VZS OSTRAVA!!! - Běžecký oddíl Vodní záchranné služby Českého červeného kříže Ostrava

A už to zase jede, už to zase nabralo švunk, Lysacup, závod, kdy se ženy radují, že nemají muže doma, bo je neprudí nějakýma formulema v neděli, kdy si nehrají s dětma a neučí je blbosti, kdy nevysávají, bo stejně udělají větší bugr než byl, u bab je to obdobné, už tady je zase ten cirkus, ten kolotoč řetízkáč, z kerého se vám motá šiša, kerý končí závěrečnou u Freuda, z keré se vám ešče více motá šiša, první etapa tradičně z pod můstku ve Frenu do gury na Javorník, kde je nová rozhledna, fajna a krasna, naše předzávodní domluva opět mailová smršť vtipná jak byk, nikdo se v tym nevyzná, ale jo nakonec zme přijeli všeci kdo mohl chtěl a měl chuť, já jsem se svezl s Djangem a protože to Jaryn cele zkombinoval jak kombiné no né, tak zme ho a Orly ještě pobrali u nádraží ve Svinově, to vám byla fajna cesta, bo jak začli dřystat Jaryn a Orel, kerého neuč létat a k temu ještě aj občasně i ta paní Orlová, tak já jsem si už ani nedřystnul , a taky je to trochu fajne, že ten Orel má větší břuch než vtipný Berdych a i než ja, tak zas je dobře se smjat někomu jinému, pani Orlikovu aj pani Sabinu zme do oddila přijali po tym našim Memorialu, bo tak fajně se vypořadaly s Jägrem a podlehly Volání divočiny, že mame zase další baby na bednu, no dočkajme času, na místě hafo barevných běhen, dobři lidi i ty naše baby i Hudy, soused Luďa už pod rozhlednu si chystal krabičku, abyzme se tam mohli všeci odpipnut a on to hned těma krabičkami a systemama mohl na web hodit a my abyzme mohli hned na ten web čumět a chytři byt, někteři z nas včera Hornicku desitku valili, tak furt o bolesti noh mluvili, ale jo, však výkony tam dobře zrobili, rozdal jsem nové fajne oranžovošedé bundičky i ostatnim se líbily i někteří říkali, že to pěkní lidi jsou v těch bundičkách a skromný introvert Stoša pravil tak jest, a start, jak když to vrabců střelí, zas to mydlí a letí do gury, proklaté nenáviděné, opěvované schody do nebe či do pekla a abyzme si je dobře a nafurt zapamatovali, tak dvakrát a po schodech serpentyny a zakruty a zas jak vždycky jednoho předběhneš druhy tě dožene, já natěšený na ten Lysacup nastartovaný jak Sojuz, však snad i ty plameny ze mě šlehaly kajsi zezadu, a už je tu sused Luďa s krabičku, co tak rad vidím, sice mám fialovo před očima, ale ten flek oranžový vidím, tak tam ten čip 91 mlasknu, to zas tak fajně pipne a zas sem spokojeny, jak když našu kočku drbete po kebuli a ona vrní a hlavně slintá strašlivě, prý je to normální, tak nevim, kde byzme došli, kdyby všeci tak slintali, kdyby se jim něco líbilo, ale místo 98., já slintám, jak ta naše kočka, jak sem spokojeny, a za mnou také esa jak Ivon, Jaryn, Ruda, Berďa, Fido, šak málem i tu Deni sem dostihnul, furt sem ji na ten hřbet s tím záchranným kruhem čučel, jak kdyby mě ten pohled měl zachránit, no a v předku střelba neskutečná, Poky, Wiatr a Stoša nás vytáhli na 3. místo v týmach, to je fajne, to se hodi, fajni jste a dobří!!, snad to aj přečtete bo pišu to tak, jak pivo teče a řeči se mluvi, tak mi to aj tak píše, aby náš Jaryn to aji přečital, bo správně česky kdyby to bylo, on by si nic nepřečital, tak dik, a zas za tyden! A přišpendli tu, Jarynku, i jakusik tu naši fotku. A už „Kurde přydejte!“

Váš střelhbitý Koudy
P.S. tak nevím, bo jsem teď eště na to čučel a už jsem na 84. místě, soused umí divy! Tak zas slintám!
- no a už sem 99.

Hornická 10

Fantazie!!! Hornickou desítku miluji. Každá moje účast vždy znamenala osobák. A letos? Padla! Zlomil jsem ji! Pokořil! Mluvím o pro mě bájné, mytické hranici 40 minut. Bolelo to, skřípalo, dech jsem ztratil na 6.km, do poslední chvíle jsem netušil jestli to stihnu. Ale jo! Sms zpráva mi oznámila cílový čas 39:59. Moje hodinky mi tvrdily, že jsem běžel ještě o další 4s rychleji. A to jsem byl z VZS až třetí. Prostě naši borci se neztratili. Poky se dokonce dostal na podium (v kategorii), ale znáte toho skromného muže - představa podia před tolika lidmi ho natolik vyděsila, že odjel předčasně. Fantastický výkon podal Dan, který v osobáku doběhl 4 místa přede mnou. I další běželi skvěle. Osobáky padaly, nálada výborná, fantastický den.
Takže to dopadlo takto:
vítěz Pechnikov Ruslan     30:49
49. Poky        36:43 (4. místo v kategorii)
119. Dan        39:47 (46.)
123. Martin        39:59 (17.)
268. Django        44:05 (92.)
392. Berďa        47:31 (48.)
458. Sabina        49:12 (35.)
539. Eva         52:07 (31.)
631. Nikola        57:04 (44.)
645. Petra        58:12 (46.)
714. Katka Kociánová    1:08:45 (61.)

Celkem doběhlo 717 běžců - a byl to mazec!
Zítra budu na LC jen vyklusávat - na víc to nebude, ale stálo to za to. Bobici díky za držení palců.

5BV a Lucka

Jelikož by byla velká škoda, kdyby článek níže, nespatřil světlo světa internetu a jen putoval po své původní cestě ve wordu po emailu, tak je zde. Lucka (moje exparťačka z B7) jako autorka, občas nebo spíše výjimečně, laškuje s naším týmem, a proto musím…, bude jistě výrazně protestovat, jak ji znám, ale za to mi to stojí :-))). - J;-)

_________________

Pátek 11. října. V půl 8 večer čekám na zastávce. První chyba a špatná domluva. Radek je na úplně jiné než má být, nebo než mám být já? Po telefonování, rušíme komunikační bloky a scházíme se o 20 minut později, jak to mohli lidé dřív řešit bez telefonu?? Nechápu, fakt ne…

Sedím v autě a poslouchám, jak to loni šel s parťákem za 20 hodin, že to byla pohoda atd. No...no...nevím no :-)

Před 21. hodinou přijíždíme do Rožnova – sportovní haly, registrujeme se. Ty vogo!! Jméno týmu MRKVIČKY!! To mě dostalo, jako milovník mrkve, to sedí, je to triumf a sranda pro ty, co si myslí, že se živím opravdu jen mrkví!! Ale když já tak ráda rozdávám radost, a když může posloužit má osoba…..:-)

Číslo 173. Je perfektní, samé liché a ještě trojka, nepřikládám číslům nějaké významy, horoskopy a jiné šarlatánství na to mě neužije, ale těší mě to, hlavně kvůli té trojce. K registraci dostáváme tričko a lístek na guláš, fuj, to nedám, dát si před takovým vypětím guláš, tak běhám cross: les, lesní cesta, les, lesní cesta, i když poučena z půlmaratonu v Olomouci, toaleťák mám, pokoušet ale rozhodně nebudu, svůj lístek dávám taťkovi od Radka. Zatím co jsou na guláši, jdu volat mamce. Samozřejmě, že mě nepochválí a znova dokola spustí, jak nemám rozum, a proč to dělám, a že ona nebude moct spát, uklidňuju ji, že to je větší pohoda než sedma a pršet rozhodně nebude! Jako rosnička opravdu nejsem a ani bych se jí neuživila.

Po registraci čekáme na instrukce k závodu, mluví člověk, co to založil, je to křesťan, ke všemu znovuzrozený :-) jako já, Radek a kdoví ještě kolik takových bláznu tady je. Mám z toho radost. Proslov zakončuje modlitbou k Ježíši a my nahlas s Radkem říkáme Amen!! Je 20 minut do startu, pořád vyhlížím, kdy budeme odcházet někam do koridoru, tak jak jsem zvyklá z ostatních závodů, kde se zařadíme a budeme v nervech čekat větší stres, až zazní 10…9…8…, jenže právě zjišťuju, že nic takového nás nečeká!!! Radek říká, že se startuje z haly, jak kdo chce, je to startovní pohoda, navíc ještě nevíme první vrchol, ten zasvítí prý na té obří obrazovce. Super, změna, takhle to neznám. Volá mi parťák ze sedmy, dává mi vítané instrukce, samozřejmě ať to nepřepálím, ale jen blbec se nepoučí z vlastních chyb, tak si na to budu dávat fakt majzla.

Pět minut do startu, Radek se tlačí dopředu. Jakmile se odstartuje, musí pod UV světlem, které tam je, vybrat naši obálku 173 s kartami, na kterých nám budou značkovat vrcholy, kterých jsme dosáhli. Je tam taky Libor Uher, ten co pořádá sedmu, představ si co se mu stalo, vzal si špatnou obálku, ve spěchu to podcenil a na prvním vrcholu ho diskvalifikovali. Tak tomu říkám smůla, jestli to běžel jen tak, nebo se na to vykašlal nevím, ale zjistím si to.

První vrchol (teda nultý!!, poprvé mají nultý vrchol, takže místo 5 jich je 6…no coment), je Vsacká Tanečnice. Radek hledá obálku a já s jeho taťkou nejlepší trasu na Pustevny k Tanečnici, ještěže nás slyší jedna slečna, která stojí hned vedle, není to na Pustevnách, jak si oba myslíme, ale kousek od Rožnova asi 18km!!! Tak to bychom to těžce zadrbali hned od startu, ale víme to a jdeme na to s jistotou dát tomu max.!

Vybíháme, zase jako i já na sedmě, všechny předbíháme, něco je ale špatně, vnitřně vnímám, že tempo co nasadil Radek je hodně vysoké, moje citlivost získaná dlouhodobým tréninkem na páse říká, že je to rychlostní průměr 10-11km v hodině, na to, že je to do kopce a ještě začátek, uf…říkám mu, ať zpomalí, ač nerad zpomaluje, opravdu mám hrůzu z toho, abych nezažila něco podobného, jako na sedmě, to ještě netuším, že zažiju něco horšího, a hlavně, chci to dokončit!!

Na druhém kilometru si říkám, že jsem si úplně zbytečně brala zateplené kalhoty, ale zima, která byla předešlé dny, mně nic jiného do hlavy nevsugerovala, začínám toho litovat. Ještěže jsem si nevzala třetí vrstvu na tělo, běžím jen v termo tričku a bundě, vše perfektně naimpregnované, což si myslím do doby, než se na čtvrtém kilometru spustí liják a lije a lije a lije... Nic, běžíme! Pořád Radka zpomaluju, evidentně ho to štve, ale já věřím tomu, že dojde na má slova a on to ocení. Když vbíháme do lesa, je liják silnější a hlavně se dělá bahno, ale nejsme z cukru.

Po půl hodině ani jeden nevidíme značku. Předběhli jsme všechny, co se dali a ztratili prozřetelnost. Co teď. Radek vytahuje mapu, kterou nemá ve folii, error, za chvíli je z ní dobře vlhčený papír, tak akorát na….Vracet zpět na značku by byla ztráta ještě větší, riskujeme to, podle mapy bychom měli,když půjdeme stále po té cestě, narazit na žlutou. Běžíme, trochu zoufalství se projevuje, ztratit se hned na startu, před nultým vrcholem nepřidá.

Jo! Je tam mrška žlutá, za chvíli potkáváme spoluzávodníky, což je průšvih, protože jsou to lidi, co jsme předběhli na začátku, naše ztráta je dost velká, možná 7-8km, na čase je to znát, nic, nenechám se tím rozhodit, myslím na to, jak si mi řekl, že jsem tam jen jako doprovod, je mi fajn, žádný tlak a navíc, všechno jednou skončí i tenhle závod.

Pořád prší a je to hodně nepříjemné, kalhoty mi to stahuje dolů, mám je úplně durch mokré, kalužím se snažím vyhýbat. Jupíííí, nultý vrchol, tlačenice u stánku, všichni chtějí co nejdříve znát první oficiální bod a hlavně označkovat kartu. Čekám, až to Radek vyřídí a díváme se na trasu směr Lukavice. Hodně rychle chladnu, během minuty mi je fakt zima, pořád lije, pokud takhle bude pršet celou noc, je mi jasné, že to bude hlavně o hlavě, ne výkonu. Vůbec si to nedovedu představit, proudy vody mi tečou úplně všude, někteří mají pláštěnky, tohle mě fakt nenapadlo, brát si na závod pláštěnku a největší perla!! Představ si, že přímo kolem mě probíhá člověk s deštníkem!!! To mě dostalo, musela jsem se začít smát a fakt nahlas!!!

Smích mě ale pomalu přechází, bahno klouže, do toho šutry, vysekat se na začátku to nechci, a hlavně, začínám si uvědomovat své spodní prádlo. Ano, moje postava se za rok zase trochu změnila a počítat s tím, že spodní kalhotky, které jsem na výšlapy a treky brala loni úplně automaticky, jsou sice jen kousek větší, než by měly být, ale nedrží tam, kde by měly držet, prostě mám je všude jinde, než na …… a zadku. Snažím se to nevnímat, ale hlavou mi letí myšlenky, co budu dělat, když budu mít zadek i …. rozedřenou, kvůli jedněm zasraným kalhotkám?? Na to nemám nervy, letím do lesa a jsou dole. Brát je s sebou? Zbytečná zátěž, házím je někam daleko za smrčky. :-) Stejně mi nejsou, tak co!! Docela úleva, ale kalhoty taky nejsou šité tak, aby mohly být bez spodního prádla jsem konečně v klidu, aspoň s tím to.

Probíháme Hutisko-Solanec, kolem chaty Čarták, tam jsem byla s dětmi ze ZŠ na lyžáku, skvělý čas. Vzpomínky proudí, je mi po dětech smutno. Mezitím přestává pršet a běží se nám dobře, i když pořád Radka krotím, až je mi z toho trapně, že jsem já ta brzda, ale říkám si, přece nemám získanou moudrost jen tak!! Byla by hloupost nepoučit se, ať si myslí, co chce, určitě to musí na závěr ocenit, to mě uklidňuje, ještě nejsme ani ve třetině.

Hraniční přechod Bumbálka další liják. Běžíme po asfaltu, je nás pohromadě docela dost a představ si, že přímo před sebou mám týpka, co má kraťasy kratší než já ty křiklavé, pak nízké boty, jakoby lezecké a tričko s krátkým rukávem, v té zimě úplný exot!! Škoda, že nevím, jestli to zvládl do konce.

Znova zabíháme do lesa. Trochu chaos se značkou, ale máme ji. Obří kaluže všude, už nemá smysl se jim vyhýbat, párkrát zahučím po kotníky. Masakr, nekonečné, nahoru, dolů, tma, mlha, na chvíli přestane pršet a zase lije, záběr na psychiku, ale snažím se to neuvědomovat, nemyslet na to.

Je 5:20 ráno a máme první vrchol!! Dávám si corny, banán, pořád prší, na pauzu není čas, rychle se díváme do mapy, mobilní mapa nefunguje, když je na ní mokro. Vrchol číslo 2 je Smrkovina, kousek pod Lysou horou, tahle trasa je shodná s loňskou, Radek ví kam, tak vybíháme. Je zrovna tak pitomý čas, těsně před svítáním, zhruba o kolo 7 hodiny usínám. Opravdu, několik mikro spánků za sebou. Probouzí mě až svítání, hurááá, čelovka jde dolů, a taky přichází sms od jednoho klienta, jestli prý vím, že kdo zdolá tento závod, bude nesmrtelný, a jelikož mám jistě zaslíbený věčný život v Kristu Ježíši, tak mu odpovídám, že já rozhodně budu žít navěky!!

Je čas na ranní kafe, ale protože ho nemám, dám si povzbuzovák - šlehu od Nutrendu. Pitomci, pořád vymýšlejí nějaké zlepšováky, otevřít to v pohodě, znamená popření mých blonďatých vlasů. Skvělé, má to krásnou růžovou barvu, šikovným otevřením se mi objevila všude. Na rukou, kalhotách, snad zůstalo trochu i na rtech, abych byla pěkná běžkyně :-)

Jsme na Bílé. Srovnávám si v hlavě oba závody a výsledkem je, že sedma ubíhala určitě rychleji, protože přeběhy tady mezi jednotlivými kontrolami jsou opravdu nekonečné.

Rozcestník s názvem Smrkovec, no jo, ale kontrola nikde. To je jako co?? Kde ji máme hledat? Jdeme na nejbližší kopeček…nic …dál po značce, kontrola pořád nic. Už to nevydržím a zeptám se soupeřů. To by mě nenapadlo, je o kilometr dál, schovaná v lesíku. Proč ne?!

Čas 8:51 vytahujeme housku, energy tyčky, Radek karty na označkování a další vrchol Čertův Mlýn!!! No to mě poser, ty vole, je to přes půl mapy!! První moje myšlenka je, že se musí jít přes Smrk!!! Jsem mrtvá!!! Asi patnáct minut trávíme špekulováním nad trasou, kluk co je na kontrole nám radí, žlutou, ale ne, půjdeme si po svém. Trasa Švarná Hanka, dolů k přehradě, Ostravice, Smrček, Čeladná, nahoru na Kněhyni a Čertův Mlýn.

Pod Švarnou Hankou mám bolest v trapézech a bedrech, čili ledvinách už opravdu nesnesitelnou, právě mi došla do mozku. Je čas na růžovou tabletku, ještěže nemám sklon k závislostem,uplně mě to zfičelo :-) od teď už bych každé ráno vstávala s růžovkou. Byla to jízda. Bavili jsme se o soukromých záležitostech, partnerech, přesně řečeno spíš mých minulých a jednoho současného :-), Radek je v tomhle panic, doslova. Nejvíc nás však dostala sms zase od toho klienta, který přesně v tom nejživějším hovoru napsal: nekecej a makej+smajlík. Máme dost, brufen, tahle sms a smích nám drží až na Ostravici pod Smrček. V Ostravici pádím rychle do obchodu koupit si vodu, Radek oblepuje puchýře, nemám žádné, díky Bohu ani odřenou kundičku, jak bych tam lepila náplasti to fakt nevím.

Ze Smrčku na Čeladnou a tam už to znám, zase shodná trasa se sedmou, tentokrát nejdeme celé serpentiny na Kněhyni, proč, nemáme přece určenou trasu, ale krátíme to příkře nahoru jakýmsi korytem, trochu masakr, ale vyplácí se protože…

V čase 14:11 hodin jsme na třetím vrcholu a máme maximální povzbuzení!!! Celkově jsme na osmnáctém místě a já, jako žena, na třetím!! Málem se podělám radostí, fakt, ty jo to je vzpruha, ani mě nevykolejilo, že čtvrtý kopec je Javorník (teď kecám, trošku ano, v paměti ze sedmy ho mám pořád) Ale radost a příjemné napětí, že musíme fakt valit, protože já o tohle pořadí prostě nechci přijít a představa, že mě předběhne nějaká, jakási běhna či co, která by měla být lepší než já, no neexistuje!!! Rozešlu hromadou sms o našem pořadí svému fanklubu, ani na chvíli neodpočíváme a jedeme dáááál!

Pustevny kousek. Radek to chtěl brát přes Tanečnici. Už byl opravdu trochu unavený, uteklo mu, že můžeme rovnou na ně a ne přes kopeček. Radegast…Radhošť…připadáme si jak exoti…máme hůlky, boty od bahna…mezi těmi „horaly“ v riflích, košilích, polobotkách s vyvoňanými slečnami opravdu pozornosti neujdeme. Se jen tak zběžně Radka ptám, jak vypadám, jestli jsem vizáží v obličeji (ano drahý, pouze vizáží v obličeji, protože prsa jsem nechala na Smrkovci) stále žena. Pobaví ho to a v tomhle duchu vtipkování seběhneme přes Pindulu pod Javorník.

A hle, co nás tam nečeká za překvapení! Z opačné strany přichází pár, který byl stále před námi. Druhá slečna v pořadí!! Výzva jak cyp!! A jedem!! Snažím se makat víc, ale už nejde, navíc si všimnu, že parťák ji má na gumě, jejich tempo je vražedné. Hlavou mi proletí myšlenka, kde vzala tu fyzičku? Musím se ji v cíli zeptat, to že ji tam už nepotkám, ještě nevím. Je malá, podsaditá, ale pravda, nohy má jak závodní kůň, takže naběháno do kopců mít asi bude. Tohle je další zkušenost, kdy se mi potvrzuje, že hodnotit sportovní výkonnost podle typu postavy se nevyplácí, přitom to je první věc, na kterou se snad každý, i trenér, dívá. Běžci do kopců jsou hubení a hodně šlachovití, v žádném případě mé typy, ale holky pravý opak. Zajímavé a dobré vědět. Doprdele tak co tady dělám?! Jojo takové myšlenky mám teď v hlavě.

Javorník je porod a ze vzpomínek za měsíc nevymizel, tam to byl poslední 8. kopec, beskydská sedma měla osm kopců, tak jak pětka má 6, to neumí sakra počítat, nebo co!!! Radek mi ukazuje výhled vpravo, špička rozhledny a červená střecha…Ne!! Nevěřím, to je úplně jiný kopec, to není vrchol Javorníku, vždyť je to ještě tak daleko a na rozcestníku bylo jen 1,5km, prostě to je jiný kopec a my jdeme taky jinam a hlavně už jen kousek!! A dost!! Startuju hodně zoufalé tempo. Pod vrcholem potkáváme rodinku, taťka se nás ptá, jak se cítíme, co trasa, spali jsme? Tak mu jen tak zběžně popisujeme náš, už malinko, tragický stav. Ptám se na poslední vrchol, málem nám ho prozradí, ale Radek, sakra, nechce to vědět, ale prý teď oproti tomu, co máme za sebou, je to pohoda! Povzbuzeni a motivováni jdeme, seč nám síly stačí. O pár set metrů dál potkáváme dostihovou holku na provázku, který teď nemá :-), jasně že z kopce, na co, a ti mají zase opačný názor: ani tam nechoďte! Věta, která nás z pozitivní nálady dostane dolů. Uvědomuju si, jak je psychika neuvěřitelně ošidná, a taky myšlení, pocity tolik závislé na okolnostech. Nebudu se tomu poddávat, když už jsem došla tak daleko, ten zbytek prostě dám!!! I kdyby nás hnali zpátky na Pustevny, nebo na Lysou, zoufale šílená představa, ale..fuj..nemysli a makej!

Přiznávám, opravdu je to ta rozhledna a fakt střecha té chaty. Čas 16:35 jsme na vrcholu Javorníku. Klasika: kartičky, něco sníme, závidím klukům tu uvolněnou atmosféru s vínem, i když krabicovým, v hlavě mám vanu, nebo sprchu, pěnu do koupele, postel…uuuž za chvilku!!!!

Další vrchol je Oprchlice – neznáme - naše pořadí je 17! Ty jo, někomu jsme utekli, paráda! Otočím se a doprčic! No dobře, ne doprčic, ale už dopiče - trochu jsem zhrubla v těch myšlenkách. Další tým, ženská tam naštěstí není, to mě uklidní, ale přece jen, nemusíme být zase na 18. místě, popoháním Radka, zobneme další brufen a běžíme na poslední vrchol. Podle propočtů i s cílovou stanicí to máme už jen zhruba 30kilometrů. A to mě povzbudí. Sbíháme několik set výškových metrů, jinak se držíme pořád na hřebenu. V jedné fázi se otočím a kurva, jsou za námi. Co teď? Rychle vyhodnocuju situaci, Radek divočák, by hned držel s nimi, ale vnitřně cítím, že ještě nepřišel náš čas, zkrotím ho a jdeme dál svým tempem stále po červené. Únava, nepozornost a je tady chyba. V jedné situaci nemůžeme najít značku. Když ji najdeme, směřuje směrem do kopce.

Zase stoupáme a za námi, se mi zdá, že vidím další dvojici. A nejhorší, že tam asi bude ženská!! (ne není, mám vidiny, ale to zjišťuju až o několik dnů později podle výsledků) Tak to ne!!!! Teď nebo nikdy!! A protože s Radkem věříme tomu, komu věříme, velkému Bohu, rozhoduji to risknout a vybíháme právě teď. Radek se na mě vyděšeně podívá, už fakt trochu ztrácí, celou tu dobu šel za mnou tak 20 metrů. Neodpustím si poznámku, kde bychom asi teď byli, kdybychom to hnali od začátku? Jsem ráda, že došlo na má slova. Přiznává, že mám pravdu. Běžíme tak jako nikdy v tomto závodě, každý kopeček, každý náročný seběh, bez čelovky, sice už je tma, nemám žádné obavy z vyvrtnutého kotníku, bez přehlédnutí značky, prostě naprostá důvěra Bohu a dokonce předbíháme další dvě dvojice!! Škoda, že je tma, vidět jejich výrazy bych chtěla. Sama to nechápu, jsem jak v Jiříkově vidění, nic mě nebolí, nic necítím, nejsem unavená, je mi líp, než když jsem vybíhala!! Jupí, poslední kontrola, čas 19:10, rychlost taková, že za 2 hodiny jsme k žádnému vrcholu ještě nedorazili. Kromě nás tam jsou ještě dvě dvojice, samozřejmě nechybí dostihová holka, a já se rozhodla, prostě ji při sestupu dám!! Prosíme o vodu, aspoň o trochu. Je znát, že po cestě nebyla žádná občerstvovací stanice, tohle ten závod postrádal, přitom startovné bylo stejné, nevím, asi je organizačně náročnější než sedma, takže na tohle finančně nevyšlo.

Díváme se do mapy, jsem pozitivně nervózní, chci tu holku dát!! Soutěžák se nezapře. Když to seběhneme mimo značku, máme to jen dvanáct kilometrů do cíle!!! Wow!!! Jen dvanáct, no to je síla, jdeme na to, Radek balí mapu, a protože vyrážíme stejně, jak jedna dvojice Pražáků, neplánovaně se k nim přidáme a to je začátek konce.

V tu chvíli jsme jakoby přestali důvěřovat našemu Bohu, že nám dal moudrost najít si cestu a jdeme společně. Ano jdeme. Chci běžet, ale je vidět, že Radek na to nemá takovou víru a sílu jako já, že to odběhneme až do konce, proto jdeme a mluvíme s nimi o blbostech, a pak dokonce i hovory o Bohu. Ptají se, jak se známe, proč jdeme spolu, když řeknu, že z církve, vyvolá to dost otázek. Zhruba po hodině nekonečné asfaltky si uvědomíme, že Rožnov bude pravděpodobně úplně na jiné straně. My jdeme místo z kopce do kopce, všechny ty hovory nám jen odváděly pozornost a vnímám, že už je pozdě. Radek otvírá mapu, padne na něj stres, že taťka si z něj zase bude dělat srandu, za ztrátu, jeden z těch Pražáků je sprostý, nervy pracují. Já jsem v klidu, ale jen na venek, umím se ovládat, ale …už počítám.

Jdeme hodinu, asi necelou, mimo značku, to znamená zhruba 5-6 kilometrů zacházka. Nemám vodu, nemám ani tyčinku, začíná mi být slabo od hladu, bolí mě dost noha, nevím, kdy začala poprvé, brufen je zázrak, ale teď bolí. Taky nemám světlo a hlavně, co když se dostanu do stejného stavu jako na sedmě? Nenenenenenenene!!! Sakra…žaludek…co teď? Navrhuju najít přímou cestu bučinou dolů a jít směrem tam, kam si myslíme, že je Rožnov, vracet stejnou cestou je strašně zdlouhavé.

Jo holka se v takové situaci neposlouchá dobře, že kluci. Neřeknu to nahlas, ale jen si to myslím, úcta k mužskému pohlaví mi to nedovolí říct. Takže jeden z těch Pražáků po 5 minutách uvažování nad mapou říká úplně tu samou myšlenku jako já. Nepřekvapuje mě to. Ale co, hlavně že jdeme. Po 3 kilometrech sestupujeme do bučiny. Nemám čelovku. Snažím se upoutat pozornost, aby šel někdo aspoň vedle mě, ale Radek jediné co na mě volá, jestli nemůžu jít rychleji. Kurva!! Kdybych mohla tak jdu, copak taky už nechci být v cíli? Ovládám se a s klidem mu říkám, že dělám, co můžu. To už se mi žaludek obrací a hlava točí dokolečka dokola. Jdeme kolem potoka, říkám mu, ať nabere vodu, má pet lahev, celou dobu musel zastavovat na pití, protože camel-bag používat neumí. Taky to byla ztráta, ale teď to bylo fajn a ocenila jsem to. Do vaku by se nabírala voda špatně.

Hodina v lese. Žaludek, noha, záda, slabost, hlava. Připadám si jak cedník, všechna víra, z nadpřirozené síly, ze mě vyprchala a přitom stačilo jen zavolat a mám sílu zpět, ale víru blokuje nevíra. Hlavně dojít. Hlavně dojít. To je jediné, na co ji teď mám. Málo, měla bych chtít víc, ale nejsem schopná. Radek na mě moc nečeká, zakopávám o větve, jo bez světla fakt nevidím, kroutí se mi všechny vnitřnosti, doprdele co mám z tou nohou? Vždyť jsem si ji nikde nevymkla, ale jdu, musím, musím!!!

Asfalt a světla a vesnice!! To musí být Zašová. Radek mi to potvrzuje, když ho doženu. On spíš čeká a jsou tam i ti Pražáci, slyším se, jak říkám, díky že jste počkali. Ale my jsme nečekali na tebe. Upřímnost se cení. Točí se mi hlava jako prase. Ještě 11kilometrů po asfaltu, podél cesty. Kurva!! To nedám. Nemůžu na tu nohu, točí se mi v hlavě víc a víc, žaludek nedrží…Lucino!!! si trapná, nefňukej a zaber, jinak si zklamala, takže dělej nejsi v tom sama, Radek chce taky dojít, takže musíš, prostě žádné vzdávání, jinak si podepisuješ ortel smrti a duševně si umřela, protože Lucie Zahradníková se prostě nevzdává!!! Nikdy!!! Kolik tak jdeme rychlostí? Tipuju asi 4km v hodině…upss to máme tak na 3 hodiny!!! Ale já fakt rychleji nemůžu Radku, který zase začíná s tím, ať zrychlím, jenže moje tělo už vypovědělo a víra vykapala. Jdu, co to jde. Procházíme Zašovou a vcházíme na rychlostní komunikaci. Zavírám oči, nejde je mít otevřené, strašně mě pálí. Když je otevřu, nestačím se divit, proč proti mně jede ten kamion…hm, ani se neleknu, jen se řadím zpět ke kraji. Radek je v klidu, nějak mu to nevadí, že trochu kličkuju a auta občas troubí, ale mám ochranu a zbytek víry, že prostě dojdu!!! Noha bolí jak prase, mega prase!! Díky patří, že mám aspoň ty hůlky, jsem jak mrzák, jak voják z války, ta představa mě na chvíli pobaví. Jen už 8 kilometrů a stále stejný scénář. Cesta, kravál z aut, občas světla naproti mně.

Hele! Zrovna otevřu oči a cedule Rožnov!! Ty jo a mokrá cesta, pršelo, že bych to zaspala? Teď už to máme opravdu jen kousek. Radek má celkem dlouho depku, je to až na konci Rožnova, ale zdá se mu to nějak dlouho. Mně už je to jedno, je půl 12, do 12 jsme tam a fakt!!! Dokonce máme tři minuty k dobru!!!

Jsem vyšťavená jako citron, bolavá, smradlavá, ale finiši!!!! Zklamání, že to takhle dopadlo hned tak neodezní….

THE END

Porubský čtvrtmaraton

Dnes stejně jako přesně před 95 lety bylo krásné slunečné počasí. K tomu dnešní 28. říjen přidal chvílemi i silnější vítr. Jestli i to bylo stejné jako před 95 lety si ale již nepamatuji. :-D Co si ale pamatuji je, že se mi ráno nechtělo vstávat, ale nakonec jsem se vykopal ven a rozhodl se oslavit 95. výročí vzniku Československa účastí na Porubském čtvrtmaratonu. Za VZS se ke mně přidaly i dvě krásné běžkyně Sabča s Evou a na trati nám navíc fandil Dan a Elenka. V Porubě jsme nebyli zdaleka sami. 13. ročník čtvrtmaratonu byl ozdoben rekordní účastí 275 běžkyň a běžců a k tomu navíc fandilo množství diváků. Běh jsme si krásně užili a všichni tři dokončili v tomto pořadí:

    103. Berďa (48:53)
    174. Sabča (54:08)
    204. Eva (57:37)

Výsledky

Fotky od Otty Seitla

Hodinovka

Po velmi dlouhé době se mi naskytla příležitost zaběhnout si opět nějakou hodinovku na dráze. Jednalo se o Porubskou hodinovku, která se konala na stadionu SSK Vítkovice dne 15.10.2013. Start byl v 17:00 a tudíž se to dalo krásně stihnout po práci. Původně měla běžet i Deni, ale nakonec si to rozmyslela, což byla samozřejmě škoda. Závod se konal tři dny po Majklově Memoriálu a nedalo se tedy předpokládat, že by někdo z VZS se mnou do toho šel. Pro mne byl hlavní důvod přepsat tři roky starý osobáček 13,7km a to rovnou na nějakých 15km a také si pořádně zatrénovat.
Na stadiónu se nás sešlo 25 běžců a běžkyň. Počasí bylo spíše chladné, sluníčko se hodně rychle schovalo ještě před startem, ale i tak jsem byl rozhodnutý běžet v tílku. Atmosféra byla pohodová, vůbec o nic totiž nešlo a každý si chtěl zaběhnout to své. Prostě takový hodně ostrý trénink. Odstartovali jsme půl minutku po páté, na velké světelné tabuli jsem alespoň přibližně mohl kontrolovat časomíru. Hned v prvním kole jsem si rozběhl slušné tempíčko, abych se zahřál. Půl kola jsme byli schovaní za novou tribunou a půl kola jsme běželi v protivětru. Dalo se to však vydržet. Nechal jsem si odjet vláček asi sedmi borců, jejichž rychlost mi připadala mírně zběsilá. Brzy jsem měl před sebou volný prostor a mohl rozjet svou taktiku. Odpočítal jsem si vždy jen pět kol, které jsem se snažil dávat kolem osmi minut. Trošku náročné bylo obíhat některé borce, ale byli taky kolegové kteří cestu uvolnili. Prvních třicet minut probíhalo naprosto v pohodě. Měl jsem pocit, že držím stabilní tempo. Osmý kilometr jsem končil něco po 31. minutě, takže jsem se nemusel stresovat, že by šlo běžet i skoro 16km. Desátý km jsem měl za cca 39:15. Stále všechno podle plánu na jistotu, hlavně vydržet poslední pětku. Na čtrnáctém km již byla cítit únava, ale pořád jistota, že to vyjde a také se po celém těle rozlévaly finišerské endorfíny. Bohužel zrychlit se již moc nedalo, tak jsem aspoň zrychlil dechovou frekvenci a nadechoval jen pusou. Na atletickém ovále jsem ty metry jaksi odhryzával a polykal jeden za druhým, rovinka, oblouk, rovinka a oblouk a pořád dokola. Konečně přišel výstřel do poslední minuty. Tady jsem zkusil malinko zrychlit, dokončit kolo a vlítnout na poslední oblouček. Druhý výstřel byla stopka. Prudce jsem dobrzdil a hotovo, měl jsem to za sebou. Dopočítali mi 120m a 38kol, což dohromady dalo krásných 15320m. Byl jsem spokojen.
Nakonec jsem sundal obuv, využil jsem fotbalový trávníček a šel vyklusat naboso. Ovšem bylo dosti chladno, stmívalo se a chtěl jsem doklusnout až domů. Oblékl jsem bundičku a s Tomem Mrajcou z MK Seitl jsme se proběhli do Hrabůvky. Závod to byl moc fajn, docela jsem si uvědomil, jak mi dráha chyběla.

Foto

MMM Košice

Čekal jsem dlouho, jestli někdo napíše článek - a nic. Já jsem to být nemohl. Naplněn endorfiny až po okraj by můj článek příliš připomínal styl, kterým píše už někdo jiný. Ale protože taková obrovská a skvělá akce si článek zaslouží a já jsem už trošinku vychladl, tak tu to je!
   Berďa se vyznamenal vynikající organizací. Zařídil jízdenky, místenky, vybral a zajistil fajnu ubytovnu, která byla kousek od startu, prostě člověk na správném místě. Díky mu! Dokonce zorganizoval i bojovou hru "najdi si své kupé, ale napřed najdi svůj vagón". Nálada ve vlaku byla nádherná. Vždyť tento víkend byl jeden z vrcholů sezóny. Pro některé sportovní, ale pro všechny společenský. Hned vedle byli kamarádi z MK Seitl, Karviná, X-air - no paráda.
   Košice mají moc pěkné náměstí, město žije! Všude byla obrovská masa lidí, ale my jsme našli super klidný restaurant Italiano. Obsluha blesková (připomínala repreběžce po amputaci nohy), hromada jídla (vrabcům by to stačilo), ale aspoň to bylo za rozumný peníz (vyšší nominální hodnoty). Ale únava nás brzo zahnala na ubytovnu. Ani jsme si neužili pověstnou košickou "Bielu noc plnú umení". Už jsem to zažil před dvěma roky (a stačilo).
   Závodní neděle začala velkým (tradičním) zvažování co si vlastně obléct. Byla kosa jak hrom ale sluníčko už lezlo. Většina se na start postavila více, či méně zválcována nachlazením, rýmečkou, kašlíčkem, ale nakonec se běželo pěkně. Bodejť - ten závod má "duši". Spousta fandících diváků, vuvuzely, nadšené děti nabízející ručku k plácnutí, a spousta běžeckých kolegů. Moc se mi to líbilo. Do cíle jsem dobíhal v euforii z vylepšeného osobáku. Tam už čekal Honza, který opět doběhl coby
number one. Společně jsme čekali kdo a hlavně kdy se objeví. A vůbec jsme nečekali dlouho. Myslím, že dvojčata snad ani nepropotily triko. V takovém klidu a pohodě doběhly. Až ty za to pořádně vezmou, výsledný čas bude začínat dvojkou...
     Myslím, že spokojeni jsme byli (skoro) všichni. Někteří to zkusili a nevyšlo to (ale příště Stošo tu trojku dáš!), někteří si zlepšili osobáčky a nejvíc se skláním před prvomaratonci. Klobouk dolů. I Django s Niki půlmaraton zaběhli nádherně, oba Bobici se pěkně poprali s únavou z cesty,...
   No prostě jsme dobří...

Trochu statistiky (Jarek/Bob/Martin)

ORANŽOVÁ je barva naše!

V sobotu jsem se probudil do krásného podzimního rána, slunce se dralo na východě a barvilo krajinu do oranžova. Teple jsem se oblékl, hodil na sebe pár oranžových záchranářských doplňků a přisedl do auta k dalším záchranářům, kteří vyrazili na štěrkovnu u Hlučína. Dnes se koná součinnostní cvičení záchranných složek – hasičů z Hlučína a Vodní záchranné služby Ostrava. Zatímco ostatní odjeli do Košic překonávat rekordy v běhu na trať dlouhou 42 km, já, prezident klubu, konal své záchranářské povinnosti, navlékl se do suchého oranžového neoprenu a ve studených vodách štěrkovny předváděl tonoucího vorvaně. Vše dopadlo dobře, cvičení skončilo a my jsme na sebe zamávali svými oranžovými čapkami.

Protože mi byly odebrány děti na celý víkend, rozhodl jsem se nelenit a v neděli podpořit zbývající členy klubu v běhu na Pustevny (Radegast). Závod Run Hill, který pořádají organizátoři Lysacupu Hudy s mým sousedem Luďou, měl v neděli velkou premiéru. Elektronické měření časů a jejich přenášení přímo na web Lysacupu. Spoustu hodin proseděl soused Luďa u programování, spoustu času prostál u plotu čekajíce na poštovní doručovatelku, která mu měla předat čipy zkonstruované na zakázku v daleké Asii. Spoustu hodin proseděl se mnou soused Luďa v naší hospůdce v oranžové záři televizního vysílače snažíc se mi vysvětlit, jak ta jeho asijská krabička s asijskými čipy funguje. Spoustu času zkoušel soused Luďa funkčnost čipů v zimě (ledničce), v dešti (to nevím jak). Spoustu času se toto všechno snažil vysvětlit své družce Karin…

Přiskočil jsem tedy do auta k sousedům Karin a Luďovi (byly mi odebrány nejen děti, ale i auto) a vyrazili jsem do Trojanovic. Zde jsem si přebral svůj osobní čip s číslem 91, který budu používat při Lysacupu. (Večer jsem potom tento čip, Luďo, vystavil další zkoušce – vypral jsem ho spolu s funkčními věcmi v pračce). Celou dobu jsem byl přesvědčen, že nahoru půjdu procházkou s Luďou nebo Majdou. Pak přijel Ruda a pravil: poďne!? A já zaplatil Hudymu, připevnil si na zápěstí svůj novotou vonící čip a postavil se na startovní čáru. „Po startu hned jak v lize, dostal se do krize…“, však to znáte od ~~Nohavici~~ (samozřejmě od Pavla Dobeše, jak si povšimli někteří znalí - Rudánek a tchán Boďa - díky). Nehodlal jsem se však vzdát tak lehce. Srovnal jsem tempo a stále si držel na očích Rudu, za ním Pigiho a Fida. Postupně a pomaličku jsem se prokousával vpřed a ještě pod sjezdovkou jsem sejmul Fida. Na rovince na Pustevnách jsem se vzpružil, před očima oranžovo a stáhl jsem náskok Pigiho a Rudy. Těsně před cílem se ještě Fido pokusil vystrčit růžky, nasadil, dohnal a předehnal mě, ale zapnul jsem turbo a třemi kroky jsem se dostal zpátky před něj. Cíl! Nastavil jsem svůj čip číslo 91 blikající ORANŽOVĚ oblepené krabičce, ta příjemně pípla a blikla, Luďa se usmál a mi se ulevilo. Do půl minuty za Rudou a Pigim, do LC to ještě vypiluju.

Cestou zpět lehkým klusem jsme se s Majdou a Rudou zastavili na dobrý ovocný punch oranžové barvy a volně doklusali do Trojanovic k autu. Nyní jsem se pro změnu nakvartýroval do auta k Majdě a Rudovi, snědl jim koláč a trochu čokolády za to, že mě svezli do Ostravy. Cestou domů jsme si už prohlíželi výsledky na webu. Luďo bravo!

Večer se navrátily všechny odebrané věci, děti a nakonec i manželka. Nastal pravidelný nedělní shon. Děti zjistily, co všechno jim chybí do školy, školky, někteří zjistili,, že si nemají co obléci a že nemají zaplacené obědy, a nečekaně se objevila i čtvrteční čtverka… Já tomu nevěnoval přílišnou pozornost, protože je to situace pravidelně se opakující a neřešitelná. Já myslel na tu naši partyju na východě. A jak tak přenáším myšlenky, zazvoní mi telefon. Neslyšel jsem tam typické hlášky Stoši, Jaryna ani Keňana. Slyšel jsem štěbetání našich rozrušených žen, ze kterých jsem jen stěží dostal informace o závodě. Jen stěží jsem jim všem stačil pogratulovat k úspěchu. Tady se jednalo o víc. O mnohem víc. O oranžovou barvu na našich týmových bundách. Holky zjistily, že se jim vlastně k ničemu nehodí. Já myslím, že hodí, že oranžová je barva naše, a že s oranžovou budete ještě krásnější!

Košice 2013 (maraton)

Jméno	Oficiální	Chip	Kategorie	Tip
Stoša	3:16:59	3:16:49	217	89
Keňan	3:18:09	3:17:56	228	107
Jaryn	3:27:45	3:27:33	382	101
Deni	3:27:45	3:27:36	22	99
Ivon	3:27:45	3:27:35	21	100
Pavla	3:43:42	3:43:31	42	107
Petra	3:41:13	3:41:04	39	108
BOBika	3:44:47	3:43:56	642	72
Berďa	3:51:39	3:50:48	730	66
Kačenka	4:23:20	4:23:11	106	92
Půlmaraton
Django	1:43:01	1:41:51	416	95
Nikša	2:04:06	2:02:56	252	104

Foto

MÁ PRVNÍ STOPĚTKA

Nejedná se samozřejmě o Škodu 105, ale o počet kilometrů dálkového pochodu/ultratrailu z Nitry do Handlové. Mimochodem já začínal s Fanoušem tj. Š Favorit 136L – ale tyhle kilometry (136) mě zatím čekají...

Po loňské B7 jsem do komentáře psal nikdy více, ale čas dal zapomenout na tu dřinu a bolest a už na jaře ve mně pracovala myšlenka zúčastnit se B7 znovu. V nové práci mě zlákali na noční přechod z LH na Velký Javorník a to mě znovu nadchlo. Přechod jsme šli v pohodovém tempu, povídali si a já navíc před akcí absolvoval tradiční xtreme triatlon Brušper. V termínovce mě mezi dalšími horskými přechody/přeběhy zaujala Ponitrianská stovka=P100. B7 totiž termínově kolidovala s dovčou v Černé hoře. Plusem P100 je, že trasa je profilem méně náročná, jedná se navíc o závod jednotlivců a bonusem bylo, že Tribeč ani Vtáčník (pohoří přes která P100 prochází) neznám, a tak to byla pro mě i poznávačka.

Trénink: Po nočním přechodu jsem byl ještě 2x „trénovat“ sám na LH a na Smrku a jednou s Jarkem Čeladná-Smrk. V Černé hoře jsem navíc vyladil formu tlačením kočáru...s Raduškou.

Trasa: furt po červené 105 km, cca 4000 převýšení

Před závodem jsem sledoval počasí a jiné faktory, které by mi start znemožnily. Ve čtvrtek bylo jasno: „O víkendu bude u Nitry narozdíl od Ostravy docela jasno a tak pojedu“. Bohužel se mi bez většího googlování nepodařilo v Nitře sehnat levné ubytování z Pá na So a tak zbyla varianta – v sobotu ráno ve 3:00 budíček a odjezd směr TescoFM-dokoupení proviantu a pak dál přes Bytču do Nitry. Večer jsem ještě oželel pár hodin spánku a stáhnul vektorovou mapu od Jarka a pak ještě turistickou bitmapovou od Shocartu z Uložta. Dále jsem zjistil noční spoje z Handlové do Nitry zpět k autu a taky jsem stáhnul veškeré info z webu závodu do mobilu, abych si potřebné věci našel až nebudu on-line.

Ráno vše probíhalo podle plánu až na dojezd na místo startu, navigace mě 2x navedla úplně jinam a tak jsem se musel spolehnout na radu místních. Naštěstí jsem start našel, zaparkoval jsem a bylo 15 min do startu. „Tak to kurva nemůžu stihnou“. Když jsem ale viděl frontu u registrace, tak mi bylo jasné, že v 7:00 nevystartujeme. Start se posunul na 7:15, ale ani to mi nepomohlo. Já vyrážel až 5 min po startu a doháněl poslední chodce. Klasická taktika z LC. Pěkně odzadu a jen se prokousávat. Další taktika byla: chůze, žádný běh (snad až max. po 70 km), občerstvovačky proletět a zkusit udržet celkovou průměrnou rychlost nad 5 km/hod. Přihlášených bylo 220 lidí (oproti B7 další plus pokud teda neupřednostňujete davy lidí), ale na start se dostavilo 173 lidí. Začínal jsem tedy ze 173. pozice. Přidal jsem se k borcovi, se kterým jsem kecal u registrace a shodli jsme se na svižné chůzi. Hned za městem jsme začali stoupat na Zohor a předběhli první chodce.

Kilometry pěkně utíkali a za 2 a čtvrt hoďkyjsme byli na první kontrole – K1 Žirany 12,2 km. Příchod 9:32, průměr 5,34 km/hod. Pozice: 130. Posun o 43 míst - super.

Dál nás čekaly rovnější, křovinatější a taky asfaltovější úseky. Asfalt a zpevněné cesty si moc nerozuměli s mýma nohama. Už na 15 km jsem se ptal kolegy, jestli ho taky bolí nohy a že je to celkem brzo, když nás čeká ještě 90km. To vidím oproti B7 zase jako nevýhodu.

K2 Kostoľany pod Tribečom (21,1 km) – Příchod 11:02, průměr 5,57, Pozice: 128.

Tendence zajít v Kostolanech do krčmy na pivo jsem přemohl a rychle jsme pokračovali směr nejvyšší vrchol Tribeče (Velký Tribeč 827m). V kopci jsme se s kámošem rozloučili. Kopec mu dělal problémy, bolela ho kyčel, já chtěl stejně zkusit z Tribeče seběhnout a nade všechno šel hledat místo na srrr.....

K3: Veľký Tribeč (28 km)– Příchod 12:31, průměr 5,31, Pozice: 122.

Na Tribeči jsme dostali malou spršku, ale jinak bylo počasí přesně dle předpovědi. Dolů jsem pomalu sbíhal, ale na rovinách jsem vždy přešel okamžitě do chůze. Kecal jsem zase s jinýma Slovákama a Čechama o trati, jiných přechodech apod. Účastnili se taky Maďaři, Noři, Francouzi (ze závodu lze získat kvalifikační body do UTMB), Dánové.....

K4: Zlatno (35,1 km)– Příchod 13:25, průměr 5,69, Pozice: 108.

Třetina cesty. Dal jsem si hořčík z občerstvovačky, které byly výborně zásobené a hnal dál. Navíc jsem stále ujídal vlastní proviant (houska s tvrdým sýrem z Tesca). Proviant jsem v rámci urychlení ranního startu naházel všechen do batohu a šel. Asi 5 km před K5 mě předháněl další Slovák. Dali jsme se do řeči a spolu jsme pak ostrou chůzí došli až do Kostolan.

K5: Jedľové Kostoľany (55 km)– Příchod 16:32, průměr 5,92, Pozice: 82.

To byla blesková občerstvovačka. Nabral jsem jen vodu do camel-u a šel. V lese jsem hodil bobek a plánoval delší přestávku ve Velkém Poli-měl jsem toho dost. Pomalu se začalo stmívat, ale nechtělo se mi ani zastavit, abych si vytáhl čelovku a reflexní pásku (a to jsme šli poslední 4 km po celkem rušné cestě). Dotrápil jsem se až na K6.

K6: Veľké Pole (71,9 km) – Příchod 19:30, průměr 5,87, Pozice: 84.

Velká pauza 30 min. Oblékl jsem se na noc, bunda, šátek, čelovka. Připravil jsem si rukavice pro případ zimy/byly pak třeba. Umyl jsem si nohy a vyměnil ponožky. Dal jsem si polévku a hodně koly, chleba se sýrem a tyčinky s Chia (zatím furt nevím co je to za semínka, výhoda ale byla, že narozdíl od všech musli tyčinek byly slané). Nabral jsem vodu do plného tj. 1 litr vody do velblouda, 0,5 l koly a 0,5 l ionťáku. Nakonec jsem si i na 15 m lehnul na lávku, hodil nohy na stůl a odpočíval. Potom jsem byl jak politý živou vodou. Šlapal jsem jak hodiny a dohnal některé lidi co z poslední občerstvovačky odešli přede mnou. Cesta byla super značená reflexní páskou. Sem tam jsem si trasu ověřil na mapě. Po hodině pauza, vypil jsem polovinu z koly a milenu už jím za chůze. Po 2 hodinách je únava zpět. Zastavuji, dávám půlku ionťáku a kofilu. Na zem u stromu natahuji pláštěnku, na ni izofolii a ulehám. Nohy opírám o strom a čelovkou svítím do korun stromů. Za 5 min co tak ležím mě nikdo nedošel. Balím a vyrážím směr Vtáčník.

Ze začátku se mi dařilo zkracovat čas, který mi na Vtáčník chyběl na každém rozcestníku (SVK udávají jak víte cíl v hod a min namísto km u nás). Později jsem už držel jen průměrné tempo. V únavě jsem zapomněl že p100 je vlastně P105 až že mě teda čeká další hodina navíc. Praktikoval jsem stále přestávky co hoďku, ale ty už vůbec nepomáhaly. Spíš jsem si vleže představoval jak už jsem ve spacáku a jdu po závodě spát. Taky jsem se těšil na pivo. Viděl jsem plechovkové na jedné z občerstvovaček a tak jsem si říkal, že v cíli nemůže chybět. Konečně Vtáčník 1346 m – opsal jsem heslo z vrcholové knihy (kontrolní bod) a pádil zase dál. Už jen 3 kopečky a pak jen z kopce do cíle. Neuvěřitelně se to vleklo. Bylo by paráda běžet, ale hlava už nechtěla. Ještě výměna baterky v čelovce/svícení mobilem/zvládnuto a konečně poslední kontrola. Zase opisuji heslo a pak 2x vycházím špatným směrem až mi konečně závodníci ukazují cestu. Řežu to přes maliny, přece se nebudu vracet a jeden šlahoun mi zanechává památku na noze. První km z posledních 6ti je bahno, bláto a navíc dost z kopce. Postupuji teda strašně pomalu, nechci přece být v cíli zničený jak sviňa a špinavý jak prase. Z bláta okamžitě přecházím na zpevněnou lesní cestu a pak na panely. „No kurva oni už neví jak by mi to zpříjemnili“ navíc v Handlové ztrácím/chybí reflexní značení. Už se dívám do navigace, hledám ulici, na které je cíl a nakonec se ptám borca, co je ve 3 ráno na ulici. Nedělám si iluze, ale je vcelku střízlivý a ukazuje mi alespoň směr. Konečně. Cílové foto. Vytoužené pivo. Umývám se v koupelně a zalehám. Přesun do Nitry a pak autem do Ostravy nechávám až na neděli.