PoruBajk 2013 aneb ŠkodaBike v "novém"

Kdy: 27/04/2013
Kdo: Django, Ruda, Dan a BOBika

Letošní začátek bikerské sezóny byl poněkud rozpačitý - na začátku dubna bylo možná více sněhu než po celou dobu zimy, ale to nás nemohlo odradit od účasti na tradičním bikovém zavodě. Účast nakonec vzdal pouze Jaryn, který si zřejmě myslí, že když běhá objemy jako Stoša (?!), nic z toho se mu nepřenese na kolo, a proto raději zvolil Dolnolhotskou 10.

Django se začíná pomalu otrkávat a občas vystrčí i růžky, ale přece jen se do všeho nehrne po hlavě. Zvolil proto menší zlo a vydal se na 36 km dlouhou trať. Dojel v čase 2:17:12 na 268. místě ze 481 klasifikovaných.

Zbylé trio se hrdě postavilo na konec cca 300hlavého pelotonu 68 km trati. Chvíli se nám dařilo držet spolu, ale první kopečky v Porubském "hvozdu" a sjezdovka Skalka nás roztrhaly. Po sjezdu z Klimkovic jsem dojel Rudu a společně jsme se pak prodírali startovním polem kupředu až do první občerstvovačky. Tam se Ruda nečekaně oddělil a já zůstal na boj s ostatními definitivně sám. Trať jsem měl projetou, věděl jsem, co mě kde čeká, a tak jsem jen doufal, že se neprojeví únava z předchozích dnů. Do cíle jsem sice dojížděl trochu ztěžka, ale ostatní okolo na tom byli podstatně hůř, takže jsem si předjíždění vychutnal až do cíle! :) Chvíli po mně dojel Ruda, načež se k nám donesla informace, že Dan někde zabloudil. :( Nakonec však i on našel tu správnou cestu do cíle. ;)

107. 3:12:39 BOBika
130. 3:21:49 Ruda
238. 4:00:26 Dan

Web
Výsledky: 36 km | 68 km

Foto ze startu dlouhé - jsme tam všichni 3!


Běh Benedikta Labre 2013

Kdy: 20/04/2013
Kde: Plesná -Dobroslavice - Háj - Jilešovice - Dobroslavice - Plesná
Kdo: Kačenka a doprovod Tobík & Bobík

Kačenka se k sepsaní moc nemá, tak alespoň stručně, za doprovod.
Závod byl vypsán pro běh (1/2M, 1/4M) i kola. Mohl jsem se tedy také aktivně zúčastnit, ale vzhledem k zátěži v podobě vozíku bych asi asfalt netrhal, takže jsem se rozhodl pošetřit rodinný rozpočet a podporovat maminu na trati.
Závodu, resp. závodníkům bylo nejprve požehnáno. Pak se ozval výstřel pro kola a chvílí na to i výstřel pro běžce. Kačenka začala rozvážně, pěkně zezadu, nikam se nehnala, za což si zaslouží pochvalu. Držela si své tempo a postupně na trati předbíhala nejen své soupeřky, ale i řadu chlapů! Nakonec se dostala do skupinky běžců, ve které chvíli udávala i tempo, ale nakonec na ně ve finiši nestačila. Přesto si doběhla pro vítězství mezi ženami za velmi pěkných 2:00:44 (trať byla kopcovitá a místy i bahnitá).

Výsledky
Foto: Milan Anděl | MK Seitl


15. MEZINÁRODNÍ BĚH 12H, RUDA SLASKA, POLSKO

datum: 27.4.2013
účast: já

       V pátek odpoledne po šichtě jsem vyrazil na letošní první vrchol sezony, na který jsme se poctivě připravoval již od konce Lysacupu. V Klimkovicích nastupuji do auta k Liborovi Svozilovi z MKS a vyrážíme směr Polsko do Ruda Slaska. Na hranicích ještě čepujeme naftu a měníme si nějaké zloté. Cesta probíhá celkem v klidu a po necelých dvou hodinách dorážíme bez bloudění do sportovní haly v Rudě. Šli jsme se zaregistrovat k zítřejšímu 12h ultramaratonu v běhu. Dostali jsme pěkná běžecká trika, startovní čísla a pár suvenýrů. Pak jsme zajeli na penzion, který vzhledem k poddolování měl všechny podlahy mírně z kopce. Za 40 zlatek jsme měli luxusní nocleh a vynikající večeři. Pak jsme šli nakoupit, co nám chybělo. Já jsem potřeboval na ráno 2 banány a džus na ranní koktejl. A jelikož jsme po vydatné večeři měli žízeň, zašli jsme do hospy na pivko. Večer na pokoji chystáme věci na ranní procedury, abychom se moc nezdržovali. Budíček jsme si totiž určili na 5:30, protože dvanáctihodinovky startují obvykle v sedm. Něco po desáté se nám podařilo zalehnout, takže jsem měl, oproti minulé 12hod. v Praze, dosti času vyspat se do růžova.
       Ráno pohodlně a plynule provádíme hygienu, snídáme, chystáme věci, boty a balíme. Já jsem si vzal i tyčový mixér, abych si rozmixoval banány s akcelerátorem a džusem. Na velkou jdu pro jistotu třikrát, pak stíhám i sprchu a oblékám se do závodního. Pro samotný závod volím osvědčenou obuv s velkými dírami na palcích a totálně sešlapanou podrážkou, no ale když mi tak sedí, tak proč ne. Vždyť v nich nemám ještě naběháno ani 4000km. S Liborem se také shodujeme na kompresních podkolenkách. Na závod si dále chystám namočené Chia semínka. Balíme všechny věci, vyklízíme pokoj a autem se přesouváme na místo startu. Parkujeme poblíž občerstvovačky. Je zde i depo pro závodníky, každý tam má dřevěnou židli se startovním číslem, kde si může odložit vše potřebné pro závod. Času není nazbyt, rychle se rozcvičím a pak jdeme k náměstí, kde má být start. V poslední chvíli řešíme, kde vyzvedneme čipy? Posílají nás zpět k hale, takže se dokonce i lehce rozběháme. Na náměstí jsme včas. Probíhá tu uvítání od organizátorů a zástupců města. Stojíme v houfu téměř 80 ultraborců z Polska, Litvy, Běloruska i Ostravska.
      Start se blíží, trošičku mi začíná bušit srdce, chvíli se koncentruji sám na sebe, proč tu jsem, proč běhám a jestli mě to takhle fakt baví, co si chci dokázat, proč tu není někdo z oddílu, když tak rádi běhají, a samozřejmě co by tomu řekl Honza Tleskač? Cíle jsou jasné: bude to hodně bolet, ale nesmíš trpět, 110km by mělo být na jistotu, 115km bude skvělý výkon a 120km je takový vzdálený, ale krásný sen, no a hlavně zkusit zůstat při vědomí všech 43200 vteřin. Loni v Praze se totiž vědomí občas zatoulalo do věčných lovišť. Sčítám poslední plusy: nejsem 6 dní po maratonu, čili jsem odpočatý, mám naběháno, mám zkušenost s "dvanáctkou", mám obrovskou motivaci vylepšit osobák a mám nezdolnou vůli.
       Podáváme si s Liborem ruku a přejeme si hodně štěstí. Je odstartováno. Na ultra je fajn, že se vybíhá tempem jako na nějaký pohodový výlet. Pár koleček kroutíme s Liborem společně, délka okruhu je 1309,5m, převýšení asi 3m, počasí je příjemné, ale obáváme se většího tepla kolem poledne a později. Pak chodíme dle potřeby močit a pít a já se dostávám před Libora. Potkáváme se dvakrát během kola, mám náskok pár desítek metrů, občas i víc, když to jde tak na sebe mávneme a kývneme nebo si plácneme rukama. První hodinu se neděje vůbec nic a druhou hodinu nic. Jsem již celkem slušně zahřátý a rozklusaný. Pravidelně piju, ale nejde to v každém kole, tak se řídím spíše pocitem. Každou hodinu něco sním, hlavně banán, rozinky a trochu pomeranče. Po třech hodinách sedám na židličku, dopíjím ranní koktejl, trochu protahuju nohy. Po dvou minutkách fičím dál. Na Libora mám cca půl okruhu náskok. První větší zlom je čtvrtá hodina a blížící se meta maratonu. Libor mě postupně stahuje. 50.km dáváme cca za 4:45, začínám pozorovat první příznaky únavy. Po delší pauze jdu močit a jsem spokojen, že ledviny fungují. Loni v Praze jsem totiž nebyl asi 8 hodin. Pár kol běžíme s Liborem spolu. On v každém průchodu přes čipovou kontrolu na náměstí přechází do chůze a pak znovu rozbíhá. Také to zkouším, ale mě to moc nesedí. Spíše mi vyhovuje zpomalit jen u občerstvení nebo případně na chvíli sednout. Tak se opět řídím svými pocity. Je tu polovina závodu, mám natočeno cca 63km. Libor se mi náhle ztratil a při probíhání občerstvovačkou na mě mává z masérského lehátka. Vysvětluje mi, že špatně dobrzdil a kopla ho křeč, pak se mu to ozývalo znova. Má za sebou tři 24 hodinovky, ale na masáž v závodě musel poprvé. Uvědomuji si, že i když se cítím dobře, tak to může přijít kdykoliv. Po šesti hodinách dávám skoro pětiminutovou pauze, mohutně obědvám kelímek polévky s nudlemi a talířek nudlí s nudlemi. Nechápu, že mají na pultě veku s uzeninou. Libor tvrdil, že je výborná. Ale maso přece zakyseluje a já jsem na to chuť ani neměl. Řídím se stále svými pocity a zůstávám u svých banánů a rozinek. Ani sušenky a oplatky mě nelákají, mám pocit, že by mi to rozedřelo sliznici. Po sedmi hodinách, mám však opět trochu hlad, tak se dojídám namočenými chia semínky. Libora potkávám častěji, střídavě chodí a běhá, trápí se bolestmi. Pokud jde o pití, tak dávám hlavně vodu a iontový nápoj, občas loknu koly, protože mám na ni chuť, ale zase myslím na oxid, jestli mě to neublíží. Dopíjím i vlastní džus z černého rybízu. Po osmi hodinách máme za sebou dvě třetiny, poprvé začínám přemýšlet o tom, že bych to mohl zvládnout ve velkém stylu. Až mě z toho zatlačilo ve střívku. Jdu tedy sednout do budky. Slyším jak venku zuří ultramaratonská bitva, mnoho raněných, někteří padli a ostatní stále bojují. A já si tu tak sedím, bum, bác, plesk a je mi fajn, okraje mísy krásně tlačí do zmožených hemstringů, tak se vrtím, ani se mi nechce vstát. Rychle natahuju gatě a běžím na zteč. Odbíjí devátá hodina, přichází další uvědomění, že může padnout stovka těsně kolem 10h. Tak si v duchu prozpěvuji Queeny Dont stop me now, Breakthru, Headlong a samozřejmě Rocky a Eye of tiger atd. však už to znáte z většiny mých článků. Přemotivoval jsem se natolik, až mi šlo mrazení po zádech a ztvrdly mi bradavky. Tak jsem zastavil na chvilku v depu a namazal kozy konopnou mastí. Po deseti hodinách skutečně točím stovku, akorát nevím kde přesně je. Snad to půjde později najít ve výsledovce, kde by měly být časy jednotlivých kol. Jedenáctou hodinu vnímám jako velmi únavnou, bolí už úplně všechno. Probíhám náměstím v čase cca 11:01, zjišťuji, že do bájných 120km mi chybí téměř 12km, a že to tedy nemůžu stihnout. Během několika sekund přicházejí neuvěřitelně silné emoce, chvilinku brečím a zuřím zároveň, zrychluje se mi dechová frekvence. Vím, že následuje mírný seběh a protahuju kroky. Mám pocit, že sprintuju, protože všichni ostatní už jen drží tempo, mihnu se dokonce kolem lídra závodu, již mě nikdo nepředbíhá. Zorné pole se mi zužuje přímo před sebe, znám zpaměti již každý metr trati a jsem rozhodnutý vydat úplně všechno i kdybych měl padnout na zem. Dávám snad čtyři nejrychlejší kola svého závodu, pak se mi strojovna mírně zasekává v čase 11:29, zase si říkám, co to dělám za blbosti? Jak můžu finišovat hodinu před koncem? Zpomalil jsem ovšem jen mírně, už nezastavuju ani nepřecházím do chůze. Kelímky s vodou chytám v plné rychlosti, vždy jen usrknu a odhazuji a letím jak střela. Naposled probíhám náměstím, čas 11:56, hlásí mi 119km, já vím, že ostatním přede mnou většinou hlásili 119,1km. Obíhám náměstí, nevnímám už okolí, jsem rozhodnutý dorazit zase až k občerstvovačce, která je zhruba v polovině okruhu. Vůbec nerozumím tomu jak se můžu pohybovat po takové porci, takhle rychle. Doslova se řítím depem, kde někteří již zastavují, nohy mi hoří, slyším odpočítávání posledních deseti vteřin. Konec, zastavil jsem přímo u Liborova auta a skácel se k zemi. Mám strašný pocit, že mi změří 119,7 nebo 119,9 a pak se všichni budou ptát, proč si na konci trochu nezrychlil, vole? Taky kousek ti chyběl? A já finišoval hodinu! Bylo mi do breku. Měli jsme to však za sebou, tak jsme se s nejbližšími kolegy objímali a gratulovali si. Libor už se vracel změřený, tak jsme si taky potřásli. Konečně přišel týpek s kolečkem a říká 842m domiar. Skoro jsem se posral. No a kolik dohromady?!? Plus počet celých okruhů. Tak jsem svěsil hlavu a šel sbalit tašku v depu a do sprchy a tak. 119,1+842 je prostě málo. Aspoň mám fajny osobák. Až v hale zjišťuji, že jsem dal 91kol v délce 119164,5m a celkem tedy 120006,5. V tu chvíli jsem se málem zbláznil, že jsem to fakt stihl, chtělo se mi řvát a skákat, ale skákat jsem nemohl. Volal jsem na Libora, že mi to těsně vyšlo. Měl jsem neskutečnou radost. V poslední době si sbírám hodně osobáčků, ale tenhle výkon, to všechno předčí. 12hodin jsem celý den tvrdě makal a vysněnou hranici jsem protnul v posledních dvou vteřinách, to se mi už možná nikdy nestane. Tak a teď je na řadě dvacetčtyřka i tady mám konkrétní plány.
       Vyhlašení výsledků posléze probíhalo s velkou slávou, s večeří a pivkem, byl jsem druhý v kategorii, takže jsem šel na bednu a dostal velký pohár, medaili, diplom a cenu.


https://plus.google.com/photos/103828680571712614101/albums
http://w.sts-timing.pl/pliki/ruda201312h.pdf

30.ročník Jakubova lesního běhu Důlňákem

Ani nevím, kde se vzal ten odvážný nápad vydat se v úterý 23.dubna odpoledne do Vratimova, vypsat přihlášku, zaplatit startovné, připnout číslo a vystartovat s tlupou 84 běžců na trasu dlouhou 7,8 kilometrů. Hlavně jsem si myslela, že tam budu anonymně, tajně.. jaké bylo překvapení, když jsem zahlédla na kole přijíždět Jaryna.. Nicméně bylo krásně a lesní běh parádní. Myslela jsem na Majkla a snažila se běžet rychle, což moc nešlo. Takže ve chvíli, kdy já uřícená doběhla do cíle se již někteří vraceli z neoficiálního druhého kola, ale Maty s babičkou povzbuzovali o 106, takže mé 80. místo bylo náležitě oceněno. Běželo se po asfaltu a lesních cestách, trasa byla 2 kolečka ve tvaru osmičky.. mně se to líbilo moc.. udělala jsem si "OR" :) a dokonce nedoběhla poslední..

1. Honza Fousek /MK Seitl/ 26:45
18. Jarek 31:42
80. Zuzka 48:53

http://fotozajic.rajce.idnes.cz/30._rocnik_Jakubuv_lesni_beh_Dulnakem_23_dubna_2013

http://www.novinky.cz/vase-zpravy/moravskoslezsky-kraj/ostrava-mesto/1227-17156-jakubuv-lesni-beh-dulnakem-privital-zavodniky-uz-potricate.html

výsledky celkově
výsledky

Dolnolhotská desítka 2013



27. dubna se konal 9. ročník Dolnolhotské desítky. Jakožto poměrně nová a hrdá členka VZS jsem se s radostí zúčastnila. Berďa, Martin a Jarek nenápadně naznačili, že i ti noví by měli napsat nějaký ten článeček, tak se tedy pokusím.
Na tento závod jsem se velmi těšila. Byl to pro mě po Hornické desítce teprve druhý „masový“ závod. Můj nespoutaný DJANGO si na tento den vybral spolu s Bobem a Rudou PORUBAJK a tak mi nezbylo než obejít se tentokrát bez vodiče a poradit si sama. Plánovala jsem vzít i děti, ale ty bohužel onemocněly, a tak jsem po lehce probdělé noci vyrazila ráno do Dolní Lhoty sama (v nově opraveném autu po střetu s divočákem).
Na hřišti jsem se potkala s Berďou, Martinem, Jarkem, Evou, Leniou a Petrou. V šatně panovala dobrá nálada a já jsem přestala být nervózní. Dorazila jsem na poslední chvíli, takže moc času stejně nebylo.  Vzduch mi přišel takový těžký, vlhký, no asi blbé BIO. Ještě jsem pokecala s panem Brukem z www.behshop.cz a probrala s ním své zánovní botky, které mi doporučil. Od ledna v nich trpím jako pes, ale všichni říkají, že to bude spíše nohama. Tak nevím.
Před startem jsem se zařadila do zadních pozic. Mé ambice byly zaběhnout pod hodinu, ale ve skrytu duše jsem doufala, že to bude alespoň kolem 55 min. Přece tak pilně trénuji! Vystartovali jsme spolu s Evou a Petrou.  Evča byla plna dojmů z maratonu z Hamburgu, kde výborně finišovala ve štafetě. Tvrdí, že vůbec netrénuje, ale vždy vyrazí a navíc běží tím svým elegantním stylem jako laňka :-). Asi na 3. km mi zdrhla, tož jsem si běžela sama. Jako vždy při závodě jsem půlku cesty klela a říkala si, že to zabalím a pojedu dom, ale pak jsem se hecla. Těšila jsem se na seběh z Horní Lhoty a řízek.
Dolů to celkem ušlo, předběhla jsem jakésiho „Božu“ v dresu Baláž Extreme Team. To mě pobavilo. Pak už jsem jen počítala kilometry do konce. Věděla jsem, že žádný extra čas to nebude, ale i tak jsem s radostí doběhla do cíle. Po výpadku elektřiny se zbořila brána v cíli, takže doběh nebyl moc na „dizajn“. Ostatní  z VZS se už vyklusávali, mi se ale motala hlava a dělaly mžitky před očima. Trochu jsem to rozchodila, občerstvila se a těšila se na pozávodní endorfiny.
Vyfotili jsme se, zkukli seskok parašutistů a těšili se na vyhlášení výsledků a tombolu. Kluci se zachovali velmi gentlemansky a nám holkám, které jsme se nevešly do první dvoustovky, věnovali své medaile. Děkuji, Martine! Mám z ní velkou radost. Náš jediný zástupce na bedně byla Lenia v nových brýlích z JAKu:-). A myslím, že i ostatní byli spokojeni. No, já nakonec celkem taky, od Hornické desítky jsem se sice jen mírně zlepšila (57:52), ale bylo fajně a mám další zkušenost. Odhodlaná do dalších běhů jsem odjela slavit ségřiny narozky. Cestou jsem si zanalyzovala průběh běhu – do budoucna musím samozřejmě zrychlit, popracovat na technice (jenže když se soustředím na techniku, tak zas běžím pomaleji :-( ) a vychytat taktiku. Snad budu mít ještě dost příležitostí. A ty „masovky“ se mi celkem líbí!

Děkuji všem za milou společnost a zase někdy ahoj!

Jarka prosím o korekci mého prvního článku :-).




Veřovská/Veřovická 10

Kdy: 13/04/2013
Kdo: Petra, Kačenka & BOBika

Ačkoliv jsme cestou do Veřovic potkali několik slabších přeháněk, při samotném závodě se nám udělalo velmi pěkné počasí. Svítilo slunce a vítr foukal pouze slabě proti při běhu z kopce. Vzhledem k tomu, že se běží na obrátkové trati, bylo to jedinečně zařízené! ;) Někteří běžci pravděpodobně běželi ve více vrstvách oblečení, než by se bývalo hodilo, ale nic jim to neubralo na bojovnosti. Padla celá řada osobních rekordů, byl překonán i traťový! Škoda, že se v ten den konalo tolik závodů a na startu se sešlo "jen" něco přes 80 závodníků. Snad se podaří závod tak pěkně i příště - organizátorům patří díky!

01. 0:30:58 Bajza Jakub (AK Kroměříž - traťový rekord)
46. 0:42:32 BOBika (OR)
65. 0:47:26 Kačenka (OR)
82. 0:55:30 Petra (?!)

Výsledky
Foto: LaBeKl (Jiří Harašta) | PepaTeam FM | SK Zafar (Fr. Raška) | Orel VeřoviceFilip Orsava

BOLATICKÁ DVACÍTKA

       Dne 14.4.2013 se konal v Bolaticích běh na 20km. Již loni při své první účasti se mi závod velmi zalíbil, hlavně pro svou pestrou krosovou trasu a také nevyzpytatelný povrch. Letos jsem byl rozhodnutý běžet naplno, protože loni jsem jen testoval s Deni společné tempo a přidával jsem až za občerstvovačkou. Dnes jsme se sešli ve slabším počtu. Já a Berďa jsme přijeli na kole a částečně vlakem. Deni a Ivon jsou slavné rodačky z Bolatic, takže nemusely nic řešit. A také dorazili Dalibor a Nikol, ta si dala zlehka 10km kondiční běh, ve kterém brala bronz. Dalibor hlídal děti a babička šla pochod 10km.
       Hned po ránu se zdálo, že nás čeká krásný slunečný den, no konečně. V 7:10 jsem měl vyzvednout Berďu u Chýlka a jet společně na Vítkovické nádraží. Berďa byl ovšem zdrženlivý a tak jsme měli lehké zpoždění, vlak jel až v 7:24. Naštěstí jsme stihli koupit lístky, přemístit se na nástupiště a dokonce i chvíli počkali. Pak jsme čekali čtvrthodinku ve Svinově a 10 minut v Děhylově. Příště si to na kole asi dáme celé. Z Háje do Bolatic jsme museli trochu více šlápnout do pedálů, abychom nezmeškali start. Sešlo se spoustu lidí a u prezentace byla fronta. Tentokrát jsme se obešli bez rozklusu a šli rovnou na start.
       Myslel jsem si, že jsem celkem ve formě, tak jsem šel do první linie. Ale již během prvního kilometru, jsem musel hledat mírnější tempo a přemýšlet, kdo by mi seděl jako vodič. Bohužel jsem se nechytil nikoho, po pěti kilometrech jsem běžel již sám. Pár borců mě předbíhalo, ale postupně mi mizeli z dosahu. Na občerstvovačce jsem se jen trochu napil vody. Trasa byla značena celkem dobře, ale i tak se mi podařilo přeběhnout odbočku. Ještě, že pronásledovatelé na mě houkli a nasměrovali mě správně, no a pak mě předběhli a zmizeli. Dál jsem se trápil sám. Terén byl suchý, mokrý, blátivý, měkký, listí, kaluže, štěrk i zbytky sněhu a taky částečně asfalt. Samozřejmě v lese to bylo z kopce do kopce, což mi letos vůbec nesedlo. Zřejmě jsem si to zapříčinil zvýšenými tréninkovými dávkami a možná mi lehce ztuhly stehna na kole. Ale bylo krásné počasí, tak jsem se snažil vychutnat si to alespoň mentálně. Poslední dva km se běží po asfaltu a chodnících, zkoušel jsem zrychlit, ale už to nešlo. Těsně před cílem mě ještě přespurtoval jiný finišující borec. Nebyla to sice taková euforie jako v Oseku či na JAKu, stejně jsem byl jakžtakž spokojen. Výsledný čas zatím nevím, snad něco kolem 1:23. Velice brzy doběhla Deni, cca pod 1:26. Ivon s Verčou taky dobře a shodně kolem 1:31. Dvojčátka měla náročný týden, ponocovala, pracovala, spisovala a studovala. Předvídaly, že forma je asi slabší, nakonec však předvedly slušné výkony. No a Berďu pozlobil kotník a nestabilní terén, takže se potrápil hodně a prý používal slovník, který při přednáškách na Báňské obvykle nepoužívá. Výsledný čas 1:43 byl spíše podprůměrný, důležité ovšem je, že se mu v okolních lesích líbilo. Pak už jen klasika: tekutiny, kuřecí stejk, vyhlášení atd. Deni vyhrála v ženách a Ivon byla druhá. Takže ženské týmové jedničky řádily o sto šest.
      Rozloučili jsme se a vyrazili s Berďou na kole zpět do Ostravy. Veselou projížďku jsme samozřejmě zakončili u pivka a u pizzy. Tož fajny den no ni?

Fotky MK Seitl

HV 1 - Jeseníky


Trochu statistiky (long)
místo
týmů
vzdalo
%
Start
316
-
-
Ramzová
238
78
24,7
Červenohor.
181
57
18,0
do cíle
-
53
16,8
do cíle dorazilo
128
suma
-
188
59,5

Foto MajdaFoto Leňa
Foto Vladimir Peitl

Online výsledky

Aj v Olomóci se závodí :)

5. 4. 2013  Běh výstavištěm Flora Olomouc - 8,7 km

Zdravím Vás z Olomóce! Se ségrou jsem se rozhodla, že tento týden domov na Prajzské nenavštívíme. Valí se na nás diplomka ze všech stran a přece jen, ve studentském městě se na tom maká trochu lépe, než-li v bolatickém lese. Ten je totiž takový magnet pro nohy i mysl, že i když nechcete, tak prostě vyběhnout do té krásy musíte :) No jo, ale proč já to tu vlastně píšu, když to sami za týden poznáte! Bolatická dvacítka, letos bonusově se sněhem, ledem a bahenní lázní, se blíží!
Kdo nás již navštívil v našem olomouckém bytečku, moc dobře ví, jak blízko máme k sadům, kde se přes den běhá, inlinuje, skateboarduje, válí po trávě a relaxuje, a kde se přes noc přepadává, okrádá a kolemjdoucí pobodává ...  Prostě se tady během 24 hodin střídají dva úplně odlišné světy ...
Nebýt termínovky Bezvaběhu, ani bych nevěděla, že se tady v pátek odpoledne pořádá jeden z nejstarších závodů kraje, již 35. ročník Běhu výstavištěm Flora Olomouc. Trať je vedena ve třech asfaltových 2,9 km okruzích přes Smetanovy a Čechovy sady a až na výběhy pěší lávky mezi oběma parky, je to v podstatě rovina. Ale když lávku překonáváte v závěrečném kilometru už po šesté, máte těch kopců celkem dost :)
Protože tady v Olomouci mnoho místních běžeckých borců neznám, pokoušela jsem se nalákat ségru, abych tam na startu nestála sama samotinká :D Doufala jsem, že i když stále testuje a rehabilituje svoji úponou šlachu kvadricepsu, poběží třeba volně. Ivon to však pojala po svém, volně vyběhla, ale úplně jinde, než-li kroužit do sadů ... A tak když jsem už stála na startovní čáře, právě protínala park o 200 m dále a dotáčela svůj 18 km.
Nezbylo mi tedy nic jiného, než se s tím nějak poprat. A prala jsem se od začátku do konce. Únavu po intimních nočních chvílích s diplomkou jsem očekávala, tuhé nohy po středečním a čtvrtečním výběhu byly další jistotou, o kterou se bohužel ale nedalo opřít. Vůbec mě nepřekvapilo, že se od prvních metrů tak šíleně trápím. Prostě jsem věděla, že to bude boj. Vlastně jsem to očekávala a možná proto neklesala na mysli :) 
Do cíle jsem se vmáčkla s časem 35:52 jako druhá žena a opravdu jsem byla ráda, že to mám za sebou. Takové sprintové trasy, to není nic pro mě! Vyhlašování se docela dost protáhlo, ale aspoň jsem mohla delší čas ukazovat VZS dres :) Půlkilometr na byt jsem tedy musela divokou Olomócí doklusat až za tmy ;).

Výsledky
foto později ;)


Soustředění I 2013