Půlmaratón - Hrabová 26.9.2015

Ještě,než se  rozepíšu o Hrabové , tak jen letmo se zmíním o závodě v Chuchelné. Na Prajzskou jsem se rozjely s Peťou Schwarzovou. Jde o krásný těžší 15-kilometrový ( necelých 15km ) závod. Startovné 50Kč a k tomu limo( pivo) + párek v rohlíku. Závod se mi docela povedl a už se mi zdá, že forma jde zase trochu nahoru. Velmi dobře zaběhla Peťa a skončila ve své kategorii na 2.místě s časem 1:11:31. Já na 4.místě s časem 1:13:12.  No a po delší době se ukázal Dan Hrubý, který podal excelentní výkon s časem 1:03:30.

Další víkend byl běh E.Zátopka, ale to jsem nemohla a mám pocit, že se nikdo z nás nezúčastnil. Chtěla jsem ještě něco vyzkoušet před Budapešti a rozhodla jsem se absolvovat půlmaratón v Hrabové. Dost jsem teď trénovala a chtěla jsem vědět, jestli to půjde poznat. Hrabová je zcela rovinatá, s dobrým zázemím a navíc můj původní domov a stále zde bydlí moje maminka. Bohužel počasí nebylo zrovna ideální a pravděpodobně to byl důvod menší účasti. Startovné opět nízké, zázemí super ( šatny, sprchy , bufet ) a kolem samé známé tváře z Ostravska a okolí.
Běželo se mi velmi dobře a z počátku nebylo ani to počasí tak hrozné. Až v posledním okruhu začalo více pršet, ale nešlo o žádný liják. Běželo se v pěti okruzích . Jako vždy lehce přepaluji začátek,ale už jsem přeci jen zkušenější a trochu jsem zpomalila. To mě předběhla Eva z Brušperka ( Eva Strak ), která měla fajné barevné podkolenka. Zmiňuji se o tom proto, že jsem ty podkolenka měla stále na očích a najednou se mi začaly opět přibližovat a ve 4. okruhu jsem Evu předběhla. To už mě doprovázel Jarda Vernarský, který mi pak dělal až do cíle společníka. Škoda, že nemám časy jednotlivých okruhů, ale dle mých hodinek jsem snad běžela všechny okruhy stejně a to mě těší. Původně jsem chtěla na 1:45 a nakonec z toho byl čas 1:41:44.
Pro mě po delší době velmi dobrý výsledek a ještě více mě těší, že mě drží kolena. Takže se začínám těšit na Budapešť. No a protože účast žen byla trošku menší, tak z toho bylo celkové 3. místo za Andy Krstevovou a Ivou Pachtovou a v kategorii žen nad 35let pak 2.místo. Dostala jsem obálečku, krásný pohár a čokoládu ( kterou miluji ).
Večer jsem pak byla na zápase Vítkovic ve florbale, kde jsem potkala běžce z Hrabové - Honza Fousek,Tomáš Mrajca a Marek Škapa, kteří se přišli jen tak podívat na florbal. Vítkovice vyhrály 8:0 proti Otrokovicím ( synek jeden gól), takže super den.
Těším se na memoriál , protože se konečně sejdem všichni pohromadě. Lenia

Hlavně se z toho neposr..!!! Winschoten 2015

Lidi, tak jsem z toho holandského Winschotenu zpátky.

S obrovským zklamáním. Natrénováno jsem měla fest. Časy z posledních závodů ukazovaly stejnou, ne-li lepší formu než loni. Natěšená jsem byla do Winschotenu neskutečně.  A přesto to nevyšlo L. Ale popořádku. Nejdříve si musím tradičně do někoho rýpnout (např. do BerdiJ )

Vyjíždíme v pátek ráno. Stejně jako loni prší - chčije fest. Naše týmová jednička Stoša mě nabere na rondlu a fičíme do Poruby, kde nabíráme Dalibora a Peťu Škrabánka, který se stal našim spolucestujícím tak nějak náhodou. No a pak už jen zbývalo vyzvednout Ultralibora. Co ho znám, bydlí v Bohumíně. Stošovi však mailem dal pokyn: „Naberte mě ve 3 hodiny u Penny, Lenka ví kde.“ No tak to bacha. Vůbec netuším, kde Penny v Bohumíně je. Jedeme na Liborovu adresu a Libor nikde. Tak mu volám. Libor stojí před Penny marketem. Ale v Hlučíně. Nějak nám neřekl, že se asi tak před třemi měsíci přestěhoval J Naštěstí má auto, sedne do něj a do 15 minut je v Bohumíně. Vyrážíme s menším zpožděním, ale to vůbec neva. Stoša je rychlý nejen v běhu, Stoša to rube i při řízení auta. Jeho auto Huyndai i20 je vůbec pozoruhodné. Vleze se do něj pět běžců ( 4 hubení prckové,  já pátá lehce oplácaná a vysoká – proto mohu sedět vpředu, mám nejdelší nohy J ) a celá hromada tašek, batohů, jídla a tak.

Cestou jen dvakrát krátce a bezvýznamně zakufrujeme a už je 13:30 hodin a my stojíme před sportovní halou ve Winschotenu, kde probíhala prezence. Všechno pěkně odsýpalo. S hostitelskou rodinou jsme byli domluveni na 16:30 hodin, takže nám zbyly ještě celé dvě hodiny na prohlídku městečka a pivko. Je nezbytné nakoupit dárečky pro rodinku a v podobě doplnit samozřejmě ionty. Pivo je důležité!!!

 

Letos si nás hostitelské rodiny rozdělily. Já jsem s Liborem u starší manželské dvojice, každý máme svůj pokoj. Což je dobře. Neboť Libor na každém závodě ŠUSTÍ :-) Ano Berďo, oproti Liborovi jsi ty břídil. Tak,  jak šustí věcmi Libor, tak nikdy ty šustit nebudeš. Neustále si věci přendává do různých sáčků a tašek a ve Winshotenu šustil opravdu fest. To je ta předstartovní nervozita ultraběžců……..

Moc milí lidé ti naši hostitelé, starší manželé a pes jménem Joni. První otázka pana domácího – Essen? Následováno otázkou č. 2 – Bier?  Jsme zodpovědní sportovci, tak si dáváme jen vodu a fičíme na slavnostní průvod městem. Vzhledem k tomu, že se jednalo o mistrovství světa na 100 km, každý stát prošel v průvodu s vlajkou, byli jsme oficiálně přivítání starostou a všemi funkcionáři z IAAF. Lidé stáli v ulicích, mávali, zdravili, moc hezké to bylo. Připadal jsem si kurde důležitě. Jako že já a česká vlajka, já a česká repre :-).

 

Po přehlídce nás naše „rodina“ zavezla zpět domů. Dostali jsme dobrou večeři a povídali si. Vylezlo z nich, že znají Radka Brunnera, který u nich už 3x bydlel, že znají Vilmu Podmelovou (ta je zaujala tím, že snídá velké kafe, cigáro, pivo a přesto tak ultraběhá). Shrnuli to tím, že už chtějí ubytovávat jenom české běžce. No bodejť, jsem přece nejlepší a je s námi legrace J Moc dlouho jsem už ale nedřystali, protože bylo nutné pořádně se na závod zregenerovat.

V sobotu ráno jsem se vzbudila po dlouhé době vyspaná. Po dlouhé době jsem totiž spala celých 7,5 hodiny vkuse. V 9 hod. jsme se  s Ultraliborem srazili se Stošou a Daliborem u sportovní haly. Klukům v 10:00 hodin  začínal závod na 100 km a v 10:15 můj závod na 50 km. Dosud vše v pořádku. Start a vyběhli jsme. Tempo kolem 5:40-5:45, v hlavě cílový čas tak 4:56:00, chtěla jsem o něco vylepšit  svůj loňský čas 4:58:11. Jenomže se mi běželo tak nějak divně, něco bylo špatně prostě. Na 5. km se ozvala bolest a křeče kolem žaludku. No průser. Není mi dobře. Mám vzdát? 10 km bolest nepolevila, už se dost trápím, mám těch 10 km za nějakých 56 minut. nohy mohou šlapat, ale žaludek se vzpouzí. Mám zvracet? Zkouším běžet dále, půlmaraton mám za dvě hodiny, výborný mezičas v porovnání s loňskem. Musím rubat a když to nepůjde, musím kurde přydat…prezydente ale to NEFUNGUJE, tentokrát ne!!!

 

 Dala jsem si Carbosnack, ale nepomohl mi, dodal mi sílu tak možná do jednoho kilometru. Není mi dobře, začínám vážně uvažovat o odstoupení ze závodu…Jak se to vlastně dělá? Sundám číslo, odevzdám čip a někomu to nahlásím? No jo, ale to stejně musím odšlapat celé kolo. Nakonec se rozhodnu doběhnout ještě 30. kilometr. Jsem těsně kolem tří hodin. Probíhám do dalšího kola, ke stánku české výpravy. Je tam Otík Seitl a ostatní, co pomáhají Radkovi Brunnerovi, Danovi Orálkovi a zbytku české reprezentace. Chytnu se tyče u stánku a tak nějak se skácím do křesla. Žaludek stávkuje. Ptám se Oty, co mám dělat. "Odpočiň si, o nic nejde, máš dost času na dokončení závodu, neboj se, dokážeš to". A pak si mě vezme do parády paní Květa. Zdravotnice. Ptá se mě, kde a jak mě to bolí a pak vynese ortel: „to by mohl být lehký žlučníkový záchvat". Já jsem ale nikdy problémy se žlučníkem neměla, já jím bůček namazaný tatarkou a bez chleba a nic mi to nedělá!!!  Květa dala mi cholagol a přinutila mě pomaloučku něco malého sníst. Pak mi kápne další cholagol a začne na nohách a rukách mačkat akupresurní body. Bolest okolo žaludku překvapivě ustupuje, až zmizí úplně. Dostávám chuť k jídlu, tak sním ještě kousek banánu. Vzpomenu si i na ten bůček. Ale i tak mě ještě nepustí na trať. Asi tak po dvaceti minutách odpočinku mám její a Otíkův souhlas a se slovy "už je to jenom 20 kilometrů" pokračuji dál. No jo, ale propadám se z tempa 5:45 na tempo 7 min/km. Už se hodně trápím. Už nepomáhá ani fantastické povzbuzování  milých Winschoteňanů podél trati. Dokonce i Gerard s Lindou, u kterých jsme bydleli loni, stojí na trati a volají na mě. Jenže smůla. Už mi tuhnou nohy. Veškerá letní příprava jde do kytek. Chce se mi brečet. Nakonec do cíle dobelhám za 5:41 a „kácím se“. Brečím, jsem strašně smutná, zklamaná, bez nálady. Pak se ale někde v koutku šedé kůry mozkové ozve hlásek: "Nebul, nešil, buď šťastná že jsi dokončila, dokázala jsi zabojovat, to je obrovská škola do dalších závodů..." Tak jo ...

.

Něco zobnu, dám si horkou sprchu, malé pivko a jdu poděkovat Otovi a Květě a všem, co byli u stánku, za jejich pomoc. Bez nich bych závod opravdu nedokončila. Motám se kolem trati, fandím Liborovi a Stošovi. Stoša je borec, dokončí 100 kilometrů za 9:38, je šťastný jako blecha, po právu, dal to pod 10 hodin, jeho loňské přání :-) se splnilo. Libor nakonec také dokončí, za 11:47. Stihl to v limitu a je také moc šťastný. Daliborovi se tentokrát nedařilo, zabalil to po padesátém kilometru.

 

Ještě stihneme slavnostní vyhlášení vítězů, Dan Orálek je tentokrát v hodně silné konkurenci třetí ve své kategorii. Jinak ale padaly časy… Nejrychlejší muž, Švéd, 100 km za 6:22, to mi hlava nebere. Nejrychlejší žena Američanka za 7:08 myslím.  Doma na nás čekají „domácí“, zapaříme :-) ,  jsou s námi i Dalibor, Stoša, Radek s manželkou a „jejich Holanďankou“.  Nasmáli jsem dost, pomalu přichází euforie. Skoda jen, že Stoša netančil po rukách. Přece jenom byl synek unavený.

 

Do rána je to jasné, nezlobil mě žlučník, mám nějakou střevní virózu. On totiž týden před Winschotenem onemocněl manžel. Tradičně se pak nakazí celá rodina. Tentokrát inkubační doba trvala nějak déle a já si toho bacila dovezla do Winschotenu, kde mrcha zaútočil během závodu. Sviňa. Celou cestu domů s prominutím „proseru“, Stoša mi musí často stavět. Jsme schopná jen popíjet kolu a teplý čaj, vše ostatní by vyfičálo ven. Ach jo, ani tradiční pozávodní hambáč a dvojité hrancle se nekonaly. Kluci to sice zkusili, ale sotva jsem u dálnice zahlédla reklamu na M´c Donald, natáhlo mě….

Na všem se však vždy snažím vidět něco pozitivní. Tedy i v tomto případě – Winschoten 2015 bude první závod, ze kterého se vracím o cca 2 kila lehčí.

Stejně jsem rozhodnutá za rok do Winschotenu přijet zase. Protože to je závod s tak úžasnou atmosférou, že si nezaslouží, abych na něj měla jedinou zlou vzpomínku. Akorát se musím minimálně dva týdny předem nechat zavřít do izolace, nejlépe na nějaké infekční oddělení :-)

P.S. A Míšo Žirafko, tentokrát mi na trati NIKDO!!!! manželství nenabídnul. Asi jsem vážně nevypadal úplně zdravě :-) a lákavě. Ale pro změnu jsem sklidila obdiv za týmový dres…

P.S.2 A v sezóně 2016 omezím závody. Už mě to fakt unavuje. Už nemožu. V Budapešti na maratonu vám budu hlídat věci a na vánočním večírku mi prosím nenalévejte, abych se zase na cosyk nepřihlásila....

Ostravský maraton 2015

       Už hodně dlouho jsem se letos těšil na klasický silniční maraton a jsem rád, že to byl právě ten náš ostravský. Tedy 6.9.2015 se konal 54. ročník Ostravského maratonu, který také obsahoval půlmaraton, Ostravskou desítku, Bezva pětku, koloběžky(půlmaraton) a samozřejmě štafety. Organizátorům se podařilo dostat trať zpět do centra města a musím uznat, že se mi docela líbila. Jen to minimální stoupání se moc nevydařilo, když sečtu oba okruhy dohromady. Zázemí v Trojhalí bylo ovšem perfektní. Na maraton jsem se hlásil v dostatečném předstihu, tak i cena byla odpovídajíce kvalitě. Na start maratonu jsem se z našich postavil sám, na půlmaraton se vydali Pája (1:39:56), Django (1:53:33), Fík (1:53:36), Ulča (1:57:05) a Leňa (1:57:31).
       Já jsem měl zcela jasné plány. Chtěl jsem běžet tempo na cílový čas 3h. Myslel jsem si, že natrénováno mám dost a že to tentokrát musí prostě vyjít. Zároveň jsem si opakoval, že to může být i přes tři hodiny, že třeba bude nějaká krize a zpomalím, nebo prostě něco nevyjde, abych se nestresoval. I tak jsem měl ten tří hodinový limit pořád v hlavě. Odstartovali jsme v 10:00, vyrazil jsem svým tempem lehce ostře. Běželo to bezvadně, ale již od prvních kilometrů bylo znatelné, že nás všechny bude zlobit nepříjemný protivítr. Naštěstí se svou postavou jsem se mohl docela dobře schovávat za ostatní. První půlka šla hladce, užíval jsem si Ostravu jako nikdy. Velké silnice byly zčásti uzavřeny a město prostě patřilo na chvíli běžcům. Všiml jsem si i některých nadjezdů, které mě dozajista potrápí v druhém kole, zvláště pak Frýdlantské mosty. Půlmaraton dávám za cca 1:30, no nic moc, to abych v druhé půli zrychlil, ale jsem rád, když držím vyrovnané tempo. První část mi odtáhli dva borci z Pepa týmu. V druhé části běžíme ve skupince 4-5lidí, pak kolem 27.km zůstávám za Péťou Pěchulou. I ten mi nakonec unikl a zůstal jsem v tom sám. U Karoliny mi někdo zahlásil 11.místo, ale vzápětí mě převálcoval vodič s jedním borcem. Začal jsem tuhnout a zpomalovat a právě výběh na Fr. mosty mě málem zastavil. Navíc ten vítr pěkně fučel proti. V tom okamžiku jsem vzdal souboj se třemi hodinami. A když to vzdám v hlavě tak se nedá nic dělat. V dolní oblasti Vítkovic, mě dobíhají další dva borci a při návratu po Místecké zpět do centra další tři. Na zhruba 39.km přišly první křeče obou zadních stehen, zastavil jsem a protahoval. Zkoušel jsem to dál, ale po pár stech metrech jsem se na silnici musel znovu posadit a nějak to protáhnout a lehce masírovat. Pak to zkouším znovu. Už jen vyklusávám, dorazili mě další tři borci a nejlepší žena. Té jsem se na chvíli snažil držet, ale bylo to zoufalé. Náznaky křečí nedovolovaly žádný protažený krok či zrychlení do finiše. Doběhl jsem v čase 3:12:57 svůj 22.maraton. Hranice tří hodin zůstala zakletá. Ale jen mě to utvrdilo v tom, že těch silničních maratonů musím seknout tak 5-6 ročně, aby bylo více možností. Stále víc je mi jasné, že maraton bude vždy slušná výzva, ať už mám jakoukoli formu. Rozvrhnout a udržet tempo po celý závod je docela složité a je třeba se pekelně soustředit. Je úplně zbytečné vymlouvat se na vítr, který vzal hodně sil. Možná bych byl jen o pár minut lepší, ale trojka by nepadla. Takže jsem to zase nedal. Rozhodně to míním zkoušet znova. Tak dobrou noc.

Počtvrté na B7

    V úvodu tohoto textu si stručně připomeneme účast členů našeho oddílu na horské procházce s názvem "Beskydská sedmička". Pak si vysvětlíme, proč se tohoto podniku zúčastnil tento rok autor článku. Dále se zaměříme na samotný průběh závodu z pohledu autora a na závěr si dovolím několik pozorování.
    První Beskydská sedmička se konala v roce 2010 a z našich současných členů se jí zúčastnila Lenia. Tehdy ještě ne pod hlavičkou VZS, ale šla to jako Mamina a rovnou s Radanou Markovou vyhrála svoji kategorii mezi Hobitky. V roce 2011 už bylo zastoupení větší. Maminy s Leniou si už ve Sportu došly ve své kategorii pro druhé místo. Čerstvě draftovaná dvojčátka vyhrála ve Sportu mezi ženami. Ve Sportu ve své kategorii obsadil skvělé deváté místo tým VZS OVA/Manín PB. V tomto týmu tehdy poprvé začal řádit Stoša, čímž zahájil svůj Ultra život a skvěle ho doplnil Miro Letko.  A mezi hobitky jsme měli zastoupení v týmu Rychlíci ve složení Majkl a Jemel. K tomuto tématu více v textech autorské dvojice IK&DK a autora DK. Z hlediska účasti VZS byl vrcholem rok 2012. Ve Sportu se tehdy zúčastnili Deni se Stošou, Ivon s Ivanou Zbořilovou, Koupelka s Tím Nejkrásnějším, Jarek s Malčou a jako obvykle Lenia. Akorát už ne jako Mamina, i když tak byla nejprve přihlášena. Ale po zranění Radany se k ní do dvojice místo Radany přidal autor tohoto článku a ten jako Mamina jít nechtěl. Mezi Hobby týmy se zúčastnila také Oli s Janem Kratochvílem, tehdy ještě pod značkou Pro Blesk. O tomto ročníku opět více v članku PB. V roce 2013 bylo opět zastoupení VZS solidní. Na start se do Sportu postavili a do cíle došli Jarek s Luckou Zahraníkovou, Ruda s Mirem, Dan Hrubý s Jirkou Pytlíkem, Stoša s Péťou Schwarzovou, tradiční účastnice Lenia a opět s autorem, Martin s Radkem Capem Kuldanem a mezi Hobitky to statečně zvládla Zuzka s Marcelou Makovičkovou (viz krásný text ZP). Více v příspěvku JW. V roce 2014 už naše účast trochu poklesla. Ve Sportu bojovali Lenia s autorem, Ruda s Bobem a hlavně Petra s Martinem (podrobnosti o tom, co musel Martin vytrpět, najde laskavý čtenář v textech MK1 a MK2) a mezi Hobitky opět  Zuzka s Marcelou Makovičkovou.
    Tento rok se poprvé pro své trable s kolenem nepostavila na start Lenia a tím byl mimo startovku i autor tohoto článku. A tak cca 8 měsíců byl ve startovní listině pouze Martin s Capem Radkem. Ale protože si Martin vzpomněl, jakému utrpení ho loni vystavila Petra a uvědomil si, že i když jde letos s Radkem, tak Petra i Radek mají 5 písmen a to nemůže být náhoda, raději ze startovky i z noci s Radkem vycouval. A tak jsme se nakonec na start domluvili my dva s Radkem a já se chystal na svou čtvrtou B7. S Radkem jsme se domluvili, že to zkusíme dát kolem 20 hodin a třeba i pod ně.
    Teď už k samotnému závodu. Na start nás odvezl Martin, zahajovací ceremoniál pěkně odsýpal a cca v 10 večer vypukl ohňostroj, řeklo se START a šlo se na to. Samotný průběh Třincem byl pohodový a já začal zaznamenávat rozdíly oproti mým závodům s Leniou. Zatímco s Radkem jsme docela slušně valili do kopce, tak rovinaté části byly daleko pohodovější než loni. Ale to bylo dáno tím, že Radka trápila pata a díky tomu ho běh docela bolel. Navíc ho do druhé nohy den před závodem píchla vosa a pěkně mu to nateklo. Také na kopcích bylo více času. Dokonce jsme se nebáli se najíst. :-) První část jsme pojali docela volně, takže ani moc nebolela. Drobná krize byla při výstupu na Travný, kde jsme cestou usnuli oba, ale naštěstí nás svižný sestup probudil a v Krásné nás k tomu probral chlad a tak jsme po pár minutách na občerstvovačce raději hned valili na Lysou, kde nás zastihlo svítání. V Ostravici jsme pak pořádně pojedli a dali nejdelší pauzu v závodě - cca 35 minut. Po Ostravici nás čekal Smrk a my poprvé lehce zrychlili. Smrk jsme nakonec zvládli slušně, jen při seběhu Radka opět lehce pobolívala pata, ale bolest začínala už pomalu ustupovat. V Čeladné jsme akorát doplnili vodu a vyrazili na Čertův mlýn. Na Čertův mlýn jsme opět trochu zrychlili a začali i slušně předbíhat. V hlavách jsme měli pořád představu času pod 20 hodin, ale už jsem začínal trochu pochybovat. Tenhle rok jsem na Čertově mlýně nezvracel a tak jsme bez pauzy spěchali vstříc Tanečnici a na Pustevny. Před Pustevnami nám jede na kole vstříc cyklista a on je to Ruda, který přijel fandit své ségře, která byla kousek za námi. Na Pustevnách byla další polívka a k tomu škvarky, zelí, salám, chleba. Tak jsme dali cca 12 minut pauzu, najedli se a Radkovi jsem vypočetl, že pod 20 hodin nedojdeme. Co to s ním udělá, jsem netušil. Z Pusteven se vrhl dolů jako šílenec, pata nepata a sbíhal to tak, že jsem byl rád, že jsem ho uvisel. Cesta  na Radhošť pak byla jako bychom závodili o medaili. Radek jede jak ďábel a já jsem rád, že visím, a na vrcholu jsem rád, že žiju. Při seběhu na Pinduli se chytám i já a na Pinduli začínám věřit, že pod 20 hodin to dáme. Velký Javorník jsme opět skoro vyběhli a následuje poslední seběh. 3,5 km před cílem navíc čeká Míša s Oli a obě nás ženou s bičíky do cíle. No, nakonec jsme to dali za 19:37:59 a oba jsme s časem velmi spokojeni.
    Na závěr si dovolíme několik pozorování. Po 70 km běhu přestává bolet vše, i zraněná pata. Pokud řeknete, že je něco nemožné zvládnout, Radek zrychlí. Zelí, škvarky a salám jsou po 70 km mnohem lepší než energetická tyčinka. Jsem schopen dojít do cíle B7 i bez lékařské pomoci.

Kubánkovský triumf té ladnější poloviny VZS

28. srpna 17:00 - start 17km dlouhého závodu na Kubánkov - a jak všichni víme a zodpovědně dodržujeme,  před každým závodem je nutná určitá disciplina - přiměřeně trénovat, střídat aktivitu s odpočinkem, protahovat se... A protože nic z toho jsme s Oli nedodržely a ve čtvrtek večer si v Běláku daly asi 18km běhu, rozumně jsem se rozhodly, že v pátek na žádný závod nepůjdeme. A to v žádném případě. Ale Míša s Oli míní a Keňan mění :-) Takže nakonec bylo všechno úplně jinak. V pátek ve škole začal Martin nabourávat můj bojkot závodu řečmi, že to je tak krásný závod, že snad ani krásnější není a že si ho nesmím nechat ujít. Měla jsem však v záloze argument, že ve 12:00 nám začíná večírek s bečkou a spoustou vína.., takže nějaký běh v pět nepřipadá v úvahu. No, nebudu to dlouze popisovat, ve tři odpoledne a po cca 5 dc vína jsem valila domů pro týmové oblečky a tenisky. Posunula jsem tak svou filosofii - už se na večírcích neregistruji na závody, já už z večírků přímo vybíhám :-) No a protože Oli je parťačka, a přece do toho šílenství nepůjdu sama, tak jsem jí rychle volala, ať nic nekomentuje, na nic se neptá, oblíká se a že za půl hoďky ji berem. Jako správná kamarádka mě nenechala ve štychu a s menším zpožděním už jsme si to já, Oli, Ivon, Keňan a Berďa valili do Palkovic.
Ještě že cesta nebyla dlouhá,  neb teplota venku zase připomínala tropy a nikomu se vlastně běžet nechtělo, takže morálka se pěkně rozkládala. Moc nechybělo a s Oli bychom si ani nevyzvedly startovní čísla. Ale když už jsme tam byly.... Na místě se k nám navíc přidala Lenia a Petra, takže VZS v počtu šesti členů bylo připraveno důstojně se poprat se závodem, s horkem, se soupeři. Sedmá členka, já, byla připravena důstojně či nedůstojně poprat se sama se sebou :-)

Pak už přišel startovní výstřel a běželo se. A jelikož jsem nikdy Kubánkov neběžela, trasu si nenastudovala, měla jsem jediný cíl, neztratit z očí aspoň toho posledního běžce. Závod se totiž rozběhl ve velmi rychlém tempu a já zjistila, že nejen po pivu těžknou nohy, ale asi i po vínu, navíc se mají tendenci plést jedna druhé do cesty.  Většina týmu mi proto rychle zmizela z dohledu a já mobilizovala síly. Jedinou útěchou mně bylo, že Berďa s Keňanem tvrdili, že je to celé běhavé, že na začátku je sice kopeček, ale pak už jen seběh a vše se dá běhat. A protože asfaltku na Myslík znám dobře z kola ( a i tam se na ní zapotím), říkala jsem si konejšivě, aha, tak to je ten "kopeček", to dám, a pak už to bude jen z kopce. Bodře, ač s velkým sušákem, jsem tedy odmítla i nabízenou lahev s pitím, kterou mi soucitně podával na kole kolemjedoucí a fandící spoluúčastník L4L. To přece musím dát bez pomoci, vlastními silami, to by nebylo fér vůči soupeřům. Oj, jak jsem záhy litovala :-)  U kostela totiž  najednou zákeřně odbočka doprava a ejhle ne kopec, ale velehora, která se tyčila přede mnou, a já už si v duchu připravovala nadávky pro Berďu s Martinem za ten jejich "krásný běhavý" závod. Ale když jsem viděla, že do chůze přecházejí úplně všichni a nebojuji tedy jen já, nadávky jsem polkla. Stejně byli daleko a neslyšeli by mě a já jsem neměla síly, abych je vykřičela do světa. Naštěstí přišla občerstvovačka a já mohla zahnat svého sušáka. Nohy už se také tolik nepletly a já si uvědomila, že ze mě nevyprchávají jen síly, ale hlavně těch pár deci vína a že se mi vlastně začíná běžet docela dobře. Navíc už to bylo fakt z kopce a všude kolem lesy a pak louky, a to já mám ráda. To je něco jiného než nějaký maraton v Budapešti :-) Takže jsem pamětliva Stošovy rady pro Ulču na maratonu v Praze natáhla kroček a postupně začala některé závodníky i předbíhat. Krásně jsme se táhly a pomáhaly si dopředu s Leniou, která byla utahaná z práce, takže jsem byla schopna držet s ní tempo, a naše modré oddílové elasťáčky ukazovaly, že jsme prostě tým. Počet modrých elasťáčků na metr čtvereční se pak zvýšil, ještě když nám Keňan, Berďa, Ivon a Oli vyběhli naproti, aby nás vyhecovali k rychlému finiši - a vyplatilo se :-) VZS bodovalo ve velkém:
Ivon vítězka ve své kategorii a nejrychlejší žena závodu vůbec, Petra taktéž 1. místo ve své kategorii a Lenia hned za ní. Oli 2. místo ve své kategorii, a překvapením celého závodu - i na mě pohár zůstal a skončila jsem za Oli, tedy 3. místo. A to jsme nebyly v kategorii jen tři!!!!!!!!!!!!!!! Takže celá ženská sestava si odvážela vítězné poháry. Krásně ale běžel i Martin s Berďou, jen se holt nenarodili jako ženské a ta konkurence u nich byla větší.

A protože, prezydente, když už někam jdeme závodit, tak VZS musí být vidět co nejvíc, tak nejenže jsme 6x vystoupali na bednu (Ivon si šla pro dvě ceny, kdyby někomu neseděly počty, že Berďo :-) :-), ale ještě jsme jim rozebrali skoro celou tombolu, včetně hlavních cen!!!!!!!!!!!! VZS v Kubánkově prostě udělalo pořádný vítr. No a jak zakončit takový úspěch??? Nevím jak ostatní, ale já s Martinem jsme se nechali zavézt zase do školy a pokračovali jsme ve večírku. S tím rozdílem, že teď jsem to víno už pila z vítězného poháru :-) :-) 

No, asi to není ten úplně nejreprezentativnější běžecký článek o sportovní morálce, na který všichni tak netrpělivě čekali, že Stošo? :-) ... ale tak to prostě bylo :-) A kdo nevěří, ať tam příště s námi běží! :-)