DĚDKŮV ÚÚÚŽASNÝ VÍKEND

„Dědku, proč si bereš ten zánovní obleček, kravatu a bílou košili, když tvrdíš, že jdeš na ty tvoje člověčí dostihy….a ještě v takovém počasí? Myslím, že ti budu dělat společnost.“ Řekla nedůvěřivě moje velitelka babka a v cuku letu měla sbalený svůj vercajk, -cigárka, deštník a svačinu. Je fakt, že počasí bylo pod psa, ale to mi právě štymovalo, neboť jsem předpokládal, že šílenců, co by lezli do vody v dešti, při teplotě vody 17st a luftu sotva 10 stupňů, pak se ještě mordovali na kole a dorazili se běžeckou disciplínou, nebude moc. Mýlil jsem se. Sešlo se nás rekordních pětasedmdesát! Řádně jsem se zaprezentoval pod svým pseudonymem a při revizi kvality a počtu soupeřů zavrhnul svůj původní inovační záměr a to, že triatlon odmakám v retro-oblečku, na retro-kole.

Brušperská přehrada mi spíše připomínala jezero Loch Ness. Temné mraky, déšť a šedá mlha nad hladinou, ba i postavy oblečené do přiléhavých neoprenů, to vše působilo děsivě, ale současně signalizovalo úžasný zážitek. Navlékl jsem na sebe vypůjčený neopren a představil se svojí babce. Dívala se na mě se zalíbením: Z krátkých nohavic vyčuhovaly dva svalnaté běháky, neoprenem stažený zadek vypadal jako dva kmíny, břicho ploché, bez faldů, černá barva figuru ještě zeštíhlila. Moje šéfka ke mně přistoupila a řekla: „Dědku, měl by sis takový pěkný obleček z chemoprénu taky pořídit. Třeba by to vylepšilo náš intimní život.“ Říkám jí: „Babičko NEOPREN!, ne chemopren, neopren!“

Boj začal. Do první krize jsem se dostal už po dvaceti metrech kraulu. Plavací oděv mě stahuje tak silně, že dýchám pouze na půl pípy. Ohlédnu se, …a za mnou už nikdo! Přešel jsem na prsa a vydržel další tři stovky metrů. Nadával jsem si do všelijakých suchozemských zvířat, proč to musím být zrovna já, kdo je vždycky v hledáčku zájmu Vodní záchranné služby. Polovina borců už šlapala do pedálů svých biků, kdy jsem se namíchnul a zahájil útok na předposledního borce svým oblíbeným stylem-„ouško“. V úplném závěru, zcela vyčerpán jsem ještě přihlížejícímu publiku předvedl způsob „čubička“ a k PINu dorazil jako předposlední. Během pobytu ve vodě na trati dlouhé sedm set padesát metrů, jsem se zavodnil natolik, že nebylo třeba se občerstvovat, a tak jsem střelhbitě sundal slavný „chemopren“, nazul boty, nasadil přilbu a fofrem opouštím depo. Cestou zahlédnu Karla, svého soupeře z kategorie, jak se ještě převléká do suchých trenclí. Říkám mu:“Karlíčku Karle, houpe se ti varle!“ Karel se začal řechtat, jako Šemík před rozhodujícím odskokem a já jsem tak získal výrazný náskok. Třiadvacet kilometrů dlouhá cyklo trať se mi moc líbila. Pral jsem se s kolem, se soupeři, kalužemi, nerovným terénem i se svým zlomeným sebevědomím z neúspěšného plavání. Dokonce se mi podařilo ještě několik dalších soupeřů předjet. No bylo to úžasné! Šest kiláků běhu bych už měl zvládnout. Ale co to, co to!? Nohy těžké jako sudy, pohyb postrádal koordinaci, spíše jsem si připadal jako zkušený alzheimerák. Po kilometru už to docela šlo, ale zas ten pitomý kopec! Hýkal jsem jak dostihový osel, když tu před sebou zahlédnu další oběti - taky už toho měli dost. To mě motivovalo a hrábnul si pro zbytek sil. Když jsem jich pár předběhl, sekal jsem machra a prohodil, jaký úžasný den to dneska máme. Cílem profrčím na padesáté deváté pozici v součtovém čase těsně pod dvě hodiny. Nic moc, ale byl jsem spokojený.

Večer jsme si s mojí nadřízenou nalili dvě deci tekuté vijágry v červeném provedení a vyhodnotili uplynulý den. Babka: „ Guláš dobrý, organizačně skvělé, počasí se nakonec taky umoudřilo a to, že jsi Dědku dostal cenu za nejstaršího borce, to tě přece nemusí mrzet….bude hůř.“ Dědek: „Nic se neboj. Příští rok oslavím půlkulaté jubileum, (pětašedesát), koupíš mi permici na bazén, abych zdokonalil svoje ouško a já jim ještě ukážu.“ Babka: „ Dědku, v tom černém alkaprénu ti to slušelo. Že by ses do něho převléknul?“ Zapálila svíčku a přilila vína. Dědek: „Žádný alkaprén ani chemopren, je to NEOPREN! Žádný chlast, blikající svíčky a podmanivá hudba! Namaž mi záda koňskou mastí a jde se chrnět, zítra nás v Bohumíně čeká atletický sedmiboj WYGODA OPEN a tam nemůžu chybět!

A tak se taky stalo.

Tož takový to byl úúúžasný víkend!

Váš Dědek

Wygoda Open 2009

V neděli 14/06/2009 pořádal Alan Franek v Bohumíně na atletickém hřišti ZŠ Armády jubilejní 10. ročník atletického sedmiboje Wygoda Open 2009. Za krásného slunečného počasí se nás okolo poledne sešlo 22 kousků velkých odvážlivců + pár kousků malých (tj. dětí). Vzhledem k nově vytvořenému rekordu v počtu účastníků jsme se rozdělili na dvě skupiny - mladé, kterou představovali místní atletičtí bijci ve věku 14-16 let a staré, kam patřili všichni ostatní. Považuji za nutné zdůraznit, že na startu se objevilo 6 účastníků triatlonu XTB, který se konal cca o 24 hodin dříve: Martin Navařík a Aleš Velička z X-Airu, Fialová kobra Standa Najvert, Petr Čupera, žijící legenda Děděk Beskydský a já. Sedmou do počtu byla Kačka, která dělala podporu a pořizovala obrázky naších mužných těl a ještě mužnějších výkonů! :)
Naše výkony jsou jistě poznamenané vypětím na XTB, nicméně i tak jich byla řada velmi hodnotných. Někteří se během odpoledne naučili ovládat pro ně dosud neznámá náčiní a ti, co to nezvládli, pak předváděli obdivuhodné ekvilibristické kreace. Především u oštěpu se bylo nač dívat: salto oštěpu, zapíchnutí opačným koncem, ... Pozadu nezůstala ani další netradiční disciplína hod diskem. Při ní jsem se asi postaral o největší rozruch já, když jsem při prvním pokusu zaujal špatný odhodový postoj a vypustil disk "mimo výseč". Všem v tu chvíli zatrnulo, neboť disk jen asi o metr minul nejmladší z přítomných vnuček Dědka Beskydkého. Při mých dalších pokusech pak všichni dodržovali bezpečnostní pravidla "nejvyšší úrovně".
Již od prvních disciplín bylo jasné, že mlaďoši nám budou často ukazovat záda. Mnozí z nich používali tretry a kdo se v atletice trochu orientuje ví, že v některých disciplínách mohou výrazně pomoci k lepším výkonům. Do první trojice jsme v jednotlivých disciplínách pronikali jen výjimečně - Martin byl první na 1.500 m a třetí v kouli, já první v oštěpu a třetí ve výšce. Jinak nás mladí předčili ve všem.
Před poslední disciplínou jsme s Martinem figurovali na 5. a 6. místě. Já jsem však věděl, že pro mě bude 1.500 m hřebíčkem do rakve. Zatímco Martin disciplínu vyhrál a k celkovému třetímu místu mu chybělo opravdu málo (podle Alfa 1 sekunda rozdílu při běhu na 1500 metrů nebo 2 cm ve skoku dalekém!), já okupoval zadní pozice. Celkově jsem se pak propadl na 7. místo (diplom), které se však po opravách změnilo až na 8. místo. Opět se ukázalo, že technické disciplíny nestačí. V souboji se sedmým Lukášem Bernatíkem jsem ho porazil ve všech technických disciplínách, on mě pouze na 100 m a 1.500 m; rozdíl byl však tak velký, že mě o pár bodů porazil. Asi budu muset více běhat či co ...
Každopádně to byla moc fajn akce. Doufám, že se ji příště zúčastní více borců z našich řad!
A málem bych zapomněl na závěrečné číslo! Zatímco pořadatelé zpracovávali výsledky, zabavil nás KOUZELNÍK!!!



PIM 2009 z pohledu BOBika


... aneb můj druhý maraton

Před rokem, přesně 11/05/2008, jsem se pokusil v Praze o první zdolání magické běžecké hranice 42 195 m. Veškeré tehdejší ambice vzaly za své po opakovaných nemocech. Z té poslední jsem se vyhrabal těsně před samotným maratonem - po více než týdenní nemoci jsem vyběhl 7. května. Cíl byl tedy jasný: doběhnout ve zdraví a když to půjde, tak alespoň pod 4:30:00. První úkol jsem splnil, druhý ne. S čipovým časem 4:43:39 (6:43/km) jsem samozřejmě nebyl moc spokojený, ale pozávodní výběh schodů v metru mi dával naději, že to mohlo být lepší již tenkrát. Rok jsem se snažil posunovat své běžecké schopnosti kupředu. Mezitím jsem opět ochořel před plánovaným Ostravským maratonem a pak ještě jednou v prosinci - to mě stálo krom tréninku i 3 etapy LysaCupu.
Od ledna jsem po nemoci musel začít trénovat pozvolna. Nebyl jsem však sám - měl jsem už po boku celoživotního parťáka Kačenku. Díky běžecké mánii chlapů v jejím okolí a výhodné nabídce se rozhodla běžet maraton taky. Já ho vlastně původně běžet ani nechtěl, ale okolnosti tomu přály. Dostal jsem nějaké bobule na posílení imunity a až do maratonu se mi všechny nemoci vyhly obloukem. Poslední týden před očekávaným během byl však kritický. Únava z práce, bolesti celého těla, ... Vůbec jsem nechápal, co se děje. Zažíval jsem nepříjemné pocity spojené s dlouhodobou dřinou a chvilkovým zmarem. Naštěstí se stav mého těla při pobytu v Praze výrazně uklidnil.
Loni jsem litoval, že jsem se nedokopal k napsání aktuálních dojmů po doběhu. Letos jsem to chtěl napravit. Leč, pracovní povinnosti mi to dost ztížily - musel jsem odjet z dětmi na klimatický pobyt (= škola v přírodě). A co čert nechtěl, již oslabené tělo bylo dále oslabováno aktivitou dětí a změnou počasí. Výsledkem bylo podlehnutí mého organismu nějaké „zákeřné“ malé bacilopotvoře. Na psaní tedy nebyl ani čas ani chuť. Je až s podivem, jak dlouho se mě ty potvory nezdravé drží. Už je měsíc po maratonu a já stále chrchlám. Do toho povinné očkování do Nepálu, problémy s krční páteří a hlavou ... Prostě děs a hrůza!
Konečně však mohu dopsat myšlenky. Z větší části jsou však již „zaprášené“, ale na něco si snad vzpomenu.
K letošnímu PIMu jsem přistoupil opět s velkými ambicemi. Cílů jsem měl hned několik: zlepšit se o 1 hodinu, čas pod 3:45:00 nebo alespoň čas pod 4:00:00. Vzhledem k průběhu posledního týdne před maratonem se mi první dva cíle zdály nereálné, ale tajně jsem doufal - cobykdyby ... Při rozebírání strategií jak maraton rozbíhat a běžet jsem se shodl s Berďou na společném postupu. Koudy měl svou hlavu a ZDĚŇKA v malíku, Keňan (Martin) naznačoval spolupráci, ale jeho počínání začíná být průhledné, takže jsme s ním moc nepočítali a Kača měla jiné cíle. S Berďou se nám již několikrát osvědčilo běžet spolu (poprvé asi na LysaCupu z Visalájí) s tím, že se vzájemně budeme podporovat co to půjde a za určitou metou to bude čistě na aktuální formě jednotlivce. Metou měl být zlomový 30. km. Tempo na půlmaraton jsme zvolili s ohledem na volnější začátek a výsledný čas pod 4:00:00, tzn. držet se okolo 5:40-45/km. Mezičasy jsme kontrolovali na každém kilometru, resp. každé pětce. Jak jsme předpokládali, Martin se staral sám o sebe a hned od začátku se nám snažil mírně trhnout. Pořád však byl na dohled. Koudy, vyzbrojen radami odborníků, nešťastně osciloval mezi námi - chvíli u Martina, chvíli s námi. Osobně si myslím, že to mělo vliv na jeho celkový výsledek. Tempo se nám i přes poměrně velké teplo drželo dobře a poté, co sluníčko zalezlo za mraky (v okolí Nuselského mostu, cca 16.-17. km), to bylo ještě lepší. I přesto jsme však na 20. a 21. km mírně zpomalili, což se projevilo na půlmaratonském mezičase - 2:00:41.
Během první poloviny závodu jsme si stihli ulevit na Rohanském nábřeží (asi 9. km) - to jsme se potkali s Keňanem a Koudym u stejného „patníku“. Také jsme nastartovali pravidelný občerstvovací kolotoč. Mě šel poněkud rychleji, ale byl jsem vždy rychle doběhnut. Na 18. km Keňan opět odlehčoval již tak lehké tělo a při návratu na trať nás naprosto drze přehlédl! A to i přes mou vysokou postavu ... Snažil se nám ztratit mezi běžci, což při jeho vzrůstu není až tak velký problém, nicméně byl stalé na dostřel.
Ve druhé polovině závodu jsme pokračovali za spékajícího slunce v nastaveném rytmu, jen jsme se ho snažili mírně zrychlit. Trochu mě zneklidňovala vyšší TF než jsem očekával, ale stále jsem se cítil dobře. Pravda, asi od 15. km mě bolelo levé koleno, ale nijak mě to neomezovalo v pohybu.
Druhou a třetí desítku jsme zvládli za 56:12 a 56:21. Okolo 30. km si Berďa začal stěžovat na „tuchu“ křečí a proto se občerstvil solí, která splnila svůj účel a „zažehnala“ hrozící neštěstí. Koudy se nám pokoušel trhnout, ale záhy byl na 34.-35. km seběhnut a pohlcen davem - nastoupil zřejmě příliš brzy. Tyto kilometry se ukázaly být stěžejní i pro naše duo. Ačkoli jsem zvolil stejnou strategii občerstvování jako loni, při výbězích z podjezdů mě začaly „popochytávat“ křeče v lýtkách. Ve výbězích jsem se snažil šetřit a celou dobu jsem je běhal o něco málo pomaleji než ostatní a následně je sbíhal, ale od teď mi Berďa utekl vždy tak, že už jsem ho nedoběhl. Na rovině jsme zhruba udržovali stejnou rychlost, ale vzdálenost rostla s každým dalším výběhem. Sen o maratonu pod 4:00:00 se pomalu ale jistě začal rozplývat. Jiskřička naděje sice pořád byla, ale kdo má maraton za sebou tak ví, že zrychlit na konci čtyřhodinového běhu a s hrozícím nebezpečím křečí není snadné a asi ani rozumné (viz první odkaz pod článkem). Poslední kilometry byly poměrně těžké i z jiných důvodů - krom únavy jsem cítil otlaky na nohou. Měl jsem obavy, jak budou nohy vypadat, ale nakonec dopadly dobře - pouze dva velké puchýře bez krve na levé noze.
Zvládl jsem svůj druhý maraton. Nesplnil jsem sice ani jeden vytyčený cíl, ale bez větších problému jsem ho zvládl v čase 4:02:04 (5:44/km), resp. 4:06:18 (5:50/km) a zlepšil se o 41:35 (téměř 1:00/km!!). A co víc, Berďa mi utekl o pouhé 2 minuty a Martin o 8 minut! Loňský čas Stoši byl taky na hranici 4:00:00, takže pánové, JSTE NA DOBĚH!!! ;)





A ještě se musím zmínit o mé ženušce, se kterou jsme se potkali pouze při míjení na 20., resp. 23. km. Měla asi nejznámějšího vodiče Miloše Škorpila, i když s ním běžela jen některé části tratě. Zkoušela si to totiž po svém! Z takřka 0 km na 42 km za 4 měsíce, to si zaslouží obdiv! Navíc za mým loňským časem zaostala jen o 3:30!

Sumasumárum VZS Ostrava na PIM 2009:
3:53:52 (3:58:06) - Martin
3:59:57 (4:04:11) - Berďa
4:02:04 (4:06:18) - BOBika
4:12:56 (4:17:11) - Koudy
4:47:09 (4:55:10) - Kačka


Zajímavé odkazy související s tímto článkem: Kolaps před cílem, Tempo, Mapa, Fotky