5BV a Lucka

     Jelikož by byla velká škoda, kdyby článek níže, nespatřil světlo světa internetu a jen putoval po své původní cestě ve wordu po emailu, tak je zde. Lucka (moje exparťačka z B7) jako autorka, občas nebo spíše výjimečně, laškuje s naším týmem, a proto musím…, bude jistě výrazně protestovat, jak ji znám, ale za to mi to stojí  :-))). - J;-)

_________________

Pátek 11. října. V půl 8 večer čekám na zastávce. První chyba a špatná domluva. Radek je na úplně jiné než má být, nebo než mám být já? Po telefonování, rušíme komunikační bloky a scházíme se o 20 minut později, jak to mohli lidé dřív řešit bez telefonu?? Nechápu, fakt ne…

Sedím v autě a poslouchám, jak to loni šel s parťákem za 20 hodin, že to byla pohoda atd. No...no...nevím no :-)

Před 21. hodinou přijíždíme do Rožnova – sportovní haly, registrujeme se. Ty vogo!!  Jméno týmu MRKVIČKY!!  To mě dostalo, jako milovník mrkve, to sedí, je to triumf a sranda pro ty, co si myslí, že se živím opravdu jen mrkví!! Ale když já tak ráda rozdávám radost, a když může posloužit má osoba…..:-)

Číslo 173. Je perfektní, samé liché a ještě trojka, nepřikládám číslům nějaké významy, horoskopy a jiné šarlatánství na to mě neužije, ale těší mě to, hlavně kvůli té trojce. K registraci dostáváme tričko a lístek na guláš, fuj, to nedám, dát si před takovým vypětím guláš, tak běhám cross: les, lesní cesta, les, lesní cesta, i když poučena z půlmaratonu v Olomouci,  toaleťák mám, pokoušet ale rozhodně nebudu, svůj lístek dávám taťkovi od Radka. Zatím co jsou na guláši, jdu volat mamce. Samozřejmě, že mě nepochválí a znova dokola spustí, jak nemám rozum, a proč to dělám, a že ona nebude moct spát, uklidňuju ji, že to je větší pohoda než sedma a pršet rozhodně nebude! Jako rosnička opravdu nejsem a ani bych se jí neuživila.

Po registraci čekáme na instrukce k závodu, mluví člověk, co to založil, je to křesťan, ke všemu znovuzrozený :-)  jako já, Radek a kdoví ještě kolik takových bláznu tady je. Mám z toho radost. Proslov zakončuje modlitbou k Ježíši a my nahlas s Radkem říkáme Amen!! Je 20 minut do startu, pořád vyhlížím, kdy budeme odcházet někam do koridoru, tak jak jsem zvyklá z ostatních závodů, kde se zařadíme a budeme v nervech čekat větší stres, až zazní 10…9…8…, jenže právě zjišťuju, že nic takového nás nečeká!!! Radek říká, že se startuje z haly, jak kdo chce, je to startovní pohoda, navíc ještě nevíme první vrchol, ten zasvítí prý na té obří obrazovce. Super, změna, takhle to neznám. Volá mi parťák ze sedmy, dává mi vítané instrukce, samozřejmě ať to nepřepálím, ale jen blbec se nepoučí z vlastních chyb, tak si na to budu dávat fakt majzla.

Pět minut do startu, Radek se tlačí dopředu. Jakmile se odstartuje, musí pod UV světlem, které tam je, vybrat naši obálku 173 s kartami, na kterých nám budou značkovat vrcholy, kterých jsme dosáhli. Je tam taky Libor Uher, ten co pořádá sedmu, představ si co se mu stalo, vzal si špatnou obálku, ve spěchu to podcenil a na prvním vrcholu ho diskvalifikovali. Tak tomu říkám smůla, jestli to běžel jen tak, nebo se na to vykašlal nevím, ale zjistím si to.

První vrchol (teda nultý!!, poprvé mají nultý vrchol, takže místo 5 jich je 6…no coment), je Vsacká Tanečnice. Radek hledá obálku a já s jeho taťkou nejlepší trasu na Pustevny k Tanečnici, ještěže nás slyší jedna slečna, která stojí hned vedle, není to na Pustevnách, jak si oba myslíme, ale kousek od Rožnova asi 18km!!! Tak to bychom to těžce zadrbali hned od startu, ale víme to a jdeme na to s jistotou dát tomu max.!

Vybíháme, zase jako i já na sedmě, všechny předbíháme, něco je ale špatně, vnitřně vnímám, že tempo co nasadil Radek je hodně vysoké, moje citlivost získaná dlouhodobým tréninkem na páse říká, že je to rychlostní průměr 10-11km v hodině, na to, že je to do kopce a ještě začátek, uf…říkám mu, ať zpomalí, ač nerad zpomaluje, opravdu mám hrůzu z toho, abych nezažila něco podobného, jako na sedmě, to ještě netuším, že zažiju něco horšího, a hlavně, chci to dokončit!!

Na druhém kilometru si říkám, že jsem si úplně zbytečně brala zateplené kalhoty, ale zima, která byla předešlé dny, mně nic jiného do hlavy nevsugerovala, začínám toho litovat. Ještěže jsem si nevzala třetí vrstvu na tělo, běžím jen v termo tričku a bundě, vše perfektně naimpregnované, což si myslím do doby, než se na čtvrtém kilometru spustí liják a lije a lije a lije... Nic, běžíme!  Pořád Radka zpomaluju, evidentně ho to štve, ale já věřím tomu, že dojde na má slova a on to ocení. Když vbíháme do lesa, je liják silnější a hlavně se dělá bahno, ale nejsme z cukru.

Po půl hodině ani jeden nevidíme značku. Předběhli jsme všechny, co se dali a ztratili prozřetelnost. Co teď. Radek vytahuje mapu, kterou nemá ve folii, error, za chvíli je z ní dobře vlhčený papír, tak akorát na….Vracet zpět na značku by byla ztráta ještě větší, riskujeme to, podle mapy bychom měli,když půjdeme stále po té cestě, narazit na žlutou. Běžíme, trochu zoufalství se projevuje, ztratit se hned na startu, před nultým vrcholem nepřidá.

Jo! Je tam mrška žlutá, za chvíli potkáváme spoluzávodníky, což je průšvih, protože jsou to lidi, co jsme předběhli  na začátku, naše ztráta je dost velká, možná 7-8km, na čase je to znát, nic, nenechám se tím rozhodit, myslím na to, jak si mi řekl, že jsem tam jen jako doprovod, je mi fajn, žádný tlak a navíc, všechno jednou skončí i tenhle závod.

Pořád prší a je to hodně nepříjemné, kalhoty mi to stahuje dolů, mám je úplně durch mokré, kalužím se snažím vyhýbat. Jupíííí, nultý vrchol, tlačenice u stánku, všichni chtějí co nejdříve znát první oficiální bod a hlavně označkovat kartu. Čekám, až to Radek vyřídí a díváme se na trasu směr Lukavice. Hodně rychle chladnu, během minuty mi je fakt zima, pořád lije, pokud takhle bude pršet celou noc, je mi jasné, že to bude hlavně o hlavě, ne výkonu. Vůbec si to nedovedu představit, proudy vody mi tečou úplně všude, někteří mají pláštěnky, tohle mě fakt nenapadlo, brát si na závod pláštěnku a největší perla!! Představ si, že přímo kolem mě probíhá člověk s deštníkem!!! To mě dostalo, musela jsem se začít smát a fakt nahlas!!!

Smích mě ale pomalu přechází, bahno klouže, do toho šutry, vysekat se na začátku to nechci, a hlavně, začínám si uvědomovat své spodní prádlo. Ano, moje postava se za rok zase trochu změnila a počítat s tím, že spodní kalhotky, které jsem na výšlapy a treky brala loni úplně automaticky, jsou sice jen kousek větší, než by měly být, ale nedrží tam, kde by měly držet, prostě mám je všude jinde, než na …… a zadku. Snažím se to nevnímat, ale hlavou mi letí myšlenky, co budu dělat, když budu mít zadek i …. rozedřenou, kvůli jedněm zasraným kalhotkám?? Na to nemám nervy, letím do lesa a jsou dole. Brát je s sebou? Zbytečná zátěž, házím je někam daleko za smrčky. :-) Stejně mi nejsou, tak co!! Docela úleva, ale kalhoty taky nejsou šité tak, aby mohly být bez spodního prádla jsem konečně v klidu, aspoň s tím to.

Probíháme Hutisko-Solanec, kolem chaty Čarták, tam jsem byla s dětmi ze ZŠ na lyžáku, skvělý čas. Vzpomínky proudí, je mi po dětech smutno.  Mezitím přestává pršet a běží se nám dobře, i když pořád Radka krotím, až je mi z toho trapně, že jsem já ta brzda, ale říkám si, přece nemám získanou moudrost jen tak!! Byla by hloupost nepoučit se, ať si myslí, co chce, určitě to musí na závěr ocenit, to mě uklidňuje, ještě nejsme ani ve třetině.

Hraniční přechod Bumbálka další liják. Běžíme po asfaltu, je nás pohromadě docela dost a představ si, že přímo před sebou mám týpka, co má kraťasy kratší než já ty křiklavé, pak nízké boty, jakoby lezecké a tričko s krátkým rukávem, v té zimě úplný exot!! Škoda, že nevím, jestli to zvládl do konce.

Znova zabíháme do lesa. Trochu chaos se značkou, ale máme ji. Obří kaluže všude, už nemá smysl se jim vyhýbat, párkrát zahučím po kotníky. Masakr, nekonečné, nahoru, dolů, tma, mlha, na chvíli přestane pršet a zase lije, záběr na psychiku, ale snažím se to neuvědomovat, nemyslet na to.

Je 5:20 ráno a máme první vrchol!! Dávám si corny, banán, pořád prší, na pauzu není čas, rychle se díváme do mapy, mobilní mapa nefunguje, když je na ní mokro. Vrchol číslo 2 je Smrkovina, kousek pod Lysou horou, tahle trasa je shodná s loňskou, Radek ví kam, tak vybíháme. Je zrovna tak pitomý čas, těsně před svítáním, zhruba o kolo 7 hodiny usínám. Opravdu, několik mikro spánků za sebou. Probouzí mě až svítání, hurááá, čelovka jde dolů, a taky přichází sms od jednoho klienta, jestli prý vím, že kdo zdolá tento závod, bude nesmrtelný, a jelikož mám jistě zaslíbený věčný život v Kristu Ježíši, tak mu odpovídám, že já rozhodně budu žít navěky!!

Je čas na ranní kafe, ale protože ho nemám, dám si povzbuzovák - šlehu od Nutrendu. Pitomci, pořád vymýšlejí nějaké zlepšováky, otevřít to v pohodě, znamená popření mých blonďatých vlasů. Skvělé, má to krásnou růžovou barvu, šikovným otevřením se mi objevila všude. Na rukou, kalhotách, snad zůstalo trochu i na rtech, abych byla pěkná běžkyně :-)

Jsme na Bílé. Srovnávám si v hlavě oba závody a výsledkem je, že sedma ubíhala určitě rychleji, protože přeběhy tady mezi jednotlivými kontrolami jsou opravdu nekonečné.

Rozcestník s názvem Smrkovec, no jo, ale kontrola nikde. To je jako co?? Kde ji máme hledat? Jdeme na nejbližší kopeček…nic …dál po značce, kontrola pořád nic. Už to nevydržím a zeptám se soupeřů. To by mě nenapadlo, je o kilometr dál, schovaná v lesíku. Proč ne?!

Čas 8:51 vytahujeme housku, energy tyčky, Radek karty na označkování a další vrchol Čertův Mlýn!!! No to mě poser, ty vole, je to přes půl mapy!! První moje myšlenka je, že se musí jít přes Smrk!!! Jsem mrtvá!!! Asi patnáct minut trávíme špekulováním nad trasou, kluk co je na kontrole nám radí, žlutou, ale ne, půjdeme si po svém. Trasa Švarná Hanka, dolů k přehradě, Ostravice, Smrček, Čeladná, nahoru na Kněhyni a Čertův Mlýn.

Pod Švarnou Hankou mám bolest v trapézech a bedrech, čili ledvinách už opravdu nesnesitelnou, právě mi došla do mozku. Je čas na růžovou tabletku, ještěže nemám sklon k závislostem,uplně mě to zfičelo :-) od teď už bych každé ráno vstávala s růžovkou. Byla to jízda. Bavili jsme se o soukromých záležitostech, partnerech, přesně řečeno spíš mých minulých a jednoho současného :-), Radek je v tomhle panic, doslova. Nejvíc nás však dostala sms zase od toho klienta, který přesně v tom nejživějším hovoru napsal: nekecej a makej+smajlík. Máme dost, brufen, tahle sms a smích nám drží až na Ostravici pod Smrček. V Ostravici pádím rychle do obchodu koupit si vodu, Radek oblepuje puchýře, nemám žádné, díky Bohu ani odřenou kundičku, jak bych tam lepila náplasti to fakt nevím.

 Ze Smrčku na Čeladnou a tam už to znám, zase shodná trasa se sedmou, tentokrát nejdeme celé serpentiny na Kněhyni, proč, nemáme přece určenou trasu, ale krátíme to příkře nahoru jakýmsi korytem, trochu masakr, ale vyplácí se protože…

V čase 14:11 hodin jsme na třetím vrcholu a máme maximální povzbuzení!!! Celkově jsme na osmnáctém místě a já, jako žena, na třetím!! Málem se podělám radostí, fakt, ty jo to je vzpruha, ani mě nevykolejilo, že čtvrtý kopec je Javorník (teď kecám, trošku ano, v paměti ze sedmy ho mám pořád) Ale radost a příjemné napětí, že musíme fakt valit, protože já o tohle pořadí prostě nechci přijít a představa, že mě předběhne nějaká, jakási běhna či co, která by měla být lepší než já, no neexistuje!!!  Rozešlu hromadou sms o našem pořadí svému fanklubu, ani na chvíli neodpočíváme a jedeme dáááál!

Pustevny kousek. Radek to chtěl brát přes Tanečnici. Už byl opravdu trochu unavený, uteklo mu, že můžeme rovnou na ně a ne přes kopeček. Radegast…Radhošť…připadáme si jak exoti…máme hůlky, boty od bahna…mezi těmi „horaly“ v riflích, košilích, polobotkách s vyvoňanými slečnami opravdu pozornosti neujdeme. Se jen tak zběžně Radka ptám, jak vypadám, jestli jsem vizáží v obličeji (ano drahý, pouze vizáží v obličeji, protože prsa jsem nechala na Smrkovci) stále žena. Pobaví ho to a v tomhle duchu vtipkování seběhneme přes Pindulu pod Javorník.

A hle, co nás tam nečeká za překvapení! Z opačné strany přichází pár, který byl stále před námi. Druhá slečna v pořadí!! Výzva jak cyp!! A jedem!! Snažím se makat víc, ale už nejde, navíc si všimnu, že parťák ji má na gumě, jejich tempo je vražedné. Hlavou mi proletí myšlenka, kde vzala tu fyzičku? Musím se ji v cíli zeptat, to že ji tam už nepotkám, ještě nevím. Je malá, podsaditá, ale pravda, nohy má jak závodní kůň, takže naběháno do kopců mít asi bude. Tohle je další zkušenost, kdy se mi potvrzuje, že hodnotit sportovní výkonnost podle typu postavy se nevyplácí, přitom to je první věc, na kterou se snad každý, i trenér, dívá. Běžci do kopců jsou hubení a hodně šlachovití, v žádném případě mé typy, ale holky pravý opak. Zajímavé a dobré vědět. Doprdele tak co tady dělám?! Jojo takové myšlenky mám teď v hlavě.

Javorník je porod a ze vzpomínek za měsíc nevymizel, tam to byl poslední 8. kopec, beskydská sedma měla osm kopců, tak jak pětka má 6, to neumí sakra počítat, nebo co!!! Radek mi ukazuje výhled vpravo, špička rozhledny a červená střecha…Ne!! Nevěřím, to je úplně jiný kopec, to není vrchol Javorníku, vždyť je to ještě tak daleko a na rozcestníku bylo jen 1,5km, prostě to je jiný kopec a my jdeme taky jinam a hlavně už jen kousek!!  A dost!! Startuju hodně zoufalé tempo. Pod vrcholem potkáváme rodinku, taťka se nás ptá, jak se cítíme, co trasa, spali jsme? Tak mu jen tak zběžně popisujeme náš, už malinko, tragický stav. Ptám se na poslední vrchol, málem nám ho prozradí, ale Radek, sakra, nechce to vědět, ale prý teď oproti tomu, co máme za sebou, je to pohoda! Povzbuzeni a motivováni jdeme, seč nám síly stačí. O pár set metrů dál potkáváme dostihovou holku na provázku, který teď nemá :-), jasně že z kopce, na co, a ti mají zase opačný názor: ani tam nechoďte! Věta, která nás z pozitivní nálady dostane dolů. Uvědomuju si, jak je psychika neuvěřitelně ošidná, a taky myšlení, pocity tolik závislé na okolnostech.  Nebudu se tomu poddávat, když už jsem došla tak daleko, ten zbytek prostě dám!!! I kdyby nás hnali zpátky na Pustevny, nebo na Lysou, zoufale šílená představa, ale..fuj..nemysli a makej!

Přiznávám, opravdu je to ta rozhledna a fakt střecha té chaty. Čas 16:35 jsme na vrcholu Javorníku. Klasika: kartičky, něco sníme, závidím klukům tu uvolněnou atmosféru s vínem, i když krabicovým, v hlavě mám vanu, nebo sprchu, pěnu do koupele, postel…uuuž za chvilku!!!!

Další vrchol je Oprchlice – neznáme - naše pořadí je 17! Ty jo, někomu jsme utekli, paráda! Otočím se a doprčic! No dobře, ne doprčic, ale už dopiče - trochu jsem zhrubla v těch myšlenkách. Další tým, ženská tam naštěstí není, to mě uklidní, ale přece jen, nemusíme být zase na 18. místě, popoháním Radka, zobneme další brufen a běžíme na poslední vrchol. Podle propočtů i s cílovou stanicí to máme už jen zhruba 30kilometrů. A to mě povzbudí. Sbíháme několik set výškových metrů, jinak se držíme pořád na hřebenu. V jedné fázi se otočím a kurva, jsou za námi. Co teď? Rychle vyhodnocuju situaci, Radek divočák, by hned držel s nimi, ale vnitřně cítím, že ještě nepřišel náš čas, zkrotím ho a jdeme dál svým tempem stále po červené. Únava, nepozornost a je tady chyba. V jedné situaci nemůžeme najít značku. Když ji najdeme, směřuje směrem do kopce.

Zase stoupáme a za námi, se mi zdá, že vidím další dvojici. A nejhorší, že tam asi bude ženská!! (ne není, mám vidiny, ale to zjišťuju až o několik dnů později podle výsledků) Tak to ne!!!! Teď nebo nikdy!! A protože s Radkem věříme tomu, komu věříme, velkému Bohu, rozhoduji to risknout a vybíháme právě teď. Radek se na mě vyděšeně podívá, už fakt trochu ztrácí, celou tu dobu šel za mnou tak 20 metrů. Neodpustím si poznámku, kde bychom asi teď byli, kdybychom to hnali od začátku? Jsem ráda, že došlo na má slova. Přiznává, že mám pravdu. Běžíme tak jako nikdy v tomto závodě, každý kopeček, každý náročný seběh, bez čelovky, sice už je tma, nemám žádné obavy z vyvrtnutého kotníku, bez přehlédnutí značky, prostě naprostá důvěra Bohu a dokonce předbíháme další dvě dvojice!! Škoda, že je tma, vidět jejich výrazy bych chtěla. Sama to nechápu, jsem jak v Jiříkově vidění, nic mě nebolí, nic necítím, nejsem unavená, je mi líp, než když jsem vybíhala!! Jupí, poslední kontrola, čas 19:10, rychlost taková, že za 2 hodiny jsme k žádnému vrcholu ještě nedorazili.  Kromě nás tam jsou ještě dvě dvojice, samozřejmě nechybí dostihová holka, a já se rozhodla, prostě ji při sestupu dám!! Prosíme o vodu, aspoň o trochu. Je znát, že po cestě nebyla žádná občerstvovací stanice, tohle ten závod postrádal, přitom startovné bylo stejné, nevím, asi je organizačně náročnější než sedma, takže na tohle finančně nevyšlo.

Díváme se do mapy, jsem pozitivně nervózní, chci tu holku dát!! Soutěžák se nezapře. Když to seběhneme mimo značku, máme to jen dvanáct kilometrů do cíle!!!  Wow!!! Jen dvanáct, no to je síla, jdeme na to, Radek balí mapu, a protože vyrážíme stejně, jak jedna dvojice Pražáků, neplánovaně se k nim přidáme a to je začátek konce.

V tu chvíli jsme jakoby přestali důvěřovat našemu Bohu, že nám dal moudrost najít si cestu a jdeme společně.  Ano jdeme. Chci běžet, ale je vidět, že Radek na to nemá takovou víru a sílu jako já, že to odběhneme až do konce, proto jdeme a mluvíme s nimi o blbostech, a pak dokonce i hovory o Bohu. Ptají se, jak se známe, proč jdeme spolu, když řeknu, že z církve, vyvolá to dost otázek. Zhruba po hodině nekonečné asfaltky si uvědomíme, že Rožnov bude pravděpodobně úplně na jiné straně. My jdeme místo z kopce do kopce, všechny ty hovory nám jen odváděly pozornost a vnímám, že už je pozdě. Radek otvírá mapu, padne na něj stres, že taťka si z něj zase bude dělat srandu, za ztrátu, jeden z těch Pražáků je sprostý, nervy pracují. Já jsem v klidu, ale jen na venek, umím se ovládat, ale …už počítám.

Jdeme hodinu, asi necelou, mimo značku, to znamená zhruba 5-6 kilometrů zacházka. Nemám vodu, nemám ani tyčinku, začíná mi být slabo od hladu, bolí mě dost noha, nevím, kdy začala poprvé, brufen je zázrak, ale teď bolí. Taky nemám světlo a hlavně, co když se dostanu do stejného stavu jako na sedmě? Nenenenenenenene!!! Sakra…žaludek…co teď? Navrhuju najít přímou cestu bučinou dolů a jít směrem tam, kam si myslíme, že je Rožnov, vracet stejnou cestou je strašně zdlouhavé.

Jo holka se v takové situaci neposlouchá dobře, že kluci. Neřeknu to nahlas, ale jen si to myslím, úcta k mužskému pohlaví mi to nedovolí říct. Takže jeden z těch Pražáků po 5 minutách uvažování nad mapou říká úplně tu samou myšlenku jako já. Nepřekvapuje mě to. Ale co, hlavně že jdeme. Po 3 kilometrech sestupujeme do bučiny. Nemám čelovku. Snažím se upoutat pozornost, aby šel někdo aspoň vedle mě, ale Radek jediné co na mě volá, jestli nemůžu jít rychleji. Kurva!! Kdybych mohla tak jdu, copak taky už nechci být v cíli? Ovládám se a s klidem mu říkám, že dělám, co můžu. To už se mi žaludek obrací a hlava točí dokolečka dokola. Jdeme kolem potoka, říkám mu, ať nabere vodu, má pet lahev, celou dobu musel zastavovat na pití, protože camel-bag používat neumí. Taky to byla ztráta, ale teď to bylo fajn a ocenila jsem to. Do vaku by se nabírala voda špatně.

Hodina v lese. Žaludek, noha, záda, slabost, hlava. Připadám si jak cedník, všechna víra, z nadpřirozené síly, ze mě vyprchala a přitom stačilo jen zavolat a mám sílu zpět, ale víru blokuje nevíra. Hlavně dojít. Hlavně dojít. To je jediné, na co ji teď mám. Málo, měla bych chtít víc, ale nejsem schopná. Radek na mě moc nečeká, zakopávám o větve, jo bez světla fakt nevidím, kroutí se mi všechny vnitřnosti, doprdele co mám z tou nohou? Vždyť jsem si ji nikde nevymkla, ale jdu, musím, musím!!!

            Asfalt a světla a vesnice!! To musí být Zašová. Radek mi to potvrzuje, když ho doženu. On spíš čeká a jsou tam i ti Pražáci, slyším se, jak říkám, díky že jste počkali. Ale my jsme nečekali na tebe. Upřímnost se cení. Točí se mi hlava jako prase. Ještě 11kilometrů po asfaltu, podél cesty. Kurva!! To nedám. Nemůžu na tu nohu, točí se mi v hlavě víc a víc, žaludek nedrží…Lucino!!! si trapná, nefňukej a zaber, jinak si zklamala, takže dělej nejsi v tom sama, Radek chce taky dojít, takže musíš, prostě žádné vzdávání, jinak si podepisuješ ortel smrti a duševně si umřela, protože Lucie Zahradníková se prostě nevzdává!!! Nikdy!!! Kolik tak jdeme rychlostí? Tipuju asi 4km v hodině…upss to máme tak na 3 hodiny!!! Ale já fakt rychleji nemůžu Radku, který zase začíná s tím, ať zrychlím, jenže moje tělo už vypovědělo a víra vykapala. Jdu, co to jde. Procházíme Zašovou a vcházíme na rychlostní komunikaci. Zavírám oči, nejde je mít otevřené, strašně mě pálí. Když je otevřu, nestačím se divit, proč proti mně jede ten kamion…hm, ani se neleknu, jen se řadím zpět ke kraji. Radek je v klidu, nějak mu to nevadí, že trochu kličkuju a auta občas troubí, ale mám ochranu a zbytek víry, že prostě dojdu!!! Noha bolí jak prase, mega prase!! Díky patří, že mám aspoň ty hůlky, jsem jak mrzák, jak voják z války, ta představa mě na chvíli pobaví. Jen už 8 kilometrů a stále stejný scénář. Cesta, kravál z aut, občas světla naproti mně.

Hele! Zrovna otevřu oči a cedule Rožnov!! Ty jo a mokrá cesta, pršelo, že bych to zaspala? Teď už to máme opravdu jen kousek. Radek má celkem dlouho  depku, je to až na konci Rožnova, ale zdá se mu to nějak dlouho. Mně už je to jedno, je půl 12, do 12 jsme tam a fakt!!!  Dokonce máme tři minuty k dobru!!!

Jsem vyšťavená jako citron, bolavá, smradlavá, ale finiši!!!! Zklamání, že to takhle dopadlo hned tak neodezní….

THE END