O vánocích 2015 jsem se definitivně rozhodl, že si ke svým čtyřicátinám v létě splním další sen a zaběhnu si velmi náročný podnik MUM - Moravský ultramaraton, což je mezinárodní běžecký etapový závod na 7 maratonů v 7 po sobě následujících dnech. Je to nejdelší a nejtěžší běžecký etapový závod pořádaný na území České republiky. Letos to byl již 24. ročník.
O tom jak se připravit na etapovku jsem nic moc nevěděl, ale selským rozumem jsem si promyslel, že bych měl mít hlavně chuť a náladu běžet sedm dní po sobě. Prostě by mě to mělo hlavně bavit. Takže někdy v zimě začátkem ledna jsem si vyzkoušel běžet sedm dní po sobě od 22km až po cca 35km. Kromě narůstající únavy se to dalo celkem v pohodě zvládnout, akorát jsem již tenkrát tušil, že 7 maratonů, navíc v závodním tempu, může bolet mnohem víc. Čas běžel, já jsem si běhal své naplánované závody a samozřejmě různé tréninky a najednou tu byl červenec. Blížil se odjezd do Lomnice u Tišnova. Po posledních závodech jsem měl bolavou patu vlevo a přednoží vpravo, takže jsem na MUM vyrazil v mírně rozhozeném stavu. Nyní už vím, že na takové etapové několika denní klání je vhodné být sto procentně fit. Vyrazili jsme z Ostravy ve čtyřech: já a tři kluci z MK Seitl - UltraLibor, Dalibor a Roman v neděli 3.7.2016 ráno. Před polednem jsme dorazili na místo, ubytovali jsme se ve třídě ZŠ v Lomnici a začali se chystat na první etapu. Ve třídách jsme si udělali takové zvláštní boxy ze židlí a lavic, které jsme rozmístili kolem matrací na spaní.
Start první etapy Lomnické byl před školou ve 14:00, aspoň jsme se nemuseli nikam přesouvat. O všech etapách předem vím, že jsou kopcovité, že místy dojde i na chůzi, takže nemusím valit jako kůň, ale spíše si užít pohodové plynulé tempo, kochat se okolím, krajinou a přírodou a tak. Navíc v terénu při sebězích musím opatrně na své bolavé plosky. Sebou neberu nic krom toaleťáku a mapy trasy. Po cestě máme 6 občerstvovacích stanic, takže by to mělo stačit. Stanice v jednotlivých etapách jsou rozmístěny cca 5-7km od sebe. To jsem ovšem netušil, že v náročném terénu může 7,5km znamenat i 50 minut bez vody.
A tak jsme přesně ve dvě zvesela za ideálního slunečného počasí vyběhli do první etapy. Začínalo se samozřejmně stoupáním cca 200m na 2km a bylo to výživné, běžel jsem zvolna abych se neutavil. Potom už se různě střídaly seběhy, výběhy a rovinky po lesních a polních cestičkách a pěšinách, místy bylo kamení, hlína, kořeny. Běželo se po silnicích i cyklostezkách, podél Svratky i kolem menších potoků, oběhl jsem prvních 5 občerstvovaček a věděl, že jsem na 31km. Různě jsem si vybíral spoluběžící, se kterýma jsem se třeba snažil držet tempo. Poslední stanice měla být až na téměř 39km a já tušil, že to může být daleko, navíc jsem si v mapě nastudoval, že za Křeptovem je kopec jak prase a pak dlouhý monotonní seběh. No prostě jsem tam měl první krizi, zpomalil jsem a byl jsem doběhnut některými kolegy. Na poslední stanici jsem se napil a běžel z kopečku do cíle v Lomnici. Nakonec jsem měl toho celkem dost a dostal velké obavy z následujících dní. V nohách maraton, najíst, vyspat se a druhý den zase.
Boskovická etapa již startuje ve dvou vlnách pomalejší běžci začínají ve dvě a ti rychlejší ve tři. Jsem v té rychlejší skupině. Do Boskovic nás odvezl autobus, kde jsme poblíž náměstí měli zázemí v budově. Takže jsem se schovali před sluncem. Dali jsme si pití a připravili se k běhu. Tentokrát začínám pomalejším tempem, sleduji co se děje s tělem, svalstvo je lehce bolavé, ale snad to půjde. V úvodních kilometrech si užívám plynulé stoupání, posléze trejlík po vrstevnicích, jenom lehce nahoru a lehce dolů. Po 20 km se cítím fajn, jakoby se únava předešlého dne nějak vstřebala. Na pátém občerstvení, se ale hlasí zase moje malá krize. K šestce je to zase asi 7km. Hlava přesvědčila tělo, že žízeň nemám, pil jsem dostatečně a vydržím to. Pocit žízně se učím chápat jako sucho v ústech, v žaludku to lehce žbluňká a vodička si cestu ke svalovým buňkám najde. Na 4,5,6 stanici mám tendence vylít do sebe tak tři kelímky, ale s tím jak etapy přibývaly, jsem se přinutil, dát si jeden plný a druhý zpola čili asi 3dcl, více by mi určitě dělalo zle. Z Rašova do Lomnice sbíháme druhou etapu po silnici. Paradoxně nebolí tolik chodidla, ale stehna vpředu. Dokončil jsem druhou etapu, uvědomil jsem si, že mám první zkušenost s dvojmaratonem a byl jsem spokojen. Po doběhu sprchha, pak polévka, vyzvednout lístek na večeři do penzionu naproti, možná stihnout lehkou masáž, povečeřet, dát si jedno pivko a chystat se na spaní. Takový byl přibližný večerní stereotyp.
Blanenská etapa u mě začínala s velkým respektem, řekl jsem si že třetí den může být kritický, že se třeba někde trochu zhroutím a sednu na prdel. Mezi Blanskem a Černou Horou je krásný zvlněný úsek ve stínu lesem po cyklostezce. Ještě předtím je samosebou stoupání od koupaliště do Hořic, zase asi 200m na 2km, ale to už ve třetím dnu chápu ja zanedbatelnou terénní nerovnost. To je prostě u MUMu norma. Mimochodem všechny etapy mají 700-900m nastoupaných a né 400-500 jak jsem si naivně myslel, že některá třeba bude. Z Černé hory běžíme přes pole, louky, lesy a malé vesničky postupně až opět k osudové páte stanici, kde mám sucho v ústech, piju přiměřeně, k šetce vydržím. Na štěstí je po cestě třešňová alej, sním deset třešniček a ten zasraný kopec z Kunčiny vsi na Babylon vyjdu pěšky. Za Kozárovem šestka a poslední kelímek, dopřeju si kolu, protože cíl je už blízko. Jinak s kolou mám problém, že mě hrozně láká, ale opět etapu po etapě omezuju a zjistím, že je pro mě vhodnější čaj, jonťák a voda. Seběh z Kozárova do Lomnice je půl na půl lesem a pak asfalt, pro mě nejoblíbenější závěr do Lomnice. Třetí etapa měla být kritická, nakonec byla těsně pod čtyři hodiny a mohl jsem být spokojený. Dobře, krize asi přijde čtvrtý den.
Tišnovská etapa je výhodná v tom, že start je blízko od Lomnice, nemusíme tedy tak brzy po obědě vyjiždět. Totiž každá chvíle odpočinku se k dobru počítá. Z Tišnova běžíme na jih pohádkovou krajinkou a okolím Vohančič, Pejškova, Maršova, Lažánek, Holasic až k Veverské Bítýšce, pak se kolem Svratky motáme nazpět. Tentokrát mám opravdickou krizy s množstvím chůze do kopečků, možná jsem i psychicky otrávený a konečně mě zase napadlo proč to dělám. No bo jsem to tak chtěl, nadělil jsem si to k narozkám. Ženu mám hodnou, ta by mi takovou dřinu nenachystala. Nějak jsem se dokodrcal až k šestce a za ní už je jen cíl v Lomnici. Zatím pokaždé rozmezí 31 - 38 km bylo takové těžké, docházela mi odvaha a motivace, ale za 38 to prostě už smrdělo cílem a dokončením a to se člověk vždycky vzchopí. V cíli spíše jen takový realistický pocit, že mám větší půlku MUMu za sebou, ale žádné velké nadšení se nekonalo.
Olešnická narozeninová etapa se mi bude prostě líbit. S tímhle pocitem jsem ráno vstal, sice značně rozbitý, ale vstal. Je mi čtyřicet právě teď, i když na tuto kategorii si zvykám už od ledna. Tak a nyní teprve začne mé nejsilnější běžecké období. Posnídal jsem a pro jistotu si šel zase lehnout, pak jsem šel na oběd a na chvíli se ještě natáhl i po obědě. Do Olešnice přijíždíme k obecnímu úřadu a je docela teplo. No a co jsem takový úplně klidný a smířený se všim. Nějak vyběhnu a snad to tak půjde až do cíle, na 30 až 37 se protrápím a pak vítězně vtrhnu do Lomnice. Z Olešnice běžíme malebnou krajinkou k nádrži Vir II na Svratce, pak podél řeky po asfaltu pohodová rovina až do Švařece, potom mega kopec až za Brťoví a já se marně tvářím že je zanedbatelný. Nicméně ho běžím celý, protože mě tahá kolega. Následuje Prosetín, Hodonín, Černovice a krizička je tu, věděl jsem že příjde, jsem na ni připraven a užívám si ji. Hrozně mě tahá pravý trapéz, nohy bolí celkově, sucho v ústech skoro připomíná žízeň, ale co, vždyť jsem měl kelímek před půl hodinou. Šesté občerstvení je na 36.km pěkně v lese ve stínu a do cíle zbývá víc než šest a navíc závěr je prý těžký kamenitý. Nevadí, někde vyhrabu zbytky sil a víry, že to mohu opět dokončit a doběhnu. V klidu si užívám sadomasochistický seběh, plosky jsou zbombardovány, přetížení se odráží do kolen a kyčlí, ale cíl v Lomnici je na dosah. Konečně zase asfalt, dokonce jsem kurde přydal, bo jsem čul dobrý čas. A je to tam, nejrychlejší etapa je na světě, tak mám aspoň dvě pod čtyři.
Bystřickou etapu chci jen přežít, bohužel u toho budu muset předstírat běh, abych na ni nestrávil přes pět hodin. Mám už velký strach, že hlava tělu nemůže poroučet do nekonečna. Že v rámci zachování života a zdravého rozumu, mě mozek odpojí od motorických systémů a prostě tu šílenost ukončí. Začínám hodně ze zadu, už si ani nehledám kolegy se kterými, bych se držel, za 25.km mi stejně vždycky cuknou. Běžím si svoje od jedné občerstvovačky k další, málo si užívám okolí, hodně se musím soustředit na došlapy v terénu, po asfaltu to jde jaksi automaticky. Při chůzi mě bolí kolena více než při klusání. Tak se snažím stále zlehka běžet. Poslední velké stoupání je přes Běleč, Ochoz na Veselí, hodně jsem šel, ale snažil se dynamicky. Seběh z Veselí do Lomnice je peklo. V cíli jsem hodně unaven, ale jdu do sprch a na polívku a pak očekávat paní Sigrid jak doběhne 2000. maraton. To nechápu ani ještě dnes a asi to nepochopím nikdy, pokud to nezkusím uběhnout. Po večeři jdu bzy spát, poslední etapa se běží dopoledne, ať to máme dříve za sebou.
Cimrmanova etapa jsou dva překrásné půlmaratonské okruhy východně od Lomnice přes Šerkovice, Rašov a Kozárov. Hecuju se, že to dokončím, abych to nemusel někdy absolvovat znova, protože od třetího maratonu to pro mě bylo už hodně nezdravé až patologické. Startujeme již od 7:30 po deseti minutových intervalech od nejpomalejších po nejrychlejšího Dana, který startuje v 11:00. Já vybíhám v 10:10 s asi pěti kolegy. V první půlce se snažím držet v plynulém tempu, protože v té druhé už to zase bude hodně o morálce. A taky že jo. Druhé kolo hodně nevyrovnané, naštěstí z Kozárova dolů oblíbený seběh lesem. Naposledy vyběhnout kolem kostela v Lomnici, tam mě doběhl Dan a předvedl jakým způsobem se finišuje ve stoupání. Já se mohl tak akorát posrat. Ale věděl jsem, že mám hotovo, že to mám celé splněno. Euforie z dokončení je i hodně o bolestech, ale pocit, že zítra už nikam neběžím byl naprosto fantastický.
Na závěr nutno říct, že jsem poznal spoustu nových šílenců běžců, organizátoři měli vše perfektně zmáknuté a nějakým bláznivým zvráceným způsobem jsem si to vlastně velmi intenzivně užil. Tady asi fakt totálně platí, že nemusí být vše krásné nebo škaredé, hlavně když to je strašně intenzivní. Týden plný běhu jednou za život určitě stojí za to.
Zobrazují se příspěvky se štítkemUltra. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemUltra. Zobrazit všechny příspěvky
Počtvrté na B7
V úvodu tohoto textu si stručně připomeneme účast členů našeho oddílu na horské procházce s názvem "Beskydská sedmička". Pak si vysvětlíme, proč se tohoto podniku zúčastnil tento rok autor článku. Dále se zaměříme na samotný průběh závodu z pohledu autora a na závěr si dovolím několik pozorování.
První Beskydská sedmička se konala v roce 2010 a z našich současných členů se jí zúčastnila Lenia. Tehdy ještě ne pod hlavičkou VZS, ale šla to jako Mamina a rovnou s Radanou Markovou vyhrála svoji kategorii mezi Hobitky. V roce 2011 už bylo zastoupení větší. Maminy s Leniou si už ve Sportu došly ve své kategorii pro druhé místo. Čerstvě draftovaná dvojčátka vyhrála ve Sportu mezi ženami. Ve Sportu ve své kategorii obsadil skvělé deváté místo tým VZS OVA/Manín PB. V tomto týmu tehdy poprvé začal řádit Stoša, čímž zahájil svůj Ultra život a skvěle ho doplnil Miro Letko. A mezi hobitky jsme měli zastoupení v týmu Rychlíci ve složení Majkl a Jemel. K tomuto tématu více v textech autorské dvojice IK&DK a autora DK. Z hlediska účasti VZS byl vrcholem rok 2012. Ve Sportu se tehdy zúčastnili Deni se Stošou, Ivon s Ivanou Zbořilovou, Koupelka s Tím Nejkrásnějším, Jarek s Malčou a jako obvykle Lenia. Akorát už ne jako Mamina, i když tak byla nejprve přihlášena. Ale po zranění Radany se k ní do dvojice místo Radany přidal autor tohoto článku a ten jako Mamina jít nechtěl. Mezi Hobby týmy se zúčastnila také Oli s Janem Kratochvílem, tehdy ještě pod značkou Pro Blesk. O tomto ročníku opět více v članku PB. V roce 2013 bylo opět zastoupení VZS solidní. Na start se do Sportu postavili a do cíle došli Jarek s Luckou Zahraníkovou, Ruda s Mirem, Dan Hrubý s Jirkou Pytlíkem, Stoša s Péťou Schwarzovou, tradiční účastnice Lenia a opět s autorem, Martin s Radkem Capem Kuldanem a mezi Hobitky to statečně zvládla Zuzka s Marcelou Makovičkovou (viz krásný text ZP). Více v příspěvku JW. V roce 2014 už naše účast trochu poklesla. Ve Sportu bojovali Lenia s autorem, Ruda s Bobem a hlavně Petra s Martinem (podrobnosti o tom, co musel Martin vytrpět, najde laskavý čtenář v textech MK1 a MK2) a mezi Hobitky opět Zuzka s Marcelou Makovičkovou.
Tento rok se poprvé pro své trable s kolenem nepostavila na start Lenia a tím byl mimo startovku i autor tohoto článku. A tak cca 8 měsíců byl ve startovní listině pouze Martin s Capem Radkem. Ale protože si Martin vzpomněl, jakému utrpení ho loni vystavila Petra a uvědomil si, že i když jde letos s Radkem, tak Petra i Radek mají 5 písmen a to nemůže být náhoda, raději ze startovky i z noci s Radkem vycouval. A tak jsme se nakonec na start domluvili my dva s Radkem a já se chystal na svou čtvrtou B7. S Radkem jsme se domluvili, že to zkusíme dát kolem 20 hodin a třeba i pod ně.
Teď už k samotnému závodu. Na start nás odvezl Martin, zahajovací ceremoniál pěkně odsýpal a cca v 10 večer vypukl ohňostroj, řeklo se START a šlo se na to. Samotný průběh Třincem byl pohodový a já začal zaznamenávat rozdíly oproti mým závodům s Leniou. Zatímco s Radkem jsme docela slušně valili do kopce, tak rovinaté části byly daleko pohodovější než loni. Ale to bylo dáno tím, že Radka trápila pata a díky tomu ho běh docela bolel. Navíc ho do druhé nohy den před závodem píchla vosa a pěkně mu to nateklo. Také na kopcích bylo více času. Dokonce jsme se nebáli se najíst. :-) První část jsme pojali docela volně, takže ani moc nebolela. Drobná krize byla při výstupu na Travný, kde jsme cestou usnuli oba, ale naštěstí nás svižný sestup probudil a v Krásné nás k tomu probral chlad a tak jsme po pár minutách na občerstvovačce raději hned valili na Lysou, kde nás zastihlo svítání. V Ostravici jsme pak pořádně pojedli a dali nejdelší pauzu v závodě - cca 35 minut. Po Ostravici nás čekal Smrk a my poprvé lehce zrychlili. Smrk jsme nakonec zvládli slušně, jen při seběhu Radka opět lehce pobolívala pata, ale bolest začínala už pomalu ustupovat. V Čeladné jsme akorát doplnili vodu a vyrazili na Čertův mlýn. Na Čertův mlýn jsme opět trochu zrychlili a začali i slušně předbíhat. V hlavách jsme měli pořád představu času pod 20 hodin, ale už jsem začínal trochu pochybovat. Tenhle rok jsem na Čertově mlýně nezvracel a tak jsme bez pauzy spěchali vstříc Tanečnici a na Pustevny. Před Pustevnami nám jede na kole vstříc cyklista a on je to Ruda, který přijel fandit své ségře, která byla kousek za námi. Na Pustevnách byla další polívka a k tomu škvarky, zelí, salám, chleba. Tak jsme dali cca 12 minut pauzu, najedli se a Radkovi jsem vypočetl, že pod 20 hodin nedojdeme. Co to s ním udělá, jsem netušil. Z Pusteven se vrhl dolů jako šílenec, pata nepata a sbíhal to tak, že jsem byl rád, že jsem ho uvisel. Cesta na Radhošť pak byla jako bychom závodili o medaili. Radek jede jak ďábel a já jsem rád, že visím, a na vrcholu jsem rád, že žiju. Při seběhu na Pinduli se chytám i já a na Pinduli začínám věřit, že pod 20 hodin to dáme. Velký Javorník jsme opět skoro vyběhli a následuje poslední seběh. 3,5 km před cílem navíc čeká Míša s Oli a obě nás ženou s bičíky do cíle. No, nakonec jsme to dali za 19:37:59 a oba jsme s časem velmi spokojeni.
Na závěr si dovolíme několik pozorování. Po 70 km běhu přestává bolet vše, i zraněná pata. Pokud řeknete, že je něco nemožné zvládnout, Radek zrychlí. Zelí, škvarky a salám jsou po 70 km mnohem lepší než energetická tyčinka. Jsem schopen dojít do cíle B7 i bez lékařské pomoci.
První Beskydská sedmička se konala v roce 2010 a z našich současných členů se jí zúčastnila Lenia. Tehdy ještě ne pod hlavičkou VZS, ale šla to jako Mamina a rovnou s Radanou Markovou vyhrála svoji kategorii mezi Hobitky. V roce 2011 už bylo zastoupení větší. Maminy s Leniou si už ve Sportu došly ve své kategorii pro druhé místo. Čerstvě draftovaná dvojčátka vyhrála ve Sportu mezi ženami. Ve Sportu ve své kategorii obsadil skvělé deváté místo tým VZS OVA/Manín PB. V tomto týmu tehdy poprvé začal řádit Stoša, čímž zahájil svůj Ultra život a skvěle ho doplnil Miro Letko. A mezi hobitky jsme měli zastoupení v týmu Rychlíci ve složení Majkl a Jemel. K tomuto tématu více v textech autorské dvojice IK&DK a autora DK. Z hlediska účasti VZS byl vrcholem rok 2012. Ve Sportu se tehdy zúčastnili Deni se Stošou, Ivon s Ivanou Zbořilovou, Koupelka s Tím Nejkrásnějším, Jarek s Malčou a jako obvykle Lenia. Akorát už ne jako Mamina, i když tak byla nejprve přihlášena. Ale po zranění Radany se k ní do dvojice místo Radany přidal autor tohoto článku a ten jako Mamina jít nechtěl. Mezi Hobby týmy se zúčastnila také Oli s Janem Kratochvílem, tehdy ještě pod značkou Pro Blesk. O tomto ročníku opět více v članku PB. V roce 2013 bylo opět zastoupení VZS solidní. Na start se do Sportu postavili a do cíle došli Jarek s Luckou Zahraníkovou, Ruda s Mirem, Dan Hrubý s Jirkou Pytlíkem, Stoša s Péťou Schwarzovou, tradiční účastnice Lenia a opět s autorem, Martin s Radkem Capem Kuldanem a mezi Hobitky to statečně zvládla Zuzka s Marcelou Makovičkovou (viz krásný text ZP). Více v příspěvku JW. V roce 2014 už naše účast trochu poklesla. Ve Sportu bojovali Lenia s autorem, Ruda s Bobem a hlavně Petra s Martinem (podrobnosti o tom, co musel Martin vytrpět, najde laskavý čtenář v textech MK1 a MK2) a mezi Hobitky opět Zuzka s Marcelou Makovičkovou.
Tento rok se poprvé pro své trable s kolenem nepostavila na start Lenia a tím byl mimo startovku i autor tohoto článku. A tak cca 8 měsíců byl ve startovní listině pouze Martin s Capem Radkem. Ale protože si Martin vzpomněl, jakému utrpení ho loni vystavila Petra a uvědomil si, že i když jde letos s Radkem, tak Petra i Radek mají 5 písmen a to nemůže být náhoda, raději ze startovky i z noci s Radkem vycouval. A tak jsme se nakonec na start domluvili my dva s Radkem a já se chystal na svou čtvrtou B7. S Radkem jsme se domluvili, že to zkusíme dát kolem 20 hodin a třeba i pod ně.
Teď už k samotnému závodu. Na start nás odvezl Martin, zahajovací ceremoniál pěkně odsýpal a cca v 10 večer vypukl ohňostroj, řeklo se START a šlo se na to. Samotný průběh Třincem byl pohodový a já začal zaznamenávat rozdíly oproti mým závodům s Leniou. Zatímco s Radkem jsme docela slušně valili do kopce, tak rovinaté části byly daleko pohodovější než loni. Ale to bylo dáno tím, že Radka trápila pata a díky tomu ho běh docela bolel. Navíc ho do druhé nohy den před závodem píchla vosa a pěkně mu to nateklo. Také na kopcích bylo více času. Dokonce jsme se nebáli se najíst. :-) První část jsme pojali docela volně, takže ani moc nebolela. Drobná krize byla při výstupu na Travný, kde jsme cestou usnuli oba, ale naštěstí nás svižný sestup probudil a v Krásné nás k tomu probral chlad a tak jsme po pár minutách na občerstvovačce raději hned valili na Lysou, kde nás zastihlo svítání. V Ostravici jsme pak pořádně pojedli a dali nejdelší pauzu v závodě - cca 35 minut. Po Ostravici nás čekal Smrk a my poprvé lehce zrychlili. Smrk jsme nakonec zvládli slušně, jen při seběhu Radka opět lehce pobolívala pata, ale bolest začínala už pomalu ustupovat. V Čeladné jsme akorát doplnili vodu a vyrazili na Čertův mlýn. Na Čertův mlýn jsme opět trochu zrychlili a začali i slušně předbíhat. V hlavách jsme měli pořád představu času pod 20 hodin, ale už jsem začínal trochu pochybovat. Tenhle rok jsem na Čertově mlýně nezvracel a tak jsme bez pauzy spěchali vstříc Tanečnici a na Pustevny. Před Pustevnami nám jede na kole vstříc cyklista a on je to Ruda, který přijel fandit své ségře, která byla kousek za námi. Na Pustevnách byla další polívka a k tomu škvarky, zelí, salám, chleba. Tak jsme dali cca 12 minut pauzu, najedli se a Radkovi jsem vypočetl, že pod 20 hodin nedojdeme. Co to s ním udělá, jsem netušil. Z Pusteven se vrhl dolů jako šílenec, pata nepata a sbíhal to tak, že jsem byl rád, že jsem ho uvisel. Cesta na Radhošť pak byla jako bychom závodili o medaili. Radek jede jak ďábel a já jsem rád, že visím, a na vrcholu jsem rád, že žiju. Při seběhu na Pinduli se chytám i já a na Pinduli začínám věřit, že pod 20 hodin to dáme. Velký Javorník jsme opět skoro vyběhli a následuje poslední seběh. 3,5 km před cílem navíc čeká Míša s Oli a obě nás ženou s bičíky do cíle. No, nakonec jsme to dali za 19:37:59 a oba jsme s časem velmi spokojeni.
Na závěr si dovolíme několik pozorování. Po 70 km běhu přestává bolet vše, i zraněná pata. Pokud řeknete, že je něco nemožné zvládnout, Radek zrychlí. Zelí, škvarky a salám jsou po 70 km mnohem lepší než energetická tyčinka. Jsem schopen dojít do cíle B7 i bez lékařské pomoci.
I am Ironman
Od včerejška jsem Železný muž. Nic podstatného se sice v mém životě nemění, ale je to přeci jen takový zvláštní zlom ve vytrvalostním snažení člověka, který prostě žije ultra v jakékoliv formě. Nebyl to ani nejdelší, ani nejtěžší závod, který jsem absolvoval, ovšem specifikum je právě v těch třech různých disciplínách, které je třeba zvládnout a na konci Vás čeká silný emotivní zážitek. Prostě na prvního, skvěle zvládnutého Ironmana se asi jen tak nezapomene.
Všechno to začalo již před třemi lety, kdy jsem si pořídil silničku za účelem, že jednou na ni zajedu cyklistickou část železňáka. Triatlony už pár let jezdím, silniční i ty terénní, ale na dlouhý triatlon jsem sebral odvahu až letos. Poctivě jsem trénoval, příprava byla opravdovým požíračem času a doma z toho nadšení moc nebyli. Teď jsem rád, že cyklistiku mohu odložit lehce stranou a naplno se věnovat té největší vášni a tím pro mě zůstává stále běh.
Ale zpět k závodu. V pátek ve dvě jsem přijel do Otrokovic, ubytoval jsem se poblíž místního štěrkoviště na penzionu Jezerka a šel se registrovat k závodu Tufo Moraviaman 2015. Startovné bylo pěkně mastné, ale v balíčku nacházím velmi kvalitní kompresky, funkční tričko a pár drobností, hlavně různé nálepky na přilbu a kolo a startovní číslo 175. Byl jsem tam celkem brzo, takže jsem si šel pak lehnout na pokoj. Než jsem začal dřímat, tak jsem si ještě přebral, proč tady jsem a co zítra udělám. Cíl první byl prostě dokončit, dále jsem přemýšlel o možných časech. Kolem 13h bych byl asi mírně zklamán, ale záleží na podmínkách a spoustě okolnostech, např. jestli nebude nějaký hurikán, či jestli nepíchnu obě kola anebo nějaký nepříjemný pád. No raději nemyslet. Za 12 hodin, to by bylo fajn a na to mám natrénováno, ale musí se dařit i po těch technických stránkách. Za jedenáct hodin, teoreticky je to možné, ovšem když do toho dám třikrát vše a když mi bude i voda hořet. Tak jsem se malinko prospal, najedl, dorazil kolega Roman, který bude se mnou na pokoji. Trochu jsem si nachystal věci, srovnal a přerovnal hromádky a s kolegou rozebral různé věci tam i zpět a co a jak a tak. Posléze jsem se setkal s Daliborem a Tomem, takže v tom nebudu až tak sám, pak potkávám i Pokyho, což je paráda. Ten má za sebou skvělý úspěch z Czechmana (půlka). Ze všema pokecám, probíráme možnosti a na co se cítíme a podobně. Ještě si dávám večerní pivko, chtěl jsem i něco sníst, ale mají plno, takže bych čekal přes hodinu. Jdu na pokoj, něco sním, dochystám věci a jdu spát. Ráno vstanu v pět, start je v sedm. Uděláme veškeré nutné procedury, sebereme kola s kolegou a jedeme v šest do depa. Tam si to v klidu naskládám a připravím neoprén, věci na cyklo a na běh. V 6:30 se soukám do neoprenu, tepovka se zrychluje, opravdu se moc těším, počasí zatím v pohodě. Nabuzuju se, že to tu prostě dnes střelím, že to budu prat jako tenkrát s Koudym na Oravě. Už není čas na pochyby, jsem z VZS, jsem týmová jednička a jsem v životní formě. Rozplavu se, vylezu z vody a užívám si před startovní horečku. Všude kolem vymakaná těla v neoprénech, cítím se jak na Hawaii.
Je sedm. Lezeme do vody po kolena ke startovní pásce, rychle si upravím brýle. Odpočítávají poslední vteřiny a najednou prásk, zhruba 370 těl se noří do vody a začíná se mohutně pádlovat. Hledám si cestu, snažím se orientovat a srovnat si styl, jako obvykle je to pěkná masovka. Nikde nespěchám, plavou se tři okruhy, pokaždé s vyjitím na břeh. První dvě kola plavu slušně, ale lehce se šetřím, ve třetím okruhu už mám dost místa, rozhlížím se, abych držel směr a přitvrdím, pořádně rozkopávám nohy, abych je na kolo neměl úplně ztuhlé. Přeplavávám některé borce a prsařské pomalíky dávám o kolo. Z vody lezu 35. a pod hodinu, tak to je bomba. Hurá do depa, dávám si na čas a chystám se pomaleji než většina ostatních. Teďka kolo pod šest, to půjde, budu rubat. Musím se napít a vyrážím. Nasazuju tempo, hlavně si uvědomuji, že spousta skvělých cyklistu teprve jde z vody a v prvním kole mě prostě pár desítek borců semele. Nehledím na ně, na tachometru mě zajímá jen evridžovka čili average speed. Musím ujet čtyři kola, každé po 45km. Sleduji trasu i okolí, soustředím se jak kde řadím a jak pak v dalších kolech. Trasa je fajn, akorát u Kvasic solidní kopec tam i zpět, takže osmkrát přes. V prvním kole jde dobře, ale chystám se na pozdější trápení. V každém okruhu sním malý gel, půlku banánu. První kolo slušné, průměr držím za 32,5kmh. V druhém kole si to stále užívám. U občerstvení jen přibržďuji na dvacku a beru láhev s vodou nebo banán. Holky to podávají přesně. Sním i jednu musli tyčku. Musím jíst, ať mám síly do běhu, tohle totiž není ten pravý závod, je to jen výlet, kde si držím průměr, na který mám a ten klesl na 31,7kmh. Třetí okruh začínám pozorovat lehkou únavu dolních končetin a pěkně osezenou prdelku. Taky nám trochu sprchlo anebo sprchne až ve čtvrtém? To už si nevzpomínám. Ale mokrý jsem byl. Nevadí, zase uschnu. Průměr dál klesá na 31 za hodinu. Ve čtvrtém kole beru další vodu a toustíček, trojhránek se stopami sýru i salámku, nu což vše je jednou poprvé, snad mě to nezabije. Rubu čtvrté kolo, zase se mračí, pár zanedbatelných kapek spadlo, dojídám zbytek tyčinky, abych stihl ještě trávit. Téměř dopíjím svůj ionťák, voda mi zbyde. Směrem k obrátce v Kotojedech valíme proti drsnému větru. Už se to otočí, zoufám si. Pak vítr v zádech, už jsem klesl k 30,3, ale zvednu to a dám pod šest hodin. Ještě ten zkur.... kopeček, ale fajný byl s větrem v zádech. Dokonce jsem i předjížděl pár borců, ale těžko říct, kdo byl v kterém kole. Hrnu to do Otrokovic, poslední pití před běžeckou částí, pak se budu občerstvovat v běhu. Potkávám již spoustu vyběhnuvších. Zakončuji kolo pod šest, evridžovku jsem uhlídal na 30,51 kmh. V depu opět v klidu, chystám tělo i mysl k běhu. Už jen maraton. Do prdele, co si to namlouvám, jsem napůl rozbitý a myslím si, že poběžím pod 3 a půl? Rychle spočítat reálné šance a určit si tempo. Mám čtyři hodiny času a poprvé mě napadá, že bych splnil i těch 11h. Ale nejdřív přece jen vyběhnu. Nohy jsou ztěžklé, chodidla stále jakoby v tretrách a otlačené od pedálů. Vymýšlím nějaké srovnání. V Holandsku jsi měl 60km v nohách, rozbitý totálně, válel ses v prachu a chtěl si vzdát u nejbližší občestvovačky. A pak ses postavil a uběhl zbývající maraton. Tak co? Teď jsem docela v pohodě. Od prvního kola stíhám jednoho cyklistu za druhým z těch 140, kteří mi ujeli. A nechci je doběhnout všechny. Běžím si své tempo. Sluníčko svítí a dělá se teplo, bude třeba více pít, už běžím a asi se více zapotím. Cítím nutkání na malou a tak teda jdu. První zastavení již na druhém kilometru. Však se nic neděje. Celé kolo bylo v kuse. Aspoň vím, že ledviny fungují. Při běhu mě čekají čtyři čtvrtky, to se dobře počítá. Na konci té první dobíhám Pokyho. Něco málo dřístnem a jdu před něj, protože si běžím své. A Poky ten už rube do třetího kola. Občerstvení je v podstatě každých 2,5km, první dvě kola si dávám kolu a vodu. Sním kousek banánu. Hlad sice nemám, ale prázdnotu v útrobách vnímám. Třetí kolo je nejtěžší a nejpomalejší, chodím každou občerstvovačku, zase beru více ionťák a vodu, dokonce se úplně mlsně zakousnu do melounu! Já nesnáším a nejím melouny, je mi z nich na blití! No a jak mi chutnal, člověk se stále učí něco nového. Nic jsem nevrhnul a příjemně posilněn, opět rozbíhám. V každém kole se snažím pozdravit či kývnout na známou tvář. Hlava si přemýšlí, aby se zabavila. Je nás tu přes tři sta, tak blízko sebe a přitom každý tak osamělý se svými cíly, filozofií a myšlenkami. Chvilku je mi smutno, že si málo povídáme. Každý rube jak cyp. Opravdu nás to tak baví nebo se za něco trestáme? Proč se někdo křečovitě šklebí a jiný usmívá? Aspoň René Gregořica vždycky zavolá: Héj tak co běžec, gde sí? Zajel luxusně kolo, 19. čas a pod pět, je to pan cyglista. Ale při běhu ho v každé osmince maratonu stahuju. Ani v tom třetím utrápeném kole nevěřím, že bych ho mohl doběhnout. To už si prostě pohlídá. Běžím do čtvrtého kola, už žádné jídlo, jen trochu tekutin dle potřeby. Už jenom udržet tempo. Konečně jeden borec mi hlásí, že je 9:50 od startu a že to dáme pod jedenáct. Že by? Až tak dobře, no zkusíme. Splín a melancholie třetího kola je dávno pryč. Smrdí mi to cílem, dokončením prvního Ironmana a jdu v dobrém čase. Zase převládne ten pravěký pud zabít a nebýt sežrán a hlavně dýchej a utíkej. Mám už velké potíže jen s tím jak nadechuju nosem a dlouhý výdech a prodloužit krok a plynulé kladení chodidel, uvolnit ramena a vytřepávat ruce a všechno harmonicky skloubit. Zase občerstvovačky probíhám a chytám jen kelímky, rychle to do sebe chrstnu. Renek už jen asi 2km přede mnou, běží ztěžka, ale hlídá si pod 11h. Já chci víc. Poslední obrátka v Kvasicích. Už se vůbec neseru s mírným stoupáním, křeče se prostě dnes nekonají, mám dokonalý dlouhý krok. Skvěle jsem se prodýchal, tlačil jsem nádech hluboko do bránice a cítím se velmi dobře. Z ostatních železňáků jsou už jen postavičky, které když vidím, tak je prostě předběhnu. Sucho v ústech pořeším až na 40.km, kde si lupnu deci birela. Vítězné pivko je tu. Odhazuji kelímek a peru to dál a rubu a valim a pařim a svítím. Předbíhám Reného, povzbuzujeme se plácnutím a víme, že je to tam. Já, ale stále někoho vídím, a koho vidím toho posekám. Poslední stovky metrů normálně sprintuju, jednička je přece jenom jedna. V cílové rovince si užívám zahlášení jména, potlesk a cílovou bránu se stupínkem. Zvedám ruce nad hlavu a jsem Ironman. výsledný čas 10:46:19 a 96. místo, v kategorii dokonce 27. Hlavní závod letní sezony dokončen a měsíce příprav a tvrdého tréninku nebyly nazmar.
Potom jsem si dal kapku cílového šampusu, dostal jsem medajli na krk, zašel jsem si pro diplom s napsaným časem na občerstvovačku pro poctivý třídecák birelu. Renda byl pár minut za mnou, takže byl první ze známých se kterým jsem si gratuloval. Šel jsem do depa, přehrabat věci a převléknout se do pohodlnějšího. Následovalo jídlo, bulgur a těstoviny samozřejmě ve veganských variantách z celkem šesti možností. Organizátoři tam opravdu odvádějí výbornou, poctivou práci. Ještě jsem si potřásl rukou s Pokym. Ten byl celkově 32. a 9. v kategorii za 9:46:24, nadělil mi 59:55. A je to borec nakonec. No a Vabrouch zase vyhrál, tuším po desáté, je to dlouholetý fenomén naší triatlonové scény. Další z kamarádů Tomáš 167. za 11:35, no a Dalibor v půlce kola odstoupil kvůli zdravotním potížím. A soused z pokoje Roman Špičák sice 188., ale v 22 letech první Iroňák a krásné 2. místo v kategorii.
Kamarádi, stálo to za tu dřinu, i když to asi nebude můj šálek čaje, rád bych si to někdy zopakoval třeba až za dva roky a třeba někde jinde. Rozmanitost těch tří disciplín má prostě své kouzlo a já vím, že někteří z Vás k triatlonu tíhnou, takže doufám, že červíček už tam uvnitř hlodá.
Výsledky
Všechno to začalo již před třemi lety, kdy jsem si pořídil silničku za účelem, že jednou na ni zajedu cyklistickou část železňáka. Triatlony už pár let jezdím, silniční i ty terénní, ale na dlouhý triatlon jsem sebral odvahu až letos. Poctivě jsem trénoval, příprava byla opravdovým požíračem času a doma z toho nadšení moc nebyli. Teď jsem rád, že cyklistiku mohu odložit lehce stranou a naplno se věnovat té největší vášni a tím pro mě zůstává stále běh.
Ale zpět k závodu. V pátek ve dvě jsem přijel do Otrokovic, ubytoval jsem se poblíž místního štěrkoviště na penzionu Jezerka a šel se registrovat k závodu Tufo Moraviaman 2015. Startovné bylo pěkně mastné, ale v balíčku nacházím velmi kvalitní kompresky, funkční tričko a pár drobností, hlavně různé nálepky na přilbu a kolo a startovní číslo 175. Byl jsem tam celkem brzo, takže jsem si šel pak lehnout na pokoj. Než jsem začal dřímat, tak jsem si ještě přebral, proč tady jsem a co zítra udělám. Cíl první byl prostě dokončit, dále jsem přemýšlel o možných časech. Kolem 13h bych byl asi mírně zklamán, ale záleží na podmínkách a spoustě okolnostech, např. jestli nebude nějaký hurikán, či jestli nepíchnu obě kola anebo nějaký nepříjemný pád. No raději nemyslet. Za 12 hodin, to by bylo fajn a na to mám natrénováno, ale musí se dařit i po těch technických stránkách. Za jedenáct hodin, teoreticky je to možné, ovšem když do toho dám třikrát vše a když mi bude i voda hořet. Tak jsem se malinko prospal, najedl, dorazil kolega Roman, který bude se mnou na pokoji. Trochu jsem si nachystal věci, srovnal a přerovnal hromádky a s kolegou rozebral různé věci tam i zpět a co a jak a tak. Posléze jsem se setkal s Daliborem a Tomem, takže v tom nebudu až tak sám, pak potkávám i Pokyho, což je paráda. Ten má za sebou skvělý úspěch z Czechmana (půlka). Ze všema pokecám, probíráme možnosti a na co se cítíme a podobně. Ještě si dávám večerní pivko, chtěl jsem i něco sníst, ale mají plno, takže bych čekal přes hodinu. Jdu na pokoj, něco sním, dochystám věci a jdu spát. Ráno vstanu v pět, start je v sedm. Uděláme veškeré nutné procedury, sebereme kola s kolegou a jedeme v šest do depa. Tam si to v klidu naskládám a připravím neoprén, věci na cyklo a na běh. V 6:30 se soukám do neoprenu, tepovka se zrychluje, opravdu se moc těším, počasí zatím v pohodě. Nabuzuju se, že to tu prostě dnes střelím, že to budu prat jako tenkrát s Koudym na Oravě. Už není čas na pochyby, jsem z VZS, jsem týmová jednička a jsem v životní formě. Rozplavu se, vylezu z vody a užívám si před startovní horečku. Všude kolem vymakaná těla v neoprénech, cítím se jak na Hawaii.
Je sedm. Lezeme do vody po kolena ke startovní pásce, rychle si upravím brýle. Odpočítávají poslední vteřiny a najednou prásk, zhruba 370 těl se noří do vody a začíná se mohutně pádlovat. Hledám si cestu, snažím se orientovat a srovnat si styl, jako obvykle je to pěkná masovka. Nikde nespěchám, plavou se tři okruhy, pokaždé s vyjitím na břeh. První dvě kola plavu slušně, ale lehce se šetřím, ve třetím okruhu už mám dost místa, rozhlížím se, abych držel směr a přitvrdím, pořádně rozkopávám nohy, abych je na kolo neměl úplně ztuhlé. Přeplavávám některé borce a prsařské pomalíky dávám o kolo. Z vody lezu 35. a pod hodinu, tak to je bomba. Hurá do depa, dávám si na čas a chystám se pomaleji než většina ostatních. Teďka kolo pod šest, to půjde, budu rubat. Musím se napít a vyrážím. Nasazuju tempo, hlavně si uvědomuji, že spousta skvělých cyklistu teprve jde z vody a v prvním kole mě prostě pár desítek borců semele. Nehledím na ně, na tachometru mě zajímá jen evridžovka čili average speed. Musím ujet čtyři kola, každé po 45km. Sleduji trasu i okolí, soustředím se jak kde řadím a jak pak v dalších kolech. Trasa je fajn, akorát u Kvasic solidní kopec tam i zpět, takže osmkrát přes. V prvním kole jde dobře, ale chystám se na pozdější trápení. V každém okruhu sním malý gel, půlku banánu. První kolo slušné, průměr držím za 32,5kmh. V druhém kole si to stále užívám. U občerstvení jen přibržďuji na dvacku a beru láhev s vodou nebo banán. Holky to podávají přesně. Sním i jednu musli tyčku. Musím jíst, ať mám síly do běhu, tohle totiž není ten pravý závod, je to jen výlet, kde si držím průměr, na který mám a ten klesl na 31,7kmh. Třetí okruh začínám pozorovat lehkou únavu dolních končetin a pěkně osezenou prdelku. Taky nám trochu sprchlo anebo sprchne až ve čtvrtém? To už si nevzpomínám. Ale mokrý jsem byl. Nevadí, zase uschnu. Průměr dál klesá na 31 za hodinu. Ve čtvrtém kole beru další vodu a toustíček, trojhránek se stopami sýru i salámku, nu což vše je jednou poprvé, snad mě to nezabije. Rubu čtvrté kolo, zase se mračí, pár zanedbatelných kapek spadlo, dojídám zbytek tyčinky, abych stihl ještě trávit. Téměř dopíjím svůj ionťák, voda mi zbyde. Směrem k obrátce v Kotojedech valíme proti drsnému větru. Už se to otočí, zoufám si. Pak vítr v zádech, už jsem klesl k 30,3, ale zvednu to a dám pod šest hodin. Ještě ten zkur.... kopeček, ale fajný byl s větrem v zádech. Dokonce jsem i předjížděl pár borců, ale těžko říct, kdo byl v kterém kole. Hrnu to do Otrokovic, poslední pití před běžeckou částí, pak se budu občerstvovat v běhu. Potkávám již spoustu vyběhnuvších. Zakončuji kolo pod šest, evridžovku jsem uhlídal na 30,51 kmh. V depu opět v klidu, chystám tělo i mysl k běhu. Už jen maraton. Do prdele, co si to namlouvám, jsem napůl rozbitý a myslím si, že poběžím pod 3 a půl? Rychle spočítat reálné šance a určit si tempo. Mám čtyři hodiny času a poprvé mě napadá, že bych splnil i těch 11h. Ale nejdřív přece jen vyběhnu. Nohy jsou ztěžklé, chodidla stále jakoby v tretrách a otlačené od pedálů. Vymýšlím nějaké srovnání. V Holandsku jsi měl 60km v nohách, rozbitý totálně, válel ses v prachu a chtěl si vzdát u nejbližší občestvovačky. A pak ses postavil a uběhl zbývající maraton. Tak co? Teď jsem docela v pohodě. Od prvního kola stíhám jednoho cyklistu za druhým z těch 140, kteří mi ujeli. A nechci je doběhnout všechny. Běžím si své tempo. Sluníčko svítí a dělá se teplo, bude třeba více pít, už běžím a asi se více zapotím. Cítím nutkání na malou a tak teda jdu. První zastavení již na druhém kilometru. Však se nic neděje. Celé kolo bylo v kuse. Aspoň vím, že ledviny fungují. Při běhu mě čekají čtyři čtvrtky, to se dobře počítá. Na konci té první dobíhám Pokyho. Něco málo dřístnem a jdu před něj, protože si běžím své. A Poky ten už rube do třetího kola. Občerstvení je v podstatě každých 2,5km, první dvě kola si dávám kolu a vodu. Sním kousek banánu. Hlad sice nemám, ale prázdnotu v útrobách vnímám. Třetí kolo je nejtěžší a nejpomalejší, chodím každou občerstvovačku, zase beru více ionťák a vodu, dokonce se úplně mlsně zakousnu do melounu! Já nesnáším a nejím melouny, je mi z nich na blití! No a jak mi chutnal, člověk se stále učí něco nového. Nic jsem nevrhnul a příjemně posilněn, opět rozbíhám. V každém kole se snažím pozdravit či kývnout na známou tvář. Hlava si přemýšlí, aby se zabavila. Je nás tu přes tři sta, tak blízko sebe a přitom každý tak osamělý se svými cíly, filozofií a myšlenkami. Chvilku je mi smutno, že si málo povídáme. Každý rube jak cyp. Opravdu nás to tak baví nebo se za něco trestáme? Proč se někdo křečovitě šklebí a jiný usmívá? Aspoň René Gregořica vždycky zavolá: Héj tak co běžec, gde sí? Zajel luxusně kolo, 19. čas a pod pět, je to pan cyglista. Ale při běhu ho v každé osmince maratonu stahuju. Ani v tom třetím utrápeném kole nevěřím, že bych ho mohl doběhnout. To už si prostě pohlídá. Běžím do čtvrtého kola, už žádné jídlo, jen trochu tekutin dle potřeby. Už jenom udržet tempo. Konečně jeden borec mi hlásí, že je 9:50 od startu a že to dáme pod jedenáct. Že by? Až tak dobře, no zkusíme. Splín a melancholie třetího kola je dávno pryč. Smrdí mi to cílem, dokončením prvního Ironmana a jdu v dobrém čase. Zase převládne ten pravěký pud zabít a nebýt sežrán a hlavně dýchej a utíkej. Mám už velké potíže jen s tím jak nadechuju nosem a dlouhý výdech a prodloužit krok a plynulé kladení chodidel, uvolnit ramena a vytřepávat ruce a všechno harmonicky skloubit. Zase občerstvovačky probíhám a chytám jen kelímky, rychle to do sebe chrstnu. Renek už jen asi 2km přede mnou, běží ztěžka, ale hlídá si pod 11h. Já chci víc. Poslední obrátka v Kvasicích. Už se vůbec neseru s mírným stoupáním, křeče se prostě dnes nekonají, mám dokonalý dlouhý krok. Skvěle jsem se prodýchal, tlačil jsem nádech hluboko do bránice a cítím se velmi dobře. Z ostatních železňáků jsou už jen postavičky, které když vidím, tak je prostě předběhnu. Sucho v ústech pořeším až na 40.km, kde si lupnu deci birela. Vítězné pivko je tu. Odhazuji kelímek a peru to dál a rubu a valim a pařim a svítím. Předbíhám Reného, povzbuzujeme se plácnutím a víme, že je to tam. Já, ale stále někoho vídím, a koho vidím toho posekám. Poslední stovky metrů normálně sprintuju, jednička je přece jenom jedna. V cílové rovince si užívám zahlášení jména, potlesk a cílovou bránu se stupínkem. Zvedám ruce nad hlavu a jsem Ironman. výsledný čas 10:46:19 a 96. místo, v kategorii dokonce 27. Hlavní závod letní sezony dokončen a měsíce příprav a tvrdého tréninku nebyly nazmar.
Potom jsem si dal kapku cílového šampusu, dostal jsem medajli na krk, zašel jsem si pro diplom s napsaným časem na občerstvovačku pro poctivý třídecák birelu. Renda byl pár minut za mnou, takže byl první ze známých se kterým jsem si gratuloval. Šel jsem do depa, přehrabat věci a převléknout se do pohodlnějšího. Následovalo jídlo, bulgur a těstoviny samozřejmě ve veganských variantách z celkem šesti možností. Organizátoři tam opravdu odvádějí výbornou, poctivou práci. Ještě jsem si potřásl rukou s Pokym. Ten byl celkově 32. a 9. v kategorii za 9:46:24, nadělil mi 59:55. A je to borec nakonec. No a Vabrouch zase vyhrál, tuším po desáté, je to dlouholetý fenomén naší triatlonové scény. Další z kamarádů Tomáš 167. za 11:35, no a Dalibor v půlce kola odstoupil kvůli zdravotním potížím. A soused z pokoje Roman Špičák sice 188., ale v 22 letech první Iroňák a krásné 2. místo v kategorii.
Kamarádi, stálo to za tu dřinu, i když to asi nebude můj šálek čaje, rád bych si to někdy zopakoval třeba až za dva roky a třeba někde jinde. Rozmanitost těch tří disciplín má prostě své kouzlo a já vím, že někteří z Vás k triatlonu tíhnou, takže doufám, že červíček už tam uvnitř hlodá.
Výsledky
Winschoten 100km run
V pátek brzy ráno o půl třetí vstávám a rychle balím poslední věci, jídlo a pití na delší cestu. Chystám se totiž do Holandska na ultra stovku čili 100km, která se koná v sobotu 13.9.2014 ve Winschotenu. Z Ostravy vyrážíme ve čtyřech. Roli řidiče, trenéra, fotografa, lidového vypravěče a psychologa zastává Otík Seitl, 50km běh chystá Lenkačlenka a stovku se mnou poběží UltraLibor. Vyrážíme tedy po třretí hodině z deštivé Ostravy a po zhruba 11ti hodinové štrece přijíždíme do sluncem zalitého Winschotenu. Jdeme se rovnou zaregistrovat a pak na procházku městem, protože ubytování máme až od páté hodiny. Jak již psala Lenka, šli jsme samozřejmě na pivo, nakoupit nějaké suvenýry, pak ubytování u skvělé rodinky, výborná večeře, další procházka po okolí, ale bez piva, protože ceny byly všude výrazně západoevropské. Tak jsme ještě vypili pár plechovek v domečku pro hosty, probrali taktiku na zítřek, pokecali o životě a šli spát.
V sobotu ráno se budím první, nespal jsem v kuse, dal jsem si dvě pauzy na močení, smrkání a chrchlání. Poslední tři dny mě trápí strgané grdelko, ale myslím si, že to nic nebude a přerazím to poctivou porcí kilometrů. Start závodu je až v deset hodin. Mám tedy dostatek času se pořádně nasnídat, následně vyprázdnit, pak i osprchovat, sbalit potřebné věci a pěšky se projít na start. Jsem uvolněný, dobře naladěný, plánuju si osobáček ve stovce kolem nebo i pod devítihodinovou hranici. Libor mi připomíná, že 54min. na každou desítku by mělo stačit. Já si připočítám nějaké pauzy na občerstvovacích místech a rozhoduju se pro tempo 50-51min. na desítku. Sobotní den vypadá také velmi hezky, svítí nám sluníčko a fouká přímořský vánek. Poprvé, co stojím na startu silničního ultra mě doprovází někdo z našeho VZS, ikdyž startuje až 15min. po mě a jde jen poloviční porci. Je to fajn pocit, že v tom nejsem sám, a že pak můžeme v oddíle ostatním vyprávět.
Přiblížila se doba startu, rychle jsem si ještě odskočil na malou a šel se s Liborem postavit do peletonu. Start! Vybíhám zvolna a předstsavuju si, že dnes to bude něco extra. Trasa se hodně klikatí celým městečkem, ale za to je pestrá, plynulá a zábavná. Všude kolem jsou totiž připraveni místní obyvatelé, aby nás povzbuzovali, případně občerstvili či pomohli. Běží se mi výborně, hlídám si jen své tempo, nožky mám lehké, dýchá se mi také dobře, jen mě pobolívá v krku při polknutí. Převýšení celé desítky je zhruba tři metry a bylo docela fascinující sledovat jak se s přibývajícími hodinami převýšení zvyšuje. První tři desítky otáčím kolem 50 minut a cítím se fajn, piju dle potřeby a snědl jsem kousek banánu. Ve čtvrté desítce již cítím, že to bude chtít nějaký přechod do chůze, či pauzičku v sedě a doplnit energii. Jsem ovšem trochu zklamaný, na občerstvení je totiž pouze ovoce, perník, sušenky, rozinky a docela mi chybí rýže nebo těstovina v bujonu. Polévková voda sice k dispozici je, ale perníček si do ní loupat nebudu. Po 40.km si uvědomuju, že to bude trochu bolet a budu rád jestli vůbec vydržím. Metu maratonu zdolávám ještě pod 3:45. Ovšem na 45.km přichází první kolaps, jdu k zemi, nemám křeče, ale nohy prostě neslouží. Prožívám si prapodivný tlak uvnitř stehen a lýtek, musím sednout, natáhnout nohy, dát je do vyšší polohy, abych ulevil tlaku. Pak stahuju kompresky ke kotníkům, sundávám boty i ponožky. Zkouším vstát a procházím se naboso po trávě a přemýšlím co se kuva děje. Dochází mi, že pod devět hodin to nebude a osobák je také v ohrožení. Vypil jsem dost vody? Nebylo moc koly? A co iontový nápoj, toho jsem se skoro nenapil? A nemixuju moc? Neměl bych víc jíst? Opravdu hodně kecám, sice v duchu a málo rubu. Možná bych se měl obout a pořádně to prat, jako s Koudym na Oravamanovi. Nějak se rozbíhám a končím první padesátku. Sedám si v depu na stoličku sám, nikdo kolem, protáhnu párkrát nohy a záda a vyrážím do dalšího kola, rozhodnutý dokončit 60.km a když to nepůjde tak vzdám. Střídavě běžím a chodím, okruh nějak plyne, ztrácím motivaci a koncentraci, deprese a smutek se prohlubuje. Napadá mě, že jsem tu zbytečně, když si to neumím užít. I skvělí utramaratonci občas vzdají, protože něco nevýjde, zpomalují a nemá smysl trápit tělo, když neběží to na co mají. Asi ještě nejsem dobrý ultranec, protože se tou chci dál protrápit až do totální vyčerpanosti. Dále jím pomeranč a vyborná kyselá jablíčka, která mě lehce osvěží a na chvilinku zapomínám na útrapy. Uličky Winschotenu znám již zpaměti a vím, že šedesátka je téměř hotová. 300m za bránou je depo a občerstvení, zase sedám a nechce se mi vstát. Ota říká, že je škoda vzdát, pokud aspoň chodím a trochu běžím a vlastně se sunu vpřed. Takže ani nevím proč, cítím se trochu trapně, že tu jen šaškuju a hrnu se do dalšího kola. Dan Orálek běží na vítězství, já běžím o přežití, poslední dva češi v závodě. Lenka zaběhla své první ultra skvěle jako třetí ve své kategorii, Martin Both dokonce druhý v kat. na 50km, UltraLibor a Radek Brunner svou stovku vzdali. Proč nejsem uvědomělý, zodpovědný ke svému fyzickému a teď už i psychickému zdraví a neukončím to? Co mě furt pohání? Jednou jsem si řekl, že jsem vzdal jen svůj první běžecký závod a další už nikdy nezdám. Jenže jsou i důležitější věci a přeci nejde o život. Jenže stojím, dýchám a pohybuju se. Tak jo, jdu dál dokud nepadnu. Po 70.km opět sedám v depu, čekají tam Libor s Lenkou s pivama a já jsem uplně hotový. Nicméně mažu bradavky na které jsem před startem zapomněl, školácká chybka. Piju pivko, které hladí bříško a klidní křeče, kterémě různě poslední tři hodiny provázejí v okolí žaludku, střev a ledvin. A také mě bodalo v levém plícním hrotu. Poprvé mě napadá, že bolavé grdelko signalizovalo nějakou virozku a proto dnes běžím pod své možnosti. Gratuluju Lence, loknu ještě piva od Libora a jdu do dalšího kola. Už se ani neptám proč. Někteří kamarádi si myslí, že to doběhnu. Jdu takovou pomalou desítku. Na 73.km kakám, no to je úleva, fyziologicky tedy funguji. Asi pivo, vole. 76.km mi blonďatá holanďanka vrazí do ruky Amstla, bo prý vypadám bídně. Tož dám si, je to třetinka pro děti, ale dvanáctka, lehce to se mnou zacloumá. Jdu dál, místy běžím. 80.km ani nesedám, proběhnu kolem partyje, že musím pokračovat. Začínám tušit proč. Chci dokončit závod. Předposlední desítku zvládám za hodinku. Ani nevím kde se to najednou vzalo, najednou mám víc odvahy než rozumu. Kroutím poslední kolo. Bolí mě už celý člověk. Neusínej, stále vpřed, chůze nebo běh, nic jiného mě teď nezjímá. Míjím občerstvení na 5.km, kolo se již zkracuje, jen menší půlka zbývá, zpomaluju, nemám sil. 97.km hroutím se v breku k zemi pod českou vlajku. Opravdu už nemůžu. Během minutky je u mě člověk, zcela automaticky mi zvedá nohy a šetrně masíruje. Ptá se mě, jestli má volat lékařskou pomoc, odmítám, nevzpoměl jsem si jak se řeknou funebráci. Zvedá mě na nohy a přesvědčuje mě, že musím dál, že jen tři kilometry. Mám strach, že ty tři km mohou trvat i hodinu. Liborovi jsem řekl, že skusím poslední kolo za hodinu taky. No tak to nevyjde. Nakonec se nějak rozejdu, po chvíli i rozběhnu. Několikrát přejdu do chůze a je tu posledních pár set metrů. Najednou jako zasažen bleskem, rozbíhám, běžím solidních 15km/h a finišuju. V cíli na mě všichni čekají, i Dan, který už spěchal dom, a já se někde válím, no ostuda jak cyp. Mám to za sebou a to bylo asi tak vše. Žádná radost, že jsem dokončil. Bylo to hodně přes čáru a o zdraví. Těšil jsem se do sprchy, na jídlo a spánek.
Večer jsme poseděli s panem domácím u dobrého jídla a pití, to už mi bylo zase celkem fajn. Pro příště si budu pamatovat, že na ultra závod je vhodné být úplně zdravý a mít trochu svého jídla. Samozřejmě je dobré si předem uvědomit, že stát se může cokoli a není ostuda přiznat si, dnes na to nemám, končím a vracím čip. No chip, no time!
MČR Ultra SkyMarathon - L4L
2. 8. 2014
Tentokrát si se
ségrou prohazujeme role, po delší době startuju já a naopak Deni, ze
zdravotních důvodů a nutnosti doléčení zranění, start vynechává. Ani jsme
netušily, kolik běžců a organizátorů bude zmateno :-). Doufám, že na další akci
se už v běžecké roli objevíme obě dvě a způsobíme zmatek třeba ještě větší
:-D. Ale popořádku. Lysohorský
čtyřlístek byl v roce 2013 nádhernou akcí a díky snaze o minimalizaci
asfaltových úseků mě lákal letos ještě víc. Zároveň se jednalo o 1. MČR Ultra
SkyMarathon, a tak proč nejet! :-)
V pátek k večeru
si tak užívám klidnou jízdu s Koudym, Hankou a Jarkem a doufám, že bude podobně
hezky zataženo až deštivo i zítra. Ráno se však probouzím a koukám na jasnou
oblohu bez jediného mráčku. Hezky bude až moc a nás závodníky
grilování nemine. Po jarním
marodění jsem ze sebe stále celkem v rozpacích, zvlášť když ráno vidím
všechny ty naspeedované borce, kteří netrpělivě přešlapují před Švarnou Hankou.
Sice poslední měsíc nožky celkem klušou a protáčí se sem tam v pedálech,
ale vůbec nevím, co od sebe můžu čekat. Uklidňuju se tím, že to tu mám celkem
proběháno, a tak mi 99 % trasy není cizí. Utáhnout dobře batoh,
zkontrolovat zavázání botek, poslední doušky vody a je to, klidně se dáváme do běhu. No, nebyla bych to já, kdybych po pár kilometrech batoh nesundávala a
nedopínala zip (fakt nechápu), v prvním kopci pak vázala tkaničku (už
vůbec nechápu!!!). Slunko se proti
nám spiklo, je jasné, že bude chtít udávat dneska tempo. Znalost trasy přestávám
tak trochu vnímat jako výhodu, možná bych někdy radši nevěděla, co se ve
zbývajících kilometrech skrývá přede mnou, ale teď nezbývá nic jiného, než
valit do kopce.
Potkávám taťku a
spoustu známých, na Lysé skoro rodinná atmosféra a raut jako nikde jinde! Cola
teď chutná jak nejlíp vůbec může, anticrampy jsou jistotou, banán se solí je
nejvděčnější kombinací a to, že bych pomeranče kvůli atopii vůbec jíst neměla, mě
tak nějak netankuje. "Zakázané ovoce chutná nejlépe" platí fakt doslova, a tak se
cpu oranžovými plátky, co to jde. Nějaké ještě do ruky a rychle dolů. Těším se,
že trošku nožky protáhnu a budu rychle dole. Ale ono nic! Nohy jsou těžké, stehna
neposlouchají, a tak zkusím seběhy úplně pustit. Málem se přizabiju, nezbývá než
se stylem nestylem skutálet nějak dolů a doufat, že se rozběhnu. Na konci seběhu
cucnu gel, který chutná jako přesnídávka, a tak si vlastně obžerství celého
závodu vychutnávám. Seběhy jsou pro mě po celou dobu nečekaným trápením, a tak
se nemůžu dočkat až zas budu cupitat trošku po vlnkách a ťapat zase nahoru. V Krásné
čeká Deni, mávnu rukou a pak rychle spěchám vstříc Lysé.
Cesta celkem ubíhá,
organizátoři na občerstvovačce jsou úžasnou podporou, Sam dává info o pořadí,
stále všichni dostáváme perfektní servis. Opět si vychutnávám ovocnou nálož
rozšířenou o meloun, pod heslem „když hřešit, tak pořádně“ se opět vyřádím na
pomerančích. A zase dolů. A pak zase nahoru. A znovu dolů. A znovu nahoru. A
proč ne třeba vloženou sjezdovkou, že :-). Vzhledem k tomu, že partu
organizátorů trochu znám, vůbec mě to nepřekvapuje :-). Nahoře jsem
vděčná za všechny tváře, ale už bych se popravdě nejraději viděla 12 km jinde,
a tak úkoluju Klárku s Deni, měním ponožky a nějak se opět kutálím dolů.
Příliš se mi nechce věřit, že je zrušeno očko před cílem, zrada se ale opravdu nekoná.
Dobíhám jako 2. žena, 32. celkově. Těch 8 hodin, 53 minut a 58 sekund uteklo nakonec ani
nevím jak. Zdravím se s taťkou, Stošou, Samem a vítězkou Aničkou, která všem
jasně ukázala, jak se má běhat. Na kole přijíždí Deni s Klárkou, sundávám
botky a užívám si pocit, že už nikam nemusím. Postupně se scházíme celá VZS parta,
na většině tváří se rýsuje spokojený výraz a je nám fajn. Stupně vítězů jsou krásnou
třešničkou na dortu, ale moc dobře vím, že je stále co zlepšovat. Celý závod se
v mých očích povedl a hlavní zásluhu na tom mají samozřejmě pořadatelé,
kteří si vzali na triko nelehký úkol a pak všichni ti, kteří nás povzbudivými
slovy hnali do cíle. Velké DÍKY! A za rok zase na startu! :-)
Čtyřlístek podruhé aneb vítejte v pekle
|
|
| 1. Jan Zemaník 6:44:00
2. Aleš Palko 7:05:33 3. Stanislav Najvert 7:13:44 1. Anna Straková 7:43:26 2. Ivona Krejčiříková 8:53:58 3. Kristýna Skupieňová 9:35:20 |
|
| # | ? | Jméno | Lysá 1 | Lysá 2 | Lysá 3 | Lysá 4 | Švarná Hanka | Čas | Ztráta | Ztráta % | # v kat. |
|||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Čas | Pořadí | Čas | Pořadí | Čas | Pořadí | Čas | Pořadí | Čas | Pořadí | |||||||
| 13 |  |
Stoša | 1:09:17 | 28 | 2:50:27 | 19 | 4:49:42 | 19 | 6:44:05 | 18 | 8:02:09 | 15 | 8:02:09 | 1:18:09 | 19.3 | 8 |
| 32 | |
Ivon
|
1:16:28 | 44 | 3:13:08 | 52 | 5:22:38 | 43 | 7:26:44 | 36 | 8:53:58 | 36 | 8:53:58 | 2:09:57 | 32.2 | 1 |
| 38 |  |
Jarek | 1:18:32 | 62 | 3:17:16 | 64 | 5:32:16 | 55 | 7:39:46 | 43 | 9:03:45 | 42 | 9:03:45 | 2:19:45 | 34.6 | 8 |
| 54 | | Miro | 1:20:19 | 76 | 3:17:17 | 65 | 5:36:25 | 57 | 7:58:16 | 54 | 9:40:23 | 59 | 9:40:23 | 2:56:23 | 43.7 | 39 |
| 83 | Olga
| 1:28:56 | 136 | 3:37:48 | 112 | 8:33:50 | 196 | 8:33:50 | 80 | 10:25:17 | 89 | 10:25:17 | 3:41:17 | 54.8 | 2 | |
| 86 |  |
Pavla | 1:25:09 | 108 | 3:35:45 | 101 | 6:05:55 | 93 | 8:39:35 | 87 | 10:39:08 | 92 | 10:39:08 | 3:55:07 | 58.2 | 5 |
| 87 | Ruda | 1:25:05 | 107 | 3:36:52 | 109 | 6:04:22 | 90 | 8:36:57 | 85 | 10:39:09 | 93 | 10:39:09 | 3:55:09 | 58.2 | 59 | |
| 103 | Petra | 1:30:41 | 153 | 3:46:11 | 133 | 6:23:19 | 113 | 9:18:33 | 110 | 11:08:46 | 114 | 11:08:46 | 4:24:45 | 65.5 | 4 | |
| 127 |  |
Fík | 1:37:55 | 182 | 4:12:46 | 168 | 7:05:04 | 146 | 10:06:26 | 135 | 12:04:19 | 143 | 12:04:19 | 5:20:19 | 79.3 | 36 |
| 128 | Koudy | 1:37:57 | 183 | 4:12:42 | 167 | 7:05:10 | 147 | 10:06:37 | 136 | 12:04:20 | 144 | 12:04:20 | 5:20:20 | 79.3 | 37 | |
| 154 | Míša | 1:44:11 | 213 | 4:34:17 | 199 | 7:48:27 | 177 | 11:10:18 | 162 | 13:20:38 | 176 | 13:20:38 | 6:36:37 | 98.2 | 10 | |
| 159 | Django | 1:38:02 | 185 | 4:35:01 | 200 | 8:07:34 | 184 | 11:13:37 | 164 | 13:31:05 | 181 | 13:31:05 | 6:47:04 | 100.8 | 89 | |
| 160 | |
Berďa | 1:37:58 | 184 | 4:24:35 | 186 | 7:31:17 | 161 | 10:43:39 | 152 | 13:31:06 | 182 | 13:31:06 | 6:47:06 | 100.8 | 90 |
| 183 | Pavel | 1:45:24 | 216 | 4:54:56 | 212 | 9:01:30 | 201 | - | 11:58:00 | 142 | 11:58:00 | 0:00:00 | 0.0 | 100 | ||
| 199 | LenkaČlenka | 1:45:10 | 215 | 4:57:35 | 213 | 8:31:02 | 194 | 12:04:37 | 176 | - | 12:04:37 | 0:00:00 | 0.0 | 20 | ||
| Výsledky Foto, Foto Sam Straka, Foto Jirka Řimánek, Foto Pepa Team, Foto Marek, Foto bequem Tipovačka |
15. MEZINÁRODNÍ BĚH 12H, RUDA SLASKA, POLSKO
datum: 27.4.2013
účast: já
V pátek odpoledne po šichtě jsem vyrazil na letošní první vrchol sezony, na který jsme se poctivě připravoval již od konce Lysacupu. V Klimkovicích nastupuji do auta k Liborovi Svozilovi z MKS a vyrážíme směr Polsko do Ruda Slaska. Na hranicích ještě čepujeme naftu a měníme si nějaké zloté. Cesta probíhá celkem v klidu a po necelých dvou hodinách dorážíme bez bloudění do sportovní haly v Rudě. Šli jsme se zaregistrovat k zítřejšímu 12h ultramaratonu v běhu. Dostali jsme pěkná běžecká trika, startovní čísla a pár suvenýrů. Pak jsme zajeli na penzion, který vzhledem k poddolování měl všechny podlahy mírně z kopce. Za 40 zlatek jsme měli luxusní nocleh a vynikající večeři. Pak jsme šli nakoupit, co nám chybělo. Já jsem potřeboval na ráno 2 banány a džus na ranní koktejl. A jelikož jsme po vydatné večeři měli žízeň, zašli jsme do hospy na pivko. Večer na pokoji chystáme věci na ranní procedury, abychom se moc nezdržovali. Budíček jsme si totiž určili na 5:30, protože dvanáctihodinovky startují obvykle v sedm. Něco po desáté se nám podařilo zalehnout, takže jsem měl, oproti minulé 12hod. v Praze, dosti času vyspat se do růžova.
Ráno pohodlně a plynule provádíme hygienu, snídáme, chystáme věci, boty a balíme. Já jsem si vzal i tyčový mixér, abych si rozmixoval banány s akcelerátorem a džusem. Na velkou jdu pro jistotu třikrát, pak stíhám i sprchu a oblékám se do závodního. Pro samotný závod volím osvědčenou obuv s velkými dírami na palcích a totálně sešlapanou podrážkou, no ale když mi tak sedí, tak proč ne. Vždyť v nich nemám ještě naběháno ani 4000km. S Liborem se také shodujeme na kompresních podkolenkách. Na závod si dále chystám namočené Chia semínka. Balíme všechny věci, vyklízíme pokoj a autem se přesouváme na místo startu. Parkujeme poblíž občerstvovačky. Je zde i depo pro závodníky, každý tam má dřevěnou židli se startovním číslem, kde si může odložit vše potřebné pro závod. Času není nazbyt, rychle se rozcvičím a pak jdeme k náměstí, kde má být start. V poslední chvíli řešíme, kde vyzvedneme čipy? Posílají nás zpět k hale, takže se dokonce i lehce rozběháme. Na náměstí jsme včas. Probíhá tu uvítání od organizátorů a zástupců města. Stojíme v houfu téměř 80 ultraborců z Polska, Litvy, Běloruska i Ostravska.
Start se blíží, trošičku mi začíná bušit srdce, chvíli se koncentruji sám na sebe, proč tu jsem, proč běhám a jestli mě to takhle fakt baví, co si chci dokázat, proč tu není někdo z oddílu, když tak rádi běhají, a samozřejmě co by tomu řekl Honza Tleskač? Cíle jsou jasné: bude to hodně bolet, ale nesmíš trpět, 110km by mělo být na jistotu, 115km bude skvělý výkon a 120km je takový vzdálený, ale krásný sen, no a hlavně zkusit zůstat při vědomí všech 43200 vteřin. Loni v Praze se totiž vědomí občas zatoulalo do věčných lovišť. Sčítám poslední plusy: nejsem 6 dní po maratonu, čili jsem odpočatý, mám naběháno, mám zkušenost s "dvanáctkou", mám obrovskou motivaci vylepšit osobák a mám nezdolnou vůli.
Podáváme si s Liborem ruku a přejeme si hodně štěstí. Je odstartováno. Na ultra je fajn, že se vybíhá tempem jako na nějaký pohodový výlet. Pár koleček kroutíme s Liborem společně, délka okruhu je 1309,5m, převýšení asi 3m, počasí je příjemné, ale obáváme se většího tepla kolem poledne a později. Pak chodíme dle potřeby močit a pít a já se dostávám před Libora. Potkáváme se dvakrát během kola, mám náskok pár desítek metrů, občas i víc, když to jde tak na sebe mávneme a kývneme nebo si plácneme rukama. První hodinu se neděje vůbec nic a druhou hodinu nic. Jsem již celkem slušně zahřátý a rozklusaný. Pravidelně piju, ale nejde to v každém kole, tak se řídím spíše pocitem. Každou hodinu něco sním, hlavně banán, rozinky a trochu pomeranče. Po třech hodinách sedám na židličku, dopíjím ranní koktejl, trochu protahuju nohy. Po dvou minutkách fičím dál. Na Libora mám cca půl okruhu náskok. První větší zlom je čtvrtá hodina a blížící se meta maratonu. Libor mě postupně stahuje. 50.km dáváme cca za 4:45, začínám pozorovat první příznaky únavy. Po delší pauze jdu močit a jsem spokojen, že ledviny fungují. Loni v Praze jsem totiž nebyl asi 8 hodin. Pár kol běžíme s Liborem spolu. On v každém průchodu přes čipovou kontrolu na náměstí přechází do chůze a pak znovu rozbíhá. Také to zkouším, ale mě to moc nesedí. Spíše mi vyhovuje zpomalit jen u občerstvení nebo případně na chvíli sednout. Tak se opět řídím svými pocity. Je tu polovina závodu, mám natočeno cca 63km. Libor se mi náhle ztratil a při probíhání občerstvovačkou na mě mává z masérského lehátka. Vysvětluje mi, že špatně dobrzdil a kopla ho křeč, pak se mu to ozývalo znova. Má za sebou tři 24 hodinovky, ale na masáž v závodě musel poprvé. Uvědomuji si, že i když se cítím dobře, tak to může přijít kdykoliv. Po šesti hodinách dávám skoro pětiminutovou pauze, mohutně obědvám kelímek polévky s nudlemi a talířek nudlí s nudlemi. Nechápu, že mají na pultě veku s uzeninou. Libor tvrdil, že je výborná. Ale maso přece zakyseluje a já jsem na to chuť ani neměl. Řídím se stále svými pocity a zůstávám u svých banánů a rozinek. Ani sušenky a oplatky mě nelákají, mám pocit, že by mi to rozedřelo sliznici. Po sedmi hodinách, mám však opět trochu hlad, tak se dojídám namočenými chia semínky. Libora potkávám častěji, střídavě chodí a běhá, trápí se bolestmi. Pokud jde o pití, tak dávám hlavně vodu a iontový nápoj, občas loknu koly, protože mám na ni chuť, ale zase myslím na oxid, jestli mě to neublíží. Dopíjím i vlastní džus z černého rybízu. Po osmi hodinách máme za sebou dvě třetiny, poprvé začínám přemýšlet o tom, že bych to mohl zvládnout ve velkém stylu. Až mě z toho zatlačilo ve střívku. Jdu tedy sednout do budky. Slyším jak venku zuří ultramaratonská bitva, mnoho raněných, někteří padli a ostatní stále bojují. A já si tu tak sedím, bum, bác, plesk a je mi fajn, okraje mísy krásně tlačí do zmožených hemstringů, tak se vrtím, ani se mi nechce vstát. Rychle natahuju gatě a běžím na zteč. Odbíjí devátá hodina, přichází další uvědomění, že může padnout stovka těsně kolem 10h. Tak si v duchu prozpěvuji Queeny Dont stop me now, Breakthru, Headlong a samozřejmě Rocky a Eye of tiger atd. však už to znáte z většiny mých článků. Přemotivoval jsem se natolik, až mi šlo mrazení po zádech a ztvrdly mi bradavky. Tak jsem zastavil na chvilku v depu a namazal kozy konopnou mastí. Po deseti hodinách skutečně točím stovku, akorát nevím kde přesně je. Snad to půjde později najít ve výsledovce, kde by měly být časy jednotlivých kol. Jedenáctou hodinu vnímám jako velmi únavnou, bolí už úplně všechno. Probíhám náměstím v čase cca 11:01, zjišťuji, že do bájných 120km mi chybí téměř 12km, a že to tedy nemůžu stihnout. Během několika sekund přicházejí neuvěřitelně silné emoce, chvilinku brečím a zuřím zároveň, zrychluje se mi dechová frekvence. Vím, že následuje mírný seběh a protahuju kroky. Mám pocit, že sprintuju, protože všichni ostatní už jen drží tempo, mihnu se dokonce kolem lídra závodu, již mě nikdo nepředbíhá. Zorné pole se mi zužuje přímo před sebe, znám zpaměti již každý metr trati a jsem rozhodnutý vydat úplně všechno i kdybych měl padnout na zem. Dávám snad čtyři nejrychlejší kola svého závodu, pak se mi strojovna mírně zasekává v čase 11:29, zase si říkám, co to dělám za blbosti? Jak můžu finišovat hodinu před koncem? Zpomalil jsem ovšem jen mírně, už nezastavuju ani nepřecházím do chůze. Kelímky s vodou chytám v plné rychlosti, vždy jen usrknu a odhazuji a letím jak střela. Naposled probíhám náměstím, čas 11:56, hlásí mi 119km, já vím, že ostatním přede mnou většinou hlásili 119,1km. Obíhám náměstí, nevnímám už okolí, jsem rozhodnutý dorazit zase až k občerstvovačce, která je zhruba v polovině okruhu. Vůbec nerozumím tomu jak se můžu pohybovat po takové porci, takhle rychle. Doslova se řítím depem, kde někteří již zastavují, nohy mi hoří, slyším odpočítávání posledních deseti vteřin. Konec, zastavil jsem přímo u Liborova auta a skácel se k zemi. Mám strašný pocit, že mi změří 119,7 nebo 119,9 a pak se všichni budou ptát, proč si na konci trochu nezrychlil, vole? Taky kousek ti chyběl? A já finišoval hodinu! Bylo mi do breku. Měli jsme to však za sebou, tak jsme se s nejbližšími kolegy objímali a gratulovali si. Libor už se vracel změřený, tak jsme si taky potřásli. Konečně přišel týpek s kolečkem a říká 842m domiar. Skoro jsem se posral. No a kolik dohromady?!? Plus počet celých okruhů. Tak jsem svěsil hlavu a šel sbalit tašku v depu a do sprchy a tak. 119,1+842 je prostě málo. Aspoň mám fajny osobák. Až v hale zjišťuji, že jsem dal 91kol v délce 119164,5m a celkem tedy 120006,5. V tu chvíli jsem se málem zbláznil, že jsem to fakt stihl, chtělo se mi řvát a skákat, ale skákat jsem nemohl. Volal jsem na Libora, že mi to těsně vyšlo. Měl jsem neskutečnou radost. V poslední době si sbírám hodně osobáčků, ale tenhle výkon, to všechno předčí. 12hodin jsem celý den tvrdě makal a vysněnou hranici jsem protnul v posledních dvou vteřinách, to se mi už možná nikdy nestane. Tak a teď je na řadě dvacetčtyřka i tady mám konkrétní plány.
Vyhlašení výsledků posléze probíhalo s velkou slávou, s večeří a pivkem, byl jsem druhý v kategorii, takže jsem šel na bednu a dostal velký pohár, medaili, diplom a cenu.
https://plus.google.com/photos/103828680571712614101/albums
http://w.sts-timing.pl/pliki/ruda201312h.pdf
účast: já
V pátek odpoledne po šichtě jsem vyrazil na letošní první vrchol sezony, na který jsme se poctivě připravoval již od konce Lysacupu. V Klimkovicích nastupuji do auta k Liborovi Svozilovi z MKS a vyrážíme směr Polsko do Ruda Slaska. Na hranicích ještě čepujeme naftu a měníme si nějaké zloté. Cesta probíhá celkem v klidu a po necelých dvou hodinách dorážíme bez bloudění do sportovní haly v Rudě. Šli jsme se zaregistrovat k zítřejšímu 12h ultramaratonu v běhu. Dostali jsme pěkná běžecká trika, startovní čísla a pár suvenýrů. Pak jsme zajeli na penzion, který vzhledem k poddolování měl všechny podlahy mírně z kopce. Za 40 zlatek jsme měli luxusní nocleh a vynikající večeři. Pak jsme šli nakoupit, co nám chybělo. Já jsem potřeboval na ráno 2 banány a džus na ranní koktejl. A jelikož jsme po vydatné večeři měli žízeň, zašli jsme do hospy na pivko. Večer na pokoji chystáme věci na ranní procedury, abychom se moc nezdržovali. Budíček jsme si totiž určili na 5:30, protože dvanáctihodinovky startují obvykle v sedm. Něco po desáté se nám podařilo zalehnout, takže jsem měl, oproti minulé 12hod. v Praze, dosti času vyspat se do růžova.
Ráno pohodlně a plynule provádíme hygienu, snídáme, chystáme věci, boty a balíme. Já jsem si vzal i tyčový mixér, abych si rozmixoval banány s akcelerátorem a džusem. Na velkou jdu pro jistotu třikrát, pak stíhám i sprchu a oblékám se do závodního. Pro samotný závod volím osvědčenou obuv s velkými dírami na palcích a totálně sešlapanou podrážkou, no ale když mi tak sedí, tak proč ne. Vždyť v nich nemám ještě naběháno ani 4000km. S Liborem se také shodujeme na kompresních podkolenkách. Na závod si dále chystám namočené Chia semínka. Balíme všechny věci, vyklízíme pokoj a autem se přesouváme na místo startu. Parkujeme poblíž občerstvovačky. Je zde i depo pro závodníky, každý tam má dřevěnou židli se startovním číslem, kde si může odložit vše potřebné pro závod. Času není nazbyt, rychle se rozcvičím a pak jdeme k náměstí, kde má být start. V poslední chvíli řešíme, kde vyzvedneme čipy? Posílají nás zpět k hale, takže se dokonce i lehce rozběháme. Na náměstí jsme včas. Probíhá tu uvítání od organizátorů a zástupců města. Stojíme v houfu téměř 80 ultraborců z Polska, Litvy, Běloruska i Ostravska.
Start se blíží, trošičku mi začíná bušit srdce, chvíli se koncentruji sám na sebe, proč tu jsem, proč běhám a jestli mě to takhle fakt baví, co si chci dokázat, proč tu není někdo z oddílu, když tak rádi běhají, a samozřejmě co by tomu řekl Honza Tleskač? Cíle jsou jasné: bude to hodně bolet, ale nesmíš trpět, 110km by mělo být na jistotu, 115km bude skvělý výkon a 120km je takový vzdálený, ale krásný sen, no a hlavně zkusit zůstat při vědomí všech 43200 vteřin. Loni v Praze se totiž vědomí občas zatoulalo do věčných lovišť. Sčítám poslední plusy: nejsem 6 dní po maratonu, čili jsem odpočatý, mám naběháno, mám zkušenost s "dvanáctkou", mám obrovskou motivaci vylepšit osobák a mám nezdolnou vůli.
Podáváme si s Liborem ruku a přejeme si hodně štěstí. Je odstartováno. Na ultra je fajn, že se vybíhá tempem jako na nějaký pohodový výlet. Pár koleček kroutíme s Liborem společně, délka okruhu je 1309,5m, převýšení asi 3m, počasí je příjemné, ale obáváme se většího tepla kolem poledne a později. Pak chodíme dle potřeby močit a pít a já se dostávám před Libora. Potkáváme se dvakrát během kola, mám náskok pár desítek metrů, občas i víc, když to jde tak na sebe mávneme a kývneme nebo si plácneme rukama. První hodinu se neděje vůbec nic a druhou hodinu nic. Jsem již celkem slušně zahřátý a rozklusaný. Pravidelně piju, ale nejde to v každém kole, tak se řídím spíše pocitem. Každou hodinu něco sním, hlavně banán, rozinky a trochu pomeranče. Po třech hodinách sedám na židličku, dopíjím ranní koktejl, trochu protahuju nohy. Po dvou minutkách fičím dál. Na Libora mám cca půl okruhu náskok. První větší zlom je čtvrtá hodina a blížící se meta maratonu. Libor mě postupně stahuje. 50.km dáváme cca za 4:45, začínám pozorovat první příznaky únavy. Po delší pauze jdu močit a jsem spokojen, že ledviny fungují. Loni v Praze jsem totiž nebyl asi 8 hodin. Pár kol běžíme s Liborem spolu. On v každém průchodu přes čipovou kontrolu na náměstí přechází do chůze a pak znovu rozbíhá. Také to zkouším, ale mě to moc nesedí. Spíše mi vyhovuje zpomalit jen u občerstvení nebo případně na chvíli sednout. Tak se opět řídím svými pocity. Je tu polovina závodu, mám natočeno cca 63km. Libor se mi náhle ztratil a při probíhání občerstvovačkou na mě mává z masérského lehátka. Vysvětluje mi, že špatně dobrzdil a kopla ho křeč, pak se mu to ozývalo znova. Má za sebou tři 24 hodinovky, ale na masáž v závodě musel poprvé. Uvědomuji si, že i když se cítím dobře, tak to může přijít kdykoliv. Po šesti hodinách dávám skoro pětiminutovou pauze, mohutně obědvám kelímek polévky s nudlemi a talířek nudlí s nudlemi. Nechápu, že mají na pultě veku s uzeninou. Libor tvrdil, že je výborná. Ale maso přece zakyseluje a já jsem na to chuť ani neměl. Řídím se stále svými pocity a zůstávám u svých banánů a rozinek. Ani sušenky a oplatky mě nelákají, mám pocit, že by mi to rozedřelo sliznici. Po sedmi hodinách, mám však opět trochu hlad, tak se dojídám namočenými chia semínky. Libora potkávám častěji, střídavě chodí a běhá, trápí se bolestmi. Pokud jde o pití, tak dávám hlavně vodu a iontový nápoj, občas loknu koly, protože mám na ni chuť, ale zase myslím na oxid, jestli mě to neublíží. Dopíjím i vlastní džus z černého rybízu. Po osmi hodinách máme za sebou dvě třetiny, poprvé začínám přemýšlet o tom, že bych to mohl zvládnout ve velkém stylu. Až mě z toho zatlačilo ve střívku. Jdu tedy sednout do budky. Slyším jak venku zuří ultramaratonská bitva, mnoho raněných, někteří padli a ostatní stále bojují. A já si tu tak sedím, bum, bác, plesk a je mi fajn, okraje mísy krásně tlačí do zmožených hemstringů, tak se vrtím, ani se mi nechce vstát. Rychle natahuju gatě a běžím na zteč. Odbíjí devátá hodina, přichází další uvědomění, že může padnout stovka těsně kolem 10h. Tak si v duchu prozpěvuji Queeny Dont stop me now, Breakthru, Headlong a samozřejmě Rocky a Eye of tiger atd. však už to znáte z většiny mých článků. Přemotivoval jsem se natolik, až mi šlo mrazení po zádech a ztvrdly mi bradavky. Tak jsem zastavil na chvilku v depu a namazal kozy konopnou mastí. Po deseti hodinách skutečně točím stovku, akorát nevím kde přesně je. Snad to půjde později najít ve výsledovce, kde by měly být časy jednotlivých kol. Jedenáctou hodinu vnímám jako velmi únavnou, bolí už úplně všechno. Probíhám náměstím v čase cca 11:01, zjišťuji, že do bájných 120km mi chybí téměř 12km, a že to tedy nemůžu stihnout. Během několika sekund přicházejí neuvěřitelně silné emoce, chvilinku brečím a zuřím zároveň, zrychluje se mi dechová frekvence. Vím, že následuje mírný seběh a protahuju kroky. Mám pocit, že sprintuju, protože všichni ostatní už jen drží tempo, mihnu se dokonce kolem lídra závodu, již mě nikdo nepředbíhá. Zorné pole se mi zužuje přímo před sebe, znám zpaměti již každý metr trati a jsem rozhodnutý vydat úplně všechno i kdybych měl padnout na zem. Dávám snad čtyři nejrychlejší kola svého závodu, pak se mi strojovna mírně zasekává v čase 11:29, zase si říkám, co to dělám za blbosti? Jak můžu finišovat hodinu před koncem? Zpomalil jsem ovšem jen mírně, už nezastavuju ani nepřecházím do chůze. Kelímky s vodou chytám v plné rychlosti, vždy jen usrknu a odhazuji a letím jak střela. Naposled probíhám náměstím, čas 11:56, hlásí mi 119km, já vím, že ostatním přede mnou většinou hlásili 119,1km. Obíhám náměstí, nevnímám už okolí, jsem rozhodnutý dorazit zase až k občerstvovačce, která je zhruba v polovině okruhu. Vůbec nerozumím tomu jak se můžu pohybovat po takové porci, takhle rychle. Doslova se řítím depem, kde někteří již zastavují, nohy mi hoří, slyším odpočítávání posledních deseti vteřin. Konec, zastavil jsem přímo u Liborova auta a skácel se k zemi. Mám strašný pocit, že mi změří 119,7 nebo 119,9 a pak se všichni budou ptát, proč si na konci trochu nezrychlil, vole? Taky kousek ti chyběl? A já finišoval hodinu! Bylo mi do breku. Měli jsme to však za sebou, tak jsme se s nejbližšími kolegy objímali a gratulovali si. Libor už se vracel změřený, tak jsme si taky potřásli. Konečně přišel týpek s kolečkem a říká 842m domiar. Skoro jsem se posral. No a kolik dohromady?!? Plus počet celých okruhů. Tak jsem svěsil hlavu a šel sbalit tašku v depu a do sprchy a tak. 119,1+842 je prostě málo. Aspoň mám fajny osobák. Až v hale zjišťuji, že jsem dal 91kol v délce 119164,5m a celkem tedy 120006,5. V tu chvíli jsem se málem zbláznil, že jsem to fakt stihl, chtělo se mi řvát a skákat, ale skákat jsem nemohl. Volal jsem na Libora, že mi to těsně vyšlo. Měl jsem neskutečnou radost. V poslední době si sbírám hodně osobáčků, ale tenhle výkon, to všechno předčí. 12hodin jsem celý den tvrdě makal a vysněnou hranici jsem protnul v posledních dvou vteřinách, to se mi už možná nikdy nestane. Tak a teď je na řadě dvacetčtyřka i tady mám konkrétní plány.
Vyhlašení výsledků posléze probíhalo s velkou slávou, s večeří a pivkem, byl jsem druhý v kategorii, takže jsem šel na bednu a dostal velký pohár, medaili, diplom a cenu.
https://plus.google.com/photos/103828680571712614101/albums
http://w.sts-timing.pl/pliki/ruda201312h.pdf
HV 1 - Jeseníky
Trochu statistiky (long)
| Start | |||
| Ramzová | |||
| Červenohor. | |||
| do cíle | |||
| do cíle dorazilo | |||
| suma |
Foto Majda, Foto Leňa
Foto Vladimir Peitl
Online výsledky
Běh 6/12h a 100km v Praze
Datum: 19.5.2012
Účast: Stoša
O dvanáctihodinovém běhu jsem začal seriózně uvažovat letos v zimě po novoročním maratonu v Běláku, kdy jsem zjistil, že maratonská trať se pro mě již hodně zkrátila (nemluvím nyní o délce trati v Bělském lese) a chce to tedy nějakou další výzvu. Šestihodinovku jsem tak trochu zažil v Sappadě, takže v úvahu připadala 12-tka. Bohužel jak už to tak v běžecky nabitém roce bývá, konala se nejdosažitelnější 12h v pražské Stromovce 6 dní po PIMu. UltraLibor mi potvrdil, že tohle se přežít dá, horší by to bylo naopak. A tak jsem v pátek po šichtě, vyrazil penďákem do Prahy, kde jsem byl domluvený s bývalým kolegou Martinem na nocleh. Páteční večer se nám trochu protáhl, vínko jsem popíjel poskrovnu, ale zalehl jsem až kolem půlnoci.
Účast: Stoša
O dvanáctihodinovém běhu jsem začal seriózně uvažovat letos v zimě po novoročním maratonu v Běláku, kdy jsem zjistil, že maratonská trať se pro mě již hodně zkrátila (nemluvím nyní o délce trati v Bělském lese) a chce to tedy nějakou další výzvu. Šestihodinovku jsem tak trochu zažil v Sappadě, takže v úvahu připadala 12-tka. Bohužel jak už to tak v běžecky nabitém roce bývá, konala se nejdosažitelnější 12h v pražské Stromovce 6 dní po PIMu. UltraLibor mi potvrdil, že tohle se přežít dá, horší by to bylo naopak. A tak jsem v pátek po šichtě, vyrazil penďákem do Prahy, kde jsem byl domluvený s bývalým kolegou Martinem na nocleh. Páteční večer se nám trochu protáhl, vínko jsem popíjel poskrovnu, ale zalehl jsem až kolem půlnoci.
V sobotu brzy ráno, asi za pět pět, jsme vstávali, všichni jsme byli lehce nevyspaní. Martin s přítelkyní Zuzkou chystali pochod Praha-Prčice, ale jen nějakou houbařskou variantu. No a já jsem pocítil, že nemám naspáno to na co jsem zvyklý a že to může být první problém pro pozdější běh. Nejsem totiž drsňák Jaryn, který prostě před celodenními běhy nespí. Dal jsem si teplý čaj, vykonal nezbytnou potřebu, vypil shake s akcelerátorem (suspenze na bázi aktivovaného ječmene), banánem a švestkovým džusem, rozloučil se s přáteli a vyrazil směr Stromovka.
Do parku jsem dorazil v půl sedmé, po ránu bylo sice chladněji, ale rýsoval se krásný teplý den. Bylo to takové malé setkání několika ultranadšenců, nikoho jsem tam sice neznal, ale později zjistil některá povědomá jména. Cítil jsem se fajn a již dříve jsem přemýšlel o průměrné rychlosti 10km/h a naběhat možná nějakých 120km. Vůbec jsem tehdy nepředpokládal, že bude nutné se třeba zastavit u občerstvovačky a v klidu doplnit palivo, nebo jen na dvě tři minutky zvednout nohy a nechat je odpočinout atd. No byl jsem naivní a včera jsem se opravdu probudil ze svých snů. Provedl jsem obvyklé věci: registrace, šatny, úschovna zavazadel, vyčůrat a napít. Pak jsme šli společně na start, skupinka až takových vyloženě podivných lidí. Přesně v sedm byl start, všechno začínalo tak pohodově, uvolněně, lidé si povídali, tempo bylo hluboce pod mé možnosti, ale já neplašil, říkal jsem si uvidíme do čeho vlastně jdu. Oblékal jsem dlouhý rukáv a na to krátký. Již po 5km jsem trošku cítil zadní stehna, zvláště vpravo, což byl takový druhý problém a signál, že asi šest dní po maratonu, přeci jen ty svaly tak úplně nezregenerujou. Moc jsem na to nehleděl a užíval si houbařské tempo. Takhle to šlo kolečko za kolečkem, po první hodině jsem měl 10,7km, po druhé 22km, po třetí přes 31km. Snažil jsem se po každé hodině něco málo sníst a co druhé kolo jsem se něčeho napil. Výběr byl bohatý: voda, minerálka, džusy, ionťáky, čaje, kola, birell, rozpustný vápník s hořčíkem, ovoce, rozinky, sušenky, suši, polévka, rýže, těstoviny, čipsy, kousky chlebů s pomazánkou, atd. Pak se přiblížila třetina závodu a meta maratonu, dostal jsem oranžový praporek, se kterým jsem si běžel k metě pro zapsání mezičasu- 04:06:08, paráda byl jsem spokojen. Ale již tady jsem si naplno uvědomil, že stovka pod deset nepůjde a 120 kiláků taky nenatočím, nějak jsem to dokroutil k 50.km. A tady již bylo nutné zapojit hlavu, psychiku a víru, protože nohy už běžet nechtěly. Přišla krize, která se prohlubovala, až pak v čase cca 5:30-5:45 najednou vyrostla ta pověstná zeď, vysoká asi jako Burž Chalífa. No tak tohle nepřelezu, řekl jsem si, zastavil jsem sedl k věcem na lavičku, kde jsem měl vodu, mast na rozkrok a bradavky, napil jsem se, namazal kritické místa, šel k občerstvovačce, něco jsem pojedl a zamířil ke stanu s červeným křížem. Tam mě dva šikovní kluci rozmasírovali zadní i přední stehna a postavili zpět na nohy. Vrátil jsem se k trati. Nejdříve jsem šel. Na nedalekém výstavišti byl jakýsi koncert nebo zábava, najednou zní "going the distance" od Billa Contiho z nesmrtelného Rockyho. A zase ty vznešené pohnutky a výjevy z filmů: vstaň Rocky a bij, tohle je patnáctý kolo, tvoje kolo, dokážeš to, ještě jsem neslyšel gong, běž... Skončila motivační píseň, nohy se sice rozběhly, ale únava byla strašlivá. V podstatě jsem do 75.km nesledoval pořádně mezi časy, chtělo se mi spát, zavíraly se mi oči vstoje při běhu, místy jsem měl snad halucinace, hodně moc jsem chtěl vzdát. Mluvil jsem sám ze sebou, jestli tě to tak bolí, tak aspoň na chvíli zase zastav, lehni si na lavičku a protáhni se. Pak půjdeš zas dál. Taky jsem to tak udělal. A zase to pár koleček šlo. Pil jsem už snad v každém tom dvoukilometrovém kole. Horko sice bylo fest, ale většina trasy ve stínu velkých stromů. Čím dál víc jsem se ponořoval do svého nitra až na samé dno a hledal zbytky jakékoli energie a odhodlání a tak. Hodně jsem přemýšlel, že tohle už vůbec není zdravé, styl běhu naprosto tragický, jen jsem se potácel, endorfiny žádné. Přiblížil se 90.km a přišlo uvědomění, že tu stovku dotočím, ale že to bude trvat ještě přes hodinu. Zastavil jsem a sedl už skoro při každém občerstvení, nejstrašnější bylo se znova rozběhnout, nejdřív jsem se rozešel a pak rozbíhal. Nebolely mě žádné klouby, což bylo snad dobré, ale svaly bolely všechny, dokonce se vypínaly. 11. hodina závodu, vstupuju do kola, dostávám žlutý praporek a točím stovku, již dávno mám spočítáno, že by to mohlo být pod 11:20. Na tabuli vidím, že se pohybuji na šestém místě celkově mezi muži, to taky trochu povzbudilo. Obíhám celé kolo s praporkem, opět jsem dokázal proběhnout kolem vody a napít se v běhu. Vychutnávám si mezičas na 100.km, pořadatelé a diváci tleskají. Opět se mi oživují všechny receptory a smysly, vracím praporek, děkuju, a pokračuji do poslední 40 minutovky. Teď už myslím jen na jedno, abych dokončil 12h, dobře vím, že můžu stihnout tři okruhy a vyrovnat se výkonu UltraLibora z roku 2007. Ale nesmím již zastavit, jen přecházet do chůze kolem občerstvovačky. Liju do sebe birella, který uplně hladí rozbouřený žaludek. Čas 11:43 a běžím do posledního kola. Najednou jsem klidný a vyrovnaný, prostě to stihnu a dokážu, jsem značně dojatý a vyléčený ze svých 120 kilometrových snů, spadl mi hřebínek, už bylo zase načase dostat trochu přes prsty a nebrat si příliš velké sousta. Dokončuju 105,7 km a už se jen šourám do dalšího kola, kde již pouze zaslechnu sirénu, která to vše skončí. TRADÁÁÁ. Konec je tu, zapichuju praporek se startovním číslem a jdu zpět do cíle.
Mám to za sebou, sbírám věci, převlékám se, vlak jede za hodinu a já ho nemůžu svými silami stihnout. Moc mě mrzí, že jsem si nevychutnal pozávodní atmosféru, že jsem nepoznal všechny ty prima lidi co to tam běželi. Nakonec jsem měl štestí na kolegu Aleše Plívu, hodil mě na nádr a já stihl Ex Silesii do Ostravy. Cestu jsem si užíval v jídelním voze. Pivo a svíčková, ach jo, škoda, že jsem byl na celý ten šílený zážitek sám, ale příště... nechám se překvapit...
výsledky: viz seznam výsledků na behej.com
fotky: nějaké určitě existují
Do parku jsem dorazil v půl sedmé, po ránu bylo sice chladněji, ale rýsoval se krásný teplý den. Bylo to takové malé setkání několika ultranadšenců, nikoho jsem tam sice neznal, ale později zjistil některá povědomá jména. Cítil jsem se fajn a již dříve jsem přemýšlel o průměrné rychlosti 10km/h a naběhat možná nějakých 120km. Vůbec jsem tehdy nepředpokládal, že bude nutné se třeba zastavit u občerstvovačky a v klidu doplnit palivo, nebo jen na dvě tři minutky zvednout nohy a nechat je odpočinout atd. No byl jsem naivní a včera jsem se opravdu probudil ze svých snů. Provedl jsem obvyklé věci: registrace, šatny, úschovna zavazadel, vyčůrat a napít. Pak jsme šli společně na start, skupinka až takových vyloženě podivných lidí. Přesně v sedm byl start, všechno začínalo tak pohodově, uvolněně, lidé si povídali, tempo bylo hluboce pod mé možnosti, ale já neplašil, říkal jsem si uvidíme do čeho vlastně jdu. Oblékal jsem dlouhý rukáv a na to krátký. Již po 5km jsem trošku cítil zadní stehna, zvláště vpravo, což byl takový druhý problém a signál, že asi šest dní po maratonu, přeci jen ty svaly tak úplně nezregenerujou. Moc jsem na to nehleděl a užíval si houbařské tempo. Takhle to šlo kolečko za kolečkem, po první hodině jsem měl 10,7km, po druhé 22km, po třetí přes 31km. Snažil jsem se po každé hodině něco málo sníst a co druhé kolo jsem se něčeho napil. Výběr byl bohatý: voda, minerálka, džusy, ionťáky, čaje, kola, birell, rozpustný vápník s hořčíkem, ovoce, rozinky, sušenky, suši, polévka, rýže, těstoviny, čipsy, kousky chlebů s pomazánkou, atd. Pak se přiblížila třetina závodu a meta maratonu, dostal jsem oranžový praporek, se kterým jsem si běžel k metě pro zapsání mezičasu- 04:06:08, paráda byl jsem spokojen. Ale již tady jsem si naplno uvědomil, že stovka pod deset nepůjde a 120 kiláků taky nenatočím, nějak jsem to dokroutil k 50.km. A tady již bylo nutné zapojit hlavu, psychiku a víru, protože nohy už běžet nechtěly. Přišla krize, která se prohlubovala, až pak v čase cca 5:30-5:45 najednou vyrostla ta pověstná zeď, vysoká asi jako Burž Chalífa. No tak tohle nepřelezu, řekl jsem si, zastavil jsem sedl k věcem na lavičku, kde jsem měl vodu, mast na rozkrok a bradavky, napil jsem se, namazal kritické místa, šel k občerstvovačce, něco jsem pojedl a zamířil ke stanu s červeným křížem. Tam mě dva šikovní kluci rozmasírovali zadní i přední stehna a postavili zpět na nohy. Vrátil jsem se k trati. Nejdříve jsem šel. Na nedalekém výstavišti byl jakýsi koncert nebo zábava, najednou zní "going the distance" od Billa Contiho z nesmrtelného Rockyho. A zase ty vznešené pohnutky a výjevy z filmů: vstaň Rocky a bij, tohle je patnáctý kolo, tvoje kolo, dokážeš to, ještě jsem neslyšel gong, běž... Skončila motivační píseň, nohy se sice rozběhly, ale únava byla strašlivá. V podstatě jsem do 75.km nesledoval pořádně mezi časy, chtělo se mi spát, zavíraly se mi oči vstoje při běhu, místy jsem měl snad halucinace, hodně moc jsem chtěl vzdát. Mluvil jsem sám ze sebou, jestli tě to tak bolí, tak aspoň na chvíli zase zastav, lehni si na lavičku a protáhni se. Pak půjdeš zas dál. Taky jsem to tak udělal. A zase to pár koleček šlo. Pil jsem už snad v každém tom dvoukilometrovém kole. Horko sice bylo fest, ale většina trasy ve stínu velkých stromů. Čím dál víc jsem se ponořoval do svého nitra až na samé dno a hledal zbytky jakékoli energie a odhodlání a tak. Hodně jsem přemýšlel, že tohle už vůbec není zdravé, styl běhu naprosto tragický, jen jsem se potácel, endorfiny žádné. Přiblížil se 90.km a přišlo uvědomění, že tu stovku dotočím, ale že to bude trvat ještě přes hodinu. Zastavil jsem a sedl už skoro při každém občerstvení, nejstrašnější bylo se znova rozběhnout, nejdřív jsem se rozešel a pak rozbíhal. Nebolely mě žádné klouby, což bylo snad dobré, ale svaly bolely všechny, dokonce se vypínaly. 11. hodina závodu, vstupuju do kola, dostávám žlutý praporek a točím stovku, již dávno mám spočítáno, že by to mohlo být pod 11:20. Na tabuli vidím, že se pohybuji na šestém místě celkově mezi muži, to taky trochu povzbudilo. Obíhám celé kolo s praporkem, opět jsem dokázal proběhnout kolem vody a napít se v běhu. Vychutnávám si mezičas na 100.km, pořadatelé a diváci tleskají. Opět se mi oživují všechny receptory a smysly, vracím praporek, děkuju, a pokračuji do poslední 40 minutovky. Teď už myslím jen na jedno, abych dokončil 12h, dobře vím, že můžu stihnout tři okruhy a vyrovnat se výkonu UltraLibora z roku 2007. Ale nesmím již zastavit, jen přecházet do chůze kolem občerstvovačky. Liju do sebe birella, který uplně hladí rozbouřený žaludek. Čas 11:43 a běžím do posledního kola. Najednou jsem klidný a vyrovnaný, prostě to stihnu a dokážu, jsem značně dojatý a vyléčený ze svých 120 kilometrových snů, spadl mi hřebínek, už bylo zase načase dostat trochu přes prsty a nebrat si příliš velké sousta. Dokončuju 105,7 km a už se jen šourám do dalšího kola, kde již pouze zaslechnu sirénu, která to vše skončí. TRADÁÁÁ. Konec je tu, zapichuju praporek se startovním číslem a jdu zpět do cíle.
Mám to za sebou, sbírám věci, převlékám se, vlak jede za hodinu a já ho nemůžu svými silami stihnout. Moc mě mrzí, že jsem si nevychutnal pozávodní atmosféru, že jsem nepoznal všechny ty prima lidi co to tam běželi. Nakonec jsem měl štestí na kolegu Aleše Plívu, hodil mě na nádr a já stihl Ex Silesii do Ostravy. Cestu jsem si užíval v jídelním voze. Pivo a svíčková, ach jo, škoda, že jsem byl na celý ten šílený zážitek sám, ale příště... nechám se překvapit...
výsledky: viz seznam výsledků na behej.com
fotky: nějaké určitě existují
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
