Je 20. června (2014) a já Deni
definitivně oznamuji, že s nimi do Chamonix nejedu, to však již mám jasný
plán. Mám zakoupené lístky na vlak do Mnichova a z něj pak pojedu na kole
do Chamonix. Google ukazuje 630 km, takže 3 až 4 dny na pohodu, když nebudou
problémy a moc velkých kopců. Deni píše, že ji to mrzí, tak snad ji potěší můj
pozdější příjezd po vlastní ose s "mezipřistáním" v Rapperswil u Bobíků.
Vše je samozřejmě tajné a to nejen pro Deni, ale i pro Bobíky. Jednak to má být
překvapení (snad příjemné) a taky jsem se chtěl vyhnout odrazování a řečem, že
to není normální (za daných okolností) a že to nedám a pak se něco podělá a
nedůvěřivci mají argument, kterým mě budou "mlátit" po hlavě, kdykoliv něco
podobného vymyslím. Ostatně při takových akcích se vždy něco podělá, ale o tom
později. No, ale nebylo to úplně tajné, protože přece jen potřebuji informace a
ty mi v hojné míře dodával Míra. S Orlem jsem cosi probíral ohledně
průjezdu Švajcem a jakýsi záložní vercajk beru od Malči. Od Bobíků již mám
nějaký měsíc přesnou adresu "prolezlou" na Google mapách a Street View a další
info co, jak, kde a zda jsou doma a nebudou mít třeba návštěvu, jsem průběžně zjišťoval.
Naposled na Skype po půlmaratónu v Olomouci, dva dny před odjezdem. Po
půlmaratónu jsem se chtěl trochu vyspat, což se mi moc nepovedlo. Protože jsem
s tím počítal, tak jsem odjezd naplánoval až na pondělí ráno, ale to
už jsem se nevyspal vůbec, protože balení a příprava je pro mě proces, který
nemám rád, je zdlouhavý, nekonečný, otravný a pro mě nikdy nekončící a to i
když se začnu balit týden dopředu. Takže jak jsem ulehl, tak jsem přemýšlel co
bych ještě měl vzít a průběžně jsem vstával a balil. Abych upřesnil to balení, tak
nejde ani tak o samotné balení fyzických věcí, ale příprava celé logistiky, kdo
to kdy dělal, tak ví.
A
proč zrovna toto? O doprovodu Deni na MS se vedla řeč hned po její nominaci a
že nás pojede více z VZS, ale úvodní nadšení, jak čas běžel, vyšumělo, ne
však u mě. To pak vystřídal stav očekávání a s časem to přešlo až do jakéhosi
zklamání. Z mého osobního plánu, udělat z toho obšírnější repku (video
reportáž) s profi přístupem, díky dalším okolnostem sešlo. A definitivně
mě odradilo, že bych musel jet s jinou skupinou. No, ale když už jsem si
na ten víkend před x měsíci nic pracovního neplánoval, tak jsem měl náhradní
plán, jet na kolo do Alp. A jelikož jsem nevěděl kde a Deni se tvářila, že ji
moje neúčast na jejím první startu na MS mrzí (zcela jistě ne posledním), tak
proč nejet nejet do Chamonix. Z pohledu času, to bylo lehce extrémnější.
Z jedné strany to bylo ohraničeno Olomouckým půlmaratónem a z druhé
viz níže. Honza (Zemaník) to nazval jako takový Survival. No a svou váhu mělo i
to, že bych mohl snad některé příjemně překvapit.
Dále
pak jsem byl zvědavý, jak bude reagovat můj organismus na několikadenní zápřah.
Trochu teorie: Svalovou únavu způsobují tři věci a to nedostatek kyslíku,
kyselina mléčná a dojdou-li zásoby paliva pro svaly (svalové buňky, ATP).
Kyslíkový deficit nehrozí, půjde o vytrvalost, ne rychlost. Podobné by to mělo
být s laktátem, takže stačí do sebe valit zjednodušeně řečeno "cukry" a
mělo by to jet. No a v druhé řadě, z čeho jsem měl silné obavy, to je
nedostatek spánku, protože se znám, když se mi chce spát, tak nemám problém
usnout i za chůze. Původně jsem chtěl vyrazit v pondělí ráno
s Mnichova a za tři dny dorazit do Chamonix. Po přehodnocení jsem si řekl,
čtyři dny budou ok. Nejpozději však musím dorazit do pátku do večera, abych měl
7 dnů na regeneraci na
MF100
(Malofatranskou stovku).
Je
pondělí ráno 5:20 a já stojím v Ostravě na peronu a očekávám, že
s přijíždějícího Pendolina se někde ve čtvrtém vagonu otevřou dveře a
budou po mně žádat kolo, jak jsem zvyklý, ale ono nic. Všichni už nastoupení a
já stojí s plně
naloženým kolem
sám před vlakem. V tom mi docvakne, že je třeba jednat, tak popadnu
kolo a vlezu s ním do prvních dveří, které mám před sebou, totálně ji ucpu
a jdu pátrat po tom, jak to teda s těmi koly je. Hmm, takže vše přenést na
druhý konec vagonu. Kravaťáci na mě hledí jak přenáším 10 minut blechy
s jednoho konce na druhý a nakonec jde kolo a k tomu jsem ještě
nespolečenský oblečen. Jedna slečna se tak na mě dívá, beztak si říká, co je to
za exota a to ještě neví, že mám místo vedle ní. Sednu si a hledám zásuvku, abych
dobil mobil, ale v ní má slečna napíchnutý noťas a dívá se na film. Tak
přemýšlím, jak tuto prekérní situaci vyřešit a pak mě napadne, že mám rozbočku.
Vytáhnu tedy rozbočku a říkám si, jaký jsem to machr, že mám řešení. Ejhle
další problém, ona mezitím usnula. Teď se to ve mně hádá, vzbudit ji a dobíjet nebo
nedobíjet a někde na 250. km dojde šťáva v GPSce a budu v háji. Uff,
probudila se, tak neváhám a dodávám si kuráže, protože musím do míst, kde má
nohy. Nakonec mi uvolňuje celou zásuvku.
V Praze
mám 45 minut na přesednutí na vlak do Mnichova, ale musím koupit místenku pro
kolo, protože soudruzi z NDR udělali někde chybu a na netu koupit nejde.
Takže oněch 45 minut nebylo promrháno čekáním, protože s naloženým kolem se podstatně
hůř po nádru "pohybuje", hlídá otáčí, atd. Mimo jiné cesta s kolem Praha -
Mnichov přes 3 tisíce. Ti němčouři asi musí hulit.
Super,
jsem si jist, že sedím ve správném vlaku, protože už tu nikomu nerozumím, tak doufám,
že se konečně vyspím. Přijde průvodčí a říká mi: "Lístek má být vytištěn ve
formátu A4 (mám ho na A5), mi to nevadí, ale jestli Němcům to nevím". Říkám si,
jooo, to já jim určitě v němčině vysvětlím.
Zkouším
si spustit připravenou trasu nahranou v mobilu po které pojedu, ale ono to
nejde. Doma jsem to zkoušel 20 krát a bez problému a teď nic. Tak to jsem v háji,
nemám žádnou náhradu za navigaci, vím, že je třeba dělat zálohy, ale prostě nezbyl
čas. Trasu jsem nestudoval a nemám ani mapu. Vše se dá celkem lehce vyřešit,
ale na úkor času a to bude v následujících dnech pro mě nedostatková
veličina. Konečně, až na popáté, se mi podaří spustit trasu, ale to je bohužel
naposledy. A pak mě napadá, zda-li jsou Švýcaři v Schengenu, protože jsem
si jaksi nevzal pas, tak hodinu telefonuji a SMSkuji na všechny strany i s Bobíkem
(vymyšlenou příhodou), jak to teda je a zároveň už zajišťuji, jak by se mohl
pas ke mně do dvou dnů dostat a kde asi budu. Taky mě napadá, co by se stalo,
kdyby mě chytli někde ve vnitrozemí bez pasu, tak jaká je asi vazba ve Švýcarsku,
protože jsem tam nikdy nebyl, že
. To vše ale naštěstí nebude třeba, protože
mi přichází info, že Švycaři jsou v Schengenu od roku 2008, přesně tedy od
12. prosince. Bob mi ještě radí, abych si ho pro jistotu vzal, ale já ho
samozřejmě neposlechnu, protože už nemůžu
. A protože pořád mám co řešit,
tak cesta, bohužel, utíká velmi rychle a na spánek moc času nezbylo.
Je
půl čtvrté a přijíždím do Mnichova s půlhodinovým zpožděním, takže i
němčourům to jezdí, jak se to zrovna podaří. Bohužel, spánkový dluh z posledních
dvou dnů jsem snížil asi jen o půl hodiny, ale je to o hlavě. Je vedro, půl
hodiny než se na peronu připravím a naložím kolo (včetně kola 43 kg). Na protějším peronu stojí asi tisíc lidí, takže jsem jak
v divadle na podiu.
Konečně
vyjíždím - s nefunkční trasou, ale začátek si pamatuji, takže z Mnichova
se vymotám rychle, ale pak už nevím, často zastavuji a čučím do mobilu (mapy)
bez trasy. Původní plán byl jet přes noc, ale toho spánku fakt za poslední
dny bylo velmi málo. Vím, že první den musím ujet alespoň kilo, abych měl šanci
dodržet plán a v úterý večer byl u Bobíků. Dle Googlu a tedy původní,
nefunkční trasy je to k nim přesně 300 km. Ve skutečnosti pak nejedu 360 km.
Jedu po stezce, někdy po cestě a najednou konec stezky a na silnici zákaz
vjezdu pro cyklisty. Si říkám: "Co to jako je, do prdele, kde mám jako jet?!"
Chvíli, váhám a nakonec usuzují, že ještě není čas ne první tučnou pokutu. Tedy
jedu po jakési lesní cestě, až pořádně zaroste kopřivami. To už ztrácím
důvěru v onu cestu, ale vytrvám, a po čtvrthodině vyjedu na nějaké
asfaltce.
Snažím se zjistit, kde jsem. Usuzuji, že
takhle to nepůjde, protože to bych tam dojel za týden. Je třeba najít pořádnou
cestu. Slunečný den se pomalu mění na zamračený a později občas lehce poprchává.
Jede se dobře a na 80. km sahám po noční výbavě pro jízdu (dvě červené světla
v zadu jedno bíle vpředu). O 15 km dále si dopřávám malé jídlo. Je po
jedné hodině po půlnoci. Zastavuji na malém kruháči ve Füssenu (125. km) a
hledím do mapy. Jakýsi chlápek v autě taky zastavuje na kruháči a ochotně
mi vysvětluje, kde mám jet a taky chválí, obdivuje a deset minut do mě buší
německá a anglická slovíčka, což je pro mě únavnější než samotná jízda. Super jedu,
pomohlo mi to. Bohužel cesta po páru kilometrech končí a na ní navazuje
dálnice. Začíná tam i cyklostezka, ale hned na úvod nabízí tří možné směry. Tak
přemýšlím, která může být ta pravá. GPSka stávkuje. Na cyklostezkách samozřejmě
neudávají cíle vzdálené desítky či stovky kilometru a místní cíle mi nic
neříkají. Pokušení je velké, zvlášť když vidím na dálnici další mnou žádané
cílové město (Kempten) a dálnice je prázdná, ale odolám. Z cyklostezek nakonec testuji
všechny tři směry do hloubky jednoho kilometru. Aaa konečně naskočila GPS! Už
vím kde jsem - v prdeli. První jízdu nakonec končím asi 5 km za Füssenem (v
Rossmoos)
kolem tří hodin ráno po 135 km. Rozbaluji vercajk na vaření a dopřávám si
pořádné jídlo. Vše se snažím dělat svižně, abych šetřil čas. Proto i váhám,
zdali postavit stan, protože nechci spát dlouho. Sem tam padá pár dešťových kapek,
tak se rozhoduji, že by mě to budilo a tak stavím stan. A dobře jsem udělal,
než ulehnu, už leje pořádně. Dopřeji si 3,5 hodiny spánku, vstávám, venku stále
leje. Začnu se balit a v půl osmé vyrážím. Pořád prší, i když méně. Déšť
samozřejmě není překážkou, jen menší nepříjemností. Během včerejšího tápaní a
bloudění jsem si říkal, že si asi fakt koupím mapu. Na 40. km (175. km) projíždím
Kemptenem a tak jdu koupit mapu. Bohužel, map tam je tolik, že po 5 minutách
to vzdávám. Podrobné mapy nemají na obalu vyznačenou oblast a mapy s méně
detaily jsou mi k ničemu, to mám v mobilu taky, tak měním
knihkupectví za potraviny, kde si kupují hodně dobrý makovec, to ještě nevím,
že je to poslední, který jsem na tomto výletě sehnal. Půl hodiny než se vymotám
z města. Stává se normou, že z menšího města se vymotávám půl hodiny
a z většího hodinu. Na 50. km mě bere spaní, ale není se čemu divit, za
poslední tři noci jsem naspal tak 10 hodin. Jsem naštvaný a bere mi to náladu,
protože nemám čas spát a tuším, že bude ještě hůř. O deset kilometrů dále podlehnu
a na autobusové zastávce si ho na 20 minut dopřávám. Je to velká vzpruha, jsem
ready. Přestalo pršet a vysvitlo slunce. Bohužel, vlhkost si vybírá daň na
kameře, takže se odmlčela. Zkouším různé potraviny, abych si dopřál další makovec,
ale nic, všude jen čokoláda. Míjím Lindau a při klesání do Bregenz, si říkám:
"Super, teď už je to k Bobíkům cca 100 kilometrů, žádné velké kopce.", ale
až se mi otevře krajina, tak se nestačím divit. Směrem k Bobíkům to nejsou
Beskydy, ale přímo
Kordillery.
Ano vím, měl jsem si projít trasu, ale nebyl čas. Původní plán dorazit
k nim ve 20 hodin přehodnocuji na 22. V cestě mi stojí Alpstein
s nejvyšším vrcholem Säntis 2502 m. Ve městě zastavuji, abych se podíval
do papírové mapy Švýcarska, kterou jsem si pořídil již před cestou, kam mám jet
a jak se vymotat z města. V mobilu mi dochází i druhá baterka. A ejhle! Jak
jsem zastavil, tak z baráku nějaké firmy trčí ven zásuvka! Bohužel, českou
rozbočku tam nenarvu, tak půl hodiny dobíjím jen mobil, který bude klíčovou
navigací v Raperswil. Po půlhodině se vymotám z Bregenz, ale jen díky
mobilu. Baterky rychle ubývá. Jojo, měl jsem si vzít ten solární panel a byl by
o problém méně. Ani jsem si nevšiml, že jsem projel i Rakouskem a
vjíždím do Švajcu.
Nyní mi jsou éčka v cashi k ničemu. Pří koukání na vzdálené
cíle se dívám do papírové mapy a občas se mě někdo ujme a začne mi vysvětlovat
cestu, dokonce jeden chlápek mě asi kilometr doprovází autem a ukazal mi
luxusní zkratku, abych se prý vyhnul dangerous cestě. Jenže na konci nevím, kam
dál a zase 20 minut tápu. Ještě jednou se marně snažím nahodit trasu v mobilu,
protože to hledání mě fakt zdržuje, ale od ní jsem, jak o týden později
zjišťuji, vzdálen asi 20 km. Další, konečně jakýsi sportovec, říká, že to bude
náročné do Rapperswil, ale že to asi nestihnu do půlnoci a dolívá mi vodu. Si
říkám: "Co to mele, já tam chci být do 22 hodin.", ale přitom si taky říkám, že asi
ví a nekecá. Začínám stoupat. Z nabídek, které mi dali lidi, jak překročit
ony hory, vybírám cestu na Nesslau (jedno, ale poctivé, stoupání), po hodině a
půl to
kulminuje.
Jsem
nahoře.
Chystám se na
sjezd,
ale kolo při cestě po rovině a z kopce vydává divné zvuky a dosti hlasité.
Jedu, zastavím, zjišťuji co je zatím, ale nedaří se mi to zjistit. Vše se jeví,
že je v pořádku. Opět jedu, jenže zvuk je takový hodně varovný a z kopce
by to mohl být velký malér, čeká mě totiž 20 km sjezdu do Wattwil. Tak
zastavuji, vše shodím z kola, zároveň poskytuji děj pro partičku sedící
v protější hospodě. Vytáhnu vercajk a zadní kolo a detailně ho studuji a
testuji. Mám podezření, že je to střed … Tak to je v řiti, to budu řešit
zítra půl dne. Říkám si: "Pojedu tedy maximálně rychlosti do 40 km/h.", protože
už jsem viděl na kole i skoro upálenou zadní osku a s tím nákladem by to šlo
snadno. Čas 22 hodin u Bobíků dostává za své, protože je to ještě 20 km a je tam
jeden malý kopec a je 23 hodin. Jsem ve Wattvil a posílám sondážní SMSku
Bobíkovi, ale bez odezvy, později ještě jednu, se stejným výsledkem. Asi týden
před odjezdem, jsem se s ním domlouval, že se "potkáme" na TeamViewer, že
potřebuji cosi testnou, abych zjistil, jestli jsou doma. Rozhoduji se tedy, že
najdu místo pro stan a ráno rozklíčuji, co s kolem a co s Bobíkama. O půl
jedné
zastavuji
po 209 km a 15 km před prvním cílem cesty. To kolo mě fakt sere. Den před
odjezdem jsem zjistil, že je tam něco špatně, ale už nebyl čas to řešit, jen
jsem utáhnul konus, ale tušil jsem, že ten problém bude větší. V noci posílám
Deni SMSku s přáním šťastné cesty, aby neměla podezření. Dá mi to ale
pořádně zabrat, odhaduji, že jsem ji psal 20 minut a u toho 10 krát usnul. Později
se dovídám, že moc pochvaly jsem za ni nedostal, protože Deni SMSky oznamuje
patrně siréna
a už tak prý měla mizerné spaní. Dopřávám si luxusních 5
hodin spánku a o půl osmé jedu, nyní již jen k Bobovi, protože Kačka je zcela
jistě v práci. Ráno čtu SMS od Boba, že mi vůbec nerozumí, protože jsem mu
poslal ještě třetí SMSku před spaním, ale já mu rozumím, že mi nerozumí.
Jsem
u Boba,
čučí na mě
z balkónu s Tobikem. Hned mu obsazuji osm zásuvek, abych si
vše dobil a jdu řešit kolo. Zkouším od Kači zadní kolo, to mi jednoznačně říká,
že problém je v zadním kole. Je to jasné, střed je v háji. Chvíli na mě
padá skleslá nálada, co když to tu nevyřeším, protože tady to prostě funguje
jinak. Valím na kole do města a obcházím tři cykloobchody, jenže náhradní zadní
kolo, tak to ani náhodou. Ale v servise mi jedna slečna řekla, pokud jsem
jí dobře rozuměl, že mi střed vymění za 50 franků. Samozřejmě, že jsem šel i do
potravin a hledal marně makovec. Vracím se s nepořízenou. Ani ten blbý
makovec tu nemají. Řeším co dál. Napadlo mě, jestli bych si zadní kolo nemohl
půjčit od Kači, ale ta ho bude potřebovat, takže nic. Půjdu tedy do toho servisu,
ať mi vymění střed, bohužel to bude na dlouho a čas je to, co nemám, ale jiná
cesta není. Ještě Bob namítá, abych se nato podíval, tak rozdělám střed a
vypadá to, že jedna kulička chybí. Ještě, že mě nakopl, už mi ta hlava fakt
nejde, ale není se co divit, spánku bylo jako šafránu. Nyní jedu s Bobem
autem do města. Navštěvujeme servis, ale už je tam kdosi jiný. Tam zjišťuji, že
kuličky, které chci koupit všechny nové, se kuličkám moc nepodobají. Ještěže
misky zůstaly ok. Synek se po půl hodině objevuje s dvaceti kuličkami,
konusy nemá, ale ty jsou v poho, dám tedy staré. Super, složím kolo a testuji
s nákladem a je to OK. Jsem happy. Bobovi vyberu veškerou Solvinu, ač jsem
šetřil co to šlo
. Bob mi udělá něco na jídlo, já si hodím sprchu, po třech dnech
to není špatné, nepočítám-li déšť. U něj si znovu nahraji trasu, tentokrát i
v jiném formátu, vše funguje. Chci vyrazit, ale jak tak Bob na mě mluví,
tak mám problém udržet otevřené oči. Tak tedy využívám nabídky a na hodinu si lehnu,
ale jsou z toho dvě. Právě když vstávám, doráží Kačka z práce. Tož
jsem rááááád, že i tu děvuchu vidím!!! Jako vždy dobře naladěná s
úsměvem
na tváří,
doprovází
to pozitivno se přelívá i na mě, navíc jsem vyspaný. Loučím se a
v 19 hodin vyrážím. Doufám, že mě ten spánkový deficit někde nesekne a
budu moci jet přes noc, protože mám den ztrátu. Bob mě prvních 20 km
a začíná to pěkně
do
kopce.
Ještě než se rozloučíme, říká, máš výšku, tak teď už to pojede samo.
Ale jen co se rozloučíme, tak je to prudký padák dolů a co jsem nastoupal, je
pryč. Začíná pršet, potom i lít. Držím se striktně trasy, později od toho
upouštím, protože přece jen ty cyklostezky tě vedou všude možně jen ne přímo k
cíli. Stojím u
vlakové
závory
v Chamu a "odchytí" mě nějací dva lidé, protože vidí, že jsem
naložen a že si nasazuji vercajk na noc a ptají se, kam jedu. Když jim to
řeknu, že jedu do Chamonix za kamarádkou na MS z Mnichova, ještě je ujišťuji,
že jsem z ČR, tak to s nimi málem šlehne. Kdo ví, co si teď myslí o
lidech z ČR. Hmm, mi to zase tak něco mimořádného nepřijde, anebo jsem
fakt magor a už si to neuvědomuji
. Jede se mi luxusně, cesty jsou prázdné.
Na stém kilometru (465. km) si dávám čtvrt hodiny
pauzu,
abych protáhnul nohy - krásné náměstíčko. A jak tak jedu, tak vidím, jak z těch
různých obchodů a obchůdku mají i přes noc vystavené věci a prostě je
neschovávají, si říkám …, jestli bych neměl tu nálepku CZ schovat. Vládu noci
pomalu přebírá den. Je tedy čtvrtek ráno a já jsem již v Bernu, spát se mi
nechtělo a nechce. Zjišťuji, že pokud šlapu, tak je to v poho, ale jak
slezu z kola, tak mě hned bere spaní.
Vymotat
se z Bernu je fakt makačka a to jedu podle trasy s GPS. Chvíli jedu po
ulici a chvíli po cyklostezce. Odbočky na ně lze lehce přehlídnout. Mnohdy je
problém vůbec najít odbočku díky podjezdům/nadjezdům. A jak tak jedu tak
najednou jsem na čtyřproudovce a kolem mě jezdí auta, vlevo i vpravo
v odbočovacích pruzích. No nezbývalo mi než se otočit a chvíli jet v protisměru
a pak přes dvě plné čáry na tu správnou stranu. Prostě takový správný adrenalin
. Za Bernem na 170. km (535. km, Schmitten) si dávám několikahodinovou
pauzu.
Potřebuji se především pořádně nadlábnout, tedy něco si uvařit, srovnat trochu
věci, což mi dalo nejvíce práce, protáhnout nohy a ruce, zvlášť levou, která
začíná dělat problémy a taky především mě bolí zadek a taky se trochu kouknout,
kam že to jedu. Jsem rád, že jsem se trochu posunul. Do cíle to je ještě 160 km
a minimálně bych měl ještě aspoň 80 ujet. Jelikož je 8 hodin ráno, tak to
nevidím jako problém. Kolo šlape jak hodinky a slunko pere jak sedlák cepem. Na
louce, kde jsem se uvelebil, přijíždí chlápek se sekačkou, zdravím ho a
gestikulací se ptám, zda bude potřebovat mé místo. Naštěstí ne. Dopřávám si trochu
blbnutí s kamerou a foťákem.
Trošku
jsem to protáhl, ale fakt jsem se nenudil, než jsem to vše pořešil. Je 11:30 a
vyjíždím. Přes hezký
most
přejíždím řeku Sarine. K jezeru Lac Léman mi zbývá asi 60 km, většinou
jedu do kopce, takže rychlost nic moc, ale než se dostanu k jezeru, tak
prudký sešup dolů, který hodně bere a málo dává, navíc bloudění, než se dostanu
na tu správnou cestu. Projíždím Montreux, je to celkem hezké město, a mířím do
40 km vzdáleného Martigny. Je to nekonečně táhnoucí se
cesta
do mírného kopce, lemovaná po obou stranách horami. Levé zápěstí už mě bolí
docela hodně a tak nevím, jak chytit řidítka, ale našel jsem jednu polohu, kdy
je to ok. Sice je to takové na zlomeninu v zápěstí, ale to přece nestane a co
stejně jiná možnost není
. To je ale nic proti bolesti zadku. Nepomohl ani gelový
návlek na sedátku. Už nevím jak si sednout, sedl bych si i z boku kdybych
nemusel šlapat. Střídám jízdu v sedě a ve stoje. Jenže ve stoje zase
namáhám bolestivou levou ruku. K tomu mě začínají bolet kolena, to
z kola vůbec neznám. Jsem na 249. km (613. km) a najedou rup a defekt.
Nahlas volám nééé, ale ono ano.
Uff, je krásně slunečno a teplo, ale i tak se mi nechce, vše sházet z kola,
vyměnit a hlavně nafoukat a vše naházet zpět. Jsem u benzínky a naproti přes
cestu je Lidl, tak si říkám, že ho navštívím. Objevuji zásuvku na budově pumpy.
Chci si dobít aspoň mobil, ale bohužel v zásuvce není šťáva. Duše je
vyměněna raz dva, ale pumpa (hustilka) jaksi nefunguje, tak jdu ke stojanu pro
auta. Aaa jéje, tam to je jen na autoventilek. Tak čtvrť hodiny opravuji pumpu,
vím, že fungovala, to se mi nakonec podaří…, muselo
. Po hodině líného
vyměňování a všeho kolem, se rozhoduji, jestli má cenu jít do 50 m vzdáleného Lidlu
s posledními asi 3 franky. Ale protože hlad nedostávám, ten mám pořád,
jdu, jenže už je zavřeno. Tak co, aspoň jsem uhájil tři franky a kreditka
nemusela ukázat svou sílu.
Po
další hodině jízdy, kdy je pro mě bolest zadku fakt hotový očistec, zastavuji a
těším se na svačinku, co mi nabalila Kačka před 24 hodinami. Ani nevím, co to
je. Snad to není zkažené, ale co, i kdyby bylo, hlad je sviňa
.
V desetiminutovce protahuji nohy a levou ruku a těším se, až si to "užiju"
na sedátku. Po defektu přehodnocuji, kam to dnes asi dojedu, ale vidím to někam
kolem Martigny, to je konec roviny před kopci. Do Martigny už dojíždím za tmy.
Je to takové malé město, ale v sadu bych se možná rozložit mohl. Jenže
sady už jsou za mnou a vracet se nebudu, tak pojedu kousek do kopce a někde tam
najdu místo. Začínám stoupat na 284. km (648. km). Na 11 km bych měl nastoupat
800 m, takže taková Lysá. To už ale v úmyslu nemám. Jenže cesta je
vlastně taková římsa - z jedné strany skála a z druhé fakt propast,
až mám trochu strach najet k nízkým svodidlům, abych přes ně nepřepadl. Jsem
docela zvědavý, budu-li mít ještě sílu tahat takový náklad, po dávce kilometrů
a to v druhé noci bez spánků, ale kupodivu to jde dobře. Projíždím 400m
tunelem, kde jak jede auto, je rachot, jak by startoval Boeing. Občas kolem
projede auto, které hodně zpomalí, asi si říkají, co je to za exota, takhle v
noci. Ujel jsem 4 km a super, konečně je mezi propastí a skálou
krásné
místo
travičkou. Dívám se - 288 km dneska, docela dobré. A teď si
uvědomuji, sakra, nemám skoro žádnou vodu. Dilema, pokračovat dále nebo sušit
hubu. Nooo to né, jedu dále, ani ne do půlhodiny jsem v nějakém městečku
Salvan
ve výšce 900 m. Je kolem půlnoci. Fakt krásné městečko, jako z pohádky,
úplně jsem se rozzářil a najednou i kašna s vodou, napiju se, protože už
jsem jel skoro nasucho a naberu plnou a už se vidím, jak se někde za ním rozložím,
najím a uložím. Jedu tedy dále do kopce, koukám na výšku a už bych měl mít
vrchol, tak si říkám, super sjedu do sedla před druhým menším kopcem a tam
někde něco najdu. Jedu dolů, ale po chvíli se mi to nějak nezdá, kouknu na GPS
a já sjíždím, ale úplně blbě. Ty vole, zpět do kopce a takových 100 výškových
metrů musím zpět. Začínám být naštvaný. Hmm, k vrcholu je to ještě kus,
tak jedu tou správnou cestou a najednou křižovatka, tak nevím kam. GPS mluví
nejasně, zastavuje u mě chlápek s autem a deset minut řešíme, kde je ta
správná cesta, on čučí do svého mobilu s mapou a já do svého. Po tomto
sympoziu vybíráme správnou cestu, jenže cesta se mění v šotolinu a začíná
to stoupání být opravdu horské. Zvedá se mi přední kolo. Hledím do GPSky
(mobilu) a říkám: "Ty vole, to je ještě tolik serpentin a s takovým
stoupáním.". Sesedám z kola a začínám tlačit. Místo pro stan opět nikde.
Klasika z jedné strany skála z druhé propast. Tlačím, protože už
nejím, žádné sladké sračky, bo jsem se těšil na pořádné jídlo, dochází mi
power. Navíc to musím tlačit v takové velmi nepohodlné poloze páteře,
protože těsně vedle kola to nejde díky nákladu. Hrubne mi slovník a už toho
tlačení mám plnou prdel. Občas mě ta váha kola stáhne, to mě rozžhaví ještě
více. Dělám zastávky, abych se napil. Snad po tři čtvrthodině opravdu dosáhnu
vrcholu. Nacházím slušný flek a zastavuji, je mi úplně jedno jestli to někomu
postavím do cesty. Ale divil bych se, kdyby se tam někdo objevil. Ten závěr byl
fakt hardcore, ale bylo to hlavně o hlavě. Je pátek dvě hodiny po půlnoci. Jsem
nyní ve výšce 1300 m, na 303. km a celkově na 667. km, asi 30 km před cílem. Ale
jsem rád, že po 31 hodinách jsem se výrazně posunul k cíli. Nejvíce se
těším, jak se nadlábnu a taky jak se zítra potkám s cílovou skupinou,
protože teď už vůbec nepochybuji, že cíle bude dosaženo relativně včas.
Jím nedovařenou rýži, hlad byl
silnější. Bez problému usnu, v noci mě probudí šutr, který mě tlačí a zima,
ale jsem líny se oblíknout a mám pocit, že někdo je semnou ve stanu. Nevím,
jestli na mě mluví nebo co tam dělá, ale asi mi už hrabe. Ráno si to nějak
neumím vysvětlit, co to v noci bylo. Spal jsem luxusních 5 hodin. Rýže,
kterou jsem v noci jedl, je fakt tvrdá, tak ji vyhazuji. Píšu Mirovi, kde
jsem a kdy se asi přiblížím.
Balím
a v 10 vyjíždím, je
slunečný
den,
o kousek dál jsou již první
krásné
výhledy.
500 m od mého noclehu, je studánka i s nádrží. Tak jdu dohnat
zanedbanou hygienu. Užívám si to a pomalu se posouvám k cíli. Ještě jedna
fotka
na
hranici
a už jsem ve
Francii.
Opět můžu sáhnout do Eurových rezerv a shánět marně makovec.
Aaa, první kontakt se závodem,
reklamní
plakát
a pak už běžci. V pátek se běžel Ultra sky maraton. Užívám si
to, nikam nespěchám, ale těším se na Deni, Miru a další. Potkávám jakousi
bránu z lešení
přes cestu. V neděli už mám jasno, že je to přelez pro páteční Denin závod
Sky maraton. Přijíždím do Argentiere, kde by dle Miry měli všichni být a
fandit. Na parkovišti nalézám auto se značkou OP, vydávám se po směru zvuku
fandících diváků. Na chvíli se stanu středem pozornosti a dokonce i menšího potlesku,
tak raději hned mizím. Dle instrukcí do místa fandění naších barev. A je to tu.
Všechny rád vidím, Deni, Ivon, Mira a rodiče. Jsem happy. Emoce neprojevuji
jako vždy, ale uvnitř to jede. Nejsem rád, že první slova nejsou uvítací, ale
čekal jsem to, že to začne tímto: Kde máš přilbu? Oni ji fakt nemá! Ty ji fakt
nemáš jo?! To mě rychle zchladí. Ale co, každý v životě máme své důležité
věci a to je třeba respektovat! Pak už si užívám závodu, fandění a českých
barev a věcí, které se běžně nezažívají. Mimo jiné konečně poznávám osobně Sama
Straku.
