datum: 23.2.2013
účast: Stoša, Wiatr, Poky, Deni, Fido, Jemel, Jarda, Koudy, Ruda, Keňan, Ivon, Dalibor, Lenia, Berďa a doprovod Zuza a Dan se Sabčou
Tak jsme se dočkali a závěrečná etapa tohoto ročníku Lysacupu je za námi. Nekteří jsou rádi a jiní by i klidně pokračovali ještě dalších pár týdnů. Já si však myslím, že to bylo dostačující a v pohodě si dám pauzu až do listopadu. Ono to však není úplně tak pravda, protože nás obvykle čeká milovaná Lysá koncem května, v červenci, v září při B7 a vůbec tam vlastně čeká den co den.
V sobotu ráno u Rajské boudy jsme jako tým opět vyrovnali naši maximální účast v počtu 14 borců a borek a taky nás doprovodili na vrchol další kamarádi. Specifikum této etapy byly hendikepy v časech startů jednotlivých výkonnostních skupin. Pro některé to mohlo být výhodné a pro další spíše nevýhodné. Já jsem jako každý rok předpokládal, že spíše klesnu a budu rád, když se udržím v první třicítce. O to větší překvapení pro mě bylo, že se podařilo dokonce o dvě místa zlepšit a zakončit tak letošní ročník na fajné dvacáté pozici. Poté co vystartovala hlavní skupina včetně všech dívek a žen, jsme se seřadili s kluky, co vybíhali s 2,5 minutovým zpožděním. Měl jsem šlušný přehled o ostatních a přemýšlel za koho se asi tak zařadím. Vyběhl jsem za Pokym, ale již před korýtkem jsem se posunul vpřed a zavěsil se na Péťu Škrabánka. Ten je totiž velmi zkušený borec a jeho tempo mi sedlo natolik, že jsem za ním běžel až na vrchol. Postupně jsme předbíhali peleton těch pomalejších a musím říci, že to šlo celkem hladce, ikdyž jsme museli několkrát do hlubšího sněhu. V lesíku za hospodou U Veličků proběhl kolem Tomáš Lichý, mě to nedalo a na chvilinku jsem se vydal za ním. Běžel s takovou lehkostí, že se to nedá ani popsat. Nevydržel jsem ani půl minuty, vystřelila mi tepovka, alespoň mě však dotáhl za Petra Š., který se mi lehce vzdálil. Pak už jsem nic nezkoumal a držel se za svým vodičem. Posléze pod Lukšincem s viditelnou ztrátou na Licháče nás začali dobíhat další elitní borci tzv. pětiminutoví. Za Lukšincem jsme se museli pohybovat kolem první desítky, to byl teda pocit. Na větrech nás s dalším zpoždením dohnalo zhruba pět dalších elitářů a pak už nikdo. Před vrcholem Petr zabral do finiše a já pro jistotu také, neboť jsem nevěděl, jestli mě nechce někdo ještě seknout. Díky hendikepům jsem si tak letos splnil první patnáctku. Největší dík patří samozřejmě Petrovi Škrabánkovi za to, že tak skvěle táhl. Skončil jsem tedy před Wiatrem, ale pokud vemu v úvahu real time, tak byl Martin o dvě minuty zase lepší. Jelikož se však nezúčastnil vyhlášení a nedorazil ani Poky, tak jsem všude chodil a chválil se a chvástal se, že jsem nová týmová jednička, tak jak to mám ve zvyku. Dnes jsem již střízlivý a dobře vím, že do týmové jedničky mám ještě daleko.
Po etapě jsme si sedli s bandou na čaj a na panáčka do Kameňáku, usušili jsme věci a pak seběhli zpět k Rajské boudě. Tam jsme se rozhodli, že se zajede do Kotelny ve Frýdlantu a že si dáme sauničku, bazének či třeba squash. Pak jsme lupli jedno pivko a jeli do Freuda na oběd, vyhlášení výsledků a pařbu. Jedli jsme a pili jsme a slavili a rozebírali a povídali jsme si o všem možném a hlavně o běhání. Při vyhlášení jsem si zašel i na bednu, kde jsem přebral cenu za Radima Pokyho, který uhájil krásné druhé místo v kategorii 40-50 let. Další bednařkou byla Deni za celkové 2.místo v ženách. Po vyhlášení byla tombola a pak už začala pořádná rokotéka, tak jak to máme všichni rádi. Pařili jsme solidně a snad mluvím za všechny, když řeknu: užili jsme si to super, byla to jízda! Letos to fakt mělo sílu, LC opět zlomil spoustu různých rekordů a vylepšil spoustu různých statistik. Na závěr děkuji všem členům oddílu, za to že běhali a účastnili se a sdíleli se mnou radosti z umístění hlavně v týmové soutěži, děkuji všem ostatním lysacupistům za úžasnou atmosféru při všech etapách a děkuji organizátorům za to, že to skvěle všechno dělají.
Jo a Milan byl zase nejkrásnější. Tak zas v listopadu nazdar!
Foto ;-)
Šedý den nad Bezručem – 16. etapa, Malenovice, hotel Petr Bezruč
Čas letí a už je tu předposlední 16. etapa letošního Lysacupu. A pořadatelé na předvečer 55. výročí smrti Petra B. zvolili start vskutku uvážlivě – od vchodu hotelu pojmenovaného jeho jménem. Na startu se nás z VZS sešlo rovných 10 – Wiatr, Stoša, Poky, Deni, Ruda, Fido, Lenia, Jarek, Dalibor a já.
Ale nemuselo tomu tak být. Osádka výkonného vozu Felicia s řidičem Jarkem, který v autě rozhodně nectil Petra B. a nemlčel a pokud mlčel, tak v žádném případě to nebylo 100 let (http://basne.falconis.cz/bezruc-petr-ostrava.php a http://www.youtube.com/watch?v=MwCunpq9i8I), byla totiž nucena znovu ověřit, že Felicia ke Korýtku v zimě prostě nedojede a na posledním kopečku Felicia beznadějně končí. To ovšem Jarkovi nestačilo a chtěl své posádce ve složení Deni, má ségra Soňa a já ukázat více a sice otáčení vozu na cestě sevřené závějemi sněhu. Manévr mu téměř vyšel, ale zapomněl na jednu maličkost a to zmíněné závěje, ve kterých zcela spolehlivě zapadl. Už to skoro vypadalo, že start nestihneme a živě jsme si představovali, co by dělal Stoša na našem místě. Ale naštěstí se objevil Wiatr a Poky s dalšími lysacupisty a auto jsme společnými silami vrátili zpět na cestu. Jarek pak už neblbl a dojel až pod hotel. Takže jsme na start dorazili v plném počtu.
Do závodu jako obvykle vyrazily první holky, teda aspoň mi to říkali ostatní. Já stál vzadu a nic neviděl a pak jsme na tu sprinterskou zasněženou trať vyrazili i ostatní. Do cíle jsme doběhli v pořadí, který jsem uvedl už na začátku.
Tuhle sobotu nás Lysá slunkem nepotěšila a z barev byla k vidění jen bílá a hlavně šedá, tak trochu jako u Petra B. v básničce Jen jedenkrát:
Ale to je jenom zdání, Lysá si prostě dala šlofíka a už se chystá na tu barevnou přehlídkou, kterou na nás brzy nachystá. Ale o tom někdy příště. Teď už se těšíme na sobotu 23. 2. a na poslední etapu!
Ale nemuselo tomu tak být. Osádka výkonného vozu Felicia s řidičem Jarkem, který v autě rozhodně nectil Petra B. a nemlčel a pokud mlčel, tak v žádném případě to nebylo 100 let (http://basne.falconis.cz/bezruc-petr-ostrava.php a http://www.youtube.com/watch?v=MwCunpq9i8I), byla totiž nucena znovu ověřit, že Felicia ke Korýtku v zimě prostě nedojede a na posledním kopečku Felicia beznadějně končí. To ovšem Jarkovi nestačilo a chtěl své posádce ve složení Deni, má ségra Soňa a já ukázat více a sice otáčení vozu na cestě sevřené závějemi sněhu. Manévr mu téměř vyšel, ale zapomněl na jednu maličkost a to zmíněné závěje, ve kterých zcela spolehlivě zapadl. Už to skoro vypadalo, že start nestihneme a živě jsme si představovali, co by dělal Stoša na našem místě. Ale naštěstí se objevil Wiatr a Poky s dalšími lysacupisty a auto jsme společnými silami vrátili zpět na cestu. Jarek pak už neblbl a dojel až pod hotel. Takže jsme na start dorazili v plném počtu.
Do závodu jako obvykle vyrazily první holky, teda aspoň mi to říkali ostatní. Já stál vzadu a nic neviděl a pak jsme na tu sprinterskou zasněženou trať vyrazili i ostatní. Do cíle jsme doběhli v pořadí, který jsem uvedl už na začátku.
Tuhle sobotu nás Lysá slunkem nepotěšila a z barev byla k vidění jen bílá a hlavně šedá, tak trochu jako u Petra B. v básničce Jen jedenkrát:
Už nevím, kdy a kde
jsem slyšel jednou vypravovat pověst.
Kdes na severu země
je smutné údolí, sevřené vrchy;
to teskné jest a temné,
neb žádný den tam nezasvitne slunce.
..................
..................
Ale to je jenom zdání, Lysá si prostě dala šlofíka a už se chystá na tu barevnou přehlídkou, kterou na nás brzy nachystá. Ale o tom někdy příště. Teď už se těšíme na sobotu 23. 2. a na poslední etapu!
Valentýnský zimní běh
Dnes odpoledne jsme absolvovala Valentýnský zimní běh v Bělském Lese v doprovodu mé čtyřnohé kamarádky Aji. Byla sice velká inverze a těžší vzduch,ale teplota akorátní a trasa dobře vyšlapaná i značená. Ikdyž vím,že na Romanovy závody moc lidí nechodí, byl všední den a 16.hodina je pro některé pracující hraniční,přesto jsem čekala, že přijde více pejskařů, protože caniscrossy tady v Ostravě nikdo jiný nedělá ( alespoň o tom nevím). Trasa byla zpestřena menší překážkovou dráhou,kterou jsme s Ajou zvládly nelépe až v posledním kole a musím to moje psisko jen pochválit. Výhodou bylo,že Balážovci s pejsky byli před námi a Aja běžela úprkem za nimi. Myslím,že takový čas na 7km a v takovém terénu bych bez psa nikdy neměla-30,46s. Takže jsem dnes spokojena nejen s trasou,výkonem,ale hlavně s |Ajou,s kterou společně pokračujeme v přípravě na horskou výzvu,kterou chci absolvovat právě s Ajou.
Ve skromné počtu jsme poseděli u Bohuša,vyhrála jsme nové sportovní vodítko( které nyní opravdu potřebuji jako sůl,takže perfektní cena) Aju si pak vyzvedl Michal a já chvátala ještě na gymnastický trénink. Takže dnes celková makačka a zničena jdu spát. V sobotu dorazím a těším se. Lenia
15.etapa ŠANCE
V sobotu 9. února jsme se vydali na další etapu LC k hrázi přehrady Šance. Jako obvykle jsem cestoval s Rudou a dále naši posádku doplnily Denisa a Ivona. Ivon se chystala na roli šerpy, zatímco Deni dospávala čas po pařbě. Z ostatních členů ještě dorazili Berďa, Keňan, Wiatr, Dalibor a Fido. Vzhledem k tomu, že napadlo dost sněhu, tak se dalo předpokládat, že to bude etapa náročná a taky nebude možné tolik předbíhat. Já jsem byl po nemoci znatelně oslaben, zařadil jsem se tedy až do druhé padesátky běžců. Tato taktika se později ukázala jako zcela dostatečná, ikdyž jsem se možná mohl zařadit i o něco lépe. Celou trasu jsme běželi v jednom vláčku, neustále jsme se bořili v hlubokém sněhu a dokonce i roviny či seběh byly silově velmi obtížné. Tentokrát mě nezachránily ani skvělé botky, které mi dosti promokly. Pochopil jsem, že nějaké sněhové návleky mohly být velice užitečné. Tato etapa byla pro mě výjmečná i v tom, že jsem téměř neustále sledoval jen stopy před sebou a pohyboval se se skloněnou hlavou a plně se soustředil pouze na udržení rovnováhy v úzkém sněhovém korýtku. Kdykoli jsem se trošku rozhlédl, jestli budu předbíhat nebo v jakém jsem terénu, okamžitě jsem šlápl vedle a nabral porci sněhu. Zřejmě všichni mi dají za pravdu, že tahle štace byla fakt nejtěžší. Ale zase to bylo takové to pravé zimní dobrodrůžo. Za tým jsme tentokrát bodovali takto: skvělé 7. místo Wiatr, já 47. a Fido 59. a první body pro tým. Stále držíme 6.místo v celkovém pořadí a pevně věřím, že to už takto dotáhneme na naše historicky nejlepší umístění.
V kameňáku jsme se občerstvili a zhodnotili jsme etapu, počasí, podmínky, vhodnost oblečení a obutí atd. Já jsem si musel usušit dvoje ponožky, dvě trička a hlavně boty. Naštěstí jsou tenké a lehké a schnou rychleji. Celkem všichni jsme se shodli, že seběhneme raději přes Butořanku a Mazáček. Byla to správna volba. Šerpkyně Ivon a Nikol šly k transformátoru a do Ostravice, kde jsme je posléze nabrali do aut. I přes značnou náročnost a slabší zdravotní stav jsem byl rád, že jsem nepřerušil svou sérii. Ulevilo se mi až v autě, když jsem se převlékl do suchého, jo to byla pohoda a horký čajík k tomu. Doufám, že organizátoři splní co slíbili a takhle tvrdé podmínky už nebudou. Příště nás čeká Bezruč s hangem, ale myslím si, že to bude mnohem lépe prošlápnuté.
V kameňáku jsme se občerstvili a zhodnotili jsme etapu, počasí, podmínky, vhodnost oblečení a obutí atd. Já jsem si musel usušit dvoje ponožky, dvě trička a hlavně boty. Naštěstí jsou tenké a lehké a schnou rychleji. Celkem všichni jsme se shodli, že seběhneme raději přes Butořanku a Mazáček. Byla to správna volba. Šerpkyně Ivon a Nikol šly k transformátoru a do Ostravice, kde jsme je posléze nabrali do aut. I přes značnou náročnost a slabší zdravotní stav jsem byl rád, že jsem nepřerušil svou sérii. Ulevilo se mi až v autě, když jsem se převlékl do suchého, jo to byla pohoda a horký čajík k tomu. Doufám, že organizátoři splní co slíbili a takhle tvrdé podmínky už nebudou. Příště nás čeká Bezruč s hangem, ale myslím si, že to bude mnohem lépe prošlápnuté.
11 x nahoru a zase zpět aneb LH24
Je to již více než týden, kdy jsme absolvovali Extrémní horskou štafetu dvojic v rámci závodu 24 hodin na Lysé hoře, a přesto mám stále pocit, že každou chvíli zazvoní mobil, na displeji se objeví jméno Leni Hájkové a já si budu rychle obouvat boty, abych mohl už už vyrazit na Lysou po trase, kterou by na vrchol Lysé nikdo rozumně uvažující nešel ani neběžel. :-)
Onu sobotu 26. 1. jsme na start tohoto extrémního podniku nakonec vypravili z VZS jediný tým. Ale zdaleka jsme tam z VZS nebyli sami. Naši skvělou podporu tvořili na místě Jarek s Ivon, kteří nás prvních 6 hodin závodu filmovali, podporovali, usmívali se na nás a stále nám dodávali skvělou náladu. A počet SMS či telefonátů od ostatních, kteří nás podporovali telepaticky, bych snad ani nespočítal. :-)
S Leniou jsme od začátku vytvořili ve věkové kategorii vedoucí dvojici a i přes to, že já byl v naší dvojici ten pomalejší, tak se v naší kategorii přes nás nikdo celý závod nedostal. Ale byl to boj až do posledního výstupu, kterých nakonec bylo 11 a zabraly nám 22 hodin 45 minut a 47 sekund. Za tuto dobu jsme zvládli cca 127 km s přibližně 8 500 metrovým převýšením.
A naše dojmy?
Berďa: Můj nejnáročnější výstup byl asi třetí, který jsem běžel ještě bez nesmeků a při zpáteční cestě jsem se tak parádně vysekal až jsem si narazil loket a hlavně mi odletěla čelovka kamsi do pr… a byl jsem moc rád, že jsem ji v tom sněhu našel a strefil zpět na Sepetnou. A těsně za třetím byl s náročností pátý výstup, kdy se na Lysé rozpoutal pěkný větřík, proti kterému se skoro nedalo jít. Až na tyto drobnosti to byla paráda. Zapadající slunce za Radhoštěm, zářicí vesnice a města dole, skvělá přátelská atmosféra na trati mezi závodníky a fandění fanoušků i vstřícní pořadatelé a luxusní raut, na kterém jsem se vždy parádně najedl! :-) A tak i když jsem těsně po konci závodu říkal, že tohle už asi znova ne, tak teď se na to dívám jinak. :-) A doufám, že ukecám Leniu, aby do toho šla zase se mnou. ;-)
Lenia: Píšu tyto řádky již s odstupem a stále při vzpomínce na akci LH24 převládají super pocity. Byla jsem na tuto akci hodně natěšena a bylo to asi i vidět. Absolvovala jsem LH24 i vloni a věděla jsem do čeho jdu. Samozřejmně ve 4. a 5. kole jsem si v hlavě přemítala, co to zase vyvádím. Začalo nahoře poměrně dost foukat a to ubíralo na síle. Snažila jsem se držet tempo 2hod/1kolo, což se mi v podstatě podařilo. (poslední 2 kola lehce nad 2hod ), takže se svým výkonem jsem velmi spokojena. Taktika byla myslím perfetkní. Bylo jasné,že na Berďu vyjde 6 okruhů a já jsem v tom posledním jen hlídala čas,aby nám to v kategorii vyšlo a to se podařilo. Spolupráce s parťákem úžasná a doufám,že nám vydrží dlouho (B7 a třeba další ). A ještě jednou zmíním i úžasnou podporu Ivon a Jarka. A pokud zdraví vydrží a doma to tak nějak respektují...,tak třeba znovu.
Odkaz na dokument ČT Sport o LH24
Onu sobotu 26. 1. jsme na start tohoto extrémního podniku nakonec vypravili z VZS jediný tým. Ale zdaleka jsme tam z VZS nebyli sami. Naši skvělou podporu tvořili na místě Jarek s Ivon, kteří nás prvních 6 hodin závodu filmovali, podporovali, usmívali se na nás a stále nám dodávali skvělou náladu. A počet SMS či telefonátů od ostatních, kteří nás podporovali telepaticky, bych snad ani nespočítal. :-)
S Leniou jsme od začátku vytvořili ve věkové kategorii vedoucí dvojici a i přes to, že já byl v naší dvojici ten pomalejší, tak se v naší kategorii přes nás nikdo celý závod nedostal. Ale byl to boj až do posledního výstupu, kterých nakonec bylo 11 a zabraly nám 22 hodin 45 minut a 47 sekund. Za tuto dobu jsme zvládli cca 127 km s přibližně 8 500 metrovým převýšením.
A naše dojmy?
Berďa: Můj nejnáročnější výstup byl asi třetí, který jsem běžel ještě bez nesmeků a při zpáteční cestě jsem se tak parádně vysekal až jsem si narazil loket a hlavně mi odletěla čelovka kamsi do pr… a byl jsem moc rád, že jsem ji v tom sněhu našel a strefil zpět na Sepetnou. A těsně za třetím byl s náročností pátý výstup, kdy se na Lysé rozpoutal pěkný větřík, proti kterému se skoro nedalo jít. Až na tyto drobnosti to byla paráda. Zapadající slunce za Radhoštěm, zářicí vesnice a města dole, skvělá přátelská atmosféra na trati mezi závodníky a fandění fanoušků i vstřícní pořadatelé a luxusní raut, na kterém jsem se vždy parádně najedl! :-) A tak i když jsem těsně po konci závodu říkal, že tohle už asi znova ne, tak teď se na to dívám jinak. :-) A doufám, že ukecám Leniu, aby do toho šla zase se mnou. ;-)
Lenia: Píšu tyto řádky již s odstupem a stále při vzpomínce na akci LH24 převládají super pocity. Byla jsem na tuto akci hodně natěšena a bylo to asi i vidět. Absolvovala jsem LH24 i vloni a věděla jsem do čeho jdu. Samozřejmně ve 4. a 5. kole jsem si v hlavě přemítala, co to zase vyvádím. Začalo nahoře poměrně dost foukat a to ubíralo na síle. Snažila jsem se držet tempo 2hod/1kolo, což se mi v podstatě podařilo. (poslední 2 kola lehce nad 2hod ), takže se svým výkonem jsem velmi spokojena. Taktika byla myslím perfetkní. Bylo jasné,že na Berďu vyjde 6 okruhů a já jsem v tom posledním jen hlídala čas,aby nám to v kategorii vyšlo a to se podařilo. Spolupráce s parťákem úžasná a doufám,že nám vydrží dlouho (B7 a třeba další ). A ještě jednou zmíním i úžasnou podporu Ivon a Jarka. A pokud zdraví vydrží a doma to tak nějak respektují...,tak třeba znovu.
Odkaz na dokument ČT Sport o LH24
BONUSOVÉ ENDORFINY
Ostravice 3in1
2. 2. 2013
Dnes trošku netradičně, ve skromnějším počtu devíti VZS členů, míříme na 14.
etapu Lysacupu – Ostravice, žel. přejezd. Těším se moc, aby taky ne, když jsem
více než týden neběhala!!! ... sice se mi podařilo propašovat ty nejlehučtější
runningy až do alp (speciálně pro ségru – rakouských :), ale nadšení z dlouhých
a širokých sjezdovek v Dachsteinu, po několikaleté absenci lyží, nepřebily tentokrát
ani nejkrásnější inovejty. Ale někdy je třeba nechat tělo od běhu odpočinout,
n'est-ce pas? ;)
Přijíždíme opět tak akorát, kupuju novou stylovou lysacapovou
čelenku, ať můžu běžet aspoň na design a samozřejmě startovné na 3v1. Honzovou
terminologií, nejsem přece žádný houbař! A navíc, je třeba si vynahradit
Visalajskou absenci. Mám opět radost, že potkávám synky z týmu, slovenské
bratry z Manínu a všechny správné lysacapisty s úsměvem na tváři.
Pokračujeme dál až k transformátoru, poslední úpravy, kapesníček, keříček
a s Jarkem rozklusáváme na start. Berďa dnes v pozici šerpy a
občerstvovací stanice přebírá naše mikiny a Jarkovu kameru a vydává se v našich
stopách.
Startovní pole houstne, opět chytám tu správnou předstartovní
atmosféru a vyrážím vpřed. Rozbíháme to na suché asfaltce, od transformátoru konečně
sníh a já se ujišťuju, že je přece jen ještě zima. Tak si to nějak klušu, princip
bidedální lokomoce jsem nezapomněla a k Lukšinci se docela pohodově
dostávám kolem 73. místa. No jo, zase mi někdo předemnou předal krizi a já se
trápím, letovou fázi ztrácím a pořádně se rozbíhám zase až na větrech. Dobíhám
na 77. místě na vrchol, závěrečnou rovinku si užívám, chalani z Manínu mě
povzbuzují a tak se snažím tvářit aspoň trochu životaschopně :). Ukazuji
náramek, Luďa říká cosi o druhém kole, nemám ani sílu moc protestovat, ale no
to snad nemůžou myslet vážně, vůbec se mi nechce! MIro mě zve do hospody a to
se přece neodmítá! Už už bych si to šinula do Kameňáku, ale přibíhá Fido a na rozdíl
ode mě okamžitě vyráží směr Bezruč. No tak, přece jen to ve mě hlodá, že bych
byla dnes jediný VZS houbař a košíčkem dnes nakonec dávám MIrovi. No co se dá
dělat, musí si to pozvání synek zopakovat :).
Sjezdovku spíš scházím, než sbíhám, ale takticky se nikam
nehrnu a držím se stop běžce přede mnou, přece jen můj orientační smysl, že :).
Běžím docela opatrně, s respektem, nespěchám, hlavně hangem jsem hodně
nesmělá. Několik běžců kolem mě sviští po prdeli, že Rudo :). Potkávám i Jarka,
Alici s Jirkou, a tak aspoň i trošku pokecáme. Občerstvovací stanice je
výborná, teplý čajíček, banány, čokoláda, tyčinky, hroznové cukry, dopuju se,
co to jde – díky moc!!! Vybíhám, na všecky ztrácím, ale vím, že si poběžím
prostě svoje, tréninkově, tak jako naše dřívější polysacupové druhé fáze s Ivon,
Berďou a Jarkem. Rychle mažu ztrátu, pořád běžím, až se tomu divím, a vlastně
se mi běží skoro lépe, než první kolo. No jo, tentokrát jsem nepodcenila
důkladné rozběhání :D.
Lukšinec za mnou, stoupám vzhůru a nemůžu se dočkat, až
uvidím druhou občerstvovací stanici, respektive Berďu :). Větry skoro na dohled,
Berďovo povzbuzování na doslech. Párkrát loknu výborný ionťák, krizi nemám. Na Větrech už je to jízda, halucinace nemám a přesto
vidím vysmátého Zbyňka Cypru, ano toho, jenž jistě prožene i samotného Kiliana na UTMB
:).
Poslední serpentiny běžím osamoceně a asi proto hledám na
Lysé ten svůj orientační smysl – ztracena! Není nad to si nepřečíst propozice
:). Nevím kam a kde, mířím směr mohylka, směr Šantán, směr Kameňák, tedy konečně
správně, na závěr sbíhám schody dolů, abych je vybíhala zase nahoru ... ztratit
se i v Kameňáku, to jen tak někdo nedokáže! A konečně v cíli!!! Mám
neskutečnou radost a to ještě dostávám peněžitou odměnu a informaci o Honzově
stylově zelené barvě, prostě prý vodník, jak má být :). V Kameňáku rozdávám
endorfiny i dnešní výdělek, ale nikdo nechce. Nedivím se, endorfinová nálož musela složit všechny a peněz má asi každý dost :). Druhou šanci vám dám na Šanci! ;)
Ostravice-Lysá 3in1
23. Wiatr 00:51:05 10. 02:00:45
30. Poky 00:51:59 19. 02:07:12
33. Stoša 00:52:15 29. 02:12:47
77. Deni 00:59:13 41. 02:25:43
91. Fido 01:00:48 55. 02:36:46
108. Jarek 01:02:44 59. 02:40:10
113. Ruda 01:03:21 47. 02:29:44
127. Martin 01:04:57 73. 02:50:07
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
