Aletschský půlmaraton?!?

Dnes, 29.7., jsme se měli zúčastnit jednoho z nejkrásnějších půlmaratonů Evropy! Všechny to o sobě říkají, ale reklamní video opravdu slibovalo úchvatná panoramata...
Den před tím vyzvedáváme v Zürichu mého bráchu a jede s námi i s obrovským kufrem směr jih Švýcarska. Vše je bezvadně naplánováno, bude hlídat Tobíka, zatím co my se budeme kochat výhledy na Aletschký ledovec (dosahuje prý délky 23km a představuje až 4% pitné vody Evropy). Pojede s námi nahoru na start, ať vidí taky aspoň něco z té krásy. Zapomněla jsem napsat, jak je to s tím startem. Na ten se totiž musí dostat lanovkou do výšky 1950m.
V sobotu odpoledne dorážíme do malého kempu, kde stavíme náš malý stan. Brácha bude po noci v autobusu, trávit noc v našem autě. Tobík okamžitě objevil divokou řeku, která lemuje část kempu a já jsem neustále v panice, protože mě napadá, co vše by se mohlo stát, jen už mě nenapadá či si raději ani nechci představovat, jak bychom Tobíka či bráchu z té rozbouřené vody zachraňovali. Odpoledne je také možnost presentace na závod, čehož chceme využít, záhy však zjišťujeme, že bychom na ni museli vyjet do výšky startu. Necháváme to tudíž na ráno. Od zaměstnance lanovky se snažíme zjistit, v kolik ráno musíme jet, abychom stihli start. Ten nás děsí, že nejlépe hned v 6 hodin ráno, neb budou muset nahoru během pár hodin vyvézt 2 až 3 tisíce lidí. Na pravou míru to naštěstí uvádí 70-ti letý běžec, se kterým se dáváme do hovoru v kempu.
Vyjet nahoru stačí kolem 8 hod. ráno a tak taky činíme. Máme za sebou noc ve stanu, skoro celou noc propršelo. Podle předpovědi víme, že nás nečeká žádné azuro. Žádné fronty nečekáme a nasedáme hned do první lanovky. Tam nás čeká zklamání v podobě nové mapy závodu a zprávy od organizátorů o zkrácení trasy na 13,3 km z důvodů špatného počasí s ohledem na bezpečnost běžců. Vidíme kolem sebe spoustu běžců kroutících hlavou, kteří jsou stejně tak zklamaní, jako my. Nahoře zatím jen pokapkává a vidíme dokonce vrchol, na který jsme měli původní trasou dorazit. Bez velkých řad získáváme startovní číslo a vydáváme se jak ovečky za ostatními běžci, kteří směřují do sportovní haly, která se má stát zázemím pro asi 2500 běžců spousty národností. Stav počasí se během půlhodiny mění. Déšť přidává na síle a kolem haly se rozprostřela mlha. Nikomu se do té zimy moc nechce. Nakonec se i my vydáváme na start. Bobo v první elit skupině, já o další dvě skupiny a 15 minut později. Po asfaltu vybíháme z malebné vesnice tvořené převážně dřevěnými domky. Pokračujeme lesem a pak dále po úpatích svahů do další vesnice a zpět. Převážná část cesty je bahnitá, viditelnost tak na 20 metrů, panoramata nikde, prší, prší, jen se leje... Bob, ten má alespoň natrénováno a já zjišťuji, že můj trénink v lese s převýšením 70 m se zdaleka elit kategorii nevyrovná. Funím a v myšlenkách obdivuji všechny ty Lysacupisty a další horské kamzíky za jejich výkony. Zdaleka to tak sakra lehké není, si zaběhnout horský závod. Ale někde začít musím, že!:-) Dobíhám vyčerpaná do cíle, mrznu v řadě na finischerské tričko a doufám, že ta sprcha v hale bude alespoň trochu teplá. Ta nakonec nezklame, je úžasně vařící a  uspokojuje mě i následná masáž od švýcarského maséra. Klepu se sice ještě do chvíle, kdy jsme v kempu složili stan a vylezlo sluníčko, ale i přesto to byl skvělý zážitek.
A ještě jedna rada na závěr. Pokud se budete účastnit v dešti terénního závodu, nezapomeňte si pořádně utáhnout tkaničky, neb bota zůstává přilepena v blátíčku. Toť rada matky Fura Kačenky.
Celkový počet účastníků se nakonec z cca 2.500 přihlášených zúžil na 1.900.

Čas / pořadí celkově / v M/Ž / v kategorii
Bob 1:14:54,4 /  336. / 307. / 53.
Kač 1:32:46,0 / 1219. / 265. / 46.
(první - Costa Cesar - to běžel za 51:08,7, což je pod 4min/km!)

Výsledky: celkové (2) | vyhledávání | ženy (2) | muži (2) | F35 | M35
Web závodu | Mapa (kde to je) | Trasa původní & náhradní | Něco o Aletschském ledovci na Wiki










RUN TOUR v Ostravě. Letos poprvé!!!

Že se má běžet nějaký závod v Ostravě, jehož trasa povede skrz Dolní oblast Vítkovic, jsem zaregistrovala už začátkem roku. Od účasti mě ale původně odrazovalo vysoké startovné. Přece jenom 450 kč není málo, zejména pokud vše přepočítáme na piva J...V květnu se ale ozvala celá banda petřkovických kamarádů a tak jsem se přihlásila i s Robertem. Startovné jsem vzala na milost, zvlášť když prvních 700 přihlášených mělo dostat funkční tričko Mizuno. A já jak známo mám pro všelijaká ta tričenka slabost J

Na závod jsem systematicky netrénovala. Prostě si jen tak chodím běhat do lesa. Do úseků jsem se ještě nepustila.  Ani předpověď počasí jsem nesledovala, protože jsem věděla, že zkrátka poběžím.V týdnu mě postihla viróza. Markétka nakazila nejprve mě a pak i Roberta. Teplotu jsem ale naštěstí neměla ani zvýšenou a protože nejsem chlap, rýmečku nepovažuji za nemoc.

Bylo horko, to mám ráda. Na startu jsem dokonce zahlédla vodiče na 45, 50, 55 minut a na hodinu. To je sympatické, věřím, že závod běželo hodně nováčků, kteří s udržením tempa potřebovali pomoci.

Já jsem si věřila na čas kolem 50-ti minut. Ale pýcha předchází pád. Už po prvním kilometru mi vytuhly nohy a bylo mi tak nějak divně. Ne že bych se přímo flákala, to zas ne, to jsem i snažila KURDE PŘYDAT. Ale nějak to nešlo zkrátka. Navíc se mi zdálo, že mám nějaký těžký zadek nebo co...a nekoordinovatelné ruce...

Trasa byla všechno jen ne nudná a lehká. Dvakrát stoupání, podchod, několik vraceček ba i struska a štěrk pod nohami. Člověk musel být stále ve střehu. Na trati jsem tak trochu závodila s Dědkem beskydským. Chvíli jsem vedla já, chvíli on, aby mě nakonec tradičně porazil. No jo, když on ale používá takové veselé finty...

Například: Běžíme druhé kolo, možná tak sedmý kilometr. Probíháme kolem pořadatelů a hlídkujících policistů. V tom Dědek zvolal: „Mohli by jste mě prosím zastřelit“? No ten nechápavý výraz v očích mě hooodně rozesmál. A taky jsem začala přemýšlet, zda i já jsem tak hodně grogy a na odstřel...no věkem možná už ano J J J

Přiznávám, že od osmého kilometru jsem se nemohla dočkat cíle. Na 9,5 km jsem narazila na Halloottu, který mě dobře povzbudil: „Výborně, Leni vydrž a natáhni krok“. Co už se dá ztratit takový kousínek do finiše.Tak jsem ho poslechla a doběhla ten kousek relativně svižně.


V cíli jsme dostali krásnou medaili. Občerstvení v podobě ovoce a musli tyčinek, k tomu vodu. Hned bylo dobře. A když jsem se dočkala vychlazeného Radegasta, bylo ještě lépe. A když jsem zjistila, že ve své kategorii jsem třetí, bylo to překvapivé  J


Čas kolem 52 minut není nijak oslnivý. Ale na víc jsem dnes určitě neměla. Důvod, proč za rok běžet zase. Až budu mít velké děti, mám takový plán: Objedu si všechny závody Run Tour v Česku. Budu cestující aktivní důchodce. Třeba mi i nějakou kategorii vymyslí (např."ženy na pokraji smrti").

Každopádně bylo dnes BEZVA vidět Ostravu rozpohybovanou a rozběhanou.

Co se mi hodně líbiloJ :

Trasa.Pokud je cílem běžeckého seriálu ukázat z každého města to typické a TOP, tak v Ostravě se to povedlo. Industriální prostředí Dolních Vítkovic je naprostý unikát.
Medaile. Jednoduchá a se symbolem radnice. Origoš, který neskončí v šuplíku, ale na stěně v práci, aby mě příjemně rozptylovala od povinností J J J.



Průběh závodu. Vše začínalo na čas, přesně podle itineráře, žádné zbytečné prodlevy.
Dětský koutek s hlídáním dětí. Jsem špatná matka, tak ráda děcka někam odložím :-):-):-). No moje děti byly z koutku nadšené. To jsem ještě na žádném závodě nezažila. Dětem se vůbec z koutku nechtělo. Přesvědčila je až slíbená kofola a bramborový placek.
Skupina, která hrála na pódiu. Připadala jsem si tak trochu jako na Coloursech.
Funkční tričko Mizuno. Konečně mi sedla velikost J

Co se mi nelíbilo L:

Jen jeden stánek s kofolou a pivem. Po trase sice bylo dost  občerstvovaček s vodu, rovněž tak i v cíli. Ale běžec, jakmile doplní vypocenou vodu nealkem, touží po něčem dalším. Po kofole (aby doplnil cukry) a pak po pivu (aby doplnil  ionty a vitamíny). Ta fronta byla nekonečná. Hlasuji do příštího ročníku za dva stánky J. A místo dvanáctky navrhuji čepovat desítku, přece jenom po tom běhu ...
No a protože se mi po dlouhé době podařilo obsadit „pozici“ v kategorii (skončila jsem 3), bylo mi líto, že se kategorie nevyhlašovaly...

Ale to jsou jen takové malé věci. Prvnímu ročníku Run tour v Ostravě celkově tleskám a jsem zvědavá, jak vyjde srovnání s Run tour v Brně, na který se chystám v srpnu


Krátce z Olomouckého půlmaratonu

V sobotu 21. 6. 2014 byl první letní den a kromě toho se konal také 5. ročník Olouckého půlmaratonu. Běželo se po nové jednookruhové trati a za VZS se celé trati zúčatnili Jarek, Martin, Pája a Berďa. A v tomto pořadí jsme i doběhli. Dále zvládli trasu štafětově Petra Š. a Django, který na poslední chvíli nahradil Niki tak nepřehledně, že to nepostřehli ani pořadatelé a tak je ve výsledcích uvedena Petra s Niki. Kromě toho jsme měli i podporu na trati složenou ze tří krásných žen Niki, Sabiny a Kači Buri.




Výsledky: 
     149. Jarek - 1:26:49
     214. Martin - 1:29:04
     433. Pája - 1:35:15
     884. Berďa - 1:42:00

    Štafeta:
    25. Petra a Django - 1:42:57

Kompletní výsledky

Účastníci 1/2 maratonu si tradičně zatipovali své výsledné časy. Tabulka s tipy je zde. Nejlepším tipujícím se stal Jarek a Martin. Prohrál jsem já a tímto veřejně slibuji, že klukům koupím pivo.


Fotky od Jarka
Fotky od kolegy od Kači

Video České televize

Last Fatra


Rajec - sedlo pod Hnilickou Kýčerou - Úplaz - Janková - Skalky - Ostrá Skala - Kľak - Fačkovské sedlo

Foto

Také fajne vedro, až to srovnalo kopce . Půlmaraton Rohov - Kietrz

Konečně je tedy léto. Slunečno a vedro. Pro mě ideální podmínky pro běhání. Fakt nekecám.
Přesně takové podmínky panovaly v sobotu 7.6. na půlmaratonu Rohov- Kietrz. Vzadu v hlavě mi cosi našeptávalo, že: „dneska by to šlo“. Na závod jsem vyrazila se Zdeňkem z konkurenčního oddílu a jel i Robert, protože jsem ho prostě přihlásila J J J.

Půlmaraton na pomezí Česka a Polska jsem běžela už po třetí. Trasa je převážně asfaltová, po silnicích, asi tak 15 procent tvoří lesní stezky a pole se zpevněným povrchem. Hlavně se jedná o trasu kopcovitou, nahoru a dolů. Ale pokud se to zprůměruje, jedná se vlastně o „lautr rovinu“.

Na startu v Kietrzi nás stálo něco kolem 410 běžců. Zatím jsem od pražského maratonu systematicky neběhala, jen si chodívám cca 4 x do týdne vyklusat a na „účast“ absolvovala dva závody. Nečekala jsem tedy od půlmaratonu nic, jen radost z běhání a první cenu v tombole (smířená jsem byla i s druhou, nejhůř však třetí).

Nevím, co se to stalo. Od prvního kilometru v 10:00 hodin až do cíle se mi běželo lehounce, nic mě nebolelo, žaludek se nehoupal, vedro mě nevysilovalo, ale nakopávalo. Robert běžel vedle mě a původně se chtěl trhnout už na 10-tém kilometru. Nějak mu to ale nešlo, nějak se mu do toho nechtělo. Říkal, že ho to vedro úplně vysává..

Zprvu se běží po rovince a z kopce. Někde kolem desátého kilometru se z Polska dostáváme lesní stezkou a pak přes pole do Česka. Říkám Robertovi „a teď přijde ta horší část, nekonečné stoupání a asfalt“. Proběhli jsme Rohovem a kopec nikde. Běžíme dál. „Aha, ten pravý kopec vlastně začíná až v Sudicích. Nejprve bude letadlo, zatáčka s občerstvovačku a pak táhlý dlouhý kope“. Proběhneme zatáčkou, běžíme dál, já úplně lehounké nohy, valím.  Fajne horko, slunko, ještě se i opálím, no konečně letos nějaké UV záření. Ruce a záda namazané faktorem 30, tuž to se mi nic nepřipálí. Léto je tak bezva. Odložte mikiny, košile, saka, leto je tu, leto nás čaká…V cíli si dám pivko, bože no chybí mi něco?

„Bobe, bylo už to letadlo? Za ním začíná kopec“, ptám se manžela, abych zachovala nějakou tu manželskou konverzaci. Není lehké najít téma, po 15-ti letech…JJJ „Ježiš Leňulo, to letadlo bylo cca před 2-mi kilometry a my běžíme už dlouho do kopce, ty nějak nezpomaluješ“.

16-tý kilometr. „Leňulo, tak já tedy zkusím přydat“. A byl to Robert, kdo mě jako poslední předběhnul. Od 16-tého kilometru jsem začala předbíhat i já. Zase valím a říkám si: „Kurňa, tady byl loni brutální kopec, dlouhý a táhlý...hm to je divné, tady jim ta silnice asi poklesla nebo co. Vždyť já furt někoho předbíhám...No jo, že oni ty silnice vystavěli z nekvalitního čínského stavebního materiálu a teď jim to asi nějak propadá nebo co. Aha, tak to ten kopec bude až v té příští vesnici...Ty vole, kde je ten kopec...lautr rovina...to je divné...Ty jo, já už jsem v cíli. Proč mě nebolí nohy?“

1:54:44 čistý čas. O pět minut lépe než loni. Není mi špatně, cítím se báječně, svěže, nic mě nebolí, škoda, že to není maraton, ještě se mi chce běžet. Akorát na ex vypiju 1,5 litru minerálky. Robert byl nakonec rychlejší jen o 2,5 minuty. Jemu to vedro nesvědčí. Nohy mě začaly bolet vlastně až po masáži, na kterou jsem si cestou do šaten zašla. Byla důkladná, určitě minimálně 10-ti minutová!

Vůbec si neumím vysvětlit, jak je to možné, ta lehkost v nohách. Že by se nějak dodatečně projevil trénink v kopcích na Lysacup? Nebo se projevilo, že za poslední 3 měsíce mám naběháno pokaždé cca 230 kilometrů? Nebo se projevilo, že více jezdím na kole? Nebo mi tak sedlo to slunečné a horké počasí? Že by nějaká kouzla a magie – no je fakt, že jsem běžela v novém běžeckém oblečku, který jsem si zakoupila na maratonském expu….Pak jsem si vzpomněla na jednoho kolegu, který mi poradil ať si cca 3 týdny po maratonu zkusím zaběhnout nějaký závod, že bych měla být v té nejlepší formě.


Skončila jsem cca v polovině startovního pole, ale to nemám ještě zcela ověřené. Jsem opravdu nadšená...I když vím, že je stále co zlepšovat...a že KURDE MUSÍM PŘYDAT.

Manželovi jsem po doběhu furt dokola omýlala, že jsem se asi nějak spletla, že se nějak ztratily ty kopce. Podíval se na mě a říkal: "Neblbni, víš, co jich tam bylo? Tys byla v tranzu, ty jsi zrovna do těch kopců zrychlovala nejvíce, jsem si myslel, že už se ani netrhnu..." (to by asi polechtalo jeho mužské ego, tak se nakonec přece jenom urval).

Jo a v tombole jsem nevyhrála nic. Nicméně za 200 Kč startovného: koláčky, káva, čaj, ovoce, vody, pivo, čokoláda, taška, ručník, šátek, polévka, klobása, krásná medaila, masáž po doběhu....No neběžte to, když je to tak výhodné :-) 
 Za rok musím zas. Zkontrolovat ty kopce přeci!

Naše první společná long trasa - Aja + Lenia.

Dogtrekking - Zde jsou lvi -  96,6km.

Naše první společná long trasa - Aja + Lenia.

V tento termín jsem měla být původně na Bajkalu, ale tato akce nám byla zrušena. Tudíž jsem hledala náhradní program a přihlásila jsem se na dogtrekking v Jeseníkách. Na tomto závodě jsem již jednou byla, ale pouze střední trasu a chtěla jsem vyzkoušet nejen sebe, ale i Aju na trase long.
Ve čtvrtek 5.6. odpoledne jsme se sbalily a odjely do Suché Rudné. Večer registrace a seznamování se s trasou, dále kontrola povinné výbavy a psychické ladění na start, který byl v pátek  ráno od 6.00 do 8.00hod.
Podotýkám jen, že v povinné výbavě je i spacák, karimatka, dále botičky a miska pro psa, čelovka , 2xobvaz, náplastě a hlavně jídlo a pití pro obě, protože na těchto závodech žádné oficiální občerstvovačky nejsou ( jedině hospody ). Dále ještě zápisník a tužka, poněvadž po cestě jsou kontroly a úkoly. Dohromady jich bylo 16 - např. opsat číslo ze stromu, vypočítat matematický příklad, spočítat okna na kostele, opsat kód na cestě a pod. Dvě kontroly byly živule s razítkem.
V pátek jsem vystartovala mezi prvními. Jednak ráno moc nespíme, jednak jsem chtěla co nejvíce za světla.
Trasa vedla ze Suché Rudné přes Anenský vrch do Karlovic, dále směr Vrbno p.P., Chata u Rejvízského mostu ( zde jsme musely přebrodit Černou Opavu ) a přes Hřeben do Zlatých Hor. Dále Biskupská Kopa a seběh do Polska. Kolem Žabieho a Morskieho Oczka na Zamkovou Horu,Velkou Stříbrnou,opět na Biskupskou Kopu . Seběh na Petrovy boudy a do Heřmanovic. Opět stoupání na Sokolí skály a kolem Ostrohu a Obřího vrchu do Karlovic. Přes Mirkův pramen pak do Suché Rudné.
Krásná trasa a naštěstí v pátek ještě nebylo takové vedro.















Střídaly jsme běh a chůzi a v celku dlouho to šlo dobře. Již na cca 10.km  mě doběhla Lucka ( vítězka  DTW1 ) a spolu jsme to táhly snad až do 65.km. Já jsem ale musela dát odpočinek a již jsem pak Lucku nedotáhla. Mezi 65. a 74.km pro mě byla nejhorší krize , tuto část jsem šla hodně dlouho. Pak byla krásná vrstevnice a seběh do Karlovic ( 84km ), kde jsem potkala Lukáše Jurču, což mi neskutečně pomohlo  a společně jsme doběhli do cíle. Celkový čas 17hod 39min.
Aja zvládla celou trasu perfektně. Bez nějakých komplikací, občas jen běžela vedle nohy, ale občas mi i pořádně pomohla. Tlapky vydržely bez úhony a moje svaly se již zotavují.
Výsledky ev. doplním. Jinak Celkově 2. žena ( za Luckou ) a v kategorii tedy první místo.
Krásná akce a pro mě vydařený závod.

  

Malá Fatra III s Deni (sobota)  
(26,9 km, 2152 m)
 
 



Finále TdP (neděle)
 (TdP 11,35 km, +910 m/-449 m + 8 km)

Video ze závěrečné TdP (část 1, 2, 3)


Kamera Deni (Jarek)


Foto