B7 5.-6.9.2014
Sedím v křesle, vnímám své rozklížené tělo a nepřestávám se divit: "Dal jsem B7"!!! Navzdory původnímu rozhodnutí letos horské extrémy vynechat, navzdory výronu v kotníku 4 týdny před startem, navzdory slabému tréninku, navzdory mizerné formě. Tak popořádku:
Když mě Petra Schwarzová v červnu vyzvala, ať s ní jdu Bé-sedmu, tak jsem ji pětkrát varoval, že nejsem ten správný horský běžec (dnes lituje, že mě nebrala vážně). Pak jsem se ale začal těšit. Skoro jako bych ani nevěděl, co mě čeká...
Protože se hodně kamarádů odhlásilo, byli jsme na startu za VZS jenom Bob s Rudou, Berďa s Leniou a Petra se mnou. Plus Zuzka, kterou jsem bohužel ani nezahlédnul. Berďu s Leniou jsem viděl naposled hned v prvním stoupání, když ďábelskou rychlostí svištěli kolem nás. V tom okamžiku jsem si ještě myslel, že to nemůžou vydržet celý závod. Vydrželi. Na Berďu je ale spoleh, že vždycky zařídí, aby bylo o čem psát. Jeho první slova, když přistoupil do Jarkova vozu směřoval na sebe a označil se výrazem, který bych vůči němu nikdy nepoužil. Vždyť fakt, že lije vodu do nepromokavé kapsy na camelbag, místo do samotného vaku ještě neznamená že je ... .
Ale zpět k závodu. Začátek dobrý. Asfalt a skoro rovina na začátku mě nerozháže. V prvním ostrém stoupání na Javorový jsem byl nadšený, že má Petra rozumné tempo, které s rezervou držím. V prvním ostrém seběhu do Řeky držel i kotník. Spokojenost.Trasa se tady oproti loňsku dost změnila a natáhla asi o 3-4 km. A navíc jsme se doslova koupali v bahně. Aspoň ti, kteří šli značenou trasou. Část běžců totiž někde z trasy odbočila a dost si to tak zjednodušila. Oba proudy závodníků se setkaly v protisměru v Řece. Aspoň bylo o čem mluvit. Běželo se nám hezky a užívali si krásnou měsíční noc. Spokojenost ale pomalu končila. Zlom nastal na Travném. Moje první krize. Zatím ještě ne tak hluboká, ale přišla o vrchol dříve, než loni. Tempo šlo dolů, nálada taky. Střídal jsem slabší chvilky s lepšími, ale v této fázi jsem byl jednoznačnou a obrovskou brzdou. Trochu mi pomohlo, když se na cestě do Ostravice před náma objevila povědomá dvojice Bob-Ruda. Šli jak pantátové na výletě, smířeni s osudem a rozhodnutí to v Ostravici zabalit. No vida-nejsem sám, kdo už nemůže. Další těžká krize, v mém sportovním životě určitě nejhorší, mě postihla při scházení ze Smrku. Najednou motor ztratil výkon a já jsem nebyl schopen udělat ani krok. Dorazili mě Bob s Rudou, kteří se už dávno měli povalovat doma v posteli smířeni s pozicí nejslabšího týmu, který vzdal. A oni s hurónským řevem a s velkým veselím prosvištěli kolem. Jak vysvětlit Petře, že to asi nedám? Ji už dávno bylo jasné, že na čas kolem 20 hodin může zapomenout. Ale pomohla mi. Tak to holt zkusíme. Vzdát se dá vždy. V tom okamžiku jsem se nesnášel. Hrozně jsem chtěl klid, pohodu a místo toho jsem měl před sebou něco kolem 40km. A zázrak se dostavil. Nakopnul mě quickgel a moje tělo přeplo do nějakého jiného módu. Netuším, co se stalo, ale najednou jsem se rozběhnul, v Čeladné lopnul kafe a valil až do cíle. No jasně, bolelo to hrozně. Nohy totálně vyviklané, vytahané, svaly zakřečované. Ale šlo to! Neuvěřitelné! Ve Frenštátu byla nádherná atmosféra, kamarádi a hlavně konec štreky.
Klobouk dolů před Petrou. Ta snad neměla jedinou krizi a to šla od Travného jen s jednou holí. Podržela mě v nejhorším momentu a jinak jsme bavili široké okolí našimi skoromanželskými etudami. Ta drsná baba mi nadávala ať makám, já jsem ji nabízel (levně) kolemjdoucím mužským párům. Nechtěli. Asi ji slyšeli. Ale je fakt, že mi ji bylo líto. Šla hluboko pod své možnosti, zatímco já si loňský čas zlepšil o víc než 2 hodiny. Tak Petro - příště vybírej parťáka lépe a věř jeho varování!
Martin
Lenia-Berďa 19:28:52
Bob-Ruda 21:02:51
Petra-Martin 21:18:48
Fotky od Majdy
