VZS Ostrava na LH24 - malé shrnutí:

Ikdyž Lenkačlenka napsala úžasný článek, dovolím si ještě malé shrnutí .

1. Honza Stoszek - 11okruhů , Sepetná - 9:24:44 , 8.místo v kategorii, 13.místo celkově!!!
    -úžasný výkon  a jak všichni víme, tak večer ještě Stoša absolvoval LC , což je pro mě
    nepochopitelné  a ještě jednou obrovská gratulace.
    
2. Lenka Hájková + Petr Beremlijski  -  dohromady 12 okruhů , Sepetná  - 9:18:14
                                                              1. místo v kategorii, 32.místo celkově ve dvojicích,
    oproti loňskému roku časové zlepšení o více jak 1hodinu, oba spokojeni

 
3. Lenka Wágnerová + Martin Hudeček  -  dohromady 10 okruhů , Sepetná - 10: 26:22
                                                              7. místo v kategorii, 90.místo celkově ve dvojicích,
    tato dvojice prokázala úžasnou vytrvalost, Lenka to spojila s degustací jídla a pití a zcela jistě
    jsou oba spokojeni


4. Petra Schwarzová ( napůl naše členka ) +  Daniel Šindelek  -  dohromady 12 okruhů , Sepetná -
                                                                                                     10:49:21
                                                              2. místo v kategorii, 48.místo celkově ve dvojicích,
    oproti loňskému roku zlepšení o celý jeden okruh, takže zcela jistě spokojenost.

Poděkování všem co nám fandili, Jarkovi za povzbuzování mobilem a průběžné informování závodu, holkám - Míši,Oli a Evči za povzbuzení přímo na trase.
A jako obvykle jsem řekla, že naposledy - tak již uvažuji, kde bychom se ještě zlepšili... No to ale musí vydržet klouby a zdraví ...a můj parťák, kterého jsem letos asi musela vytáčet. Dostal ode mě několi mailů a telefonů stylu " nejdu " , za 2 dny " jdu " , za další 2 dny " nejdu "  a pak zase,že "jdu ". No neměl to se mnou jednoduché,ale myslím, že jsme letos podali slušný výkon a já Ti Berďo děkuji.
A dovolím si ještě jednou pogratulovat Stošovi !!!

LC 12th - Night stage -Bezruč (Back on the track??)

Ubehlo už pekných pár mesiacov ,čo som napísal posledný článok z Lysacup-u   a medzitým sa udialo dosť veľa....Je teda čas napísať pár riadkov. Po minuloročnom úspešnom Lysacup-e som očakával kvalitnú sezónu s dobrými výsledkami ,no opak bol pravdou jeden neúspech striedal druhý...až teda na jeden ...HV Jeseníky to bol pretek, ktorý mi sadol(díki Jarek). Čakal som teda na zimu a ďalšiu edíciu LC  s tým ,že  tá smola  odíde a vráti sa mi pohoda do nôh  a mysle ....No prvé etapy LC bola veľká bieda a trápenie ...ďalšou veľkou zmenou bol môj prestup z Manín PB do VZS Ostrava ....VZS Ostrava je klub veľký, plný skvelých bežcov a ešte lepších ľudí . Po pomalšom rozbehu  na LC možno spôsobením celkovou únavou  som teda 4.etapou vynechal, dúfajúc ,že oddych mi prospeje .Ďalšia etapa mala štart od Rajskej Boudy a tam to už bola iná káva výborný čas v cieli a konečne som cítil ,že to ako tak beží.....Od tejto etapy som aj začal pravidelne prinášať body pre tím a cítil sa užitočný .....   Uplynulý víkend LC pokračoval 12.etapou so štartom od Rajskej Boudy ,ale s  výbehom k hotelu Bezruč a Hang. Nočné etapy oproti tým ranným mi sedia viac a tak som sa dosť tešil . Kedže cez víkend sa bežala LH24 ,bol predpoklad ,že LC pobeží menej bežcov a že bude menšia konkurencia . Nakoniec sa na  štart postavilo „iba“ 169 bežcov/chodcov. A boli aj takí blázni , čo odbehli aj LH24 a LC ...ano bol medzi nimi aj  Stoša tímová jednička . Kedže ťahá seriu LC bez prerušenia (118etáp ),nemal v podstate  na výber :D . Na štarte sa okrem Stošu objavila Deni , Ivon , Django , Ruda , Míša ,Oli a Jarek. Na štarte som sa postavil  dosť vysoko(možno tretia rada), takže hneď od úvodných metrov som sa mohol sústrediť na svoj výkon  a nezaoberať sa kľučkovaním pomedzi pomalších .  Niekde tesne pod Korýtkom som sa napojil na Deni a bežal v závese  za ňou ,tempo bolo také akurát ,nechcel som prepáliť asfalt (čakal nás ťažký Hang)...Na úvodných dvoch asfaltových kilometroch to trocha kĺzalo a tak som si sám pre seba frflal , prečo som si obul inovejty a nie tretry.... V stúpaní  k Hangu postupne odbieham Deni ,nebola úplne vo svojej koži (pracovná sobota) tak si beží svoje.  V Hangu som mierne prepáli a tak úvodnú rovinu poľavujem a vydýchavam ,tu ma rubli dvaja borci  a tak po minúte opäť pridávam a začínam obiehať a stúpať poradím ...prekvapujúco stále bežím v tempe bez kríze . Som pod zjazdovkou a borec v tme mi hlási 35 miesto ...kričím na neho či si robí zo mňa srandu on ,že nie ....to mi vlialo energiu do žíl a prekvapujúco som  „sekol „ na zjazdovke ďalších 3 či štyroch ,proste eufória sa podpísala pod to, že sa nediala klasická situácia so záverov etáp keď som obiehaný ,ale ja som bol ten, čo obieha .... do cieľa som teda dobehol na pre mňa výbornom 31 mieste v čase niečo pod 55 minút. Minútu po mne sa v cieli ako druhá objavila Deni  a tretia prekvapujúco po zranení Ivon . Na vrchole bolo  vcelku sviežo (10°C ) a pofukovalo tak sme sa hneď pobrali  po trase k Rajskej Boude, kde sme parkovali autá....v tímoch to vyšlo na pekné siedme miesto a v priebežnom poradí sme sa posunuli na 8.miesto pár bodov za hviezdami nabitý tím Pearl iZUMi :). Po ¾ roku môžem byť konečne po bežeckom preteku spokojný a dúfam, že to vydrží aspoň pár etáp. Beháme pre radosť ,ale  každý dobrý výsledok poteší a ja som si splnil ešte jeden bod programu dosiahol som výsledok(umiestnenie ) ,ktoré mi zaručuje ,že pobežím vo finále až v druhej vlne no jednoducho bomba  víkend....

24 hodin endorfinů - LH 24


Odříkaného chleba největší krajíc…..do čeho se vám moc nechce, z čeho máte obavy, to se vám dostane pod kůži. Alespoň v případě LH24 to pro mě po víkendovém závodění platí stoprocentně.
To jsem si takhle v létě říkala, že bych možná to LH2014 v lednu 2015, ale zásadně sama, abych nikomu nekazila výsledky svou pomalostí a hlavně – nepřihlašovala bych se dopředu, ale až těsně před závodem, podle nálady, počasí, okolností a tak.
Dávat si jakákoliv  předsevzetí je blbost. Protože když mi v říjnu napsal Martin, zda bych s ním LH24 nešla v mix týmu, že už se bude spouštět registrace, bezmyšlenkovitě jsem mu odpověděla že jo. Protože v říjnu je leden ještě hoooodně daleko a z gauče a z teplíčka se na zimní maratony registruje jedna báseň .
Nemám ráda: sníh, mráz, vichr, mlhu, náledí a zimu…….To jen tak na okraj.
V prosinci jsem se začala trénovat a buch – antibiotika. Dala jsem pár Lysacupů a moc mi to na nich nešlo. Upínala jsem svou  naději k čemukoli, co mi v účasti na LH 24 zabrání. Nepříšlo nic J Jen v páteční večer mi začalo docházet, že se asi začínám těšit.
Sobota 24.1.2015a my s Martinem, nyní sparingem, po registraci ve škole v Ostravici, rozbalujeme náš „bivak“v podobě karimatky, dvou batohů a hromady věcí na prostoru 2x1 metr v obrovské místnosti v hotelu Sepetná. S námi spousta dalších lidí, takže brzo jsem evidovala nejen teploučko, ale také pěkný smrádeček, který hodinu po hodině, č spíše minutu po minutě, houstnul……
Co já tady dělám…kolem dokola samí nabušení sportovci s ambicemi. Připadám si jako paní, co si náhodou odskočila od plotny …. J  a omylem zabloudila. No však on také název našeho týmu Mladická nerozvážnost plně odpovídal mému rozpoložení.
 Už na registraci se dozvídáme, že s ohledem na souvislé náledí, které učinilo cestu na LH neschůdnou, Horská služba chtěla závod zakázat. Nakonec  ho povolila, ale pod podmínkou, že všichni účastníci musí používat nesmeky nebo boty s hřeby. A nebyla to jen nějaká planá hrozba, pořadatelé vybavení skutečně kontrolovali.
První okruh startuje od pily v Ostravici. Domluvila jsem se se sparingem, že začnu já. Potkávám kamarády Ivu (není ji dobře a sděluje mi, že letos je to vážně naposled)  a Martina (ten je v pohodě a těší se) a vycházíme spolu. Narazím i na Katku Nepovímku, odhaduji ji, že dá 8 okruhů a bude na bedně. Opravdu neběžím, protože nemá význam se unavit hned od startu. Nemám bednové ambice, jsem jen účastník J Nejprve cesta vede po asfaltce směr Butořanka. U studánky se ale prudce stáčí doleva, mimo značku, do prudkého stoupání lesem. Když myslím prudké stoupání, myslím opravdu PRUDKÉ. Sníh skoro žádný, ledu také není až tak moc a pokud už ano,hřeby na mých botách Inov8 Oroc drží jako přibité. Jen ty nohy kdyby tolik nebolely…..Vylezeme u Lukšince, chvilku se znovu napojujeme na mírné stoupání po červené značce, pak znovu zatáčíme doleva  asi tak kilometr běžíme po absolutní rovince. Nádhera. Sice nevím, kde jsem, nemohu se kochat výhledy, hustě totiž sněží a je mlhavo, ale líbí se mi to. Zatáčíme do lesa, nastává další stoupání lesem mimo značku a najednou se napojujeme na modrou značku. Začínám se orientovat, tudy přece vede cesta od hotelu Bezruč. Najednou se ocitám na rozcestníku Malchor. O jejej,značky hlásí Lysá Hora 1 km. 1 km….TAKMOOOOC..nezbývá mi nic, než šlapat. Ale buď rozcestník lhal, nebo mi po počátečním stoupání už nic nepřipadá tak prudké, zkrátka najednou jsem na vrcholu.
Pípám si čipem a vychutnávám si první zdolaný vrchol. Vítr fouká, hustě sněží, výhledy stále žádné, mlha to dnes asi nevzdá, není důvod zdržovat se. Po červené značce sbíháme na Lukšinec. Cestaje opravdu hodně zledovatělá, sníh ještě led nestačil zasypat, ale vypadá to nadějně. U Lukšince se napojujeme na zelenou značku, přes Albínovo náměstí kolem Zbuja dolů po sjezdovce a už je tu Sepetná a cíl. Tedy pro první kolo. Předávám čip sparingovi a celá hladová se hrnu do restaurace. Tady přichází ke slovu ta příjemnější část závodu. Každý závodník si totiž mohl připlatit občerstvovačku nazvanou gastrofestival – teplá a studená jídla, salámy, sýry, ovoce, zelenina, sladké koláče, jogurty, polívky, nealko …..naláduji se pořádně – já tak ráda jím, vytrávilo mi a musím si udělat zásoby energie. Narazím na Leniu. Vykládá mi příhodu z ordinace: „ V pátek ke mně přijde pacientka a mezi řečí mi řekne, jaká je ta její dcera blázen: paní doktorko představte si, ona bude celých 24 hodin chodit po Lysé hoře, no to nemá rozum. Na to já paní odpovím – víte, já tam budu taky J
Pro samé jídlo jsem se ani nestačila natáhnout  a je tady sparing. Však jsem ho taky hned sprdla, že pro to jeho sprintování ani pořádně zrelaxovat nestíhám.
Druhé kolo je horší. Už vím, do čeho jdu. Na druhou stranu se už na trati s nikým nemačkáme, závodníci se pěkně rozprostřeli podél celé trasy. Stoupáme první krpál a najednou ze zadních pozic slyším: „Sakra, to nám ten Libor Uher neřekl, že je to na Lysou tak moc do kopce“. To mě rozesmálo a volám: „Šak tolik nemluv a rubej, jsi tady dobrovolně“. Už jsem zase byla udřístaná, takže se mi hnedka i lépe šlapalo. Ani nevím jak, ocitám se u Malchora. Proti mně jde nějaká skupinka „Tří grácií“. Hrome, nějaké holky na výletě, melou, těm je hej, jdou už z kopce. No hele, ta nejvyšší má bundu jako naša Míša Žirafa Bidýlko. Hrome, no jo, vždyť je to Míša, Oli a Eva, to je super, holky se vydaly na Lysou, aby nás závodníky potkávaly a povzbuzovaly. Tak ráda je vidím!
Zrovna tu Míšu jsem potřebovala potkat, naši paní profesorku přes český jazyk. Už delší dobu mi totiž vrtá hlavou, zda se správně píše zapoměla nebo zapomněla. Zeptám se, Míša mi potvrdí, že správně je zapomněla, ze mne spadne břímě nevědomosti, rozloučím se a po severní sjezdovce šlapu vzhůru na kontrolní stanoviště. Pípnu a valím dolů. Sníh usilovně zasypává náledí, jde se lépe, než první kolo. OdLukšince přemýšlím, co dobrého si dám na jídlo v gastrozóně. Přemýšlím nad guláškem, nudlema, salátem, banány a kávou…..Na Sepetné předám čip Martinovi a jdu pojíst. Potkávám našu Peťku, poznávám ji podle jejího kulicha, ta z talíře sotva jen zobne a valí ven. Já valím na karimatku. Dávám se do řeči se sousedem z vedlejší karimatky. Prozradíme, že oba sebou máme jako doping slivovici a provedeme ochutnávku, vždyť  to říkám, že na LH24 vládne přátelské prostření .

Je tu wi-fi, mám čas, tak dávám příspěvek o této atmosféře na facebook. No a hned přichází odezvy, z některých fakt musím citovat, jak jsou vydařené: „Nedržíš se plánu, chtěla jsi pít rum“, „Nechlastej a Kurde Přydej“, „No sparing se dozvídá zajímavé věci!!! Asi ji přitáhnu obojek jak má čas se družit a k tomu ještě lopat“, „slivovice ti dá křídla“, „Lenka má sil evidentě dost“… Kamarádi děkuji vám, ty vaše hlášky byly jako živá voda, smích mi dodal energii a do třetího kola jsem vylétla jako střela. Zvláště poté, co jsem v hotelu potkala i našeho profesůrkaBerďu, rozumoval, že moc mluvím, tak jsem radši vyfičela J

Třetí kolo jsem už šla ve tmě. A stalo se něco zvláštního. Přestaly mě bolet nohy. Úplně. Uvědomovala jsem si, že šlapu do kopce, ale vůbec nic mě nebolelo (že by stavy blaženosti pár minut  před smrtí J ?) . Na uši jsem si dala mp3, chvílemi jsem si prozpěvovala, chvílemi prohodila pár povzbudivých slov s jinými závodníky. To byla taková pohádka…Sníh se stále sypal, vítr fujal, ale najednou jsem byla na Lysé hoře …..Přiseběhu z Lukšince ke Zbujovi přišla menší krize. Začaly se ozývat křeče – v lýtkách, ve stehnech, v holeni. Uvědomila jsem si, že potřebuji odpočinek. Na Sepetné jsem se se sparingem domluvila, že dá dvě kola po sobě. Šla jsem se najíst a tentokrát jsem nevynechala banány, které jsem vydatně obalila v soli. Zaručeně fungující lék proti křečím. Zabralo to okamžitě. Přesunula jsem se o patro výše, že zkusím na karimatce trochu pospat. Děcka to ale nešlo…tam bylo smradu jako v pavilonu hrochů v ostravské zoo. Vzduch se dal krájet, bylo teploučko, to jo, ale nedýchatelno.Jak tak ležím a snažím se nedýchat, uvědomím si, že se mi vlastně odpočívat nechce, že už chci na vzduch, pěkně šlapat.

Naštěstí dorazil  sparing, trochu znavený. Předá mi čip a já vyrazím. Nohy mě definitivně přestaly bolet. Kopec – nekopec, šlapu dál, jakmile narazím na rovinku běžím, protože chůze se mi najednu zdá hrozně pomalá. Brzo dostanu hlad, naštěstí mám sebou čokoládu a sladký čaj, tak si zobnu-loknu a rubu to. V hlavě má Lysohorský čtyřlístek. Přemýšlím nad tím, zda už letos konečně dám všechny čtyři lístky v limitu….Na sjezdovce fičí vichr moc, sněží ( vybaví se mi Nohavica – kouknu se z okna, kurva zas sněží…), teplota ale není tak hrozná, tipuji to na maximálně mínus deset. Pípnučip a běžím. Já jsem normálně celou cestu z Lysé hory až na Sepetnou běžela. To se mi stalo poprvé v životě. Cítím v sobě hrozně moc energie a to mám zase obrovský hlad (že by přes hlad vedla cesta k vysněnému maratonu pod čtyři J ? ).

Předávám čip sparingovi a důrazně ho upozorňuji, aby nedřístal, nelelkoval a valil, protože chci dát ještě jeden okruh. Měl sice nějaké připomínky, že je unavený, na ty jsem ale zareagovala coby drsoň slovy: „Nekecej a val. Tys mě do toho závodu uvrtal, tak včil rubej  a nediskutuj se mnou“ JJJ  Sparing je už delší dobu ženatý a tudíž je zvyklý poslouchat. Vzal čip a zmizel J

Mé první kroky opětovně vedly do restaurace. Žíznila jsem a kručelo mi v břiše. Dala jsem si čepovaného birela. Zdůrazňuji toho birela, protože jsem zodpovědná a vím, že během závodu se pivo nepije, neboť uspává a zpomaluje. Sparing nic jiného než birela nepije. Ze sparinga totiž vylezlo, že je abstinent….Zbodla jsem nějaké jídlo a šla se podívat na průběžné výsledky. Náš tým se posunul na sedmou pozici. Sakra, kdybych zkusila zarvat, třeba to bude ještě stačit na pozici šestou. Špekuluju, špekuluju a je tu sparing a s ním čip.

Nevím, jak to popsat. To páté kolo je snad za odměnu. Nejlepší a nejsnažší ze všech. Nohy mám úplně lehounké. Já jsem snad zhubla 10 kilo nebo co. Necítím vůbec žádnou únavu, nevnímám prudkost kopců, rep. asi vnímám – ale užívám si ji. Permanentně se přiblble usmívám. A pozitivně se motivuju: „Lenko, jsi zrozena pro ultraběhy, už je to tak. Co je pod padesát kilometrů, to nebrat, to je moc krátké a rychlé a to ti nejde“. S tímto mudrováním jsem dorazila po páté na Lysou horu. „Jsem Ultralenkačlenkadřystalka skvělá…tralala…život je krásný…tralala…“ Při sbíhání z vrcholu se mi chce křičet radostí, jojo endorfiny se začínají vyplavovat, je to droga. Nakonec se rozhodnu neřvat, někdo by si mohl myslet, že jsem se např. zranila a volal by Horskou službu J

Kdo říkal, že nesnáším zimu a sníh? Kdo vedl ty řeči, že má Lysé hory po krk? Jsem v cíli, páté kolo jsem dala úplně nejrychleji, sparing už na mě čeká, tož si gratulujeme navzájem.  Kruci proč se neběží ještě šesté kolo, sedmé kolo, mě to tak baví!!! Já chci za rok znovu….

Dali jsme nakonec deset kol a v kategorii skončili sedmí. Dvojice před námi sice také dala 10 kol, ale rychleji. Nakonec je to jedno, závod jsme nepřijeli vyhrát, chtěli jsme si ho užít, což se podařilo. Z  pohledu mého hobby výkonu nechápu, proč se tento závod nazývá extrémní. Pro mě byl daleko horší a náročnější závod Horská výzva Jeseníky v kategorii long před dvěmi lety. To byl nápor na mozek, to jsem trpěla a několikrát chtěla vzdát. Ale LH24 byla pro mě čirá radost. Čím to je?


11. LC Mazák

       V sobotu ráno jsem se nachystal jako obvykle do běžeckého outfitu, do termosky jsem si nalil čaj, snědl jsem banán, nasadil na ruku čip, naskočil do auta a vyrazil pro kamarády Martina ve Výškovicích a Kubu v Krmelíně. Cesta uběhla v klidu a před půl desátou jsme zaparkovali u odbočky Mazák. Šel jsem se trochu rozklusat, pozdravit s ostatními z oddílu a tak. Všichni věděli, že bude ledovka a spousta obtížných úseku, takže jsme se těšili na dobrodružství víc než jindy.
       Bez zbytečných průtahů Mici odstartoval etapu. Začalo se celkem poklidně, nicméně, po dvou kilometrech už chytám slušné tepy. Držel jsem se za Pokym a spekuloval, jestli tempo vydržím. Za Butořankou začaly první zledovatělé úseky a hned jsem poznal, že to bez hrotů docela klouže. Malinko jsem musel zpomalit a hned mě začali sekat někteří borci. Tak jsem si říkal, že vydržím alespoň celoběh, když už jsem musel zvolnit. Prokluzování však vzalo dosti sil, nechtěl jsem tomu úplně podléhat, tak jsem nějak stále bojoval hlavně při okrajích stezky. Pár lidí mě dalo a tušil jsem, že se propadám někde za třicátou pozici. Sakra, tentokrát musím dát za pravdu kolegům, kteří proklamovali hroty, hřeby, nesmeky a podobné blbosti, měli pravdu. Určitě bych nasbíral cenné vteřinky k dobru. V prudkém úseku před větry dokonce přecházím i do chůze, už nejde ani trošku běžet. Škoda, druhá a poslední mazácká etapa tohoto ročníku a osobáček si už nevylepším. Ale to nevadí, zbude mi motivace do dalšího roku. Na větrech jsem se lehce vzchopil a předběhl jednoho borca, který se se mnou potahoval o pozici. K dalšímu skalpu jsem se však již nedostal, spíše zezadu jsem si to musel pohlídat, abych se nezlomil před Bezručovkou. Nahoře se odčipuju, vydýchám a pak jsem si pohladil hladící bod. Pár krát jsem se rozhlédl po okolí, ještě bylo chvíli jasno, pak jsem s Pokym probral hroty nehroty a vydal jsem se dolů naproti Marťasovi. Domlouvali jsme se, že si zkusím jeho hole. Tak jsem si je teda půjčil a seběhl jsem až pod Lukšinec. Při běhu z kopce, jsem se lehce přibržďoval a dosti jistě došlapoval i na ledových plotničkách. Pak jsem to otočil zpět za Martinem, aby se nemusel trápit bez holí dolů a abych si zkusil záběr do kopce. Do kopce to šlo úplně fajně. Zasekl jsem hole, soupaž nebo střídavě a pak už jen tančím, zpívám..., boty najednou drží a nekloužou. Jsem po etapě, ale najednou bych mohl klidně běžet znova. Tož to je divné. Ať jsem to pak zkoumal, jak jsem chtěl, tak jsem zjistil toto. Při ostré etapě jsem se z toho ledu asi lehce připosral. Několikrát jsem uklouznul a už jsem měl výmluvu a už jsem se nesoustředil a malinko jsem to pustil k vodě. Kdežto s berličkami, jsem se jen tak odpichoval, došlapoval jsem na ty samé ledové úseky a neklouzalo to skoro vůbec. Neměl jsem totiž stres ze závodu, z předbíhání ze soupeření. Najednou jsem si testoval jak ty tři roky staré inovejty pořád krásně drží, jak se ladně od paty až po špičku odvíjejí od kluzkého podkladu. Ale nesmím hrabat jako bych chtěl trhat asfalt, lehounce se jen odpinknout k dalšímu kroku. A držet frekvenci a jde to. Nakonec potkávám Martina při cestě dolů, odevzdávám hole a jdu  ještě znova po větry a po ledu. Bez holí už nebyla žádná záchrana, takže spíše delší silový krok, došlap naplacato, celým chodidlem, tzv. platfusák, ale hlavně to pořád drželo. Jo jo, pohrát si a polaškovat s terénem a přizpůsobit se podmínkám a přírodě, a né se snažit něco prolomit. No to jsem objevil Ameriku zase s křížkem po etapě. tak jsem si aspoň vzal ponaučení do El Háčka. Tam půjdu s holema furt, takže se stačí z toho neposrat a dokončím.
     

11. LC Mazák - všichni PRO Lysou, nikdo PROTI

Tak už je čtvrtek večer, další etapa Lysacupu  skoro klepe na dveře, a ta jedenáctá, mazácká, tady pořád nemá žádný článeček. Sice by bylo dramatičtější číst, jak se bojovalo v předních liniích závodu, neb články od nás ze zadních řad nemohou být o ničem jiném než o funění, hekání, proklínání sebe samých, pocení krve, lapání po dechu a pajtáškování k vrcholu, ale týmové jedničky teď mají plnou hlavu LH24, koncentrují se a rozběhávají (Stoša), přemýšlejí, proč zrovna oni a že je to teď už fakt naposledy (Ultralenkačlenka), zkoušejí, kolik rukavic a ponožek najednou oblečou (Peťka), zaklínají koleno, ale v duchu už přemýšlejí o nějakém LH24 dogtrekingu  (Lenia) a přemýšlejí, jak se co nejvíc nadlábnout na rautu (Berďa). Tak jsem se rozhodla tu lysacupovou jedenáctku popsat, aby nesmutnila, že nevstoupila do historie VZS.
A protože se poslední dobou množily hlasy, že už té Lysé je trochu moc, že by to chtělo změnu, že se někteří na Lysou nemohou už ani podívat (obě jdou ale LH24:-) :-) :-) a protože i já jsem podlehla trudomyslnosti, volání jara a touze po změně, rozhodla jsem se povzbudit sebe i tým a navodit PROlyshorskou atmosféru. Neb když jde o Lysou, musíme být přece všichni PRO, a nikdo PROTI.
Takže když jsme se v sobotu PRObudili a PROtřeli si oči, PROhledali byt kvůli čipu a PROjevili pochopení pro Berďovu strategii rozdělování do aut, vyrazilo se. Před startem se někteří PROtahovali, PROcvičovali, jiní PROseděli v autě a PRObrblali celý čas, že přece nepůjdou ven, aby nePROchladli. Ještě že nePROpásli start:-)
A pak to všecko začalo. PROvoz na Lysou rázem rapidně zhoustl, jak se všichni snažili PROdrat nahoru co nejrychleji. Z našeho týmu PROvedl nejrychlejší útok na vrchol jako vždy Stoša. PROletěl jako vítr a PRObojoval se na 29. místo. Jako druhá za náš tým PROtla cílovou pásku Deni, ladně PROtančila kolem soupeřů, no PROstě jako vždy. Pak už cílem PROfičel Miro a PROniknout do první stovky nedělalo jako vždy PROblém ani Jarkovi. I Fido PROkázal své běžecké kvality a PROnikavě dotíral Jarkovi na záda. Vrcholovou fotku pak ale PROležel. Mezi nejrychlejší běžce se PROcupitala také Pája PROnásledována Berďou, který se do cíle PROrval těsně za ní. Šanci nePROmrhal ani Ruda a také on PROběhl cílem v dobrém čase.
A zatímco všichni trasu PROfičeli, PROletěli, PROběhli, PROsprintovali či alespoň PROklusali, náš prezident Koudy ji PROdřystal:-) Běžel, běžel, ale jak uviděl někoho známého, zastavil, PROhodil s ním nějaké to slovo, neb je to prezident PROfesionál a ví, že kdo není na slovo skoupý, ten nePROhloupí.
A navíc ta Lysá se mezitím nikam nePROpadne. Koudyho pak úspěšně PROnásledovala Oli, která se kolem mě PROtáhla a už pádila nesmeky nenesmeky kupředu. A na vrchol se nakonec PROklouzali všichni, neb překonat PROradnou ledovku, to chtělo PROmyšlenou taktiku. Lenia PROkázala opět svého bojového ducha a do cíle vbíhala s typickým úsměvem, Petra PROvětrala nové oblečení a PROvěřila nové hůlky, takže na LH24 je stoPROcentně připravena, Orlík PROťal cíl a PROfesionálně s vědomím, že důležitá je hlavně vrcholová fotka, PROklouzl k našim nohám a zabral bez PROtestu nejlepší místo na fotce. A k vrcholu, se PROšli, sice nezávodně, i Keňan, Ivon, Majda a Zuzka.

A ještě nesmím zapomenout na Fíka, to by mi určitě nePROminul. Ten se PROjevil nejmouudřeji z nás všech a etapu PROseděl v pivovárku.

A pak už jen Orlík PROnesl kouzelné zaříkadlo: Jde se do pivovaru, abychom si PROpláchli trubky, a i tempo toho nejpomalejšího z nás se PROměnilo v rychlý úprk dolů.
Zbytek etapy jsme pak PROpili, PROjedli, PROdřystali, někteří to PROtáhli až do večera a ještě druhý den si z etapy užívali nějaké to PROmile. PROstě paráda a jednoznačně všemi hlasy PRO Lysou horu.

10. LC - Šance - ani mně  nedá neokomentovat to

Milý prezidente Koudy,
jak jsme ti po poslední výletní etapě Lysacupu slíbili, že to už zas budeme rubat, tož jsme to rubali. Pravda, dost mě mrzelo, že se tak snažím, a ty nám z toho Lukšince nemáváš a nepovzbuzuješ nás, ale slib je slib, tak jsem otřela slzu a fičela. Navíc když je ten rok, co jsem se přihlásila na ty maratony a předsevzetí znělo jasně, tož jsem se musela snažit. Strategii jsem měla dobře promyšlenou, tak mě nic nemohlo překvapit. Po několika cestách se Stošou autem na místo startu jsem odkoukala, že je třeba koncentrovat se už cestou. Tak jsem zbytečně nemluvila, déšť za okny nevnímala, nejapné poznámky Berdi taky ne, a koncentrovala se. První krok k úspěchu splněn.
A to jsem ještě měla tajné eso v rukávu. Po středeční večerní výpravě na Lysou jsem odkoukala i Bobikovu taktiku - v Kameňáku olízl lžičku z čaje od Deni, a nechal se s ní vyfotit (s tou lžičkou, ne s Deni) - prý když je Deni tak skvělá běžkyně, tak to po sdílení lžičky bude běhat i jemu. No a já mám od vánočního večírku u Bobiků asi Jarkovy boty (okolnosti asi výměny si raději nepamatuji:-), no a Jarkovi to taky rychle běhá!!! Tož jsem si řekla, že když zabírá lžička, co teprve boty. A na místo startu jsem dojela v asi Jarkových botách, a koncetrovaná!!!! Tak to bude výkon!
A taky že byl. Po ladném zdolání ledovky a startovním výstřelu jsem se rozpohybovala (běh by byl silným slovem) dopředu. Tradičně ze zadních pozic, neb jako učitelka vím, že mám být příkladem, netlačit se, nerozrážet lokty soupeře a všecky se snažit mít pod kontrolou, aby se nikomu nic nestalo. Ale pak jsem začala dobývat přední pozice. Nejdřív jsem předběhla Berďu s Martinem Kotkem Keňanem. Oběma jsem tu potupu přála, neb Berďa se poslední dobou furt holedbá, jakou má formu, a Keňan mě  při každém míjení se na školní chodbě hecoval, kdy už začnu běhat a kdy si začnu vést ten běžecký deník..., tak teď to má. Už jsem rychlejší než on a rázem jsem, když už ne týmovou, tak aspoň školní běžeckou jedničkou (Bobiko, promiň, tebe, neb jsi teď Švýcar, do pedagogického sboru nepočítám, neb to by mi srazilo hřebínek a hned bych byla až školní dvojkou, což zní hůř než jednička:-) A to, že Berďa s Keňanem, neb jim teď trochu hapruje zdraví, šli jako chodci, taky doufám nikdo nepráskne!!!
Ale valila jsem dál. Podařilo se mi předběhnout i Fíka s Djangem. Nutno podotknout, že já už jsem mlela z posledního, funěla a nohy se mi pletly v té kluzké břečce, zatímco oni šetřili síly a plynule spolu konverzovali. Pak dlouho samá cizí záda stylem, že do kopce jsem je hrdě předbíhala, na běhavých rovinkách mi to všichni dávali vyžrat a zase se dostávali přede mne. Nevím, zda pak už jsem měla mžitky před očima a chvílemi byla v bezvědomí, ale měla jsem pocit, že tam fotí nějaká paní, tak jsem sebrala všechny síly, nahodila neztrhaný obličej, usmála se, zapózovala, zamávala a rubala to dál. Ale asi už jsem se dostávala do delíria a jen se mi to zdálo, neb žádná taková fotka se na stránkách Lysacupu neobjevila. No nevadí, je třeba to rubat dále. Pro příště vím, že nemám dělat grimasy na fotografy, že taková hvězda, aby mě fotili, ještě nejsem. Tak běžíme dál.
Na obzoru byla Oli, a i tady se mi podařilo dostat se před ni (záměrně nepoužívám slovo předběhnout, neb i to by byla nadsázka, běh to nepřipomínalo ani vzdáleně). A dostat se před Oli se mi podaří jednou za celou sérii Lysacupu, tak pro letošek to mám vybráno a příště jí budu zase hlídat zpovzdálí záda.
Ale tím to nekončilo, rubala jsem to dál, co mi síly stačily, poprvé za celou sérii Lysacupu jsem hrábla do sněhu, abych se z něj trochu napila (kdyby mě viděla maminka:-) Pořád slyším ten její zákaz, když jsem byla malé nenažrané dítě: Nejez ten sníh!!! Ale když musíš, tak musíš. A vyplatilo se. Za chvíli jsem už viděla před sebou Páju a Deni. Vychutnávala jsem si ten pocit. Pája seděla na zemi a Deni měla dokonce vyzuté boty. Mám formu jak hrom, pomyslela jsem si chvilku a zaostřila před sebe, kde je Ruda, Miro, Jarek, a hlavně týmová jednička Stoša. Dnes dám i je!!!! Ale vzápětí mi došlo, že už jsem v Kameňáku, etapu mám za sebou. A Deni s Pájou už tam jsou tak dlouho, že už mají skoro i věci usušené. A kluci dopíjejí pivo a malinovku. A dorazil mě ještě Fido, který prohlásil, když jsem u kouzelné Luďovy pípací krabičky lapala v překlonu po dechu a viděla všechny svaté (nebo pekelné), že jsem běžela úplně špatně, když jsem v takovém stavu, a že on běžel na půl plynu a rubat začal až před vrcholem. A to tam byl asi o půl hodiny dřív než já.
A druhou bodnou ranou do mé strategie byl příspěvek na fb od Lenkyčlenky, která dorazila chviličku za mnou, udělala si u hladicího bodu fotku, na které je krásná, nezničená, neztrhaná... Tak si říkám, zda mi těch pár minut stojí za to. Někde je v mé taktice chyba - koncentrace alá Stoša a boty von mistr Jarek fungují, na zbytku taktiky budu muset do příště ale ještě zapracovat. Ale jsem bystrá, zase něco odkoukám:-)
Každopádně nemůžu toto psaní pro tebe, náš milý prezidente Koudy, zakončit jinak, než že navzdory dešti, ledovce, břečce a námaze to stálo za to. A že jsme to pro tebe všichni rubali, jak to šlo, abys byl hrdý na tým, jemuž prezidentuješ. A že ta naše dnešní účast byla  hojná. Asi čtyřmi auty jsme museli jet. Tak příště s námi a nahoře nás všechny pochval, jak tam na nás už budeš po svém doběhu čekat:-) :-) A my to pro tebe zase odrubeme, jak se sluší a patří:-) :-) :-)

LC Šance. Kdopak by se deště bál...


To se mi hlavou poslední dobu míhají takové myšlenky. Prdím už na ten Lysacup...ač běhám, pořád se nezlepšuji...i ti houbaři jsou rychlejší než já...nemám čas na trénink...zima, sníh, vítr, sobotní dopoledne v prdeli...a proč? Končím, letos fakt už končím...

Jako dnes . Vzbudím se a prší. Předpověď hlásí oblevu, vytrvalý déšť. K tomu na horách vichřice. A já mám stát v 8:40 na kruháči v Hrabůvce, aby mě Stoša nabral směr přehrada Šance. Nechce se mi. V hlavě si formuji  předsevzetí: „ Končím. Budu chodit na LH jen tak, nezávodně a jen když bude hezky. Už jenom dojedu pár etap Lysacupu, LH 24, Horský běh na Lysou horu a Lysohorský čtyřlístek. A KONEC“.

Po příjezdu na místo startu se o své předsevzetí podělím s dalšími VZS Pajtášky. Výborně se mi na toto téma diskutovalo s Petrou, protože Petra, Petra mě TRUMFLA: „Každý den jedu autem do Frýdlantu do práce, každý den ji vidím (LH) a když ji vidím, chce se mi téměř zvracet“. Petra je v daný okamžik můj člověk J J J.

Silnice nad Šancí je zledovatělá. Denisa klouže kolem  a volá: „Děcka dejte mi někdo nesmeky“. Ale ona je šikula a zvládne to i bez nich. Já ne. Já nemít na nohou Orocy, tak neudělám ani krok. Zdraví jsem přece nevyhrála v loterii a v loňském roce těch úrazů bylo dost.

A už je tady start. Pouštím hodinky, ani ne tam kvůli času, jako spíše kvůli toho, abych měla přehled o ubíhajících kilometrech. Dnešní trasa je do sedmi kilometrů, krpál-běh-krpál-běh-krpál-asfalt-cíl, z mého pohledu je tedy běhavá.

Počasí je fakt blbé. Rozhodnu si z toho udělat přednost. V uších mi sice hraje ejsídýsí, ale mozek šrotuje a vysílá mi informace o Horské výzvě Jeseníky 2013, kdy v dubnu přišla sněhová kalamita, mlha a já se svou parťačkou měla zdolat v tom nečase 68 kilometrů.  Přesto jsem to tenkrát zvládla. Pcha, co je proti tomu nějakých sedm kilometrů...

Jé nějací dva kluci přede mnou, ty dám, vypadají sportovně, ale já to rubu, jsem u nich. Sotva se k nim přiblížím, zjistím, že on to Keňan a Berďa. Jdou dnes jako chodci, turisti, Berďa má ischias a Keňan se dává dohromady po antibiotikách.  Jejich přítomnost má na mě dvojí vliv. Jednak mě povzbudí, protože mám ty kluky ušaté fakticky ráda, jednak mě rozhodí. Neboť  oni coby lehce invalidní turisté mají v podstatě stejné tempo jako já závodící J

A co ten synek přede mnou. Není to náhodou Medvídká-Orlík. Tož toho na tuty dneska dám. Je tak hnusné počasí, až mě to dobíjí energií., musím běžet, ať je mi teplo...Aha to není Orlík, to je Dědek Beskydský. Taky dobrý skalp, je to sice důchodce, ale s výbornou kondicí, to se také počítá.

Rubu to dál (KURDE MI PROSTÍ ČLENOVÉ RUBEM A EL PE  KOUDY SI VÁLÍ ŠUNKY V AQVAPARKU, hnus velebnosti) ...ha, nějaká banda pubescentů. Mlaďoši, mají plno energie, to se počítá, když je předběhnu...Co na tom, že mi cestu uvolňují až podezřele ochotně se slovy "my to dnes jdeme na pohodu“ J

Kurde co to furt padá z té oblohy. Aha, ono pořád prší, při běhu a chůzi  koukám  jen pod nohy a nestíhám kontrolovat počasí...Taky dobrý, alespoň nepoznám, zda jsem tak zpocená nebo tak deštěm promočená. No však nejsu z cukru, tak to nebudu řešit.

Sakra a kde je ten Orlík??!! Taký fajně velký břuch mu narostl, tož to musí zpomalit. Ale on je stále přede mnou. Já ho snad dnes nedoženu...(fakt jsem ho nakonec nedohnala, ale prý jenom o minutu J tak jsem mu to odpustila)

Jedu jedu jedu...chvílema dávám Kubu, chvílema mě dožene, chvílemi mě znervózní, jak blízko jsou za mnou turisté B+K...A už vidím chajdu, už je tu asfalt, Kuba mě předběhne, ale nakonec mezi námi není takový odstup. A je tu Vlaďka a Luďa, jak ráda je vidím J  pípám čip, doploužím se pohladit hladící bod, fotka a mažu do hospody.
 

Dnes jsme se rozhodli v Kameňáku trochu se zdržet, abychom se převlíkli, trochu uschnuli a dobili energii. Dávám si banán, horký sladký čaj s rumem, po hypoglykemiju  už fakt nechci zažít (viď Majdo J ).

Nazpátek běžíme přes Lukšinec, Butořanku a Mazák. Sníh je hodně rozmoklý, chvílemi se brodíme ve vodě. Překvapivě mi to nevadí, protože je hodně teplo. V botách jsem si vytvořila příjemné mikroklima, cosi jako mokrý neopren, tak neumrznu.

Cíl, jsme u auta a fičíme do Ostravy. Najednou vykouklo i to sluníčko. A je mi krásně J

MILUJU TU LYSOU HORU, MILUJU TU NÁMAHU, MILUJU TY SRANDIČKY SPOLUBĚŽCŮ,  MILUJU BĚH, ÚNAVU  A NÁSLEDNÝ  PŘÍVAL  ENDORFINŮ.....ale budu si vybírat etapy a trasy. Ty, které mám ráda. Možná tedy ještě dám Lysacupu šanci i příští sezónu. Možná J

9. LC - Ostravice- hřiště aneb Lysacup úplně jinak

       Tak jsem si přečetla všechny ty příspěvky k Lysacupu, v nichž se to jen hemží takovými cizími slovy jako svižný běh, čelo vedoucí skupinky, první dvacítka, osobák, předběhnutí Pokyho..., a protože už mám za sebou 9 etap a ještě jsem nic takového nezažila, rozhodla jsem se uvést všecko na pravou míru. A navíc když byl ten Silvestr a běželo se v maskách, to si člověk prostě musí užít. Osm etap jsme rubali, co jsme mohli, aby na nás byl prezident hrdý, tož tu devátou etapu jsme pojali po svém. Aspoň náš zvěřinec...
      Silvestr je svátek, tož je třeba pojmout to trochu slavnostně. Vyhecovala jsem se tedy, porušila svou tradici, že sukýnku oblíkám jen na maturity a předávání vysvědčení, večer před závodem si pořídila nový elegantní outfit - krásnou žlutou sukýnku s hnědými žirafovskými flíčky (a to bacha, vše v ceně 12 Kč včetně DPH; a jakou parádu jsem s tím udělala:-), těšením na to, že zase vyrazím s čipem na Lysou, jsem ani dospat nemohla, ale pak už bylo ráno a vše začalo.
     Strategii společného výstupu zvěřince jsme domlouvali už cestou v autě. Jen Stoša naše zvířecí pudy ignoroval a plně se koncentroval na běh v první dvacítce. Na parkovišti jsme nahodili masky - tučňák (Oli), opice (Berďa), tygřice (Lenkačlenka) a žirafa (Mišička Bidýlko) a po odstartování vyrazili na trať. Ač každé malé dítě ví a na wikipedii jsem si vygooglila, že tygři "loví spíše velká zvířata, jako jsou jeleni, příležitostně uloví i menší kořist, a jestliže je v okolí nedostatek potravy, spokojí se i s kobylkami. Dokáží spořádat až 30 kg masa najednou..." Tak naše tygřice udělala někde chybu a místo 30kg masa zobala antibiotika, což se na trati záhy ukázalo jako ne příliš šťastná volba. My zvířátka však držíme při sobě, tak jsme pomalým tempem postupovali dopředu a rychlým tempem propadali na konec startovního pole. Trochu nám sice dělalo problém vyrovnat se s tím, že je už před námi i peřina, a dokonce i kadibudka se pro nás stala nedostižnou metou. Ale vše je otázkou úhlu pohledu. Když jsem si ve své žirafí hlavičce zdůvodnila, kolik plynů a biologického paliva tu kadibudku pohání dopředu, tak jsem pochopila, že je to vlastně správné, a přestalo mi to vadit. A navíc poslední jsme nebyli, pořád byl za námi ještě Dědek Beskydský, který šel na chůdách. Jen opici (Berďovi) to nedalo, aby každou chvilku neměl poznámku, kde už by mohl být a že do toho kopce začne za chvíli couvat... (ale na každého jednou dojde a kdo se směje naposled....)

      A tak jsme se kochali přírodou, postupovali k cíli, dech nám pomalu docházel, ne snad od toho tempa, ale jak jsme pořád cestou dřistali a dřistali a dřistali a probírali všecky ty zvířátkovské problémy...  Ale aspoň kopýtka se mi nepotila. A navíc jsme si vychutnávali upřímné pochvaly kolemjdoucích, zejména samců lidského rodu - jak ta žirafa a tučňák krásně voní, jak jim to sluší, jak mají krásné masky... Ani by mi nevadilo, narozdíl od jiných etap, kdy už od startu vyhlížím cíl, kdyby tato etapa nikdy neskončila a my jsme pořád ještě šlapali vzhůru. Možná v té masce budu chodit pořád, a nejen Lysacupy. O to všechno Stoša a Deni a Jarek a všichni v předních liniích přicházejí svým pošetile rychlým během. Jen opice (Berďa) do toho zase pronášel své hlášky, že teď už by byl v cíli, že má formu... (ale na každého jednou dojde a kdo se směje naposled....)

      Ještě jsme si cestou připili šampaňským, ale neopili jsme se jak nějaká zvířata, to dělají lidé, ne zvířátka. A pak už jsme svorně tygřice, tučňák, žirafa a opice, prostě my zvířátka, co spolu kamarádíme, v tomto pořadí potvrdili své dosažení cíle, naštěstí tam Luďa s kouzelnou krabičkou pořád ještě stál, pořídili vrcholové foto, které je, jak by řekla právnicky vzdělaná tygřice, předmětem doličným a důkazním materiálem, že i mistr matematik může udělat ve výpočtu chybu a že jak už jsem psala, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Neb mistr matematik svou opici nesl celou cestu naopak a vůbec mu nevadil chybějící otvor pro nos a pusu, který hrdě nesl na svém čele. Až tvůrkyně masek upozornila na tuto matematikovu odchylku od správného výpočtu. Holt mistr optimalizace neoptimalizoval svůj silvestrovský ohoz.

     Naštěstí ale vše dobře dopadlo, seběhli jsme ladně dolů a u Tkáčů se sešli i se sprinterskou částí naší početné výpravy, neb Stoša, Deni a další zase statečně hájili úspěchy našeho oddílu, za což jim my, zvířátka děkujeme a slibujeme, že příště už zase budeme rubat. Pak jsme si naplnili bříška a rozjeli se do svých doupat a pelíšků, abychom se připravili na silvestrovsou noc, neb si dovolím trochu předjímat, že to bude velká oslava, že veselí bude bujaré, spousta z nás se zase neuváženě přihlásí na nějaké ty závody a výzvy, týmová jednička ukáže, proč je týmovou jedničkou a vůbec.... Radši nehádat, co všecko se večer odehraje:-) :-)