_________________
Pátek 11. října. V půl 8 večer čekám na
zastávce. První chyba a špatná domluva. Radek je na úplně jiné než má být, nebo
než mám být já? Po telefonování, rušíme komunikační bloky a scházíme se o 20
minut později, jak to mohli lidé dřív řešit bez telefonu?? Nechápu, fakt ne…
Sedím
v autě a poslouchám, jak to loni šel s parťákem za 20 hodin, že to
byla pohoda atd. No...no...nevím no :-)
Před
21. hodinou přijíždíme do Rožnova – sportovní haly, registrujeme se. Ty
vogo!! Jméno týmu MRKVIČKY!! To mě dostalo, jako milovník mrkve, to sedí, je
to triumf a sranda pro ty, co si myslí, že se živím opravdu jen mrkví!! Ale když
já tak ráda rozdávám radost, a když může posloužit má osoba…..:-)
Číslo 173. Je perfektní, samé liché a
ještě trojka, nepřikládám číslům nějaké významy, horoskopy a jiné šarlatánství
na to mě neužije, ale těší mě to, hlavně kvůli té trojce. K registraci
dostáváme tričko a lístek na guláš, fuj, to nedám, dát si před takovým vypětím
guláš, tak běhám cross: les, lesní cesta, les, lesní cesta, i když poučena
z půlmaratonu v Olomouci, toaleťák mám, pokoušet ale rozhodně nebudu,
svůj lístek dávám taťkovi od Radka. Zatím co jsou na guláši, jdu volat mamce. Samozřejmě,
že mě nepochválí a znova dokola spustí, jak nemám rozum, a proč to dělám, a že
ona nebude moct spát, uklidňuju ji, že to je větší pohoda než sedma a pršet
rozhodně nebude! Jako rosnička opravdu nejsem a ani bych se jí neuživila.
Po registraci čekáme na instrukce
k závodu, mluví člověk, co to založil, je to křesťan, ke všemu znovuzrozený
:-) jako já, Radek a kdoví ještě kolik
takových bláznu tady je. Mám z toho radost. Proslov zakončuje modlitbou
k Ježíši a my nahlas s Radkem říkáme Amen!! Je 20 minut do startu, pořád
vyhlížím, kdy budeme odcházet někam do koridoru, tak jak jsem zvyklá
z ostatních závodů, kde se zařadíme a budeme v nervech čekat větší
stres, až zazní 10…9…8…, jenže právě zjišťuju, že nic takového nás nečeká!!!
Radek říká, že se startuje z haly, jak kdo chce, je to startovní pohoda,
navíc ještě nevíme první vrchol, ten zasvítí prý na té obří obrazovce. Super,
změna, takhle to neznám. Volá mi parťák ze sedmy, dává mi vítané instrukce,
samozřejmě ať to nepřepálím, ale jen blbec se nepoučí z vlastních chyb, tak
si na to budu dávat fakt majzla.
Pět minut do startu, Radek se tlačí dopředu.
Jakmile se odstartuje, musí pod UV světlem, které tam je, vybrat naši obálku
173 s kartami, na kterých nám budou značkovat vrcholy, kterých jsme
dosáhli. Je tam taky Libor Uher, ten co pořádá sedmu, představ si co se mu stalo,
vzal si špatnou obálku, ve spěchu to podcenil a na prvním vrcholu ho
diskvalifikovali. Tak tomu říkám smůla, jestli to běžel jen tak, nebo se na to
vykašlal nevím, ale zjistím si to.
První vrchol (teda nultý!!, poprvé mají
nultý vrchol, takže místo 5 jich je 6…no coment), je Vsacká Tanečnice. Radek
hledá obálku a já s jeho taťkou nejlepší trasu na Pustevny k Tanečnici,
ještěže nás slyší jedna slečna, která stojí hned vedle, není to na Pustevnách, jak
si oba myslíme, ale kousek od Rožnova asi 18km!!! Tak to bychom to těžce
zadrbali hned od startu, ale víme to a jdeme na to s jistotou dát tomu max.!
Vybíháme, zase jako i já na sedmě, všechny
předbíháme, něco je ale špatně, vnitřně vnímám, že tempo co nasadil Radek je
hodně vysoké, moje citlivost získaná dlouhodobým tréninkem na páse říká, že je
to rychlostní průměr 10-11km v hodině, na to, že je to do kopce a ještě
začátek, uf…říkám mu, ať zpomalí, ač nerad zpomaluje, opravdu mám hrůzu z toho,
abych nezažila něco podobného, jako na sedmě, to ještě netuším, že zažiju něco
horšího, a hlavně, chci to dokončit!!
Na
druhém kilometru si říkám, že jsem si úplně zbytečně brala zateplené kalhoty,
ale zima, která byla předešlé dny, mně nic jiného do hlavy nevsugerovala, začínám
toho litovat. Ještěže jsem si nevzala třetí vrstvu na tělo, běžím jen
v termo tričku a bundě, vše perfektně naimpregnované, což si myslím do doby,
než se na čtvrtém kilometru spustí liják a lije a lije a lije... Nic,
běžíme! Pořád Radka zpomaluju, evidentně
ho to štve, ale já věřím tomu, že dojde na má slova a on to ocení. Když vbíháme
do lesa, je liják silnější a hlavně se dělá bahno, ale nejsme z cukru.
Po půl hodině ani jeden nevidíme značku.
Předběhli jsme všechny, co se dali a ztratili prozřetelnost. Co teď. Radek vytahuje
mapu, kterou nemá ve folii, error, za chvíli je z ní dobře vlhčený papír,
tak akorát na….Vracet zpět na značku by byla ztráta ještě větší, riskujeme to,
podle mapy bychom měli,když půjdeme stále po té cestě, narazit na žlutou. Běžíme,
trochu zoufalství se projevuje, ztratit se hned na startu, před nultým vrcholem
nepřidá.
Jo! Je tam mrška žlutá, za chvíli
potkáváme spoluzávodníky, což je průšvih, protože jsou to lidi, co jsme
předběhli na začátku, naše ztráta je
dost velká, možná 7-8km, na čase je to znát, nic, nenechám se tím rozhodit,
myslím na to, jak si mi řekl, že jsem tam jen jako doprovod, je mi fajn, žádný
tlak a navíc, všechno jednou skončí i tenhle závod.
Pořád prší a je to hodně nepříjemné,
kalhoty mi to stahuje dolů, mám je úplně durch mokré, kalužím se snažím vyhýbat.
Jupíííí, nultý vrchol, tlačenice u stánku, všichni chtějí co nejdříve znát
první oficiální bod a hlavně označkovat kartu. Čekám, až to Radek vyřídí a díváme
se na trasu směr Lukavice. Hodně rychle chladnu, během minuty mi je fakt zima,
pořád lije, pokud takhle bude pršet celou noc, je mi jasné, že to bude hlavně o
hlavě, ne výkonu. Vůbec si to nedovedu představit, proudy vody mi tečou úplně
všude, někteří mají pláštěnky, tohle mě fakt nenapadlo, brát si na závod
pláštěnku a největší perla!! Představ si, že přímo kolem mě probíhá člověk
s deštníkem!!! To mě dostalo, musela jsem se začít smát a fakt nahlas!!!
Smích mě ale pomalu přechází, bahno klouže,
do toho šutry, vysekat se na začátku to nechci, a hlavně, začínám si uvědomovat
své spodní prádlo. Ano, moje postava se za rok zase trochu změnila a počítat
s tím, že spodní kalhotky, které jsem na výšlapy a treky brala loni úplně
automaticky, jsou sice jen kousek větší, než by měly být, ale nedrží tam, kde
by měly držet, prostě mám je všude jinde, než na …… a zadku. Snažím se to
nevnímat, ale hlavou mi letí myšlenky, co budu dělat, když budu mít zadek i ….
rozedřenou, kvůli jedněm zasraným kalhotkám?? Na to nemám nervy, letím do lesa
a jsou dole. Brát je s sebou? Zbytečná zátěž, házím je někam daleko za
smrčky. :-) Stejně mi nejsou, tak co!! Docela úleva, ale kalhoty taky nejsou
šité tak, aby mohly být bez spodního prádla jsem konečně v klidu, aspoň
s tím to.
Probíháme Hutisko-Solanec, kolem chaty Čarták,
tam jsem byla s dětmi ze ZŠ na lyžáku, skvělý čas. Vzpomínky proudí, je mi
po dětech smutno. Mezitím přestává pršet
a běží se nám dobře, i když pořád Radka krotím, až je mi z toho trapně, že
jsem já ta brzda, ale říkám si, přece nemám získanou moudrost jen tak!! Byla by
hloupost nepoučit se, ať si myslí, co chce, určitě to musí na závěr ocenit, to
mě uklidňuje, ještě nejsme ani ve třetině.
Hraniční přechod Bumbálka další liják.
Běžíme po asfaltu, je nás pohromadě docela dost a představ si, že přímo před
sebou mám týpka, co má kraťasy kratší než já ty křiklavé, pak nízké boty,
jakoby lezecké a tričko s krátkým rukávem, v té zimě úplný exot!!
Škoda, že nevím, jestli to zvládl do konce.
Znova
zabíháme do lesa. Trochu chaos se značkou, ale máme ji. Obří kaluže všude, už
nemá smysl se jim vyhýbat, párkrát zahučím po kotníky. Masakr, nekonečné, nahoru,
dolů, tma, mlha, na chvíli přestane pršet a zase lije, záběr na psychiku, ale
snažím se to neuvědomovat, nemyslet na to.
Je 5:20 ráno a máme první vrchol!! Dávám
si corny, banán, pořád prší, na pauzu není čas, rychle se díváme do mapy, mobilní
mapa nefunguje, když je na ní mokro. Vrchol číslo 2 je Smrkovina, kousek pod Lysou
horou, tahle trasa je shodná s loňskou, Radek ví kam, tak vybíháme. Je
zrovna tak pitomý čas, těsně před svítáním, zhruba o kolo 7 hodiny usínám. Opravdu,
několik mikro spánků za sebou. Probouzí mě až svítání, hurááá, čelovka jde dolů,
a taky přichází sms od jednoho klienta, jestli prý vím, že kdo zdolá tento
závod, bude nesmrtelný, a jelikož mám jistě zaslíbený věčný život v Kristu
Ježíši, tak mu odpovídám, že já rozhodně budu žít navěky!!
Je čas na ranní kafe, ale protože ho
nemám, dám si povzbuzovák - šlehu od Nutrendu. Pitomci, pořád vymýšlejí nějaké
zlepšováky, otevřít to v pohodě, znamená popření mých blonďatých vlasů.
Skvělé, má to krásnou růžovou barvu, šikovným otevřením se mi objevila všude. Na
rukou, kalhotách, snad zůstalo trochu i na rtech, abych byla pěkná běžkyně :-)
Jsme na Bílé. Srovnávám si v hlavě
oba závody a výsledkem je, že sedma ubíhala určitě rychleji, protože přeběhy
tady mezi jednotlivými kontrolami jsou opravdu nekonečné.
Rozcestník s názvem Smrkovec, no
jo, ale kontrola nikde. To je jako co?? Kde ji máme hledat? Jdeme na nejbližší
kopeček…nic …dál po značce, kontrola pořád nic. Už to nevydržím a zeptám se
soupeřů. To by mě nenapadlo, je o kilometr dál, schovaná v lesíku. Proč ne?!
Čas 8:51 vytahujeme housku, energy
tyčky, Radek karty na označkování a další vrchol Čertův Mlýn!!! No to mě poser,
ty vole, je to přes půl mapy!! První moje myšlenka je, že se musí jít přes Smrk!!!
Jsem mrtvá!!! Asi patnáct minut trávíme špekulováním nad trasou, kluk co je na
kontrole nám radí, žlutou, ale ne, půjdeme si po svém. Trasa Švarná Hanka, dolů
k přehradě, Ostravice, Smrček, Čeladná, nahoru na Kněhyni a Čertův Mlýn.
Pod Švarnou Hankou mám bolest
v trapézech a bedrech, čili ledvinách už opravdu nesnesitelnou, právě mi
došla do mozku. Je čas na růžovou tabletku, ještěže nemám sklon
k závislostem,uplně mě to zfičelo :-) od teď už bych každé ráno vstávala
s růžovkou. Byla to jízda. Bavili jsme se o soukromých záležitostech,
partnerech, přesně řečeno spíš mých minulých a jednoho současného :-), Radek je
v tomhle panic, doslova. Nejvíc nás však dostala sms zase od toho klienta,
který přesně v tom nejživějším hovoru napsal: nekecej a makej+smajlík.
Máme dost, brufen, tahle sms a smích nám drží až na Ostravici pod Smrček. V Ostravici
pádím rychle do obchodu koupit si vodu, Radek oblepuje puchýře, nemám žádné, díky
Bohu ani odřenou kundičku, jak bych tam lepila náplasti to fakt nevím.
Ze Smrčku na Čeladnou a tam už to znám, zase
shodná trasa se sedmou, tentokrát nejdeme celé serpentiny na Kněhyni, proč,
nemáme přece určenou trasu, ale krátíme to příkře nahoru jakýmsi korytem, trochu
masakr, ale vyplácí se protože…
V čase 14:11 hodin jsme na třetím
vrcholu a máme maximální povzbuzení!!! Celkově jsme na osmnáctém místě a já,
jako žena, na třetím!! Málem se podělám radostí, fakt, ty jo to je vzpruha, ani
mě nevykolejilo, že čtvrtý kopec je Javorník (teď kecám, trošku ano,
v paměti ze sedmy ho mám pořád) Ale radost a příjemné napětí, že musíme
fakt valit, protože já o tohle pořadí prostě nechci přijít a představa, že mě
předběhne nějaká, jakási běhna či co, která by měla být lepší než já, no
neexistuje!!! Rozešlu hromadou sms o
našem pořadí svému fanklubu, ani na chvíli neodpočíváme a jedeme dáááál!
Pustevny kousek. Radek to chtěl brát
přes Tanečnici. Už byl opravdu trochu unavený, uteklo mu, že můžeme rovnou na
ně a ne přes kopeček. Radegast…Radhošť…připadáme si jak exoti…máme hůlky, boty
od bahna…mezi těmi „horaly“ v riflích, košilích, polobotkách s vyvoňanými
slečnami opravdu pozornosti neujdeme. Se jen tak zběžně Radka ptám, jak
vypadám, jestli jsem vizáží v obličeji (ano drahý, pouze vizáží v obličeji,
protože prsa jsem nechala na Smrkovci) stále žena. Pobaví ho to a v tomhle
duchu vtipkování seběhneme přes Pindulu pod Javorník.
A hle, co nás tam nečeká za překvapení!
Z opačné strany přichází pár, který byl stále před námi. Druhá slečna
v pořadí!! Výzva jak cyp!! A jedem!! Snažím se makat víc, ale už nejde,
navíc si všimnu, že parťák ji má na gumě, jejich tempo je vražedné. Hlavou mi
proletí myšlenka, kde vzala tu fyzičku? Musím se ji v cíli zeptat, to že
ji tam už nepotkám, ještě nevím. Je malá, podsaditá, ale pravda, nohy má jak
závodní kůň, takže naběháno do kopců mít asi bude. Tohle je další zkušenost,
kdy se mi potvrzuje, že hodnotit sportovní výkonnost podle typu postavy se
nevyplácí, přitom to je první věc, na kterou se snad každý, i trenér, dívá. Běžci
do kopců jsou hubení a hodně šlachovití, v žádném případě mé typy, ale holky
pravý opak. Zajímavé a dobré vědět. Doprdele tak co tady dělám?! Jojo takové
myšlenky mám teď v hlavě.
Javorník je porod a ze vzpomínek za
měsíc nevymizel, tam to byl poslední 8. kopec, beskydská sedma měla osm kopců,
tak jak pětka má 6, to neumí sakra počítat, nebo co!!! Radek mi ukazuje výhled
vpravo, špička rozhledny a červená střecha…Ne!! Nevěřím, to je úplně jiný
kopec, to není vrchol Javorníku, vždyť je to ještě tak daleko a na rozcestníku
bylo jen 1,5km, prostě to je jiný kopec a my jdeme taky jinam a hlavně už jen kousek!! A dost!! Startuju hodně zoufalé tempo. Pod vrcholem
potkáváme rodinku, taťka se nás ptá, jak se cítíme, co trasa, spali jsme? Tak
mu jen tak zběžně popisujeme náš, už malinko, tragický stav. Ptám se na
poslední vrchol, málem nám ho prozradí, ale Radek, sakra, nechce to vědět, ale
prý teď oproti tomu, co máme za sebou, je to pohoda! Povzbuzeni a motivováni jdeme,
seč nám síly stačí. O pár set metrů dál potkáváme dostihovou holku na provázku,
který teď nemá :-), jasně že z kopce, na co, a ti mají zase opačný názor:
ani tam nechoďte! Věta, která nás z pozitivní nálady dostane dolů.
Uvědomuju si, jak je psychika neuvěřitelně ošidná, a taky myšlení, pocity tolik
závislé na okolnostech. Nebudu se tomu
poddávat, když už jsem došla tak daleko, ten zbytek prostě dám!!! I kdyby nás
hnali zpátky na Pustevny, nebo na Lysou, zoufale šílená představa,
ale..fuj..nemysli a makej!
Přiznávám, opravdu je to ta rozhledna a
fakt střecha té chaty. Čas 16:35 jsme na vrcholu Javorníku. Klasika: kartičky,
něco sníme, závidím klukům tu uvolněnou atmosféru s vínem, i když
krabicovým, v hlavě mám vanu, nebo sprchu, pěnu do koupele, postel…uuuž za
chvilku!!!!
Další vrchol je Oprchlice – neznáme - naše
pořadí je 17! Ty jo, někomu jsme utekli, paráda! Otočím se a doprčic! No dobře,
ne doprčic, ale už dopiče - trochu jsem zhrubla v těch myšlenkách. Další
tým, ženská tam naštěstí není, to mě uklidní, ale přece jen, nemusíme být zase
na 18. místě, popoháním Radka, zobneme další brufen a běžíme na poslední
vrchol. Podle propočtů i s cílovou stanicí to máme už jen zhruba 30kilometrů.
A to mě povzbudí. Sbíháme několik set výškových metrů, jinak se držíme pořád na
hřebenu. V jedné fázi se otočím a kurva, jsou za námi. Co teď? Rychle
vyhodnocuju situaci, Radek divočák, by hned držel s nimi, ale vnitřně
cítím, že ještě nepřišel náš čas, zkrotím ho a jdeme dál svým tempem stále po
červené. Únava, nepozornost a je tady chyba. V jedné situaci nemůžeme najít
značku. Když ji najdeme, směřuje směrem do kopce.
Zase stoupáme a za námi, se mi zdá, že
vidím další dvojici. A nejhorší, že tam asi bude ženská!! (ne není, mám vidiny,
ale to zjišťuju až o několik dnů později podle výsledků) Tak to ne!!!! Teď nebo
nikdy!! A protože s Radkem věříme tomu, komu věříme, velkému Bohu, rozhoduji
to risknout a vybíháme právě teď. Radek se na mě vyděšeně podívá, už fakt
trochu ztrácí, celou tu dobu šel za mnou tak 20 metrů. Neodpustím si poznámku,
kde bychom asi teď byli, kdybychom to hnali od začátku? Jsem ráda, že došlo na
má slova. Přiznává, že mám pravdu. Běžíme tak jako nikdy v tomto závodě,
každý kopeček, každý náročný seběh, bez čelovky, sice už je tma, nemám žádné
obavy z vyvrtnutého kotníku, bez přehlédnutí značky, prostě naprostá
důvěra Bohu a dokonce předbíháme další dvě dvojice!! Škoda, že je tma, vidět
jejich výrazy bych chtěla. Sama to nechápu, jsem jak v Jiříkově vidění,
nic mě nebolí, nic necítím, nejsem unavená, je mi líp, než když jsem vybíhala!!
Jupí, poslední kontrola, čas 19:10, rychlost taková, že za 2 hodiny jsme
k žádnému vrcholu ještě nedorazili.
Kromě nás tam jsou ještě dvě dvojice, samozřejmě nechybí dostihová
holka, a já se rozhodla, prostě ji při sestupu dám!! Prosíme o vodu, aspoň o
trochu. Je znát, že po cestě nebyla žádná občerstvovací stanice, tohle ten
závod postrádal, přitom startovné bylo stejné, nevím, asi je organizačně náročnější
než sedma, takže na tohle finančně nevyšlo.
Díváme se do mapy, jsem pozitivně nervózní,
chci tu holku dát!! Soutěžák se nezapře. Když to seběhneme mimo značku, máme to
jen dvanáct kilometrů do cíle!!! Wow!!!
Jen dvanáct, no to je síla, jdeme na to, Radek balí mapu, a protože vyrážíme
stejně, jak jedna dvojice Pražáků, neplánovaně se k nim přidáme a to je
začátek konce.
V tu chvíli jsme jakoby přestali důvěřovat
našemu Bohu, že nám dal moudrost najít si cestu a jdeme společně. Ano jdeme. Chci běžet, ale je vidět, že Radek
na to nemá takovou víru a sílu jako já, že to odběhneme až do konce, proto
jdeme a mluvíme s nimi o blbostech, a pak dokonce i hovory o Bohu. Ptají
se, jak se známe, proč jdeme spolu, když řeknu, že z církve, vyvolá to
dost otázek. Zhruba po hodině nekonečné asfaltky si uvědomíme, že Rožnov bude pravděpodobně
úplně na jiné straně. My jdeme místo z kopce do kopce, všechny ty hovory
nám jen odváděly pozornost a vnímám, že už je pozdě. Radek otvírá mapu, padne
na něj stres, že taťka si z něj zase bude dělat srandu, za ztrátu, jeden z těch
Pražáků je sprostý, nervy pracují. Já jsem v klidu, ale jen na venek, umím
se ovládat, ale …už počítám.
Jdeme hodinu, asi necelou, mimo značku,
to znamená zhruba 5-6 kilometrů zacházka. Nemám vodu, nemám ani tyčinku, začíná
mi být slabo od hladu, bolí mě dost noha, nevím, kdy začala poprvé, brufen je
zázrak, ale teď bolí. Taky nemám světlo a hlavně, co když se dostanu do stejného
stavu jako na sedmě? Nenenenenenenene!!! Sakra…žaludek…co teď? Navrhuju najít
přímou cestu bučinou dolů a jít směrem tam, kam si myslíme, že je Rožnov,
vracet stejnou cestou je strašně zdlouhavé.
Jo
holka se v takové situaci neposlouchá dobře, že kluci. Neřeknu to nahlas,
ale jen si to myslím, úcta k mužskému pohlaví mi to nedovolí říct. Takže
jeden z těch Pražáků po 5 minutách uvažování nad mapou říká úplně tu samou
myšlenku jako já. Nepřekvapuje mě to. Ale co, hlavně že jdeme. Po 3 kilometrech
sestupujeme do bučiny. Nemám čelovku. Snažím se upoutat pozornost, aby šel
někdo aspoň vedle mě, ale Radek jediné co na mě volá, jestli nemůžu jít
rychleji. Kurva!! Kdybych mohla tak jdu, copak taky už nechci být v cíli?
Ovládám se a s klidem mu říkám, že dělám, co můžu. To už se mi žaludek
obrací a hlava točí dokolečka dokola. Jdeme kolem potoka, říkám mu, ať nabere
vodu, má pet lahev, celou dobu musel zastavovat na pití, protože camel-bag
používat neumí. Taky to byla ztráta, ale teď to bylo fajn a ocenila jsem to. Do
vaku by se nabírala voda špatně.
Hodina
v lese. Žaludek, noha, záda, slabost, hlava. Připadám si jak cedník,
všechna víra, z nadpřirozené síly, ze mě vyprchala a přitom stačilo jen
zavolat a mám sílu zpět, ale víru blokuje nevíra. Hlavně dojít. Hlavně dojít. To
je jediné, na co ji teď mám. Málo, měla bych chtít víc, ale nejsem schopná.
Radek na mě moc nečeká, zakopávám o větve, jo bez světla fakt nevidím, kroutí
se mi všechny vnitřnosti, doprdele co mám z tou nohou? Vždyť jsem si ji
nikde nevymkla, ale jdu, musím, musím!!!
Asfalt
a světla a vesnice!! To musí být Zašová. Radek mi to potvrzuje, když ho doženu.
On spíš čeká a jsou tam i ti Pražáci, slyším se, jak říkám, díky že jste
počkali. Ale my jsme nečekali na tebe. Upřímnost se cení. Točí se mi hlava jako
prase. Ještě 11kilometrů po asfaltu, podél cesty. Kurva!! To nedám. Nemůžu na
tu nohu, točí se mi v hlavě víc a víc, žaludek nedrží…Lucino!!! si trapná,
nefňukej a zaber, jinak si zklamala, takže dělej nejsi v tom sama, Radek
chce taky dojít, takže musíš, prostě žádné vzdávání, jinak si podepisuješ ortel
smrti a duševně si umřela, protože Lucie Zahradníková se prostě nevzdává!!!
Nikdy!!! Kolik tak jdeme rychlostí? Tipuju asi 4km v hodině…upss to máme
tak na 3 hodiny!!! Ale já fakt rychleji nemůžu Radku, který zase začíná s tím,
ať zrychlím, jenže moje tělo už vypovědělo a víra vykapala. Jdu, co to jde.
Procházíme Zašovou a vcházíme na rychlostní komunikaci. Zavírám oči, nejde je
mít otevřené, strašně mě pálí. Když je otevřu, nestačím se divit, proč proti
mně jede ten kamion…hm, ani se neleknu, jen se řadím zpět ke kraji. Radek je
v klidu, nějak mu to nevadí, že trochu kličkuju a auta občas troubí, ale
mám ochranu a zbytek víry, že prostě dojdu!!! Noha bolí jak prase, mega prase!!
Díky patří, že mám aspoň ty hůlky, jsem jak mrzák, jak voják z války, ta
představa mě na chvíli pobaví. Jen už 8 kilometrů a stále stejný scénář. Cesta,
kravál z aut, občas světla naproti mně.
Hele! Zrovna otevřu oči a cedule Rožnov!!
Ty jo a mokrá cesta, pršelo, že bych to zaspala? Teď už to máme opravdu jen
kousek. Radek má celkem dlouho depku, je
to až na konci Rožnova, ale zdá se mu to nějak dlouho. Mně už je to jedno, je
půl 12, do 12 jsme tam a fakt!!! Dokonce
máme tři minuty k dobru!!!
Jsem
vyšťavená jako citron, bolavá, smradlavá, ale finiši!!!! Zklamání, že to takhle
dopadlo hned tak neodezní….
THE END
