Lysacup - Silvestr 2012

7:00  budíček. Věci nachystané, všechno domluvené. Žena odvede psa a jedem. V plánu je krásný běh, pak společná procházka po horách, oběd v nějaké fajné restauraci a krásný den zakončíme v bazénu a vířivce. Super!
8:00  marně se snažím nastartovat
9:00  START. Kamarádi vybíhají na Lysou a já s manželkou na tramvaj
9:30  vůbec nejsem zadýchaný, nohy mě taky nebolí, pot mi neteče po zádech, zato mi nemrznou ruce a ani trochu mi to neklouže.
10:20  jsem v cíli. Bohužel ne na Lysé, ale v ostravské ZOO. Místo rachotu v Kameňáku poslouchám ryk kočkodanů, místo propocených dresů se mi cpe do nosu odér šelem, místo výhledu z Lysé hledám skulinu mezi lidmi abych zahlédl slona.

Milí kamarádi, doufám, že jste si dnešní den užili -jako já :(( . Do dalšího roku vám přeji, ať se vždy v pořádku a bez problémů dostanete na start vybraného závodu.

Silvestrovský běh Hrabovou

Musím se přiznat,že když jste se domlouvali na Silvestrovský LC,trochu  jsem chtěla být s Vámi,ale Hrabová je naše rodinná a tradiční záležitost. Z Hrabové pochází naše rodina a maminka tam bydlí.
Silvestrovský den jsem začala pracovně. Od 7.00 do 9.30 jsem normálně ordinovala a v 9:35 jsem ještě ošetřovala posledního pacienta. Naštěstí mě zaregistroval brácha,takže o jednu starost méně. Přesto žádné pořádné rozklusání ani rozvičení. Taktika byla jasná - držet se Danušky Škrdové. Po prvním kilometru jsem však pochopila,že Danuška má formu jako hrom a že její nasazené tempo není nic pro mě. Musela jsem trochu zklidnit dech a usadit se v mém tempu. Doběhla jsem minutu a půl za Danuškou,ale opět ve zlepšeném čase,takže spokojenost. Pořadí žen nad 35let jsme si zopakovali ze Štěpánského běhu. Petra,Danuška a já.
Počasí vynikající,atmosféra supr a pěkné zakončení běžeckého roku. Dala jsem i tu práci,že jsem si našla všechny časy z Hrabové. r. 2007 - 54:07, r.2008 - 49:32, r.2009 - 45:14, r.2010 - 44:57, r.2011 - 43:40 a r.2012 - 42:24. Přemyšlím,zda to může jít při mém věku  ještě dál.

Doufám,že LC jste si pořádně užili a že budete dál pokračovat v užívání Silvestra u Berdi.
Všem Vám přeji krásné zakončení tohoto roku a do roku 2013 vše nej..nej..nej..
Těším se na Vás  5.1.,kdy už se doufám připojím na LC.
Lenia

ŠTĚPÁNSKÝ BĚH PORUBOU 2012

datum: 26.12.2012
účast: Kača, Leňa, Keňan, Jarek, Koudy, Ruda, Berďa, Bob, Dalibor, Stoša

     Na tomto tradičním, svátečním běhu jsme se sešli v silném počtu deseti členů oddílu VZS Ostrava. Od rána to vypadalo na velmi hezký jarní den, teplota v plusových hodnotách, sluníčko se také objevilo a celkem se na start postavilo 126 běžců.
     Po startu jsem jako obvykle vyrazil vpřed v přiměřeném tempu. Byl jsem v dobré náladě, nic mě nebolelo a myslel jsem, že bych mohl zaběhnout i slušný čas. Ještě před křižovatkou v Třebovicích jsem ovšem pocítil, že nasazené tempo bylo možná příliš vysoké. Mírně mě to zmátlo, protože jsem se pohyboval ve skupince obvyklých soupeřů. Nicméně jsem pokračoval dál v nasazeném tempu přes Třebky až do Martinova a stále přemýšlel čím to může být, že to dnes tak netáhne jako obvykle. Pak jsem si vzpomněl na článeček na behej.com "Šlápněte včas na brzdu" a uvědomil si, něco pravdy na tom bude. I když se člověk cítí skvěle, podává lepší a lepší výkony, tak prostě někdy to nemusí být úplně ono. Tak jsem se pak již neohlížel na žádné soupeře a prostě si běžel tempo, které pohodlně udýchám. V táhlém stoupání až k Opavské silnici mě postupně dobíhají borci, kteří zřejmě začali trochu klidněji. Ani mě to moc nestimuluje, že bych se měl za někoho pověsit a zkusit to potáhnout. Myslím na to, že je přece krásný den, že to mám jen uběhnout a mít jen takovou tu normální radost z pohybu. Kolem kolejí a nemocnice to vede mírně z kopečka a mě se to zase lehce rozbíhá a jsem opět schopen udržet nějakou tu postavu před sebou. Za křižovatkou u domova sester mě předbíhá Jarek. Správně tuší, že mi to dnes nejede jak obvykle. Jenom tak mimochodem řekne: "Pojď". A já to na chvilenku zkusím, protáhnu krok a zkouším uviset. Ale moc to nejde. Nijak zvlášť ani nebojuju, jako bych to vzdával anebo se mi fakt už nechtělo a byl jsem dost vysílen. Tak na to kašlu, běžím to své a říkám si, že už to nějak doběhnu. Sleduji vzdalujícího se Jardu, jak stupňuje tempo, předbíhá dalšího borce a jak si to dnes užívá on. Do cíle doslova sprintuje. Já dobíhám s několika sekundovou ztrátou, v cíli je mi trochu zle, pocit euforie ani nějak neprožívám, spíše jsem jen takový šťastný a spokojený, že jsem to prostě uběhl. Gratuluji Jarkovi, závěr měl skvělý. Dobíhají další Keňan a Koudy, tvrdí, že mě viděli, že se blížili a měli mě na mušce, a možná kdyby to bylo o něco delší, tak mě dají. Pomyslel jsem si: "Hmm jasně". Závod byl celkově fajn, pro mě lehce nahořklý, protože jsem se meziročně zhoršil o minutku a něco. No a co. Nevadí. Odpočinu si a připravím se zas na něco dalšího.
     Doufám, že ostatní si to užili mnohem lépe a že si splnili nějaké ty osobáčky. Po závodě jsem bohužel spěchal na vlak na chalupu, proto jsem si ani nevychutnal pocity a nálady ostatních. Tak hlavně všichni dobře zrelaxujte, ať si můžeme zařádit na silvestrovské etapě na Lysou.




     

LC 08 Ostravice-Železniční přejezd aneb My se tmy nebojíme!!!



A je to tady!
Období vánočního shonu, nejkratších dní, nejdelších nocí a dlouho očekávaná noční etapa Lysa cupu, tentokráte z Ostravice-železničního přejezdu. 
Zdá se, že dlouho avizovaný Mayský konec světa  přečkáme bez úhony,  a tak  v sobotu 22.12.2012 dopoledne odesílám email. Email narychlo a na poslední chvíli s otázkou: Rudo, budeš mít volné místo? Program dne je zcela jasný. Dopoledne pracovní, následované cestou městskou hromadnou dopravou směrem prajzská svrchovanost, abych v 15:15 u kruháče, vyhlížel Rudovo lidové vozítko. Kromě nás dvou, si lidového luxusu užívají i dva studenti Hrabůvského gymnázia. Cesta za občasné konverzace ubíhá příjemně a hladce, což v konečném resumé dokazuje i padesátiminutové časové okno před startem etapy. Část tohoto okna využíváme k psychické koncentraci a debatám (sázkám) na téma Honzových nových bot. Za okny koncernového Golfu se začíná pomalu šeřit a my usuzujeme, že je ta pravá chvíle na předstartovní zahřátí.  Svěřujeme klíče studentům a vybíháme od kolejí, u kterých parkujeme, k lanovému centru Opičárna. Cestou potkáváme ne dobře vypadajícího člena VZS Fida. Chudáka zastihlo asi něco horšího než rýmečka, proto má můj odbiv i údiv najednou. Parkoviště u Opičárny je poseto auty a i tady potkáváme další členy VZS. Stihneme se pozdravit s Jarkovou grupou (pozn. autr.- měj na mysli Jarek, Berďa, Deni, Ivon) a Bobikem. Ale to už je zhruba patnáct minut do startu a právě teď je ten správný čas vyrazit zpět k autu. Cestou po posypané, mírně klouzající a zasněžené asfaltce ještě stihneme prohodit pár slov s Martinem. Než zazní notoricky známé cvaknutí pátých dveří, vše přebytečné odkládáme a důležitý předmět jménem čelovka zapínáme. O pár metrů dále se již ocitáme v prosvítajícím davu cirka dvěstětřiceti podobně smýšlejících jedinců, v kterém se snažíme zařadit k našim týmovým kolegům. Ne všichni jsou přítomni. Po pravici si na poslední chvíli všímám Koudyho a Honzy Stozska, ale to už zní startovní povel a celý dav se šine kupředu.  První minuty po startu, můj ušní boltec vnímá jen dusot lidských noh, umocněný zvuky zrychlených dechů.  Kousek před vběhnutím na horní parkoviště, registruji čistotu běhu postavičky přede mnou. Postavička jménem Stoša mě v tu chvíli motivuje,  a tak krůček po krůčku, tep po tepu, nádech po výdechu, pokračuji směle vzhůru. U místa zvaného Lukšinec  si všímám, že náš odstup se nezvětšuje, ale naopak ani nezkracuje. Můj mozek v tom okamžiku zpracovává všechny možné signály, informace a usuzuje, že bude velmi těžké tohoto borce se stoupající výkonností dnes doběhnout. Instinkty mě nemýlily a zhruba s minutovým mankem podávám Honzovi cílovou ruku a netrpělivě společně vyhlížíme dalšího z nás. V časovém okénku Jarkova doběhu, se stihnu i v noci pokochat nad inverzním výhledem, které toto místo nabízí. Vrcholky obalené peřinkou mraků a sem tam v dáli svítící lyžařská sjezdovka, ale to už se kromě Jarka, v cíli objevuje i naše ozdoba něžného pohlaví,  Deni. Cestou do Šantánu, se společně s Jarkem zastavujeme v cílové zatáčce a povzbuzujeme právě probíhajícího BoBa. Zanedlouho z tmy vybíhá tandem Martin-Ruda a právě druhý z nich se, za našeho bouřlivého povzbuzování, nutí poznat motto celého Lysa cupu. Díky Deni a Honzovi  máme v Šantánu rezervován celý stůl, a tak se nás tady v konečném součtu sešlo nemálo. Vzduchem se, až na pár vyjímek, šíří pozitivní ohlasy a celková spokojenost. Taková předvánoční schůze s přívlastkem oslavy tmy a umělého osvětlení. 
Protože co? Protože my jsme VZS a my se tmy nebojíme!!!
Těším se na Silvestrovské pokračování….

39. Stozsek Jan cca. 51:00
45. Hrubý Daniel 51:55
64. Wojtyla Jaromír 54:14
73. Krejčiříková Denisa 55:01
114. Hegedus Robert 59:10
118. Kotek Martin 59:36
119. Munk Rudolf 59:39
138. Krejčiříková Ivona 1:02:26
139. Koudelka David 1:02:30
161. Beremlijski Petr 1:04:07
166. Doležal Filip 1:04:56
219. Malčík Petr 1:11:57

Noční etapa z Ostravice

     Nějak mi to nedalo spát, prostě zápis z noční etapy tu chybí. Já jsem tentokrát přicestoval po vlastní ose. Byl jsem celý den lyžovat na Bílé a měl jsem obavy, že budu mírně unaven. Do Ostravice jsem přicestoval po půl čtvrté a pro jistotu jsem se nechal dovézt až k transformátoru. Pár minut jsem čekal na někoho z našich, abych si odložil zavazadlo a připravil se k běhu. Věci jsem si nechal u Boba v autě a společně s ostatními jsme se vydali na start k přejezdu. Cítil jsem se fajn a těšil jsem se, čelovka mi svítila jen úsporně, ale to mi nevadilo, spíše jsem byl zklamán, že jsem opět zapomněl náramek. Dále jsem měl radost, že konečně otestuju nové botky inovejty. Posléze se ukázalo, že to byla správná volba. Boty jsou lehoučké a perfektně drží i na kluzkém podkladu.
     Odstartovali jsme o půl páté, začínal jsem z vhodných pozic kolem 50-60 místa a již na asfaltovce jsem chytal dobré tempo a prokousával se vpřed. Nejdůležitějším zlomem v tomto závodu bylo to, že jsem se někde za transformátorem pověsil za MIra, který mě oběhl. Běžel o krapítek rychleji, ale dokázal jsem se přizpůsobit, potáhl mě až k Butořance, pak se mírně vzdálil. Byl stále na dohled a já byl moc spokojen, že mi to dnes běží výborně. Ještě před Lukšincem jsem šel před Tamaru, což byl další neobvyklý skalp. Na větrech mi hlásili kolem 40. místa a já věděl, že tohle už musím udržet a doběhnout si pro své letošní maximum. Závěrečné serpentiny zvládám bez problémů, snažím se i finišovat, ale nakonec jsem rád, že jsem udržel pozici. Nahoře se hlásím bez náramku. Luďa mě pak do výsledků doplnil, za což mu děkuji. Pak se chvilku vznáším na vlnkách euforie a štěstí a  s radostí sleduju jak Dan dobíhá na 45. místě a posléze i Jarek na 64. pozici. Pak dobíhají i ostatní borky a borci z VZS a myslím, že při nočním dobrodružství si každý přišel na své.
     Občerstvit jsme se zašli do Šantánu a pak jsme se vydali na dlouhý okružní seběh přes Ivančenu a Albínovo náměstí zpět k transformátoru. Běželi jsme v hojném počtu skoro jako na soustředění a užívali jsme si noční atmosféru. I když moc nemrzlo ke konci jsem již pocítil chlad a měl jsem toho za celý den tak akorát. Noční etapa má vždy své kouzlo pro každého a stojí za to se zúčastnit.
   

Vánoční kros v Bělském lese


Kdy: 23/12/2012
Kde: Bělák, pilinka a okolí
Trať: cca 5.600 m, ve dvou okruzích (mapa)

Krané počasí, pohodový podklad ... a zatím neoficiální výsledky:

21:14 Poky - 2. v kategorii
22:59 Stoša - 11.
25:00 Koudy - 16.
25:08 BOBika - 17.
26:03 Dalibor - 19.
26:10 Berďa - 21.
26:12 Lenia - 2.
26:35 Ruda - 24.
28:15 Kačenka - 6.

celkové výsledky (z BezvaBeh.)

LC 7 Bezruč - Jak nato


Na této reportáží se podílela firma Sonyericsson, jejichž telefon, jehož jsem majitelem, nefunguje jak má, a já díky tomu neprodukuji žádné mikro videa pro naše stránky, tudíž jsem neaktivní a toho si bohužel někteří všimli :-). Díky tomuto, mě tři páry očí, systematicky a bez lítostí masírovaly, že musím napsat článek a v neposlední řadě moje slabé ochranné mechanismy, které se nebyly schopny čelit této sofistikované přesile :-).
Je sobota ráno… jak jinak, sedám a vyjíždím směr Prajzka, kde nabírám dva veselé obličejíčky, což mě vždy probudí a míříme do Ostravy, tam již na nás doma netrpělivě čeká Berďa. Toto, již tradiční složení doplňuje v Paskově Filip. Ale už z Prazke se začínají probírat tradiční témata, jak je kdo vyspaný a odpočatý, jak půjdeme druhé kolo, kde necháme auto, zdali se zdržíme na hoře a jak dlouho, v které hospodě atd. Ještě že ta cesta trvá víc jak hodinu :-). Nicméně oproti obvyklosti, ony dva tradičně veselé obličeje poněkud šetří úsměvem a neustále drmolí, a to ve všech pádech, slovo „bezruč“, v kontextu jak to bude hrozné, zdali si vzít hůlky či nesmeky a to pořád dokola.  Vypadá to, jak bychom se chystali, na první lezení v ledu někde v Himálajích za špatného počasí :-)).  My s Berďou máme jasno, hůlky ani nesmeky nebereme, protože žádné nemáme :-).
Dorážíme na místo, plán je zaparkovat auto u Korýtka, to se bohužel ani na dva pokusy nepodařilo a více času není, tak míříme k Bezruči. Dostáváme se lehce do časového skluzu, což by ještě stále nebylo tak zlé, kdyby holky měly jasno v otázce, nesmeků a hůlek. Tedy navrhuji si to jit vyzkoušet, což se ukazuje z hlediska času, někde v polovině projektu, jako nemožné. Pobíháním, testování, hůlkováním, nesmekováním, jsem se dopracovali  k situaci, kdy naše časová rezerva se blíží nule. Valíme na start.
No a je odstartováno, valím to do tého kopca ni, funím jak ježek a kuří se ze mě jak z Vítkovic. Naraz přede mnou, pak zamnou, pak zase přede mnou, pak zamnou a ještě jednou přede mnou a pak už jen zamnou, typ běžce „Opička“ – Koudy. Povídavý, skotačící, vtipkující, se dožadoval, abych pustil jeho jako ředitele před sebe, načež jsem mu řekl, že se o to snažím, ale že bych si chtěl i zaběhat :-) a pak jeho hlas zeslábl a zmizel za mnou :-). Poté, se objevil další známý hlas, který se taktéž na mě, již tradičně jen na mě, dožadoval nesportovního chování, abych v hangu nepředbíhal a já jsem jako vždy tradičně této hlas ignoroval :-). Kvízová otázka: Kdo to byl od nás? :-) Tak jsem se trochu požduchali :-), ale to již hang odevzdával poslední své metry.  Po výstupu na téměř rovnou plochu jsem zjistil, že jsem nepřepálil a že si můžu udržovat své tempíčko.  Za chvíli jsem se přiblížil k jedné s našich ozdob týmu VZS Ivon, kterou jsem objal, ta však nevykazovala známky jakéhokoliv nadšení, a to ani z pohodového běhu, natožpak s mého objetí a jen něco slabým hlasem zamumlala. Tak valím dál, sem tam někoho předběhnu a začíná se ukazovat, že tzv. taktika „start ze zadu“ s přibývajícím sněhem se stává nevýhodnou, bo hrome, to předbíhaní je náročné, kurde no ni:-). Mokré botičky mi krásně kloužou, jakpak by jinak, když podrážka, již je za horizontem své existence a podobá se pneu monopostu obutého pro suchý povrch. 
Sílící vítr mě začíná vychlazovat, ale cíl je každou vteřinou a každým metrem blíže, takže přežiju :-). No a tak opět vyhlížím další vodníky, říkám si, Stoša teď má formu, ten už bude daleko a Dana taky nevidím a ehjel. Ojedinělý, osobitý běžecký styl prozrazuje Dana bez dresu, tak se chvíli šinu za ním, a pak ho ztěžka předběhnu. V dálce vidím další ozdobu našeho týmu, ale až na sjezdovce se mi podaří, „vygumovat“ všechny běžce mezi námi.  Dan stále zamnou na dostřel a Deni přede mnou. Dan se ještě pokusil o zvýšení mé tepové frekvence pokřikováním na mě, což mě trochu vylekalo:-). Po centimetrech se blížím k Deni, a až v cíli si na ni sáhnu :-). Luďa bojuje s čtečkou, které se dnes vzpouzí jak pubertální fracek.  Dobíhají další, huráááá, jsem na hoře. Valíme k Majklovi, pak do Šantánu, kde se chystáme na další kolo.
 Tradiční skupinku „dvokoláku“ nechtěl nikdo rozšířit a to ani Ruda na mou výzvu. Těším se, vždyť jsem si to dnes nešel úplně nadoraz, prostě jsem si to užíval, tak druhé kolo bude pohoda se vším všudy. Již seběh, však prozrazuje, že to tak úplně nebude. Holky, dole u auta nasazují, premiérově nové nesmeky, za vydatné asistence Berďi (viz foto), které se však při stoupání Ivon poměrně brzy smeknou a později i Deni. Dole ještě kolem nás proběhne, náš současný lídr Poky, který si jde ještě jednou vyběhnout hang, hold pro někoho je Berzuč srdeční záležitost :-). A jedem… Deni mě táhne a vytáhne až někde nad Lušinec, pak již na ní začínám ztrácet, až se úplně ztrácím. Prostě mi zvadly nohy a hrozně moc se těším, až budu nahoře. Nahoru se sotva dobelhám. To se mi tak stát na LH24, tak jsem zralý na ručník. No a opět Šantán a mudrujem o tým proč, kde, co, jak, s kým a kdy zase a co nového a Ivon s Deni pokukují jak se dorvat ke krbu :-)). 

Takže za týden s čelovkama a s dobrou náladou na startu ;-)

J;-)

Pořádí: Poky, Stoša, Deni, Jarek, Dan, Koudy, Bob, Fido, Ivon, Ruda, Berďa

Video: Miro


Moje sedmnáctá Rajská

     Snad nebude panu prezidentovi vadit, že se ujímám popisu nedělních událostí, ale on na to jaksi zapomněl. 9.12.2012 se konala první letošní etapa z Rajské Boudy a opět nás tam bylo hodně. A především se na nás přišel podívat El Prezidento Koudy, který dokonce běžel s námi a běžel dobře. Pod Lysou bylo tentokrát připravené krásné slunečné počasí a první solidní porcička sněhu. Prostě oganizátoři Lysacupu to mají zmáklé v malíku a věřím, že na Bezruč připraví mohutné závěje v hangu. Teplotka byla hluboko čili cca deset stupňů pod bodem mrazu, ale ani toto neodradilo téměř 250 lysacupistů, aby nastoupili na start. Tradičně jsme provedli předstartovní fotku a pak jsme se již rozptýlili v davu. Po startu jsme již běželi každý podle svých možností. Já jsem se cítil po pokažených Visalajích již lépe, ale bedlivě jsem si dával pozor abych začal trošku odzadu a pozvolna se dostal do tempa. Za hospodou U Veličků jsem se stále pohyboval běžecky a tajně plánoval celoběh. Povrch tratě byl slušný, botky držely stopu na sněhu bez zbytečných prokluzů, takže jsem se těšil, že to dneska vyjde. Kolemjdoucí hlasatelé hlásili postup v peletonu kupředu, nálada a euforie stoupala, na větrech se mi podařilo i protáhnout krok a protlačit se až ke 43. pozici, bohužel v závěrečné serpentýnce, mě převálcoval minivláček třech borců a já již nedokázal odpovědět. Tak jsem si závěr vychutnal v klidu a radostně. Na vrcholu to byla úplná Itálie, zasněžené okolní kopce vzdáleně připomínaly nádherné dolomity, sluníčko hřálo, všude kolem uvolněná atmosféra, každý po svém hltal vyplavené endorfínky, vzájemně jsme se zdravili, obdivovali a podávali si ruce. Pak jsme udělali tradiční vrcholovou fotku se spoustou vysmátých tváří. Samozřejmě jsme nezapomněli očistit Majklovu mohylku od napadaného sněhu a věnovat mu malou tichou vzpomínku. Občerstvili jsme se v Kameňáku, někteří i v Šantánu, naposledy jsme se rozhlédli jak jsou naše hory překrásné, jak jsou všude kolem a strašně blízko a jak nám budou celý týden chybět. Potom už jsme běželi dolů, ti nejzdatnější z nás si nandali ještě další okruh navíc, ti slabší jeli rovnou domů.
     Tak dobrou noc a na viděnou u Bezruča.



Foto

   

NÁŠ DEN

Visalaje budu mít už jednou provždy spojené s mým vůbec prvním startem na Lysacupu. 11. 12. 2010 jsem spolu s Deni nervózně přešlapovala po sněhové pokrývce, koukala na vysportované borce a připadala se v této vytříbené delikatesní společnosti krapet nepatřičně. Ani Stoša mě v té chvíli moc neuklidnil. Přiřítil se s megaeuforickým výrazem (který jsem tehdy ještě nemohla zcela pochopit) a narval nám do hlav, že si to máme hlavně POŘÁDNĚ UŽÍT. Než jsme se stačily rozkoukat, byl pryč, a my spolu s ostatními mířily vstříc Lysé hoře…
1. 12. 2012 stojím na startu etapy Visalaje - Lysá znovu. Opět s týmem, s Deni. Ale pár věcí je jiných. Pořádná sněhová nálož nás teprve čeká, přešlapujeme tak po suchém podkladu. Nervózní nejsem a na borce jsem si zvykla velmi rychle (a že je to zvyk velmi příjemný! :)). Navíc jednu borkyni (Deni), která vedle mě nedočkavě poskakuje, vídám téměř denně. A to podstatné - na obličejích nás obou se automaticky rýsuje megaeuforický výraz a obě se těšíme, že si to POŘÁDNĚ UŽIJEME. A taky že jo! :)
Zvlněný profil a neustálá změna tempa mi moc nesedí, ale jinak je všechno fajn. Krajina se postupně mění v ledové království, nejrychlejší již sbíhají a září úsměvem. Moje nohy pořádně těžknou, zbývá poslední stoupání… Slyším Deni a povzbuzování ostatních, známé hlasy mě ženou do posledních pár metrů. Za necelou hodinu dobíhám k hladícímu bodu. Je mi úžasně, zdravím se s VZS běžci a VZS psychickou podporou - díky Majdo a Sabi! Bereme kamínky a jdeme pozdravit začarovaného Majkla. Přece jen trochu přituhuje, a tak se rychle tlačíme do tepla k peci. Postupně zjišťuju, že Deni se mezi borce začlenila opět znamenitě. Vzhledem k vítězství minulé etapy náš tým i tentokrát netrpělivě očekával medailovou pozici. Deni nezklamala! Zisk druhého místo v kategorii žen je o to cennější, že se jednalo o mistrovskou etapu, a tak jsme se moc těšili na vyhlášení :). Vzniklé časové okno a krásné počasí přímo vybízelo k dalšímu proběhnutí, po vzoru minulé etapy jsem s Deni, Jarkem a Berďou  dál brouzdala okolními lesy, mírným běžeckým stoupáním na plato Travného. A pak přišlo pár očekávaných chvil slávy, oddílový doprovod tleskal Deni jako o život. Z medaile jsme se těšili úplně všichni! :)
Den to byl nádherný a pro všechny členy VZS Ostrava taky velmi významný. Nejen já a Deni jsme vzpomínaly na náš první LC start, mnozí zavzpomínali na samotné počátky historie běžeckého oddílu VZS, které se datují k 25. 11. 2007. Tehdejší etapy z Rajské boudy se zúčastnili 2 odvážní – Malča a Koudy ;-). Oslava 5letého výročí v našem podání probíhala v podstatě celý sobotní den. Začala už někde na trati, v boji o co nejlepší umístění, abychom potěšili začarovaného Majkla, pokračovala slavnostním vyhlášením naší Deni a byla zakončena oddílovým setkáním u Kačenky a BOBika na vánočním večírku.  Sešli jsme se v hojném počtu, cpali se dobrotami a prohlíželi výplody našich dřistů uveřejněných editorem Berďou.
Ten den byl prostě NÁŠ. Co dodat, vzhůru do další etapy!!!

 
Výsledky VZS: Tuto etapu jsme doběhli na 8. místě, v rámci LC si držíme celkové sedmé místo. Poky ve své kategorii skončil těsně pod bednou, ale i tak skvělý výkon!
24 Poky 00:46:43
63 Dan 00:51:16
68 Honza 00:51:55
69 Jarek 00:52:04
95 Deni 00:53:50
124 BOBika 00:56:09
144 Martin 00:58:10
146 Fido 00:58:17
148 Ruda 00:58:29
159 Ivon 00:59:29
192 Lenia 01:02:15
211 Berďa 01:03:59
 
Foto z  vyhlášení a večírku: Jarek, BOBici
Videa: Miro, Raška st., Deni


4. LC - MAZÁK

Lysá, Lysá, Lysá!!! Celý podzim jsem se těšila, až zase zavítám na nepřekonatelný, magický, fascinující a všemi správnými běžci uctívaný královský zimní etapový závod – Lysacup. Konečně vše od minulého týdne ukazovalo, že by mi už nic nemělo bránit v účasti. Protože datum mého narození ukazuje na čtvrtý den v měsíci, a na dresu mé florbalové kariéry se vždy vyjímalo číslo čtyři, mazácky jsem si pro svůj letošní start vybrala etapu čtvrtou. Bohužel během úterního proběhnutí Olomócí si na mě zcela nečekaně, překvapivě a bez předchozího upozornění náhle vzpomněl Achilles, bájný skoro stejně, jako Lysacup.
A tak jsem se pokusila využít veškerý svůj fyzio um a vyzpravit se natolik, abych mohla v sobotu podpořit všechny VZS chalany a děvuchy. Protože jsem v rámci potřebné regenerace dopřávala tělu trochu klidu a zakusila, jaké to je pár dní bez běhu, snažila jsem se tělo připravit adekvátní nutriční výživou v podobě domácích buchet. Zde je třeba ocenit nespornou výhodu bydlení se sedmi dalšími studenty :). Každopondělní žranice v podobě ochutnávky dobrot od babiček a různých domácností se tento týden přehoupla do celotýdenního doplňování sacharidů, tolik potřebných pro pořádný výkon. V pátek bylo zřejmé, že tato strategie terapie byla úspěšná a v sobotu se ze mě stane opět řádný cyp, Lysacyp!
A tak už si to s Ivon, Jarkem a Berďou klušeme tři kilometry na start a především za těmi, které vždy ráda vidím :). Achilles mě stále lehoučce pronásleduje, ale už jen tak, abych dnes večer nezapomněla na řádné protažení. Zdravíme se se známými tvářemi a minuty před startem využívám k polemice, zda lísteček s čipem v návleku na lýtko vytratím nebo ne :).
Začíná mi být lehce zima a tak vítám startovní povel. Dav 280 běžců se dává do pohybu, startuju pěkně od zadních pozic a celý závod si užívám postup vpřed. Běží se mi hezky, Achilles slib o večerním protažení přijímá, navzájem se tedy respektujeme a už mě po celý závod nechává být. Díky! Na asfaltce probíhám kolem BOBika i Martina, po klidu a volnu si opět vychutnávám pohyb. Konečně zase běžím životem! Kamenů a strmosti přibývá, snažím se stále držet rovnoměrné tempo, dýchám zatím klidně a jediný cíl, který si dávám, je vydržet v běhu co nejdéle. Plynule vplouváme do mlhy, začínám lehce klouzat na mokrých kamenech. Bahno, ani vlhko mi nevadí, zjišťuju, že pořád můžu stejnoměrně běžet a běžet, a to mě tak těší, že mě poprvé napadá myšlenka, že by to mohl být můj první lysacupový celoběh. Mlha mě mate, už moc netuším, jak vysoko se nacházím, kolik strmých kamenitých zatáček mi ještě zbývá, ale vím, že už to mám za pár a že už to dám v běhu. Dobíhám k hladícímu bodu, lovím čip z nohavice :), endorfiny zářím a okamžitě plánuju koupení náramku na dalších 10 etap. Prostě jednou zkusíš a příští týden už musíš!
S Jarkem a Honzou vletíme do Šantánu, než zakoupíme horký čaj, Ivon, Verča a Berďa dobíhají za námi, ladíme detaily naší druhé tréninkové fáze. Dáváme si kolečko po lednové LH24, je to really najs. U Lukšince potkáváme chalany z BK Manín Považská Bystrica a já zjišťuju, že jsem prý vyhrála etapu. A tak je mi zase chvíli hej, i když nohy stále více těžknou a těžknou ... Při výplazu sjezdovkou už docela dost trpím. Je mi pořádná kosa, energie žádná, zato vichr řádný. V ruce kamínek, konečně po druhé na Lysé, myslím na Majkla a sbíhám se ségrou k mohylce. Pozdravím, zamávám, zavzpomínám ... Běžíme zpět do kameňáku a hned jak se uvolní místo v zadní části, okupuju pec, vyhřívám se, co to jde a sbírám teplo do zásoby. Vím, že se bude ještě hodit! Berďa s Jarkem nás rozmazlují čokoládou, margotkou, gumovými medvídky a tak směle navazuji na předchozí nutriční výživu :). Vždyť za týden jsou Visalaje! Posedíme, pokecáme, já dám opět pár loků piva, abych osvěžila paměť svých chuťových buněk. Závěrečný seběh si už opět vychutnávám a těším se na příští sobotu!
 
pořadí, čas
20 Pokorný Radim           00:46:38
49 Stoszek Jan          cca 00:51:00
69 Hrubý Daniel             00:53:05
77 Wojtyla Jaromír         00:53:29
89 Krejčiříková Denisa   00:54:25
127 Hegedüs Robert       00:57:34
132 Kotek Martin           00:57:57
143 Doležel Filip            00:58:35
161 Rudolf Munk           00:59:35
176 Krejčiříková Ivona   01:00:51
190 Beremlijski Petr       01:02:27
221 Hájková Lenka        01:05:54

Výsledky
Video F. Raška
Video Miro
foto: pepateamfm, Petra Chmurová, Martin Dedek, František Raška
článek: BezvaBěh




LC 3.etapa - ŠANCE

     Třetí nedělní etapa na Lysou horu byla ve znamení další rekordní účasti. Již při příjezdu k hrázi přehrady Šance jsme byli nuceni zastavit poměrně daleko od startu. Ačkoli jsme přijeli poměrně pozdě, tak jsem nebyl nervózní. Měl jsem totiž špatnou náladu od předchozího večera, kdy jsem zjistil, že nemám čip. Dále jsem se necítil moc dobře, protože mě bolelo lýtko a záda, takže jsem si přijel jen potvrdit nepřetržitou aktuální sérii. Na bodování pro tým jsem se moc necítil. Start byl posunutý cca o 20 min., takže jsem se stihl i kvalitně rozběhat a rozcvičit. S Jarkem a Pokym jsme se suverénně postavili dopředu a čekali na povel ke startu. Společně s námi ve startovním poli byli i další běžci hájící barvy VZS: Bobika, Keňan, Fido, Ruda, Berďa, Orlice a Orlík. Čili celkem deset kousků.
     Po startu jsem zvolil velice rozumné tempo a nikde jsem se nehnal, bo dobře vím, jak tato etapa záludná. Kupodivu se mi i přes bolest v lýtku běželo celkem dobře. Hleděl jsem si svého a vyčkával až mě doběhne Jarek, kterého jsem očekával již v prvním prudším stoupání k vrstevnici. Jarek ovšem nikde, dobře jsem ale předpokládal, že to jistí pár míst za mnou. Přeběh po vrstevnici a následný mírný seběh jsem také zvládl v pohodě a dokonce jsem měl pocit, že jsem se trochu vydýchal a odpočinul. Kritický úsek měl teprve přijít v následném stoupání za rozcestníkem. Tam mě konečně přešel Jarek a já byl hned klidnější, protože jsem se měl s kým držet. Prudké krpály mi letos zatím nesvědčí, přecházím do chůze a v hlubokém předklonu se musím hodně opírat rukama do kolen abych to dal. Opět se dostáváme na rovinku a přecházíme do běhu. Zde se chopím žezla a snažím se potáhnout Jarka, nebo spíše doufám, že ho nebrzdím. Tepovka už fest buší do spánků a já se dostávám k hranici svých možností. Přichází závěrečné zatáčky k asfaltce, předbíháme několik borců a jednu Fialovici Kobřici. Jarek má neskutečný zátah do kopca. Ještě mi však funguje mozek a vím, že na asfaltce bych mohl mít šanci. Tak jdu opět vpřed, ale už mi to nezrychluje, už běžím ztěžka. Jarka cítím za sebou, poslední zatáčku kolem horní části vleku musím zase do chůze, rychle na asfalt a naposledy rozběhnout až k vrcholu. Jo šlo to. Konečně cíl. Myslím, že mi to Jarek trochu nechal, možná mě mohl seknout, pak jsme to chvíli řešili, ale co, takových etap ještě bude. Pár sekund po doběhu se dostavuje vytoužená euforie z toho jak jsme to zase krásně zvládli, jak je na Lysé krásně i když je vlastně mlha jak cyp, jak krásný osobní rekord jsme si zase zaběhli a jak krásné pocity zase budeme probírat s ostatními kolegy. A navíc Kuba Franer doběhl krásnou stou etapu v řadě. Já mám svou 75. a taky jsem spokojen. 
     V Kameňáku marně hledám náramek z minulého týdne. Sejdeme se celá banda u stolu a mudruje a mudrujeme a myšle i myšle a mudruje. Stojí nám to za to? Stojí!!! Takže zase příští týden tentokrát na Mazák, bo u nás od listopadu do února tak život chode.

Barevný Lysacup – 2. etapa, Janovice – Bystré

Dnes nám Lysacup nabídl přívětivou podzimní tvář. Sluníčko svítilo a také vydatně hřálo, beskydské lesy hrály téměř všemi barvami s výjimkou mrazivě bílé, snad jen vítr nemusel tak silně foukat a cuchat vlasy těm lépe vybaveným z nás. A také složení týmu VZS bylo oproti minulému týdnu pestřejší a barevnější. Stejně jako minulý týden se na start postavil Poky, Jaryn, Dan, Stoša, Bobika, Martin, Berďa a Fido, ale navíc se k nám přidala jako vždy usměvavá a zářící Lenia. Kromě toho nechyběla fotografka, fanynka, šerponosička malého Tobíka a dobrá duše týmu Kačenka.

Příprava na Lysacup, tj. optimalizace logistiky pomocí elektronické komunikace opět připomínala cvičení BOZP severokorejské pionýrské organizace v Pchongjangu. Všichni něco psali, akorát Bobika byl zklamaný, protože jsme ho ignorovali. A zapojil se i tajemný Kim Čong Koudy, kterého už opravdu dlouho nikdo neviděl. Ale akorát plkal, jako obvykle.

Závod probíhal tak nějak očekávaně. První z nás doběhl Poky, druhý Jaryn, třetí Stoša, pak Dan, Bobika, Martin, Fido, Lenia a nakonec já. Už druhý týden mě totiž trápí opravdu nebezpečná verze rýmečky a tak jsem cca první třetinu běžel s Leniou a kochal se a pak jsem ji již neudržel a tak jsem trochu zpomalil a zase se kochal. Kochal jsem se krásou nádherně vybarvených Beskyd. Ale když mě předběhl i Dědek Beskydský a zpomalit nechtěl a já viděl barevně i kameny na trati, zavzpomínal jsem na jeho povídání o barvách z roku 2008 a řekl si, že je čas koupit barevné fixy a blok. Ale na rozdíl od Dědka si vystačím s fixem modrým a červeným. Pravda modrý jsem zatím příliš nepoužil, za to červeným jsem si tučně vyšrafoval všechny členy našeho týmu, kteří se dosud tohoto ročníku LC zúčastnili a také Dědek už má u mě vymalováno. Ale já se nebojím a vím, že i modrý fix použiju. Rýmečka přejde a slyšel jsem, že brzy na LC přijde starý Koudelka. Tak za týden opět na startu!
Výsledky

Fotky - od Kačenky

LYSACUP - PROLOG 4.11.2012 Velký Javorník

Tak už je to zase tady. Třetí rok po sobě začal Lysacup opět výběhem na Velký Javorník. A také se opět měnila trasa. Pověstné schody vedle skokanského můstku se letos běžely pro pořádek dvakrát a také se vynechal rovinatý úsek po silnici pod vrcholem. Zkrátka docela slušný útok na maximální tepovku.
     Na startu jsme se sešli ve složení: Poky, Jaryn, Dan, já, Bobika, Marťas, Fido a Berďa, no a v tomto pořadí jsme se také umístili v rámci týmu. Pro mne byl již příjezd do Frenštátu mírně stresující, protože jsme různě stáli na semaforech, pak nás stavěli policajti a já se samozřejmě předem nezaregistroval. Asi jsem si myslel, že se snad se mnou počítá automaticky. Nakonec jsem si poctivě odstál frontu, což znamená, že jsem tam nechal stát Martina a šel se převléknout. Start se mírně opozdil. Před startem proběhla klasická ceremonie se skokany z můstku a předání trikotů. Po startu jsme oběhli malé kolečko pod můstkem a vydali jsme se do schodů. Po Hornické desítce jsem se cítil jen mírně unaven a schody proběhly celkem v pohodě. Opět jsme seběhli malé kolečko zpět pod můstek a vydali jsme se podruhé na.schody. Po Hornické desítce jsem zjistil, že jsem značně unaven a schody vylezl ztěžka. Běžel jsem s Jardou, který si tentokrát přivezl famózní formu a společně jsme lehce stahovali Dana. Přiblížily se první serpentiny a já viděl, že Jardu nestíhám. No tak jsem běžel dál, dostal jsem se až k Dankovi a zůstal za ním, protože jsem opravdu neběžel pod své možnosti. Naštěstí to Dan táhl vyrovnaným tempem, já jsem musel často do chůze, rozběhnout to už nešlo. Avšak jsem nezoufal, průběžně jsem věděl, že se pohybujeme cca do 70. místa a tak to není na úvod úplně špatné. Na vrchol jsem dorazil ve slušném čase, takže jsem byl spokojen, že je konec. Posléze dorazili téměř spolu Bob a Martin, Berďu trápilo nachlazení, takže se trápil přes hodinu. Hvězdou týmu byl samozřejmě Poky, který ladně kroutil boky, a dokroutil se pro 19. místo. Překvapením pro mě byl výkon Jaryna, který mi nandal celou minutu a já se budu muset zamyslet na svým tréninkem. V celkovém pořadí týmů jsme dosáhli na 9.místo, ale hlavně jsme zase porazili ty Kobry.
     A co nás čeká dále? Mě samosebou celý seriál jako vždy. Letos je to příjemnější, že nemusím brát hodinky, ale pouze luxusní multipas s čárovým kódem. A ostatní se snad také přidají již další neděli a tentokrát už na milovanou Lysou horu.
   

Fachman kros

Kdy: 3. 11. 2012
Kde: Prajzská - Svoboda
Kdo: Jarek, Deni, Ivon
 
Ačkoli se zima již nenápadně hlásí o slovo, první listopadový víkend ukázal velmi jasně, že běžci VZS Ostrava jsou celoročně velmi aktivní a žádný zimní spánek se jich určitě týkat nebude ;-). Termínovka závodů nenechala v klidu snad nikoho, a tak nás bylo vidět snad opravdu všude! Sobotní účast na vyhlášené Hornické desítce se jevila jako naprostou samozřejmostí, program nedělního dopoledne ve znamení úvodní etapy LC musel být pak lákadlem snad pro všechny. Strategie bolatické odnože se zdála tedy velmi jasná… Dlouho jsme ale netušily, že si v sobotu můžeme užít krásnou závodní atmosféru i nedaleko našeho bydliště. A tak bylo nakonec vše jinak J.
Běžecký oddíl Prajzský BK Kravaře uspořádal nultý ročník Fachman kros závodu v blízkém okolí obce Svoboda. 12 km trať vedoucí zvlněným terénem po polních a lesních cestičkách prověřila formu celkem 18 běžců, z toho dvou běžkyň J. Ano, neměly jsme konkurenci dalších zástupkyň ženského pohlaví, ale to samozřejmě neznamená, že jsme se flákaly ;-). Startovaly jsme s cílem urvat co nejlepší čas a umístění mezi muži. Nebyly jsme jediné, kdo málem vypustil na bojovém území duši. Jarek dbal řádné reprezentace a po celou dobu se držel ve vedoucí skupince borců. Nakonec s časem 50:27 získal bramborovou medaili, ale nebýt neznalosti krátké délky závěrečné rovinky, mohlo být medailové umístění i vyšší ;-). Každopádně, my i bez toho víme, že Jarek tam byl nejlepší! J
Deni opět řádila, neboť dosprintovala s mírným odstupem za Jarkem na celkovém pátém místě a svým výkonem 50:42 v podstatě drží ženský rekord tratě :-)). Já jsem trať zaběhla za 54:44 a do cíle tak dorazila jako 8. v pořadí.
Co dodat, komornější setkání běžců vůbec neubralo závodu na kráse, trať byla opravdu nádherná, což dosvědčuje i fakt, že jsme se následující den rozhodly nezúčastnit LC, ale místo něj jsme pobíhaly opět u nás na Prajzské. Ten, kdo tuto oblast zná, tak chápe...
(ale o to víc se na LC těšíme!!!)  :-)
 

Hornická desítka

    škoda, že jsem tento závod neběhal už dávno. Mám ho stále radši. Krásná trať, kde mi kilometry ubíhají
jako nikde jinde. Tři okruhy jsou tak akorát, krásné, běžecké počasí a tradičn výborná organizace. Prostě
všechno nachystáno na osobáčky. Není se co divit, že tento běh loni patřil do top10 v republice.
   Nebyli jsme zde ani zdaleka v nejsilnější sestavě, ale rok od roku je nás tady stále víc a víc. A všichni
byli úspěšní a spokojeni. Posuďte sami:
Stoša 39:29 OR (se svým časem pod 40 se nevešel do stovky - celk.113, v kateg.15)
já (Martin) 41:09 OR
Bob  43:21
Berďa 45:50
Kača H.   50:37  OR
Petra Šustková  54:08  
Eva Paříková   55:58  (přiznám se, že u obou nevím, jestli to byl osobák)
Kača Kociánová     57:46 OR (myslím)

Musím  ještě zmínit Sabinu a Dana, ale s překvapením jsem zjistil, že si zapsali tým Elen. Jejich výsledky
jsou ale excelentní. Sabka premiérově 51:52 a Dan v osobáku 41:00.
A zpravodajská povinnost: celkový vítěz  je z Keni, druhý byl Milan Kocourek a čtyři běžci zvládli trať pod
30 minut.
     Krásný den, prostě paráda. A pár vzkazů pro absentéry: -rozhodně bych trasu nepovažoval za "fádní" - víc než polovina vedla po nábřeží a parkem, navíc nádherná atmosféra..  .- příště budu přemlouvat víc - ani filmování tě neochrání, prostě příště mě, Jarku, porazíš!

Kobeřícký půlmaraton 2012

datum: 21.10.2012
účast: tvrdé jádro

     V neděli ráno jsem přijel do Kobeřic sám s partou z Pepa týmu. Chvilku jsem myslel, že fakt budu za VZS barvy jediný, ale Jarek nezklamal a přifrčel na bajku. Hned bylo veseleji, sice po ránu trochu chladněji, ale klubající se sluníčko slibovalo další hezký zážitek. Již po přihlášení mě Jaryn pobavil, ukázal mi dres zezadu, že jako se mám podívat co dnes uvidím před sebou. Dělá to skoro vždycky a jednou mu to dokonce vyšlo v červnu na Lysé. No já jsem se s chutí zasmál, asi zapomněl jakou mám fazónu, že je to už starší pán a že ho pobolívá lýtečko. Já jsem mu tedy suše sdělil, že jsem tu přijel pro osobák, který dnes dokonce stlačím pod 1:30 a vůbec mě nezajímá, že tu jsou trochu kopečky.
     Start byl ohlášen na devátou hodinu, takže jsem správně předpokládal: v 10:30 už budu vysmátý popíjet čajík a vyhlížet Jardu s osobákem v kapse. Ihned po startu jsem se pohyboval lehce vpředu, ale zase jsem se moc nehonil, abych nepřepálil. Úvodní tři km jsem se postupně dostával do tempa. Cítil jsem se skvěle, protože po srpnovo-zářijovém martýriju jsem již dokonale zregeneroval a dokonce jsem i slušně trénoval. V prvním kole jsem se Jarouškovi vzdálil na 200m. Posléze potvrdil, že jsem vyrazil jiným tempem a tudíž si hleděl svého. Ale nezapomeňme, že ho zlobí lýtko, které si natáhl víte jak? Minulý týden proháněl po MMP na fotbalovém hřišti naše mladé laňky, snažil se cosi předvést s kulatým nesmyslem a tak dopadl.
     No jinak závod probíhal plynule, ve druhém kole mě trochu píchalo v boku, což znamená, že jsem se přiblížil na horní hranici jinak neomezených možností. Ve třetím kole jsem dle vzoru E. Zátopka a P. Beremlijského pro jistotu zrychlil. Čtvrté a páté kolo jsem běžel s Markem Radomským, chvílemi i před ním, ale je to mladý borec, tak jsem v závěru nestačil. Nicméně jsem jako obvykle na posledních metrech zaspurtoval a euforie v cíli byla dokonána. Jeden takový, malý, nepříjemný zážitek byl při vstupu do pátého kola, kdy se do cíle řítil nějaký Aleš a o pár metrů a celé kole mě seknul. No chápete? Prostě ostuda, už jsem si ani nebral kelímek s vodou a pelášil do svého posledního kola. Aleš nakonec výrazně posunul traťový rekord, no borec jak sviňa.
     Po závodě, jak už to na Prajzské bývá, za symbolických 50kč startovného jsem dal teplou sprchu a horký čaj a po převlečení jsem si sedl na pořádnou klobásu a pivo. Zřejmě mají solidní sponzory. Pak už si přisedl i Jarek, kterého trochu zdržel VIP rozhovor a taky Andy Krstevová, kterou zase zdržel Jarda zbytečně dlouhým výklusem. No zajímalo by mě co do ní hustil a proč se pořád tak usmíval. U piva nad klobásou jsme hodnotili krásný den a super závod. Aby bylo veselo, tak Jarek postříkal pivem Andy a pak se ještě sám polil. A to bylo zhruba vše. Na zpět mě vzala Petra Schwartzová, tak jsem byl i brzy doma.
   
Výsledky a fotky jsou tak to tu Jarku vlož!
Díky Stoša.
Výsledky
Foto

Majklův běh (Memoriál Michala Pětroše, 13.10.2012)


    Když jsme se před lety nastěhovali do Hošťálkovic na domeček a já začal běhat po tamních lesích, napadlo mě, že bych si neměl místní krásné trasy nechat pro sebe. Občas jsme v těch končinách  trénovali spolu s Majklem a ostatnímu /odkaz/. Když se za nějaký čas na stejnou ulici nastěhoval Luďa, jeden z hlavních mozků Lysacupu, začalo být zřejmé, že něco malého běžeckého vznikne.

    Letos v zimě jsme jeli chladným zimním odpolednem z Hošťálkovic do Beskyd. Jeli jsme sami dva. Majkl a já. Ta nemoc se vrátila, řekl Majkl. Seděli jsme tiše, dva doktoři vedle sebe, nevěděl jsem, co říct... Mohli jsme jenom věřit. Jeli jsme, seděli a věřili.

    14.6.2012 bylo jasné, že závod bude. Že to ale, bohužel, bude memoriál. Vzpomínka, poděkování. A spíš než závod, tak společensko-běžecká akce. A charitativní.

    Výběr trasy, oslovení sponzorů a obce, domluvení jídla, hřiště. Samé drobnosti a srandičky. Největší srandou však je značení trasy den před startem. Vysokoškolský profesůrek Berďa si vyjde v riflích a s knihou pod paždí, soused Luďa v oblečení do Himalájí s teleskopickými nožnicemi přes rameno, těžkými kanadami na nohách a shánějící se po motorové pile. Mé rozvěšování fáborků po stromech a křovinách nepřetržitě a samozřejmě velice ale velice vtipně komentují. Luďa mezi tím ostříhá jeden padlý strom a Berďa dočte kapitolu z učebnice aplikované matematiky. Končíme za šera, Luďa rád, že si střihnul, Berďa stále se ještě snažící odmotat ze značícího proužkovaného igelitu. Kluci, díky moc! Dvě poslední noci před startem se se Zuzkou pravidelně ujišťujeme, že PRŠET NEBUDE. Dvě noci zní temnou tmou tichá mantra: nebudepršethhmmhhnebudepršethhmmhhnebudepršethhmmhhnebudepršet.

   V sobotu ráno se obloha rozjasňuje, sluníčko ohřívá vzduch. První pomocníci a závodníci se sjíždějí. Objevují se známé tváře běžců z Ostravska a okolí, našich rivalů Fialových Kober, X-airů, MK Seitlů, spolužáků z fakulty v Olomouci, doktorů a sestřiček z nemocnice…. Rozdávám úkoly a na rozdíl od domova je všichni v klidu a úsměvem nejenže přijímají, ale i plní! Všechno klape, brzy čekám nějaký, alespoň menší, zádrhel. Žádný zatím nepřichází. Registrace dokončena, rozprava o trati tak akorát a přesně v jedenáct ředitelka hospice Ondrášek startuje první ročník Memoriálu Michala Pětroše. Dolů z kopce se postavím na kraj trati a sleduju tu hordu stosedmi přihlášených závodníků jak klopýtají kopcem dolů, jak jim těm všem známým i neznámým lidičkám, přátelům, kamarádům podkluzují kecky na blátě, jak začínají růžovět v obličeji, jak se jim zrychluje dech, jak si prohlížejí toho, kdo takovou hroznou trať vymyslel, a jak míjejí mostek pod svahem a neobratně přeskakují potůček. Dyk jsem vám říkal, že to bude kros! Do cíle nakonec doběhnou všichni.

   Brzy po doběhnutí posledního závodníka Jaroslava Volného, který si posléze odnáší cenu starosty Hošťálkovic pro nejstaršího účastníka (1935!) jsou hotovy výsledky. Firma Timechip Martina Kupce a jeho ženy Markéty pracuje rychle a precizně, můžeme vyhlašovat.
   
   Ještě před vyhlášením vítězů zveme se Zuzkou, elegantně sladěni do stylu „Bratři v triku“ (fakt jsme se nedomluvili), na plac ředitelku mobilního hospice Ondrášek Ing. Varechovou a její spolupracovnice. Předáváme pamětní plakety a výtěžek dnešní sbírky – části startovného a dobrovolných darů –15 370,-Kč! Zuzka dále předává výtěžek konta, které bylo založeno na podporu hospice o prázdninách: neuvěřitelných 118 777,-Kč!!!!  Excelentní výsledek! Děkujeme všem.

    Předáváme ceny vítězům – 10 km muži 1. Martin Zapalač (X-air), 2. Stanislav Najvert (Fialové Kobry), 3. Aleš Velička (X-air), ženy: 1. Krejčiříková Denisa (VZS Ostrava), 2. Škrdová Danuše (MK Seitl Ostrava), 3. Krejčiříková Ivona (VZS Ostrava),
5 km muži: 1. Viktor Klos, 2. Vojtěch Gruchala, 3. Michal Stanovský, ženy: 1. Lucie Gruchalová, 2. Sabina Baranová, 3. Verča Lattová spolu s Andreou Abendroth.

   A pak se, milé děti, jedlo, pilo, hodovalo, klábosilo, veselilo a vzpomínalo. Slunce pomalu zacházelo směrem nad Opavou a na hřišti vytvářelo dlouhé stíny. A kdyby ti milí běžci nevypili všechnu kořalku, tak by tam snad pili dodnes. A ten v tom pruhovaném tričku,  když vypil hojně tekutin, nabyl dojmu, že je nejchytřejší a pevný v kramflecích, vyrazil pěšky domů. Cesta se táhla, ale v jeho mysli  se stále dokola objevoval jeden obraz: jak na to vše shůry dohlíží Majkl, poťouchle se usmívá a je rád….

    Díky všem za pomoc, podporu, díky sponzorům za dary, které jste nám dali.
Timechip, Team 4 You, Fyzio Bílek, Onlinesystem, Kaštanový krámek, Elpis, obec Hošťálkovice, Redcock, 

Nashledanou příští rok
      

Ondřejnická patnáctka – 7. 10. 2012

A nezaprší a nezaprší

Již příští víkend přijde vrchol sezóny VZS – Majklův běh, na kterém bude prostě každý. :-D A tak jsem se rozhodl, že je třeba se naladit na to, co měl Majkl rád a to jsou kopečky.
Nic jsem neponechal náhodě a již několik dnů před víkendem jsem poslal informační mail. Odpovědi byly vesměs „Nejdu, bo …“. Například Koudy se vymlouval na nutnost provětrat svůj vrtulník, Martin prohlásil, že je out, dvojčata pilně pracují na zisku Nobelovy ceny za lékářství pro rok 2013 a Lenia má nějaké problémy s dutinami. Jediní stateční a ke všemu odhodlaní jsme byli tři – Jaryn, Dan a já.
A tak jsme v neděli dopoledne vyrazili z Hrabůvky Danovým autem na Čeladnou do areálu Opálená okusit tento skoro nový závod. Předpověď počasí byla dobrá. Po nechutně teplé a jasné sobotě nám meteorologové slibovali zataženo, déšť a chlad. A svůj slib splnili na jedničku s hvězdičkou. Sucho rozhodně nehrozilo a o výhledech jsme mohli tak leda snít. Závod má opravdu krásnou trať slibující úchvatné výhledy. Nejprve po sjezdovce nahoru, pak krátký seběh zpět na Čeladnou a potom dlooouuuuhé stoupání na 961 metrů vysokou Skalku a nakonec dlouhý seběh přes chatu Ondřejník zpět do místa startu. Horší to bylo s počasím. Vytrvalý silný déšť změnil vše mimo asfalt v krásnou bahnitou břečku, ve které jsem spíše klouzal než běžel. Nejvíce jsem jako obvykle ztrácel při sebězích a tak zatímco Dan a Jaryn trať absolvovali za výborných 1:18:16 a 1:18:55 a za vítězným Andrejem Dlugoszem zaostali o cca 21 minut, já jsem se dokodrcal do cíle za 1:33:58 a ztrátu na vítěze nedokážu ani spočítat. Ale i tak se mi trať líbila.
V cíli následovalo očekávané – párky, čaj nebo pivo, koláček a samozřejmě nemohl chybět déšť. Jarek opět jako obvykle vytasil svůj foťák a zachytil Danovo a mé rozpoložení po závodě. Již z této fotky je jasné, jak jsme závod zvládli. Výsledky a pár fotek je zde. Už se těším na příští sobotu. Snad opět nezůstaneme zbytečně suší. :-)

Ostravský maraton, půlmaraton, štafeta :-)

Bělský les, 22. 9. 2012

Velmi časné vyplnění kolonky v termínovce o naší účasti poukazovalo na to, že ani letos nebude VZS na Ostravském maratonu a trati poloviční vzdálenosti chybět.
Letošní ročník se nekonal po vzoru předešlých v okolí centra Ostravy, letos nás mimořádně čekalo několik okruhů Bělským lesem. Opravdový borci maratonci (Wiatr, Stoša, Poky, Lenia, Keňan) prosvištěli lesem 8x, poloviční borci půlmaratonci (Deni, Berďa a já) zdolali 4 okruhy. VZS se ukázalo nejen na těchto dvou distancích, borbi Bobici se blýskli ve štafetách :-). Kačenka propůjčila svoje běžecké schopnosti ve prospěch FNO - Fyzio teamu, Bobik i přes nachlazení zabojoval a svým výkonem pomohl Gymnáziu Ostrava-Hrabůvka ke krásnému čtvrtému místu ve štafetových bězích. Zkrátka, málokdo z nás si nechal závod v takřka domácím ostravském prostředí ujít. Ti, kteří neběželi, stejně úspěšně fandili (Majda, Soňa, Tobík, taťka, Dan, Pokytým). I vám všem patří velké díky! Nejspíš je tak patrné, že jsme byli (jak už je v podstatě zvykem) vidět všude (a snad i slyšet) :-).
Podmínky pro běh byly téměř ideální, ač to tak zprvu vůbec nevypadalo. V noci mě vytrhly ze spánku kapičky deště bušící do střešního okna, silný fichr mi moc chutě do závodu taky nepřidal. Budík málem ráno nepřežil. Nicméně jsem se nenechala odradit, touha reprezentovat VZS byla větší! A tak jsem s dostatečným předstihem, těsně před devátou, s Deni stepovala před stánkem s prezentací. Přiznávám, času na přípravu a důkladné probrání všech detailů bylo víc než dost, start se navíc z původních 10:00 posunul zhruba o 15 min. Ale jak už to tak u mě bývá, taktika mého běhu zůstala nakonec neprobraná a mě nezbývalo, než letět za sprintujícím davem.
Všichni zas vystartovali rychlostí blesku, nestačila jsem zírat. Kmitala jsem nožkami, co to dalo, abych Berďovi, s nímž jsem celou dobu běžela bok po boku, stačila. Nakonec jsme si stačili navzájem :-), do cíle jsme totiž dospritovali v na setinu shodném čase s osobáčky s hodnotou 1:36:57. Deni nás už 6 minut vyhlížela, osobáčkem v čase 1:30:57 totiž rozbíhala našemu Honzíkovi první půlku maratonské štreky. Vzhledem k tomu, že Honza finišoval taky v osobáčku v čase 3:10:03, Deni se asi opravdu neflákala ;-).
Ale náš úplně první borec maratonec, který přeťal pomyslnou cílovou pásku, byl Wiatr s nádherným dech-beroucím časem 3:00:33! Poky se taky nenechal zahanbit a svůj první maraton zakončil skvělým časem 3:14:02! Chápete je? Já teda ne :-D. Jediná naše odvážná borkyně maratonkyně Lenia doběhla do cíle s úsměvem :-). Navíc taky v osobáčku v čase 03:31:23. O pár minutek později v čase 03:37:31 finišoval náš Keňan :-).  
A teď borec na konec!!! :-D
Může se zdát, že již bylo vše zmíněno, ale není tomu tak ;-). Všechny ženské ozdoby týmu startující za VZS si totiž kromě osobáčků vyběhaly taky umístění na bedně! Deni se stala absolutní vítězkou půlmaratonu, já jsem v absolutním pořadí obsadila třetí stupínek, v kategorii jsem se umístila hned za sestrou, tak jsem měla dokonce možnost vystoupit na chvíli i o kousek výš ;-). Lenia si odnesla nádherný pohár za třetí místo v absolutním pořadí a druhé v kategorii v maratonské vzdálenosti :-). Radost jsme měly všechny tři obrovskou!
Vlastní pocity nepřekonatelné, trasa skrz Bělský les mi přišla nádherná… Byla hodně různorodá, možná i díky tomu neskutečně rychle ubíhala. Vůbec by mi vlastně nevadilo, kdyby se závod v tomto teritoriu stal každoroční tradicí ;-). A jaké dojmy máte vy? :-)


Maraton                            Půlmaraton                  Štafeta
Wiatr 3:00:33                    Deni 1:30:57                Gymnázium Ostrava-Hrabůvka 3:08:39
Honza 3:10:03                   Ivon 1:36:57                FNO-Fyzio team 3:38:46
Poky 3:14:02                     Berďa 1:36:57
Lenia 3:31:23
Keňan 3:37:31

Fandíme maratoncům!!!

Urputně a pravidelně trénujíc na plážích u sicilské Catanie v dýmu sopky Etny vám maratoncům fandí a zdraví vás jedny z největších postav týmu VZS Ostrava - Koudy a Fík! Kurdééé přydejte!


Běh rodným krajem Emila Zátopka 2012

účast: Lenia, Berďa, Stoša
datum: 15.9.2012

     Po osmé ráno vyrážím autobusem s Berďou z Ostravy do Kopřivnice na další štaci a na svou premiéru v běhu rodným krajem Emila Zátopka. Jdeme rovnou k registraci, kde potkáváme Leniu. Ta si po ránu pro nás připravila slušnou Berďovinu a to, že nechala v autobuse běžecké boty, naštěstí je získala zpět. Pak porušuji veškerá pravidla a jdu s děckama do cukrárny na marlenku. Nálada je výborná a počasí taky ujde. Jdeme se převléknout a sbalit věci do sběrného busu, který nám je odveze do Rožnova p.R. Běží se totiž z Kopřivnice do Rožnova 22,3km a je to především po asfaltu a s převýšením.
     Ze startovní pistole vystřelí paní Dana Zátopková a peleton 222 běžců se dává do pohybu. Já to rozbíhám v klídečku první kilometr za 4:40, protože týden po B7 nemá člověk nárok na lámání rekordů. Velmi brzy však přichází dvě či tři delší klesání a nohy mi začínají ujíždět. Tepovka jde taky vzhůru a dále se přihlásil i žaludek podivným tlakem, že dnes zřejmě nejsem úplně ok. No měl jsem se lépe vyspat, moje chyba. Takže běžím dál v tempu, které mi tělo dovoluje a užívám si opravdu krásnou krajinu a okolí Štramberku, Ženklavy a Veřovic.Na 11.km přichází dlouhé stoupání a já poprvé ztrácím sílu v nohách a musím zpomalit, myslím jen na to, abych nepřešel do chůze a pravidelně zhluboka dýchal, dostávám se k vrcholovému bodu a občerstvovačce. Zde přecházím na pár kroků do chůze a nabírám dech. V kopci mě předběhlo cca deset lidí. Jinak pořadatelé to opravdu zmákli, protože připravili celkem čtyři čerpací stanice. Začíná dost prudký seběh a mě kopou lehké křeče do levého zadního stehna. Běžím s propnutým kolenem a po patě a pajdám jako Žofré. Opět mám však štěstí a noha povoluje, sbíhám sice pomaleji než jsem zvyklý, ale jsem již za 15.km a spekuluji s časem, že by to mohlo být kolem 1:45. Při seběhu mě předbíhá cca 5 lidí. Na posledním občerstvení již jen probíhám, držím solidní tempo a tuším, že doběhnu v pořádku. Kilometr před cílem mě předbíhá jeden z borců nad sedmdesát let. A to byla poslední kapka. Věším se na chvilku za něj. Předbíháme jednoho nebo dva kluky. a pak jdu vpřed i já. Dostáváme se přes hlavní cestu do parku a směrem ke skanzenu. 300m před cílem euforie stoupá. Je mi lehce blujno, slyším dusot nohou za sebou a již nechci, aby mě někdo předběhl. 100m do cíle a já se snažím o sprint, přichází poslední prudká zatáčka, hlava není schopná zatočit, před očima trošku mžitky, ale nohy jaksi automaticky točí správným směrem. Zaostřuji a vidím oblouk, konečně cíl, čas lehce pod 1h 45min. Jsem spokojený, ale vyčerpaný, na chvilku si uvědomím, že za týden je maraton a co tam jako budu dělat?!? Posléze dobíhá Lenia a Berďa. Všichni jsme spokojeni s výkony, řešíme jak se běželo a jak jsme si to užili. V cíli byla kofolka, které se ukázala jako výborná vzpruha po doběhu.
     Potom se odebíráme vyzvednout věci, následuje delší pochod do sprch, tam dostávám tašku adidas jako výhru v tombole na startovní číslo. Pak jdeme na kuřátko a opět kofolu. Domů jedeme autem s Leniou a je nám fajn, protože máme za sebou další krásný závod.

Výsledky: http://mk.koprivnice.org/

Moje první B7, 7. 9. - 8. 9. 2012

Náš tým (ve složení Lenia a Berďa) vznikl až velmi krátce před startem B7 a vlastně jen díky několika náhodám. Původně byl do soutěže přihlášen tým Maminy, který tvořily Lenia a Radana. První náhoda byla, že pro zranění kolena musela Radana závod „zabalit“ již před startem a Lenia narychlo hledala nového parťáka či parťačku. Druhá náhoda byla, že jsem se 18. 8. jel na kole podívat na vyhlášení Slezského maratonu (to jsem bohužel nestihl) a při cestě ze Skalky jsem kecal se Stošou a Leniou a ta mi nabídla účast v B7 po jejím boku. To mě nejprve tak vyděsilo, že jsem okamžitě odmítl, ale po dni vyhrála moje ješitnost a začal jsem na svou účast na B7 nahlížet daleko pozitivněji a Lenie jsem napsal, že bych B7 rád zkusil. A když mi Lenia potvrdila, že mě bere, tak jsem se už docela hodně těšil. Z toho vyplývá, že zatímco jiní členové VZS se na B7 chystali již od jara, tak má příprava v podstatě neexistovala. Ale tak nějak jsem spoléhal na to, že když běhám průběžně celý rok a přes léto jsem pochodil po Alpách a jezdil na kole, tak to bude na dokončení stačit.

Že se B7 blíží, jsem poznal již několik dnů před závodem. Jako obvykle se strhla mailová smršť, jak pojedeme k registraci, jak na start, kdo s kým chce jet, jestli je nádraží moc daleko od startu apod. Nakonec jsme se domluvili, že se nedomluvíme a snad se potkáme na startu. Do Frenu jsme dojeli s Leniou společně a brzy jsme potkali Stošu, Denču, Ivon a Ivanu Zbořilovou, kteří tvořili další dva týmy. Společně jsme se pak přemístili do Třince a čekali na start. Čekání jsme si krátili různě, někdo jedl těstoviny, někdo štrúdl a někdo zkoušel, jak zvládne palačinky se šlehačkou. A pak to přišlo. Náměstí se začalo plnit, my jsme se posunuli k startovací bráně, poslouchali jsme proslovy, pak hymnu a nakonec zaznělo to, nač jsme tak dlouho a s napětím čekali. Ono magické slůvko „Start“. Před námi se dala do pohybu Tatrovka šoférovaná slavným Karlem Lopraisem, nad námi se rozburácel ohňostroj a nám naplno došlo, že je to tady a žádná procházka to nebude.

První část závodu byla taková noční procházka městem, k čemuž nám fandilo překvapivě velké množství lidí. Ale za chvíli bylo znát, že se účastníme horského ultramaratonu. Cesta se začala rychle zvedat a nakonec jsme po sjezdovce vyšplhali na Malý Javorový a pak pokračovali i na Velký Javorový. Zde se dělily trasy kategorií. Sport pokračoval do Řeky a Hobby po hřebenu rovnou na Ropici. Cítili jsme se výborně a tak jsme bez jakéhokoliv občerstvování vyrazili do Řeky. Ukázalo se, že když nám Libor Uher na startu sliboval skutečné chuťovky, tak nelhal. Cesta do Řeky byla skutečně výživná a náš sestup se dá nejlepe popsat šupem dolů, což Lenia nejednou zvládla doslova, čímž zvyšovala již tak dobrou náladu týmů za námi. Kousek před Řekou jsme se poprvé a naposled dostali do kontaktu s někým z VZS, předběhl nás Jarek a v závěsu za ním klusal zatím poslušně Malča. V Řece jsme se opět nezdržovali, ostatně v noci se přece nejí a hurá po sjezdovce na Ropici. Tam to opět zhoustlo, protože se k nám opět připojili Hobbíci. A my se rozběhli dolů na Morávku. Tam jsme poprvé lehce, ale opravdu lehce občerstvili a plní optimismu jsme vyrazili, jak jinak než po sjezdovce, nahoru na Travný. Při stoupání přišla první krize, tělo se odmítalo smířit s tím, že ještě i ve čtyři ráno má šlapat a chtělo se spááát a spááát. Ale Lenia perfektně nastoupila a společně jsme se na Travný dostali a pak sešli i dolů. Při tom jsme mohli obdivovat magicky nasvícená města a vesnice pod námi, stejně jako had světýlek vinoucí se Beskydami. Dole v Krásné se už pomalu začal hlásit nový den. Moc jsme toho nejedli a vyrazili jsme na Lysou po z Lysá Cupu notoricky známé trase. Zezačátku jsem tempo udával já, pak Lenia a pak jsem se svalil do trávy a ověřil si, že když nám odborníci na výživu říkají, že v noci se nejí, tak neznají závody typu B7. Po nadopování cukry a psychické podpoře od Leni jsem se přece jen rozešel. Ale za chvilku mě „kously“ křeče a ověřil jsem si další známý fakt, že protikřečové přípravky se mají brát preventivně a ne až když vás křeče doslova ničí. I tak jsme se na Lysou před půl osmou vyšplhali (samozřejmě po sjezdovce a bohužel i v dešti). A po krátké pauze, při které mě Lenia přesvědčila, že dole bude líp, jsme se vydali na dlouhou cestu do Ostravice. Tam jsme byli kolem deváté a dali si tolik vytouženou polívku a hlavně pořádnou pauzu. Pak už byl na řadě další pořádný vrchol – Smrk a pak zase táhlé klesání na Horní Čeladnou, kde jsme osvědčený rituál s polívkou a pauzou zopakovali. No a pak to šlo dál a dál, za Čertovým mlýnem na Pustevny a dolů na Ráztoku, pak výstup na Radhošť, kde jsme se zastavili naposledy a dali si pauzu v chatě s čajem. Ostatně ionťáku jsme už měli plné zuby. A pak už sestup na Pindulu. Tam jsme byli kolem půl osmé a pomalu začala padat tma a blížit se naše druhá noc. V tomhle případě noc jasná a s hvězdami. Na závěr nás čekal přechod přes Velký Javorník do Frenštátu, o kterém bych nikdy nevěřil, že může být tak zatraceně dlouhý. Ale musím uznat, že Lenia mě informovala opakovaně, jak daleko to z Radhoště ještě máme. Ale nějak jsem to odmítal přijmout.

No a pak to konečně přišlo. Už jsme tomu snad ani nechtěli věřit, ale byli jsme ve Frenštátu. A do cíle jsme dorazili jako skuteční bojovníci. S úsměvem, vztyčenou hlavou a hlavně během! No a pak už byl jen výstup na K2, závěrečné focení a obrovská radost, že jsme v cíli.

Pokud mám za sebe napsat nějaké hodnocení, tak to byl úžasný závod, neuvěřitelně silný zážitek, obzvláště doběh byl strašně dojemný a trať byla opravdu krásná. A měl jsem navíc jedno štěstí. A to na skvělý tým. Lenio, díky.

Fotokvíz

Poznáváte ho? Píše se rok 2004 a jeho běžecký život se začíná teprve pořádně probouzet! Snad mi dotyčný promine troufalost ... ;)


Tato fotografie byla pořízena v létě 1996. Přes ten "květáček" se myšlenky na běhání ani nemohly "probudit". ;)