zatejpovaná, mě dnes ukotvila navzdory mé touze nevynechat žádný LC doma. A navíc na Valentýna, kdy by se člověk měl věnovat tomu, koho co miluje. A já jak na potvoru zrovna dnes svou milovanou Lysou se svými milovanými členy VZS musím vynechat. Jak by řekl MUDr. Keňan, dnes jsem si prostě vytáhla PechVogla :-) Takže alespoň malá náplast. Nelením, a zatímco ostatní teď hledají čipy, Stoša konzumuje banán, Jarek už někde míří směr Ostrava a ostatní rozcvičují či nerozcvičují svaly a zpytují svědomí, jak zodpovědně se na včerejším plese MK Seitl chovali či nechovali vzhledem k dnešnímu sportovnímu výkonu, já sedám k počítači a vyplňuji mezeru 14. LC - Visalaje.
Ačkoli bývá běžné, že nejtěžší na každém LC je až běžecká část, u této etapy to vypadalo, že nejtěžší bude se na místo startu vůbec dostat. Lehká nervozita panovala už večer před startem, kdy Berďa rozděloval účastníky do aut a nadhodil, že vlastně ani neví, zda tam vzhledem k meteorologickému katastrofickému scénáři bude schopen dojet. V tu chvíli blikla týmové jedničce v hlavně kontrolka, že 120. účast na LC bez jediné vynechávky je ohrožena, Berďovou pohostinností tentokrát opovrhl a zvolil auto s větší pravděpodobností úspěšného dojezdu:-)
A asi tušil, proč tak činí, neb předpovídaná sněhová vánice, možnost tvorby sněhových jazyků, silný nárazový vítr... tentokrát nebyly žádnou nadsázkou a chvilkami to vypadalo, jak zpívá Mňága a žďorp, že i Cesta může být cíl. Přestože Berďa jel velmi opatrně a my jsme místy tlačili či brzdili i očima, v Krásné jsme narazili na první auto v příkopě, při snaze pomoci Berďa zajel příliš do kraje a už jsme vytlačovali zpět na silnici i naše auto. Naštěstí svízel překonána a frčíme dál, do startu už moc času nezbývá, Stoša už se rozběhává:-) Počasí je opravdu na draka, já bych si za volant nesedla ani omylem, takže jsme vděčni za každý ujetý metr a Berďa se při každé šanci auto někde nechat s nadějí v hlase ptá, zda už to nedoběhnem. My však tvrdošíjně trváme na odvozu až ke startu, což se nám opět málem nevyplácí. V kopci těsně před cílem totiž další auto nezvládlo situaci a my trčíme v koloně. Stoša se stále rozběhává:-) Rozjezd do kopce po zledovatělém povrchu pak bere do svých rukou Keňan a my opět tlačíme a na start stejně nakonec dobíháme. A to je teprve úvod:-)
Krátce po desáté je odstartováno a něco přes dvě stě běžců se vrhá vstříc sněhovým závějím, sněhové vánici, padajícím stromům - opět bez nadsázky. Mnohdy s očima zaslepenýma sněhem, ale možná raději nevidět.
Tradičně se necpu dopředu, startuji z posledních pozic, dnes navíc opatrně, neb achilovka bolí. Snažím se tedy našlapovat opatrně, pokud možno na rovný povrch, brzy však zjišťuji, že to byl čirý nerozum. Šetření paty si začne vybírat daň ve stehnech a kolenou. Zpočátku se snažím předbíhat, zjišťuji však, že každé šlápnutí do hlubokého sněhu je jehlou do paty, takže se smiřuji s absolvováním trasy v jakémkoli čase a výsledku a držím se ve skupince pomalejších běžců. Příště zase zarubu. Nohy bolí čím dál víc, ale nejsem tu od fňukání, Luďa na mě nahoře nebude čekat celou věčnost, navíc v takovém počasí. Snažím se tedy v rámci možností bojovat a občas tedy i někoho předběhnout. Velký výkon to ale není, ani se nepotím, síla i hlava na výkon by byly, ale tělesné komponenty stávkují. Mám tedy čas myslet na ostatní, co se jim asi honí hlavou:
Stoša: "Prezydent zavelel, že dnes máme na to, abychom předstihli tým Pokyho, musím to dát, počasí na nic, padající stromy přede mnou, za mnou, ale musím valit. Lehce došlapovat, neunavovat se hlubokým sněhem, šetřit síly na závěrečnou sjezdovku a tam to napálit, ta rozhodne. Vidím se nejhůř na 13. místo a čas 52:58, nad 53:00 prostě nejdu... "
Deni: "Ségra tady zas není, musím hájit čest za obě, ladně, přes špičky, na patu nemyslet, Marie Delingerová kousek přede mnou, jinak žádná ženská široko daleko, budu s ní držet krok, něžný a lehký odpich, inovejty mě nezradí. A čím rychleji poběžím, tím dřív budu v kameňáčku u čajíčku. Hodinu a maximálně 24 sekund nad, déle se tady trápit v tom počasí nebudu!!!"
Miro: "Počasí hrozné, tomu vichru těžko čelí chlap, co teprve Deni. Musím máknout, abych ji nahoře čekal a hned ji mohl obejmout..Krásná odměna za běh v tomto počasí - to mi vlialo energiu do žíl, stále bežím v tempe bez kríze. Som pod zjazdovkou... Už jen kousek, přede mnou jen 42 běžců, do hodiny to bude.."
Jarek: " koleno.... vykašlat se na to??? ..... rubat..... koleno....... vykašlat se na to....... rubat...... koleno..... vykašlat se na to..... rubat..... rubat..... rubat..... rubat......tak snadno se nedám a na 85. misto se cítím koleno nekoleno..."
Fido a Ruda: "V jednotě je síla, každý chvilku tahá pilku, držet se, táhnout se, nekecat, rubat, nenechat si toho druhého utéct, i kdybych měl vypustit duši, double VZS doběh s třísekundovým rozdílem, to dáme, první desítka nad stovkou je naše!!!"
Berďa: Když už jsem tu dojel, tak nějaký běh mě už nerozhodí. A že je tolik sněhu? Sníh není voda, sněhem na dno nepronikneš, takže se vlastně vůbec nebudu bořit a poběžím pěkně lehce po povrchu ani stopa po mně nezůstane. Ladně jako laňka... Fyzikální a matematické zákony mám v malíčku, trasa zoptimalizována, výpočet času doběhu je jasný: 1:06:26, ani o sekundu se nemohu splést!!! Pak ten svůj výsledek ještě převedu do jiných soustav a světů, aby viděli, na mě si jen tak nepřijdou..."
Pája: "Včera Kanáry, písek, modrá obloha, moře, 30 °C, dneska sněhová vichřice, jen dvě hodiny spánku, valím nahoru, neb čím dřív vyběhnu, tím dřív budu doma v posteli dospávat deficit. A navíc útok na bednu se nevzdává!!!! Když musíš, tak musíš, žádná teplotní, časová pásma a výmluvy na aklimatizaci si nepřipouštím a rubu...1:07:14, to musím dát!!!!"
Django: "Konečně se projeví výhody mé výškové a hmotností kategorie, nějaká vichřice, padající stromy mě nezastaví, neodfouknou, razím si cestu kupředu, 1:11 zní hezky, prostě jednička, a hned trojitá..."
Keňan:"Nepřehnat to, výletně, antibiotik už jsem přemlsaný, už bych si dal taky něco jiného... třeba smažák s hranolkama, ten ale až po výkonu, zpátky na Visalajích... Nebudu se cpát dopředu, ale na start si počkám... Ale když už teda vybíhám... a ono to běží... předbíhám Bidýlko... není to tak špatné... trochu zkusím zarvat... výletování už bylo dost, Kubu trochu popoženu do té sjezdovky,.....1:14 - není to jako za času největší slávy, ale po antibiotických orgiích to není tak špatné..."
Koudy: "Hezky se mi to sedí doma v teple, bez vichřice, u počítače, u aktuálních výsledků.... teď vybíhají... ještě mám chvilku, jdu si dát popcorn, ať se mi to líp sleduje... meteorologové jim zrovna nepřejí.... ale oni to rubnou... 50 min... Stoša už by mohl být pod vrcholem... 51 min... pořád nic.... 52 min...58 sekund... je to domááááááááááááá.... suneme se jako tým dopředu!!!!........ a Miro, skvělý čas...a Denííííííííííííííí, holka jedna šikovná...... Dobře mi to v tom týmu rubou..... "
Ivon:" Super, ségra, jeď, jeď, jeď, aspoň jedna z nás.... Deni teď musí rubat za nás obě, příští rok ji v celém LC ale zase podržím, prostě twins..."
Oli: " Nové město na Moravě, šampionát.. paráda.... ale jak asi rubou na Lysacupu, škoda že tam nejsem s nimi, teď bych seděla v autě s Bidýlkem, oni by se rozběhávali, utvrzovaly bychom se v tom, že to bude zase dřina, teď bych vyběhla.... dřina, ale euforie.... Jedenáct hodin, už bych finišovala, vydýchat se, počkat na Bidýlko, utvrdit se, že je to čím dál těžší, ale fajn, a teď už jen dolů... Příště si to nenechám ujít, co je proti tomu nějaký šampionát.... "
Fík: "Kdy už zase budou etapy se startem blízko pivovárku, Visalaje jsou zbytečně moc na opačné straně, do toho nejdu:-)"
Lenia: "Balet, padede... Praha.... Lysá je ale Lysá, tož ti moji parťáci tam teď bojují se sněhem, příště je v tom nenechám. Kultuře bylo učiněno zadost, příště zas rubu..."
Petra: "LH24 zmáknu, B7 zmáknu, maratony zmáknu, Čtyřlístek zmáknu, a teď mě tady drží v posteli blbá chřipka..."
UltraLenkaČlenka: "Dneska Lysou nenávidím, nebo miluji, závodím, nebo už nezávodím????... Miluji a závodím, etapy na LC si už ale vybírám, Visalaje vynechám od přehrady to rubnu..."
Orlík: " chrrrrr..... chrrrrr.......chrrrrrrr..... chrrrrrr....."
No a s myšlenkami na ostatní a s textem Mňágy v hlavě: Ledoborec kupředu pluje, kapitán je opilý... se pomalu blížím k cíli, i když k cíli???? Vrchol není cílem, vím, že cesta dolů dnes bude ještě větším utrpením, a tak se nahoře příliš nezdržuju, pozdravím zbytek týmu, aby věděli, že žiju, a už se sunu dolů, a to doslova. Ledoborec mi stále zní v hlavě, v duchu vzývám Koudyho s vrtulníkem, ale bojuju, energii do žil mi vlije zbytek týmu, který mě lehce předbíhá a popichuje, takže se snažím nebýt až takové béčko a k autu nedobíhám zas až s takovým zpožděním. A i když nejsem fandou automobilového průmyslu, tak ráda jako teď jsem to parkoviště a auto snad ještě nikdy nevítala...
Tak je 8:30, všichni teď plus mínus nastupují do aut a vyjíždějí vstříc 15. etapě. Končím článek, myslím na ně, jdu alespoň pohledem pohladit čip a příště snad zase s nimi. LC je prostě droga, kterou,jak píše Deni a Jurek, někdy prostě musíš, ale vždycky chceš:-) :-) Rubejte, týme!!!! a Prezydente, happy birthday, neb kdo jiný má to privilegium, že má narozeniny zrovna na Lysacup!!!
Ačkoli bývá běžné, že nejtěžší na každém LC je až běžecká část, u této etapy to vypadalo, že nejtěžší bude se na místo startu vůbec dostat. Lehká nervozita panovala už večer před startem, kdy Berďa rozděloval účastníky do aut a nadhodil, že vlastně ani neví, zda tam vzhledem k meteorologickému katastrofickému scénáři bude schopen dojet. V tu chvíli blikla týmové jedničce v hlavně kontrolka, že 120. účast na LC bez jediné vynechávky je ohrožena, Berďovou pohostinností tentokrát opovrhl a zvolil auto s větší pravděpodobností úspěšného dojezdu:-)
A asi tušil, proč tak činí, neb předpovídaná sněhová vánice, možnost tvorby sněhových jazyků, silný nárazový vítr... tentokrát nebyly žádnou nadsázkou a chvilkami to vypadalo, jak zpívá Mňága a žďorp, že i Cesta může být cíl. Přestože Berďa jel velmi opatrně a my jsme místy tlačili či brzdili i očima, v Krásné jsme narazili na první auto v příkopě, při snaze pomoci Berďa zajel příliš do kraje a už jsme vytlačovali zpět na silnici i naše auto. Naštěstí svízel překonána a frčíme dál, do startu už moc času nezbývá, Stoša už se rozběhává:-) Počasí je opravdu na draka, já bych si za volant nesedla ani omylem, takže jsme vděčni za každý ujetý metr a Berďa se při každé šanci auto někde nechat s nadějí v hlase ptá, zda už to nedoběhnem. My však tvrdošíjně trváme na odvozu až ke startu, což se nám opět málem nevyplácí. V kopci těsně před cílem totiž další auto nezvládlo situaci a my trčíme v koloně. Stoša se stále rozběhává:-) Rozjezd do kopce po zledovatělém povrchu pak bere do svých rukou Keňan a my opět tlačíme a na start stejně nakonec dobíháme. A to je teprve úvod:-)
Krátce po desáté je odstartováno a něco přes dvě stě běžců se vrhá vstříc sněhovým závějím, sněhové vánici, padajícím stromům - opět bez nadsázky. Mnohdy s očima zaslepenýma sněhem, ale možná raději nevidět.
Tradičně se necpu dopředu, startuji z posledních pozic, dnes navíc opatrně, neb achilovka bolí. Snažím se tedy našlapovat opatrně, pokud možno na rovný povrch, brzy však zjišťuji, že to byl čirý nerozum. Šetření paty si začne vybírat daň ve stehnech a kolenou. Zpočátku se snažím předbíhat, zjišťuji však, že každé šlápnutí do hlubokého sněhu je jehlou do paty, takže se smiřuji s absolvováním trasy v jakémkoli čase a výsledku a držím se ve skupince pomalejších běžců. Příště zase zarubu. Nohy bolí čím dál víc, ale nejsem tu od fňukání, Luďa na mě nahoře nebude čekat celou věčnost, navíc v takovém počasí. Snažím se tedy v rámci možností bojovat a občas tedy i někoho předběhnout. Velký výkon to ale není, ani se nepotím, síla i hlava na výkon by byly, ale tělesné komponenty stávkují. Mám tedy čas myslet na ostatní, co se jim asi honí hlavou:
Stoša: "Prezydent zavelel, že dnes máme na to, abychom předstihli tým Pokyho, musím to dát, počasí na nic, padající stromy přede mnou, za mnou, ale musím valit. Lehce došlapovat, neunavovat se hlubokým sněhem, šetřit síly na závěrečnou sjezdovku a tam to napálit, ta rozhodne. Vidím se nejhůř na 13. místo a čas 52:58, nad 53:00 prostě nejdu... "
Deni: "Ségra tady zas není, musím hájit čest za obě, ladně, přes špičky, na patu nemyslet, Marie Delingerová kousek přede mnou, jinak žádná ženská široko daleko, budu s ní držet krok, něžný a lehký odpich, inovejty mě nezradí. A čím rychleji poběžím, tím dřív budu v kameňáčku u čajíčku. Hodinu a maximálně 24 sekund nad, déle se tady trápit v tom počasí nebudu!!!"
Miro: "Počasí hrozné, tomu vichru těžko čelí chlap, co teprve Deni. Musím máknout, abych ji nahoře čekal a hned ji mohl obejmout..Krásná odměna za běh v tomto počasí - to mi vlialo energiu do žíl, stále bežím v tempe bez kríze. Som pod zjazdovkou... Už jen kousek, přede mnou jen 42 běžců, do hodiny to bude.."
Jarek: " koleno.... vykašlat se na to??? ..... rubat..... koleno....... vykašlat se na to....... rubat...... koleno..... vykašlat se na to..... rubat..... rubat..... rubat..... rubat......tak snadno se nedám a na 85. misto se cítím koleno nekoleno..."
Fido a Ruda: "V jednotě je síla, každý chvilku tahá pilku, držet se, táhnout se, nekecat, rubat, nenechat si toho druhého utéct, i kdybych měl vypustit duši, double VZS doběh s třísekundovým rozdílem, to dáme, první desítka nad stovkou je naše!!!"
Berďa: Když už jsem tu dojel, tak nějaký běh mě už nerozhodí. A že je tolik sněhu? Sníh není voda, sněhem na dno nepronikneš, takže se vlastně vůbec nebudu bořit a poběžím pěkně lehce po povrchu ani stopa po mně nezůstane. Ladně jako laňka... Fyzikální a matematické zákony mám v malíčku, trasa zoptimalizována, výpočet času doběhu je jasný: 1:06:26, ani o sekundu se nemohu splést!!! Pak ten svůj výsledek ještě převedu do jiných soustav a světů, aby viděli, na mě si jen tak nepřijdou..."
Pája: "Včera Kanáry, písek, modrá obloha, moře, 30 °C, dneska sněhová vichřice, jen dvě hodiny spánku, valím nahoru, neb čím dřív vyběhnu, tím dřív budu doma v posteli dospávat deficit. A navíc útok na bednu se nevzdává!!!! Když musíš, tak musíš, žádná teplotní, časová pásma a výmluvy na aklimatizaci si nepřipouštím a rubu...1:07:14, to musím dát!!!!"
Django: "Konečně se projeví výhody mé výškové a hmotností kategorie, nějaká vichřice, padající stromy mě nezastaví, neodfouknou, razím si cestu kupředu, 1:11 zní hezky, prostě jednička, a hned trojitá..."
Keňan:"Nepřehnat to, výletně, antibiotik už jsem přemlsaný, už bych si dal taky něco jiného... třeba smažák s hranolkama, ten ale až po výkonu, zpátky na Visalajích... Nebudu se cpát dopředu, ale na start si počkám... Ale když už teda vybíhám... a ono to běží... předbíhám Bidýlko... není to tak špatné... trochu zkusím zarvat... výletování už bylo dost, Kubu trochu popoženu do té sjezdovky,.....1:14 - není to jako za času největší slávy, ale po antibiotických orgiích to není tak špatné..."
Koudy: "Hezky se mi to sedí doma v teple, bez vichřice, u počítače, u aktuálních výsledků.... teď vybíhají... ještě mám chvilku, jdu si dát popcorn, ať se mi to líp sleduje... meteorologové jim zrovna nepřejí.... ale oni to rubnou... 50 min... Stoša už by mohl být pod vrcholem... 51 min... pořád nic.... 52 min...58 sekund... je to domááááááááááááá.... suneme se jako tým dopředu!!!!........ a Miro, skvělý čas...a Denííííííííííííííí, holka jedna šikovná...... Dobře mi to v tom týmu rubou..... "
Ivon:" Super, ségra, jeď, jeď, jeď, aspoň jedna z nás.... Deni teď musí rubat za nás obě, příští rok ji v celém LC ale zase podržím, prostě twins..."
Oli: " Nové město na Moravě, šampionát.. paráda.... ale jak asi rubou na Lysacupu, škoda že tam nejsem s nimi, teď bych seděla v autě s Bidýlkem, oni by se rozběhávali, utvrzovaly bychom se v tom, že to bude zase dřina, teď bych vyběhla.... dřina, ale euforie.... Jedenáct hodin, už bych finišovala, vydýchat se, počkat na Bidýlko, utvrdit se, že je to čím dál těžší, ale fajn, a teď už jen dolů... Příště si to nenechám ujít, co je proti tomu nějaký šampionát.... "
Fík: "Kdy už zase budou etapy se startem blízko pivovárku, Visalaje jsou zbytečně moc na opačné straně, do toho nejdu:-)"
Lenia: "Balet, padede... Praha.... Lysá je ale Lysá, tož ti moji parťáci tam teď bojují se sněhem, příště je v tom nenechám. Kultuře bylo učiněno zadost, příště zas rubu..."
Petra: "LH24 zmáknu, B7 zmáknu, maratony zmáknu, Čtyřlístek zmáknu, a teď mě tady drží v posteli blbá chřipka..."
UltraLenkaČlenka: "Dneska Lysou nenávidím, nebo miluji, závodím, nebo už nezávodím????... Miluji a závodím, etapy na LC si už ale vybírám, Visalaje vynechám od přehrady to rubnu..."
Orlík: " chrrrrr..... chrrrrr.......chrrrrrrr..... chrrrrrr....."
No a s myšlenkami na ostatní a s textem Mňágy v hlavě: Ledoborec kupředu pluje, kapitán je opilý... se pomalu blížím k cíli, i když k cíli???? Vrchol není cílem, vím, že cesta dolů dnes bude ještě větším utrpením, a tak se nahoře příliš nezdržuju, pozdravím zbytek týmu, aby věděli, že žiju, a už se sunu dolů, a to doslova. Ledoborec mi stále zní v hlavě, v duchu vzývám Koudyho s vrtulníkem, ale bojuju, energii do žil mi vlije zbytek týmu, který mě lehce předbíhá a popichuje, takže se snažím nebýt až takové béčko a k autu nedobíhám zas až s takovým zpožděním. A i když nejsem fandou automobilového průmyslu, tak ráda jako teď jsem to parkoviště a auto snad ještě nikdy nevítala...
Tak je 8:30, všichni teď plus mínus nastupují do aut a vyjíždějí vstříc 15. etapě. Končím článek, myslím na ně, jdu alespoň pohledem pohladit čip a příště snad zase s nimi. LC je prostě droga, kterou,jak píše Deni a Jurek, někdy prostě musíš, ale vždycky chceš:-) :-) Rubejte, týme!!!! a Prezydente, happy birthday, neb kdo jiný má to privilegium, že má narozeniny zrovna na Lysacup!!!
Někdy prostě musíš!
LC 31.1. 2015
13.etapa Ostravice, žel. přejezd 6,8 km / 879 m
13.etapa Ostravice, žel. přejezd 6,8 km / 879 m
3v1 16,2 km / 1477 m
Uplynulo několik týdnů, dokonce měsíců, co se mi nepodařilo sepsat nic
na týmový web. Nejsem si jistá, ale myslím, že dokonce můj poslední psaný
příspěvek byl ten zatím nejdelší, niterně nejsilnější a tudíž nejemotivnější,
bezprostředně odrážející mistrovství skyrunningu v Chamonix ...
Ano, trošku jsme na ten podzim a přes zimu oddílově přibrali a jsme
opět o pár vykutálených kousků objemnější. Vybojovat si právo editovat na VZS
webu se tak pomalu stává věcí prestižnější, než li uvést své prvotiny ve Sport
Illustrate. Už dvakrát jsem měla svůj postřeh po proběhnuté LC etapě rozepsaný ...
Ale v dnešním hektickém světě, stejně jako na závodní trati, vítězí rychlost, síla, rozhodnost. Proto asi má vytrvalostní taktika, střádat pomalu a
pečlivě vytříbená písmenka do sítí vět, večer po práci, den co den, nemohla jednoduše
uspět. Dnes světu vládne DYNAMIKA! Ve všem.
A mě ta dynamika v uplynulých měsících asi chyběla. Nebo jí bylo až moc příliš. Bolavá patička (která trápí již 11. měsíc), opakované podzimní nemoce, pracovní vytíženost, mnoho starostí, o to více povinností. Proto nemohu házet svoji článkovou absenci pouze na špatnou taktiku a nedostatečnou průbojnost. Plánovala jsem, že se přece jen poslední loňské dny hecnu a zhodnotím uplynulý rok. Nestalo se. Chyběl mi „drive“. Prostě nebyl. Tak snad nyní poskládám puzzle ze svých prožitků z etapy nevšední, vyjímečné, z etapy jedinečné svou náročností. Z etapy tedy těžké, ale i dvojnásobně krásné, srdcařské! A položím tak konečně svoji mysl na papír ...
A mě ta dynamika v uplynulých měsících asi chyběla. Nebo jí bylo až moc příliš. Bolavá patička (která trápí již 11. měsíc), opakované podzimní nemoce, pracovní vytíženost, mnoho starostí, o to více povinností. Proto nemohu házet svoji článkovou absenci pouze na špatnou taktiku a nedostatečnou průbojnost. Plánovala jsem, že se přece jen poslední loňské dny hecnu a zhodnotím uplynulý rok. Nestalo se. Chyběl mi „drive“. Prostě nebyl. Tak snad nyní poskládám puzzle ze svých prožitků z etapy nevšední, vyjímečné, z etapy jedinečné svou náročností. Z etapy tedy těžké, ale i dvojnásobně krásné, srdcařské! A položím tak konečně svoji mysl na papír ...
V poslední lednový den se mi stávat nechce, přestože dostatečný příděl sněhu slibuje
konečně pravé zimní podmínky, jež by měly panovat většinu etap lysacupu. Jak nečekané :) A přece jen, etap na kontě přibývá, psychických
sil ubývá. Nenechávám se však zviklat hlubokým spánkem své sestry, pouštím jedno
z motivačních běžeckých videjek (vždy tělo nabudí, srdce pookřeje a mysl
rozjasní!) a po nezbytných přípravách vyklouzávám potichu z bytu. Už si
ani neříkám Jurkovo „Někdy prostě musíš“, ale „Někdy prostě chceš!“
Jenže tento pocit mě opouští již po příjezdu ke trafu, zkouším se
rozklusávat, jde to, ale bořím se ve sněhu, snaha o pořádný záběr se míjí
účinností. Do etapy 3v1 se mi vůbec nechce, plánuji bojkot, ale mírním slova, „uvidím
nahoře“. Zkouším to jinak, musím hezky ladně, minimalizuji kontaktní plochu,
snažím se o řádný a přesto stále něžný a lehký odpich pouhou špičkou inovejtů.
Jde to. Sbíhám dolů, opět u trafa a s Jarkem si to sklusáváme po okrajíčku
silnice další dva kilometry na start k přejezdu v Ostravici. Plno známých tváří, všeci líca červená, úsměv od ucha k uchu, nedočkavci jedni :) Ale aby ne, jedna z nejklasičtějších tras, 879 m
převýšení na 6,8 km trasy, s krásným plynulým stoupáním až na vrchol.
Start! Rozbíháme po zledovatělé silnici, věřím svým červeným inovejtům, drží přes
kluzký povrch bezvadně, tak jak jsem zvyklá. Vidím Honzu před sebou, přece jen
se potřebuje týden po LH24 nejdříve více rozehřát. A Marušku, je na dohled a mě
se běží celkem hezky. Konečně trafo, více sněhu, začínám se opět bořit, ale jen
lehce, přidávám běžecké něhy, opravdu jen lehce přes špičky, těžiště tlačím
vpřed. Je to fajn. Maruška se dnes více trápí, snažím se povzbudit. Netuším,
kolikátá jsem, ale neběží se mi špatně, pokouším se držet své pocitově dobré tempo,
protože dnes je lehkost v nohách. Jak jen to Luďa dělá, že každá etapa má
tak pěknou atmosféru? Přesto to bude ještě boj, ale intuitivně vím, že by to
dnes nemuselo být vůbec špatné. Lukšinec, paráda, tak ještě zvládnout ten
zbytek. Sníh uchozený, prudké stoupání stále běžecky, před větry už vkládám pár
rychlých kroků, ale opět to rozbíhám. Moc dobře vím, že už je to těžké, styl
neuhlazený, nohy postrádají hbitost. Ale někdy prostě musíš! Poslední
dvě serpentiny, zahlédnu Mira dvě místa za mnou a vím, že už to tam dáme!
Rovinka kolem Šantánu, Petr Škrabánek zapne pohon s rychlostí světla,
prolítne kolem mne, reagovat už nezvládám. Dobíhám na 42. místě v čase 58:59.
Jsem k.o. Padám do kolen. Standa Najvert do mě hučí, „otáčej, makej, nikdo
nemůže, jsi první!“ Představa dalších desíti kilometrů a hlavně druhého výběhu
od korýtka mě děsí. Já fakt už nemůžu. Bolí mě pata. Snažím se to na to uhrát.
Nevyjde to. „Měkký povrch!“ Strká do mě a tlačí mě ze svahu. Popoběhnu. Zase
chůze. Zase do mě šťouchne. Někdy prostě musíš. Rozbíhám ke sjezdovce, vytahuju
anticramp, i když vím, že teď by mi nepomohla ani infuze energeťáku. Sjezdovkou
se nějak proplácám. Vůbec mě nevzrušuje, že mě tady pár borců jen tak na pohodu
rubne. Je mi to jedno, ještě se stále tak nějak potácím tratí. Ale je to měkké.
Je to krásné. Kloužu ve 20 cm sněhu. Jsem pod sjezdovkou, natahuji nožky, úúúzoučký
prošlapaný chodníček, ale krásný podklad. Fičím, letím rovinkou. Prudký seběh
dolů, více než 30 čísel prašanu. Nejkrásnější chvíle dne. Chápejte, euforie.
Řítím se dolů, vířím sníh před sebou, nebrzdím, jen jím proletím. Jsem happy
jak dva grepy. Někdy prostě chceš! V hangu jsem total brzda, kvadricepsy
se brání excentrii, beru to raději po zadku. Júúú to je žůžo labůžo! Až na ty
borce, kteří mě jeden za druhým sekají ... nevadí. Hlavně být ready dole u
občerstvovačky. Naliju do sebe 3 kelímečky čaje, sním třetinku banánu, druhou
do ruky. A rozbíhám. Hm, na to, jak jsem k tomu stolečku přilítla to teď
zrovna moc neutíká ... Tak ať už jsem u korýtka, u Veličků ... cupitám a můj
běh je již dost neefektivní, přesto produktivnější, než li přechod do chůze bez
hůlek. Kdo píchá, ten dnes míří k vrcholu. Běžím si svoje, Lukšinec na dohled.
Slyším povzbuzování, jé to je pěkné, Maruška s Ondrou! Pohladí mi duši.
Opět začínám stoupat. Jé, Tamara! No nemám se já krásně? Mám, ale už tam sakra
taky chci být! Vnímám hypertonická lýtka, tendence ke křečím, přesto stále
musím přes špičky, v chůzi přes celé chodidlo prokluzuji a ztrácím
energii. Jsem k.o. Standa, Pigi scházejí, ani je už nevnímám. Poslední
serpentiny, poslední zatáčka, Majklův kamínek ... tiše pozdravím, zítra by náš
Majkl slavil narozeniny. Někdy prostě musíš!
Jsem tam, Vladěnka, Lůďa, pípám! K.o, rychle kameňáček, jak já mám ten
kameňáček a čajíček ovocný, tentokrát vyjímečně slazený, ráda! A ty tváře
usměvavé, Miro s Jarkem a Honzíkem mě vítají, jako bych se vrátila z Everestu
...
Více takových krásných dnů!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
