VZS Ostrava na LH24 - malé shrnutí:

Ikdyž Lenkačlenka napsala úžasný článek, dovolím si ještě malé shrnutí .

1. Honza Stoszek - 11okruhů , Sepetná - 9:24:44 , 8.místo v kategorii, 13.místo celkově!!!
    -úžasný výkon  a jak všichni víme, tak večer ještě Stoša absolvoval LC , což je pro mě
    nepochopitelné  a ještě jednou obrovská gratulace.

    
2. Lenka Hájková + Petr Beremlijski  -  dohromady 12 okruhů , Sepetná  - 9:18:14
                                                              1. místo v kategorii, 32.místo celkově ve dvojicích,
    oproti loňskému roku časové zlepšení o více jak 1hodinu, oba spokojeni

 
3. Lenka Wágnerová + Martin Hudeček  -  dohromady 10 okruhů , Sepetná - 10: 26:22
                                                              7. místo v kategorii, 90.místo celkově ve dvojicích,
    tato dvojice prokázala úžasnou vytrvalost, Lenka to spojila s degustací jídla a pití a zcela jistě
    jsou oba spokojeni


4. Petra Schwarzová ( napůl naše členka ) +  Daniel Šindelek  -  dohromady 12 okruhů , Sepetná -
                                                                                                     10:49:21
                                                              2. místo v kategorii, 48.místo celkově ve dvojicích,
    oproti loňskému roku zlepšení o celý jeden okruh, takže zcela jistě spokojenost.

Poděkování všem co nám fandili, Jarkovi za povzbuzování mobilem a průběžné informování závodu, holkám - Míši,Oli a Evči za povzbuzení přímo na trase.
A jako obvykle jsem řekla, že naposledy - tak již uvažuji, kde bychom se ještě zlepšili... No to ale musí vydržet klouby a zdraví ...a můj parťák, kterého jsem letos asi musela vytáčet. Dostal ode mě několi mailů a telefonů stylu " nejdu " , za 2 dny " jdu " , za další 2 dny " nejdu "  a pak zase,že "jdu ". No neměl to se mnou jednoduché,ale myslím, že jsme letos podali slušný výkon a já Ti Berďo děkuji.
A dovolím si ještě jednou pogratulovat Stošovi !!!

24 hodin endorfinů - LH 24

Odříkaného chleba největší krajíc…..do čeho se vám moc nechce, z čeho máte obavy, to se vám dostane pod kůži. Alespoň v případě LH24 to pro mě po víkendovém závodění platí stoprocentně.

To jsem si takhle v létě říkala, že bych možná to LH2014 v lednu 2015, ale zásadně sama, abych nikomu nekazila výsledky svou pomalostí a hlavně – nepřihlašovala bych se dopředu, ale až těsně před závodem, podle nálady, počasí, okolností a tak.

Dávat si jakákoliv  předsevzetí je blbost. Protože když mi v říjnu napsal Martin, zda bych s ním LH24 nešla v mix týmu, že už se bude spouštět registrace, bezmyšlenkovitě jsem mu odpověděla že jo. Protože v říjnu je leden ještě hoooodně daleko a z gauče a z teplíčka se na zimní maratony registruje jedna báseň .

Nemám ráda: sníh, mráz, vichr, mlhu, náledí a zimu…….To jen tak na okraj.

V prosinci jsem se začala trénovat a buch – antibiotika. Dala jsem pár Lysacupů a moc mi to na nich nešlo. Upínala jsem svou  naději k čemukoli, co mi v účasti na LH 24 zabrání. Nepříšlo nic J Jen v páteční večer mi začalo docházet, že se asi začínám těšit.

Sobota 24.1.2015a my s Martinem, nyní sparingem, po registraci ve škole v Ostravici, rozbalujeme náš „bivak“v podobě karimatky, dvou batohů a hromady věcí na prostoru 2x1 metr v obrovské místnosti v hotelu Sepetná. S námi spousta dalších lidí, takže brzo jsem evidovala nejen teploučko, ale také pěkný smrádeček, který hodinu po hodině, č spíše minutu po minutě, houstnul……

Co já tady dělám…kolem dokola samí nabušení sportovci s ambicemi. Připadám si jako paní, co si náhodou odskočila od plotny …. J  a omylem zabloudila. No však on také název našeho týmu Mladická nerozvážnost plně odpovídal mému rozpoložení.

 Už na registraci se dozvídáme, že s ohledem na souvislé náledí, které učinilo cestu na LH neschůdnou, Horská služba chtěla závod zakázat. Nakonec  ho povolila, ale pod podmínkou, že všichni účastníci musí používat nesmeky nebo boty s hřeby. A nebyla to jen nějaká planá hrozba, pořadatelé vybavení skutečně kontrolovali.

První okruh startuje od pily v Ostravici. Domluvila jsem se se sparingem, že začnu já. Potkávám kamarády Ivu (není ji dobře a sděluje mi, že letos je to vážně naposled)  a Martina (ten je v pohodě a těší se) a vycházíme spolu. Narazím i na Katku Nepovímku, odhaduji ji, že dá 8 okruhů a bude na bedně. Opravdu neběžím, protože nemá význam se unavit hned od startu. Nemám bednové ambice, jsem jen účastník J Nejprve cesta vede po asfaltce směr Butořanka. U studánky se ale prudce stáčí doleva, mimo značku, do prudkého stoupání lesem. Když myslím prudké stoupání, myslím opravdu PRUDKÉ. Sníh skoro žádný, ledu také není až tak moc a pokud už ano,hřeby na mých botách Inov8 Oroc drží jako přibité. Jen ty nohy kdyby tolik nebolely…..Vylezeme u Lukšince, chvilku se znovu napojujeme na mírné stoupání po červené značce, pak znovu zatáčíme doleva  asi tak kilometr běžíme po absolutní rovince. Nádhera. Sice nevím, kde jsem, nemohu se kochat výhledy, hustě totiž sněží a je mlhavo, ale líbí se mi to. Zatáčíme do lesa, nastává další stoupání lesem mimo značku a najednou se napojujeme na modrou značku. Začínám se orientovat, tudy přece vede cesta od hotelu Bezruč. Najednou se ocitám na rozcestníku Malchor. O jejej,značky hlásí Lysá Hora 1 km. 1 km….TAKMOOOOC..nezbývá mi nic, než šlapat. Ale buď rozcestník lhal, nebo mi po počátečním stoupání už nic nepřipadá tak prudké, zkrátka najednou jsem na vrcholu.

Pípám si čipem a vychutnávám si první zdolaný vrchol. Vítr fouká, hustě sněží, výhledy stále žádné, mlha to dnes asi nevzdá, není důvod zdržovat se. Po červené značce sbíháme na Lukšinec. Cestaje opravdu hodně zledovatělá, sníh ještě led nestačil zasypat, ale vypadá to nadějně. U Lukšince se napojujeme na zelenou značku, přes Albínovo náměstí kolem Zbuja dolů po sjezdovce a už je tu Sepetná a cíl. Tedy pro první kolo. Předávám čip sparingovi a celá hladová se hrnu do restaurace. Tady přichází ke slovu ta příjemnější část závodu. Každý závodník si totiž mohl připlatit občerstvovačku nazvanou gastrofestival – teplá a studená jídla, salámy, sýry, ovoce, zelenina, sladké koláče, jogurty, polívky, nealko …..naláduji se pořádně – já tak ráda jím, vytrávilo mi a musím si udělat zásoby energie. Narazím na Leniu. Vykládá mi příhodu z ordinace: „ V pátek ke mně přijde pacientka a mezi řečí mi řekne, jaká je ta její dcera blázen: paní doktorko představte si, ona bude celých 24 hodin chodit po Lysé hoře, no to nemá rozum. Na to já paní odpovím – víte, já tam budu taky J“

Pro samé jídlo jsem se ani nestačila natáhnout  a je tady sparing. Však jsem ho taky hned sprdla, že pro to jeho sprintování ani pořádně zrelaxovat nestíhám.

Druhé kolo je horší. Už vím, do čeho jdu. Na druhou stranu se už na trati s nikým nemačkáme, závodníci se pěkně rozprostřeli podél celé trasy. Stoupáme první krpál a najednou ze zadních pozic slyším: „Sakra, to nám ten Libor Uher neřekl, že je to na Lysou tak moc do kopce“. To mě rozesmálo a volám: „Šak tolik nemluv a rubej, jsi tady dobrovolně“. Už jsem zase byla udřístaná, takže se mi hnedka i lépe šlapalo. Ani nevím jak, ocitám se u Malchora. Proti mně jde nějaká skupinka „Tří grácií“. Hrome, nějaké holky na výletě, melou, těm je hej, jdou už z kopce. No hele, ta nejvyšší má bundu jako naša Míša Žirafa Bidýlko. Hrome, no jo, vždyť je to Míša, Oli a Eva, to je super, holky se vydaly na Lysou, aby nás závodníky potkávaly a povzbuzovaly. Tak ráda je vidím!

Zrovna tu Míšu jsem potřebovala potkat, naši paní profesorku přes český jazyk. Už delší dobu mi totiž vrtá hlavou, zda se správně píše zapoměla nebo zapomněla. Zeptám se, Míša mi potvrdí, že správně je zapomněla, ze mne spadne břímě nevědomosti, rozloučím se a po severní sjezdovce šlapu vzhůru na kontrolní stanoviště. Pípnu a valím dolů. Sníh usilovně zasypává náledí, jde se lépe, než první kolo. OdLukšince přemýšlím, co dobrého si dám na jídlo v gastrozóně. Přemýšlím nad guláškem, nudlema, salátem, banány a kávou…..Na Sepetné předám čip Martinovi a jdu pojíst. Potkávám našu Peťku, poznávám ji podle jejího kulicha, ta z talíře sotva jen zobne a valí ven. Já valím na karimatku. Dávám se do řeči se sousedem z vedlejší karimatky. Prozradíme, že oba sebou máme jako doping slivovici a provedeme ochutnávku, vždyť  to říkám, že na LH24 vládne přátelské prostření .

Je tu wi-fi, mám čas, tak dávám příspěvek o této atmosféře na facebook. No a hned přichází odezvy, z některých fakt musím citovat, jak jsou vydařené: „Nedržíš se plánu, chtěla jsi pít rum“, „Nechlastej a Kurde Přydej“, „No sparing se dozvídá zajímavé věci!!! Asi ji přitáhnu obojek jak má čas se družit a k tomu ještě lopat“, „slivovice ti dá křídla“, „Lenka má sil evidentě dost“… Kamarádi děkuji vám, ty vaše hlášky byly jako živá voda, smích mi dodal energii a do třetího kola jsem vylétla jako střela. Zvláště poté, co jsem v hotelu potkala i našeho profesůrkaBerďu, rozumoval, že moc mluvím, tak jsem radši vyfičela J

Třetí kolo jsem už šla ve tmě. A stalo se něco zvláštního. Přestaly mě bolet nohy. Úplně. Uvědomovala jsem si, že šlapu do kopce, ale vůbec nic mě nebolelo (že by stavy blaženosti pár minut  před smrtí J ?) . Na uši jsem si dala mp3, chvílemi jsem si prozpěvovala, chvílemi prohodila pár povzbudivých slov s jinými závodníky. To byla taková pohádka…Sníh se stále sypal, vítr fujal, ale najednou jsem byla na Lysé hoře …..Přiseběhu z Lukšince ke Zbujovi přišla menší krize. Začaly se ozývat křeče – v lýtkách, ve stehnech, v holeni. Uvědomila jsem si, že potřebuji odpočinek. Na Sepetné jsem se se sparingem domluvila, že dá dvě kola po sobě. Šla jsem se najíst a tentokrát jsem nevynechala banány, které jsem vydatně obalila v soli. Zaručeně fungující lék proti křečím. Zabralo to okamžitě. Přesunula jsem se o patro výše, že zkusím na karimatce trochu pospat. Děcka to ale nešlo…tam bylo smradu jako v pavilonu hrochů v ostravské zoo. Vzduch se dal krájet, bylo teploučko, to jo, ale nedýchatelno.Jak tak ležím a snažím se nedýchat, uvědomím si, že se mi vlastně odpočívat nechce, že už chci na vzduch, pěkně šlapat.

Naštěstí dorazil  sparing, trochu znavený. Předá mi čip a já vyrazím. Nohy mě definitivně přestaly bolet. Kopec – nekopec, šlapu dál, jakmile narazím na rovinku běžím, protože chůze se mi najednu zdá hrozně pomalá. Brzo dostanu hlad, naštěstí mám sebou čokoládu a sladký čaj, tak si zobnu-loknu a rubu to. V hlavě má Lysohorský čtyřlístek. Přemýšlím nad tím, zda už letos konečně dám všechny čtyři lístky v limitu….Na sjezdovce fičí vichr moc, sněží ( vybaví se mi Nohavica – kouknu se z okna, kurva zas sněží…), teplota ale není tak hrozná, tipuji to na maximálně mínus deset. Pípnučip a běžím. Já jsem normálně celou cestu z Lysé hory až na Sepetnou běžela. To se mi stalo poprvé v životě. Cítím v sobě hrozně moc energie a to mám zase obrovský hlad (že by přes hlad vedla cesta k vysněnému maratonu pod čtyři J ? ).

Předávám čip sparingovi a důrazně ho upozorňuji, aby nedřístal, nelelkoval a valil, protože chci dát ještě jeden okruh. Měl sice nějaké připomínky, že je unavený, na ty jsem ale zareagovala coby drsoň slovy: „Nekecej a val. Tys mě do toho závodu uvrtal, tak včil rubej  a nediskutuj se mnou“ JJJ  Sparing je už delší dobu ženatý a tudíž je zvyklý poslouchat. Vzal čip a zmizel J

Mé první kroky opětovně vedly do restaurace. Žíznila jsem a kručelo mi v břiše. Dala jsem si čepovaného birela. Zdůrazňuji toho birela, protože jsem zodpovědná a vím, že během závodu se pivo nepije, neboť uspává a zpomaluje. Sparing nic jiného než birela nepije. Ze sparinga totiž vylezlo, že je abstinent….Zbodla jsem nějaké jídlo a šla se podívat na průběžné výsledky. Náš tým se posunul na sedmou pozici. Sakra, kdybych zkusila zarvat, třeba to bude ještě stačit na pozici šestou. Špekuluju, špekuluju a je tu sparing a s ním čip.

Nevím, jak to popsat. To páté kolo je snad za odměnu. Nejlepší a nejsnažší ze všech. Nohy mám úplně lehounké. Já jsem snad zhubla 10 kilo nebo co. Necítím vůbec žádnou únavu, nevnímám prudkost kopců, rep. asi vnímám – ale užívám si ji. Permanentně se přiblble usmívám. A pozitivně se motivuju: „Lenko, jsi zrozena pro ultraběhy, už je to tak. Co je pod padesát kilometrů, to nebrat, to je moc krátké a rychlé a to ti nejde“. S tímto mudrováním jsem dorazila po páté na Lysou horu. „Jsem Ultralenkačlenkadřystalka skvělá…tralala…život je krásný…tralala…“ Při sbíhání z vrcholu se mi chce křičet radostí, jojo endorfiny se začínají vyplavovat, je to droga. Nakonec se rozhodnu neřvat, někdo by si mohl myslet, že jsem se např. zranila a volal by Horskou službu J

Kdo říkal, že nesnáším zimu a sníh? Kdo vedl ty řeči, že má Lysé hory po krk? Jsem v cíli, páté kolo jsem dala úplně nejrychleji, sparing už na mě čeká, tož si gratulujeme navzájem.  Kruci proč se neběží ještě šesté kolo, sedmé kolo, mě to tak baví!!! Já chci za rok znovu….

Dali jsme nakonec deset kol a v kategorii skončili sedmí. Dvojice před námi sice také dala 10 kol, ale rychleji. Nakonec je to jedno, závod jsme nepřijeli vyhrát, chtěli jsme si ho užít, což se podařilo. Z  pohledu mého hobby výkonu nechápu, proč se tento závod nazývá extrémní. Pro mě byl daleko horší a náročnější závod Horská výzva Jeseníky v kategorii long před dvěmi lety. To byl nápor na mozek, to jsem trpěla a několikrát chtěla vzdát. Ale LH24 byla pro mě čirá radost. Čím to je?

LH24 – 25.-26.1.2014

Berďa:

Někdy začátkem října jsme se s Leniou domluvili, že zkusíme LH24 společně podruhé. V říjnu bylo teplo, leden byl daleko, to se pak dobře plánuje dlouhý závod. :-) Takže jsem netrpělivě očekával půlku října, kdy byla zahájena registrace. Ta připomínala v podstatě sprint, ale my jsme pro sebe utrhli třílůžkový pokoj, na který se k nám postupně přihlásily Ivon a Deni a s větším odstupem také Jarek. Pak přišla zima a LH24 už byla blíže. Pak holky zjistily, že bude v lednu zima a tak raději přepustili své registrace Péti Schwarzové a Danovi Šindelkovi. No, a nakonec odpadl i Jarek a tak jsme tým VZS opět reprezentovali sami s Leniou.

V půlce prosince přišlo oteplení, postupně slezl sníh a ještě týden před LH24 to vypadalo, že tenhle ročník bude v mnoha ohledech extrémní – teplý a bez sněhu či ledu. Pár dnů před startem jsem objevil od Leni na Facebooku zprávu, že prý bude zimečka (snad až -16°C). No, nevěřil jsem tomu. V pátek jsem už zimu připustit musel, ale pořád jsem to viděl tak na -15°C a téměř bezvětří. V sobotu se ukázalo, že jsem se opět mýlil. :-D

Samotné vyzvednutí čipu a startovních čísel jsme zvládli už v pátek společně s Péťou a Danem. A taky jsme se definitivně domluvili, že se tento rok prohodíme a liché okruhy bude běhat Lenia, která tedy začne, a já budu běhat sudé okruhy.

V sobotu nás na start dovezla moje ségra cca půl hodiny před startem, bágly jsme hodili hodným pořadatelům, kteří nám je vyvezli nahoru, a pak už jsme čekali na start. Dan a Lenia vyrazili a my s Pétou vyrazili po svých pomalu na Ondráš, tam jsme se ubytovali a pak šli na raut, na který jsem se už, protože jsem skoro nesnídal, docela těšil. Leč nebylo mi dopřáno se najíst, nejprve jsem nasazoval nesmeky Pétě, pak zase volal Jarek, který nutně potřeboval batoh z našeho pokoje, a když jsem se konečně dostal na jídlo, tak už mě prozváněla Lenia od Zbuje, což znamenalo, že do 10 minut bude na předávce před Montérem.

Tak jsem akorát dopil kafe s džusem, strčil rohlík do huby a běžel k Montérovi. Lenia tam byla během chvilky a já mohl vyrazit do našeho druhého a mého prvního kolečka. K tomu jsem si vyslechl mnoho vtipných poznámek o mém stravování. Ale že by mi dali něco k jídlu to ne. První kolo bylo nejextremnější ze všech, mráz kolem -20°C, nahoře navíc silný vítr a ještě jsem byl hladový. Ale aspoň jsem spěchal na raut a taky jsem chtěl, co nejvíce stáhnout náskok Dana a Péti, a tak bylo taky mé první kolo nejrychlejší ze všech, které jsem během LH24 dal.

Další kola už byla vzhledem k podmínkám daleko příjemnější, nahoře se postupně oteplilo až na příjemných -12°C a taky vítr pomalu ustával, jen ta Lysá byla furt stejně daleko. A tak z mého pohledu už pak bylo vše dokolečka stejné.

Lenia prozvoňuje. Čekám u Montéra. Přibíhá blonďatý zachumlaný sněhulák s bílými řasami, který se ale pořád usmívá, je plný energie a už jen kvůli němu to prostě nemohu vzdát. Běžím, jdu, běžím, jdu, jsem na Lysé, běžím, prozvoňuji, běžím. Předávám čip usměvavé a dobře naladěné blondýnce. Jdu se najíst. Odpovídám na SMS (furt někdo psal :-)). Jdu si lehnout. Připravuji se na prozvonění Leni.

No, a nakonec po mém pátém utrápeném kole přišlo kolo poslední, už bylo konečně světlo, svítilo slunko a já do něj dal vše a nakonec vidím pošesté Montéra a čip už nemusím nikomu dávat. Naopak mě čeká Lenia, kafe, polívka a sprcha. :-D    

Shrnutí: Dali jsme 12 okruhů a ve věkové kategorii jsme byli druzí (z 16, Péťa s Danem byli třetí), ve všech mixech jsme byli pátí (z 53) a mezi všemi týmy dvacátí druzí (ze 159). 

Poděkování patří všem, kteří nám fandili a posílali nám podpůrné SMS nebo nám volali. A poděkování patří také obětavým pořadatelům a lidem ze Sepetné. Starali se o nás nádherně a nikdy nás nezapomněli povzbudit. Díky moc za vše! A hlavně díky tobě, Lenio! 

Lenia:

Super akce, super parťák, super kamarádi kolem... Když píšu dnes tyto řádky,tak to vypadá vše super. No musím přiznat, že pár dní před startem mi vůbec do smíchu nebylo. Moc jsem se těšila, ale když se začla měnit předpověď počasí, tak mi to v hlavě hodně šrotovalo. Nicméně na akreditaci už mě to začalo přecházet. Jeli jsme všichni čtyři i s Danem a Peťkou a já začala mít tu svou předstartovní náladu. Po prvním kole jsem zjistila, že se ty mrazy dají vydržet a trochu jsem se i uklidnila. No a pak jsme to pořád točili a točili...Já měla asi největší krizi ve čtvrtém kole, pak si to prostě ani nějak nepamatuji. Nejhorší bylo vždy vylézt z té postele, kdy už nastupovala únava a svalová bolest. Ale při předávání čipu mě Berďa vždy uklidnil,že počasí nahoře je lepší, pak mě povzbudil a mi stejně nezbývalo nic jiného, než vyrazit.

V duchu jsem si opět říkala, že již na takovýchto akcích nebudu bláznit a že bych se už měla podívat do občanky, ale když jsme s Petrou Schwarcovou seděli na vyhlášení a dívali se na kategorii nad 50let, tak jsem začla uvažovat o dalším ročníku. ( do padesátky mám tedy ještě dlouho,ale ty ženské mě totálně povzbudili).

Co dodat? poděkovat všem kolem,Berďovi,Petře i Danovi ( na pokoji pohodová nálada) a Míšovi, který pro nás přijel, dovezl nás všechny domů a pro mě měl připravný výborný oběd. A jak doma poznamenal "Bodejť bys nepodávala takové výkony,když máš výborné zázemí"...No a tak jsem se dnes přihlásila na HV, ale jen na houbařskou a tentokrát se svým čtyřnohým parťákem. 

Výsledky LH24

LC13 a LH24 v zastoupení Leni a Berdi

11 x nahoru a zase zpět aneb LH24

Je to již více než týden, kdy jsme absolvovali Extrémní horskou štafetu dvojic v rámci závodu 24 hodin na Lysé hoře, a přesto mám stále pocit, že každou chvíli zazvoní mobil, na displeji se objeví jméno Leni Hájkové a já si budu rychle obouvat boty, abych mohl už už vyrazit na Lysou po trase, kterou by na vrchol Lysé nikdo rozumně uvažující nešel ani neběžel. :-)

Onu sobotu 26. 1. jsme na start tohoto extrémního podniku nakonec vypravili z VZS jediný tým. Ale zdaleka jsme tam z VZS nebyli sami. Naši skvělou podporu tvořili na místě Jarek s Ivon, kteří nás prvních 6 hodin závodu filmovali, podporovali, usmívali se na nás a stále nám dodávali skvělou náladu. A počet SMS či telefonátů od ostatních, kteří nás podporovali telepaticky, bych snad ani nespočítal. :-)

S Leniou jsme od začátku vytvořili ve věkové kategorii vedoucí dvojici a i přes to, že já byl v naší dvojici ten pomalejší, tak se v naší kategorii přes nás nikdo celý závod nedostal. Ale byl to boj až do posledního výstupu, kterých nakonec bylo 11 a zabraly nám 22 hodin 45 minut a 47 sekund. Za tuto dobu jsme zvládli cca 127 km s přibližně 8 500 metrovým převýšením.

A naše dojmy?

Berďa: Můj nejnáročnější výstup byl asi třetí, který jsem běžel ještě bez nesmeků a při zpáteční cestě jsem se tak parádně vysekal až jsem si narazil loket a hlavně mi odletěla čelovka kamsi do pr… a byl jsem moc rád, že jsem ji v tom sněhu našel a strefil zpět na Sepetnou. A těsně za třetím byl s náročností pátý výstup, kdy se na Lysé rozpoutal pěkný větřík, proti kterému se skoro nedalo jít. Až na tyto drobnosti to byla paráda. Zapadající slunce za Radhoštěm, zářicí vesnice a města dole, skvělá přátelská atmosféra na trati mezi závodníky a fandění fanoušků i vstřícní pořadatelé a luxusní raut, na kterém jsem se vždy parádně najedl! :-) A tak i když jsem těsně po konci závodu říkal, že tohle už asi znova ne, tak teď se na to dívám jinak. :-) A doufám, že ukecám Leniu, aby do toho šla zase se mnou. ;-)

Lenia: Píšu tyto řádky již s odstupem a stále při vzpomínce na akci LH24 převládají super pocity. Byla jsem na tuto akci hodně natěšena a bylo to asi i vidět. Absolvovala jsem LH24 i vloni a věděla jsem do čeho jdu. Samozřejmně ve 4. a 5. kole jsem si v hlavě přemítala, co to zase vyvádím. Začalo nahoře poměrně dost foukat a to ubíralo na síle. Snažila jsem se držet tempo 2hod/1kolo, což se mi v podstatě podařilo. (poslední 2 kola lehce nad 2hod ), takže se svým výkonem jsem velmi spokojena. Taktika byla myslím perfetkní. Bylo jasné,že na Berďu vyjde 6 okruhů a já jsem v tom posledním jen hlídala čas,aby nám to v kategorii vyšlo a to se podařilo. Spolupráce s parťákem úžasná a doufám,že nám vydrží dlouho (B7 a třeba další ). A ještě jednou zmíním i úžasnou podporu Ivon a Jarka. A pokud zdraví vydrží a doma to tak nějak respektují...,tak třeba znovu.


Odkaz na dokument ČT Sport o LH24

Jak jsme přežili 24hodin

Snad bych jen onomu níže uvedl, že proti obvyklostem, jsem se „nemohl“ důkladně vystříhat. Poslední kolo patřilo Jiřímu Kubínovi, který mě vytáhl na kopec a svezl dolů což ve výsledku znamenalo, že absolutním pořadí dvojic jsem se posunuli o jednu příčku výše – díky Jirko.



Něco málo s vyhlášení