(Kralova hoľa - 13 km / 1100m, Baraněc - 16 km / 1300m)
Zobrazují se příspěvky se štítkemběh do vrchu. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemběh do vrchu. Zobrazit všechny příspěvky
LC Bezruč, časovka
V neděli 4.12.2016 jsem s Filípkem vyrazil na jeho druhou časovku od Bezruče a celkově jeho třetí etapu v letošním ročníku. Po dvou deštivých, mokrých a blátivých etapách to měla být konečně, krásná, zimní, sněhová etápka za odměnu. Z Ostravy jsme vyjeli sami spolu po vlastní ose, protože jsem tam chtěl být dříve, abych ho vypustil na trasu před desátou a abychom se nahoře setkali bez zbytečného čekání. Nejdříve jsem s autem zkoušel bruslit pod korýtkem, ale to nevyšlo. Naštěstí jsem pak zaparkoval pod Bezručem dole u zastávky, taky i tam předcházelo lehké bruslení. Času jsem měli dost, tak jsme se v klídku připravili a šli na start. Ještě jsme stihli na WC v hotelu a v teple dotáhnout tkaničky u bot. Pak už jsme se odebrali ke startovnímu oblouku. Potkali jsme se s Kačenkou, pochválili si dnešní azurové počasí a přesunuli se k čipovému stolečku. Vyběhli jsme spolu asi tak 23 minut před mým ostrým startem, počítal jsem, že bychom se mohli setkat na konci severní sjezdovky, anebo pokud Filda bude rychlejší, tak až na vrcholku. Loni to zvládl pod hodinu a dnes jsem mu předpovídal, že to bude určitě lepší, zřejmě pod 55min. Běžel jsem tedy s Filipem až do hangu do první třetinky. Snažil jsem se mu udělit poslední taktické rady o tempu, klouzání, dýchání a podobně, hlavně jsem ho pochválil, jak mu to šlape a pak se otočil zpět na start.
Já jsem posléze vyrazil 10:16:40, začal jsem zlehka, soustředil se na hang, že bych ho zase drobnými krůčky vyhopsal celý. to se dokonce povedlo a navíc jsem měl pocit že nefuním úplně strašně. Nad hangem jsem se tedy docela rozběhl a po pár stech metrech věděl, že dnes celoběh už udělám. V rovinatějších místech jsem navyšoval tempo a stíhal borce před sebou. To je přesně ono, cítil jsem, že dnes to opravdu skvěle šlape, Ale na osobák jsem raději nemyslel, spíše jsem si užíval sluníčka, slušného podkladu, kvalitní obuvi a možná se i pokochal občasným pohledem po okolí. V lesíku pod Malchorem jsem opět někoho dotáhl, stále to skvěle běželo a rozvrhoval jsem si síly do severní sjezdovky. Těšil jsem se, že uvidím Filípka a že doběhneme spolu. Ale ten rubal jako tyger a byl už nahoře. Sjezdovka mi utekla jako voda, pak krátký závěrečný sprint a Vladěnka s krabičkou a je hotovo. Filda už čeká vydýchaný, pohladíme si společně hladící body, koukneme se až na Praděd, potom i na druhé straně na Fatry a Tatry a jdeme do Maratonu na malinovku. Zbytek oddílu potkáváme při seběhu, každému se snažíme zafandit a povzbudit. Užíváme si měkký, rychlý seběh, zarputilé a veselé tváře běžců i turistů. Doma později zjišťujeme výsledky a jsme moc spokojeni, že se nám tak krásně povedlo. Škoda jen, že jsme spěchali domů na oběd a nemohli jsme rozebrat příjemné pocity s partičkou VZS u píva. Tak určitě někdy příště.
Já jsem posléze vyrazil 10:16:40, začal jsem zlehka, soustředil se na hang, že bych ho zase drobnými krůčky vyhopsal celý. to se dokonce povedlo a navíc jsem měl pocit že nefuním úplně strašně. Nad hangem jsem se tedy docela rozběhl a po pár stech metrech věděl, že dnes celoběh už udělám. V rovinatějších místech jsem navyšoval tempo a stíhal borce před sebou. To je přesně ono, cítil jsem, že dnes to opravdu skvěle šlape, Ale na osobák jsem raději nemyslel, spíše jsem si užíval sluníčka, slušného podkladu, kvalitní obuvi a možná se i pokochal občasným pohledem po okolí. V lesíku pod Malchorem jsem opět někoho dotáhl, stále to skvěle běželo a rozvrhoval jsem si síly do severní sjezdovky. Těšil jsem se, že uvidím Filípka a že doběhneme spolu. Ale ten rubal jako tyger a byl už nahoře. Sjezdovka mi utekla jako voda, pak krátký závěrečný sprint a Vladěnka s krabičkou a je hotovo. Filda už čeká vydýchaný, pohladíme si společně hladící body, koukneme se až na Praděd, potom i na druhé straně na Fatry a Tatry a jdeme do Maratonu na malinovku. Zbytek oddílu potkáváme při seběhu, každému se snažíme zafandit a povzbudit. Užíváme si měkký, rychlý seběh, zarputilé a veselé tváře běžců i turistů. Doma později zjišťujeme výsledky a jsme moc spokojeni, že se nám tak krásně povedlo. Škoda jen, že jsme spěchali domů na oběd a nemohli jsme rozebrat příjemné pocity s partičkou VZS u píva. Tak určitě někdy příště.
Po sté na LC za skoro sto minut
Tak je už to více než týden, kdy jsem se oficiálně zúčastnil 100. etapy Lysá Cupu. Teď toho je v práci hodně, tak nemám času na psaní. Tak aspoň stručně pár mých statistických a všelijak zajímavých údajů z LC:
1. etapa - 19. 1. 2008 - od Petra Bezruče: První etapa a hned oskalpuji budoucí jedničku Stošu. To tak ale ještě nemluvil.
10. etapa - 7. 12. 2008 - od Petra Bezruče: Boduji za tým jako dvojka za Koudym. Stoša běží a neboduje.
20. etapa - 1. 11. 2009 - od Petra Bezruče: I tady boduji, ale už jako týmová trojka. Stoša opět za mnou.
30. etapa - 5. 12. 2010 - od Petra Bezruče: Už neboduji, naopak boduje Stoša na třetím místě za Pokym a Majklem. Jen týden chybí do prvního startu Ivon a Deni na LC.
40. etapa - 4. 11. 2012 - Velký Javorník: Dobíhám jako poslední z týmu.
50. etapa - 13. 1. 2013 - z Mazáku: Nejsem poslední a dobíhám dokonce necelých 30 sekund za Ivon. To už se mockrát opakovat nebude. :-)
60. etapa - 22. 12. 2013 - od železničního přejezdu v Ostravici - noční etapa: Stoša už je jednička, Ivon už dobíhá daleko přede mnou, ale ještě pořád porážím Páju. ;-)
70. etapa - 23. 11. 2014 - z Janovic-Bystré: Stoša opět jednička, Ivon už je dvojka, trojka Jarek, čtyřka Deni, pak Fido a já. Ještě porážím Páju a Rudu.
80. etapa - 14. 2. 2015 - z Ostravice, hřiště: Stoša jako obvykle jednička, před Mirem a Deni. Já už neporážím ani Páju ani Rudu. Ještě pořád porážím Martina, Leňu nebo Oli.
90. etapa - 31. 12. 2015 - z Ostravice, hřiště: Stoša zase jednička, nyní před Deni a Ivon. Já docházím z VZS na konci 10. decilu jako úplně poslední z nás v nepadnoucí masce opice. Až z Facebooku se dozvídám, že je to proto, že jsem si ji nasadil obráceně.
100. etapa - 26. 11. 2016 - z Janovic-Bystré: Stoša je až dvojka za Pokym, za nimi Deni. Já se sotva vleču, je mi špatně, chci zvracet, chci Brufen, nechci na kopec, nechci nikam. Dokončuji zase poslední z VZS, ale už jsem zvyklý. Dokonce skoro prorážím 100 minutovou hranici. :-o
Ale na kopci mě čeká krásně překvapení. Je tam stále ještě Luďa s Vlaďkou a hlavně přátelé z VZS, kteří mě napojí šampaňským, oblečou do zbrusu nového trička a mají stále plno vtípků. :-)
Kamrádky a kamarádi, děkuji! Statistické údaje sice naznačují, že to jde se mnou z kopce, ale i přesto to do té Lysé gury budu ještě nějakou dobu hnát. :-) Tak příště... ;-)
17. etapa LC Rajská bouda - závěrečná
Všichni jsme se dočkali poslední etapy ročníku 2016, konečně je to tu a teď už vlastně i za námi. Uplynulo již několik dní, ale poslední článeček chybět nesmí, neboť vlastně nechybí za tuto sezónu žádný. Je fakt, že většinu zápisu jsem si, možná i trochu uměle, vytvořil sám. Někdy se mi zdálo, že snad není ani o čem psát, ale pak mě vždycky něco málo napadlo. A když mě nic nenapadlo, tak jsem napsal o sobě jak jsem zase fantasticky běžel a jaký jsem borec. Posléze mi i lehce pomohlo, že jsem do LC zapojil Filípka a mohl jsem tedy psát o tom, jak ho to nebavilo a jak už nikdy nejde a podobně, stejně jsem ho ale nakonec navnadil na další etapy.
No a nyní zpět k sobotě 27.2.2016, kdy pod Lysou horu k Rajské boudě dorazilo neuvěřitelných jednadvacet pajtašů z vodní záchranky, ovšem tři z nich: Django, Nikša a Peťka Šustka nejsou ve výsledcích bo - nou čip. Logistika odvozu a příjezdu byla šílená. Já měl štěstí, že mě a Filipa vzali Jankovi a nemusel jsem řídit. Asi jsem o tom ještě nikdy nemluvil, ale raději se nechávám vézt na etapu, bo se mohu lépe koncentrovat, odpočívat, meditovat, pár slov prohodit s ostatníma, případně i podřimovat. A tak jsme přijeli na parkoviště, bylo krásně slunečno a mohli jsme doufat, že to vydrží a budou skvělé výhledy a fotky i videa, že prostě bude skoro taková slavnostní a sváteční atmosféra a všeobecná pohoda a veselí. Přiblížila se desátá a my jsme se šli houfovat do startovních vln. Nejdříve startoval Filípek a všichni ostatní, kteří se ani v jedné etapě nevlezli do padesátého místa, jmenovitě z našich: Deni, Ivon, Rudík, Pája, Jarek, Koudy, Berďa, Peťka, Evča, Martin, Fík, Filip, Filípek, Ulča, Orel a jako rychlochodec: Míša, která vyšla dříve. V další skupině jsme se seřadili já a MIro plus ostatní s nej umístěním mezi 50. a 13. pozicí s dvou a půl minutovou ztrátou na hlavní peleton. Nakonec startovala Jelita, čili borci s umístěním v TOP Twelve se ztrátou 2,5 min. na nás a pět minut na hlavní pole. Mezi Jelita jsem se letos neprobojoval, byl jsem slabý a pomalý. Každopádně post v prostřední skupině byl velice výhodný, protože jsem se mohl posunout vysoko v pořadí. Navíc Denča měla ještě lepší pozici a dalo se tušit, že jako tým bysme mohli zabodovat i v první pětce. Nakonec, řeknu to tu rovnou, jsme vyhráli závěrečnou etapu v týmech, což je opravdu úspěch roku a celé naší historie v Lysacupu. Tak vysoko jsem skutečně neviděl a nepředpokládal jsem to. A další takový hysterický mezník v medailové tabulce LC, řeknu to tu rovnou, je naše sexyrychlá a famózní Deniska, protože je první borkou v této tabulce, která získala vůbec první ženskou medaili od pravěku Lysacupu. Bouřlivě všeci gratulujeme!!!
Vrátil bych se nyní zpět k samotnému běhu. Po startu jsem se držel tentokrát na čele, protože jsem byl papírově ten silnější ve skupině. V podstatě jsem se po celou trasu jal pronásledovat Tibora. Již před korýtkem jsme doběhli první pomalíky a rubali vpřed. Lesem nad hospodou U Veličků jsme to drželi stále hezky v celoběhu a předbíhali jednoho člověka za druhým. Postupně jsem ovšem ztrácel metry na Tibora a všiml jsem si, že z prostřední skupiny mi stále unikají tři borci, které Tibor oběhl. Na Větrech jsem už měl celou základní skupinu za sebou, krom Deni, kterou jsem ani neviděl. Přitom jsem si tak věřil, že 150 sekund na ni stáhnu, že ji plácnu přes zadek, jak to obvykle děláváme, no ale bohužel. Pokud jde o mě tak mě z elity přejeli Macek, Hudy, Víťa a Jiřík. Jiřík Pytel měl navíc erotické tygrované kraťásky, hodně mu to slušelo a natolik mě rozptýlil, že jsem do finiše už moc nerubal. Na vrcholu však i tak z toho všeho bylo výborné desáté místo. Deni byla bronzová a Ivonka jednapadesátá, celkem jsme vydrtili 2484 bodů a totálně jsme smetli všech 90 zúčastněných týmů jako bohové Olympu tu lidskou havěť. Jó to byl vítězoslavný den, bomba, super, paráda. I Mr. Prezydent Koupelka Davidoslav se dmul pýchou.
Později to probíhalo tradičně, bandička šla do sauny, netradičně beze mě, protože jsem valil s Filípkem domů na oslavu narozenin. Na vyhlášení jsem se dostavil po páté hodině a téměř celé jsem ho zastihl. Potom, jak to v pohádkách bývá, se jedlo, pilo, veselilo, slavilo, fotilo a pařilo, někdo si oholil hlavu dohola, někdo předvedl hrudní košíček, většina se ožrala jak prasátka, někdo řídil, ale v podstatě každý si to moc užil. Pa, pusu, dobrou noc a na brzkou shledanou v listopadu.
Foto Olda a Foto F. Raška
.
No a nyní zpět k sobotě 27.2.2016, kdy pod Lysou horu k Rajské boudě dorazilo neuvěřitelných jednadvacet pajtašů z vodní záchranky, ovšem tři z nich: Django, Nikša a Peťka Šustka nejsou ve výsledcích bo - nou čip. Logistika odvozu a příjezdu byla šílená. Já měl štěstí, že mě a Filipa vzali Jankovi a nemusel jsem řídit. Asi jsem o tom ještě nikdy nemluvil, ale raději se nechávám vézt na etapu, bo se mohu lépe koncentrovat, odpočívat, meditovat, pár slov prohodit s ostatníma, případně i podřimovat. A tak jsme přijeli na parkoviště, bylo krásně slunečno a mohli jsme doufat, že to vydrží a budou skvělé výhledy a fotky i videa, že prostě bude skoro taková slavnostní a sváteční atmosféra a všeobecná pohoda a veselí. Přiblížila se desátá a my jsme se šli houfovat do startovních vln. Nejdříve startoval Filípek a všichni ostatní, kteří se ani v jedné etapě nevlezli do padesátého místa, jmenovitě z našich: Deni, Ivon, Rudík, Pája, Jarek, Koudy, Berďa, Peťka, Evča, Martin, Fík, Filip, Filípek, Ulča, Orel a jako rychlochodec: Míša, která vyšla dříve. V další skupině jsme se seřadili já a MIro plus ostatní s nej umístěním mezi 50. a 13. pozicí s dvou a půl minutovou ztrátou na hlavní peleton. Nakonec startovala Jelita, čili borci s umístěním v TOP Twelve se ztrátou 2,5 min. na nás a pět minut na hlavní pole. Mezi Jelita jsem se letos neprobojoval, byl jsem slabý a pomalý. Každopádně post v prostřední skupině byl velice výhodný, protože jsem se mohl posunout vysoko v pořadí. Navíc Denča měla ještě lepší pozici a dalo se tušit, že jako tým bysme mohli zabodovat i v první pětce. Nakonec, řeknu to tu rovnou, jsme vyhráli závěrečnou etapu v týmech, což je opravdu úspěch roku a celé naší historie v Lysacupu. Tak vysoko jsem skutečně neviděl a nepředpokládal jsem to. A další takový hysterický mezník v medailové tabulce LC, řeknu to tu rovnou, je naše sexyrychlá a famózní Deniska, protože je první borkou v této tabulce, která získala vůbec první ženskou medaili od pravěku Lysacupu. Bouřlivě všeci gratulujeme!!!
Vrátil bych se nyní zpět k samotnému běhu. Po startu jsem se držel tentokrát na čele, protože jsem byl papírově ten silnější ve skupině. V podstatě jsem se po celou trasu jal pronásledovat Tibora. Již před korýtkem jsme doběhli první pomalíky a rubali vpřed. Lesem nad hospodou U Veličků jsme to drželi stále hezky v celoběhu a předbíhali jednoho člověka za druhým. Postupně jsem ovšem ztrácel metry na Tibora a všiml jsem si, že z prostřední skupiny mi stále unikají tři borci, které Tibor oběhl. Na Větrech jsem už měl celou základní skupinu za sebou, krom Deni, kterou jsem ani neviděl. Přitom jsem si tak věřil, že 150 sekund na ni stáhnu, že ji plácnu přes zadek, jak to obvykle děláváme, no ale bohužel. Pokud jde o mě tak mě z elity přejeli Macek, Hudy, Víťa a Jiřík. Jiřík Pytel měl navíc erotické tygrované kraťásky, hodně mu to slušelo a natolik mě rozptýlil, že jsem do finiše už moc nerubal. Na vrcholu však i tak z toho všeho bylo výborné desáté místo. Deni byla bronzová a Ivonka jednapadesátá, celkem jsme vydrtili 2484 bodů a totálně jsme smetli všech 90 zúčastněných týmů jako bohové Olympu tu lidskou havěť. Jó to byl vítězoslavný den, bomba, super, paráda. I Mr. Prezydent Koupelka Davidoslav se dmul pýchou.
Později to probíhalo tradičně, bandička šla do sauny, netradičně beze mě, protože jsem valil s Filípkem domů na oslavu narozenin. Na vyhlášení jsem se dostavil po páté hodině a téměř celé jsem ho zastihl. Potom, jak to v pohádkách bývá, se jedlo, pilo, veselilo, slavilo, fotilo a pařilo, někdo si oholil hlavu dohola, někdo předvedl hrudní košíček, většina se ožrala jak prasátka, někdo řídil, ale v podstatě každý si to moc užil. Pa, pusu, dobrou noc a na brzkou shledanou v listopadu.
Foto Olda a Foto F. Raška
.
16. etapa LC Malenovice, hotel Petr Bezruč - časovka - jednotlivci
Tak už to přišlo! V neděli 21.2.2016 padlo moje poslední osobní tabu. A to, že bezručovská etapa nejde běžet celoběhem, hlavně kvůli hangu. Jenomže opak je nyní pravdou. Dokonal jsem poslední lysacupovou trasu v celoběhu. Konečně je to tam, pokud jde o Lysou horu je jakákoliv chůze pro mě zbytečná. Vše se dá běžet. Ovšem také jakou rychlostí a jestli je to vůbec ekonomické? Asi né tak zcela. Již loni jsem si zaběhl luxusní osobák z Bezruče, ale druhou půlku hangu jsem šlapal. Letos jsem hopsal celý hang, ale docvakl mě soupeř Ríša Ručka, který měl původně 20ti vteřinové manko. Řekl jsem si, že to prostě zkusím i na úkor času a umístění. Hned nad hangem mě Ríša předběhl, já se však pověsil za něj a nespouštěl ho z očí. Následující dva šikmé traverzy jsme v tandemu běželi stále těsně spolu, snad jsme i někoho předběhli a strojovým tempem pokračovali vzhůru. Až na cestě, která vede od Ivančeny jsem se odhodlal před Ríšu, protože to byl zrovna takový běžecký rovinný úsek. Pak přišlo další prudší stoupání, ale z běhu jsem nepolevil. Zase jsem někoho dotáhl, ale Tibor, který byl 20 sec. v náskoku mi z dohledu zmizel. Nevadí, jdu dobře a udržím celý běh až na top, pomyslel jsem si. Pak přišel pozvolný úsek v lese pod Malchorem, tady musím běžet fest. Už jsem za sebou slyšel konvoj eliťáků, funěli jak mašiny a ten dusot kopyt, měl jsem fakt strach, tak jsem kurde přydal. I tak mě v zápětí semleli, ale za posledního borce jsem se pověsil. Vybíháme k rozcestníku na Malchoru a mě došlo, že borec mě trochu brzdí tak jdu přes něj. Vběhl jsem do sjezdovky a na chvíli jsem pohlédl vzhůru jestli neuvidím Filípka.
Filip startoval již kolem 9:45. Zajistil jsem mu kamaráda na doprovod a do hangu jsem vyrazil s nima, abych si pořádně smočil boty. Aspoň nepoběžím svůj ostrý start na sucho. Pak jsem seběhl a čekal na svůj startovní čas. Filda s Dankem nakonec dobře rubali a dali to pod hodinu. Prý to mladému dost klouzalo, ale bojoval statečně. Veškeré drobné rovinky se snažili běžet.
V závěrečných serpentinách jsem tedy Filipa neviděl a myslel jsem, že jim náskok stačil a že už jsou nahoře. Takže jsem také zkoušel makat co to šlo. V půlce sjezdovky mě oběhl samotný lídr seriálu Víťa, no tempo hodně slušné. Přiznávám, že jsem to chvilku držel, ale postupně se vzdálil. A před koncem sjezdovky rubal kolem mě Macek a to teda bylo peklo, to se nedalo zachytit ani na pár kroků. No jo, mistr schodař. Fakt bylo hned poznat, že to pere rychleji než Víťa nebo Hudy. Nakonec byli jen dva borci pod 30 minut: Kuba Ambros (opět vítěz) a právě Macek. Byl jsem už téměř nahoře a tentokrát zdatně finišuju do cíle. Valím kolem plotu a už se nechci nikým nechat předběhnout. Jedno malé pípnutí a bylo hotovo. Na vrcholu mě již čekal Filda a to bylo moc příjemné. Hned jsme si sdělovali pár zážitků, já jsem si nezapomněl pohladit hladící bod a šli jsme do Bezručky na čaj. Byl jsem spokojený, jenže zároveň trochu nervózní jak jsem asi dopadl. Tajně jsem věřil na první dvacítku, ovšem reálně jsem si připouštěl i kolem 25 místa, protože jsem si hodně dobře pamatoval selhání v prosinci. Teď to bylo jiné, pocitově jsem fakt šel velmi slušně, z celoběhu jsem byl nadšen, takže jsem byl zvědavý. Až doma jsem zjistil, že je z toho skvělé 17. místo a čas jen 69 sec. za osobákem. V týmech to bez dvojčat nebyl klasický výkon, ale v celkovém pořadí držíme pěkné osmé místo a mohli bychom udržet i po závěru. Takže děcka příště již naposled a máme zase pár měsíců klid.
Filip startoval již kolem 9:45. Zajistil jsem mu kamaráda na doprovod a do hangu jsem vyrazil s nima, abych si pořádně smočil boty. Aspoň nepoběžím svůj ostrý start na sucho. Pak jsem seběhl a čekal na svůj startovní čas. Filda s Dankem nakonec dobře rubali a dali to pod hodinu. Prý to mladému dost klouzalo, ale bojoval statečně. Veškeré drobné rovinky se snažili běžet.
V závěrečných serpentinách jsem tedy Filipa neviděl a myslel jsem, že jim náskok stačil a že už jsou nahoře. Takže jsem také zkoušel makat co to šlo. V půlce sjezdovky mě oběhl samotný lídr seriálu Víťa, no tempo hodně slušné. Přiznávám, že jsem to chvilku držel, ale postupně se vzdálil. A před koncem sjezdovky rubal kolem mě Macek a to teda bylo peklo, to se nedalo zachytit ani na pár kroků. No jo, mistr schodař. Fakt bylo hned poznat, že to pere rychleji než Víťa nebo Hudy. Nakonec byli jen dva borci pod 30 minut: Kuba Ambros (opět vítěz) a právě Macek. Byl jsem už téměř nahoře a tentokrát zdatně finišuju do cíle. Valím kolem plotu a už se nechci nikým nechat předběhnout. Jedno malé pípnutí a bylo hotovo. Na vrcholu mě již čekal Filda a to bylo moc příjemné. Hned jsme si sdělovali pár zážitků, já jsem si nezapomněl pohladit hladící bod a šli jsme do Bezručky na čaj. Byl jsem spokojený, jenže zároveň trochu nervózní jak jsem asi dopadl. Tajně jsem věřil na první dvacítku, ovšem reálně jsem si připouštěl i kolem 25 místa, protože jsem si hodně dobře pamatoval selhání v prosinci. Teď to bylo jiné, pocitově jsem fakt šel velmi slušně, z celoběhu jsem byl nadšen, takže jsem byl zvědavý. Až doma jsem zjistil, že je z toho skvělé 17. místo a čas jen 69 sec. za osobákem. V týmech to bez dvojčat nebyl klasický výkon, ale v celkovém pořadí držíme pěkné osmé místo a mohli bychom udržet i po závěru. Takže děcka příště již naposled a máme zase pár měsíců klid.
15. etapa LC Ostravice, Mazák
V sobotu 13.2.2016 proběhla patnáctá etapa Lysacupu. V tomto ročníku to byla premiérová etapa z Mazáku. Trasu mám docela rád, protože začíná pozvolným rozběhem po cestě. Sice napadla slušná sněhová nadílka, ale úvodní asfaltová míle se běžela velmi dobře, i když byla pokryta vrstvičkou uježděného sněhu. Záhy jsme ovšem odbočili na vyšlapanou pěšinu, kde sice pokračuje silnice kolem Suchého potoka, ale již nebyla vidět a potom už jsme přes mostek vběhli do terénu pod Butořankou. Tady jsem se tahal ve skupince 4-5 obvyklých soupeřů. Povrch byl měkký, občas to trochu uklouzlo, ale na hroty to opravdu nebylo. Po pozvolném začátku, jsem se dostal do plných obrátek a předpokládal, že to zase vydrží až do konce a bude solidní umístění okolo dvacítky. Pod Lukšincem se běží okolo po širší stezce a já se snažím dotahovat člověka před sebou, abych udržel tempo. Nad Lukšincem to stále dobře běželo a rozhodl jsem se vydržet v celoběhu. I přes plynulé tempo mě opět dotáhl predátor Vlastík a neohroženě to hrnul do finiše. A to měl docela problémy s klouzáním a myslím, že i s nesmeky. Na větrech se mi metr po metru vzdaloval. Ve srovnání se mnou je to kus chlapa, každým krokem se výrazněji bořil a stejně mi zmizel. Alespoň jsem mohl chvíli sledovat dalšího borce z elitní desítky. Někde za Lukšincem jsem také míjel Vladana, asi se s tím dost pral. Na vrchol jsem doběhl v sedmém letošním osobáku. Nejpřekvapivější věc však bylo, že Kuba Ambros porazil Licháče o minutu a půl. To je teda výkon hodný mistra.
V týmech jsme vybojovali osmé místo, celkem nás běželo 16 členů. Etapu si užil i syn Filip v doprovodu Berdi a mě. ale pouze v posledním kilometru. I pro něj to klouzání bylo hodně náročné, takže si sáhl až na dno sil. O to víc jsme si užívali sěbeh dolů, kdy jsme se společně koulovali s Jarkem a na chvíli se nám ukázalo i sluníčko. Samozřejmě, že Fildu nejvíc bavilo padat do sněhu, takže k autu dorazil úplně mokrý.
V týmech jsme vybojovali osmé místo, celkem nás běželo 16 členů. Etapu si užil i syn Filip v doprovodu Berdi a mě. ale pouze v posledním kilometru. I pro něj to klouzání bylo hodně náročné, takže si sáhl až na dno sil. O to víc jsme si užívali sěbeh dolů, kdy jsme se společně koulovali s Jarkem a na chvíli se nám ukázalo i sluníčko. Samozřejmě, že Fildu nejvíc bavilo padat do sněhu, takže k autu dorazil úplně mokrý.
13. etapa LC Ostravice, železniční přejezd a závod 3 in 1
Šest dní po LH24 a 12. etapě LC se v sobotu 30. ledna uskutečnila další lysakapácká šou. Tentokrát šlo o klasickou etapu z Ostravice od železničního přejezdu v pořadí již třináctou, ale navíc ti zarputilejší mohli pokračovat seběhem a dalším výběhem do 3in1, slovy: tři v jednom. Tento vložený závod měl již desáté výročí. Letos z 212 účastníků klasické etapy, vyrazilo 71 odvážných do dvojité porce. Já jsem se rozhodl dát si to po sedmé v historii a tajně jsem doufal, že bych konečně mohl stlačit čas pod dvě hodiny. To ovšem znamená, že v prvním výběhu musí člověk trochu kalkulovat a ušetřit si síly do seběhu k Bezruči a dalšímu výběhu na Lysou. Takže je docela složité makat na body, pípnout čip, otočit se a hned rubat dál. Každopádně jsem odstartoval dole v Ostravici v první třicítce, hlídal jsem si tempo po asfaltu a zahříval se do běžných otáček. Stále jsem myslel, že by to nemělo být úplně na krev. V okolí nad Butořankou přecházíme do terénu, místy je to celkem kluzké, ale cítím že hroty dnes nejsou až tak nejnutnější. V první třetině jsem dokázal i předbíhat a vytvořit si pozici kolem dvacátého místa, společně s Hanysem a Martinem od nomádů jsme se velmi dobře potahovali. Hanys sice bečel, že je zatavený ještě z minula, kdy se ségrou rubali jak cyp v mixu na LH24, ale aspoň jsem se ho mohl držet a sledovat borca z tzv. toptenu. Bylo to poučné, určité oslabení z dvacetčtverky jsem pozoroval také, ale nemusel jsem trpět, to zvládl Hanys i za dva lidi. Takhle jsem se táhli až pod vrchol, kde Honza nakonec zabral, naštěstí nešel do 3in1 a bylo o soupeře méně. Já jsem se opravdu jen odčipoval, otočil a vydal se pronásledovat Martina Mikloše. Ten ovšem nasazoval hůlky, takže severní sjezdovkou jsem běžel první. Ale již v půlce kopce mě předběhl, myslím že měl i hroty, takže šel odvážněji dolů. Já jsem to spíše brzdil, protože seběh skutečně klouzal a bylo to o držku. Dále jsem si vzpomněl na nějaký předchozí z ročníků, kdy jsem zběhl k Bezruči za 17:50 a hangem jsem proletěl jak skeletonista za 90 sekund. Jo tenkrát bylo asi metr sněhu. Jenomže při druhém výplazu jsem už jen chodil, potácel se a pomalu umíral, do Kameňáku jsem přišel zcela zelený a podvyživený jako zombie. Nyní jsem si v klidu běžel, kontroloval skluzy a opatrně došlapoval. Minul jsem i Jirku pankera, protože si hrál na krasobruslařskou exhibici a zřejmě přepálil první výběh. Taky jsem potkal vždy vysmátého nomáda Toma s hůlkama, ten se v hangu kochal pěšky čili chůzí. Pak už jsem byl dole u občerstvovačky, všechno sice hodně studené, ale něco jsem se napil a kousek banánu do ruky a běžel jsem dál. Říkal jsem si, že banán donesu až nahoru, bo nebude čas. Ještě jednou jsem si lokl vody u korýtka a valil k Veličkům. Až sem stále v celoběhu, ale v lese nad Veličkem už byla chodecká pasáž. Vysmátý Tom si krásně rubal s hůlkami a pomalounku se mi vzdálil. Pokud jde o Martina, tan už byl pár minut napřed. Já jsem si to užíval, stále jsem si hlídal rezervičku nad Lukšinec, že třeba půjde do tuhého. Bohužel přede mnou ani za mnou nic, byl jsem lehce ukolébán tempem pod své možnosti, anebo jsem možná nemohl, ale zdatně pokračoval dál. Někde pod větry šel přede mne i Jiřík, dalo se ho držet, ale já nějak nechtěl bojovat. Jako bych si řekl, pod dvě hodiny to asi nebude a Pytlouš je borec jak sviňa a v závěru by si mě stejně povodil. Na větrech mě hecnul Miro, zkoušel jsem zabrat a přiblížit se k Jirkovi, trošku to šlo, ale dvacet metrů už tam bylo tak jsem to sral. Už jsem obíhal Bezručovku a viděl Luďu a Vlaďku, mám to za sebou. Chvilkové nekonečné štěstí mě opět pohltilo. Tak co čas? Ptám se Ludi. Jedna padesát osum. Ty vole, no tak to je úplná bomba, to jsem netušil. Hned jsem si uvědomil, že jsem i tak šel docela plynule v druhém výběhu, seběh jsem hlídal a první výběh na 18. místě byl vlastně luxusní. To je paráda a krásná odměna za vynaložené úsilí. Příští rok už doufám nebudu postižen elháčkem a posunu hranici ještě dál.
Jinak ostatní taky běželi výborně, tvrďáci VZS pokračovali do 3v1, ale hlavně Deniska předvedla neskutečný výkon. První výběh v osobáku o 4 minuty a 3v1 za 2:04:56, rekord ženské kategorie, prostě nádhera. Navíc bylo celý den hezky jasno, slunečno a větrno a všichni jsme si to bezvadně užili.
Jinak ostatní taky běželi výborně, tvrďáci VZS pokračovali do 3v1, ale hlavně Deniska předvedla neskutečný výkon. První výběh v osobáku o 4 minuty a 3v1 za 2:04:56, rekord ženské kategorie, prostě nádhera. Navíc bylo celý den hezky jasno, slunečno a větrno a všichni jsme si to bezvadně užili.
12. etapa LC Rajská bouda (přes Bezruče) - night
Tato noční etapa šla tak trochu mimo mě. Ale aby tady nechyběl zápis, tak se k ní trochu vrátím, i když je už to více než týden stará záležitost. Startovalo se v neděli 24.1.2016 v pět večer, aby mohli někteří ultra šílenci chvíli odpočinout po LH24 a zdolat ještě LC. Naštěstí jsem nebyl jediný. Bětka Dirnerová zvládla eLHáčko dokonce v jednotlivcích a na Lysacupu nechyběla, takže velká poklona. Já jsem byl na LH ve dvojicích s Filipem Žajdlíkem, udělali jsme každý sedm koleček a doufal jsem, že nebudu tak zničený na LC jako loni. A tak jsem teda před pátou stál u Rajské boudy, teple oblečen a vybaven hůlkami a čelovkou, protože jsem předpokládal, že budu pomalejší než obvykle. Tentokrát nás na startu nebylo tolik, tak jsem si říkal, že by to mohlo být i do stovky a každopádně vylepšit loňský čas.
Zařadil jsem se ke konci peletonu, abych nepřekážel ostatním. Banda to rozběhla svižně a já jsem se propadal skoro až na chvost. Jenže už za korýtkem se nožky roztočili a na silnici pod Bezručem se docela těším do hangu. Dle očekávání jsem v hangu odpočíval v dlouhém vláčku a chystal se jak to krásně rozběhnu. Nad hangem jsem se dal do klusu, mohutně jsem si pomáhal hůlkami, protože v pažích bylo síly dost. Terén byl slušný, boty proklouzávaly jen minimálně. Plynule jsem jen předbíhal a dotahoval ostatní, což je pro hlavu fajn. I tak jsem si uvědomoval, že to žádná sláva nebude, ale chtěl jsem do toho dát vše. Do sjezdovky zbylo už jen zbytek energie tak jsem to hodně opřel do holí, aby to už bylo za mnou. Na vrcholu jsem to stihl pod hodinu, letos lepší. Pocit blaženosti, že už to bylo ten víkend naposled se rozléval po celém těle. Po krátké pauze jsem se vydal plynule dolů, téměř celé jsem to pomaloučku seběhl. Při cestě domů jsem myslel jen na jediné, lehnout do postele a spát.
Zařadil jsem se ke konci peletonu, abych nepřekážel ostatním. Banda to rozběhla svižně a já jsem se propadal skoro až na chvost. Jenže už za korýtkem se nožky roztočili a na silnici pod Bezručem se docela těším do hangu. Dle očekávání jsem v hangu odpočíval v dlouhém vláčku a chystal se jak to krásně rozběhnu. Nad hangem jsem se dal do klusu, mohutně jsem si pomáhal hůlkami, protože v pažích bylo síly dost. Terén byl slušný, boty proklouzávaly jen minimálně. Plynule jsem jen předbíhal a dotahoval ostatní, což je pro hlavu fajn. I tak jsem si uvědomoval, že to žádná sláva nebude, ale chtěl jsem do toho dát vše. Do sjezdovky zbylo už jen zbytek energie tak jsem to hodně opřel do holí, aby to už bylo za mnou. Na vrcholu jsem to stihl pod hodinu, letos lepší. Pocit blaženosti, že už to bylo ten víkend naposled se rozléval po celém těle. Po krátké pauze jsem se vydal plynule dolů, téměř celé jsem to pomaloučku seběhl. Při cestě domů jsem myslel jen na jediné, lehnout do postele a spát.
11. etapa LC Rajská bouda
Je to sice už více než týden, takže jen zavzpomínám na jedenáctý lysacup, který se konal v sobotu 16.1.2016. Z VZS nás bylo opět strašně moc včetně mého synka Filipa. Pro něj to byla již třetí účast, dvakrát oficiálně startoval v deset a jednou šel dříve s chodcema. Tuto etapu běžel s ostrým startem, o doprovod jsem poprosil jednoho z našich nejzkušenějších borců Keňana. Pod profesorským dozorem to tedy Filípek zvládal skvěle a hezky šlapal a snad i trochu běžel vstříc Lysé hoře. Já jsem mezitím rubal co to šlo, abych to co nejdříve mohl otočit a převzít si Fildu. Dohnal jsem je pár set metrů pod větry, abych ho povzbudil a Martin mohl kurde přydat do závěru. Jenže se mnou to má těžké, anebo to mám těžké já s ním. Každopádně jsem vypozoroval, že když ho doprovázel někdo z kamarádů, tak byl šikovnější a neremcal. Když jsem dorazil já a snažil se ho pochválit, povzbudit a klidným slovem podpořit, tak začal s tím jak už nemůže, že ho to nebaví a jak už příště nejde a podobně. Nu co nadělám, musím vylepšit psychologii a strategii. Taky by to možná celé zmákl, kdybych počkal až nahoře nebo se jen nenápadně vrátil a pozoroval ho zezadu jako nestranný divák. Snad někdy ke konci si budu moci dovolit vypustit body a jít to s ním na pohodu celé. Pro mě je asi nejtěžší zůstat mlčet, protože i dobře míněná rada: "tady to rozběhni", "tady v klidu chůze", "dýchej, opři se do kolen" může být pro něj docela na hovno a podpořit jen jeho otrávenost. Ale do příště nějakou taktiku určitě vymyslím, přece mu neznechutím Lysou horu a smysl pro lysacup se musí nějaké dva, tři až čtyři roky pěstovat. Ještěže pak po etapě se dá slíbit skateboard v trojhalí, pizza a různé další úplatky, to naštěstí funguje stále.
Na vrchol jsme nakonec doběhli, všude plno sněhu, ale zataženo a mlhavo, takže kochat výhledy jsme se nemohli. Navíc bylo asi -9 stupňů a to malému taky neprospělo. Některým věcem prostě ještě nerozumí, ale to chce čas. Člověk se lysacupistou nerodí, ale postupně stává. Pohladili jsme si vrcholový bod a šli na kofolu do Bezručovky. Seběh byl náročný, chvíli nám trvalo než jsme se zahřáli. Alespoň se dalo klouzat ve sněhu a odvést pozornost od únavy. Pro dítě to sice byla téměř hranice extrému, ale snad jsme si to i užili. Těžko ho naučit, aby pochopil, že právě ta dřina nesmírná je ta zábava a že pak má být nadšený, že to zvládl. Je skvělé, že se na tomhle dá pracovat 17x ročně a v podstatě i celoročně.
Hodně zdaru a trpělivosti, pevné nervy a zdraví a strašně moc lásky přeji i všem ostatním milujícím rodičům.
Na vrchol jsme nakonec doběhli, všude plno sněhu, ale zataženo a mlhavo, takže kochat výhledy jsme se nemohli. Navíc bylo asi -9 stupňů a to malému taky neprospělo. Některým věcem prostě ještě nerozumí, ale to chce čas. Člověk se lysacupistou nerodí, ale postupně stává. Pohladili jsme si vrcholový bod a šli na kofolu do Bezručovky. Seběh byl náročný, chvíli nám trvalo než jsme se zahřáli. Alespoň se dalo klouzat ve sněhu a odvést pozornost od únavy. Pro dítě to sice byla téměř hranice extrému, ale snad jsme si to i užili. Těžko ho naučit, aby pochopil, že právě ta dřina nesmírná je ta zábava a že pak má být nadšený, že to zvládl. Je skvělé, že se na tomhle dá pracovat 17x ročně a v podstatě i celoročně.
Hodně zdaru a trpělivosti, pevné nervy a zdraví a strašně moc lásky přeji i všem ostatním milujícím rodičům.
10. etapa LC Ostravice, hráz přehrady Šance
V sobotu ráno jsem vyrazil netradičně brzy na další pokračování jedinečného Lysacupu. Měli jsme totiž v plánu, že se zůčastní i Filda. Jelikož se jedná o poměrně náročnou etapu, tak jsem uznal, že by mohl jít jako chodec s určitým náskokem. Ovšem nemohl jsem ho vypustit jen tak samotného, takže jsem využil čiré náhody, že sestra s přítelem chtěli ten den také na Lysou horu a po žluté ze Šance to ještě nešli. Navíc chtěli jet asi o hodinku dříve než obvykle já. Čili v osm ráno jsme odjeli z Ostravy a o půl deváté již byli na místě. Docela rychle jsme se vypakovali z auta a vyšli. Šel jsem samozřejmě s nimi, pochodovým krokem a s dostatečnou časovou rezervou jsem si užíval pěší tůru. Bylo docela fajn, nemrzlo, ani nějak extremně nefoukalo, ale slunce se také neukázalo. Došli jsme až pod Čupel a tam jsme se rozdělili, já se samozřejmě lehkým výklusem vracel na start. Nechal jsem si klíče od auta, abych se mohl ještě převléci a napít a chvíli posedět v teple. Pak už jsem se naostro rozklusával a postupně potkával další členy oddílu a ostatní lysacupisty. Bylo velmi příjemné být tam tak brzy a mít více času na všechno a jaksi se dostat i do takové předstartovní pohodičky. Taky jsem byl klidný, proto, že rodinka už vlastně bude nahoře když doběhnu.
Tož jsem opět v deset vystřelili vpřed. Kousek namrzlého asfaltu brzy vystřídal pevný terén a běželo to velmi zlehka. Uměle jsem se pět šest minut držel mezi třicítkou a čtyřicítkou a vychutnával postupný nájezd tepové a dechové frekvence. Pak jsem trochu zvláštně cítil, že dnes je ten den, kdy to potáhne skvěle a plynule to půjde drtit až k vrcholu. Na druhé straně však vzpomínám i na to, jak jsem v některých letošních etapách vytuhl na posledním kilometru, takže jsem si fakt tempo stále hlídal. První prudké stoupání na vrstevnici, která vede kolem Čupelu proběhlo bez chodecké etidy. Vrstevnici a mírný seběh k rozcestí mi připadá jako nějaký silniční běh, kdy mám lehké nohy, dlouhý krok a svižnou frekvenci. Hlavně to moc netlačit, ať nepokakám konec. Dále pokračuji na Kobylanku a úsek pravdy přichází v podobě kratšího strmého hangu, který tak tak zvládám stále v celoběhu. Uznávám, že ekonomičtější by bylo silové šlapání, ale když šlo hopsat tak jsem to zkusil. Horní vrstevnice od Kobylanky se opět slušně rozbíhá. Tady už mám ovšem ztěžklé nožky. Brutálně nastoupil Erik z Tobíků a velice rychle mi zmizel. No jo, mladík, pomyslel jsem si, a mládí vpřed, tak to má být. Potom Tibor tvrdě drtí strojové tempo a to je můj ročník, tady bych měl uviset. Snažím se kousnout, ale postupně ho krůček po krůčku ztrácím. Nevzdávám se, těžce funím v serpentinách pod silnicí a už si představuju jak to po rovince zase rozběhnu. Nohy jak špalky, ale zvedám kolena a chystám se do finiše. Teraz musím rubat fest. Uši mám v pořádku a nebezpečný dusot za sebou neslyším, mírně se konejším že mám rezervu. Vrchol se blíží a připojuje se ke mě Filípek a povzbuzuje švára Matěj, tož to se musím předvést a mačkám zbytky energie. Píp a je to, konečně zase nahoře živ a zdráv, paráda. Prvních pár vteřin tuším i slušné umístění do dvacítky, dalších pár vteřin už sbírám informace, že to bude i do patnáctky. Náhle si vzpomenu, že i Míša s Oli hlásili něco podobného. Nakonec osobáček a nejlepší letošní umístění dávají hodně dobrý pocit. Nejlepší týmový výsledek umocňují na 29. místě Štěpán a 38. Deni. Poprvé máme letos přes 1200 bodů a el Presidento je na nás dozajista hrdý. A první devítka týmů byla opravdu našlapaná v rozmezí 73 bodů, to je teda konkurence. My jsme samozřejmě ti devátí, alespoň je stále co zlepšovat.
Tož jsem opět v deset vystřelili vpřed. Kousek namrzlého asfaltu brzy vystřídal pevný terén a běželo to velmi zlehka. Uměle jsem se pět šest minut držel mezi třicítkou a čtyřicítkou a vychutnával postupný nájezd tepové a dechové frekvence. Pak jsem trochu zvláštně cítil, že dnes je ten den, kdy to potáhne skvěle a plynule to půjde drtit až k vrcholu. Na druhé straně však vzpomínám i na to, jak jsem v některých letošních etapách vytuhl na posledním kilometru, takže jsem si fakt tempo stále hlídal. První prudké stoupání na vrstevnici, která vede kolem Čupelu proběhlo bez chodecké etidy. Vrstevnici a mírný seběh k rozcestí mi připadá jako nějaký silniční běh, kdy mám lehké nohy, dlouhý krok a svižnou frekvenci. Hlavně to moc netlačit, ať nepokakám konec. Dále pokračuji na Kobylanku a úsek pravdy přichází v podobě kratšího strmého hangu, který tak tak zvládám stále v celoběhu. Uznávám, že ekonomičtější by bylo silové šlapání, ale když šlo hopsat tak jsem to zkusil. Horní vrstevnice od Kobylanky se opět slušně rozbíhá. Tady už mám ovšem ztěžklé nožky. Brutálně nastoupil Erik z Tobíků a velice rychle mi zmizel. No jo, mladík, pomyslel jsem si, a mládí vpřed, tak to má být. Potom Tibor tvrdě drtí strojové tempo a to je můj ročník, tady bych měl uviset. Snažím se kousnout, ale postupně ho krůček po krůčku ztrácím. Nevzdávám se, těžce funím v serpentinách pod silnicí a už si představuju jak to po rovince zase rozběhnu. Nohy jak špalky, ale zvedám kolena a chystám se do finiše. Teraz musím rubat fest. Uši mám v pořádku a nebezpečný dusot za sebou neslyším, mírně se konejším že mám rezervu. Vrchol se blíží a připojuje se ke mě Filípek a povzbuzuje švára Matěj, tož to se musím předvést a mačkám zbytky energie. Píp a je to, konečně zase nahoře živ a zdráv, paráda. Prvních pár vteřin tuším i slušné umístění do dvacítky, dalších pár vteřin už sbírám informace, že to bude i do patnáctky. Náhle si vzpomenu, že i Míša s Oli hlásili něco podobného. Nakonec osobáček a nejlepší letošní umístění dávají hodně dobrý pocit. Nejlepší týmový výsledek umocňují na 29. místě Štěpán a 38. Deni. Poprvé máme letos přes 1200 bodů a el Presidento je na nás dozajista hrdý. A první devítka týmů byla opravdu našlapaná v rozmezí 73 bodů, to je teda konkurence. My jsme samozřejmě ti devátí, alespoň je stále co zlepšovat.
8. etapa LC Ostravice, železniční přejezd
Poslední adventní neděli dne 20.12.2015 se pořádala první noční etapa Lysacupu z Ostravice od železničního přejezdu se startem v 16:30. Z Ostravy jsme vyrazili po třetí hodině sedmimístným vozem, které jsme zcela naplnili. VZS výprava byla opět početná: já, Štěpán, Miro, Ruda, Bobika, Pája, Koudy, Berďa, Evča, Peťka, Orel, Míša, Oli. Výjimečně nám chyběla Deni, protože byla mírně nachlazená. Ivon sice přijela, vyběhla, ale nebylo to úplně oukej, takže se v první třetině otočila dolů a čekala na nás v autě. I na večer bylo docela teplo, foukal ovšem silnější vítr a na horní třetině trasy se dala předpokládat ledovka. Boty s hroty jsem ovšem stále nevyřešil, tak nezbývalo než jít s tím co mám.
Od startu to běželo výborně, po asfaltu prostě pohoda, nad transformátorem jsme přešli na jemný štěrk a pořád to slušně táhlo. Na Butořance jsme vběhli do terénu a mě se zdálo, že už nějak běžím zase na doraz. Asi jen cítím únavu z dopoledního vánočního krosu. Snažil jsem se držet přijatelné tempo, i přesto mě postupně začali předbíhat další kluci. Na Lukšinci jsem si pomyslel, že to znova vypadá na průser. Objevily se první ledovaté úseky a mě to náramně klouzalo. Jakoby smířený z osudem, jsem se s tratí už nerval, jen tak tak jsem držel krok a pokoušel se co nejdříve dostat nahoru a zkrátit si to utrpení. Škoda, že nebylo ještě tepleji, aby ten led slezl všechen. Fakt nevím jestli kvůli pár etapám pořizovat hřebíky, ale těch ledovatých etap rok co rok přibývá. Na vrcholu jsem zaostal dvě minuty za osobákem a to bylo zklamání. Ovšem 32. místo nebyla až taková hrůza. Další od nás Štěpán zabodoval krásným 59. místem a pak to jistil Miro na 83. pozici. Dá se říct, že i bez dvojčat jsme uhráli dobré týmové body.
Zvítězil jako obvykle Tomáš Lichý a i v horších podmínkách zvládl posunout traťový rekord o další vteřiny na 41:12, druhý skončil Hudy a třetí Víťa. Na čtvrtém místě se letos poprvé objevil Macek a potvrdil, že mu to stále běhá luxusně. V ženách na prvním místě a celkově 75. byla Weissová Zuzana, druhá Hana Holoubková, celkově 90.místo a třetí Andy Krstevová (109.umístění). Noční etapa přilákala celkově 252 závodníků a 10 turistů chodců s LC čipem.
Docela zajímavé dobrodružství byl i návrat k autu, které jsme nechali u transformátoru. Seběh po ledu vyžadoval velkou opatrnost, několikrát jsem sklouzl, ale neupadl. Navíc mi tradičně přestala svítit čelovka, tak jsem si užíval pouze svit měsíce, případně lampičku nějakého kolegy. Než doběhli i ostatní z posádky, tak jsem si alespoň dvakrát otočil asfaltku transformátor - přejezd, pak už jsme za častého zívání valili domů.
Od startu to běželo výborně, po asfaltu prostě pohoda, nad transformátorem jsme přešli na jemný štěrk a pořád to slušně táhlo. Na Butořance jsme vběhli do terénu a mě se zdálo, že už nějak běžím zase na doraz. Asi jen cítím únavu z dopoledního vánočního krosu. Snažil jsem se držet přijatelné tempo, i přesto mě postupně začali předbíhat další kluci. Na Lukšinci jsem si pomyslel, že to znova vypadá na průser. Objevily se první ledovaté úseky a mě to náramně klouzalo. Jakoby smířený z osudem, jsem se s tratí už nerval, jen tak tak jsem držel krok a pokoušel se co nejdříve dostat nahoru a zkrátit si to utrpení. Škoda, že nebylo ještě tepleji, aby ten led slezl všechen. Fakt nevím jestli kvůli pár etapám pořizovat hřebíky, ale těch ledovatých etap rok co rok přibývá. Na vrcholu jsem zaostal dvě minuty za osobákem a to bylo zklamání. Ovšem 32. místo nebyla až taková hrůza. Další od nás Štěpán zabodoval krásným 59. místem a pak to jistil Miro na 83. pozici. Dá se říct, že i bez dvojčat jsme uhráli dobré týmové body.
Zvítězil jako obvykle Tomáš Lichý a i v horších podmínkách zvládl posunout traťový rekord o další vteřiny na 41:12, druhý skončil Hudy a třetí Víťa. Na čtvrtém místě se letos poprvé objevil Macek a potvrdil, že mu to stále běhá luxusně. V ženách na prvním místě a celkově 75. byla Weissová Zuzana, druhá Hana Holoubková, celkově 90.místo a třetí Andy Krstevová (109.umístění). Noční etapa přilákala celkově 252 závodníků a 10 turistů chodců s LC čipem.
Docela zajímavé dobrodružství byl i návrat k autu, které jsme nechali u transformátoru. Seběh po ledu vyžadoval velkou opatrnost, několikrát jsem sklouzl, ale neupadl. Navíc mi tradičně přestala svítit čelovka, tak jsem si užíval pouze svit měsíce, případně lampičku nějakého kolegy. Než doběhli i ostatní z posádky, tak jsem si alespoň dvakrát otočil asfaltku transformátor - přejezd, pak už jsme za častého zívání valili domů.
7. etapa LC Visalaje
Na Visalaje přijíždím ve zvláštním citovém rozpoložení. Vezu si totiž v autě syna Filipa, aby se se mnou zúčastnil svého prvního Lysacupu. Po Bezručovské etapě už patřím do starého železa, tak si vezu mladého jako novou naději. Na parkovišti jsme v dostatečném předstihu. Nejprve musíme podepsat tričko pro Mira, láme totiž svoji první stovku, čili svou stou účast v LC. Předtím stíhám podepsat se i Vaškovi Tylečkovi, taky čerstvý stovkař. Později ve výsledcích zjistím, že ještě další dva borci měli stou etapu. Další věc, kterou jsem domlouval, byly trailové botky pro Fildu, on totiž v terénu ještě moc neběhá. Adidy dodala Ivonka, za což znova pěkně děkuji. Sedly mu jak ulité. Pak hodně důležité rozklusání a odzkoušení obuvi jestli někde netlačí. Renátka nás na cestu vybavila barevnými návleky na lýtka, ať nám to spolu ladí. Po rozcvičce a rozklusu se začínám těšit. Už předem mám domluvenou Míšu jako doprovod pro Fildu v podstatě na tři čtvrtiny trasy. Bylo to hrozně těžké rozhodování jestli první etapu se synem jít celou, nebo se snažit zase zabodovat a malému seběhnout naproti co nejdříve. Sázel jsem na to, že jsme velký oddíl a doprovod se najde. Navíc Filda už je desetiletý kluk a je dost velký na to aby se s tím popasoval. Určitě si s ním v budoucnu nějakou etapu krásně užiju, ten pravý okamžik teprve příjde. Navíc jsme tu byli v sobotu a první půlku jsme si krásně nacvičili společně. Mimochodem jsme na jedné louce párkrát vyplašili Výra velkého na číhané a to byl pro něj zážitek.
Na startu jsem mírně zaspal, rozbíhal jsem se někde kolem šesté až sedmé desítky. Velice rychle jsem se prokousával vpřed a vychutnával si pocity předbíhání pomalejších kolegů. Běžecká půlka mi utekla fajně. Potom jsme přešli v trvalé stoupání a tam už jsem měl na dohled první třicítku. Kolem Zimného už byl souvislý sníh, ale bylo to měkké a nijak zvlášť to neklouzalo. Spěchal jsem co síly stačily, abych už byl pod sjezdovkou. Na sjezdovce zase probíhalo takové to stresové napětí, abych udržel pozici, případně někoho docvakl a dokončil zdrcujícím finišem. Na vrcholku jsem odčipoval, chvilinku se vydýchal a hned otáčel dolů pro Filípka. Braly mě sice mdloby a sotva jsem to držel na nohách, ale chtěl jsem ho potkat co nejdříve a doprovodit do závěru. Dostal jsem se až na silnici u Zimného a tam už na mě mával. Od Míši jsem dostal hlášení, že kopečky běžel pěkně. Závěrečné stoupání pro něj však bylo těžké. Přesto hezky šlapal. Snažil jsem se ho nějak hecovat, ale zároveň dávt pozor ať ho neotrávím. Mohl jsem být spíše rád, že do toho šel. A taky jsem byl, a aj jsem byl takový hrdý jako, možná i trochu na měkko. V minulosti šel se mnou ostrý výšlap od Bezruče v létě za nějakých 1:37, pak zhruba dvou hodinový výlet z Ostravice po červené a nyní tu rube regulérní elcéčkovskou etapu. Měl jsem i určité předpovědi, že 1:10 bude skvělé, 1:20 na to určitě má a 1:30 kdyby se trápil. Nakonec to zvládl za 1:16:16, takže to hodnotím velmi kladně. Potom jsme si užili posezení v chatě a hlavně seběh dolů a povídali jsme si a probírali všechno možné i zatím nemožné a byl to prostě bezva den.
Na startu jsem mírně zaspal, rozbíhal jsem se někde kolem šesté až sedmé desítky. Velice rychle jsem se prokousával vpřed a vychutnával si pocity předbíhání pomalejších kolegů. Běžecká půlka mi utekla fajně. Potom jsme přešli v trvalé stoupání a tam už jsem měl na dohled první třicítku. Kolem Zimného už byl souvislý sníh, ale bylo to měkké a nijak zvlášť to neklouzalo. Spěchal jsem co síly stačily, abych už byl pod sjezdovkou. Na sjezdovce zase probíhalo takové to stresové napětí, abych udržel pozici, případně někoho docvakl a dokončil zdrcujícím finišem. Na vrcholku jsem odčipoval, chvilinku se vydýchal a hned otáčel dolů pro Filípka. Braly mě sice mdloby a sotva jsem to držel na nohách, ale chtěl jsem ho potkat co nejdříve a doprovodit do závěru. Dostal jsem se až na silnici u Zimného a tam už na mě mával. Od Míši jsem dostal hlášení, že kopečky běžel pěkně. Závěrečné stoupání pro něj však bylo těžké. Přesto hezky šlapal. Snažil jsem se ho nějak hecovat, ale zároveň dávt pozor ať ho neotrávím. Mohl jsem být spíše rád, že do toho šel. A taky jsem byl, a aj jsem byl takový hrdý jako, možná i trochu na měkko. V minulosti šel se mnou ostrý výšlap od Bezruče v létě za nějakých 1:37, pak zhruba dvou hodinový výlet z Ostravice po červené a nyní tu rube regulérní elcéčkovskou etapu. Měl jsem i určité předpovědi, že 1:10 bude skvělé, 1:20 na to určitě má a 1:30 kdyby se trápil. Nakonec to zvládl za 1:16:16, takže to hodnotím velmi kladně. Potom jsme si užili posezení v chatě a hlavně seběh dolů a povídali jsme si a probírali všechno možné i zatím nemožné a byl to prostě bezva den.
6. etapa LC Bezruč
A je tady první prosincová etapa. Sněhu se nám bohužel nedostává. Takže minimálně první polovina bude na blátě. Etapu z Bezruče zpestří opět časovka. Startuje se po dvacet vteřinových intervalech. Loni se mi časovka hodně vydařila, ale selhala nám časomíra, takže nebyly výsledky a etapa se škrtala. Tentokrát jsem v dobré formě a rozhodnutý to pořádně naprat. Vůbec neřeším boty s hroty i když se říkalo, že je to tam zledovatělé. Prostě si myslím, že si pohlídám došlap a nějak to půjde. V 10:09:40 startuji. První malé rozhození z nálady je, že nemám před sebou Pokyho. Chtěl jsem totiž s ním podržet krok. Vyrazil jsem ostře, což bylo docela chybné řešení. Již v hangu brzy přecházím do chůze a cítím se zatuhlý. Dnes to nebude ono. Vyšlapal jsem hang, sice jsem někoho dostihl, ale banda borců za mnou už pěkně funí. Za hangem jsem úplně dřevěný, vůbec mi to neběží a postupně mě předbíhají elitní borci. Teda takto brzo ztratit motivaci, to nepamatuji. Soustředím se jen na to, abych se dostal na kopec. Často přecházím do chůze a marně vzpomínám na loňskou pařbu, kdy jsem druhou půli hangu šel docela dynamicky a pak už jen běžel. No tohle bude pěkná ostuda, říkám si. O něco výše přichází i ten ledík a já kloužu a bruslím a je to fakt na hovno. Další borci jedou kolem mě jak mašiny a já tuším, že opouštím i první čtyřicítku. Morálka je na bodu mrazu, dokonce se nemohu naladit ani na ty pěkné výhledy, které nahoře čekají. Je zase krásně slunečno. Na sjezdovce jsem totálně schvácený, pořád si omílám, co se sakra děje. Už šlapu schody a zkusím se ještě zoufale rozběhnout. Pak už je konec. No jsem na kopci, ale bez nálady a zklamaný. Nezbývá, než se s tím smířit, prostě někdy je výpadek a těžko si to člověk zdůvodňuje.
Deni ovšem zaběhla nádherně, opět v novém ženském traťovém rekordu. Skvěle odhadla použití obuvi s pořádnými hroty a drželo ji to fest. Musím tady uznat, že by mi to nandala i kdybych ty hroty měl. Ten fyzický výpadek byl určitě rozhodující. Ivon si také posteskla, že to nebylo to pravé ořechové, ale i tak zaběhla osobák. Hodně dobře se ovšem předvedl Rudík a potvrdil, že od Bezruče umí. V týmech jsem dosáhli jen na 13. místo a je to naše nejslabší umístění. Alespoň máme do příště co zlepšovat. Jinak celkově zvítězil Ondra Horák, zaběhl za 28:38 a pro čtyřicátníky nastavil laťku strašně vysoko.
5. etapa LC - Janovice, Bystré
datum: 28.11.2015
účast: Stoša, Deni, Ivon, Miro, Ruda, Bobika, Štěpán, Jarek, Pája, Berďa, Peťka, Evča, Orel, Míša
Pátá etapa tohoto ročníku byla zároveň pátou etapou z Janovic vůbec a také to byla etapa mistrovská. To znamená, že se běželo o umístění na bedně. V kategorii žen jsme měli hned tři želízka v ohni. V těch mladších to byly dvojčata a ve zralých ženách bojovala Petra. Nakonec z toho bylo prvenství pro Deni, druhé místo Ivon a pomyslné stříbro získala i Petra. Takže holkám ještě jednou gratuluji za perfektně odběhnutý závod a za solidní osobáčky na této trati, Deni navíc zaběhla rekord žen. Mezi muži jsme si velké ambice nedělali, protože konkurence je velmi silná. Tak snad někdy příště.
Před touto etapou jsem se více rozběhal, abych pak na trati nebyl překvapen. Je to hodně běhavé, takže jsem doufal, že to půjde slušně. Úvod po asfaltu probíhal klasicky pozvolna, jen jsem si hlídal pozici a souputníky, abych se zbytečně nehnal vpřed. V terénu jsem byl už slušně zahřátý, cítil jsem se fajn, ale pořád to mírně hlídal, aby zbyly síly až do konce. Za jednou ostrou zatáčkou jsme vyběhli na širší cestu, borci se seřadili do dvou zástupů a hned se dalo trochu zamíchat pořadím a předbíhat. Pomalu se přiblížil výstup na Kykulku. Překvapivě mi to stále dobře běželo, jen délka kroku ve stoupání byla minimální. V seběhu se mi podařilo dát jednoho borce. Kolem Ivančeny jsem si užil luxusní slunečné počasí. Asi 2km před koncem jsem začal postupně vadnout. Zase to přišlo. No jo, tři čtvrtiny tratě super a teď abych se zakousnul a vydržel. Konečně jsem doběhl ke sjezdovce. Bylo to už velké trápení, ale dal jsem ji plynule v běhu. Nahoře jsem brzy zjistil, že první dvacítka nebyla daleko. Po chvíli jsem už byl celkem spokojený, horší ovšem bylo zjištění, že jsem na vteřinu vyrovnal osobák. Vrtalo mi hlavou, že jsem přeci jen někde mohl trochu kurde přydat a těch pár sekund odkrojit, protože další Janovice budou zase až za rok.
účast: Stoša, Deni, Ivon, Miro, Ruda, Bobika, Štěpán, Jarek, Pája, Berďa, Peťka, Evča, Orel, Míša
Pátá etapa tohoto ročníku byla zároveň pátou etapou z Janovic vůbec a také to byla etapa mistrovská. To znamená, že se běželo o umístění na bedně. V kategorii žen jsme měli hned tři želízka v ohni. V těch mladších to byly dvojčata a ve zralých ženách bojovala Petra. Nakonec z toho bylo prvenství pro Deni, druhé místo Ivon a pomyslné stříbro získala i Petra. Takže holkám ještě jednou gratuluji za perfektně odběhnutý závod a za solidní osobáčky na této trati, Deni navíc zaběhla rekord žen. Mezi muži jsme si velké ambice nedělali, protože konkurence je velmi silná. Tak snad někdy příště.
Před touto etapou jsem se více rozběhal, abych pak na trati nebyl překvapen. Je to hodně běhavé, takže jsem doufal, že to půjde slušně. Úvod po asfaltu probíhal klasicky pozvolna, jen jsem si hlídal pozici a souputníky, abych se zbytečně nehnal vpřed. V terénu jsem byl už slušně zahřátý, cítil jsem se fajn, ale pořád to mírně hlídal, aby zbyly síly až do konce. Za jednou ostrou zatáčkou jsme vyběhli na širší cestu, borci se seřadili do dvou zástupů a hned se dalo trochu zamíchat pořadím a předbíhat. Pomalu se přiblížil výstup na Kykulku. Překvapivě mi to stále dobře běželo, jen délka kroku ve stoupání byla minimální. V seběhu se mi podařilo dát jednoho borce. Kolem Ivančeny jsem si užil luxusní slunečné počasí. Asi 2km před koncem jsem začal postupně vadnout. Zase to přišlo. No jo, tři čtvrtiny tratě super a teď abych se zakousnul a vydržel. Konečně jsem doběhl ke sjezdovce. Bylo to už velké trápení, ale dal jsem ji plynule v běhu. Nahoře jsem brzy zjistil, že první dvacítka nebyla daleko. Po chvíli jsem už byl celkem spokojený, horší ovšem bylo zjištění, že jsem na vteřinu vyrovnal osobák. Vrtalo mi hlavou, že jsem přeci jen někde mohl trochu kurde přydat a těch pár sekund odkrojit, protože další Janovice budou zase až za rok.
4. etapa LC - Rajská bouda
Čas letí jako bláznivý a my už máme za sebou 4 letošní etapy. 21.11. proběhla již 85. etapa z Rajské boudy a pro zajímavost takový Hudy už běžel po třiasedmdesáté a je to prostě Rajský rekordman. Rekordů tentokrát padlo zase dosti. Ten nejrychlejší na kopci byl opět fanTom Licháč. Traťák posunul sice jen o tři sekundy na 38:32, ale bylo to za ne zcela ideálních podmínek. Začalo se ochlazovat, od středních poloh ležela na zemi souvislá sněhová dečka smíchána s blátem, místy bylo namrzlé podloží a trochu to i klouzalo. To ovšem neodradilo 344 lidí v cíli a samozřejmě je to zatím nejvyšší letošní počet. Za naše barvy běželo 14 členů, o jedno želízko v ohni více měli však borci z Vinotéky. Ti také měli deset lidí v první padesátce a jsou bezesporu oddílem s nekvalitnějšími výkony. Nás může lehce potěšit pouze jediné prvenství. V dosavadních čtyřech etapách se prostřídalo již 22 našich členů a to nemusí být číslo konečné. Letos je týmová soutěž pěkně nabitá, v součtu 4 etap držíme devátou pozici a udržet letos první desítku bude velmi obtížné. Nejvíce bodů pro tým získávají naše milá dvojčátka, tak bych rád vyzval naše milé borce, aby se tak nestyděli a aby kurde přydali. :-) Ale zase chápu, že jste všichni velcí gentlemani. Možná se to nezdá, ale i já mám obavy, kdy to příjde a Denča mě pleskne přes zadek.
Když to vezmu pěkně od startu, tak jsem svou 24. rajskou rozběhl s rozvahou. Po asfaltu se kolem mě prohnalo snad čtyřicet lidí, ale v prvním stoupání se to začínalo rozdělovat. Do terénu jsem vběhl už v obvyklé společnosti a nenápadně si hledal pohodlné místečko za kým se vyvézt. V lesíku nad Veličkou se to zase mlelo různými nástupy. Dost mě to vymačkalo a dokonce jsem zvažoval přejití do chůze. Nějak více mi vyletěla tepovka a nestíhal jsem udýchat. Pak jsem se trochu srovnal na vrstevnici, ale už jsem tušil , že dnes to bude boj na krev. Rozhodně to nebylo pocitově tak výborné jako minule na Krásné. Marně jsem přemýšlel, kde byla chyba, fakt jsem nemohl najít si nějakou výmluvu. Až později nad Lukšincem, jsem zjistil, že mi o něco více prokluzují boty ve sněhu. A možná že to mě tak utavilo. Nemusí být každý den posvícení. Hlavně jsem se pak snažil jen udržet pozici v první třicítce a na dohled Pokymu. V závěru pak kolem mě nastoupil Ríša Ručka, pověsil jsem se na něj rozhodnutý bojovat, ale bylo to marné. On taky nijak už nezrychlil, jenže já byl tuhý jak veka a doběhli jsme těsně za sebou. Nahoře se konalo malé překvapení. Hudy nás řadil do fronty jako kdysi při lístečkománii. Před námi totiž dobíhal týpek, který chtěl rozrazit krabičku a povalit nenahraditelnou Vlaďku. Tož to je ostuda. Snad se aspoň omluvil a příště se polepší. Taky mívám při doběhu většinou zatmění, ale vždy se snažím přesně odpípnout. Bo jinak věztě že: nou čyp nou tajm.
Trošičku mě ty suché čísla unavily a užíznily, takže si jdu nalít jednu mokrou desítku. A uhasím žížu snad stejně jako ti, co se šli dnes večer podívat, jak se točí pípy v nové Bezručově chatě.
Když to vezmu pěkně od startu, tak jsem svou 24. rajskou rozběhl s rozvahou. Po asfaltu se kolem mě prohnalo snad čtyřicet lidí, ale v prvním stoupání se to začínalo rozdělovat. Do terénu jsem vběhl už v obvyklé společnosti a nenápadně si hledal pohodlné místečko za kým se vyvézt. V lesíku nad Veličkou se to zase mlelo různými nástupy. Dost mě to vymačkalo a dokonce jsem zvažoval přejití do chůze. Nějak více mi vyletěla tepovka a nestíhal jsem udýchat. Pak jsem se trochu srovnal na vrstevnici, ale už jsem tušil , že dnes to bude boj na krev. Rozhodně to nebylo pocitově tak výborné jako minule na Krásné. Marně jsem přemýšlel, kde byla chyba, fakt jsem nemohl najít si nějakou výmluvu. Až později nad Lukšincem, jsem zjistil, že mi o něco více prokluzují boty ve sněhu. A možná že to mě tak utavilo. Nemusí být každý den posvícení. Hlavně jsem se pak snažil jen udržet pozici v první třicítce a na dohled Pokymu. V závěru pak kolem mě nastoupil Ríša Ručka, pověsil jsem se na něj rozhodnutý bojovat, ale bylo to marné. On taky nijak už nezrychlil, jenže já byl tuhý jak veka a doběhli jsme těsně za sebou. Nahoře se konalo malé překvapení. Hudy nás řadil do fronty jako kdysi při lístečkománii. Před námi totiž dobíhal týpek, který chtěl rozrazit krabičku a povalit nenahraditelnou Vlaďku. Tož to je ostuda. Snad se aspoň omluvil a příště se polepší. Taky mívám při doběhu většinou zatmění, ale vždy se snažím přesně odpípnout. Bo jinak věztě že: nou čyp nou tajm.
Trošičku mě ty suché čísla unavily a užíznily, takže si jdu nalít jednu mokrou desítku. A uhasím žížu snad stejně jako ti, co se šli dnes večer podívat, jak se točí pípy v nové Bezručově chatě.
Krásná Krásná
LC 2016, 14.11. 2015
Krásná most
5,2 km/ 781 m
Pátek, páteček, páťulinek! Show must go on, první parádní
sobotní etapa Lysacupu 2015 startuje z Krásné v polovině listopadu.
Nemusím moc lovit v paměti, živě si vzpomínám na loňskou totálně
propršenou etapu z Krásné, která následovala hned po prologu. Do
posledních minutek jsem zůstávala v autě, rozběhání jsem se nezatěžovala, nechtělo se mi … no doufám, že nás liják tentokrát mine, páč bychom nemohli
parkovat na travnaté ploše jako v dřívějších letech, a museli bychom
si dát etapu Visalajskou. To by mi ani tak nevadilo, jenže etapa z Krásné je plánována pouze jednou, je krátká, ale prudká, a až na krátkou rovinku před severní sjezdovkou, se
stálým stoupáním. Je krásná!
Vstávám, je docela fajně, vykukuje sluníčko, i
když v noci ruchalo. Tak to vypadá slibně. Už neřeším pouze co na sebe,
přidávám k tomu dilema č. 2, co mám snídat? Kafíčko, čajíček, rohlíček?
Zkusíme to dnes takhle. Za chvíli už naskakuji do auta Porubáků, v Krásné jsme
čas, a tak mám opět dost času řešit dilema č. 1, co na sebe? Tričko tenké, dres,
nohy zakryté, šáteček na krček, a poprvé rukavičky, nebude to málo? Nebude to
moc?
Na start 2 km, je třeba vyrazit, není naštěstí čas svá dilemata více řešit. Rozhodla jsem se, že mi bude fajně J
Rozbíhávám se ségrou, už se to pomaličku šrotuje
do houfu, ještě fotečka, protože i pan Elprezidento dorazil a BĚŽÍME! Jéje, to je mela! A zase mám podle počáteční rychlosti
ostatních pocit, že běžíme boltův rovinatý sprint. Daří se mi kličkovat,
konečně stoupání širokou sjezdovkou, kde si každý najde svoji stopu, své tempo,
své místo. Chvíli mi trvá, než se i já najdu. Cupitám, do chůze nepřecházím,
předbíhám, než se zařadím do vláčku spoluběžců. Peťa Škrabánek přede mnou, občas
si prohodíme pozice. Běžím si svoje, není to zadarmo, konečně táhlá travnatá
pasáž, tu mám ráda, i když na jejím konci už jsem ráda, že si v seběhu před
sjezdovkou odpočinu … Teprve teď si uvědomuju, že nahoře asi slunečno nebude a
že mám už docela dost. Snažím se protáhnout na rovince krok, už jen
sjezdovka, to už se tam nějak dotlačí! Tady i přejdu do chůze, předklon, ruce
na kolena, ale rychlost neztrácím, zde už se ten rozdíl v porovnání s během
smazává … poslední zatáčka, dva velké schůdky, rozbíhám, dávám tam, co ještě
jde, pípám 42:01, v čase ženského traťového rekordu. Je to tam, paráda.
Honzík už dávno nahoře, potkávám Majdu, je asi docela „hnusně“, sychravo,
vlhkost, minimální viditelnost, ale já vnímám pocitově hlavně zimu. Stačí mi
chvilička a začínám v mokrém oblečení netrpělivě očekávat Ivon, abychom
mohly seběhnout. Doráží pár minutek za mnou a opravdu hned sbíháme. Na
sjezdovce potkávám ještě spoustu běžců, pak už to docela fičíme zpět. Vbíháme z lesa
a Krásná ukazuje svoji slunnou tvář … je krásně!
1. Tomáš Lichý 00:35:03
18. Honza 00:39:48
40. Deni 00:42:01
75. Ivon 00:45:31
95. MIro 00:46:47
96. Štěpán 00:46:49
112. Ruda 0:48:11
183. Jarek 00:52:58
202. Koudy 00:54:10
211. Pája 00:54:53
235. Eva 00:56:58
247. Berďa 00:58:21
(chodecky)
272. Pája 01:03:21
LenkaČlenka, Míša, Oli chodecky
Výsledky
Foto Lukáš X-Trail
Foto František Raška
Video Karel Tomanec
Video Jiří Benda
Výsledky
Foto Lukáš X-Trail
Foto František Raška
Video Karel Tomanec
Video Jiří Benda
2. etapa LC - Ostravice, hráz Šance
První klasická lysohorská etapa tohoto ročníku se konala v neděli 8.11.2015 startem od hráze přehrady Šance. Dole bylo opět krásné slunečné počasí a dav 306 nadrženců byl připraven před desátou ke startu. Mezi nimi se rozptýlila i 13 členná skfadra VZS Ostrava. Stejně jako na prologu jsme ovšem nebyli nejpočetnějším týmem jako častokrát v minulém ročníku, ale toto privilegium si vydobyl tým TOBI sport Fren.p.R. o počtu 16 členů zatím.
Takže naše účast byla následující: Stoša, Deni, Ivon, Rudík, Berďa, Keňan, Pája, Oli, Peťka, Rosťa, Django, Míša a Orel. Dokonce jsme i v tomto pořadí doběhli. No náhoda. Před startem jsme prováděli různá rozklusávání, rozcvičky, povídali jsme si s kde kým, jak se daří, jak jsme na tom zdravotně a hlavně jak jsem celí vzrušení z té naší Lysé. Třeba Keňan měl kolem 61 kil startovací váhu a já jsem strašně přibral na 62,75kg, protože jsem na chalupě pojídal zbytky z mrtvých zvířat, mléčné produkty se sušenkama, buchtička i koláčky a tak. Ale cítil jsem se docela silný. Zase jsem pokukoval po osobáčku. No nebudu vás napínat, zlepšil jsem to o 45 sekund. Ovšem nejluxusnější výkon podala Deni, jen minutku za mnou 49:16 v krásném osobáku pod pade. Je fakt, že osobáky si zaběhli Ivonka i Ruda, možná že i další, koukám, že i Berďa s Oli. No nezlobte se na mě za dvousté místo se nedívám, i když i tam se bojuje. V týmech jsme byli devátí a celkově jsme prostě dobří. Jen tak dále. Užívejme si to plnými doušky.
Já jsem se trochu víc trápil než v prologu. Nešel mi vůbec ten rovinatý přeběh po vrstevnici s mírným klesáním, někteří mě tam i předběhli, ale to se stává. Mám bolavé chodidlo, tak to prostě nebylo vončo. I přesto jsem to zkusil v celoběhu, zvláště horní hangík pod Kobylankou byl zcela výživný. A pak jsem zase dusal po vrstevnici velmi ztěžka. Tentokrát mi prostě šly lépe ty krpály a běžecké části byly divné. Oproti prologu mám i malinký posun v pořadí vpřed, jenže stále bych chtěl trochu víc. Naštěstí příležitostí bude dost. Tož děcka dobrou noc, vítězné sny a zítra na Krásné.
Takže naše účast byla následující: Stoša, Deni, Ivon, Rudík, Berďa, Keňan, Pája, Oli, Peťka, Rosťa, Django, Míša a Orel. Dokonce jsme i v tomto pořadí doběhli. No náhoda. Před startem jsme prováděli různá rozklusávání, rozcvičky, povídali jsme si s kde kým, jak se daří, jak jsme na tom zdravotně a hlavně jak jsem celí vzrušení z té naší Lysé. Třeba Keňan měl kolem 61 kil startovací váhu a já jsem strašně přibral na 62,75kg, protože jsem na chalupě pojídal zbytky z mrtvých zvířat, mléčné produkty se sušenkama, buchtička i koláčky a tak. Ale cítil jsem se docela silný. Zase jsem pokukoval po osobáčku. No nebudu vás napínat, zlepšil jsem to o 45 sekund. Ovšem nejluxusnější výkon podala Deni, jen minutku za mnou 49:16 v krásném osobáku pod pade. Je fakt, že osobáky si zaběhli Ivonka i Ruda, možná že i další, koukám, že i Berďa s Oli. No nezlobte se na mě za dvousté místo se nedívám, i když i tam se bojuje. V týmech jsme byli devátí a celkově jsme prostě dobří. Jen tak dále. Užívejme si to plnými doušky.
Já jsem se trochu víc trápil než v prologu. Nešel mi vůbec ten rovinatý přeběh po vrstevnici s mírným klesáním, někteří mě tam i předběhli, ale to se stává. Mám bolavé chodidlo, tak to prostě nebylo vončo. I přesto jsem to zkusil v celoběhu, zvláště horní hangík pod Kobylankou byl zcela výživný. A pak jsem zase dusal po vrstevnici velmi ztěžka. Tentokrát mi prostě šly lépe ty krpály a běžecké části byly divné. Oproti prologu mám i malinký posun v pořadí vpřed, jenže stále bych chtěl trochu víc. Naštěstí příležitostí bude dost. Tož děcka dobrou noc, vítězné sny a zítra na Krásné.
1. etapa LC - prolog na Velký Javorník
datum: 1.11.2015
účast + umístění: 29. Stoszek Jan 48. Krejčiříková Denisa 59. Krejčiříková Ivona 148. Orlíková Pavla 170. Hegedüs Robert 180. Beremlijski Petr 194. Hájková Lenka 232. Schwarzová Petra 252. Orlík Pavel 253.Janečka Rostislav 261. Böhmová Michaela
neúčast: se neomlouvá, prostě všichni ti ostatní z VZS, asi se někomu nechtělo (hmm, to nechápu) anebo třeba jen nemohli (ale tomu taky nerozumím)
počasí: ideální
atmoška: fantastická
nálada: skvělá až úžasná
forma: no jak u koho
ambice: umístění v topten až po doběhnout, dojít či přežít
Lysacup je zase tady! Sakra, téměř stejnou větu jsem použil v loňském článku. No a co, nějak začít musím. A tak to třeba vezmu od sobotní noci. Po desáté jsem šel spát, nasadil jsem si čip na zápěstí a zavrtal se do peřin. Po chvíli jsem sundal čip, nějak mi totiž vadil, položil ho na noční stolek a chvíli ho pozoroval, pak už jsem usnul. Ráno se budím krásně odpočatý, těším se jako malé děcko, které chce běžet, rubat a všecko. Ranní stereotypy zůstaly stejné jako v předchozích osmi ročnících. No malinko se liší, postupně vyvíjejí a upravují dle aktuálních stavů. Každopádně v 8:32 byl Berďa přesně před domem a tentokrát já jsem dobíhal s malým zpožděním. Něco po deváté jsme pod skokanskými můstky ve Frenštátě. Jsem již nachystaný v běžeckém, takže se jdu rovnou rozklusat. Pak proběhl klasický ceremoniál s předáváním trikotů a skoky na lyžích. Po desáté se konečně řadíme na startovní čáru. Opět je nás pořádná hromada lidí. Je odstartováno a všichni se dali do pohybu. Já jsem vyrazil umírněně. Etapu si rozděluji na tři části a rád bych to zvládl v celoběhu. Nejdříve dvakrát zvládnout schody. Beru to hezky po jednom, jen tak zlehka poskakuji a docela si to užívám. Na prvních schodech jsem lehce ztratil, ale na druhých už se to srovnalo. Potom následuje zvlněný terén k úpatí hory, který je hodně běžecký a je tedy třeba natáhnout krok a vytvořit si nějakou pozici a snažit se ji udržet. V tomto úseku jsem si bezvadně rozvrhl tempo a stále v pohodě doběhl k serpentinám. Teď je třeba začít rubat, jsem pevně rozhodnutý nepřejít do chůze. Listí sice trošku klouže, ale dávám pozor na každý došlap, abych neztrácel. Spíše se přibližuji k borcům před sebou. To mě dost motivuje až do konce, zrychlit sice nejde, tak alespoň nedat se předběhnout někým za mnou. Najednou se vynořím z lesa a pípám si čip. Teda uteklo to rychle. Tuším, že bych mohl být i nový osobáček. A fakt že jo, o celou jednu minutu. Mám trochu čas, než začnou dobíhat ostatní z oddílu tak se jdu projít kolem a pokochat se výhledy. Společně s dalšími běžci se zdravíme a hodnotíme dnešek, jak se komu dařilo. Všeobecně panuje velmi dobrá pohoda a spousta pozitivní energie proudí kolem. Ještě jednou se ohlížím za etapou, že mi to uběhlo strašně rychle, jak bych byl občas i v nějakém tranzu a nesoustředil se. Ale asi dobré. Umístění je solidní, jsem opět spokojen, že i tento ročník budu doufám vylepšovat své nejlepší časy. Tak už zbylo jen vyběhnout na rozhlednu, protože když je někde nějaký vyšší pevný bod, tak tam prostě musím. Koukám na Lysou jak na dlani a pomyslím si, že už za týden tam budu znova. Je mi trochu chladno, protože fouká, takže honem seběhnout dolů do tepla.
No a na zpáteční cestě nesměla chybět zajímavá kuriozita. Jeli jsme auty a hledali hospodu. V první bylo úplně plno a devět lidí by si nesedlo. Tak jsme jeli dál. V druhé bylo úplně zavřeno. Tak jsme ani nezastavili, otočili auta a jeli dál. Ve třetí hospodě, teď to lehce zní jako pohádka, bylo otevřeno, sedli jsme si a chtěli objednat. Já osobně měl chuť na jedno pivo. Postupně si někteří něco dávali, ale najednou se zjistilo že není pivo na čepu. Prý se nějak uzavírala sezona. Asi jako něco, že lidi nemají na podzim a v zimě žízeň. No nechápu. Tak mi dejte lahváč! Není! Dal jsem si tři decky kofoly, předstíral jsem pohodu, ale spíše jsem byl mírně zaražen. No tak někdy jindy. A to bylo všechno.
účast + umístění: 29. Stoszek Jan 48. Krejčiříková Denisa 59. Krejčiříková Ivona 148. Orlíková Pavla 170. Hegedüs Robert 180. Beremlijski Petr 194. Hájková Lenka 232. Schwarzová Petra 252. Orlík Pavel 253.Janečka Rostislav 261. Böhmová Michaela
neúčast: se neomlouvá, prostě všichni ti ostatní z VZS, asi se někomu nechtělo (hmm, to nechápu) anebo třeba jen nemohli (ale tomu taky nerozumím)
počasí: ideální
atmoška: fantastická
nálada: skvělá až úžasná
forma: no jak u koho
ambice: umístění v topten až po doběhnout, dojít či přežít
Lysacup je zase tady! Sakra, téměř stejnou větu jsem použil v loňském článku. No a co, nějak začít musím. A tak to třeba vezmu od sobotní noci. Po desáté jsem šel spát, nasadil jsem si čip na zápěstí a zavrtal se do peřin. Po chvíli jsem sundal čip, nějak mi totiž vadil, položil ho na noční stolek a chvíli ho pozoroval, pak už jsem usnul. Ráno se budím krásně odpočatý, těším se jako malé děcko, které chce běžet, rubat a všecko. Ranní stereotypy zůstaly stejné jako v předchozích osmi ročnících. No malinko se liší, postupně vyvíjejí a upravují dle aktuálních stavů. Každopádně v 8:32 byl Berďa přesně před domem a tentokrát já jsem dobíhal s malým zpožděním. Něco po deváté jsme pod skokanskými můstky ve Frenštátě. Jsem již nachystaný v běžeckém, takže se jdu rovnou rozklusat. Pak proběhl klasický ceremoniál s předáváním trikotů a skoky na lyžích. Po desáté se konečně řadíme na startovní čáru. Opět je nás pořádná hromada lidí. Je odstartováno a všichni se dali do pohybu. Já jsem vyrazil umírněně. Etapu si rozděluji na tři části a rád bych to zvládl v celoběhu. Nejdříve dvakrát zvládnout schody. Beru to hezky po jednom, jen tak zlehka poskakuji a docela si to užívám. Na prvních schodech jsem lehce ztratil, ale na druhých už se to srovnalo. Potom následuje zvlněný terén k úpatí hory, který je hodně běžecký a je tedy třeba natáhnout krok a vytvořit si nějakou pozici a snažit se ji udržet. V tomto úseku jsem si bezvadně rozvrhl tempo a stále v pohodě doběhl k serpentinám. Teď je třeba začít rubat, jsem pevně rozhodnutý nepřejít do chůze. Listí sice trošku klouže, ale dávám pozor na každý došlap, abych neztrácel. Spíše se přibližuji k borcům před sebou. To mě dost motivuje až do konce, zrychlit sice nejde, tak alespoň nedat se předběhnout někým za mnou. Najednou se vynořím z lesa a pípám si čip. Teda uteklo to rychle. Tuším, že bych mohl být i nový osobáček. A fakt že jo, o celou jednu minutu. Mám trochu čas, než začnou dobíhat ostatní z oddílu tak se jdu projít kolem a pokochat se výhledy. Společně s dalšími běžci se zdravíme a hodnotíme dnešek, jak se komu dařilo. Všeobecně panuje velmi dobrá pohoda a spousta pozitivní energie proudí kolem. Ještě jednou se ohlížím za etapou, že mi to uběhlo strašně rychle, jak bych byl občas i v nějakém tranzu a nesoustředil se. Ale asi dobré. Umístění je solidní, jsem opět spokojen, že i tento ročník budu doufám vylepšovat své nejlepší časy. Tak už zbylo jen vyběhnout na rozhlednu, protože když je někde nějaký vyšší pevný bod, tak tam prostě musím. Koukám na Lysou jak na dlani a pomyslím si, že už za týden tam budu znova. Je mi trochu chladno, protože fouká, takže honem seběhnout dolů do tepla.
No a na zpáteční cestě nesměla chybět zajímavá kuriozita. Jeli jsme auty a hledali hospodu. V první bylo úplně plno a devět lidí by si nesedlo. Tak jsme jeli dál. V druhé bylo úplně zavřeno. Tak jsme ani nezastavili, otočili auta a jeli dál. Ve třetí hospodě, teď to lehce zní jako pohádka, bylo otevřeno, sedli jsme si a chtěli objednat. Já osobně měl chuť na jedno pivo. Postupně si někteří něco dávali, ale najednou se zjistilo že není pivo na čepu. Prý se nějak uzavírala sezona. Asi jako něco, že lidi nemají na podzim a v zimě žízeň. No nechápu. Tak mi dejte lahváč! Není! Dal jsem si tři decky kofoly, předstíral jsem pohodu, ale spíše jsem byl mírně zaražen. No tak někdy jindy. A to bylo všechno.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
