LH24 – 25.-26.1.2014





Berďa:
Někdy začátkem října jsme se s Leniou domluvili, že zkusíme LH24 společně podruhé. V říjnu bylo teplo, leden byl daleko, to se pak dobře plánuje dlouhý závod. :-) Takže jsem netrpělivě očekával půlku října, kdy byla zahájena registrace. Ta připomínala v podstatě sprint, ale my jsme pro sebe utrhli třílůžkový pokoj, na který se k nám postupně přihlásily Ivon a Deni a s větším odstupem také Jarek. Pak přišla zima a LH24 už byla blíže. Pak holky zjistily, že bude v lednu zima a tak raději přepustili své registrace Péti Schwarzové a Danovi Šindelkovi. No, a nakonec odpadl i Jarek a tak jsme tým VZS opět reprezentovali sami s Leniou.
V půlce prosince přišlo oteplení, postupně slezl sníh a ještě týden před LH24 to vypadalo, že tenhle ročník bude v mnoha ohledech extrémní – teplý a bez sněhu či ledu. Pár dnů před startem jsem objevil od Leni na Facebooku zprávu, že prý bude zimečka (snad až -16°C). No, nevěřil jsem tomu. V pátek jsem už zimu připustit musel, ale pořád jsem to viděl tak na -15°C a téměř bezvětří. V sobotu se ukázalo, že jsem se opět mýlil. :-D
Samotné vyzvednutí čipu a startovních čísel jsme zvládli už v pátek společně s Péťou a Danem. A taky jsme se definitivně domluvili, že se tento rok prohodíme a liché okruhy bude běhat Lenia, která tedy začne, a já budu běhat sudé okruhy.
V sobotu nás na start dovezla moje ségra cca půl hodiny před startem, bágly jsme hodili hodným pořadatelům, kteří nám je vyvezli nahoru, a pak už jsme čekali na start. Dan a Lenia vyrazili a my s Pétou vyrazili po svých pomalu na Ondráš, tam jsme se ubytovali a pak šli na raut, na který jsem se už, protože jsem skoro nesnídal, docela těšil. Leč nebylo mi dopřáno se najíst, nejprve jsem nasazoval nesmeky Pétě, pak zase volal Jarek, který nutně potřeboval batoh z našeho pokoje, a když jsem se konečně dostal na jídlo, tak už mě prozváněla Lenia od Zbuje, což znamenalo, že do 10 minut bude na předávce před Montérem.
Tak jsem akorát dopil kafe s džusem, strčil rohlík do huby a běžel k Montérovi. Lenia tam byla během chvilky a já mohl vyrazit do našeho druhého a mého prvního kolečka. K tomu jsem si vyslechl mnoho vtipných poznámek o mém stravování. Ale že by mi dali něco k jídlu to ne. První kolo bylo nejextremnější ze všech, mráz kolem -20°C, nahoře navíc silný vítr a ještě jsem byl hladový. Ale aspoň jsem spěchal na raut a taky jsem chtěl, co nejvíce stáhnout náskok Dana a Péti, a tak bylo taky mé první kolo nejrychlejší ze všech, které jsem během LH24 dal.
Další kola už byla vzhledem k podmínkám daleko příjemnější, nahoře se postupně oteplilo až na příjemných -12°C a taky vítr pomalu ustával, jen ta Lysá byla furt stejně daleko. A tak z mého pohledu už pak bylo vše dokolečka stejné.
Lenia prozvoňuje. Čekám u Montéra. Přibíhá blonďatý zachumlaný sněhulák s bílými řasami, který se ale pořád usmívá, je plný energie a už jen kvůli němu to prostě nemohu vzdát. Běžím, jdu, běžím, jdu, jsem na Lysé, běžím, prozvoňuji, běžím. Předávám čip usměvavé a dobře naladěné blondýnce. Jdu se najíst. Odpovídám na SMS (furt někdo psal :-)). Jdu si lehnout. Připravuji se na prozvonění Leni.
No, a nakonec po mém pátém utrápeném kole přišlo kolo poslední, už bylo konečně světlo, svítilo slunko a já do něj dal vše a nakonec vidím pošesté Montéra a čip už nemusím nikomu dávat. Naopak mě čeká Lenia, kafe, polívka a sprcha. :-D    
Shrnutí: Dali jsme 12 okruhů a ve věkové kategorii jsme byli druzí (z 16, Péťa s Danem byli třetí), ve všech mixech jsme byli pátí (z 53) a mezi všemi týmy dvacátí druzí (ze 159). 
Poděkování patří všem, kteří nám fandili a posílali nám podpůrné SMS nebo nám volali. A poděkování patří také obětavým pořadatelům a lidem ze Sepetné. Starali se o nás nádherně a nikdy nás nezapomněli povzbudit. Díky moc za vše! A hlavně díky tobě, Lenio! 

Lenia:
Super akce, super parťák, super kamarádi kolem... Když píšu dnes tyto řádky,tak to vypadá vše super. No musím přiznat, že pár dní před startem mi vůbec do smíchu nebylo. Moc jsem se těšila, ale když se začla měnit předpověď počasí, tak mi to v hlavě hodně šrotovalo. Nicméně na akreditaci už mě to začalo přecházet. Jeli jsme všichni čtyři i s Danem a Peťkou a já začala mít tu svou předstartovní náladu. Po prvním kole jsem zjistila, že se ty mrazy dají vydržet a trochu jsem se i uklidnila. No a pak jsme to pořád točili a točili...Já měla asi největší krizi ve čtvrtém kole, pak si to prostě ani nějak nepamatuji. Nejhorší bylo vždy vylézt z té postele, kdy už nastupovala únava a svalová bolest. Ale při předávání čipu mě Berďa vždy uklidnil,že počasí nahoře je lepší, pak mě povzbudil a mi stejně nezbývalo nic jiného, než vyrazit.
V duchu jsem si opět říkala, že již na takovýchto akcích nebudu bláznit a že bych se už měla podívat do občanky, ale když jsme s Petrou Schwarcovou seděli na vyhlášení a dívali se na kategorii nad 50let, tak jsem začla uvažovat o dalším ročníku. ( do padesátky mám tedy ještě dlouho,ale ty ženské mě totálně povzbudili).
Co dodat? poděkovat všem kolem,Berďovi,Petře i Danovi ( na pokoji pohodová nálada) a Míšovi, který pro nás přijel, dovezl nás všechny domů a pro mě měl připravný výborný oběd. A jak doma poznamenal "Bodejť bys nepodávala takové výkony,když máš výborné zázemí"...No a tak jsem se dnes přihlásila na HV, ale jen na houbařskou a tentokrát se svým čtyřnohým parťákem. 

Výsledky LH24


Zima je tu!


Kdybych článek psala včera, vypadal by asi takto:
...zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima zima...
Protože ho píšu až dnes, v teplíčku, zababuchaná do deky, vedle sebe čajíček, na nohách papučky, přece jen se asi rozepíšu :-).
13. etapa se rychle blíží, týden sletěl ani nevím jak, v nohách žádný naběhaný kilometr, místo něj o to větší spánkové manko. Nic nového pod sluncem, dnes navíc spíš pod mrakem, až na to, že mi minulou „jarní“ etapu bylo v tričku a dresu docela vedro. Tentokrát jsem po čapnutí do keříčku a obnažení zadku migala zpět do auta rychlostí blesku. Rukavice a ponožky navíc měly být jistotou, ale už při rozklusání bylo jasné, že mi moc nepomůžou. Dnešní etapa bude opravdu PRAVÁ, ZIMNÍ, LEDOVÁ, NEMILOSRDNÁ... Na startu všichni poskakujeme, všeci zakuklení tak akorát pro bankovní loupež. Strašně se těším na start, v tu chvíli ani ne tak na etapu, ač jsou Visalaje srdeční záležitostí, ale proto, že se konečně zahřeju. Všeci letí, jak by je Děda Mráz píchal holí do zadku, a tak se snažím letět taky. Vidím ségru, kousek před ní Jarka. Dlouho Deni neztrácím z dohledu až je mi to podezřelé, běží se dobře, užívám si běh na 120 % a mrazivé podmínky ani nevnímám. Už jen sjezdovka. Na její vyběhnutí fakt nemám, ale to nevadí, už to mám za pár, vidím Vlaďku a Luďu, kousek vedle Deni a Mira, chtěla bych je všechny pozdravit, ale vůbec to nejde, tváře zamrzlé. Pár vteřin stojím a už cítím „mrtvé“ prsty na nohou, raději na nic nečekám a fičím do Kameňáku. Čajíček a hlavně kamínka vynášejí Kameňák na nejvyšší možný level. Nikam se mi nechce, už vůbec ne od těch milovaných kamen, původní plány seběhnout k Sepetné a povzbudit naše bojovníky na trati lh24 jsou při mém smýšlení ve značném ohrožení, až jsou ponechány mrazu. Nakonec vyrážíme aspoň povzbudit probíhající, vybíháme vstříc Lenie, která fičí dolů neskutečnou rychlostí, vlastně všichni letí po zledovatělém povrchu tak nějak bez pudu sebezáchovy... A najednou všeci fičíme nakonec dle původního plánu taky opravdu dolů, takže nás pak bude čekat druhé kolečko. Bláznovina na entou, nestačím nakonec moc protestovat a už v tom jedu taky. Dole se provlíkneme k Lenie na pokoj, pokecáme a vyrážíme opět vstříc Lysé. Druhý výšlap je celkem drsný, v kopci jsem ráda za polívku u Zbuja, ale pěkně si to běžíme-šlapeme a tak je nám hezky teplo. Na vrcholu se Lysá asi hodně zlobí, že ji tam otravuje tolik návštěvníků a dává nám to všem pořádně sežrat. Okamžitě pádíme dolů, mráz se mojí tenké vrstvě navíc vysmívá, zamrzají mi k sobě řasy, tuhnou čočky na očích, necítím prsty, ať už jsme dole... Dlouhý seběh dolů je v nohách znát, ale je mi skvěle, endorfiny mě začínají naplno pohlcovat, všechno mě nějak neskutečně těší, v zimní království je úžasně...
Ale přece jen vidina tepla s blížícím se doběhem začíná převažovat, už se těším na autíčko, doma na horkou vanu, čajíček... Nahoru by mě už nikdo dnes nedostal, bylo to přesně tak akorát. Myslím na Leniu a Berďu, Petru a Dana, jak to mají sakra těžké... Ale to ještě vůbec netuším, že v sobě skrývají sadomasochistické sklony, páč nakonec na Lysou vylezli celkem 12krát a druhá dvojka 11krát... ;-)

Výsledky celkově: 13. etapa LC
Výsledky týmů: 6. místo 1.217 bodů
10. Poky 0:45:14
31. Stoša 0:48:33
36. Dan 0:49:13
66. Jarek 0:52:49
74. Deni 0:53:36
91. Ivon 0:54:55
97. Fido 0:55:44
154. Pája 1:02:49
188. Pavel 1:11:19

LC13 a LH24 v zastoupení Leni a Berdi





12. etapa Ostravice, železniční přejezd a 3v1

       Je 19.1.2014 ráno a jsem připraven opět vyrazit na další etapu LC. Mám doma chvíli čas, tak lehce zavzpomínám. Právě před šesti lety 19.1.2008 jsem přijel na svůj první Lysacup. Běhal jsem jen pár měsíců a to ještě nepravidelně. Ale Berďa řekl, že se běží takový závod na Lysou horu, že poznáme nějaké nové kamarády a že bude prostě sranda. Lysou horu znám. Chodíval jsem tam už jako kluk a kolem třináctého roku nás na sportovním soustředění na Bezruči již tenkrát trenér hnal hangem nahoru. Tehdy to byl pěkný opruz, nevěděl jsem co je hang a navic to bylo furt do kopca. Pojďmě ale zpět do ledna 08. Stál jsem s Berďou na horním okraji parkoviště u Bezruče a spolu s hloučkem asi 70 lidí čekal na start své první etapy. Jo to byla komorní atmosféra. Na sobě jsem měl ochozené vycházkové tenisky, bavlněné hadry a hrubou mikinu. Všude plno sněhu a kosa jak cyp. Ale těšil jsem se na dobrodružství. Během rychlo výšlapu jsem si hrábnul až na dno sil, o běhu se vůbec nedá mluvit. Horu jsem však zdolal a zažil své první pořádné endorfíny. V hospodě u čaje nebo piva, to už si nepamatuju, jsem si říkal, že jako dobré, ale pravidelně asi ne. Nic méně jsem tam byl za týden zase. Sice z jiného místa, ale cíl opět na Lysé. A pak jsem tam byl další týden a další ročník a zase a zase. Pak už bylo 11.1.2014 a běžel jsem tam po sté, bez jediného přerušení, chycen ve své nekonečné sérii. Už přesně nevím, kdy vznikla ta závislost či potřeba vyrazit během zimy každý týden na kopec. Asi jsem si na to prostě zvykl, zvykla si i rodina a potřeboval jsem to. Utužila se má celková imunita, nebývám již tak často nachlazen. Loni jsem dokonce běžel přes nemoc a spíše mě to vyléčilo než zlomilo. Vliv Lysé na fyzičku i psychičku je nedocenitelný. I po těch letech se snažím užít si to pokaždé. V současnosti sice prožívám lehký splín, že mě zlobí ostruha na patě a klesám v pořadí, že se moc nedaří. Pak se nad to snažím povznést, ukonejším se, že časy nejsou tak špatné, že jsem jen unaven a nemládnu. A hlavně jsem s kamarády a svítí nám občas sluníčko a příležitostně boucháme šampíčko. 
       Je 19.1.2014 ráno, jsem připraven, už vůbec nemám čas, beru věci, Renču i Filípka a jedeme na Lysou. Dnes to bude opravdu zážitek. Sto první etapa, šest let v kuse, po páté 3v1, rodinka jde taky nahoru, je hezké jarní počasí, teplý vzduch, jsem odpočatý, mělo by to jít dobře celo během, cítím se lehký a zdravý. Start je klasicky v deset, akorát jsme se za ta léta posunuli od přejezdu až k mostu. No jo, vždyť nás běhá přes tři sta a stovka chce pokračovat do 3v1. Začínám kolem padesáté pozice. Po asfaltu se mi běží fajn. Po turistické stezce už ne. Postupně mě předbíhají další běžci. Přemýšlím, co se zase děje, ty boty jsou nějaké divné, klouže to, jsem nějaký zadýchaný, cítím svaly nohou, střídám to do chůze, pata mě však nezlobí. Možná je moc přemýšlím, místo abych kurde přydal. Míjím rodinu, vesele se usmívají, já je křečovitě vzdechnu. Předběhne mě Jarek, no ostuda, to si zase vyžeru. Chvíli běží Filípek vedle mě: "tati přidej!" Ale já se jen hrabu a myslím na to, v čem je ta chyba. Jednoduše přišel zlom, tak to asi bývá když se láme stovka. Trochu si vzpomínám na Kubu Franera, když drtil kolem stovky, tak myslím chodil jako doprovod s batůžkem a hůlkami na pohodu. Asi měl toho taky plné kecky. Já se však jen tak nevzdávám. Odpípnu si etapu a pořadí a ihned valím po sjezdovce dolů k Bezruči. Seběh se snažím kontrolovat, abych neupadl a neodvařil se. I přesto dobíhám pár lidí a taky Jarka. Občerstvím se čajem a banán beru do ruky. Běžím stále za Jarkem, chci se ho udržet co nejdýl, přece jen má s delší tratí a druhým výstupem víc aktuálních zkušeností. Musím sice hodně šlapat chůzí, ale stále ho mám na dohled. Za Lukšincem nás dobíhá Tamara. Jarek se na chvilku chytí, já to však nedokážu. Nevadí, svět se nezboří, stejně tam vyběhnu a nebudu polomrtvý jako loni. Nakonec dokončuji pěkně o samotě na 39.místě a překvapeně v osobáčku. Paráda, jsem spokojen. Vítám se s Renčou a Filoušem. Pak je posílám dolů, že je s Rudou doběhneme. Jdeme doplnit tekutiny malinovkou. Sedím si tak v Kameňáku a zase si lehce přemýšlím, proč to v prvo výběhu nešlo a proč to celkem šlo v druhém výstupu, přestože jsem si seběhem rozdráždil patu a bolela. Potřebuji snad cítit bolest, abych zapojil všechny obranné mechanismy a kurde přydal a hejbnul líným zadkem? Asi jo. Patička bolí, ostruška zlobí a já jsem z toho celý rozhozený a rozladěný. A co teda s tím? Tož na Visalajích budu zase zkúšat. 

LC Šance - Cenný skalp

Týden se nám již již přehoupl do druhé poloviny a já po celou tuto dobu nosím v hlavě myšlenku na napsání krátkého příspěvku. Nejsem žádný pisálek typu El prezidenta, který je za všech okolností vtipný nebo skromně, cíle a sebevědomého Stoši, z kterého slovní obraty a popisy jednotnivých běžeckých prožitků vypadávají samy. Poté, co již celá naše domácnoct uhlehla do postýlek, usedám za jemného pochroupkávání ke klávesnici, odkud vám přiblížím 1.etapu roku 2014 mýma očima.

Jako již mnohokrát i na tuto etapu si rezervuji místo u Rudy v autě a cestou k vodní nádrži Šance nám dělají společnost kamarádky Majdy a sama týmová 1ka-3ka Stoša. Cestou stihneme probrat klasické předzávodní témata o tom, jak se kdo cítí, co kdo všechno předešlé dny dělal a nedělal a jaké to asi dneska bude.Po zaparkování se zdravíme s ostatníma členama VZS a známýma. Lehký předklus a poté už každý sám za sebe připraven ve startovním hloučku.
Je to již nějakou dobu, co jsem tuto etapu absolvoval. Loňské jsem obě vynechal, předloňskou jsem běžel pouze tu v první půli. Věděl jsem, co mě zhruba čeká, ale není nad opravdové pocity v průběhu. Za ustavičného boje těla a mozku, překonávám první prudké stoupání a společně s dalšíma, ukrajuji několik stovek metů mírně stoupavěklesající úsek. Přesně v těchto částech jde vidět, kdo je ortodoxní běžec a kdo cyklista. Držím se zhruba okolo 60 místa a pomalu, místečko po místečku se posouvám dopředu. Již při překonávání druhého prudkého úseku, si uvědomuji, že je tato etapa opravdu jiná, plná kontrastů. Dlouhé, táhlé, nekončící! Jako vztyčného bodu si před sebou všímám Petra Škrabánka. Ještě v loni jsem kroutil hlavou nad jeho výkony a nechápal jsem, jak je možné v tomto věku dosahovat takových výsledků. Letos, nevím přesně jakým způsobem se mi to podařilo (kyslíkový stan ani erytropoetin doma běžně nemívám), jsem se v předešlých etapách přiblížil doslova na „dostřel“ k tomuto borci. Ješte není konec a Petr přede mnou, říkám si. Lehký, mírně stoupající traverz po místama rozbředlém sněhu a náběh do kamenítých serpentýnek náš vzdálenostní rozdíl minimalizuje. V momentě před sebou registruji ještě dalšího běžce. Bez dresu a bundy se Honza poznává těžko! Další kroucení hlavou mé osoby, když jdu před oba borce a po náběhu na silnici za mnou není nikdo z nich.
Nechci se rouhat a proto můžu otevřeně řící: Již nemám motivaci dále běhat! Mě už to stačí! Kam se dále posouvat? Vždyť by to bylo nekonečné. Svůj cíl jsem si splnil v jeden den. Jak jsem začátkem seriálu některým předem avizoval, že napíšu článek, až získám cenný skalp našeho oddílového borce, tohoto okamžíku plním, co jsem slíbil. Smekám před ním. Již několikátý rok, čtyři zimní měsíce, každý víkend a to vše ve skvělé formě. Ostatně smekám před všema, kteří tuto náročnou etapu zvládli.
Na druhou stranu, když se tak zamyslím, bylo by asi sobecké nenechat se od jiných porazit a proto si to přeci jen s tím koncem ještě rozmyslím a budu se těšit na příště. Na další nové příběhy.

Ať Vám to všem běhá a kurde přidejte!


21. Pokorný Radim
40. Hrubý Daniel
47. Stoszek Jan
79. Wojtyla Jaromír
121. Munk Rudolf
123. Doležal Filip
166. Kotek Martin
192. Hájková Lenka
219. Beremlijski Petr
220. Chromiaková Pavla
229. Fajkus Tomáš
255. Janko Dalibor
272. Schwarzová Petra
294. Wágnerová Lenka

LC 11 - Mazák aneb Honzova 1. stovka ;-)





foto

Lysacup – etapa z Mazáku



Dneska se toho na další etapě Lysacupu semlelo spoustu. Nevím, jak začít. Začnu tedy zeširoka.  S historickým pozadím.Jako Jára Cimrman. Víš, to bylo tak...:
Kdyby nebylo už listopadové etapy Lysacupu, která se rovněž běžela z Mazáku, asi byl nebyla členkou VZS. Onoho 16.-tého listopadu 2013 si takhle na druhém kilometru v klidu běžím, když v tom uslyším. „Ty jsi Lenkačlenka, že? Čtu tvůj blog. Já jsem Nikol. Běhám za VZS. Nejdříve začal za VZS manžel a teď už i já. A Lenkočlenko, kdy k nám vstoupíš ty? My už jsme to brali za hotovou věc!“ Nikča uhodila hřebík na hlavičku, protože jsem k přestupu do VZS uvažovala od zimy 2013 a intenzivně od Lysohorského čtyřlístku. Přesto jsem si stále netroufala oslovit  Prezidenta. No já ani vlastně nejdřív moc nevěděla, kterejpak to je (promiň Koudy) J. Také jsem konzvervativní a to není jen tak, změnit oddíl. A v neposlední řadě jsem měla ostych, fakt.  No, ale když to Nikša tak nakopla, tak jsem to pak přes Berďu a ostatní zpytlíkovala a teď už jsem vaša.
Zpátky k tématu. Podařilo se nám na sobotu udat dítka (díky mami a tati :-) ). A tak jsme na Mazák jeli tři. Já, Robert a náš kamarád Richard, který je rovněž zarputilý Lysohorec. Kluci se ale vydali po vlastní ose, asi tak půlhodinku před startem.Co jiného jim, také zbývá, když nemají čipy, že jo...
Já se vydala hledat mezi všemi parkujícími auty někoho našeho. Dlouho nic, až jsem zaslechla jakési chichotání. To Deni, Ivon, Jarek a Berďa popisovali tričko pro Stošu. Běžel totiž dnes svůj 100 Lysacup. To mi hlava nebere, kde to synek nasbíral??? Takový mladý a už takové jubileum :-) . Všici jsme se mu na tričko podepsali a Berďa ho pak utajeně vynesl na vrchol (tričko, ne Stošu), aby mu bylo po dobytí mety slavnostně předáno. Ale to vím jenom z doslechu, jsem to nestihla :-) Co jsem ale stihla byl start, na kterém jsme s dvojčaty Stošovo běžecké oblečení oblepily nálepkami se značkou 100.
A pak už přišel start. Spořádaně jsem se zařadila na svou pozici na chvostu. Na koleně moje aktuálně nejlepší kamarádka ortéza. Držela pěkně a tak jsem si zkusmo první kilometr zaběhla. Po asfaltu to šlo a koleno neprotestovalo. Kilometr a dost! Přešla jsem do svižného turistického tempa, na uších opět ejsýdýsý ( já teda nechápu, proč jsem to dříve neposlouchala, funguje jako doping ) A už tu byla Butořanka, bláta hafo, ale svítilo slunko, furt mi to dobře šlapalo. Z Butořanky na Lukšinec lidí jak na Václaváku, už mě to někdy štve, ale zase to chápu, vysvitne slunko a všeci Ostraváci šup na Lysou.
Od Lukšince sem tam led a asi tak poslední kilometr regulérní náledí. A teď se mi nesmějte. Ortéza – neortéza, bojím se pádu a tak jsem přezula do botek s hřeby. V tom okamžiku mě předběhla soupeřka Majka z X-Trail Orlová. Zachovala jsem ale chladnou hlavu, protože mi bylo jasné, že s hřebíkatými botami ztratím strach z náledí, získám jistotu a přidám na tempu. Stalo se!
To už jsem začala potkávat běžce, kteří si to valili dolů. No fakt nejsem rychlík, trochu mi to nahlodalo morálku, ale svítilo to slunko a bylo fajně, tak mi bylo shnilo se stresovat :-). Předposlední zatáčka pod vrcholem – potávám kolegyni Evu z práce a je mi jasné, že v pondělí nemožu simulovat, když jsem v sobotu zdravá na Lysé. Poslední zatáčka a ... NEVIDÍM DĚDKA Beskydského. To je škoda. On mě vždycky plácne po dupě a já na poslední metry připadám. Koho ale vidím je Robert a Richard, zrovna došli, tož to nastartuju, chci trochu frajeřit, jak ty Lysacupy běhám. Luďa pípne čip a šup na škopek! R+R do Šantánu, ale já fičím do Kameňáku.
To se mi to fajně píše,
když mám tři zelené v břiše.
Slovo, věta, odstavec,
Kurde – já su umělec :-) !!!

Ano, 3 zelené jsem vypila. Budiž mi omluvou, že byly malé. Ale Stoša slavil tu stovku, tak jsem nemohla odmítnout, to by mu to potom třeba neběhalo. Já teda zelenou nemusím. Na druhou stranu – zelená je na rozdýchání a člověk si po ní nemusí čistit zuby, bo má tak jako tak svěží dech.

V Kameňáku jsem si odchytla i Luďu a lobovala za vypsání speciální kategorie „Invalidní ženy“. Asi to nevyjde, Luďa cosi říkal o sloučení s kategorií „Těhotné ženy“ a do toho už fakt nejdu :-)

P.S. Zaslechla jsem, že Stoša v cíli dostal dva šampusy!!! Na mě bohužel nezbyla ani kapka, dobře mi tak, nemám být tak pomalá :-)

P.S: Sakra, tak to nevím, jestli je to výhra v loterii, ta VZS :-) . Včil mi přišla sms od PREZIDENTA: „Kurde přydej!!!

A jak to mám asi zrobiť,
ty přední pozice dobyť?
Sežeň řadši doktora,
co mi hnátku narovná.
Pak já přidám kilometry,
ať dosáhnu lepší mety!