Dnes nás čekala silvestrovská etapa se startem od Rajské boudy. Těšil jsem se hodně, protože po pauze se opět přidal i synáček. Navíc jsme tam byli předevčírem lehce potrénovat, abychom zjistili jaká je forma a jestli hroty nebo gripy atd. Sníh se ovšem sypal z oblohy téměř denně, takže se dalo předpokládat, že na trase ho bude moc. Etapa startovala již v devět hodin a to znamená, že se musí vyrazit o hodinku dříve. Ráno jsem si trošku přispal a vstával lehce před sedmou, Filip dokonce až po sedmé a v 7:30 jsme měli v plánu odjezd. Tož jsme si navařili hlavně termosku čaje, snídani jsem vynechal, Filip je ve vývinu tak se stihl i najíst, oblékli jsme se, hlavně jsme nezapomněli čipy a šli k autu. Vyzvednout jsem měl jen Martina ve Výškovicích a pak rovnou do Malenovic k Rajské.
Parkoviště u Rajské Boudy již bylo plné, tak se řadíme do fronty aut podél cesty, přitom jsme tam dorazili kolem čtvrt na devět. Ovšem jako každý silvestr, tak i letos bude na kopci těsno, pomyslel jsem si. V pohodě jsme poseděli v autě, dali jsme si čajík a kolem půl jsme se šli rozběhávat, pozorovat letošní masky a pozdravit se s ostatníma z oddílu. Jako vždy všichni různě pobíhali v povznesené náladě. Drtivá většina se určitě těšila na pořádnou porci sněhu a zážitky v pravém zimním království. Přiblížila se hodina startu, tak jsme se seřadili v obvyklém místě a Hudy to raději rychle odstartoval ať nebrzdíme silniční provoz. První kilometr byl prostě totálně mokrý, uježděná břečka cákala na všechny strany a po všech běžcích. Posléze nad korýtkem jsme přešli na nově vyštěrkovanou cestičku, kde už byl sníh pevnější a ušlapaný. Běžel jsem si v solidním tempu, sledoval jsem jen něčí nohy a pěšinu, abych zbytečně nevrávoral v hlubším sněhu. Byl jsem spokojen, že hrotů není potřeba a že to celkem drží. Nějak rychle mi to uteklo až po Lukšinec, obíhali jsme celkem dost turistů, ale dalo se to ohleduplně zvládat. Za Lukšincem jsem už cítil, že rubu naplno, ale že bych to mohl vydržet. Tam jsem ještě zaregistroval Toma Bohatého, buřil to fest s hůlkama, dal do toho sílu a úplně mi utekl, fakt frajer příští rok už šedesátník. Já se vlastně skoro celou trasu snažil držet tempo s Tomem Kostkou, který mi cuknul až na větrech. Závěr jsem nějak udržel, chvilku mě napadlo oběhnout tuhnoucího Adama Ondrucha, ale nerad bych zkolaboval, tak jsem to nehrotil. Na vrcholek jsem doběhl do třicítky, takže opět spokojen. Z našich už byl v cíli na 12. místě Martin Turek a kousek za mnou 42. Deniska čili převedeno na body 1211 a krásné 7. místo v týmové soutěži a na 5.místo nám chyběly pouhé 4 bodíky. Celkově v seriálu jsme poskočili na šesté místo. Další individuální umístění byly takto: 61. Míša, 73. Jarek, 87. Sokol Marek(kdo to je?), 89. Miro, 145. Filda, 190. Homoláč, 205. Evka, 212. Keňan, 220. Koudy, 221. Django, 231. Ulča a pak doprovodci 283. Ivonka a 296. Berdík.
Tož děcka větší půlku máme letos hotovou a v novém roce nám zbývá osm etap. Takže Vám všem přeji všechno nejlepčí v roce 2019, za prvé pravidelnou, nejlépe plnou účast na etapách, za druhé co největší bodový zisk v každé té etapě, no a za třetí hlavně buďte zdraví ať možete rubat. Užijte si všichni krásný silvestr a v sobotu za rok zase na viděnou.
Štěpánský běh Porubou 2018
Ve středu 26.12.2018 se konal 41. ročník Štěpánského běhu Porubou. Pro některé členy našeho oddílu je to jeden z nejčastějších běhů, kterého se účastní. Například pro mě to bylo již po deváté. Začínal jsem v roce 2009 a šel čtyřikrát v řadě do roku 2012, 2013 jsem vynechal a pak od roku 2014 až do 2018. A doufám, že v příštím roce budu absolvovat jubilejní desátou účast.
V posledních letech nám počasí dopřává spíše jarní či podzimní podmínky a nebylo tomu jinak ani letos. Před startem byly příjemné 3st. nad nulou, vítr nefoukal, cesty a chodníky byly docela suché. Za oddíl VZS jsme se objevili v hojném počtu: já, Rudík, Bobík, Filip, Koudy, Lenia, Django, Peťka, Berďa, Ulča a Kačenka. Před startem jsme se různě rozběhávali a rozcvičovali. Pokud jde o oblečení tak jsme všichni zvolili dlouhý rukáv a dres a dlouhé nohavice, ono totiž chladno přece jen trochu bylo. Před desátou jsme se začali houfovat k bráně ze stadionu a minutku po desáté bylo odstartováno. Začal jsem v přiměřeném tempu a byl moc zvědavý jak se poperu se střední částí závodu, neboli s dlouhým táhlým stoupáním z Martinova na Pustkovec. Ovšem již na rovince v Třebovicích jsem pocítil, že to dnes nějak moc netáhne a postupně mě předběhlo několik lidí. Rozladěn jsem z toho nebyl, spíše jsem se snažil držet nějaké tempo, stále jsem viděl na někoho před sebou a co se dělo za mnou mě stejně moc nezajímalo. Kolem Báňské mě předběhl ještě jeden borec, tak jsem si pomyslel, že to už stačí a zkusím rubat ten seběh kolem nemocnice k domovu sester a přes křižovatku finiš do cíle. Tam už jsem to silou vůle nějak udržel, dokonce někoho mírně stahoval, ale nic extra to už nebylo. V cíli jsem byl celkově 27. a v kategorii až osmý, ale zase je fajn, že tam byla dobrá konkurence k porovnání. Čas 53:53 je přesně dvě minutky za osobákem na této trase a můj čtvrtý nejlepší, takže jsem celkem spokojen. Pod hodinku se ještě dostal Rudík a těsně nad hodinu běžel Bob. Úspěch v kategorii žen nad 45 let zaznamenaly Lenia 2. místo a Peťka 3. místo. Berďovi v první půlce otekl zraněný kotník, musel sice zpomalit, ale statečně dokončil závod až do cíle. Jako obvykle organizátoři připravili výborný teplý čajík, který nám pohladil rozhoupané žaludky a zahřál tělo. Rychle jsem vychladl, tak jsem nešel ani výklus a raději se převlékl rovnou do suchých věcí. Chvíli jsem si povídal s ostatníma, ale čas tlačil, tak jsem oželel tombolu, předal lístky jako i někteří od nás a fičel pro rodinku a na chalupu na sváteční kačicu. Tak zase za rok.
V posledních letech nám počasí dopřává spíše jarní či podzimní podmínky a nebylo tomu jinak ani letos. Před startem byly příjemné 3st. nad nulou, vítr nefoukal, cesty a chodníky byly docela suché. Za oddíl VZS jsme se objevili v hojném počtu: já, Rudík, Bobík, Filip, Koudy, Lenia, Django, Peťka, Berďa, Ulča a Kačenka. Před startem jsme se různě rozběhávali a rozcvičovali. Pokud jde o oblečení tak jsme všichni zvolili dlouhý rukáv a dres a dlouhé nohavice, ono totiž chladno přece jen trochu bylo. Před desátou jsme se začali houfovat k bráně ze stadionu a minutku po desáté bylo odstartováno. Začal jsem v přiměřeném tempu a byl moc zvědavý jak se poperu se střední částí závodu, neboli s dlouhým táhlým stoupáním z Martinova na Pustkovec. Ovšem již na rovince v Třebovicích jsem pocítil, že to dnes nějak moc netáhne a postupně mě předběhlo několik lidí. Rozladěn jsem z toho nebyl, spíše jsem se snažil držet nějaké tempo, stále jsem viděl na někoho před sebou a co se dělo za mnou mě stejně moc nezajímalo. Kolem Báňské mě předběhl ještě jeden borec, tak jsem si pomyslel, že to už stačí a zkusím rubat ten seběh kolem nemocnice k domovu sester a přes křižovatku finiš do cíle. Tam už jsem to silou vůle nějak udržel, dokonce někoho mírně stahoval, ale nic extra to už nebylo. V cíli jsem byl celkově 27. a v kategorii až osmý, ale zase je fajn, že tam byla dobrá konkurence k porovnání. Čas 53:53 je přesně dvě minutky za osobákem na této trase a můj čtvrtý nejlepší, takže jsem celkem spokojen. Pod hodinku se ještě dostal Rudík a těsně nad hodinu běžel Bob. Úspěch v kategorii žen nad 45 let zaznamenaly Lenia 2. místo a Peťka 3. místo. Berďovi v první půlce otekl zraněný kotník, musel sice zpomalit, ale statečně dokončil závod až do cíle. Jako obvykle organizátoři připravili výborný teplý čajík, který nám pohladil rozhoupané žaludky a zahřál tělo. Rychle jsem vychladl, tak jsem nešel ani výklus a raději se převlékl rovnou do suchých věcí. Chvíli jsem si povídal s ostatníma, ale čas tlačil, tak jsem oželel tombolu, předal lístky jako i někteří od nás a fičel pro rodinku a na chalupu na sváteční kačicu. Tak zase za rok.
8. etapa LC očima hostujícího člena BO VZS ;-)
LC 8. etapa, noční, z Ostravice – očima Pražáka
Po časovce před čtrnácti dny, kdy mi to moc nesedlo a neběželo, jsem si dal minulý víkend pauzu. Nohy dostaly možnost trošku zregenerovat už přes rok trvající “prodlouženou“ sezónu, a hlava zase srovnat si myšlenky na noční etapu z Ostravice. Protože s tou strašlivou rychtou co na LC zatím dostávám, už musím konečně něco dělat. I když je to pocitově neskutečná jízda, a oproti nudnému českému poháru v převážně asfaltových bězích do nekopců, mě tohle opravdu chytlo a hrozně baví, tak by výsledky přeci jen měli trochu odpovídat možnostem.
Cesta do Ostravy, tentokrát netradičně ranně dopolední, proběhla překvapivě v pohodě a prakticky bez zpoždění (těch 7 min se dá u našeho národního dopravce s úsměvem přehlédnout v rámci jakéhosi ekvivalentu akademické čtvrthodinky), takže jsem na svůj premiérový svoz z rondlu dorazil s dostatečným předstihem. Zanedlouho se objevil i Poky, a v tom už u nás brzdil Ruda a frčeli jsme.
Cestou jsme debatovali o tom, že to tentokrát bude vzhledem k absencím, zejména vlaštovek vcelku racionálně odlétnuvších do teplých krajin, ale i dalších členů teamu, bodově ležet na bedrech nás chlapů. Následně jsme došli i k tomu, že díky tmě a zejména očekávanému větro-dešťo-hnusnu, ...to asi tentokrát nejspíš nebude žádná lehká "na pohodu“ kochačka. Já osobně jsem běhat po tmě s čelovkou docela zvyklý, chodím tak veškeré druhé fáze, neb po setmění nám v Praze rapidně klesá molární koncentrace úhlavních nepřátel – plechovek a pejskařů. Ale ostrý závod po tmě, to bude nová zkušenost. Vzhledem k teplotě nad nulou jsem k lehkému údivu ostatních směle uvažoval o konfiguraci krátké+bezrukáv. Ovšem po vystoupení u větrem slušně bičovaného pivovárku jsem to rychle přehodnotil na celorukáv. Brrr, a to teda tak, že dlouhý.
Mezitím už se sjížděli i další borci, včetně Berdi hlásícího výsadek Stoši rovnou na start ke hřišti. Rozklusáváme stejným směrem, kde ještě stíhám prohodit par slov s prezidentem oddílu i Stošou, a dozvídám se, že už má v nohách dopolední svižnou šestku na rozběhání. Tedy samozřejmě Stoša, ne Koudy. Ještě dáváme kousek klusu tam a zpět, šup do lajny, kapky deště zlověstně visí ve vzduchu a mračí se na nás, fofrem ať už běžíme. Lehce zmatečný start v podání dvojice Hudy+Koudy ve stylu "Hele tak nás odstartuj" - "Tak jo, teď" - "No počkej, ještě néé" - "Tak už? Teď? Tak ne, tak jo" a to už nás Hudy pohromadě neudržel, takže jsme to tak nějak živelně rozpálili po asfaltu. (Mimochodem pořád lepší než bývaly starty pohárového závodu po stejné trase, které bývaly zevnitř areálu hřiště, a ta ostrá zatáčka ve vchodové brance, tak ta bývávala vskutku "vostra".
Na asfaltu se frčelo docela solidní tempo, ale mé odpočaté nohy to v klidu akceptovaly, a běželi jsme s Pokym kolem 15-20 místa. V náběhu do kopce to bez váhání řežu skrz skupinku kopcem zpomalených chrtů před námi a s Honzou Žídkem se dolepujeme na Vladana, Lukáše a Romana. Pod nohama to už začínalo klouzat, ale to jsem čekal, holt ten kilák, dva, se to musí vydržet. Skupinka se po pár stovkách metrů natahuje a já běžím s Honzou a Vladanem asi patnáct metrů za těmi ostatními. Následně se ukazuje, jak je důležité míti Vladana, který zná trasu velmi dobře i po tmě a kluky před námi energicky koriguje při veškerých pokusech zabloudit. Kolem Ostré hory to už klouže fest, místy trošku ztratím a na několika sušších místech se zas vracím jako jo-jo. Přiznám se bez mučení, že si vážně nepamatuji, kdy naposled jsem tak rád viděl asfalt :-D Nad sjezdovkou, kterou jsem měl sice na pohárovém závodě nejraději, ovšem v těchto podmínkách mi zas až tolik nechyběla, byl pár desítek metru skoro holý asfalt. Takže, i když se zrovna trochu víc rozprší, zkouším těm dvěma okamžitě kousek poodejit. Ó, jak pošetilé. Jakmile se po asi sto metrech pod nohama znovu objevuje hnusné bílé blátíčko na zmrzlém podkladu, mají mě velmi rychle zpět. Hergot, ale co to? S tímhle jsem už tak nějak nepočítal, vždyť jsme vysoko, tady už má být kompaktní sníh! A je to čím dál horší. Nejen, že mi utekli ti dva, utíkají mi postupně i další dva, a tři, a čtyři... Světélka za mnou i přede mnou blikají jak na Matějské pouti a já snad častěji ležím než běžím. Je to zmar, ale s vědomím ,že jsem kluky nahecoval a oni určitě běží dobře, jsem se s tím pral jak Sisyfos s
šutrem – no přece jim to nemůžu zkazit! Beznaděj ale dosahuje maxima a mé veškeré myšlenky se ubírají k tretrám ...ležícím doma, v teple, v Praze, v předsíni. To už vzduchem létalo všelicos od lehkých dívek až po různé orgány, lidské i zvířecí. Když mě doběhl David, napadla mě v tom zoufalství paradoxně jen vtipně-jízlivá poznámka, že v noci tu těch svých "překážejících turistů“ snad tolik nepotká, jenže než stihnu vůbec otevřít, už zase běžím po čtyřech a David mi utíká. Utrpení se stupňovalo v exponenciále a nebralo konce. A v tom, konečně, naděje? Když už mě z toho krasobrusleni krom vzteku z jalově promarněné energie začali brát i solidní křeče do lýtek, ucítil jsem konečně pod nohami něco vzdáleně se podobající sněhu, o co se dalo trošku opřít. Tak pojď, zaber, zatáčka, ještě jedna, chata, lidi, levá nahoru, "Luďkůů, kde jsi", píp, fuj, hotovo. Sedím na zemi, držím se za špičky snažíc se povolit kroutící se lýtka, a koukám že jen kousíček za mnou dobíhá Poky. No super! A dva kousíčky za nim se vynořuje ze tmy i Stoša, kluci běželi fakt parádně, respekt! Nahoře pár konverzačních koleček s Ondrou, už s úlevou a v hlubším sněhu, a fofrem seběh s Avou. ...No seběh, místy spíš něco mezi něco mezi skluzem, sjezdem, a krasobruslařskou exhibicí, koukaje pod nohy ani nevnímám kdo mě míjí vzhůru a tímto se omlouvám všem, které jsem nepovzbudil. Dolů jsme šli přejezdem, a upřímně, ještě že se tudy neběžela dnešní etapa. Místy čistý led, navíc mokrý, a k tomu se už i fest rozpršelo. Ale to už jsme tak dva kiláčky od kýženého tepla. Šťastní jsme dočvachtali skrz Ostravici do pivovárku.
Po rozmrznuti částečně podpořeném grogem jsem stihl prostřednictvím Berdi a jeho telefonního přístroje zkouknout fotky vlaštovek skotačících na slunné pláži, prohodit par slov s absentujícím Jarkem, a razili jsme zpět do Ovy. Tam jsem ještě stihl vyzvednout reproduktor vyhraný ve čtvrtek na aukru, a teď po přejití skoro celé Ostravy (jak jinak pěšky:-O ...musel jsem protáhnout ta lýtka) tu tak sedím na nádraží a píšu. Čekaje na “euronajt“ ve 2:19 přemýšlím, jestli si mám pustit do uší Dona Giovanniho nebo Tři sestry, a jak tak píšu, zpětně si říkám že to nakonec asi nebylo až tak zlý. Vlastně to bylo dobry. Bylo to dost dobry!
Tak zase příště TÝME, a nezapomeňte si sváteční oblečení! ...A hřebíky!
Po časovce před čtrnácti dny, kdy mi to moc nesedlo a neběželo, jsem si dal minulý víkend pauzu. Nohy dostaly možnost trošku zregenerovat už přes rok trvající “prodlouženou“ sezónu, a hlava zase srovnat si myšlenky na noční etapu z Ostravice. Protože s tou strašlivou rychtou co na LC zatím dostávám, už musím konečně něco dělat. I když je to pocitově neskutečná jízda, a oproti nudnému českému poháru v převážně asfaltových bězích do nekopců, mě tohle opravdu chytlo a hrozně baví, tak by výsledky přeci jen měli trochu odpovídat možnostem.
Cesta do Ostravy, tentokrát netradičně ranně dopolední, proběhla překvapivě v pohodě a prakticky bez zpoždění (těch 7 min se dá u našeho národního dopravce s úsměvem přehlédnout v rámci jakéhosi ekvivalentu akademické čtvrthodinky), takže jsem na svůj premiérový svoz z rondlu dorazil s dostatečným předstihem. Zanedlouho se objevil i Poky, a v tom už u nás brzdil Ruda a frčeli jsme.
Cestou jsme debatovali o tom, že to tentokrát bude vzhledem k absencím, zejména vlaštovek vcelku racionálně odlétnuvších do teplých krajin, ale i dalších členů teamu, bodově ležet na bedrech nás chlapů. Následně jsme došli i k tomu, že díky tmě a zejména očekávanému větro-dešťo-hnusnu, ...to asi tentokrát nejspíš nebude žádná lehká "na pohodu“ kochačka. Já osobně jsem běhat po tmě s čelovkou docela zvyklý, chodím tak veškeré druhé fáze, neb po setmění nám v Praze rapidně klesá molární koncentrace úhlavních nepřátel – plechovek a pejskařů. Ale ostrý závod po tmě, to bude nová zkušenost. Vzhledem k teplotě nad nulou jsem k lehkému údivu ostatních směle uvažoval o konfiguraci krátké+bezrukáv. Ovšem po vystoupení u větrem slušně bičovaného pivovárku jsem to rychle přehodnotil na celorukáv. Brrr, a to teda tak, že dlouhý.
Mezitím už se sjížděli i další borci, včetně Berdi hlásícího výsadek Stoši rovnou na start ke hřišti. Rozklusáváme stejným směrem, kde ještě stíhám prohodit par slov s prezidentem oddílu i Stošou, a dozvídám se, že už má v nohách dopolední svižnou šestku na rozběhání. Tedy samozřejmě Stoša, ne Koudy. Ještě dáváme kousek klusu tam a zpět, šup do lajny, kapky deště zlověstně visí ve vzduchu a mračí se na nás, fofrem ať už běžíme. Lehce zmatečný start v podání dvojice Hudy+Koudy ve stylu "Hele tak nás odstartuj" - "Tak jo, teď" - "No počkej, ještě néé" - "Tak už? Teď? Tak ne, tak jo" a to už nás Hudy pohromadě neudržel, takže jsme to tak nějak živelně rozpálili po asfaltu. (Mimochodem pořád lepší než bývaly starty pohárového závodu po stejné trase, které bývaly zevnitř areálu hřiště, a ta ostrá zatáčka ve vchodové brance, tak ta bývávala vskutku "vostra".
Na asfaltu se frčelo docela solidní tempo, ale mé odpočaté nohy to v klidu akceptovaly, a běželi jsme s Pokym kolem 15-20 místa. V náběhu do kopce to bez váhání řežu skrz skupinku kopcem zpomalených chrtů před námi a s Honzou Žídkem se dolepujeme na Vladana, Lukáše a Romana. Pod nohama to už začínalo klouzat, ale to jsem čekal, holt ten kilák, dva, se to musí vydržet. Skupinka se po pár stovkách metrů natahuje a já běžím s Honzou a Vladanem asi patnáct metrů za těmi ostatními. Následně se ukazuje, jak je důležité míti Vladana, který zná trasu velmi dobře i po tmě a kluky před námi energicky koriguje při veškerých pokusech zabloudit. Kolem Ostré hory to už klouže fest, místy trošku ztratím a na několika sušších místech se zas vracím jako jo-jo. Přiznám se bez mučení, že si vážně nepamatuji, kdy naposled jsem tak rád viděl asfalt :-D Nad sjezdovkou, kterou jsem měl sice na pohárovém závodě nejraději, ovšem v těchto podmínkách mi zas až tolik nechyběla, byl pár desítek metru skoro holý asfalt. Takže, i když se zrovna trochu víc rozprší, zkouším těm dvěma okamžitě kousek poodejit. Ó, jak pošetilé. Jakmile se po asi sto metrech pod nohama znovu objevuje hnusné bílé blátíčko na zmrzlém podkladu, mají mě velmi rychle zpět. Hergot, ale co to? S tímhle jsem už tak nějak nepočítal, vždyť jsme vysoko, tady už má být kompaktní sníh! A je to čím dál horší. Nejen, že mi utekli ti dva, utíkají mi postupně i další dva, a tři, a čtyři... Světélka za mnou i přede mnou blikají jak na Matějské pouti a já snad častěji ležím než běžím. Je to zmar, ale s vědomím ,že jsem kluky nahecoval a oni určitě běží dobře, jsem se s tím pral jak Sisyfos s
šutrem – no přece jim to nemůžu zkazit! Beznaděj ale dosahuje maxima a mé veškeré myšlenky se ubírají k tretrám ...ležícím doma, v teple, v Praze, v předsíni. To už vzduchem létalo všelicos od lehkých dívek až po různé orgány, lidské i zvířecí. Když mě doběhl David, napadla mě v tom zoufalství paradoxně jen vtipně-jízlivá poznámka, že v noci tu těch svých "překážejících turistů“ snad tolik nepotká, jenže než stihnu vůbec otevřít, už zase běžím po čtyřech a David mi utíká. Utrpení se stupňovalo v exponenciále a nebralo konce. A v tom, konečně, naděje? Když už mě z toho krasobrusleni krom vzteku z jalově promarněné energie začali brát i solidní křeče do lýtek, ucítil jsem konečně pod nohami něco vzdáleně se podobající sněhu, o co se dalo trošku opřít. Tak pojď, zaber, zatáčka, ještě jedna, chata, lidi, levá nahoru, "Luďkůů, kde jsi", píp, fuj, hotovo. Sedím na zemi, držím se za špičky snažíc se povolit kroutící se lýtka, a koukám že jen kousíček za mnou dobíhá Poky. No super! A dva kousíčky za nim se vynořuje ze tmy i Stoša, kluci běželi fakt parádně, respekt! Nahoře pár konverzačních koleček s Ondrou, už s úlevou a v hlubším sněhu, a fofrem seběh s Avou. ...No seběh, místy spíš něco mezi něco mezi skluzem, sjezdem, a krasobruslařskou exhibicí, koukaje pod nohy ani nevnímám kdo mě míjí vzhůru a tímto se omlouvám všem, které jsem nepovzbudil. Dolů jsme šli přejezdem, a upřímně, ještě že se tudy neběžela dnešní etapa. Místy čistý led, navíc mokrý, a k tomu se už i fest rozpršelo. Ale to už jsme tak dva kiláčky od kýženého tepla. Šťastní jsme dočvachtali skrz Ostravici do pivovárku.
Po rozmrznuti částečně podpořeném grogem jsem stihl prostřednictvím Berdi a jeho telefonního přístroje zkouknout fotky vlaštovek skotačících na slunné pláži, prohodit par slov s absentujícím Jarkem, a razili jsme zpět do Ovy. Tam jsem ještě stihl vyzvednout reproduktor vyhraný ve čtvrtek na aukru, a teď po přejití skoro celé Ostravy (jak jinak pěšky:-O ...musel jsem protáhnout ta lýtka) tu tak sedím na nádraží a píšu. Čekaje na “euronajt“ ve 2:19 přemýšlím, jestli si mám pustit do uší Dona Giovanniho nebo Tři sestry, a jak tak píšu, zpětně si říkám že to nakonec asi nebylo až tak zlý. Vlastně to bylo dobry. Bylo to dost dobry!
Tak zase příště TÝME, a nezapomeňte si sváteční oblečení! ...A hřebíky!
Vánoční kros v Bělském lese
Na Lysacupu jsem si naplánoval pauzu. Ale tak úplně jsem se
neflákal. Po dlouhé době jsem se zúčastnil nějakého rovinatějšího běhu. V Bělském
lese se konal Vánoční kros a naše barvy hájili ještě Bob a Stoša s Filipem.
Běhu bylo necelých 6 km, ale stejně jsem myslel, že vypustím duši. Nějak jsem
odvykl… Ale rubal jsem statečně, ostatní taky a můžu ohlásit velké úspěchy. Ve
svých kategoriích Stoša junior vyhrál a Stoša senior byl třetí, stejně jako já.
Boba jsem tentokrát předběhnul, ale on zase vyhrál v tombole, takže každý
něco… Šlo to. Tempo sice nebylo jako kdysi, ale podařilo se ho během závodu udržet.
Trochu jsem si ujasnil, na co asi můžu běžet na Štěpánovi.
Celkově: 1.
Martin
Ocásek (18:45)
13. Stoša (22:30)
20. já (25:21)
22. Bob (25:36)
……………………………
1.
Filip (12:15 – poloviční distance)
Všem přeji
krásné Vánoce a v tom příštím roce už, kurde konečně PŘYDEJTE!!!
7. etapa Visalaje, parkoviště
Na sedmou etapu jsem vyrazil 16. prosince poměrně brzy. Nejdříve jsem odvezl rodinku do Havířova, pak jsem to otočil na FM, Nošovice a na Krásnou. Zaparkoval jsem si o půl desáté na Zlatníku. Chtěl jsem totiž Lysou sbíhat ihned, abych se dostal co nejrychleji do Ostravy do práce na víkendový kurz. Samozřejmě existovala možnost jít turisticky dříve, abych zameškal co nejméně, ale zatím se mi daří 180 etap naplno, závodně, tak bych si nerad tuto statistiku přerušil. Cesta byla docela dobrá, v Krásné to už jelo trochu pomaleji a bylo hladko, ale na Zlatník jsem docestoval v pohodě. Svižně jsem se přezbrojil, napil čaje z termosky, zamkl auto a utíkal na Visalaje. V plánu jsem měl 3km rozklus lehce kolem 20 minut, ale kolegové z VZS nabídli svezení a tak jsem si to ještě o polovinu zkrátil.
Kolem tři čtvrtě na deset jsme zaparkovali, využil jsem čas k dokončení rozcvičky a rozběhání a v klidu se odebral na start. Po pauze se objevil Poky, tak jsem byl rád, že částečně nahradí Martina a kousek za mnou se řadila i Deni s nejlepšími ženami. Poprvé jsme letos běželi na sněhu. Ve vyšších polohách to bylo dokonce půl metru. Hned po startu jsme museli kontrolovaně sbíhat k Ježánkám, trošku to klouzalo, ale říkal jsem si, že na hroty to dneska nebude. Jako obvykle se začalo celkem zhurta, zařadil jsem se na určitou pozici, v úzkých vyšlapaných pěšinkách jsem vyčkával, ale kde se to otevřelo do širší cesty nebo dvou kolejí, tak jsem se snažil postupně předbíhat. Tím, že jsem chvílema ze začátku šel pomaleji ve vláčku tak jsem ušetřil nějaké síly, dobře se mi dýchalo a cca v půlce někde pod Huserkou už jsem měl na dohled Pokyho. Cítil jsem formu, tak jsem šel před něj. Borci vepředu už vyšlapali pěkný chodníček, závěje moc hluboké nebyli a dařilo se mi trefovat do stop, občasné malé klouznutí mě nezdrželo. Navíc někdo nám tam zahlásil i pořadí, zrovna jsem byl do třicítky a to mě i dále motivovalo bušit vzhůru a taky přece spěchám do práce. Musím zmínit i takovou kuriozitu, že jsem chvilku viděl i na predátora Vlastíka. Asi neměl den, ale na poslední třetině trasy v prudkých stoupáních to nakonec dal na 18.místo. A taky musím připomenout skutečné démony nad 50 let Luboša a Vladana v první desítce. Já jsem se nejvíc tahal s Mirovým bráchou Mišou, tož fajně to rubal synek. Závěrečná sjezdovka už byl sice očistec, ale nějak jsem si uvědomil až nahoře, že to furt hopsám v celoběhu. K Vladěnce jsem doběhl na krásném 23. místě, byl jsem moc spokojen, letos zatím moje nejlepší. Podal jsem si ruku s nejbližšíma klukama, pohladil hladící body a točil to hned dolů. Na sjezdovce jsem spíše scházel, protože jsem nebyl vydýchaný, ještě mě i popichovalo v boku, alespoň jsem mohl zafandit ostatním dobíhajícím. Pak už jsem fičel zkratkami na Zlatník a k autu. Lehce po dvanácté jsem už byl v práci s moc příjemným pocitem z dobře zaběhnuté etapy. Na webu LC jsem pak zjistil, že s Deni a Pokym jsme vybojovali perfektních 1202 bodíků.
Kolem tři čtvrtě na deset jsme zaparkovali, využil jsem čas k dokončení rozcvičky a rozběhání a v klidu se odebral na start. Po pauze se objevil Poky, tak jsem byl rád, že částečně nahradí Martina a kousek za mnou se řadila i Deni s nejlepšími ženami. Poprvé jsme letos běželi na sněhu. Ve vyšších polohách to bylo dokonce půl metru. Hned po startu jsme museli kontrolovaně sbíhat k Ježánkám, trošku to klouzalo, ale říkal jsem si, že na hroty to dneska nebude. Jako obvykle se začalo celkem zhurta, zařadil jsem se na určitou pozici, v úzkých vyšlapaných pěšinkách jsem vyčkával, ale kde se to otevřelo do širší cesty nebo dvou kolejí, tak jsem se snažil postupně předbíhat. Tím, že jsem chvílema ze začátku šel pomaleji ve vláčku tak jsem ušetřil nějaké síly, dobře se mi dýchalo a cca v půlce někde pod Huserkou už jsem měl na dohled Pokyho. Cítil jsem formu, tak jsem šel před něj. Borci vepředu už vyšlapali pěkný chodníček, závěje moc hluboké nebyli a dařilo se mi trefovat do stop, občasné malé klouznutí mě nezdrželo. Navíc někdo nám tam zahlásil i pořadí, zrovna jsem byl do třicítky a to mě i dále motivovalo bušit vzhůru a taky přece spěchám do práce. Musím zmínit i takovou kuriozitu, že jsem chvilku viděl i na predátora Vlastíka. Asi neměl den, ale na poslední třetině trasy v prudkých stoupáních to nakonec dal na 18.místo. A taky musím připomenout skutečné démony nad 50 let Luboša a Vladana v první desítce. Já jsem se nejvíc tahal s Mirovým bráchou Mišou, tož fajně to rubal synek. Závěrečná sjezdovka už byl sice očistec, ale nějak jsem si uvědomil až nahoře, že to furt hopsám v celoběhu. K Vladěnce jsem doběhl na krásném 23. místě, byl jsem moc spokojen, letos zatím moje nejlepší. Podal jsem si ruku s nejbližšíma klukama, pohladil hladící body a točil to hned dolů. Na sjezdovce jsem spíše scházel, protože jsem nebyl vydýchaný, ještě mě i popichovalo v boku, alespoň jsem mohl zafandit ostatním dobíhajícím. Pak už jsem fičel zkratkami na Zlatník a k autu. Lehce po dvanácté jsem už byl v práci s moc příjemným pocitem z dobře zaběhnuté etapy. Na webu LC jsem pak zjistil, že s Deni a Pokym jsme vybojovali perfektních 1202 bodíků.
Krása Alp
Opět začala
letní sezóna a s ní vzrůstá má touha udělat si výlet na
Alpské kopečky, tedy tím myslím Alpy evropské, ale rozhodně
bych se nebránil někdy se podívat do Jižních Alp.
Tak to už je rovnice, kde jsou jen neznám a jich je hodně. No ale to vše nehrozí, protože nemáme
vybavení. S přibývajícím večerem klesá chuť Katky se
zúčastnit tohoto výletu. Já mám jasno, když nepojedou, tak
vyjíždím na kole. Je to jen 250 km na jih zato převýšení 6900
m a to je fakt jako dost, tedy jako pro mě. S lezeckou výbavou,
mám kolo necelých 60 kg, tak to odhaduji na celý den v sedle. S toho mi vychází, že pod kopcem už budu
vypadat jak hadrová panenka. Ale ráno, ač pozdě tak vyjíždíme.
Před třetí jsme na místě v Ramsau u spodní stanice
lanovky.
Takže dostavím řadu informací. Loučím se a sbíhám dolu. Holka mi ještě při loučení říká, ať fakt na sebe dávám pozor, zvláštní…, ale příjemné. Popřeji jim totéž. Běžím kolem hospody. A tam sedí holky, co šly dolu. Mávají na mě, tak jdu s němi prohodit pár slov, fakt jen páááár
. Volám Honzovi. Již čekají u auta. Sbíhám.
Vyndám a naložím kolo a až teď vidím, že se rám opravdu
kroutí pod váhou. Při cestě do Bruntálu (kde jsem se naložil do
auta) mi to tak nepřišlo. Loučíme se, oni vyrážejí zpět domů
do ČR a už je to zase tradiční sólo.
Dnes tu šly
stovky bot a většina jich chodí zcela bezstarostně bez jištění,
jak by šly po městském parku. Ještě jak jsem šel poslední
ferratu, tak jsem viděl, jak tam jdou lidi a samozřejmě
nenavázání. Pravda je, že tu je tyčové značení, upravená
cesta rolbou. Vrchní část je dobrá. Jdu tedy podle tyčového
značení a pořád sledují, to co mě čeká. Představuji si, co
když to nevyjde. Nezřídka v trhlinách bývají římsy,
takže spadneš a zachytíš se na římse, ale co dál. Ledovcové
šrouby nemám. Vybavuji si seriál Přežití! (podle skutečných
událostí), že když by to nevyšlo a zároveň vyšlo, tak můžu
přidat další díl 
. Už je to tu. První z celé série
trhlin. Než ne ni vstoupím, ohledu se. Vidím, že slunce, už
zapadlo za Dachstein. V ruce pevně svírám cepín, který mám
zajištěn na ruce. Před každou trhlinou, vzpažím ruku s cepínem.
Kdybych se propadl, tak tohle je poslední brzda. Stejně nemám
druhý, tak je prodloužení nulové šance . Ne velkých trhlinách
je navezen sníh rolbou. Trvá cca 10 minut, než projdu trhlinové
pole. Uff poslední trhlina. Už vidím horní část lanovky. A
ještě další trhlina.
Už jsem dorazil k místu, kde jsem byl
včera. Jsem rád, je to zamnou. Vím, že někdo, řekne, ty toho
naděláš. Ti co to tak říkali a nevyšlo jim to, bohužel už mi
nemohou dát zapravdu. A těm co to vyšlo, tak mají vítr
v plachtě.
Je ráno a než
vyrazím, tak skoro poledne, ale dnes jsem se fakt musel dospat. Dnes
se jdu proběhnout pod Dachsteinem Slunko pere jak sedlák cepem.
Startuji ze 1400 m (nocelhárna). Potkávám mraky lidí, skoro jak na
lysou, ale ve všední den . Dostanu se na rozcestí Sulzenhals
(1824m) kde lze odbočit na Rötelstein (2245 m), který rovněž
vidím od noclehu stejně jako Dachstein.
Ale po včerejšku jsem
takový nedůvěřivý k časovým odhadům, takže pokračuji
dále s cílem na chatě Dachsteinsüdvand přes sedlo Tor
(2020m). Při seběhu se mi do cesty postavila kráva, tak už, už
ji chci oběhnout, ale ona se splaší a seskakuje to s menšího
srázu. Říkám si, je po ní. Turistka co jsem obíhal, tak ztuhla hrůzou, ale nestačil jsem se divit, jak
umně, zastavila své víc než půltunové tělo. Hmm, nejsou zvyklé
na běžce, ale skalní srázy pro ně nejsou novinkou. Ostatně za celý pobyt jsem žádného běžce nepotkal.
Rozhledy jsou úchvatné. Už vidím ferratu Annu, které mi včera
dala hned na úvod ochutnat kolmého pohybu. Vypadá jak přerostlý
šutr, nic dramatického.
Dobíhám k chatě docela brzy. Fakt
je dramatický rozdíl mezí během a vertikálním pohybem. To si
budu dobře pamatovat . Potřebuji si dobit šest různých
baterek, tak si dávám pivo 
. Venku vzbudí pozornost had, který si
to míří kolem stolů (venku). Začalo pršet a tak mám první
obavy, aby se s potůčku, vedle kterého noclehuji , nestala
řeka. Po hodině a půl usuzuji, že baterky moc nabité nebudou,
takže si skočím „k sobě“ dolů což je 3 km o 500m níže a
tam se trochu najím a přiběhnu zpět.
Tedy za dvě hodiny to
otočím a mám to štěstí, že
chytnu západ slunce. Hmm mobil se
moc nedobil.
Není se co divit, nabíjí se i deset hodin. Tak jej raději ani nezapínám.
Foto (250)
Alpy jsou hory
překrásné, ať již svoji rozlohou, ledovci, překrásnými
vrcholky nebo kontrastem mezi rozkvetlou loukou a zasněženými
vrcholky hor. Avšak tato idylka mnoha lidem dá zapomenout, že jsou
to hory, které umí být přísné, počasí vrtkavé a „neodpouští“
omyly, což každý rok pozná stovky lidí na vlastní kůži a domu
se již nevrátí. Ale to jsem troch odbočil, i když je to k věci.
Tyhle hory mě
prostě fascinují. Dá se říct, že výlety do Alp jsou pro mě
již tradiční „povinností“, avšak jsem nechtěl, aby to byla
tradice sólo výletů, a proto jsme se již loni po sezoně
domluvili, kdo, kdy a přibližně kde. Bohužel vše nabralo
s blížícím se termínem zcela jiný směr, a ač jsem hodně
dlouho dopředu s tím počítal, že to tak může dopadnout, tak
jsem doufal, že to tak nedopadne, tak jsem byl trochu překvapený a
především zklamaný. Ale problémy jsou od toho, aby se řešily,
tak jsem řešil. Najít lidi s celkovým podobným pohledem,
znalostmi, zájmy, přístupem, schopnostmi na tenhle druh všestranné
aktivity není vůbec jednoduché, protože v opačném případě
vznikají malá i větší nedorozumění přímo na akci a ty mě
pak „pronásledují“ měsíce. Nakonec jsem tedy poskládal druhý
tým, ale téměř s žádnými znalostmi pohybu na ledovci a
kolmých skalních stěnách, zato velmi schopné. Říkám si, ok,
je to výzva. Je tedy o měsíc víc, než měla začít akce Alpy
původně. Blíží se datum odjezdu a nastal problém. Tak s napětím
čekám, jak to dopadne. Druhý den po plánovaném odjezdu, se opět
dovídám, že vše dopadne úplně stejně jako v prvním
případě i když ne tak úplně, ale to ve výsledku je jedno.
Několika týdenní úsilí opět nebylo završeno úspěchem. Tak
jsem opět tam, kde jsem byl. Pro „sólo“ výlet není plán. A kdo
kdy plánoval, tak ví jak je to časově náročné.
Od loňského
roku jsem již měl pro tento případ, v záloze, alternativní plán,
ale do toho se mi moc nechtělo nebo spíše vůbec nechtělo. Jednak
by to bylo opět sólo, příprava nulová a byl ultratěžký. Po
něm bych byl vymačkaný jako citron pokud vůbec by bylo z čeho mačkat. Takže vyloučeno. Jediné co
jsem měl, byl typ. Mělo to být pohoří Dachstein s nejvyšším
vrcholem Hoher Dachstein 2995m. Zkusil jsem tedy kontaktovat mého
kamaráda Honzu s mých školních let a přednesl jsem mu, že
bych se u něj stavil (bydlí na Šumavě) a poté pokračoval na jih
a že by se mohl přidat i s manželkou. Až překvapivě
rychle odpověděl, že jo, protože velké hory nezná a bude to
nepochybně pro ně něco nového. Sehnat však pro ně potřebné
vybavení na ferraty a ledovec v sezoně je úkol nadlidský.
Takže skupina C, plán B. Dolezeme k ledovci a pak se uvidí.
Celý pátek tedy trávím již u Honzy a Katky a mimo jiné je
seznamuji, s tím co vše může nastat a jak se chovat. A taky
to praktický zkoušíme. Ne vše však funguje jak má na všechny
váhové kategorie a najít vhodné testovací uchycení pro Honzu
není snadné i prusíky se mají se co ohánět. Když se zavěsil
na kraj nové střechy domu, tak pohnul celou střechou. 3 metrová
vzpěra se kácí k zemi. Přemýšlím, a nedokážu si moc
představit, kdyby Honza spadl do trhliny a já bych měl zachytit
jeho pád. I když říká, že deset kilo shodil, prostě 130 kg +
10 kg bagl by se fakt špatně brzdilo, tak spíše počítám, že
by po nás zůstala jen brázda jak na brambory . Rozhodně bych
prověřil ocel cepínu (snad je to kvalitní Švédská), maček a
Bolatického lana z Lanexu. Snad dělají dobrou práci .
Honza chce ještě více obohatit tím, že by vzal své tři
vlkodavy, což je sice dalších cca 200 kg tažné síly, ale otázka je kde by táhli .
. Rozhodně bych
prověřil ocel cepínu (snad je to kvalitní Švédská), maček a
Bolatického lana z Lanexu. Snad dělají dobrou práci .
Honza chce ještě více obohatit tím, že by vzal své tři
vlkodavy, což je sice dalších cca 200 kg tažné síly, ale otázka je kde by táhli . |
| Psí spřežení |
 |
| Parkoviště v Ramsau |
Je krásné slunečné počasí. Plán je vyjít k ledovci
(2600m) a pak se uvidí, což znamená 900 m převýšení na
necelých 4 km délky. Jdeme tedy k (chatě) Südwandhütte
(1910 m), kde to jde poměrně snadno.
Od ní už to je pouhé 2 km,
ale 700m převýšení. Procenta stoupání tedy stoupají a přibývá
i prudkých skalní srázů a tempo se výrazně zpomaluje, až se
úplně zastaví. Vyrážím tedy napřed, abych zjistil, jak to bude
pokračovat dále. Čísla logicky napovídaly, že přísnost bude
už jen narůstat. Honza s Katkou tedy sestupují a já mířím
nahoru k ledovci. V tuto pozdní odpolední hodinu jsem
jediný v tomto směru. Dolu však potkávám skupinky. Potkávám
skupinku třech holek, které se vracejí s Dachsteinu. Mají můj obdiv.
Zbylých 200m výškových metrů, je třeba překonat Béčkovou ferratou Hunerscharten, takže se dá zvládnout nalehko. Jsem nahoře, přede mnou se
otevře ledovec v celé své tající kráse. Půl hodiny si tam
pobíhám a nabírám ledovcovou vodu do bot. Nemůžu se nabažit těch pohledů. Všude je již pusto a prázdno jen po ledovci se blíží dvě osoby a ticho přerušuje motor bagru, který ukusuje kusy ledovce. Ještě si vybíhám k horní stanici lanovky pro krásný výhled. Cestu dolu mezi skalním průrvami obtížně nalézám. Dolu sestupují po stejné ferratě Hunerscharten. Dohnal jsem dvě poslední osoby, které sestupují dolů. A ejhle čeština. Tak s němi při sestupu pár desítek minut povídám. Byli samozřejmě na Dachsteinu a nahoru šli stejnou cestu, jakou mám v mlhavém plánu.
 |
| Výstup k chatě |
 |
| Cesta k chatě Dachsteinsüdwand |
 |
| Cesta od chaty k ledovci |
 |
| K ledovci |
 |
| Z ferraty Hunercharten |
 |
| Závěr ferraty Hunercharten |
 |
| Ledovec Hallstätter |
 |
| Ledovec Hallstätter |
 |
| Pohled od ledovce na parkoviště (dole) |
 |
| Ferrata Hunercharten |
Takže dostavím řadu informací. Loučím se a sbíhám dolu. Holka mi ještě při loučení říká, ať fakt na sebe dávám pozor, zvláštní…, ale příjemné. Popřeji jim totéž. Běžím kolem hospody. A tam sedí holky, co šly dolu. Mávají na mě, tak jdu s němi prohodit pár slov, fakt jen páááár
. Volám Honzovi. Již čekají u auta. Sbíhám.
Vyndám a naložím kolo a až teď vidím, že se rám opravdu
kroutí pod váhou. Při cestě do Bruntálu (kde jsem se naložil do
auta) mi to tak nepřišlo. Loučíme se, oni vyrážejí zpět domů
do ČR a už je to zase tradiční sólo. |
|
|
| Trio z Austria |
Každý již po své cestě. | |
Je
20 hodin, tak je čas najít nocleh. To se mi podaří až za šera.
Taky jsem si dal záležet. Musím, ale věci přenosit přes potok.
Ale výhled mám fakt luxusní.
Během
hodování se rozhoduji, že zítra „udělám“ výstup na
Dachstein. Protože jsem sám, tak se potřebuji vyhnout ledovci,
takže půjdu ferratou. To že půjdu Annou,
které jsem se mohl vyhnout a na ní navazující Johann
ještě úplně nevím, protože baterku v mobilu musím šetřit
a den či dva zpět jsem vůbec nevěděl, jak celé ty Alpy
dopadnou, tak mlhavý plán je stálé zahalen mlhou, která se hned
tak nerozpadne. Jen mám obavy, abych trefil cestu i když ten kluk
mi říkal, že by to netrefit nešlo.
 |
| Výhled od noclehu |
Je
teplo a jasno, tak nevypadá, že mě něco v noci skropilo.
Později se to ukázalo jako ne zcela dobrý nápad, protože se
občas stane něco, co člověk jaksi nečeká. Jednak v noci
padala rosa, takže jsem měl vše krásně mokré a při jídle a
než jsem usnul, tak se mi zdálo, že nejsem zcela sám. Slyšel
jsem tradiční zvonečky pasoucích se krav, někdy dál, jindy
hodně blízko, ale bylo tam ještě něco jiného podstatně blíže
a čekalo to, až poklesne moje pozornost v podobě spánků.
Jsem ve spacáku. Usnul jsem, zatím lehkým spánkem, to něco
ucítilo příležitost, zatímco já bezstarostně oddychuji. Náhle
mě něco, probudí. Zapínám rychle čelovku a „prohmatávám“
tmu a čekám, co uvidím a čemu budu muset čelit. Zornice jsou
naplno roztažené, tep rychle vystoupal. V hlavě mi probíhá
Alpská fauna. Teď si uvědomuji tu chybu, když jsem v přírodopise
nedával pozor, ale snad mi neuteklo to podstatné 
. Plechovku
s jídlem, co jsem měl půl metru od hlavy je pryč. Kdyby to
bylo na Velké Fatře, tak to něco (medvěd) čekat nebude, tak to
bude asi něco, co s na mě moc nevěří. Aaaa už vidím,
z keře na mě míří dvě oči. Je to defenzivní pohled.
Liška. Snažím se ji vyplašit, seč to jde. Dává se na úprk.
Hlavou mi hned bleskne, kolik problému mi tím vzniklo. Když tu
nechám kolo a půjdu na celý den pryč, tak ona si tu udělá
mejdan s možná i s liščaty. A já budu řešit, jídlo a jak
odvezu to vše, když tašky budou roztrhané včetně spacáků.
. Plechovku
s jídlem, co jsem měl půl metru od hlavy je pryč. Kdyby to
bylo na Velké Fatře, tak to něco (medvěd) čekat nebude, tak to
bude asi něco, co s na mě moc nevěří. Aaaa už vidím,
z keře na mě míří dvě oči. Je to defenzivní pohled.
Liška. Snažím se ji vyplašit, seč to jde. Dává se na úprk.
Hlavou mi hned bleskne, kolik problému mi tím vzniklo. Když tu
nechám kolo a půjdu na celý den pryč, tak ona si tu udělá
mejdan s možná i s liščaty. A já budu řešit, jídlo a jak
odvezu to vše, když tašky budou roztrhané včetně spacáků.
Během noci se
tak různě probouzím, protože přece jen je trochu zima. Kolem
pěti hodin vidím v dálce na skalách čelovky. Později mi
dochází, že to už lidí jdou na Dachstein asi přes ferratu.
Nedlouho poté se rozjíždí lanovka. Její motory jsou slyšet, i
když je ode mě vzdálená 3 km. Já si říkám, já mám čas. Za
tři či čtyři hodiny jsem Dachsteinu. Pět hodin už by byla
houbařina a to přece nejsem, ujišťuje mě první já. Druhé já
mlčí. Tak nevím co si o tom myslet, když ty dvě jájata nemůžou domluvit . Ok. Pata Dachsteinu je ode mě vzdálená 2 km.
. Ok. Pata Dachsteinu je ode mě vzdálená 2 km.
Ráno vstanu,jím
a dělám důkladnou přípravu na výstup. Vím, že se není a
nebude na koho spoléhat.
Takže sedák, cepín, mačky, 9 x
karabinu, přilba, průsíky, šestka lanko 3 m, lano 25m, mačky,
telefon navigační, druhý nouzový + dvě náhradní baterky,
čelovka + náhradní baterku, cca 10 tyčinek, gumáče (gumové
medvídky), nouzový bivak, 3 smyčce, kýbl, dlouhé kalhoty,
emergenci bunda, dvě dlouhé a dvě krátké trika, návleky, zimní
čepici, cyklo rukavice (po včerejšku už vím), kameru + druhou
baterku, foťák + druhou baterku, stativ, opalovák, 0,7L vody
(největší omyl), atd. 30 litrový bágl je nacpaný nadoraz.
Potřeboval bych větší. Vše co neberu, sbalím a hodím na kolo,
jakoby odjížděl a doufám, že liška Bystrouška nebude mít
tolik kuráže a nepovýší svůj sobecký zájem nažrat se nad můj zájem . Prostě
rakouským liškám věřím . Nechám ji tam návnadu v podobě
odpadků. Ještě rozbaluji solární panel a připojuji power banku,
aby bylo večer s čeho brát. Bohužel ranní příprava se o
hodinu protáhnout, takže vyrážím až v 11. Ale říkám si
za tři hodiny jsem nahoře. Než se dostanu pod první ferratu
Annu,
tak je o hodinu více. Cestou vidím nějakou partičku, ale to jsou
choďáci a míří na Südwandhütte. Jsem nedaleko paty ferraty.
Využívám posledního oficiálního místa pro nasazení výstroje
a o dvacet metru dále už je start. Ke „startu“ se blíží
z protisměru nějaký kluk s holkou, ztěžka se „brodí“
drobným kamením v prudkém kopci. Než začnu kuknu nahoru a
dobrých dvěstě metru nade mnou jsou dvě osoby. Jedna z nich na mě
mává. Jdu nato plny sebevědomí a jistoty, že to bude houbařina.
Po prvních 30 m si říkám, že to asi úplně taková zívačka
nebude. Pode mnou se skupinka rozrostla na 5 lidí a nastupují na
skálu. Tak si říkám, že asi ještě není tak pozdě, když
nejsem poslední. Ti co šli ráno v pět už určitě budou
dole. Postupuji dále, ty nad sebou vidím stále se stejným výškovým náskokem a ze spod se na mě dotahuje nějaký kluk.
Říkám si, že to neflákám a přesto se na mě někdo dotahuje.
Začínám mít pěkně sucho v krku, ale není se kde napít,
bagl je na zádech a sednout si do sedáku a hrabat se v baglu
se mi fakt nechce, když jsem na kolmé stěně. Věřím pouze
pronátorům, flexorům, bicepsům, extenzorům,... Pak je tam malá
římsa, prostor pro napití. Ještě upravuji karabiny a vážu je
na loďák, protože nemám ferratové nádobíčko, jen dvě smyčky.
Jaksi jsem nato zapomněl a uvědomil jsme si to, až mi málem
karabina upadla. Zjišťuji, že jsem na startu a vody mám jak půl
hodiny za cílem. Jdu dále, když jsem cca ¼ kilometru nad zemi,
tak mě ferrata „vyhodí“ nad volný prostor, prostě hladká
skála a pode mnou propast. Chybí tam úchyty, zrovna v takovém
kritickém místě. Někdy visím na jedné ruce a druhou se snažím
přepnou karabiny. A zrovna v tom místě to nejde. Jde to
stuha. Je to fakt posilovna. Pro nohy nuda, téměř vše jde na
ruce. Respekt s oné výšky mi bere sil, protože se asi držím
pevněji, než kdyby jel tramvají. Navíc bagl není taky úplně
nejlehčí. Běžet bych s ním nechtěl. Poprvé mě napadá,
zda-li výstup nepřehodnotit. Je to fakt makačka jak na hlavu tak
fyzicky. Přece jen je to Déčková ferrata a néé úplně krátká.
Slunko pěkně žhne. Mám žízeň, už ztěžká polykám. Ruce
začínám mít unavené. Konečně jsem nahoře Anny (Mitterstein
2097m) za hodinu dvacet.
Z nouze rychlosti postupu, se zapisuji
to vrcholové knihy. Během lezení jsem si uvědomil, že foťák,
který mám v ledvince, tak by se mohl uvolnit, jak se otírám
o skálu a spadnou, stejně tak cepín a dole by mohl nadělat
paseku. Takže foťák narvu do báglu. Na focení při lezení
maximálně pomyslím, ale prostě né, do sedáku si nesednu . Ještě lépe upevním cepín. Teď je kousek takový chodecký. Přemýšlím …, jde to pomalu, je to fakt makačka a to i na psychiku, je hodně hodin a jsem bez vody. Ostatně na vrchol mi už zbývá pouhých 900 výškových metrů, takže jsem „už“ v první čtvrťíně, to je ale houbařina .
 |
| příprava |
. Prostě
rakouským liškám věřím . Nechám ji tam návnadu v podobě
odpadků. Ještě rozbaluji solární panel a připojuji power banku,
aby bylo večer s čeho brát. Bohužel ranní příprava se o
hodinu protáhnout, takže vyrážím až v 11. Ale říkám si
za tři hodiny jsem nahoře. Než se dostanu pod první ferratu |
| K Anně |
 |
| "předsálí" Anny |
 |
| V pozadí chata Südwand |
 |
| Mitterstein (2097m) |
. Ještě lépe upevním cepín. Teď je kousek takový chodecký. Přemýšlím …, jde to pomalu, je to fakt makačka a to i na psychiku, je hodně hodin a jsem bez vody. Ostatně na vrchol mi už zbývá pouhých 900 výškových metrů, takže jsem „už“ v první čtvrťíně, to je ale houbařina .
Dolezl i kluk co
mě dotahoval. Cosi se bavíme, ale moc mu nerozumím. Vidím, že
nemá cepín ani lano, hmm a ani vodu. Mám brutální žízeň. Už
na nic jiného nemyslím. Včera mi na výstup k ledovci a
sestup stačily dvě deci a to jsem se napil jen tak z povinnosti.
Jenže skála to je úplně jiné kafíčko, tam jste vystavení na
milost a nemilost počasí. Teď už vím, co nesmím na skále nikdy
podcenit. Jediné na co myslím, kde sehnat vodu. Blížím se
k ferratě Johann a vidím na svahu ještě fleky sněhu. Moje
záchrana. Kdyby tam nebyly, tak vykopu třeba studnu. Jenže mé
obavy se naplnily s prvního nic neteče, resp. teče pod
kamením. Jdu k druhém, tam už voda kapka. Cca za 5 minut
nateče celá sedmička.
Hej, to je ten nejlepší bar. Hned ji do
sebe převrátím. Nabírá si i ten kluk. Poté se loučí a míří
dolu jinou chodeckou cestou. Už chápu, co mi chtěl říct. Nejde
nahoru. V dálce vidím skupinku, co lezla za mnou, že dorazila
k vrcholu Mitterstein. Mají docela pomalé tempo jestli jdou
až nahoru. Co byli přede mnou, tak ty už nikde na skále nevidím.
Plním flašku potřetí, to již na cestu. Přemýšlím..., pokud to vylezu nahoru,
tak zpět, to asi nepůjde. Protože dolu to půjde ještě pomaleji.
Přemýšlím... Vidět bych se teď fakt nechtěl, jak se tvářím
při tom dilematu . Rozhoduji se! Jdu na Johanna. Obtížnost D/E,
ale to naštěstí nevím. Ono je teprve 14 hodin. Ještě nasazuji
rukavice, protože ruce už začínám mít rozedřené. Začíná to
převisem. Nooo, pěkně. Laduji do sebe gumáče. Po sto možná
dvě stě metrech si říkám, že jsem to měl asi fakt otočit.
Nejde to vůbec rychle a nejde to ani průměrně, jde to hodně
pomalu a to fakt makám. Ruce už mám vytahané jak opice. Dolu to
nepůjde a nahoře jen chůze po ledovci. Uvědomuji si jak je na
skále člověk zranitelný. Kdyby přišla bouřka, tak na skále
není kde utéct a na ferratovém laně jsem jak na hromosvodu. Jak
špekáček nabodnutý na klacku a čeká až se opeče . K tomu ještě myslím nato, jak liška likviduje moje zásoby, jak
při výprodeji v Tesku. Teď bych si přál být dole.
Uchopila mě chmurná nálada a jsem takový ufňukaný. Ale nejsem
sám. Naučily mě to ultramaratony. Nastupuje druhé já. Ty vole,
přece se kousku šutru neposereš. Počasí je jak na Jadranu,
zážitek bude silný a kdybys byl dole, tak tě bude mrzet, že
nejdeš nahoru. Tak co tu furt fňukáš. První já: Ok, ok. Nasazuji tupé strojové tempo. Cvak jedna
karabina, cvak druhá, přítah jednou rukou, přítah druhou a
znova.
Prostě lezu, když je příležitost tak piji a cukruji.
Dokonce jsem i cosi vyfotil, blbě, ale vyfotil. Jen stále myslím
nato, že budu muset přes ledovec, protože to je holá skutečnost
i když je tu ještě třetí varianta, ale do té se mi fakt nechce.
Po cca dvou a půl hodinách jsem o dalších pět set metru výše.
Kolena mám dodřené. Nevěřícně koukám a stojím u hospody
Dachstenwarte, ani jsem nevěděl, že tam je. Vedle se staví nová.
Je 17 hodin. Zvažuji jak dále. Je stále teplo, ač stojím ve
sněhu v tričku a cyklo kalhotách.
Rozmyšleno, jdu dále, ale
v 18 hodin to otáčím. Takže finální Bečková ferrata Schulteranstieg. je 500m dlouhá s 250m převýšením. Malá šance, že bych to stihl. Jdu nahoru, tradičně jediný v tomto
směru, ale dolu už taky nikdo nejde. A konečně potkávám dva
kluky, jak jdou dolu. Vidím, že mimo jiné mají sebou bohatou
výbavu, vklíněnce a friendy. Hmm, jiná liga. Nyní už nikoho na
ferratě nevidím. Stoupám dalších 15 minut.
Už jsem cca 50m pod
vrcholem, ale je 18 hodin. Vidím vrcholový kříž. Je na dosah ruky. Těžké dilema - rozmýšlím. Věděl jsem že to přijde a budu muset se rozhodnout. Je krásně. Slunce už dělá dlouhé
stíny. Kalkuluji 15 – 20 min nahoru. Půl hodiny nahoře, protože
tam to bude fakt luxus (západ slunce) a pak tří čtvrtě hodiny
dolu k ledovci. Pak na cca 20 min po ledovci k Bečkové
ferratě Hunerscharten a po ni 300 výškových metru dolu, což
odhaduje na silnější půlhodinu. Pak 500m dolu k chatě
Dachsteinsüdwand. Ve dvou by cesta vedla jen nahoru, ale jsme sám,
tak to točím. S ledovce mám fakt respekt a nechtěl bych po
něm šněrovat za šera nebo dokonce za tmy sám, tedy bez jištění. Vím, že mě to
bude mrzet, protože mimo jiné je to počasí luxus, který se běžně nepotkává. Hmm, smůla 
. Valím
tedy dolu. Po chvilce už vidím ledovec Hallstätter.
Již nikde nikdo. Dole na
ledovci jsou oni dva kluci a nějak se tam rozbalil. Říkám si, že
pokud je stihnu, navážu se s němi. Po půlhodině jsem dole
na ledovci. Jdu kolem nich a ptám se, jestli jdou dolu. Nejdou,
budou tady spát. Ještě si chtějí povídat, ale anglicky, takže
nic. Vzájemně si říkáme odkud kdo je. Jeden je s Holanska
a druhy Polák, tak to už rozpovídám. Lezli jižní stěnu, tedy
tu kolmici. Žádní houbaři „ferraťaci“. Spali na vrcholu a
dnes budou spát zde, pod vrcholem. Hmm, to mě netěší. Loučím
se a vyrážím po ledovci podle tyčového značení.
 |
| Vodáááá! |
. Rozhoduji se! Jdu na Johanna. Obtížnost D/E,
ale to naštěstí nevím. Ono je teprve 14 hodin. Ještě nasazuji
rukavice, protože ruce už začínám mít rozedřené. Začíná to
převisem. Nooo, pěkně. Laduji do sebe gumáče. Po sto možná
dvě stě metrech si říkám, že jsem to měl asi fakt otočit.
Nejde to vůbec rychle a nejde to ani průměrně, jde to hodně
pomalu a to fakt makám. Ruce už mám vytahané jak opice. Dolu to
nepůjde a nahoře jen chůze po ledovci. Uvědomuji si jak je na
skále člověk zranitelný. Kdyby přišla bouřka, tak na skále
není kde utéct a na ferratovém laně jsem jak na hromosvodu. Jak
špekáček nabodnutý na klacku a čeká až se opeče . K tomu ještě myslím nato, jak liška likviduje moje zásoby, jak
při výprodeji v Tesku. Teď bych si přál být dole.
Uchopila mě chmurná nálada a jsem takový ufňukaný. Ale nejsem
sám. Naučily mě to ultramaratony. Nastupuje druhé já. Ty vole,
přece se kousku šutru neposereš. Počasí je jak na Jadranu,
zážitek bude silný a kdybys byl dole, tak tě bude mrzet, že
nejdeš nahoru. Tak co tu furt fňukáš. První já: Ok, ok. Nasazuji tupé strojové tempo. Cvak jedna
karabina, cvak druhá, přítah jednou rukou, přítah druhou a
znova. |
| Na ferratě Johann |
 |
| Hoher Dachstein (2995m) |
 |
| Chaty pod Dachsteinen |
 |
| Vrchol Dachstein |
. Valím
tedy dolu. Po chvilce už vidím ledovec Hallstätter.  |
| Cesta na ledovci Hallstätter |
200 metrů
strachu
 |
| Trhliny na ledovci |
 |
| Západ slunce za Dachstein |
. Už je to tu. První z celé série
trhlin. Než ne ni vstoupím, ohledu se. Vidím, že slunce, už
zapadlo za Dachstein. V ruce pevně svírám cepín, který mám
zajištěn na ruce. Před každou trhlinou, vzpažím ruku s cepínem.
Kdybych se propadl, tak tohle je poslední brzda. Stejně nemám
druhý, tak je prodloužení nulové šance . Ne velkých trhlinách
je navezen sníh rolbou. Trvá cca 10 minut, než projdu trhlinové
pole. Uff poslední trhlina. Už vidím horní část lanovky. A
ještě další trhlina.  |
| V pozadí Dachstein |
Jdu již
relativně bezpečnou cestou. A jsem na začátku ferraty. Chtěl
bych se za šera dostat na její dolní konec. Jistím se, ač včera
jsem to šel bez jištění, ale dnes to nebyla úplně houbařina,
takže už nepřekypují energií, nesu toho podstatně více, a
už se šeří. Je to zvláštní pocit, velehory a nikde nikdo. Jsem
na konci. Už je šero. Konečně vše s nějakou větší
obtížností mám za sebou. Po chvíli již nasazuji čelovku a ač
není kde bloudit, tak lehce bloudím. Sejít mimo cestu a někde se
zřítit není zas až takový problém. Srázu je tu dost. Sahám
pro mobil, ale ten je už vybitý, tak jdu a hledím značky. Dorazil
jsem k chatě Südwand. Od ní už to mám cca 3km cestou
dolu. Jenže přesně nevím kde je cesta. Hmm netrefil jsem se, ale
vím kde jsem. Orientuji se podle siluety hory Rettenstein (2245m)
kterou vidím od „domu“. Přicházím před půlnoci, po 13
hodinách ke kolu. Poslední desítky metrů přemýšlím, co asi
uvidím. Už vidím, všude roztahané odpadky. Takže byla tu opět
liška. Uff, ale na tašky na kole si neštěstí netroufla. Jen
skočila na návnadu s odpadky. Jsem utahaný jak medvěd, ale i
tak se donutím jít se umýt do studeného potoka a samozřejmě
nadlábnout se. Tak dnes to bohužel nevyšlo a na „snad příště“
v životě moc nevěřím.
 |
| Třídenní noclehárna ;-) |
. Dostanu se na rozcestí Sulzenhals
(1824m) kde lze odbočit na Rötelstein (2245 m), který rovněž
vidím od noclehu stejně jako Dachstein. |
| Rötelstein 2245m |
 |
| Cesta zpět ze sedla Tor |
 |
| Cesta ze sedla Tor |
 |
| V popředí "ferrata" Anna |
 |
| Pohled zpět (vzadu Raucheck 2189m) |
. Potřebuji si dobit šest různých
baterek, tak si dávám pivo . Venku vzbudí pozornost had, který si
to míří kolem stolů (venku). Začalo pršet a tak mám první
obavy, aby se s potůčku, vedle kterého noclehuji , nestala
řeka. Po hodině a půl usuzuji, že baterky moc nabité nebudou,
takže si skočím „k sobě“ dolů což je 3 km o 500m níže a
tam se trochu najím a přiběhnu zpět. |
| Od chaty Dachsteinsüdwant (19:34) |
 |
| Noční Dachstein |
 |
| Noční mejdan |
Není se co divit, nabíjí se i deset hodin. Tak jej raději ani nezapínám.
Přemýšlím jak
zítra, neboť původní plán je zítra vyrazit na cestu zpět,
abych stihl trek na MF (Malou Fatru), ale nemám zdolaný Dachstein a
počasí je fakt extrémně teplé. Čistý reverz loňských Alp.
V noci měsíc krásně osvětluje celý masiv Dachstein.
Ráno se stále rozhoduji, že bych dnes udělal druhý pokus na Dachstein a jel až zítra a trek by se dal stihnout. Nakonec rozhoduji odjezd a to ne do Č. Budějovic, ale do Brna, tedy cca přes 400 km.
Chci se vyhnout
přestupu v Praze. Později toho rozhodnutí lituji. Plán je za
dva dny. Vyjíždím. Ve Schladmingu mě to posílá na docela rušnou cestu, tak
to odmítám a hledím do mapy, ale bohužel moc na výběr nemám.,
tedy s hlediska času. Je to pouze dvouproudovka. Jedno auto za
druhým, fuj. Dnes se musím posunout o 220, minimům 200 km, ale čas
ubíhá rychleji než kilometry a to i když začátek byl hodně
z kopce. Pak často bloudím, tak zapnu mobil a nechávám se
vyvést pomoci navigace ven z města a vypnu mobil a tak se to
pořád opakuje. Baterka se blíží k nule, tak sháním mapu,
ale bez výsledku. Na jednom náměstíčku potkám zásuvku, tak
chvíli nabíjím a hlavně pořád jím a chce se mi spát.
Zastavuje jakési zásobovací auto a než začne vykládat dodávku
ovoce a zeleniny, tak mi daruje dvě jabka. Asi fakt vypadám jak
otec Fura z pevnosti Boyard, což je vlastně už stav normální
. Mobil dvě jsem před třemi dny „zformatoval“, a chtěl jsem
tam nainstalovat Locus nebo mapy, ale bohužel vzdoroval. Pro novou
verzi je již mobil zastaralý a více času k řešení nebylo.
A to mám k němu náhradní baterky. Ach jo. Opět větší
město, tak zase zapnu mobil a vypnu a pak mě to vyhodí na jakousi
rušnou čtyř proudovku, moc se mi tam nechce. Nikde jsem
neviděl značku, která by to zakazovala a hlavní je to, že taková cesta vede přímo. Blížím se do kopce
k začátku cesty a za chvíli ke mně přijede motorka.
Policie, že tady nesmím, tak mu říkám, že mě tu vede navigace.
Ok, opouštím cestu přes pumpu a jsem na jakési polňačce. Přesně to co jsem nepotřeboval. Opět
zapínám mobil a rychle si vypíšu města, kolem kterých by měl
jet. Prvních 100 km. Začíná mě bolet zadek. Opět se mi
osvěžuje paměť, jaké jsou ty přesuny na kole martyrium a to jsem
teprve v první čtvrtině a to té lepší. Často navštěvuje
supermarket a doplňuji vodu a jídlo. Nektarinky, makovec, banány a
prostě pořád jím. Jedu. Další zbytečná zajížďka. Slunce
pomalu zostřuje úhel. Už se jde dobře cesta, nijak nestoupá a
slunce už nepálí. Jsem za Waidhofenem a začíná jakýsi kopec.
Vím, že každá krize jedno skončí, ale tenhle kopec jsem myslel,
že nikdy neskočí. Stoupání pouhých 400m, ale začínám toho
mít fakt dost. Ono se není moc co divit. Vždy jak jsem takové trasy jel, tak jsem
byl relativně čerstvý. Teď jedu poprvé po akci. Konečně jsem
nahoře. Fakt nekonečné stoupání. Mobil je na nule, tak jedu podle měsíce. Naštěstí
svítí. Měl by svítit zleva zezadu. Je mi fakt zima. Ono už je
dávno po půlnoci. A mám zatím jen cca 160 km. Tak si říkám,
alespoň 180 km potřebuji, aby byl zítra šance. Teď sjíždím s
kopce. Přichází 179 km. Už jdu hledat nocleh. Tak to „hodím“
za kukuřici u nějakého podniku. Přemýšlím, že zítra, vlastně
už dnes, to bude fakt boj. Jen se trochu najím a vytáhnu jen
spacák. Uléhám ve tři ráno.
Hmm, jsem někde blízko vlaku 5 metru od řeky. Budík nastavuji na 8 hodin. Ale vstávám už v sedm.
Vyjíždím v devět. Fakt se mi nechce. Asi jsem to neříkal, ale bolí mě zadek . Lituji,
že jsem nejel do těch Budějovic, bylo by to o sto km kratší.
Opět slunný den. Takže se budu orientovat podle slunce. Únava
ještě se dá ustát, ale vím, že to teprve přijde. Jedu kolem
Dunaje, někdy i závodím s výletními loděmi. Potkávám
švestky, pak vinice, tak neodolám. Kilometry nepřibývají,
přemýšlím, jak se tomu vyhnout. Opravdu se mi už nechce. Chápu
to jako promrhaný den. Volám kamarádovi (mobil 2), že bych jel
jen do Znojma a odtamtud už vlakem, tak jestli se mi může kouknout na vlak. Asi hodinu komunikujeme
(sms, telefon) a já jedu.Nakonec se domluvíme, až bude přesněji vědět čas a místo dojezdu.
Před půlnoci zastavuji před hranicemi
na výstupu z Retze u hřbitova a zkouším najít zásuvku
abych nabil mobil. Wow na záchodě je. Tak jím co jsem za dne
nastřádal a nestihl sníst. Jdu nabít mobil a on s nějak
rozsvítí a píše:“ Servisní mód“. Snažím se ho vypnout,
ale marně, nic, jen svítí. A zde si uvědomuji, když jsem ho
kupoval, že jsem viděl jako problém, baterku napevno. Tak čekám
15 min, než se vybije zbytková šťáva a vypne. Dám ho do zásuvky,
ale nic se neděje. Výborně, tak to už řešit nemusím. Už je to
jen zátěž.
Ráno se stále rozhoduji, že bych dnes udělal druhý pokus na Dachstein a jel až zítra a trek by se dal stihnout. Nakonec rozhoduji odjezd a to ne do Č. Budějovic, ale do Brna, tedy cca přes 400 km.
 |
| Odjezd |
. Mobil dvě jsem před třemi dny „zformatoval“, a chtěl jsem
tam nainstalovat Locus nebo mapy, ale bohužel vzdoroval. Pro novou
verzi je již mobil zastaralý a více času k řešení nebylo.
A to mám k němu náhradní baterky. Ach jo. Opět větší
město, tak zase zapnu mobil a vypnu a pak mě to vyhodí na jakousi
rušnou čtyř proudovku, moc se mi tam nechce. Nikde jsem
neviděl značku, která by to zakazovala a hlavní je to, že taková cesta vede přímo. Blížím se do kopce
k začátku cesty a za chvíli ke mně přijede motorka.
Policie, že tady nesmím, tak mu říkám, že mě tu vede navigace.
Ok, opouštím cestu přes pumpu a jsem na jakési polňačce. Přesně to co jsem nepotřeboval. Opět
zapínám mobil a rychle si vypíšu města, kolem kterých by měl
jet. Prvních 100 km. Začíná mě bolet zadek. Opět se mi
osvěžuje paměť, jaké jsou ty přesuny na kole martyrium a to jsem
teprve v první čtvrtině a to té lepší. Často navštěvuje
supermarket a doplňuji vodu a jídlo. Nektarinky, makovec, banány a
prostě pořád jím. Jedu. Další zbytečná zajížďka. Slunce
pomalu zostřuje úhel. Už se jde dobře cesta, nijak nestoupá a
slunce už nepálí. Jsem za Waidhofenem a začíná jakýsi kopec.
Vím, že každá krize jedno skončí, ale tenhle kopec jsem myslel,
že nikdy neskočí. Stoupání pouhých 400m, ale začínám toho
mít fakt dost. Ono se není moc co divit. Vždy jak jsem takové trasy jel, tak jsem
byl relativně čerstvý. Teď jedu poprvé po akci. Konečně jsem
nahoře. Fakt nekonečné stoupání. Mobil je na nule, tak jedu podle měsíce. Naštěstí
svítí. Měl by svítit zleva zezadu. Je mi fakt zima. Ono už je
dávno po půlnoci. A mám zatím jen cca 160 km. Tak si říkám,
alespoň 180 km potřebuji, aby byl zítra šance. Teď sjíždím s
kopce. Přichází 179 km. Už jdu hledat nocleh. Tak to „hodím“
za kukuřici u nějakého podniku. Přemýšlím, že zítra, vlastně
už dnes, to bude fakt boj. Jen se trochu najím a vytáhnu jen
spacák. Uléhám ve tři ráno.  |
| Poslední nocleh |
 |
| Noční jízda |
. Lituji,
že jsem nejel do těch Budějovic, bylo by to o sto km kratší.
Opět slunný den. Takže se budu orientovat podle slunce. Únava
ještě se dá ustát, ale vím, že to teprve přijde. Jedu kolem
Dunaje, někdy i závodím s výletními loděmi. Potkávám
švestky, pak vinice, tak neodolám. Kilometry nepřibývají,
přemýšlím, jak se tomu vyhnout. Opravdu se mi už nechce. Chápu
to jako promrhaný den. Volám kamarádovi (mobil 2), že bych jel
jen do Znojma a odtamtud už vlakem, tak jestli se mi může kouknout na vlak. Asi hodinu komunikujeme
(sms, telefon) a já jedu.Nakonec se domluvíme, až bude přesněji vědět čas a místo dojezdu. |
prostě musíš  |
Volá kamarád a
říká, že je lépe jet do Břeclavi. To se mi ale nezdá, že by
to bylo kousek od Znojma. Chci Znojmo, a noční vlak to nebude. Je
před půlnocí a do Znojma tom mám 20. Super, sděluje mi čas,
takže Znojmo. Za chvíli mi volá. Vše je jinak. Říká: Je tam výluka
(mezi Znojmem a Břeclavi) a třeba ti do busu nevezeme kolo. Joooo,
tohle jsem chtěl slyšet. Jsem si jist, že já bych nastoupil i
s kolem a třeba řidič by šel pěšky . Tak zjišťuje
dále. Tak Hrušovany a tam jede přímo vlak do Brna. Je to 25 km,
ze Znojma. Neeeeeeeeeeeeee, nechci!!! Ale co, vybírej, když není
z čeho. Říká, mi i cestu. Jak přijedeš do Znojma, tak na
tečku hned doleva a pak hned doprava. Ok, nenadšeně jedu a hlava
se smiřuje ze situaci, kterou je nutné přijmout. Přijdu do
Znojma. Je po jedné hodině. Na tečku jedu doleva a hned doprava. Po kilometru se mi to
nezdá, tak se vracím. A zkouším, další „hned“ doprava, ale
to skončím na sídlišti. Takže zpět. Studuji jakési reklamy
z nichž vyčtu co potřebuji. Aha, tak ta „hned“ doleva je
po kilometru. Dobře 
. Ale ujedu kousek, a hledám kruhový
objezd, na kterém mám odbočit doprava. Nikde nic, tak vím (už vím co je "hned"), že mám jet přes Dobšice. Jenže cesta je
pro nákladní auta uzavřená. Sice naloženy tak jsem, ale náklaďák
nejsem. O pár stovek metru dále se značení zpřísňuje
značkou slepá ulice. Ale tak jedu už dále, psali pro
„osobáky“ průjezdné, tak projedu. Jedu dále a co nevidím
cesta zatarasena a tam značka. Bílá kulatá s červeným
okrajem, pro řidiče jasná informace. Tak si říkám, že to
projedu, prostě klasika, ale pár metrů za značkou, chybí cesta,
normálně prostě díra jako prase, bez šance.
Neeeeeeeeeeeeeeeeee!!! Tak chci volat ministrovi vnitra, ale mám vybitý telefon . Hlavu rychle zklidňuji a soustředím se na výkon.
Říkám si, vlak jede z Hrušovan ve 4:15, takže jsem zatím
v klidu. Ne že by vrátit se dva kilometry byl problém, ale ten
kopce fakt neee. Přemýšlím. Cesta se má napojovat na hlavní,
tak v Dobšicích to říznu někde doleva a tu cestu musím
potkat. Dojedu na konec opravdu, cesta tam je, ale za protihlukovou
barierou, a je tam navíc plot. Neeeeeeeeeeee!!! Našel jsem v plotě
díru a je tam i díra ve stěně. My Češi jsem v tom fakt
dobří. Jsem rád, že v téhle zemi žiju . Jenže je tam
asi třímetrový výškový rozdíl. Sraz má 70 stupňů a moje
kolo cca 55 kg. Jdu do toho. Nebudu se vracet, to vím, jestli tu
sebou fláknu nebo polámu kolo, tak jsem prohrál. Napnu všechny
svaly a pomalu scházím s kolem. Jooo, dal jsem to, sedám na
kolo a jedu dále, pak nacházím onen kruhový objezd. Chce se mi už
fakt brutálně spát. Za posledních 39 hodin jsem naspal čtyři hodiny a to je prostě, alespoň pro mě, málo. Starosti kde budu spát, před odjezdem
ranního vlaku řešit nemusím, protože času moc nebude. Další
starost odpadla. Cesta je rovná, jede to fakt dobře, ale po celou
cestu mě tam doprovázel nějaký zápach. Po 10 km zastavuji na
osamocené zastávce a musím se trošku prospat, protože usínám
už i při jízdě. Říkám si, mám čas a do cíle je to cca 10 km, dle
info od kamaráda. Lehnu a v momentě jsem usnul. Po tři čtvrtě
hodiny vstávám. A už je to super. Jedu. V Hevlině mám
odbočit doleva a už čekám cíl cesty. Jenže 25 km a Hevlín
nikde (cíl jsou Hrušovany). Aaa konečně. Dle km už to musí být
ta další vesnice, ale není a začíná mi chybět čas. Opírám
se tedy do pedálu, už se není na co šeřit. Konečně Hušovany.
Z 25 km to byl nakonec 37 km. Možná dobře, že jsem to
nevěděl. Cedule mi ukazuje nádraží, ale to nikde, jezdím sem a
tam. A pedály už žhavím hodně, protože se blíží čtvrtá
hodina. Vlak mi nesmí ujet, už nechci nic dalšího řešit. Tak
opět jedu tou samou cestou do hloubi ulice a hurááááááááááááá
nádr. Jsou 4 hodiny ráno. Tak dnes rovných 200 km a téměř 5 nastoupaných (dle mapy.cz). Nádraží je pusté jak Černobyl po osmdesátém šestém. Nevěřím, že
z takového nádraží pojede ráno ve čtyři nějaký vlak do
Brna, do kterého můžu naložit kolo. Ale jo. Stojí tam nastartovaný motoráček. Odchytnu
vlakvedoucího, a ptám se na lístky, on že v budově, jde tam
se mnou, ale tam nikdo. Tak, že prý ve vlaku. Hmm, má přehled
chlapec . Bohužel je to staré nástupiště, takže plošina
vlaku je necelý metr nad peronem. Poslední vzpírání, snad to
ustojím a nerozplácnu se tu, protože dělat divadlo bez obecenstva
a potlesku ve stoje, to je mrhání talentem. Nakonec jsem se rozplácnul na sedátko a teď
už mi chybí jen sprcha.
. Tak zjišťuje
dále. Tak Hrušovany a tam jede přímo vlak do Brna. Je to 25 km,
ze Znojma. Neeeeeeeeeeeeee, nechci!!! Ale co, vybírej, když není
z čeho. Říká, mi i cestu. Jak přijedeš do Znojma, tak na
tečku hned doleva a pak hned doprava. Ok, nenadšeně jedu a hlava
se smiřuje ze situaci, kterou je nutné přijmout. Přijdu do
Znojma. Je po jedné hodině. Na tečku jedu doleva a hned doprava. Po kilometru se mi to
nezdá, tak se vracím. A zkouším, další „hned“ doprava, ale
to skončím na sídlišti. Takže zpět. Studuji jakési reklamy
z nichž vyčtu co potřebuji. Aha, tak ta „hned“ doleva je
po kilometru. Dobře . Ale ujedu kousek, a hledám kruhový
objezd, na kterém mám odbočit doprava. Nikde nic, tak vím (už vím co je "hned"), že mám jet přes Dobšice. Jenže cesta je
pro nákladní auta uzavřená. Sice naloženy tak jsem, ale náklaďák
nejsem. O pár stovek metru dále se značení zpřísňuje
značkou slepá ulice. Ale tak jedu už dále, psali pro
„osobáky“ průjezdné, tak projedu. Jedu dále a co nevidím
cesta zatarasena a tam značka. Bílá kulatá s červeným
okrajem, pro řidiče jasná informace. Tak si říkám, že to
projedu, prostě klasika, ale pár metrů za značkou, chybí cesta,
normálně prostě díra jako prase, bez šance.
Neeeeeeeeeeeeeeeeee!!! Tak chci volat ministrovi vnitra, ale mám vybitý telefon . Hlavu rychle zklidňuji a soustředím se na výkon.
Říkám si, vlak jede z Hrušovan ve 4:15, takže jsem zatím
v klidu. Ne že by vrátit se dva kilometry byl problém, ale ten
kopce fakt neee. Přemýšlím. Cesta se má napojovat na hlavní,
tak v Dobšicích to říznu někde doleva a tu cestu musím
potkat. Dojedu na konec opravdu, cesta tam je, ale za protihlukovou
barierou, a je tam navíc plot. Neeeeeeeeeeee!!! Našel jsem v plotě
díru a je tam i díra ve stěně. My Češi jsem v tom fakt
dobří. Jsem rád, že v téhle zemi žiju . Jenže je tam
asi třímetrový výškový rozdíl. Sraz má 70 stupňů a moje
kolo cca 55 kg. Jdu do toho. Nebudu se vracet, to vím, jestli tu
sebou fláknu nebo polámu kolo, tak jsem prohrál. Napnu všechny
svaly a pomalu scházím s kolem. Jooo, dal jsem to, sedám na
kolo a jedu dále, pak nacházím onen kruhový objezd. Chce se mi už
fakt brutálně spát. Za posledních 39 hodin jsem naspal čtyři hodiny a to je prostě, alespoň pro mě, málo. Starosti kde budu spát, před odjezdem
ranního vlaku řešit nemusím, protože času moc nebude. Další
starost odpadla. Cesta je rovná, jede to fakt dobře, ale po celou
cestu mě tam doprovázel nějaký zápach. Po 10 km zastavuji na
osamocené zastávce a musím se trošku prospat, protože usínám
už i při jízdě. Říkám si, mám čas a do cíle je to cca 10 km, dle
info od kamaráda. Lehnu a v momentě jsem usnul. Po tři čtvrtě
hodiny vstávám. A už je to super. Jedu. V Hevlině mám
odbočit doleva a už čekám cíl cesty. Jenže 25 km a Hevlín
nikde (cíl jsou Hrušovany). Aaa konečně. Dle km už to musí být
ta další vesnice, ale není a začíná mi chybět čas. Opírám
se tedy do pedálu, už se není na co šeřit. Konečně Hušovany.
Z 25 km to byl nakonec 37 km. Možná dobře, že jsem to
nevěděl. Cedule mi ukazuje nádraží, ale to nikde, jezdím sem a
tam. A pedály už žhavím hodně, protože se blíží čtvrtá
hodina. Vlak mi nesmí ujet, už nechci nic dalšího řešit. Tak
opět jedu tou samou cestou do hloubi ulice a hurááááááááááááá
nádr. Jsou 4 hodiny ráno. Tak dnes rovných 200 km a téměř 5 nastoupaných (dle mapy.cz). Nádraží je pusté jak Černobyl po osmdesátém šestém. Nevěřím, že
z takového nádraží pojede ráno ve čtyři nějaký vlak do
Brna, do kterého můžu naložit kolo. Ale jo. Stojí tam nastartovaný motoráček. Odchytnu
vlakvedoucího, a ptám se na lístky, on že v budově, jde tam
se mnou, ale tam nikdo. Tak, že prý ve vlaku. Hmm, má přehled
chlapec . Bohužel je to staré nástupiště, takže plošina
vlaku je necelý metr nad peronem. Poslední vzpírání, snad to
ustojím a nerozplácnu se tu, protože dělat divadlo bez obecenstva
a potlesku ve stoje, to je mrhání talentem. Nakonec jsem se rozplácnul na sedátko a teď
už mi chybí jen sprcha.
Každé ty Alpy
jsou jiným, vždy silným zážitkem. Letos to byl především "boj" s lidským potenciálem, ale zase počasí vyšlo náramně,
protože loni to počasí bylo opravdu přísné, ale zase kdy
zažiješ, že ti v srpnu nasněží víc než půl metru sněhu.
Zpáteční kolo byla neskutečná makačka, ale ty přesun na kole
jsou takové vždy. Často jsem vzpomínal na slova Churchilla krev,
slzy, pot a dřina ale taky říkal, jezte, pijte, kuřte, ale hlavně nesportujte .
Matematická pravděpodobnost mi dává nemalou šanci, že Alpy 2019 by mohly vyjít, tedy vše podstatné a když ne, tak jsme se zmýlili, ale zážitek to bude zcela jistě silný... a vlastně, kdo ví co bude.
>
.Matematická pravděpodobnost mi dává nemalou šanci, že Alpy 2019 by mohly vyjít, tedy vše podstatné a když ne, tak jsme se zmýlili, ale zážitek to bude zcela jistě silný
... a vlastně, kdo ví co bude.>
 |
 |
 |
 |
 |
| 1. den 8 km/1100 m | 2. den 14 km/2000 m | 3. den 17 km/1600 m | 4. den 179 km/3900 m 
|
5. den 200 Km/4700 m
|
Foto (250)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
